Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Vstříc novým výšinám „Ou,“ vzhlédnu opět k muži, zatímco se vydáme pryč z křišťálového sálu. „Omlouvám se. Poslední dobou jsem byla, hmm, opatrná, možná opatrnější, než jsem měla. Není to něco, čemu bych chtěla propadat, ale…“ zatřepu hlavou, než mu věnuji úsměv, „mrzí mě, že jste se toho stal obětí.“ Chtěl by o něm slyšet. Volnou rukou si zastrčím neposlušnou rudou kudrlinku za ucho a na okamžik se odmlčím. Nevím, jestli bych o něm měla mluvit… Své vyprávění mohu založit leda na vzpomínkách z minulého života a kdo ví, jestli teď není někdo úplně jiný, vždyť ani já se Zerachiel tolik nepodobám. Ramiel s Kamaelem si však podobní jsou, možná jsou tedy některé věci vyryty do našich duší tak, že si k nim cestu vždycky najdeme. Možná a možná ne. Jenom doufám, že nebude zklamaný. Teď, když se k němu blížím, začínám být nervózní. Tolik jsem se soustředila na to, abych ho našla, že jsem se ani nepozastavila nad tím, co vlastně čekám. A co ode mě čeká on. Protočím mezi prsty zlatou hvězdu, tolik podobnou té, která pro Zerachiel zpečetila rozhodnutí postavit se mu po bok, a vydechnu. Jak to ten muž před chvílí říkal? Není lepší to prvně risknout? Určitě to tak je. V nejhorším budu prostě vědět… „Popravdě si nejsem jistá, zda vám to vůbec bude připadat zajímavé,“ navážu pomalu. Vyobrazení serafína, Prvního Padlého a Lháře by vyžadovalo rozmáchlé, dramatické tahy podbarvené tmavými odstíny tragického hrdiny, který podobně jako Prometheus bojoval za svobodu, avšak teď se mi na jazyk derou překvapivě obyčejná slova. V porovnání se vším, co se tehdy odehrálo, překvapivě malá, avšak významnější než cokoliv jiného. „A nakolik věrně jsem ho vůbec schopna popsat. Už je to dávno. A… shrnout něčí charakter pár slovy je vždycky těžké a zrovna v jeho případě…“ … nemožné, docela určitě nemožné. S každou další vzpomínkou poznávám novou stránku z něj. Vážného Lucifera, pobaveného Lucifera, klidného Lucifera. A pokaždé se k němu obracím s důvěrou a úsměvem na rtech. Je skoro zvláštní skládat ze střípků Veršů jednotný obraz; dosud mě nenapadlo se o to ani pokusit, protože pro Zerachiel byl vždycky jenom jeden. Dokud jí jednoho dne neřekli, že muž, kterého tak dobře znala, Padl a všechno, co si myslela, že o něm věděla, se roztříštilo o zem. Co by teď asi řekla a co bych řekla já? „Hmm, hádám, že by bylo až příliš snadné nazvat ho nepředvídatelným. Pamatuji si, že vždycky dokázal překvapit. Nečekanou myšlenkou, pohledem na věc, nebo některou z jeho her,“ začnu. Do slov se mi vplete zvláštně něžný tón, jako by to tehdy nebyla jenom Zerachiel, nebo možná jako by tady teď stála ona místo mě. Někdy si říkám, že jsou Verše příliš živé; odlišit pak mezi tím, co cítila ona a co cítím já, je chvílemi nesmyslně těžké. „Ale i ve chvílích, kdy jsem nedokázala předvídat jeho další krok, bylo snadné mu důvěřovat, protože… pod vší tou hravostí, touhou zakusit život v plné jeho kráse a láskou k neznámu byla – a doufám, že stále je –,“ kratičce se zaškobrtnu, když si uvědomím, že o něm mluvím v minulém čase, „hlubokosáhlá laskavost.“ Právě laskavost protkává každičkou mou vzpomínku na něj. Od té první v píscích arény a později nad vyhlídkou města, kde pár slovy utišil provinilost v mém srdci; ještě teď si vybavuji opatrnost v jeho očích, když jsem mu nabídla, že mu otevřu svou mysl a ukážu všechno, co jsem ve světě smrtelníků viděla, jako by čekal, co budu chtít na oplátku, a ono nic nepřicházelo. Ve skutečnosti byla má žádost velmi neskromná. Chtěla jsem jeho čas. Ještě chvíli s jedním z nejvýše postavených andělů Zlatého města. Ani v nejdivočejších představách mě však nenapadlo, kam to povede. A v co se rozroste ten zvláštně šimravý pocit, který jsem cítila v jeho přítomnosti… „Vlastně mi ho trochu připomínáte,“ zvednu zničehonic pohled. „Ale prosím, nesmějte se mi. Uvědomuji si, že to musí znít… přinejmenším pošetile. A samozřejmě, je to jenom jedna jeho stránka. A jenom jeden pohled na něj.“ Zkoumavě se na muže zadívám, ale to už se otočí ke dveřím nenápadně vsazeným do chodby a zahne. Klapání podpatků na podlaze zrychlí, jak ho poněkud překvapeně následuji. Tudy? Opravdu? Jste si jistý? Rozhodně to nepůsobí jako místo, které by bylo určené pro hosty a… ono opravdu není. Zpoza svého doprovodu věnuji sluhovi omluvný úsměv a napůl čekám, že se zase otočíme, ale… jemu je to samozřejmě jasné. Povytáhnu obočí, načež se mi ramena rozechvějí špatně potlačovaným smíchem, a opětuji mu úsměv, když se ke mně znovu otočí. Samozřejmě, že je mu to jasné… „Uvědomujete si, co si teď musí myslet, viďte?“ prohodím pobaveně – a snad by mi na tom mělo více záležet, ale nepochybně se o mě šíří i horší věci, a tak trochu spoléhám, že mě tady v masce stejně nikdo nepozná. Snad. Ve dveřích se nakloním a zvědavě vystoupám pohledem po schodech nahoru. „Hmm, chytil byste mě?“ pousměji se. Jednou rukou si přidržím širokou suknici, druhou se zachytím zábradlí a vydám se vzhůru. Schválně jsem vybírala látky pro šaty, aby byla vhodná pro pohyb, teď rychle zjišťuji, že daný pohyb měl velice specifickou definici: tanec, nic jiného. Pro podobné vycházky se opravdu nehodí, ale je lehká a netíží mě. Ze začátku se musím soustředit na každý krok, abych střevíčkem patřičně došlápla a neklouzla, a teprve po pár otočkách opravdu naberu příjemné cílevědomé tempo. „Hmm?“ ohlédnu se přes rameno, když se mi za zády ozve hlas muže. „Ne, jsem…“ A to je přesně věc, kterou jsem neměla dělat. Ohlížet se. Srdce se mi rozbuší. Temnota obepínající schodiště se v tu chvíli povážlivě zhoupne a tělem mi probleskne zvláštní lehkost, jako bych už padala. Trhnu sebou. Tylová suknice zašustí v tichu věže. Rukou se honem zachytím ramena muže pode mnou, abych získala dvojí podporu. Držím se. Nepadám. Nepadám. Ale jsme vysoko, tak vysoko, že ani nevidím dolů. Ne, že bych se chtěla koukat dolů. Nechci. Skrze rty mi vybublá poněkud přidušený zoufalý smích. Je to absurdní. Vzducholodě jsou jedna věc – pochopitelná věc – věc, které se dá v životě docela dobře vyhnout, ale výšky – nemůžu se přece bát výšek, v minulém životě jsem byla anděl! Proboha. Ale ze Zerachieliny lásky k letu v sobě právě teď nenacházím ani drobeček. Protože bez křídel je to jenom hodně rychlý a bolestivý pád. „Odpusťte,“ přinutím se promluvit, načež se zhluboka nadechnout a raději se otočím. Nekoukat se dolů, to zvládnu. A nemyslet na to, že jsme vysoko. A prostě jenom… jít. „Jsem v pořádku. Zamotala se mi hlava. Raději… pojďme.“ Znovu rozhýbat tělo, když se tomu každičký sval v těle brání, není zdaleka tak snadné a plynulé, jak bych ráda. Něco ve mně se napne takřka k prasknutí, jako by mi srdce zalila jistota, že to dosud takřka nepostřehnutelné chvění kovové konstrukce může znamenat jenom jednu věc. Pád. Přesto si znovu podeberu sukni, chytím se pevněji zábradlí a cílevědomě pokračuji nahoru. Dostat se dolů je problém pro budoucí Veru. Ještě jeden krok a pak další a… … s upřímnou úlevou se opřu do dveří. Zvednu ruku, abych se zaštítila před studeným poryvem větru, a ustoupím do strany. Kamenná plošina je o něco málo lepší – bezpečnější – než nejistá kovová konstrukce, ale k nepříliš povzbudivě vyhlížejícímu zábradlí nepřistupuji. Držím se blíže ke zdi a pohled… Ach. Pohled zvednu k obloze nad námi. Je nádherná. Kouzelná. Naprosto dechberoucí. S výdechem, který se přetaví v obláček kouře, povolím ramena. Pocit, že tady zemřu, mě neopouští, ale… jsou věci, za které možná stojí i zemřít… protože žádná jiná možnost tady není, na ty schody mě už nikdy nikdo nedostane…
| ||
| |||
 | Místo činu Jacob White S dvojicí žen si vyměníte pár tichých pohledů. Zatímco ta rudovlasá vypadá z celé situace poplašeně, ta druhá s maskou na tebe hledí s chladným, kalkulujícím výrazem. Podobně jako ty hledíš na ně. Pak už ale trhneš Pascalovými opratěmi a kopyta zazvoní na dlažbě. Vyrazíš pryč a pronásleduje tě prosté… ticho. Žádný výstřel ani křik. Prostě nic. Zmizíš v jedné z uliček a projedeš jí hledajíc možné posily, které by snad mohly těm nebožákům přispěchat na pomoc. Pozdě ale přece.
Ke tvému zklamání anebo snad klidu, nikoho takového nenacházíš. Kolem je ticho. Až nezvyklé ticho i na tak odlehlou část předměstí, které není ani přes den nejživější částí města, avšak ještě ses nesetkal s tím, že působí tak liduprázdně. Možná, že těch hlídačů skladů zalezlo a rychle se ukrylo, když se okolím ozývala střelba, ale to se ti moc nezdá. Až po chvíli totiž v dálce uvidíš muže s lucernou, jak se u dveří jednoho skladiště zmateně rozhlíží a viditelně hledá zdroj hluku, který se k němu donesl. Ačkoliv tady už to musel být dost tlumený odraz výstřelů. Ta část, kterou projížděl kočár tedy musela být nejspíše opravdu vyklizená.
Otočíš koně a vrátíš se na místo činu. Když dojedeš k ulici, uvidíš, že ženy už jsou pryč. Stejně jako dvojice koní, kteří byli před tím zapřaženi u vozu. Ze zbylých dvou se už rozlily široké kaluže krve do sněhu stejně jako ze skupiny mužů, se kterými jsi provedl krátký proces. Seskočíš z Pascala, aby si je prohledal. Nenajdeš ale nic extra zajímavého. Jejich oblečení smrdí potem a kouřem. Je na něm pár zapraných skvrn od strojního oleje. Nejenom jeho střih tedy dává jasně tušit to, že se jednalo o dělníky z Industriální čtvrti. Mozolnaté ruce, chybějící prst a nebo stržený nehet na ruce jednoho z nich dávají tušit, že se nejedná pouze o šikovné převleky, ale že ti muži tam museli skutečně pracovat. V jejich kapsách najdeš nějaké šekely, krabičky s náboji do jinak obyčejných střelných zbraní, které leží pohozené vedle jejich těl a pak drobnosti jako je lechtivý obrázek a nebo zlatý drobný prstýnek, který je velikostí vhodný spíše pro ženskou ruku.
Když nahlédneš do vozu, uvidíš, že je interiér vyveden v kůži a kvalitním dřevě. Není to jen tak obyčejná drožka, kterou tu přepadli. To ostatně naznačovalo i ne tak tradiční čtyřspřeží s kvalitními koňmi. Vozka leží na kozlíku a podle polohy a rány v hrudi to vypadá, že musela střela přijít z domu na druhé straně ulice. Toho domu, ze kterého před tím vybíhala ta rusovlasá žena. Jeho oblečení je už ale kvalitní. Pořádný nepromokavý plášť. Klobouk mu spadl a válí se někde ve sněhu vedle vozu. U pasu má pistoli, kterou nestihl před smrtí tasit a nejspíš ani na ni pomyslet. Stejně tak si všimneš opasku se šavlí, který ale měl odepnutý a položený v přihrádce vedle sebe. Najdeš u něj větší obnos šekelů a pak z jedné kapsy vytáhneš něco, co tě vyvede z míry a věci do sebe začnou poněkud nepříjemně zapadat. V dlani se ti totiž zaleskne odznak ve tvaru havrana. Odznak tajné policie. Podobný tomu, který nosíš v kapse, avšak vyvedený ve mosazné barvě
Posledním místem, které je třeba na místě činu prozkoumat je pak dům po straně, ze kterého nejspíše probíhala většina střelby. Je to vyšší cihlová budova, která působí opuštěně. Dveře jsou rozražené dokořán, jak jimi před tím vyběhla ta neznámá žena. I vevnitř působí budova vyklizeně. Nejspíše nějaký starý sklad, který pozbyl svého účelu. Do patra vede pak schodiště, po kterém, když se vydáš, tak se dostaneš k místnostem, nejspíše nějakým kancelářím, či zázemí, jenž jsou ale také prázdné a zaprášené. Co tě ale zarazí je, když narazíš na první tělo. Leží mezi dveřmi. Pušku jako kdyby snad odhodil. Krk má rozdrásaný do krve vlastními nehty a vidíš, jak se mu přes něj až na obličej táhnou černé žíly jako spletitá pavučina. Podle křečovité polohy a vytřeštěných očí ti je jasné, že jeho smrt nebyla příjemná a nejspíš ani vůbec přirozená. Když pokračuješ dál, narazíš na další takové v různých polohách. Jen dva vypadají, že jim někdo prohnal kulku hlavou a leží v tratolišti krve. Ostatní jsou zasažení touto podivnou věcí. Snad nemocí, jedem a nebo bůh ví čím.
U všech leží zbraně, které jsou v tomto případě lovecké pušky. Ideální na přepad, ačkoliv jsi viděl už mnohem kvalitnější kusy s lepší přesností a zaměřováním, ale na tuhle vzdálenost musely stačit i tyto. Jediný rozdíl je pak nahoře, kde u posledního z mrtvých, jenž je také pokrytý černými žílami, puška neleží a nedělá ti problém, si vydedukovat, že ta puška, kterou mířila na tebe ta zrzka vypadala stejně jako všechny ostatní, které si zde viděl. Oknem vidíš z výšky prázdnou ulici a nepravidelná kola rudého sněhu. Tohle rozhodně nebylo jen tak. Informace o něčem takovém se jistě někde musely rozkřiknout, ale mohl si jen tušit, že kolem Edgara to nebude. Ostatně tam dole si dobře viděl na nehybné tělo jednoho z vašich.
| ||
| |||
| Nový pohled na věc Vera De Lacey „Ale?“ Skoro jako kdyby si viděla, jak pod maskou povytáhne oblouk obočí a dál čeká na tvou reakci. Nenaléhá, jen tě sleduje se všemi tvými drobnými reakcemi a gesty, které tohle pozvání vyvolalo. Pátravě na tebe hledí, zatímco čeká na tvou odpověď, jenž pak záhy přijde. Na rtech se mu roztáhne široký úsměv.
„Vaše rozhodnutí ho jistě potěší.“ Šeptne, než se zase narovná v zádech a odtáhne se od tebe. „Jistě, lady. Dovedu vás k němu. Prosím…“ Nabídne ti sebevědomě rámě, aby počkal, až se do něj zavěsíš a vyrazíte. Propletete se mezi ostatními hosty a necháte taneční parket i jeho maskované tváře za sebou. Procházíte částí Křišťálového sálu k jednomu z nespočtu bočních vchodů, za kterými se táhnou chodby vedoucí dál do útrob rozlehlé operní budovy.
„Povídejte mi o něm, lady. Jistě to musí být ve vašich očích zajímavý muž, když až prostá zmínka o něm vás přiměla k tomu, abyste se mnou šla. Skoro bych na něj mohl i žárlit.“ Pronese s hraným ublížením, zatímco jdete chodbou, která je z větší části prázdná a nikdo vás tak nemůže přímo slyšet. Je zde několik menších skupinek hostů, kteří se zatoulali do klidnějších částí budovy, kde se přeci jen snáze vedou nerušené rozhovory. Nevypadá to, že by si vás příliš všímali a ani tvůj doprovod o ně nejeví patrný zájem.
„Ah, málem bych to přešel. Tady!“ Zabočí zničehonic do jedněch nenápadných dveří, do kterých tě tak trochu vtáhne a před vámi se otevře úzká, obyčejně vypadající chodba. Stěny jsou omítnuté na bílo a na zemi je prostá šedá dlažba. Tvá široká sukně ji vyplňuje skoro po celé šíři a jinak zde není nic moc zajímavého. Je to až v ostrém kontrastu s honosnými prostory opery, které jsi zatím měla možnost vidět.
„Eh, pane? Obávám se, že jste se musel ztratit, tohle není místo určené pro hosty.“ Ozve se muž v livreji sluhy, který na vás trochu překvapeně hledí.
„Omlouvám se. To je mi samozřejmě jasné. Má chyba. Mohl byste na tuhle naši neomalenost rychle zapomenout?“ Dojde ke sluhovi, aby se na něj vážně zahleděl a vložil mu do dlaně pár šekelů. „A rovnou nás pustit dál?“ Přidá ještě pár, aby sluha jen šokovaně pokýval hlavou a ustoupil vám ke stěně s poněkud zaraženým výrazem a dlaní plnou mincí.
„Jak jsem říkal, lady. Tady tudy.“ Otočí se na tebe vesele tvůj doprovod a protáhne tě kolik zaraženého sloužícího dál do chodby, kudy ještě chvíli pokračujete až k jedněm dřevěným dveřím, jenž muž s maskou otevře a odhalí tak za nimi se táhnoucí točité schodiště.
„Běžte napřed. Budu za vámi, kdybyste se uráčila náhodou nedej bože padat.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv a ukáže ke schodišti. Vypadá to jako nějaké servisní schodiště. Ocelová konstrukce bude zavěšená na centrálním sloupu a skobách ve zdech. Není nijak zdobená a působí dost nepoužívaně. Jestli chodba působila úzce, tady už si musíš nabíranou sukni skutečně přidržet. Viditelně architekt nepočítal s tím, že po schodech budou někdy stoupat ženy ve společenských róbách. Je tu docela tma. Vlastně poměrně dost. Světlo sem dopadá pouze malými zasklenými okny, které jsou pokryté námrazou zkreslující výhled ven. Na druhou stranu není problém se brzy dostat do rytmu a sladit krok s pravidelně rozmístěnými schody.
Stoupáte a stoupáte, a i když není vidět skrz okénka tolik ven, začíná ti docházet, že budete muset být už docela vysoko. Schody se v jednom bodě povážlivě chvějí a nejspíš se v tom místě muselo uvolnit kotvení ve zdech. „Ještě jste se nezadýchala lady? Klidně si můžeme dopřát odpočinek?“ Ozve se zpoza tebe hlas muže, který tě doprovází, ale neslyšíš z něj nějaké těžké oddechování. Vše má jednou svůj konec, a to platí i pro tohle proklaté schodiště. Konečně už před tebou není žádný další schod ale pouze dveře. Nic dalšího. Zabereš za kliku a otevřeš je. Ovane tě silný mrazivý vítr, který ti rozfouká vlasy. Nejprve vidíš tenké kovové zábradlí kolem plošiny, která se tyčí vysoko nad zasněženým Jeruzalémem. Dochází ti, že budete nejspíše na jedné z ozdobných věží opery. Přímo u její vysoké zdobné kupole. Ostatně jednu další takovou vidíte kousek od vás. Většinu výhledu tu ale zabírá noční obloha, která je posetá nespočtem hvězd. Je to rozhodně pohled, z jakého si Nový Jeruzalém ještě neviděla.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Podivná rozhodnutí Rozhlížím se kolem. Krev barví sníh pod těly. Útočníci byli zneškodněni a zbývají jen dvě ženy. Sleduji zlatou masku té, kterou jsem viděl první. Nevím proč ale nechci je tu zadržet. Něco mi říká že by se to Edgarovi líbilo. Jenže ta zlatá a podivné šimrání v zátylku mi naznačují že jde o něco víc. Navíc jsem přesné pokyny nedostal. Jen to že sem mám dorazit a postarat se o potíže. To jsem udělal. Sleduji ženu se zlatou maskou a chladně zírám do hlavně její pušky. Zakroutím hlavou a popoženu Pascala mezi domy. Musím přeci prohledat okolí, zda se tu neskrývají další útočníci. Kdo ví, co byli zač. Nechám jim dost času se vypařit. Mezitím projíždím okolí střetu. Hledám nějaké stopy útočníků a přemýšlím co se tu stalo. Kdo byly ty dvě? Možná to zjistím příště ale vlastně víc zajímá, kdo je přepadl. Dělnický vzhled útočníků mi připomněl nedávné střetnutí v destilerii. Možná jsou ty případy propojené. Možná ne. Nedá mi to abych se, ale po chvíli, kdy jsem si jistý, že jsou obě pryč nevrátil na místo, kde leží těla. Po cestě zpět se sám v sobě snažím zhodnotit proč jsem ty dvě nechal odejít bez jediného slova. Nedokážu si přesně odpovědět. Svádím to tiše na nějaký šestý smysl i když vím že to je hloupost. Možná něco v těch očích, co mě přesvědčilo? Možná jen chuť naštvat Edgara za dlouhé měsíce nečinnosti kdy mi nepřidělil závaznější případ a držel mě dál i od toho co mě skutečně zajímá. Skvěle to se doopravdy povedlo. Pokud na mě nebyl naštvaný doteď tak už pravděpodobně budu navěky jen honit kapsáře v nejsmrdutějších částech města. Jak ale napsal. Budu vědět co dělat a já to nějakým podivným způsobem věděl. Některé myšlenkové pochody ale vysvětlit asi zcela nejde. Zastavím Pascala u jednoho z domů. Prázdnota celé čtvrti mě trochu děsí. Zorganizovat něco takového chce moc a peníze. Hodně od obojího. Možná i dostatek strachu by stačil. Seskočím z koně a sníh mi zakřupe pod podrážkami bot. Rozhlížím se kolem a vydám se k místu kde leží těla. Hodlám je prošacovat a pokusit se zjistit co nejvíc o tom co jsou zač. V jedná ruce mám pistoli a jsem připravený ke střelbě. Nervy našponované k prasknutí. Prohledávání bude pomalejší ale zase mě nikdo nezastihne neozbrojeného. Tím se alespoň uklidňuji. Stačil by jediný schopný střelec s puškou někde na střechách. Pokud by tam ale byl pochybuji že bych se dostal pryč já nebo ony.
| ||
| |||
| Zvláštní společnost „Já a vévoda?“ Řasy mi překvapeně zatřepetají. Teprve s jeho dalšími slovy – a smíchem – mi dochází, co ho to napadlo. Tak jsem to nemyslela! Vždyť je to… absurdní, naprosto absurdní, a to musí být muži ve stříbrné masce naprosto jasné. Mluvíme o lordu Essingtonovi, probůh. Tvářemi se mi přesto prožene nepříjemná horkost. V duchu se za ní prokleji. Byla jsem vdaná, dívčí rozpaky jsem měla dávno pověsit na hřebík, ale… na tohle se mi jaksi nedaří nic říct. „Hmm, s tím políčkem si to ještě rozmyslím,“ hlesnu. Zrozpačitělým pohledem ještě chvíli setrvám na pestrobarevném páru kdesi za jeho ramenem. Úsměvu však nevydržím odolávat dlouho, a tak lehkým tónem dodám: „Mějte se na pozoru, sire.“ Když pak hudba utichne a my zůstaneme stát naproti sobě, na slibovaný políček už si ani nevzpomenu. Teď nastala vhodná příležitost se rozloučit nebo se přinejmenším nechat doprovodit z tanečního parketu, vím to. Místo toho ho však i nadále pozoruji. I když vím, že by bylo rozumnější nabídku odmítnout, nedokážu se od něj odpoutat. S další úklonou, tentokrát čistě v rámci hry, a ne konvencí společenského tance, rukou vystřelím ke rtům a pokusím se zamaskovat smích, který mi z nich vybublá. Jestli se ho bojím? Je to jenom řečnická otázka, nemusela bych na ni odpovídat, přesto se nad ní pozastavím. Popravdě si sama nejsem jistá. Ani na okamžik nevěřím, že je muž ve stříbrné masce malá myš, na to toho ví příliš. Proměnlivost jeho kroků a samozřejmost, s níž mluví o významných osobnostech tohoto města, ve mně budí jistá podezření… kdy přesně jsem začala být tak nedůvěřivá, ale… říká se, že oči jsou oknem do duše, a pokud tomu tak skutečně je… „Vás? Ne, nebojím se,“ odpovím měkce. Tématem fantazie mě tentokrát nezaskočí, jenom nad tím pobaveně zatřepu hlavou. Ani mi to nepřipomínejte! Jestli ho to opravdu sžíralo, zasloužil si to… Já a vévoda. Ono je možná štěstí, že veškerá naše jednání se teď už odehrávají skrze prostředníky; po tomhle bych mu opravdu nechtěla čelit. „Pokušiteli,“ pousměji se. „Lákavé to je, ale…“ Co plánuje, mi neřekne. Vlastně mě to nepřekvapí, ale s rozhodováním mi to nepomůže; pořád si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Prsty se bezděčně dotknu zlaté hvězdy na hrudi. Než ji však stačím přemýšlivě protočit, uvědomím se a nechám ruce sklouznout podél těla. Být dámou je někdy těžké… obzvláště když začínám tušit, že nabídku neodmítnu, protože tady pořád ještě stojím a usmívám se. A protože má naprostou pravdu. Litovala bych toho. Snad váhám příliš dlouho, protože se muž zničehonic rozhlédne, přistoupí ještě o krok blíž a skloní se ke mně. Je to další chvíle, kdy je těžké být dámou. V nose mě zašimrá vůně jeho kolínské; pro džentlmena jsou květinové tóny poněkud zvláštní volbou, ale hodí se k němu víc, než bych čekala. A vůně je to pěkná. Bezděčně přenesu váhu z jedné nohy na druhou, jako bych chtěla couvnout, ale něco na tom nepatřičně důvěrném gestu je povědomé a jeho slova… Kdo sdílí podobné zájmy? Hruď se mi vzedme ostřejším nádechem. Jenom letmo se mi pohledem hnědých očí podaří zavadit o ty jeho, než se znovu napřímí a ustoupí z mého osobního prostoru. Matně si na okraji tanečního parketu uvědomuji přítomnost muže ve zlaté masce, jehož pozornost se spolu s pár dalšími stočila naším směrem, a znovu se mi připomene, že kývnout by nemusel být dobrý nápad, ale… teď to není důležité. A vlastně pochybuji, že by bylo jindy. Tohle se vévody netýká. A navzdory tomu, co mi napovídá poplašený tlukot vlastního srdce, nedělám nic špatného. Na rtech se mi zachvějí nevyřčená slova – otázky – tolik potřebná ujištění; cítím na jazyce jejich naléhavost, ale průchod jim nedám. Pokud je tohle jedna z jeho her… nechci mu ji kazit. A vlastně jsem sama zvědavá. Na všechno ostatní bude čas i později. „Dobrá,“ kývnu – v tu chvíli více sama pro sebe, abych se v rozhodnutí utvrdila –, než pro změnu udělám krok blíž já a vložím muži ruku do dlaně. „Budu vám věřit, tak mě tedy veďte. Vstříc neznámu.“ | ||
| |||
| Pozvání Vera De Lacey „Oh, lady, práh pekel? Tohle mé představivosti nedělejte. Ještě bych si mohl myslet, že vy a vévoda…“ Jeho následný smích nechá větu nedokončenou, zatímco tě sleduje pobaveným pohledem, ve kterém tančí jiskřičky. „Mnoha věcí. Správná cena. Madam… To bych do vás neřekl.“ Zastaví nuceně svůj smích a zvážní, ačkoliv je na něm patrné jisté přemáhání. „Omlouvám se, lady. Už mi bylo několikrát vyčteno, že můj humor není vhodný pro někoho mého věku, heh. Pokud mi chcete vlepit nápravný políček, jak malému klukovi, tak prosím. Budeme na chvíli hvězdou večírku.“ Usměje se a je těžké říct, zda žertuje, nebo je skutečně připraven na to, že by si něco takového mohla provést.
„Ale ano, věřte mi. Copak by bylo lepšího než myš a kaluž? Jsme velmi… nehonosná dvojice. Jen aby se myš v kaluži neutopila.“ Zahledí se ti do očí ještě, než vás další kroky od sebe na moment oddělí. Hudba pomalu utichne a vy tak zůstanete stát naproti sobě vyměňujíc si široké úsměvy.
„Samozřejmě, že varoval, ale to se týkalo šelem. Copak byste se bála malé myši?“ Ukloní se ti s šibalským mrknutím. „To byste samozřejmě mohla, ale… Ale jistě by vás pak sžírala představa toho, o co jste svým rozhodnutím přišla. Není lepší něco prvně risknout a pak se rozmyslet, zda to za to stálo? Takto by vás jistě později sžírala vlastní fantazie o tom, co mohlo a nemohlo být, stejně jako mne před pár okamžiky.“ Ušklíbne se.
„Nemůžu vám to jen tak prozradit, lady. To by celá záležitost ztratila většinu své lákavosti. Nemyslíte? Ten nádech tajemna a kroku do neznáma za to stojí, ne?“ Udělá krok k tobě, ale pak jen trochu zklamaně stiskne rty, když vidí, že nejsi až tak snadná kořist. Rozhlédne se spěšně kolem vás snad jako kdyby se chtěl ujistit, že vám nikdo nevěnuje přehnanou pozornost a pak se k tobě nakloní, jako kdyby ti chtěl něco pošeptat. Cítíš z něj vůni pánské kolínské. Je to nezvykle lehká vůně se směsicí květinových tónů. Není jako ty jiné, těžší, které mají za úkol překrýt zápach potu. Přesto to tomu muži stačí, a tak nějak se to k němu i hodí.
„Máte ráda noční oblohu? Možná bych věděl o někom dalším, který sdílí podobné zájmy.“ Uslyšíš tichý šepot, než se muž se stříbrnou maskou opět narovná a o krok ustoupí. Všimneš si jen pár pohledů, které se na moment stočily vaším směrem, než se začaly věnovat něčemu jinému. Tedy až na jeden. Mezi lidmi stojícími po stranách parketu si koutkem oka všimneš někoho, koho znáš. Máš neodbytný pocit, že nehybný pohled zachmuřeného černovlasého muže se zlatou maskou míří jistě vaším směrem.
„Takže, co to bude, lady?“ Natáhne ruku, jako kdyby tě zval k dalšímu tanci.
| ||
