Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Chladná realita Krom poslouchání jeho plánu pro dnešní večer jsem po něm hodila ostrý pohled, když mne oslovil Lili. Věděl moc dobře, že by neměl pokoušet svoje štěstí a jeho odkašlání s rychlým krokem z mé místnosti mi prozradil, že se chtěl vyhnout odplaty. Natalie a její zkušenost s tím, jak bych se měla prezentovat, mne připravila v přijatelném časem a Levi mi aspoň pomohl s tím nejjednodušší. S kabátem. Mohla jsem mu aspoň vrátit nejapný komentář: „Komentář, jestli jsem byla spokojená já se svým doprovodem se dozvíš na konci dne… pokud se od tebe budu moct vzdálit více než na deset metrů bez toho, abys na mne nezíral, budu to brát jako úspěch celého večera. Aspoň vše lze svést na skutečnost, že můj doprovod je jednoduše okouzlen tím, jak vypadám.“ Nabídnutou ruku záhy trochu skepticky přijmu. Vím, jak bych se s doprovodem měla chovat, ale byl to Levi. Dokud to snad nezačne rozebírat, byla jsem vždy ochotná takovéto situace tolerovat. Teplá náruč mé vzducholodě se obrátila v chladnou realitu a i když jsem si to nechtěla přiznat, pevnější sevření jeho ruky byl dobrý indikátor, že zas tak velký teplotní skok jsem nečekala. Krátké zastavení, kdy můj pohled skončil na několika lidech v uniformách, které patřili barevně mé posádce. Očividně se hádající s jinak oděnou skupinkou, a i když jsem je nebyla schopná slyšet ani cucky vášnivé konverzace, která probíhala, tak, prsty ukazující na nás, vzducholodě okolo a všude okolo mi dokázalo osvětlit tuto situaci. Očividně nás chce někdo stáhnout z kůže za to, že blokujeme nejeden prostor pro jiné vzducholodě… pohled se stočil v kočáru, kdy krok byl bez rozporu o něco rychlejší než na palubě. S pomocí Leviho jsem se dostala dovnitř, a i když v kočáru nebylo nejtepleji, nebičoval nás aspoň studený vítr. Ruce schované v kožichu s doprovodem komentáře ohledně této situace: „V posledních měsících to byly o poznání teplejší kraje…“ Chvilka ticha, kdy jsem se potřebovala trochu zahřát, využívajíc situaci k dalšímu dotazu “Máš už nějaký plán na to, kde ji nechat,“ rukou jsem ukázala směrem k našemu dopravnímu prostředku, od kterého jsme se vzdalovali a záhy dodala: „Nemluvě o dalších, pokud sem budeme chtít něco dostat. Předpokládám, že máš nějaké skladiště po městě, ale nerada bych měla skupinky lidí zírající do mých oken. A ne, tam, kde bydlíš, nepřipadá v úvahu,“ rovnou zamítající myšlenku, že se ubytuji u něj. Jakmile mi představil svůj plán, mohla jsem pokračovat dalším tématem, nebo spíše upřesněním plánu na večer. „Prezentovat se cizím jménem rozhodně nebudu, ale dám na tvou radu se neprezentovat jménem mé rodiny. Aspoň pro dnešek. Očekávám ale, že ti bystřejší si spojí přílet této vzducholodě, tvůj status vůči mé rodině a to, že i když nejsem na očích tak, jako moji rodiče, potomka mají jenom jednoho.“ Zahledím se na zasněžené ulice a dodám: „Zítřek již máš pro mne též naplánovaný, nebo máš nějaké osobní plány?“ Usměji se bez toho, abych mu darovala pohled a krátce vydechnu na sklo, které se zamlží. „Sníh jsem neviděla dost dlouho… pár let to bude…“ | ||
| |||
 | Mrazivé přivítání Lilith von Aldithley „Hmm, je pravda, že se piloti dnes museli otáčet. Prolétat na přistání přímo Novým Jeruzalémem s něčím takovým není zrovna med. Na druhou stranu můžeme být rádi, že jsme s sebou nevzali jednu z těch věží.“ Projde Levi do tvého pokoje zjevně nepříliš znepokojen tím, že se tu chystáš a zahleděl se až příliš nuceně na knihovnu, jejíž obsah začal zkoumat, zatímco ty jsi zaplula za paraván.
„Ne, nemělo. Tentokrát mi doprovod děláš ty. Přesně jak říkáš, pozvaný jsem já. Výhody toho, že jsem místní. Alespoň tak trochu.“ Ušklíbne se, zatímco prstem přejíždí pomalu po hřbetech knih a čte si jejich názvy. „Nikdo samozřejmě nezmínil, že přijedeš. Přesto… měla by si vědět, že jeruzalémští jsou dost.. mno… ač je tohle město plné přistěhovalců, kteří sem proudí každý den, místní smetánka si potrpí na své kořeny zde. A čím hlouběji tohle celé město prorůstají, tím lépe. Proto bych být tebou nečekal nějaké přehnané servilnosti. Rozhodně ne od těch z důležitých rodů.“ Pokračuje dál obšírně, zatímco se za tebou připojí Natalie, která ti začne pomáhat do šatů.
„Hmm, tak zaprvé, městu vládne Rada Sedmi. Oficiálně se jedná o volitelné pozice, ale oba víme, jak demokracie funguje, že? Tito lidé jsou ty nejmocnější osoby v tomto městě a tím nepřeháním. Myslím, že jsi ještě neslyšela o místní tajné policii a doufám, že ani nebudeš muset.“ Zavadí pohledem o zástěnu, za kterou se připravuješ, než se zase začne věnovat knihovně.
„Ples pořádá sir Farnham. Dovolím si říct, že asi nejvlivnější muž města. Moc toho ale o něm nevím. Má rád své soukromí. Myslím že tvá rodina už nějaké kontakty v minulosti měla minimálně s Wickhamem a lady Barnett, ale detaily neznám. Každopádně je to ale maškarní ples. Kdo ví, s kým se budeš bavit. Je to ideální místo na to, aby sis oťukala místní společnost, aniž by si věděla, s kým jednáš a oni také. Chyby se tu jistě ztratí. Anonymita dost věcí promíjí.“ Pousměje se. „Takže bych zatím rodinné jméno nechal na jiné dny. Je to ale nakonec samozřejmě tvá volba, Lili.“ Použije schválně tohle familiární oslovení a pak si odkašle. „Ale nebudu tě rušit. Také se musím připravit a myslím, že Natalie ještě čeká práce s účesem. Věci, které vám ženám skutečně nezávidím.“ Povzdechne si a opustí místnost, aby Natalie začala vyskládávat z dřevěné krabičky spoustu sponek a hřebenů, protože složité večerní účesy chtějí čas.
Po čase příležitostného tahání, česání a natáčení vlasů na kulmu se Natalie vrhne na líčení. Naštěstí jsi ještě mladá, a tak není třeba této činnosti věnovat moc času, aby byl výsledek více než uspokojivý. Nakonec si připneš s její pomocí masku, aby se opět ozvalo zaklepání a za dveřmi už stál Levi. Na sobě má tmavě zelený až skoro černý oblek, pod kterým je na bílé košili vidět brokátová vesta v bronzovém odstínu. Masku drží v rukou a usmívá se.
„Myslím, že dnes budu se svým doprovodem spokojen.“ Prohodí potěšeně, když tě vidí a natáhne se po tvém vyzvání po kabátu, do kterého ti pomůže se obléci, aby ti pak nabídl rámě a trochu pobaveně při tom dodal. „Asi jsem ti ještě neříkal, jaká zima umí v Jeruzalémě být… Každopádně, kočár už je přistaven.
Sejdete po kovových schůdcích vedoucích ze vzducholodi a opře se do vás mrazivý vítr, který s sebou nese i spoustu bílých vloček. Možná Levi přeci jen nelhal. Na velké vybetonované ploše, kde už je kotvícími lany bezpečně zajištěná vaše vzducholoď, stojí kočár, do kterého ti Levi pomůže nastoupit, aby za vámi jeden ze sluhů pak zavřel dveře. Za chvíli pak sebou kočár trhne a vy vyrazíte do zasněžených nočních ulic Nového Jeruzaléma.
| ||
| |||
| Nový začátek Krátké povzdychnutí s prstem levé ruky přejíždějící po hraně skleničky. Druhá ruka držela pero nad kalamářem, přemýšlející, co bych si vlastně měla poznamenat. Plány na dnešek, a i pár dnů jsem měla… potom ale bylo již vše v mé režii. Něco, co se zas tak často nestávalo. Mraky postupně protínány tímto korábem, který mi byl bližším domovem než zemina, ke které jsme se blížili. Být vždy na cestách má své nevýhody, přesto aspoň zde mám záruku, že zde chvilku zůstanu. Třeba si životu v oblacích odvyknu, mírně jsem se usmála vlastní myšlence, pohled mi přejel z mrtvého bodu přede mnou na to, co jsem viděla za namrzlým sklem. Odložila jsem pero a zavřela svůj deník, ruka se opřela o dřevěný stůl a já se vyhoupla z polstrované židle směrem k oknu. Nadšení z něčeho nového? Možná výzva? Trochu pravdy na tom, co vlastně Levi povídal? Hmmm… musím ale uznat, že v některých směrech vážně nelhal, řekla jsem si sama pro sebe, ráda, že tu nestojí vedle mne. Náznak toho, že jsem mu dala za pravdu by bral jako malou výhru a udělat mu radost… to jsem si přeci nemohla dovolit. Prsty přejely ke skleničce a já jsem tak svlažila své rty studenou vodou. Teplá ranní sprcha, kterou jsem měla asi před hodinou mne rozhodně zahřála, ale ani topení v mém osobním prostoru a teplá róba nezabránila tomu, že jsem cítila chlad, skrývající se za sklem. Pohled mi sklouzl na zajištěnou knihovnici a několik předmětů v místnosti. Zahoupání celé kabiny mi naznačovalo, že piloti mají nejspíše plno práce tento kolos dostat do města, které na takovéto vzducholodě není vždy připravené. Aspoň mají i oni trochu zábavy, letět tolik hodin bez nějaké větší akce je aspoň trochu probudí, myšlenky sama pro sebe a sklenička byla brzo prázdná. Odkládající ji na stůl opodál, dostatečně od hrany… přistání byly vždycky těžkopádné. Další nahnutí kabiny do strany, kdy jsem udělala krok bokem a opět si povzdychla. Ještě, že se s takovými manévry počítá. To, co převážím je na toto připravené, ale já uprostřed noci zas tolik ne. vědoma, že občasné bouřky mne probudili spíše v moment, kdy jsem sletěla z postele. Pohled se opět vrátil zpět na scenérii za sklem a já si tak mohla všímat lidí, kteří ukazovali na toto nebeské plavidlo. O zábavu pro všechny postaráno. - - - „Dále,“ řeknu klidným tónem, ruce si dám za záda a chytím se zábradlí. Očekávala jsem brzké přistání, a i když by mi udělalo radost vidět Leviho přistát na zemi v moment, kdy přistaneme… nyní se to moc nehodilo. Ignorující situaci, že toho nemám na sobě nejvíce, přeci jen, i jemu to zas-tak nevadilo. „Jsem už zvyklá na to spát na začátku cesty, a to že i ta bouřka, o kterém mluvila Natalie mne neprobudila. Manévry ale ano,“ zmiňující jednu z mých služebných, která mi přinesla oběd. Pokud byl někdo, kdo věděl, kdy spím a kdy se chci probudit, byla to ona. Navíc mi pomohla se připravit na tu akci, o které mi Levi říkal při poslední večeři. Sice mi Natalie mohla nejspíše pomoct i se zbytkem oblečení, ale čekat tu v něm na Markýze se mi zrovna moc nechtělo. Volným krokem jsem se přesunula za paraván a zmáčkla jsem zvonek, aby se sem dostavila nějaká služebná a pomohla se mi připravit. Zároveň oslovující Leviho. „Pozvaný jsi ty, takže si mne bereš jako doprovod. Nemělo by to být spíše naopak?“ Zeptala jsem se jej s mírným úsměvem a dodala: „Nemyslím si, že nebyl čas zmínit, že někdo z mého rodu se dostaví… a už vůbec by asi nehrozilo to, že by mne nechtěli pozvat,“ konstatovala jsem spíše jako realitu než jako možnost, kterou by mi někdo vyvrátil. „Pokud dovolíte,“ ozvalo se zpoza Markýze, který mohl vidět Natalie, kterou jsem zmínila, došla ke mně a mé krátké kývnutí a náznak směrem k mé dnešní róbě naznačilo, že může začít. „Je tam někdo, komu se mám vyvarovat? Popřípadě někdo, kdo by tam mohl být a já bych měla mít nějaké povědomí? Krátkou přednášku o významných osobnostech jsi mi již dával, ale…“ ostře hodím okem po Natalie, která utahovala korset o poznání více, než bych čekala. [/b][/b]„Omlouvám se Lady…“ špitla a povolila kdy jsem se podívala zpět na Leviho: „… ale i tak si ráda vyslechnu něco více nyní. Bližší detail, témata, kterým se vyvarovat a podobně. Mé jméno mne předchází a nečekám, že by mne některá skupina chtěla i vidět, natož se mnou mít pár slov,“ vědoma, že on sdílí stejný názor jako má rodina, přeci jen, jinak by tu nebyl. O pár momentů snažení později se Natalie krátce uklonila a odběhla pryč. Já měla tedy chvilku pro sebe, poupravila jsem si požadovanou masku, pohledem přejela přes zrcadlo a otočila se zpět na Markýze. „Pokud mi pomůžeš do něčeho teplejšího, abych venku nezmrzla, vážila bych si toho,“ naznačila jsem směrem k šatníku a upravila si své ošacení. Možná je dobře, že tam budeme na čas. O každou hodinu méně, kdy budu takto oblečena, tím lépe.
| ||
| |||
| Nový Jeruzalém Lilith von Aldithley Monotónní hučení motorů rezonuje kabinou jako ostatně celou cestu sem. Občas máš pocit, že jej cítíš až v kostech a jindy jej zase vůbec nevnímáš. Je to jako s dechem. Dokud se na něj člověk nesoustředí, ani o něm neví, ale pak… Pak je těžké se zbavit té potřeby se vědomě nadechnout. Tvá kajuta ti nabízí veškeré pohodlí, jakého je hoden někdo tvého postavení, a především rodinného jmění. Máš zde vše, co potřebuješ. Pracovní stůl, knihovnu i pohodlnou širokou postel. Parní topení efektivně vyhřívá celou místnost na příjemnou teplotu, ačkoliv venku gondolu zavěšenou pod obrovským héliem plněným balónem bičuje mrazivý vítr.
Klesáte. Šedivá mračna míhající se za kruhovými okny zanedlouho prořídnou a nahradí je výhled na ohromné město pod vámi. Nikdy jsi tak velké město na svých cestách neviděla. Nejspíš bude něco pravdy na tom, co jsi už zaslechla o Novém Jeruzalémě. Levi si sice rád věci přibarvuje, ale možná přeci jen nelhal úplně ve všem. Kam ti jen okénko dovolí dohlédnout, vidíš zastavěnou zemi. Spousty zasněžených střech, majestátních budov, nad kterými se zvedají nespočty gotických věží i drobnějších věžiček. Městem se klikatí široká řeka, kterou překlenují mosty s klenutými pilíři a jinde vysokými kovanými oblouky přímo z oceli. Nejdříve z rozmazaných siluet jsi schopná stále rozpoznat další a další detaily, vzducholoď totiž s vámi prolétá k jeho okraji a postupně klesá. Míjíte několik z vysokých věží a piloti mají jistě plné ruce práce, jak tohle monstrum správně odnavigovat až na přistávací plochu. Nestává se často, aby takto velké modely vzducholodí přistávaly ze směru města, ale evidentně někdo rozhodl, že dnes není čas na zajížďky natož nějaké oblétávání takto velké metropole. Za oknem se mihne další z věží a ty si všimneš, že lidé na ulicích zaklánějí hlavy a vzhlížejí k obrovi, která letí nad jejich hlavami.
*ťuk, ťuk, ťuk*
Ozve se za pár okamžiků ode dveří do tvé kajuty, za kterými nečeká nikdo jiný než ten, který tě sem na cestě do Nového Jeruzaléma doprovází a má ti být během tvého pobytu zde pravou rukou. A nebo snad dalším párem dohlížejících očí?
„Lilith, vidím, že jsem tě neprobudil a nezmeškala jsi to představení.“ Kývne bradou k okénku. „Vítej v Novém Jeruzalémě. Tedy… Ještě to není oficiální.“ Pousměje se, aby vzápětí trup lodi rozechvěly motory, které zvýšily tah a pak následoval otřes, jak vzducholoď dosedla na zem. Nebylo to tvé první přistání, a tak jsi se už zavčasu bezpečně přidržela. „Tak, teď už je to oficiální.“ Vydechne Levi, který se chytil futer a zůstal stát mezi nimi.
„Doufám, že nejsi příliš znavená z cesty. Pozvání na večer platí pro mne, ale jak už jsme se bavili, bude to vhodné místo, abys okusila trochu toho místního koloritu a toho, jak tu věci fungují. Jeden musí Jeruzalém milovat anebo nenávidět.“ Ušklíbne se při další ze svých průpovídek o tomto městě a vytáhne z kapsy zlaté hodinky na řetízku připevněném k jeho oděvu, aby jen nespokojeně nakrčil rty. „ Čtyři patnáct. Bohužel ta sněhová bouře nám trochu narušila letový plán, ale věřím, že to stihneš a tím myslím, připravit se tady. Nemá smysl, abychom se teď přesouvali do mého domu. To bychom to nestihli. Tedy… ne vhodně nachystaná dáma.“ Sklouzne z hodinek pohledem k tobě.
„Jsme na okraji města, takže i kočárem to do opery bude v tomto počasí trvat určitě přes hodinu a půl. Myslím, že máme, co dělat.“ Mlaskne. Ty moc dobře víš, o čem mluví. Není to pro tebe žádná novinka. Markýz Thatcher dostal pozvání na společenskou událost, kterou dle jeho slov pořádá jeden z nejmocnějších lidí města a dá se počítat s tím, že takových tam bude jistě povícero. Pravda, navazování obchodních kontaktů bude trochu překážet fakt, že jde o událost s povinnými maskami, ale není to přeci něco, co by zrovna tebe zastavilo. Markýz Levi Thatcher 
| ||
| |||
| Duch stroje Lilith von Aldithley
It is the Spirit who gives life; the flesh is no help at all. The words that I have spoken to you are spirit and life. | ||
