Andor.cz - Dračí doupě online

Možná bych měla cítit úlevu, že jsem to mohla někomu říci, přesto tomu tak není. Místo toho napjatě sleduji Alexandera stojícího po celou dobu vedle mne u kamenné balustrády, shlížejícího k městu, které umělo být stejně tak krásné jako kruté. Stejně jako my. Ti, jejichž odkaz i krev nám proudí v žilách a vstupují do tváří. Rty tiskne k sobě a já vím, že stejně jako pro mne bylo těžké o tom mluvit, pro něj muselo být stejně nepříjemné to poslouchat.

Krátce kývnu hlavou a kousnu se do vnitřku rtu posetého desítkami drobných jizviček, stejně jako mnohokrát předtím. Alexanderovi to nerozmlouvám… Říkala jsem mu to. Mluvila jsem s ním o Fernsbym v obavě, aby se nestalo to…Co se stalo. A tak mlčím, nechávám ho mluvit, zatímco pozoruji sníh tající mu pod prsty. Nezdá se, že by zimu vůbec cítil… Trochu mu to závidím, když mne samotnou štípe mráz do prstů mokrých od sněhu.
„Ne, omluva nespraví nic z toho, co se stalo, to máš pravdu. Stejně jako v tom, že bych ji nepřijala – protože žádnou po tobě nechci… Pomohl jsi mi a já do tvého domu i života přinesla akorát… Smrt. Co také jiného. Smrt a smutek,“ povzdechnu si.

Přeci jen zpozorním… „Opět? V čem?“ vyklouzne mi zpoza rtů tázavě, jakkoliv Alexander působí, že ta otázka akorát rozjitří staré rány.

Poté náš se náš rozhovor stočí k Farnhamovi a Alexander mi potvrdí mé domněnky. Zvednu na okamžik ruku v tom náhlém nutkání se dotknout jedné z jeho dlaní měnící sníh v kapky vody, než ji s cuknutím stáhnu zpátky k tělu, jakmile si své počínání uvědomím.
„Takže… On je skutečně… On,“ zamumlám polohlasně, spíše konstatuji, než že bych se ujišťovala. Zamračím se, což dovedně skryje maska, ovšem na věci to nic nemění. Nelíbí se mi ta představa, že opět mě někdo pouze využívá. Že sloužím jen jako prostředek k cílům někoho jiného. A nelíbí se mi to o to více, že se to týká Alexandera.

Náš pohled se střetne, a i přes smutný úsměv v jeho tváři mne ta slova přeci jen trochu zahřejí. Aspoň na chvíli. Vědět, že někomu na vás opravdu záleží… Je pěkný pocit. Přesto jakkoliv Alexander se možná aspoň trochu uklidnil, tak ve mně to naopak po jeho slovech bublá. Ta tichá zlost.
„Postaral se o mě, protože se mu to očividně hodilo. Měl ti to ale říct, ne… Ne tě nechat myslet si, že jsem mrtvá. Nechápu… Tu hru kolem. Ani to, proč mě držel v izolaci od všeho a od všech tak dlouho. Tohle… Nelíbí se mi to. Bylo to kruté a bezohledné,“ mluvím a hnětu během toho prsty, ve kterých už takřka nic necítím, další malou sněhovou kouli, kterou bych mohla hodit přes zábradlí dolů.

Ovšem namísto toho mi vyklouzne z rukou a rozbije se o okraj zábradlí, když Alexander vysloví jeho jméno. Srdce se mi rozbuší ze slibu, který dostávám a něco ve mně se šťastně zatetelí nad představou, jak Fernsby křičí, obklopen rudými plameny spalujícími ho zaživa. Jedině takový konec by si zasloužil za všechno, co mi provedl a musela jsem kvůli němu vytrpět. A nejen já. Ne, nikdy jsem nezapomněla na ženu jménem Marnie, na tu dívenku. Ani na to, že teď dost možná leží v tmavém koutě s řetězem kolem nohy někdo zcela jiný, vydaný mu napospas. Udělal to jednou. Udělá to zas.
„Já…“ ostře se nadechnu, promluvím stejně tiše jako Alexander. Hlas se mi lehce chvěje. „.. chci, abychom ho našli spolu. Musím…“ musím to být já, kdo mu ublíží stejně jako on mě. „… u toho být. Vidět ho. Dluží mi mnohem víc, než si myslíš. Včetně odpovědí. Stejně jako doktor Hart a…“ Můj manžel. Neřeknu to. Nedokážu ta slova dostat před Alexanderem přes rty.

„Volná…“ zopakuji po něm. Co to vlastně znamená? Začínám mít pocit, že svoboda je jen iluze. Cíl přinášející naději, jakkoliv ve své pravé podstatě neuskutečnitelný. Nikdy nebudeme volní. Ale můžeme si to aspoň chvíli myslet. Vítr se vzedme a dramaticky rozvíří vzduchem vlasy. Přitáhnu si Alexovo sako blíže k tělu a sklopím hlavu.

„Myslíš, že je to takhle pokaždé? Najdeme se a musí se stát něco příšerného, aby nám to ukázalo, jak hrozné by to bylo žít ve světě, kde ten druhý už není…“ promluvím do nastalého ticha. „Vím, že se vlastně vůbec neznáme, ne tak jako oni, ale… Chyběl jsi mi. Konečně mám pocit, že zase můžu zhluboka dýchat,“ pousměji se.
Tentokrát bez rozpaků a výčitek svědomí, protože bez ohledu na to špatné, co se stalo, bez ohledu na naši bolest, dokonce bez přesto, že je zima až z toho praští a já tu stojím v tanečních střevíčkách ve sněhu, zatímco mi rudne nos a pokud nás někdo uvidí, budou z toho řeči… Jsem ráda, že jsem tady s ním. A nikým jiným.

„To jsme dva.“ Odvětí ti muž se stříbrnou maskou šibalským úsměvem a pak jen pokývá chápavě hlavou, aniž by dál něco dodával k tvým dalším slovům spojeným s užíváním života. Viditelně na tom bude podobně jako ty. Ostatně, kdo ne. Pomalu dotančíte. Hudba utichne a nahradí ji šumění hovorů kolem vás, jehož jste také součástí.

„Ano, dravci. Ti s velkými zuby anebo alespoň drápy. Schovaní za maskami.“ Nakloní lehce hlavu na stranu blíže k tobě. „Takže ještě jeden tanec? Ale jistě. Bude mi potěšením, lady. Program se dá vždy změnit, když je dobrý důvod a ten tu teď momentálně mám. Nikdo by to nemohl rozporovat.“ Usměje se na tebe, zatímco se spolu bavíte uprostřed parketu, kde zůstáváte.

„Lady má ráda nebezpečí?“ Skloní k tobě na moment hravě tvář s maskou, než se zase narovná. „Víte… ani mě vaše odpověď nepřekvapuje. Kdo by neměl rád trochu toho vzrušení, které popožene krev v žilách. Život je pak… živější, že?“ Pokrčí lehce rameny a natáhne ruku před sebe, zatímco se rozeznívají první tóny další skladby. Tentokrát orchestr volí rychlejší, svižnější melodii, která některým z tančících párů také pěkně popožene tep.

„Přesto je třeba vážit svá slova. Někdy se i z jediné kapky nebezpečí může stát příliv, který nás spláchne.“ Přitáhne si tě k sobě a rázně vykročí. Tentokrát jsou jeho taneční kroky jiné. Rázné, rychlé a přesné. Je to jako kdyby si tančila najednou s někým jiným. Možná to v něčem připomíná generála, ačkoliv se musí tomuto tanečníkovi přiznat, že ti dává i tak více prostoru.

„Tam ta lady v rudém… Velmi otravná. Jako blecha v kožichu.“ Otočí tě a ty v jeden moment máš výhled na drobnou tmavovlasou ženu v saténové lesklé róbě a zlaté masce, jak se ovívá vějířem a zrovna s někým mluví.

Sál se opět rozmaže a ty opíšeš otočku, aby tě jistě zastavil.

„Tam ten muž.“ Hlesne, zatímco ty vidíš vysokého muže s maskou zdobenou dlouhým peřím, které skrývá většinu jeho hlavy. „Tomu bych se být vámi vyhýbal. Není všechno zlato, co se třpytí.“

Další otočka. Protančení mezi páry k jiné části tanečního parketu.

„Ah jistě. Šedá eminence. Pokud byste chtěla podat ruku ďáblu, jistě by vám za ni něco nabídl.“ Jsi otočena opět k davu lidí, ve kterém vidíš tentokrát známou postavu. Zlatá, jemně zdobená maska, černé vlasy a bledá pleť. Vévoda stojí opodál se sklenkou. Je sám a rozhlíží se po sále, ale nepůsobí, že by byl nějak nespokojen.

„A ne, nikdo z nich nemá masku lva.“ Otočí tě trhnutím zase tvůj taneční partner zpátky k sobě. „Většinou ji praví lvi nepotřebují.“ Odhalí bílé zuby v širokém úsměvu.

„Jak už jsem říkal, lady. Tohle místo je plné dravců a měla byste dávat pozor na své kroky. Někdo jako vy, by mohl přitáhnout jejich pozornost, a to by byla věčná škoda.“ Drobné pokývnutí hlavou, zatímco dál tančíte sálem plným neznámých lidí v maskách.

Stojíš u zábradlí a povídáš příběh posledních několika měsíců tvého života. Koutkem oka zaznamenáš, že se Alexander postavil vedle tebe k zábradlí a jako tichý stín tam zůstal nehybně stát. Když domluvíš a ohlédneš se na muže stojícího po tvém boku, vidíš, že hledí na město s nepřítomným, zamyšleným výrazem, rty stisknuté do tenkých bledých linek. Až po chvíli, kdy na něm visí tvůj pohled se na tebe otočí.

„Ano… jsme.“ Hlesne, než se nerovná v ramenou. „Omlouvám se… Opravdu. Slíbil jsem ti, že budeš v bezpečí, a přitom to dopadlo takto. Ty, Karem a další… Podcenil jsem situaci a zaplatili jste za to vy.“ Mluví pomalu a stroze. Přesto cítíš, že to pro něj není lehké téma.

„Vím, že to, co se stalo, nemůže nějaká omluva napravit a vlastně… ani nečekám, že ji přijmeš. Tyhle gesta stejně k ničemu nejsou.“ Zatřese hlavou a zahledí se zase na město před vámi. Mlčí a opírá se o zasněžené zábradlí. Sníh mu taje mezi prsty, ale jeho to viditelně nestudí a nebo pocit zimy ignoruje.

„Vypadá to, že jsem v tomto selhal. Opět.“ Šeptne a zavře oči schované za zlatou maskou.

„Říkáš tajná policie? Farnham? Hmmmh, měl jsem tě odvézt z tohohle zatraceného města, hned jak jsme tě našli, ale… Karem naléhal na to, aby ses alespoň trochu zotavila. Neměl jsem ho poslouchat. Jeruzalém…“ Procedí hořce skrz pevně sevřené zuby a začínáš vnímat, že jeho klid se začíná pomalu vytrácet.

„Mohl jsem tušit, že se do toho Edrik začne motat. Jako vždy, když jsem zpátky. Ty jeho zpropadené machinace! Je jako můj stín, který mám pořád za patami!“ Z krajů zábradlí začínají pomalu kapat kapky vody ze sněhu, jenž taje kolem generálových dlaní.

„Přesto…“ Povzdechne si rezignovaně a zase svěsí hlavu. „…To byl on, kdo se o tebe postaral. Ne, já. Je to dluh, který je mi jasný a kterého jistě rád využije, až uzná za vhodné. I tak ale…“ Otočí se opět na tebe s o malinko uvolněnějším výrazem. „…Jsem za to vděčný a neměnil bych.“ Pousměje se smutně, zatímco ti hledí do modrých očí.

„Fernsby…“ Pronese to jméno s neskrývaným opovržením. „…Ten muž ti vzal tolik, zabil Karema a další… V mém domě! Slibuji ti, že ho najdu Del a postarám se o to, aby ti už nikdy neublížil. Zaplatí za to, co provedl.“ Sevře ruce v pěst, ale pak se jeho hlas zase ztiší skoro až na úroveň šepotu.

„Vím, že tím nespravím to, co se stalo a mé selhání. Vím to moc dobře… Ale aspoň už se ho nebudeš muset bát. Budeš volná.“ Kývne na tebe, než se pak zamyslí. „Tedy tak, jak ti tohle město dovolí…“ Zvedne se vítr a rozfouká vám nenechavě uvolněné prameny rudých vlasů, zatímco se pod vámi rozkládá tiché město, jehož jste nedílnou součástí.

Jen protočím očima nad jeho ušklíbnutím. Nejde ho kárat, když mezi lidmi netráví tolik času jako já. Kdyby ano, věděl by, jak se zeptat nebo po čem se koukat. Radši jsem to nekomentovala a seskočila za ním. Dopadla jsem jen kousek za ním, stejně ladně, jako on. I když, kdo by to hodnotil.
"Nějaké mám. Na rozdíl od tebe," vypláznu na něj jazyk a ukážu mu váček, který mám připevněný u boku. Je v něm schováno několik plíšků drahých kovů, které lidé používají k placení. Inu, i anděl občas musí za něco zaplatit.

"Mož-" zmlknu, když mě přitlačí ke zdi domu. Chvíli nechápu o co mu jde, ale pak zahlédnu světlo a hned na to čtveřici. Ještě více splynu se stíny, ale už nestihnu včas odvrátit zrak a tak mne lucerna nepříjemně oslní. Trochu podrážděně zasyčím, ale naštěstí stačí jen chvilka a opět vidím jako vždy. Pozorně si prohlížím záda čtveřice, skoro jako bych byla schopná prokouknout jejich oblečení.

"A to ses bál, že nás čekají jen placky," zašeptám potichu a řádným odstupem vyrazím za skupinkou. Mám chuť sledovat je spíše ze střech, ale to by mohlo být obtížnější, proto se spíše spokojím s tmou, která nás obklopuje a téměř se do ní celá zahalím. Pro obyčejného smrtelníka vypadám jako stín, pro anděla už tolik ne. I tak by jim ale trvalo, než by si mě všimli. Pokud by na mě nedopadlo světlo z lucerny.
"Kampak asi jdou," zašeptám si spíše pro sebe.

Je těžké zachovat klid v tváří tvář jeho vlastnímu rozrušení, byť vidím, jak se s tím snaží bojovat a získává sám nad sebou kontrolu. Je to tak… Zvláštní. Vidět ho takhle. Pro Dumah to sice nebylo poprvé, ale přesto… Ten pohled mne vůbec netěší, jakkoliv to zřejmě svými slovy vůbec nevylepšuji. Sotva mne pustí, stáhnu ruce k tělu a chytím se za loket. Očima zalétnu od generála směrem ke sklence šampaňského, co leží na baru a smutně šumí. A když pohledem zavadím o jeho semknuté rty… Natáhnu se po sklence a prostě do sebe její obsah otočím přesně tak, jak to dámy nedělají. Bože. Nepomůže to ani trochu a na jazyku mi zůstane silná trpká chuť. A co více. Cítím na sobě – na nás – zvědavé pohledy. Jistěže. Proboha. Na co jsem myslela? Jak tohle muselo vypadat?

A rozhodně se nejedná o konce představení. Když mne Alexander vezme znovu za ruku a promluví… Prosím. Rychle kývnu hlavou a mlčky se zavěsím do jeho rámě. Bez ohledu na to, jak to bude vypadat nyní.

Nechám se vést sálem a celé mi to připadá spíše jako sen. Něco, co se přeci ve skutečnosti nemůže dít, ne? Jeho rámě mi poskytuje oporu, kterou potřebuji, když po chvíli začnu cítí zvláštní lehkost vlévající se do končetin – a zejména pak hlavy. Možná jsem si tu poslední sklenku měla odpustit. Možná jsem ji neměla vypít celou. Nikdo se nám nepokusí zastoupit cestu ani zapříst s Alexanderem rozhovor, naopak se před námi všichni rozestupují jako řeka. Ale je v tom něco jiného, než když jsem šla po boku lorda Farnhama. Krátce pozvednu hlavu ve snaze pohlédnout Alexanderovi do tváře, avšak rychle od toho nápadu upustím, když se mi málem zapletou nohy do sebe a můj krok na okamžik zakolísá.

Pokračujeme po schodišti nahoru – až mne překvapí s jakou jistotou mě tudy vede. I já bych zaváhala, a to zde nejsem zdaleka poprvé. Hudba pomalu slábne, až takřka zaniká ve staccatu – nejen – našich kroků. Snad ani nechci přemýšlet nad tím, jak nevhodně musí působit dvojice směřující pryč ze společnosti do míst, která poskytují soukromí.

Zastavíme se a Alexander pootevře dveře na zasněžený balkon skýtající vskutku velkolepý pohled na noční Jeruzalém. Sice už nesněží, ovšem i tak se na okamžik zarazím, než opatrně překročím práh a došlápnu do napadaného sněhu. Okamžitě mne studený vzduch a mráz se zakousne do odhalené kůže.

Nestačím si ani prohlédnout místo, které nám mělo poskytnout tu cennou chvíli soukromí, když… Překvapeně vydechnu, náhle skrytá před světem za hradbou generálových paží. Na kolik mne to v první chvíli zaskočí… V druhé se přistihnu, že mu to objetí zcela nestydatě oplácím a s přivřenýma očima jen vdechuji tu bolestně známou vůni, zatímco se nechávám obklopit teplem, které z něj sálá. Je to špatné a správné zároveň. „To mě mrzí… Ale… Už jsem tady, Kamaeli. Je to v pořádku,“ hlesnu bez přemýšlení konejšivě. A tak tam stojíme. Možná jen několik vteřin. Možná pár minut. Nevím. Ale v ten okamžik si přeji, aby to byla klidně celá noc.

Ovšem když ode mě Alexander odstoupí… Kouzlo pomine. Nejsme Kamael a Dumah. Jsme Alexander a Delilah. Dva lidi, co se takřka neznají a kdyby je někdo právě teď viděl, byl by z toho skandál. „Nic se nestalo,“ šeptnu přesto rozpačitě, když se mi Alexander omluví. Kdy to bylo naposledy, co mne někdo obejmul? Někdo, kdo… Koho bych… Až teď si uvědomím, jak moc blízkost někoho druhého chyběla. „Děkuji,“ ostýchavě se pousměji a schoulím se pod sakem, které mi přehodí přes ramena. Rozhodně přijde vhod. Příjemně hřeje… Ne jako on, ale jeho vůně mě uklidňuje.

A pak padne otázka, která zákonitě musela přijít. A je řada na mne, abych si odkašlala. Odvrátím od generála tvář a pár kroky pomalu přejdu k zábradlím, za kterým se rozevírá scenérie světel odrážejících se od zasněžených střech. Jeruzalém. Náš domov. Místo, kde se stalo… Tolik zlého.

„V tu noc… Kdy začalo hořet. Probudil mě až kouř. Chtěla jsem vyběhnout na chodbu, ale ta už byla v plamenech. A… Byl tam Karem. Chtěl mi pomoc, ale zřítil se na něj strop. Je mi to tak líto, Alexi. Pořád to vidím, když zavřu oči,“ dodám smutně a krátce se po něm podívám. „Musela jsem vyskočit z okna pokoje… Do zahrady. Šla jsem na ulici, chtěla jsem najít tebe nebo Alyiu, abych vám řekla o Karemovi a zjistila, co se stalo…“ zarazím se. O tomhle jsem zatím nikomu neřekla. Ne, jen listům papíru jsem svěřila své myšlenky a vzpomínky, zabarvené a pozměněné…

„Pamatuješ si, jak jsem mluvila o tom… Knězi? O Theodoru Fernsbym. To on tvůj dům zapálil. Nevím, jak se to dozvěděl, ale… Zapálil ten dům, aby mě dostal ven. Na ulici,“ vytáhnu ruku z pod saka a mimoděk naberu do dlaně sníh ze zábradlí balustrády. „Unesl mě. Nedal mi… Šanci. Celé to měl naplánované. Držel mě na řetězu, na nějaké… Půdě. Plánoval si, že když mě budete mít za mrtvou…“ stisknu sníh v dlani až to tiše zapraští. „Ptal se na tebe. Na Zlaté město, na Verše… Chtěl vědět, kdo jsem… Byl… Nelíbilo se mu, když jsem nespolupracovala. Ušetřím tě podrobností, ale v jeho choré představě jsem měla být jeho osobní zásoba zlaté krve,“ sklopím hlavu. Kuličku sněhu hodím přes zábradlí a jen chvíli mlčky pozoruji, jak padá dolů… A já… Celou dobu jsem věřila v tom, že je Alexander tam někde venku a hledá mě. Kousnu se do vnitřku rtu a přinutím se pokračovat dál.

„Našli mě tajní. Měli to za úkol. Odvezli mě pryč z města… K moři. Nikdo mi nic nechtěl říci ani vysvětlit, dokonce ani to, na čí rozkaz… Myslela jsem, že jsi o mě s někým mluvil. Věděli, kdo jsem… Věděli o Fernsbym… Yan mi pouze řekla, že tam musím zůstat, dokud se situace ve městě neuklidní,“ zamračím se. „Čtvrt roku jsem se tam dávala dohromady. A… Čekala. Do města mě přivezli teprve včera. Na pokyn lorda Farnhama, jak jsem se dozvěděla. Cestou… Měli jsme komplikace. Přepadli nás na okraji města a… Ne, na tom teď nezáleží,“ povzdechnu si. „Já… Doufala jsem… Chtěla jsem, aby tě před Fernsbym aspoň varovali… Musel zuřit, když jsem mu zmizela,“ svaly na krku se mi napnou. Mluvit o tom nahlas… Není zrovna příjemné. Byť jsem měla dost času na to se s tím vším srovnat.

„A teď jsme tady,“ donutím se konečně k němu zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí.

Vera De Lacey

„Věřte mi lady, kdyby tu bylo celé město, vypadá to tu jinak. A také je to tu cítit jinak.“ Odpoví ti pohotově. „Takže pro vás je zlatým hřebem večera taneční parket. Vidíte a já jsem zaslechl nějaké zvěsti o chystaném ohňostroji. Na ten se těším zase já.“ Skoro až spiklenecky na tebe mrkne, než se opět rozvíří tvá modrá sukně ve vzduchu.

„Hah, tak děsivá ta maska lady naštěstí nebyla.“ Zasměje se od srdce během tance muž se stříbrnou maskou. „Ale přijde mi, že někteří lidé se zde o to skutečně snaží. No, za peníze si vkus koupit nemůžete, že?“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu, zatímco dál tančíte na parketu. Je to živý, zábavný tanec. Tvůj taneční partner působí v dobrém rozmaru a alespoň lehký úsměv jeho rty prakticky vůbec neopouští, až je to nakažlivé.

„Pravda. Je tu vše, co jeden potřebuje. Tanec, hudba, dobré jídlo i pití. Přesně jak říkáte. Dobrá společnost ale jen pokud si dobře vyberete. Někteří zde jistě dovedou být až nepříjemně otravní. Což může samozřejmě platit i o mě. Prosím, řekněte mi lady, pokud má otravnost překročí přípustnou mez.“ Pokračuje pobaveně a s lehkou nadsázkou.

Až při tvých dalších slovech zvážní a zvědavě nakloní hlavu na stranu. „Skutečně ne? Copak, že vás nezvali častěji? Nebo snad vás manžel, či snoubenec nebrali?“ Zazní opět ona obligátní otázka. „Ale to je jedno. Jsem rád, že jste se tak rozhodla. Jinak bych musel tančit s někým jiným a kdo ví… třeba nějakou podivnou alegorií.“ Zasměje se opět vesele a pak se na tebe zamyšleně zahledí během vašich dalších kroků.

„Vzácný říkáte?“ Sklouzne jeho na moment vážný pohled po tvé masce a tváři. „Někdo mi kdysi řekl, že každý moment na tomhle světě je vzácný, takže… Ano, máte pravdu. I tento večer jistě je. Já si rozhodně nemůžu stěžovat.“ Kývne hlavou, zatímco se zatočíte mezi dalšími páry.

Tóny skladby pomalu doznívají a stejně tak se zastavují i vaše kroky. Srdce ti po druhém tanci už živě buší v hrudi, ale je to příjemný pocit.

„Jste skvělá tanečnice, lady. To je jedna z věcí, která tenhle večer dělá skutečně vzácný. Přesně jak říkáte.“ Ukloní se ti hnědovlasý muž.

„Smím vás doprovodit z parketu, nebo byste snad stála ještě o mou společnost?“ Zahledí se na tebe s neskrývaným očekáváním, zatímco stojíš těsně vedle .

„Nebo vás zde čekají jiní? Víte… Jen tak mezi námi. Tenhle sál se hemží dravci.“ Zazní opět jeho hlas, který ale tentokrát působí oproti předchozímu rozhovoru nezvykle vážně.  

„Ale to byl jen takový žert, lady. Neberte má slova smrtelně vážně.“ Věnuje ti chlácholivý úsměv, když zachytí tvůj pohled. „Někdy se nechám unést.“ Dodá omluvně a čeká, na tvou další volbu.

Delilah Blair Flanagan

„Samozřejmě, vypadalo to…“ Zadrhnou se mu slova v hrdle, zatímco na tebe stále poněkud nevěřícně hledí. Jako na někoho, kdo vstal z hrobu. S každou další vteřinou ale sbírá opět svou rozhodnost a odměřenost. Přesto mu to jde pomaleji, než jsi zvyklá.

„Kdo mi to neřekl? Jaký vzkaz. Co…?“ Zatřese nechápavě hlavou a až pak tě pustí a rukou si vjede do vlasů v až příliš emotivním gestu, ale nespouští z tebe byť jen na okamžik oči. Poté co zmíníš Karema, jeho dům i jméno, jen stiskne rty do tenkých čárek, ale nepřerušuje tě. Jeho chladná maska se mu vrací, přestože v ní sama vidíš pár trhlin. Ostražitým pohledem se rozhlédne kolem vás, kde se i nadále baví lidé. Samozřejmě, že se pár masek stáčí vaším směrem. Vypadá to, že k sobě patříte a situace nahrává zajímavému dramatu, i když nemusí slyšet většinu slov a ani znát identitu aktérů.

„Já…“ Nadechne se Alexander. „…Musíme si toho tolik říct. Ale ne tady. Pojď… prosím.“ Chytne tě za ruku tentokrát o něco slaběji, skoro až prosebně, aby ti vzápětí nabídl rámě, ty jsi se do něj zaklesla a zůstala za vámi pouze Alexanderova nedopitá sklenka.

Procházíš sálem, kráčejíc těsně vedle vysokého muže po tvém boku. Generál hledí většinu cesty před vás, ale sem tam na sobě ucítíš jeho krátký pohled, snad jako kdyby se ujišťoval, že tam stále ještě jsi. Jdete mlčky. Proplétat se s někým takovým mezi ostatními hosty je znatelně snazší než, když jsi zde bloudila sama. Je vidět, že z něj mají podvědomý respekt, a tak mu z cesty často sami ustupují, když ho zahlédnou. Přesto je to něco jiného, než jsi dnes měla možnost vidět při tom, když tě doprovázel lord Farnham.

Projdete ke straně sálu a vydáte jednou z nesčetných chodem Jeruzalémské opery, abyste vystoupali po mramorovém schodišti do patra. V této části budovy už potkáváte hosty velmi sporadicky. Hudba už tu zní opravdu jen jako tichá ozvěna a jinak se od stěn odrážejí vaše kroky smíchané s těmi od ostatních neznámých lidí. Alexander viditelně ví, kam chce jít a neváhá.

Chodba v patře je lemovaná sérií vysokých oken a pár dveří. Tvůj doprovod jedny z prosklených otevře a tebe ovane mrazivý noční vzduch. Vyvede tě na balkón, který je pokrytý čerstvě napadaným sněhem. Ten naštěstí už přestal padat, přesto se před vámi otevře výhled na noční město. Zasněžené střechy. Opadané stromy lemující široké ulice. A žlutá světla pouličních lamp a osvětlení za okny protilehlých domů. Balkón je lemovaný kamennou balustrádou a všimneš si, že po stranách je zde dvojice soch, nejspíše nějakých umělců, shlížejících nehybně na město.

Alexander se zastaví, zahledí se na noční oblohu a dlouze, úlevně vydechne. Od úst mu vystoupá obláček páry. Sníh mu tiše zakřupá pod botami, když se otočí k tobě, aby se k tobě sklonil a zčistajasna tě obejmul. Drží tě pevně a v první chvíli nic neříká. Jen z něj cítíš příjemné teplo, které dává zapomenout na zimní mrazivé počasí.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá. Že…jsem tě ztratil.“ Zašeptá skoro až nesrozumitelně. Jeho klid je opět ten tam. Chvíli tě jen tak drží, než vydechne a narovná se. Ustoupí od tebe o krok poněkud nejistý z toho, co se právě stalo. „Omlouvám se... Delilah… To bylo nepatřičné. “ Odkašle si a pak si sundá vyšívané sako, které ti bez dalších slov přehodí přes ramena. Jak se k tobě při tom pohybu sklání, zachytíš pohled jeho černých očí zpoza masky následovaný jednoduchou otázkou.

„Co přesně se stalo?“