Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Oh, lady, práh pekel? Tohle mé představivosti nedělejte. Ještě bych si mohl myslet, že vy a vévoda…“ Jeho následný smích nechá větu nedokončenou, zatímco tě sleduje pobaveným pohledem, ve kterém tančí jiskřičky. „Mnoha věcí. Správná cena. Madam… To bych do vás neřekl.“ Zastaví nuceně svůj smích a zvážní, ačkoliv je na něm patrné jisté přemáhání.

„Omlouvám se, lady. Už mi bylo několikrát vyčteno, že můj humor není vhodný pro někoho mého věku, heh. Pokud mi chcete vlepit nápravný políček, jak malému klukovi, tak prosím. Budeme na chvíli hvězdou večírku.“ Usměje se a je těžké říct, zda žertuje, nebo je skutečně připraven na to, že by si něco takového mohla provést.

„Ale ano, věřte mi. Copak by bylo lepšího než myš a kaluž? Jsme velmi… nehonosná dvojice. Jen aby se myš v kaluži neutopila.“ Zahledí se ti do očí ještě, než vás další kroky od sebe na moment oddělí. Hudba pomalu utichne a vy tak zůstanete stát naproti sobě vyměňujíc si široké úsměvy.

„Samozřejmě, že varoval, ale to se týkalo šelem. Copak byste se bála malé myši?“ Ukloní se ti s šibalským mrknutím. „To byste samozřejmě mohla, ale… Ale jistě by vás pak sžírala představa toho, o co jste svým rozhodnutím přišla. Není lepší něco prvně risknout a pak se rozmyslet, zda to za to stálo? Takto by vás jistě později sžírala vlastní fantazie o tom, co mohlo a nemohlo být, stejně jako mne před pár okamžiky.“ Ušklíbne se.   

„Nemůžu vám to jen tak prozradit, lady. To by celá záležitost ztratila většinu své lákavosti. Nemyslíte? Ten nádech tajemna a kroku do neznáma za to stojí, ne?“ Udělá krok k tobě, ale pak jen trochu zklamaně stiskne rty, když vidí, že nejsi až tak snadná kořist. Rozhlédne se spěšně kolem vás snad jako kdyby se chtěl ujistit, že vám nikdo nevěnuje přehnanou pozornost a pak se k tobě nakloní, jako kdyby ti chtěl něco pošeptat. Cítíš z něj vůni pánské kolínské. Je to nezvykle lehká vůně se směsicí květinových tónů. Není jako ty jiné, těžší, které mají za úkol překrýt zápach potu. Přesto to tomu muži stačí, a tak nějak se to k němu i hodí.

„Máte ráda noční oblohu? Možná bych věděl o někom dalším, který sdílí podobné zájmy.“ Uslyšíš tichý šepot, než se muž se stříbrnou maskou opět narovná a o krok ustoupí. Všimneš si jen pár pohledů, které se na moment stočily vaším směrem, než se začaly věnovat něčemu jinému. Tedy až na jeden. Mezi lidmi stojícími po stranách parketu si koutkem oka všimneš někoho, koho znáš. Máš neodbytný pocit, že nehybný pohled zachmuřeného černovlasého muže se zlatou maskou míří jistě vaším směrem.

„Takže, co to bude, lady?“ Natáhne ruku, jako kdyby tě zval k dalšímu tanci.

Zima mi začíná být opravdu nepříjemná, zvláště v kontrastu tepla sálajícího z Alexanderových dlaní. Kamaelovo spříznění s ohněm se v něm skutečně nezapře… Jak by také mohlo. Jen díky masce skrývající podstatnou část tváře se dokážu oprostit od toho, že tu přede mnou nestojí skutečný Kamael. Ovšem jak to říkal Farnham? Vždy jsme to my bez ohledu na lidské tělo, ve kterém se zrodíme.

Ani teď nedostanu kýžený bezpodmínečný souhlas s mým… Dá se tomu vůbec říkat přání? Uhnu tak pohledem a lehce se ošiju, než s povzdechem na znamení kapitulace kývnu hlavou. „Tak… Dobře. Chápu, že mi to nemůžeš slíbit,“ odpovím, byť radost z toho nemám takřka žádnou.

Alex stále drží mé ruce ve svých dlaní, jejichž stisk trochu zesílí jako by si dal za svůj osobní úkol vyhnat z mých prstů i ten poslední záchvěv zimy. A nevím, zda za to může všechno to vypité šampaňské nebo opilost něčím zcela jiným, ale ani na okamžik mne nenapadne ruce stáhnout zpátky k tělu, naopak se zdá tolik lákavá myšlenka na to zrušit jedním krokem vzdálenosti mezi námi. Má odpověď ho pobaví, ovšem jak se říká… Vše pěkné jednou musí skončit. A to platí i pro tuhle chvíli, jakkoliv Alexova odpověď znamená příslib večera, který by dost možná nemusel být tak… Špatný, jak jsem očekávala.

Po tváři se mi rozlije potěšený úsměv na kolik mi jeho souhlas udělá radost. „V tom případě… Děkuji vám, pane,“ vyseknu před ním decentní pukrle hodné opravdové lady a po jeho boku zamířím pryč z balkónu. Sníh pod nohama tiše křupe na znamení, že prohřešek dnešní noci nezůstane patrně utajen, pokud znovu nezačne sněžit.

Jakmile se ocitneme zpátky na chodbě, obejme mne zpátky příjemné teplo navracející cit i do promrzlých špičkám prstů v plesových botách, které byly vyrobeny spíše pro ladné vznášení se po parketu než stání na mrazu ve sněhu. „Je pravda, že teplo má opravdu něco do sebe,“ pousměji se. V další chvíli se k němu pootočím, když se s krátkým dotázáním natáhne po půjčeném saku. I letmý dotek na ramenou mi opět popožene srdce do rychlejšího tempa, až se za to zastydím. Pohledem krátce přelétnu po chodbě, která naštěstí působí prázdným dojmem. Ještě před půl rokem by něco takového bylo zcela nemyslitelné – odejít ze společnosti v doprovodu muže, který není manželem ani příbuzným a… Lehce potřesu hlavou. Ještě před půl rokem by byla nemyslitelná celá řada věcí, co se nakonec staly. Co jsem udělala. Možná je na čase přestat úzkostně přemýšlet nad tím, co je vhodné a co ne…

Pozoruji Alexe, jak se obléká zpátky do saka a upravuje se. Sama jen v krátkosti zkontroluji, že pírka našitá na rukávy šatů nepůsobí nijak pomačkaně a nikde nejsou patrné důkazy našeho malého prohřešku vůči etiketě. Tak trochu překvapeně k němu stočím svůj pohled, když se nečekaně vrátí k mé otázce, kterou předtím nechal nezodpovězenou a já se rozhodla na něj kvůli tomu nenaléhat.

„No… Přeci kvůli… Jemu, nám, tomu, co se stalo…“ ani teď mi to nejde příliš přes rty a proto je má odpověď opět tak zoufale vyhýbavá. Co když se pletu a vidím stíny tam, kde žádné nejsou? „Možná jsem se měla nejdříve zeptat… Kým byl ve Zlatém městě… Ovšem… Nechme to být,“ řeknu tiše. To už jsou knoflíčky dopnuty, pírka opět načechrána a já nemohu s Alexem vlastně jinak než souhlasit.

„Zajisté, jak kážete, generále, kdo jsem abych se takovému rozkazu protivila,“ neodpustím si pro tentokrát pobaveně, když přijímám jeho rámě. Tedy – nyní vlastně již svého doprovodu. Byť… Na krátkou chvíli z toho mám pocit deja vu. Úsměv na mých rtech zakolísá, ovšem… Ne, nechci si tuhle chvíli kazit tím, co se stalo a už nejde odestát. Nechci vzpomínat na Damašek. Na to… Co zlého vzešlo z pěkné vzpomínky, co se nikdy nestala. Vzpomněl si i Alex? Jeho hlas mne jako na povel vtáhne zpátky do přítomnosti.

„Najít si místo k sezení poblíž stolu s občerstvením a blízko baru zní příjemně,“ pronesu zamyšleně, načež hlavu nakloním lehce ke straně s pohledem upřeným na svého společníka. „I když… Zdálo se mi to nebo... Víš, přísahala bych, že jsem tě viděla na parketu tančit...?“ nadhodím. „Protože úplně stejně bych přísahala, že jeden generál, kterého jsem znala, působil vyděšeně z představy, že by po něm Dumah měla něco podobného chtít…“ nadhodím. Možná ze mě opravdu spíše mluví bublinky, možná ze mě jen konečně opadlo napětí a obavy, možná mám dobrou náladu zkrátka jen kvůli jeho přítomnosti…

… možná jsem prostě jen hloupá. Úsměv v mé tváři povážlivě zakolísá než se ztratí úplně a nahradí ho rozpaky, se kterými sklopím hlavu a odvrátím od Alexandera tvář.

„Ah, jistě… Jsi tu s Alyiou, mělo mi to dojít. Samozřejmě, Alexi, jak budeš potřebovat, určitě bys jí to měl dát vědět, aby… Aby neměla strach, kam ses jí ztratil,“ vykřešu ze sebe poněkud nešikovně. „Řekneš jí o mě?“ zeptám se ho vzápětí tiše po krátkém zaváhání. Umím si představit, že nebude příliš nadšená… Ulevilo se jí, když z domu zbyly jen doutnající trosky a mě nikde nenašli? Neměla jsem z ní zrovna pocit, že by z mé přítomnosti… Existence byla jakkoliv… Nadšená. Mohla jsem se jen domýšlet proč, jakkoliv mi bylo jasné, že ten důvod kráčel nyní vedle mě jako správný gentleman.

Delilah Blair Flanagan

Stojíte na balkóně pokrytém bílým sněhem. Je mrazivá noc. Stejně jako většina nocí v tomto měsíci. Tváře ti červenají, zatímco Alexander vypadá stejně jako jindy. Nevypadá to, že by se ho zima jakkoliv týkala. Drží tvé prokřehlé ruce ve svých a zamyšleně na tebe hledí.

„Nemůžu ti nic slíbit, Del. Pokud to ale jen trochu půjde, vezmu tě s sebou a společně ho najdeme. Ano?“ Kývne pomalu vyčkávajíc pak na tvou odpověď.

„Hmm…“ Stiskne tvé studené ruce pevněji, když zmíníš, že jsou takové vždy. Nevypadá to, že by tě chtěl pouštět. Vlastně ani jeden z vás se k tomu příliš nemá. Tvá další slova ho ale viditelně pobaví. „To je pravda. Jsme tu jediní dostateční blázni na něco takového široko daleko. Alespoň k něčemu nám tohle je.“ Pousměje se Alexander.

„Ano, měli…“ Zvedne po dlouhé době pohled od tebe a zahledí se na prosklené dveře za vámi, skrz které osvětluje balkón nažloutlé světlo zevnitř budovy. „Troufalé? Ne, vůbec. Bude mi potěšením, lady.“ Skloní hlavu v lehké úkloně, než společně vykročíte zpátky ke dveřím do budovy.

Na balkóně zůstane jen cestička stop v čerstvě napadaném sněhu.

„Lepší?“ Otočí se na tebe Alexander, jakmile jste zpátky v budově. Je tu příjemně teplo a v tuhle chvíli i poměrně klid. „Mohu?“ Padne další otázka, se kterou se Alexander dotkne tvých ramen, aby si s tvým svolením vzal zpátky své sako, které ti před tím půjčil. Vidět vás někdo v tento moment na nějaké obyčejné oslavě bez masek, jak se takto vracíte z balkónu, jistě by bylo v kuloárech veselo.

„Jak jsi myslela tu otázku o Edrikovi? Co všechno, že si z té doby pamatuje? Popravdě nevím přesně. Předpokládám však že dost. Proč vlastně?“ Zeptá se tě, zatímco si obléká zpátky svůj vrácený kus oděvu. Nevypadá z toho faktu rozhodně tak rozrušen jako ty. „Pokud ho uvidíš, každopádně mu poděkuj za pozdrav.“ Vloudí se mu do hlasu kyselý podtón. „Myslím ale, že mu pak poděkuji rád osobně.“ Dopne si knoflíčky a upraví se.

„Ale nechme tyhle záležitosti našim budoucím já. Tenhle večer jsem tvůj doprovod a nenecháme si ho kazit. Ne po tak dlouhé době…“ Dodá rozhodně, než se odmlčí. „Takže, chtěla by si pokračovat, tam kde jsme skončili a nebo máš snad na mysli něco jiného?“ Nabídne ti rámě a vykročí s tebou po boku. Skoro jako tehdy v Damašku…

„Hmmh… Můžu tě jen o něco požádat? Dáš mi pak chvíli. Musím najít Alyiu a říct jí, aby mě nehledala.“ Ozve se pak zčistajasna jeho vážný hlas, zatímco Alexander dál hledí před sebe s tváří, která je opět prostá výraznějších emocí.   

Vera De Lacey

„A pokud ano, tak tomu nebezpečí čelíme se ctí… Že? To jste chtěla říct?“ Opětuje ti upřený pohled, zatímco jeho krok o něco málo zpomalí. „Jsou tací, kteří bojují za své ideály až do roztrhání těla. Pár jsem jich znal a vlastně… ještě znám.“ Usměje se přimhouří lehce modré oči skryté za stříbrnou maskou.

Pak už ale zase tanec nabere na svižnosti a tobě se před očima míhají domnělé šelmy této společenské události. „Ale copak? Pohoršuje vás představa ďábla? Nebo snad nevěříte, že někdo jako on, by byl něčeho takového schopný? Znáte snad toho muže?“ Tázavě nakloní hlavu drobně na stranu, zatímco ty mu hledíš přes rameno na černovlasého muže se zlatou maskou, kterého jsi viděla poprvé tehdy v jeho vzducholodi, než plameny ozářily nebesa a vy jste se začali nezadržitelně řítit k zemi. Světla lamp se rozmažou. Svět se protočí podobně jako tenkrát, ale tentokrát jen kroužíte po tanečním parketu. Nic víc.

„Ah, touché, lady.“ Zaměje se pobaveně. „Co já schovávám pod maskou? Co myslíte? Možná zuby i drápy a možná nic z toho. Přeci jen mezi lvy se mnohem lépe daří myším než dalším podobným šelmám. Snad vás tedy nezklamu, když neodhalím, že jsem třeba lordem Ericksonem, nebo snad ještě lépe lordem Farnhamem. Bohužel. Sama jste to už řekla. Jsem jen dobře informovaná myš. Nic víc.“ Usměje se tajemně.

Posledních pár kroků doplněných doznívajícími tóny hudby. Ostatní páry zastavují a někteří z tanečníků po tomto živém tanci vypadají dosti zadýchaně. Ne však tvůj taneční partner, který vypadá svěže jako když si ho viděla poprvé. Nejspíš jeho kondice bude nad úrovni průměrného jeruzalémského aristokrata. Vlastně podle jeho kroků, držení těla a plynulých pohybů, můžeš s jistotou říci, že jí bude na hony vzdálena.

„Děkuji i za druhý tanec lady.“ Vysekne ti poklonu, aby se pak narovnal a koutek rtů se mu vytáhl do pobaveného úsměvu. „Cože jste to říkala o tom nebezpečí, madam? Pamatuji si dobře? Že vše, co za něco stojí doprovází kapka nebezpečí? Krásná slova hodná knihy, ale… Stála byste o to tedy něco takového dnes večer zažít?“ Nakloní se k tobě spiklenecky o něco blíž a tiše tě vybídne. „Pokud to ovšem nejsou skutečně jen slova přečtená v nějakém románu.“ Jeho křivý úsměv se ještě více rozšíří, zatímco vyčkává ve tvé blízkosti, což už samo o sobě přitáhne pár zvědavých pohledů, avšak nevypadá to, že minimálně jeho by to jakkoliv znepokojovalo. V jeho modrých očích jiskří pobavení a zároveň naprostý klid.  

Marael

Stojíte přitisknutí ke zdi, zatímco vás čtveřice postav mine, aniž by si vás na první pohled všimli. Světlo se před tvýma očima zase rychle rozplyne a ty vidíš, jak mizí v ulici před vámi.

„Možná bych radši ty placky.“ Zašeptá trochu přiškrceně Ramiel, než ti posunkem ukáže, že vyrážíte za nimi. Sám se jako vždy odrazí od neviditelného schodu a vyskočí na střechu, kde se díky svým schopnostem je schopen pohybovat bez výraznějších omezení prakticky jako po rovné zemi. Ty se mezitím přesuneš do ulice, kterou kráčeli. Jeden z vás je pronásleduje na střechách a další po zemi. Běžná taktika, když to prostředí dovolí.

Zašeptáš do ticha, ze kterého se však neozve žádná odpověď. Vypadá to, že jsi sama v noční tmě, se kterou jste doslova jedno tělo a duše. Vyrazíš tedy za vašimi cíli. Tiše a nepozorovaně. Udržuješ si dostatečný odstup. Moc dobře víš, že pokud by byli někteří z vašich padlých bratrů či sester, jejich bystré smysly by i tak měly šanci tě zaznamenat. Ne, před nimi se musíš mít na pozoru. Nejsou tak slepí jako obyčejní smrtelníci, kteří pro oči nevidí.

Přesto jste oba zkušení. Neděláte to poprvé. Držíte se jim tedy v patách a procházíte klikatícími se uličkami chudinské čtvrti. Přeskakuješ zídky, vybíháš úzká schodiště choulící se mezi domy a držíš se ve stínech vrhaných plápolajícími loučemi. Ramiela nevidíš, ale to není nic zvláštního. Někde tam jistě bude jako vždy. Povaha vaší práce ale spočívá v tom nebýt vidět, a to platí na všechny strany.

Chvíli to vypadá, že snad odejdou z města, ale pak se jejich kroky stočí podél hradeb do jedné ze starších částí města, kde zmizí ve dveřích kamenného domu. Stavba to není na první pohled ničím zajímavá. Když nakoukneš do jednoho z oken skrz škvíry v dřevěné okenici, vidíš, že je v budově tma. A překvapivě prázdno. Ať se podíváš do jednoho, druhého, či třetího okna. Nikde nevidíš nikoho z těch, kteří tam vkročili. Jako kdyby se do země propadli.

„Jsou tam?“ Uslyšíš za sebou skoro na hranici slyšitelnosti dvě slova. Je tam Ramiel, který se dostal nepozorovaně za tebe. Nikdy jsi nepřišla na to, jak to dělá, dokonce i tobě, prostě někdy jako kdyby nebyl. „Nemohli se jen tak propadnout do země.“ Nakrčí obočí, zatímco tě obejde, aby se také podíval skrz škvíru mezi prkny. „A nebo mohli…“ Pokrčí rameny vzápětí.

„Nemáme na výběr. Jdu dovnitř. Ty hlídej venku a kryj mi záda.“ Přejede si bezmyšlenkovitě rukou po jílci zbraně u pasu, než vykročí ke dveřím.

Na okamžik zvednu hlavu a pohlédnu na noční oblohu, zatímco mi zpoza rtů vybublá krátké neveselé zasmání provázející Alexanderův hořký úsměv. Má pravdu. Podvědomá touha, či snad spíše potřeba ulehčit mu z břemene, co na sobě má bez ohledu na to vlastní… Je to něco… Ne, něco, ale závazek, který jsem nikdy vůči někomu jinému necítila. Vůči rodině, ba ani manželovi. Ne takhle a už vůbec ne v poslední době.
„Jak jsi to tehdy říkal? Některé věci se zkrátka nemění?“ potřesu krátce hlavou a natočím tvář zpátky k němu.

Ohledně Farnhama si rozhodně nemyslím, že bych ho snad soudila přísně, ostatně to, jak tisknu rty k sobě napovídá, že v tomhle se s Kamaelem… Alexem neshodneme. Ne, ne, dokud nebudu znát všechny okolnosti, náš hostitel si rozhodně trochu toho odsuzování zaslouží. Proč ho omlouvá? Nechal ho celou tu dobu topit se ve vině z toho, že jsem zemřela při požáru.
Z těch ostatních? Méně mocichtivý? Více lidský? Chci se zeptat, ta otázka mne pálí na jazyku na kolik potřebuji znát odpověď, která by potvrdila mé domněnky, ale… Alexander pokračuje ve svém vyprávění dál a já ho nechci přerušovat. Ne, když mluví o sobě a… Nic o něm nevím a tohle mi dává možnost aspoň nahlédnout do jeho světa, který je tak moc odlišný od toho mého.

Všechno… Všechno tak hladce zapadá do sebe. Střípky toho, co už vím či jsem si toho všimla dosednou na to správné místo, byť celkový obraz rozhodně není kompletní. A kdo ví, jestli někdy bude. I Kamael měl spoustu svých… Tajností. A Lucifer pro něj vždy měl slabost, vybral si ho jako svého přítele a až do toho osudného dne… Povzdechnu si. Opravdu se minulost může opakovat v kruzích? Přivádí nás stále k těm stejným lidem a staví nás před ta samá rozhodnutí?
Upírám na rudovlasého muže po mém boku zamyšlený pohled. Nebo se mýlím a vše je jinak?

„Tak proto…“ brouknu tiše. „A hádám, že vás spojovalo mnohem více, než jen…“ zarazím se, nemůžu najít ta správná slova a vlastně si ani nejsem jistá, zda je vhodné a rozumné o tom vůbec začínat. A tak si jen odkašlu. „V Zahradách je nakonec každý součástí něčích plánů,“ zamumlám.
„Já… Už jsem ho dnes večer potkala – tedy, spíše si mě našel. Tančil se mnou, slíbil mi, že si ještě v dnešní večer promluvíme. Vlastně… Je to jediný důvod, proč jsem to pozvání přijala, bylo to lepší než sedět a čekat v hotelu,“ na okamžik se odmlčím a věnuji Alexovi váhavý pohled. „Naznačil… Řekl mi, abych ti vyřídila jeho pozdrav,“ odmlčím se. „Alexi… Co všechno si vlastně… Edrik pamatuje ze Zlatého města?“ Jsem skoro v pokušení se ho zeptat i na Verš, který všechno změnil, ale neudělám to.

Zvláště když na mě spočine jeho hodnotící pohled, který moc dobře znám a stejně jako tehdy – i nyní se nemůžu ubránit dojmu, že jsem neprošla. „Ne, ne, ne, žádné uvidíme… Jestli budeš Fernsbyho hledat, chci u toho být také, Alexi. Nemůžu být pořád zavřená v domě, schovávat se a čekat,“ pronesu odhodlaně, protože tentokrát se nehodlám spokojit s neurčitým příslibem.

Po mé vlastní úvaze nastane na chvíli ticho. Alexander přemýšlí a já mlčky shlížím na město, zatímco má slova zůstávají viset ve vzduchu. Když konečně promluví… S povzdechem přikývnu. Ano, oba víme své. Přesto… Jeho úsměv je nakažlivý. Dumah měla ráda, když se Kamael usmíval… Vážila si toho. Milovala jeho úsměv. Snad právě proto, že jím nikdy neplýtval. Nebyla to jen prázdná grimasa ani maska, byl to on.
Dlaně Alexandera příjemně hřejí až pálí, když překryjí ty mé. Po zádech mi sklouzne šimravý pocit a připomene mi to, že na rozdíl od něj se do mě zima i přes jeho sako zakusuje s urputnou neodbytností. Srdce se mi silně rozbuší, když přelétnu očima z jeho tváře k rukám držícím ty mé a zase zpátky. Bříškem palce sklouznu po jeho kůži, jen abych… Je tak… Zvláštní se ho dotýkat.
„Vždy jsou ledové,“ pousměji se. V jiném životě bych mohla dodat, že jestli nechce, abych nastydla, měl by jít blíže. A mohli bychom tu klidně být celou noc. Povídat si, dívat se na město, existovat. „Aspoň máme jistotu, že se zde nenajdou jiní blázni, kteří by se v tomhle počasí šli ukrýt zrovna na terasu,“ koutky rtů mi povážlivě zacukají.

„Ale… Asi bychom se měli vrátit…“ hlesnu, jakkoliv je na mne znát, že se mi vracet zpátky do reje masek a víru hlasité hudby příliš nechce. „Bylo by troufalé po tobě chtít, zda bys mi mohl dělat společnost?“

Delilah Blair Flanagan

„Ne, není to tvá vina Delilah. Nikdy mě taková myšlenka ani nenapadla.“ Pohlédne na tebe vážně, než jen neznatelně zakroutí hlavou. „Podívej se na nás. Stojíme tu vedle sebe a přetahujeme se o každičký díl viny, abychom si ho schovali do šuplíku k dalším strašákům minulosti. Tohle je… typické.“ Pousměje se hořce a udělá krok blíže k zábradlí, hledíc do ulice pod vámi.

„On? Kdo? Sama jsi zmínila Edrika a vzhledem k tomu, že jsme tu oba dva, není pochyb o tom, že v tom má prsty. Nesuď ho ale zase tak přísně, Del… Je mi jasné, že tímto vším něco sleduje, ale to je nejspíš jen jedna z věcí, proč tohle udělal. Z těch ostatních zde je ještě jeden z těch méně… mocichtivých a více lidských.“ Pokračuje Alexander pomalu s nečitelným výrazem ve tváři.

„On a já máme dlouhou historii. Dalo by se říct, že po dlouhé roky byl někým jako mým patronem v tomhle městě… Nenarodil jsem v Zahradách Del. Nekoluje mi v žilách modrá krev a ani nemám košatý rodokmen k chvástání se na společenských večírcích. Někdo s mým původem by nikdy nedostal pozici důstojníka, natož armádního generála a nejspíš by ani neměl žádný podstatný majetek, ať už by se snažil sebevíc. Edrik mi ale otevřel dveře, kam jsem potřeboval. Vzhlížel jsem k tomu muži…“ Povzdechne si dlouze Alexander.

„Ale čím více jsem se zamotával do té jejich pavučiny intrik, která omotává celý Jeruzalém, došlo mi, že to není cesta, kterou se chci dát. Nechci být jedním z nich. Ovšem vymotat se z pavoučí sítě je těžké… A jak vidíš, nikdy se to pořádně nepodaří. Prostě… To asi k moci patří. Ty polopravdy, plány v plánech druhých… A kdo ví, co všechno ještě. A vypadá to, že my jsme součástí těch plánů. Opět.“ Otočí se na tebe a smutně se pousměje. „Z mé zkušenosti nemá smysl Edrika hledat. Pokud po nás něco bude chtít, najde si nás sám. Ať už tebe nebo mě. Možná po tobě už nic chtít nebude. Kdo ví… Nekazil bych si tím večer. Alespoň prozatím.“

„Chceš najít toho Fernsbyho? Se mnou?“ Měří si tě chvíli hodnotícím pohledem snad jako tehdy v aréně. „Možná... Možná to tak bude lepší, než aby si někde zůstala sama.“ Hlesne zamyšleně. „Dobře… uvidíme.“ Odpoví stále poněkud neurčitě, ale rty se mu roztáhnou do mírného úsměvu.

Po tvých dalších slovech jeho tvář opět zvážní a viditelně o své odpovědi chvíli přemýšlí. „Nevím…“ Ozve se pak jeho tichý hlas. „…Doufám, že ne… To by bylo od osudu dost kruté. Přesto po tom všem, co jsme napáchali v minulém životě. Vlastně… Podívej se na to, kde stojíme Del.“ Rozmáchne pomalu volnou rukou. „Na první pohled to nevypadá jako trest a přesto… Ne, to je jedno. Oba víme svoje.“ Zachmuří se, ale to, co mu následně řekneš ho viditelně překvapí. „Neznáme ale… To jsem rád.“ Řekne tiše s úsměvem na rtech a natáhne ruce, aby sevřel tvé dlaně ve svých. Jeho ruce na promrzlé kůži až lehce pálí, jak jsou teplé, jako kdyby na nich sníh a počasí nezanechali žádnou stopu.