Andor.cz - Dračí doupě online

Je těžké zachovat klid v tváří tvář jeho vlastnímu rozrušení, byť vidím, jak se s tím snaží bojovat a získává sám nad sebou kontrolu. Je to tak… Zvláštní. Vidět ho takhle. Pro Dumah to sice nebylo poprvé, ale přesto… Ten pohled mne vůbec netěší, jakkoliv to zřejmě svými slovy vůbec nevylepšuji. Sotva mne pustí, stáhnu ruce k tělu a chytím se za loket. Očima zalétnu od generála směrem ke sklence šampaňského, co leží na baru a smutně šumí. A když pohledem zavadím o jeho semknuté rty… Natáhnu se po sklence a prostě do sebe její obsah otočím přesně tak, jak to dámy nedělají. Bože. Nepomůže to ani trochu a na jazyku mi zůstane silná trpká chuť. A co více. Cítím na sobě – na nás – zvědavé pohledy. Jistěže. Proboha. Na co jsem myslela? Jak tohle muselo vypadat?

A rozhodně se nejedná o konce představení. Když mne Alexander vezme znovu za ruku a promluví… Prosím. Rychle kývnu hlavou a mlčky se zavěsím do jeho rámě. Bez ohledu na to, jak to bude vypadat nyní.

Nechám se vést sálem a celé mi to připadá spíše jako sen. Něco, co se přeci ve skutečnosti nemůže dít, ne? Jeho rámě mi poskytuje oporu, kterou potřebuji, když po chvíli začnu cítí zvláštní lehkost vlévající se do končetin – a zejména pak hlavy. Možná jsem si tu poslední sklenku měla odpustit. Možná jsem ji neměla vypít celou. Nikdo se nám nepokusí zastoupit cestu ani zapříst s Alexanderem rozhovor, naopak se před námi všichni rozestupují jako řeka. Ale je v tom něco jiného, než když jsem šla po boku lorda Farnhama. Krátce pozvednu hlavu ve snaze pohlédnout Alexanderovi do tváře, avšak rychle od toho nápadu upustím, když se mi málem zapletou nohy do sebe a můj krok na okamžik zakolísá.

Pokračujeme po schodišti nahoru – až mne překvapí s jakou jistotou mě tudy vede. I já bych zaváhala, a to zde nejsem zdaleka poprvé. Hudba pomalu slábne, až takřka zaniká ve staccatu – nejen – našich kroků. Snad ani nechci přemýšlet nad tím, jak nevhodně musí působit dvojice směřující pryč ze společnosti do míst, která poskytují soukromí.

Zastavíme se a Alexander pootevře dveře na zasněžený balkon skýtající vskutku velkolepý pohled na noční Jeruzalém. Sice už nesněží, ovšem i tak se na okamžik zarazím, než opatrně překročím práh a došlápnu do napadaného sněhu. Okamžitě mne studený vzduch a mráz se zakousne do odhalené kůže.

Nestačím si ani prohlédnout místo, které nám mělo poskytnout tu cennou chvíli soukromí, když… Překvapeně vydechnu, náhle skrytá před světem za hradbou generálových paží. Na kolik mne to v první chvíli zaskočí… V druhé se přistihnu, že mu to objetí zcela nestydatě oplácím a s přivřenýma očima jen vdechuji tu bolestně známou vůni, zatímco se nechávám obklopit teplem, které z něj sálá. Je to špatné a správné zároveň. „To mě mrzí… Ale… Už jsem tady, Kamaeli. Je to v pořádku,“ hlesnu bez přemýšlení konejšivě. A tak tam stojíme. Možná jen několik vteřin. Možná pár minut. Nevím. Ale v ten okamžik si přeji, aby to byla klidně celá noc.

Ovšem když ode mě Alexander odstoupí… Kouzlo pomine. Nejsme Kamael a Dumah. Jsme Alexander a Delilah. Dva lidi, co se takřka neznají a kdyby je někdo právě teď viděl, byl by z toho skandál. „Nic se nestalo,“ šeptnu přesto rozpačitě, když se mi Alexander omluví. Kdy to bylo naposledy, co mne někdo obejmul? Někdo, kdo… Koho bych… Až teď si uvědomím, jak moc blízkost někoho druhého chyběla. „Děkuji,“ ostýchavě se pousměji a schoulím se pod sakem, které mi přehodí přes ramena. Rozhodně přijde vhod. Příjemně hřeje… Ne jako on, ale jeho vůně mě uklidňuje.

A pak padne otázka, která zákonitě musela přijít. A je řada na mne, abych si odkašlala. Odvrátím od generála tvář a pár kroky pomalu přejdu k zábradlím, za kterým se rozevírá scenérie světel odrážejících se od zasněžených střech. Jeruzalém. Náš domov. Místo, kde se stalo… Tolik zlého.

„V tu noc… Kdy začalo hořet. Probudil mě až kouř. Chtěla jsem vyběhnout na chodbu, ale ta už byla v plamenech. A… Byl tam Karem. Chtěl mi pomoc, ale zřítil se na něj strop. Je mi to tak líto, Alexi. Pořád to vidím, když zavřu oči,“ dodám smutně a krátce se po něm podívám. „Musela jsem vyskočit z okna pokoje… Do zahrady. Šla jsem na ulici, chtěla jsem najít tebe nebo Alyiu, abych vám řekla o Karemovi a zjistila, co se stalo…“ zarazím se. O tomhle jsem zatím nikomu neřekla. Ne, jen listům papíru jsem svěřila své myšlenky a vzpomínky, zabarvené a pozměněné…

„Pamatuješ si, jak jsem mluvila o tom… Knězi? O Theodoru Fernsbym. To on tvůj dům zapálil. Nevím, jak se to dozvěděl, ale… Zapálil ten dům, aby mě dostal ven. Na ulici,“ vytáhnu ruku z pod saka a mimoděk naberu do dlaně sníh ze zábradlí balustrády. „Unesl mě. Nedal mi… Šanci. Celé to měl naplánované. Držel mě na řetězu, na nějaké… Půdě. Plánoval si, že když mě budete mít za mrtvou…“ stisknu sníh v dlani až to tiše zapraští. „Ptal se na tebe. Na Zlaté město, na Verše… Chtěl vědět, kdo jsem… Byl… Nelíbilo se mu, když jsem nespolupracovala. Ušetřím tě podrobností, ale v jeho choré představě jsem měla být jeho osobní zásoba zlaté krve,“ sklopím hlavu. Kuličku sněhu hodím přes zábradlí a jen chvíli mlčky pozoruji, jak padá dolů… A já… Celou dobu jsem věřila v tom, že je Alexander tam někde venku a hledá mě. Kousnu se do vnitřku rtu a přinutím se pokračovat dál.

„Našli mě tajní. Měli to za úkol. Odvezli mě pryč z města… K moři. Nikdo mi nic nechtěl říci ani vysvětlit, dokonce ani to, na čí rozkaz… Myslela jsem, že jsi o mě s někým mluvil. Věděli, kdo jsem… Věděli o Fernsbym… Yan mi pouze řekla, že tam musím zůstat, dokud se situace ve městě neuklidní,“ zamračím se. „Čtvrt roku jsem se tam dávala dohromady. A… Čekala. Do města mě přivezli teprve včera. Na pokyn lorda Farnhama, jak jsem se dozvěděla. Cestou… Měli jsme komplikace. Přepadli nás na okraji města a… Ne, na tom teď nezáleží,“ povzdechnu si. „Já… Doufala jsem… Chtěla jsem, aby tě před Fernsbym aspoň varovali… Musel zuřit, když jsem mu zmizela,“ svaly na krku se mi napnou. Mluvit o tom nahlas… Není zrovna příjemné. Byť jsem měla dost času na to se s tím vším srovnat.

„A teď jsme tady,“ donutím se konečně k němu zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí.

Vera De Lacey

„Věřte mi lady, kdyby tu bylo celé město, vypadá to tu jinak. A také je to tu cítit jinak.“ Odpoví ti pohotově. „Takže pro vás je zlatým hřebem večera taneční parket. Vidíte a já jsem zaslechl nějaké zvěsti o chystaném ohňostroji. Na ten se těším zase já.“ Skoro až spiklenecky na tebe mrkne, než se opět rozvíří tvá modrá sukně ve vzduchu.

„Hah, tak děsivá ta maska lady naštěstí nebyla.“ Zasměje se od srdce během tance muž se stříbrnou maskou. „Ale přijde mi, že někteří lidé se zde o to skutečně snaží. No, za peníze si vkus koupit nemůžete, že?“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu, zatímco dál tančíte na parketu. Je to živý, zábavný tanec. Tvůj taneční partner působí v dobrém rozmaru a alespoň lehký úsměv jeho rty prakticky vůbec neopouští, až je to nakažlivé.

„Pravda. Je tu vše, co jeden potřebuje. Tanec, hudba, dobré jídlo i pití. Přesně jak říkáte. Dobrá společnost ale jen pokud si dobře vyberete. Někteří zde jistě dovedou být až nepříjemně otravní. Což může samozřejmě platit i o mě. Prosím, řekněte mi lady, pokud má otravnost překročí přípustnou mez.“ Pokračuje pobaveně a s lehkou nadsázkou.

Až při tvých dalších slovech zvážní a zvědavě nakloní hlavu na stranu. „Skutečně ne? Copak, že vás nezvali častěji? Nebo snad vás manžel, či snoubenec nebrali?“ Zazní opět ona obligátní otázka. „Ale to je jedno. Jsem rád, že jste se tak rozhodla. Jinak bych musel tančit s někým jiným a kdo ví… třeba nějakou podivnou alegorií.“ Zasměje se opět vesele a pak se na tebe zamyšleně zahledí během vašich dalších kroků.

„Vzácný říkáte?“ Sklouzne jeho na moment vážný pohled po tvé masce a tváři. „Někdo mi kdysi řekl, že každý moment na tomhle světě je vzácný, takže… Ano, máte pravdu. I tento večer jistě je. Já si rozhodně nemůžu stěžovat.“ Kývne hlavou, zatímco se zatočíte mezi dalšími páry.

Tóny skladby pomalu doznívají a stejně tak se zastavují i vaše kroky. Srdce ti po druhém tanci už živě buší v hrudi, ale je to příjemný pocit.

„Jste skvělá tanečnice, lady. To je jedna z věcí, která tenhle večer dělá skutečně vzácný. Přesně jak říkáte.“ Ukloní se ti hnědovlasý muž.

„Smím vás doprovodit z parketu, nebo byste snad stála ještě o mou společnost?“ Zahledí se na tebe s neskrývaným očekáváním, zatímco stojíš těsně vedle .

„Nebo vás zde čekají jiní? Víte… Jen tak mezi námi. Tenhle sál se hemží dravci.“ Zazní opět jeho hlas, který ale tentokrát působí oproti předchozímu rozhovoru nezvykle vážně.  

„Ale to byl jen takový žert, lady. Neberte má slova smrtelně vážně.“ Věnuje ti chlácholivý úsměv, když zachytí tvůj pohled. „Někdy se nechám unést.“ Dodá omluvně a čeká, na tvou další volbu.

Delilah Blair Flanagan

„Samozřejmě, vypadalo to…“ Zadrhnou se mu slova v hrdle, zatímco na tebe stále poněkud nevěřícně hledí. Jako na někoho, kdo vstal z hrobu. S každou další vteřinou ale sbírá opět svou rozhodnost a odměřenost. Přesto mu to jde pomaleji, než jsi zvyklá.

„Kdo mi to neřekl? Jaký vzkaz. Co…?“ Zatřese nechápavě hlavou a až pak tě pustí a rukou si vjede do vlasů v až příliš emotivním gestu, ale nespouští z tebe byť jen na okamžik oči. Poté co zmíníš Karema, jeho dům i jméno, jen stiskne rty do tenkých čárek, ale nepřerušuje tě. Jeho chladná maska se mu vrací, přestože v ní sama vidíš pár trhlin. Ostražitým pohledem se rozhlédne kolem vás, kde se i nadále baví lidé. Samozřejmě, že se pár masek stáčí vaším směrem. Vypadá to, že k sobě patříte a situace nahrává zajímavému dramatu, i když nemusí slyšet většinu slov a ani znát identitu aktérů.

„Já…“ Nadechne se Alexander. „…Musíme si toho tolik říct. Ale ne tady. Pojď… prosím.“ Chytne tě za ruku tentokrát o něco slaběji, skoro až prosebně, aby ti vzápětí nabídl rámě, ty jsi se do něj zaklesla a zůstala za vámi pouze Alexanderova nedopitá sklenka.

Procházíš sálem, kráčejíc těsně vedle vysokého muže po tvém boku. Generál hledí většinu cesty před vás, ale sem tam na sobě ucítíš jeho krátký pohled, snad jako kdyby se ujišťoval, že tam stále ještě jsi. Jdete mlčky. Proplétat se s někým takovým mezi ostatními hosty je znatelně snazší než, když jsi zde bloudila sama. Je vidět, že z něj mají podvědomý respekt, a tak mu z cesty často sami ustupují, když ho zahlédnou. Přesto je to něco jiného, než jsi dnes měla možnost vidět při tom, když tě doprovázel lord Farnham.

Projdete ke straně sálu a vydáte jednou z nesčetných chodem Jeruzalémské opery, abyste vystoupali po mramorovém schodišti do patra. V této části budovy už potkáváte hosty velmi sporadicky. Hudba už tu zní opravdu jen jako tichá ozvěna a jinak se od stěn odrážejí vaše kroky smíchané s těmi od ostatních neznámých lidí. Alexander viditelně ví, kam chce jít a neváhá.

Chodba v patře je lemovaná sérií vysokých oken a pár dveří. Tvůj doprovod jedny z prosklených otevře a tebe ovane mrazivý noční vzduch. Vyvede tě na balkón, který je pokrytý čerstvě napadaným sněhem. Ten naštěstí už přestal padat, přesto se před vámi otevře výhled na noční město. Zasněžené střechy. Opadané stromy lemující široké ulice. A žlutá světla pouličních lamp a osvětlení za okny protilehlých domů. Balkón je lemovaný kamennou balustrádou a všimneš si, že po stranách je zde dvojice soch, nejspíše nějakých umělců, shlížejících nehybně na město.

Alexander se zastaví, zahledí se na noční oblohu a dlouze, úlevně vydechne. Od úst mu vystoupá obláček páry. Sníh mu tiše zakřupá pod botami, když se otočí k tobě, aby se k tobě sklonil a zčistajasna tě obejmul. Drží tě pevně a v první chvíli nic neříká. Jen z něj cítíš příjemné teplo, které dává zapomenout na zimní mrazivé počasí.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá. Že…jsem tě ztratil.“ Zašeptá skoro až nesrozumitelně. Jeho klid je opět ten tam. Chvíli tě jen tak drží, než vydechne a narovná se. Ustoupí od tebe o krok poněkud nejistý z toho, co se právě stalo. „Omlouvám se... Delilah… To bylo nepatřičné. “ Odkašle si a pak si sundá vyšívané sako, které ti bez dalších slov přehodí přes ramena. Jak se k tobě při tom pohybu sklání, zachytíš pohled jeho černých očí zpoza masky následovaný jednoduchou otázkou.

„Co přesně se stalo?“     

Be very careful, then, how you live—not as unwise but as wise, making the most of every opportunity, because the days are evil.

Ephesians 5:15-16

Vnímám, že mi barman odpoví, bezmyšlenkovitě tak namísto poděkování kývnu hlavou a svůj pohled stočím k rudovlasému muži skrytému před světem za rudozlatou maskou. Motiv podzimního listí mne překvapí, snad na okamžik znejistí, ovšem to, jak sedí, čisté linie jeho čelisti i tvar brady… Srdce mi poskočí. Kamaelovu tvář důvěrně znám, každý sebemenší detail mám vpálený a otisknutý do paměti. Nevšímá si mne, snad zahleděný do zlaté hladiny, ztracený v myšlenkách, které mi zůstávají skryté stejně jako nečitelný výraz v jeho tváři.

Nadechnu se a promluvím. Váhavě. Ostýchavě. Uvidí mne Alexander rád? Generále. To jedno jediné slovo jej probere ze zahloubané letargie. Cítím na sobě jeho pohled klouzající po masce i šatech, vracející se k vlasům sytého odstínu blížícího se k tomu, kterým se mohla pyšnit Dumah. Překvapení se mísí s šokem, poznám to na něm. Mlčí a já napětím takřka nedýchám. Ticho, které mezi námi přetrvává mi je nepříjemné. A pak se pohne, rychle a prudce až židle tiše zaskřípe. Polekám se, jistěže se leknu, přesto místo úkroků vzad zůstanu stát. Dotek na paži proměňující se v stisk sebou přináší tu důvěrně známou horkost rozlévající se pod kůží, zcela nesrovnatelnou s pocitem zlaté záře.

Stojí tam a drží mě – jako bych snad měla každou chvíli zmizet. Jak by bylo snadné udělat ten jeden krok a zkrátka ho obejmout. Tak jako mnohokrát předtím. V jiném životě. Neudělám to, za to zvednu volnou ruku a dotknu se hřbetu dlaně spočívající na mé paži. Dříve než si stačím uvědomit, co dělám.

Konečně promluví, byť jen s obtížemi nachází slova. Ovšem i to málo, co ze sebe dostane společně s plejádou emocí v tváři ovládnuté rozrušením mi řeknou více než dost.
„… myslel sis, že jsem zůstala v tom domě,“ vydechnu roztřeseně. Co jiného by tím myslel? Proč by se jinak nyní tvářil jako by viděl ducha? To uvědomění sebou přináší chuť popela na jazyku, smrad spáleniny a pohled na bortící se hořící trámy zasypávající Karema. Ovšem to není to nejhorší. Zklamání, které pocítím mne na okamžik ochromí společně s hrůzou plynoucí z prozření, že… Fernsby měl pravdu. Celou dobu měl pravdu. Mohla jsem na té půdě týdny a týdny živořit a trápit se marnými nadějemi. Vyhrál. Prošlo by mu to! Zase… By mu to… prošlo…

Ostře se nadechnu. Pálí mě oči. Do rozhovoru se krátce vloží barman a na desce přede mnou se objeví vysoká sklenka. Mám chuť ji do sebe obrátit. Ale namísto toho stále stojím a pohled ani na okamžik nespouštím z Generála. Ostatní hosty, zvuky, prostranství baru příliš nevnímám. Vlastně skoro vůbec. Na ničem z toho mi teď nezáleží.

„Neřekli ti, co se mi stalo, Alexandře? On ti to neřekl? Myslela jsem… Myslela jsem, že mě hledali kvůli tobě…“ Dokonce i když mě Yan tak krutě zklamala, že je neposlal on, ale můj benefaktor, držela jsem si aspoň ten kousek naděje, že i Alexander měl v tomhle slovo. Že jen kvůli němu věděli, koho mají hledat. A s kým.
Co tímhle lord sledoval? Pokud to byl… On, tak přeci… On a Alexander… Znali se? Museli se znát. Vždyť byl tady, měla jsem ho pozdravovat. Nedávalo to smysl. Nic z toho nedávalo smysl.

„Proboha…“ vydechnu a potřesu hlavou. „Takže ty sis celou tu dobu opravdu myslel, že jsem…“ polknu. „Proto ses neozval, neposlal vzkaz,“ zašeptám. Přemýšlela jsem o tom, častěji, než bych si přála. Bývaly dny, kdy jsem seděla na terase s výhledem na příjezdovou cestu k vile a… Byla jsem hloupá. A věděla jsem to. „Mrzí mě, co se stalo Karemovi. A tvému domu, Alexandře,“ uhnu pohledem. Několikrát mne napadlo, zda mi to klade za vinu. Kolik lidí mohlo v ten den umřít jen proto, aby mě Fernsby dostal z domu ven? Kolik jeho přátel.

Delilah Blair Flanagan

Dojdeš k baru, za kterým se pohybuje několik bezejmenných mužů ve stejnokrojích, které dnes večer nosí místní obsluha. Těm ale nevěnuješ příliš pozornosti, stejně jako většina z ostatních hostů, kteří se zde trousí a sem tam pro nějakou sklenku. Z větší části jsou to muži, ale vidíš také několik žen různého věku. Nijak se tedy nevymykáš místnímu osazenstvu, ačkoliv většina lidí spíše uzme sklenku a zase vykročí zpátky ke své skupince známých masek. Málokdo zůstává sedět přímo u baru. Tím spíše je kolem vysokého muže dost místa.

Dojdeš k pultu z lakovaného dřeva, barman ve středních letech zachytí tvůj pohled a okamžitě k tobě pár kroky dojde. „Ale jistě, jak si lady přeje.“ Kývne a otočí se k jednomu z pultů. Na policích za ním je vyskládána široká sbírka rozmanitých lahví, které, ač se liší vzhledem, musí mít jednu věc společnou – budou plné alkoholu. Konečně se otočíš a pohlédneš na profil muže, kterého doufáš, že znáš. Jeho tvář je stejně jako tváře ostatních skrytá za maskou. Jeho rudo zlatá maska je zdobená a připomíná spadané podzimní listí, ve kterém se zaleskne pár vsazených rudých kamenů. To, jak rovně sedí. Těch pár rysů v odkrytých částech tváře. Rudé vlasy se zlatou a černou. Možná někoho zde masky skryjí dokonale, ale ne jeho. Ne, když to tak dobře znáš.

Nevnímá tě. Drží v ruce sklenku a beze slova na ni poněkud nepřítomně hledí. Promluvíš tedy na něj a při posledním slovu sebou trhne. Otočí hlavu tvým směrem a… Překvapeně se nadechne pootevřenými rty. Ač mu pořádně do tváře nevidíš, cítíš jeho pohled, který tě přejel od hlavy k patě a pak zase od paty až k rudým vlasům, než se zastavil na tvých očích. Máš pocit, že mu tváří projela směsice emocí, zatímco je ticho, kdy na tebe jen hledí, snad jako kdyby čekal, kdy se zase rozplyneš do nicoty. Vstane prudce ze židle a dotkne se tvé paže, kterou pak sevře. V ten moment vypadá ještě více překvapeně, ale nepouští tě.

„Du…“ Šeptne, ale zarazí se půli slova. „Jak…?“ Dostane ze sebe, zatímco jeho pohled těká po tobě, než se rozhlédne podezřívavě kolem. „Kdy…?“ Vypadá naprosto zaskočeně a jeho jindy kamenná tvář to odráží více než zdatně. Tak jsi ho viděla jen párkrát v životě. Tedy Dumah. "Já myslel, že..."

Hry. Hádanky. Život. Hledím na světlovlasého muže ukrytého za maskou i jménem Edrika Farnharma a sílící podezření mi svírá žaludek. Je to opravdu možné? Ani ve svých nejdivočejších představách… Skloní ke mne tvář, ve které je vepsané pobavení patrné v hlase, prosakující dokonce i skrze tu masku a tentokrát se podvědomě odtáhnu.

Naše setkání je ovšem u konce – aspoň prozatím. I tak toho mám plnou hlavu. Natočím se směrem, kterým mi ukazuje nejkratší cestu k občerstvení i alkoholu, kterého bych se už neměla ani dotknout, zachovat si čistou mysl, přesto… Jedna či dvě sklenky na kuráž ničemu nemohou uškodit. Aspoň tak si to sama před sebou obhajuji. Čeká mě ještě dlouhý večer…

Nadechnu se – a nezáleží už k čemu. Poslední slova mého benefaktora mne přinutí zamrkat a nakrčit zmateně v úkrytu za maskou obočí. „Koho mám pozdravovat?“ otočím se zpátky, ovšem světlovlasého muže již nespatřím. Místo něj mi můj pohled oplatí tak akorát tmavovlasá žena s bílou maskou klikatící se přes polovinu tváře. Ostře se nadechnu a nezvykle rychlým krokem připomínajícím v prvních vteřinách spíše útěk se vydám z parketu pryč. Dříve než začne opět hrát hudba a lidé tančit. Teprve jakmile opustím prostory centrálního sálu, tak svůj krok zvolním. Začnu se rozhlížet. Vnímat své okolí a rozlišovat jednotlivé zvuky – do té doby slité v jeden nepříjemný šum nedovolující přemýšlet a snad ani dýchat.

Neomylně se blížím k místu, kde se stoly div neprohýbají pod vybranými pochutinami, a dokonce se zde dá i usadit a odpočinout si. Ano, přesně to potřebuji. Posadit se a dát odpočinout nohám i rozjitřeným myšlenkám… Vzpomínkám. Je tu příjemné ticho, hudba pronikající sem ze sálu zní tiše, takřka přehlušena zcela jinou – hlasy a cinkání nádobí. Tahle zákoutí mi jsou důvěrně známá, místa, kde se dá aspoň na chvíli před vším schovat po společensky únosnou záminkou. Některé věci se zkrátka nemění. Tehdy ani teď. Avšak poprvé jdu sama, bez doprovodu matčiných či manželových výčitek – když už ne v jeho doprovodu. Proč si to pořád dělám? Jako by něco skrytého v mém nitru mělo neustálou potřebuji si ubližovat, hnípat do ran, které už mohly být dávno zhojené, drásat neustále ty samé jizvy. Dokola a dokola. Ale nemůžu si pomoci, kamkoliv se podívám, cokoliv udělám, pronásleduje stín minulosti. To věčné utíkání… Náhle mi chybí vila u moře. Ten nehybný klid držící mne na místě.

 Dlouze vydechnu a vykročím směrem k baru. Sice jsem mluvila o vínu, ale Perrier-Jouët zní ve světle nových zážitků i informací mnohem lépe. A jak se blížím… Hlava se mi málem zatočí. Rudé vlasy spadající po černozlatém obleku muže sedícího u baru mě přinutí se na okamžik zastavit. Vybaví se mi poslední Farnhamova slova. Věděl to. Ty hry. Ty zatracené hry… Začínám chápat, jak se musel Kamael doopravdy cítit, když v ten večer po zkoušce šel za Dumah. Pohled mi padne na sklenku zlatavé tekutiny, která mne v tom jen… Utvrdí. Nebo je to jen marné přání? Tolikrát jsem své myšlenky směřovala ke Generálovi, že mě vlastní mysl šálila?

Stojím tam a náhle si připadám hloupě. Vím, že to je on. Ovšem… Opravdu bych to měla udělat? Celé ty tři měsíce… V nejistotě a odloučení. A teď jsme tu byli. A on se očividně dobře bavil, dokonce tančil… S tou rudovlasou lady. Stál vůbec o takové setkání? Bojuji sama se sebou, i když moc dobře vím, že prohraji. Chci ho vidět. A tak se pohnu. Jeden krok. Ještě jeden. A pak další. Dokud se neocitnu u baru, takřka po jeho boku.

„Bylo mi řečeno, že zde máte na vyžádání i Perrier-Jouët…“ promluvím směrem k muži v livreji stojícímu za barem a až poté se přinutím natočit tvář k rudovlasému muži. „Mohu si přisednout, Generále?“ seberu veškerou odvahu a promluvím přímo na něj. Opatrně, snad až ostýchavě splyne přes mé rty to zdánlivě nevinné oslovení s měkkou dikcí i důrazem. Přesně, jak ho vyslovovala ona. Dumah.

Vera De Lacey

„Děkuji.“ Odvětí ti ještě krátce rudovlasý muž, než zmizí mezi dalšími lidmi. To jedno slovo znělo dost bez emocí a stejně tak i působil, když tě opouštěl skrytý opět za nehybnou maskou, která nebyla jen ze zlata. Druhý muž vaše rozloučení tiše ale se zájmem sledoval, než ses otočila na něj.

„Potěšení je na mé straně drahá lady.“ Usměje se na tebe o poznání hřejivěji, než před tím tvůj první taneční partner a když zachytí tvůj úsměv, tak se ten jeho ještě rozšíří.

„Popravdě lady… náročný, ale tuto akci jsem si nemohl nechat ujít. Nestává se často, aby něco takového Nový Jeruzalém tak zvedlo ze židlí.“ Zachytíš jeho pobavený pohled, zatímco ti nabídne ruku, aby tě odvedl zpátky na parket.

„Popravdě jsem ani nečekal, že se zastavím na tanečním parketu a vidíte, teď tu stojím a vedu si hvězdu noční oblohy k tanci. Tedy…“ Natočí lehce tvář k tobě jdoucí mu po boku. „…Je to noční obloha že? Není to… nevím, odraz v jezeře anebo snad alegorie na marnost krásy?“ Šeptne s hranou nejistotou.

„Prosím, neberte má slova ve zlém, lady, ale už jsem tu viděl za těch pár chvil, co tu jsem, ledasco. A to jsem myslel, že lev je ve své podstatě majestátní zvíře. Nu což.“ Mlaskne a zastaví se s tebou na jednom z volných míst. Pár pohledů se stočí vaším směrem, ale všímáš si, že se upírají především na tebe.

„Copak, děje se něco?“ Zaznamená hnědovlasý muž tvůj pohled klouzající kolem vás. „Jen je nechte, ať se dívají.“ Šeptne s úsměvem a přistoupí k tobě. Orchestr, který si dával krátkou pauzu, opět spustí. Zazní první tóny a muž počká, až mu vložíš ruku do jeho a až poté tě chytí druhou kolem pasu, nechávajíc ti však dostatečný prostor.

„A váš večer lady? Jakýpak byl?“ Skloní k tobě tvář, zatímco vykročíte. Tento muž tě nedrží tak pevně. Vlastně je to znatelný rozdíl od tvého předchozího tanečního partnera. Vede tě volně a vychází ti vstříc. Někdy se přizpůsobíš ty jemu, jindy on tobě. Nese se lehce a překvapivě zdatně na někoho, kdo na první pohled nevypadá jako někdo, kdo by byl tak častým hostem podobných událostí. Je až s podivem, jak se jeho taneční styl liší od toho předchozího. Pokud by byl tanec skutečně jako boj, jak by si bojoval tento muž?

„Podle vašeho úsměvu ale soudím, že zatím vydařený.“ Usměje se na tebe při jednom z kroků, než tě protočí do otočky a tvá nabíraná sukně zavíří dokola. „Nemýlím-li se?“ Mrkne, když se vaše pohledy opět setkají.