Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nový začátek Krátké povzdychnutí s prstem levé ruky přejíždějící po hraně skleničky. Druhá ruka držela pero nad kalamářem, přemýšlející, co bych si vlastně měla poznamenat. Plány na dnešek, a i pár dnů jsem měla… potom ale bylo již vše v mé režii. Něco, co se zas tak často nestávalo. Mraky postupně protínány tímto korábem, který mi byl bližším domovem než zemina, ke které jsme se blížili. Být vždy na cestách má své nevýhody, přesto aspoň zde mám záruku, že zde chvilku zůstanu. Třeba si životu v oblacích odvyknu, mírně jsem se usmála vlastní myšlence, pohled mi přejel z mrtvého bodu přede mnou na to, co jsem viděla za namrzlým sklem. Odložila jsem pero a zavřela svůj deník, ruka se opřela o dřevěný stůl a já se vyhoupla z polstrované židle směrem k oknu. Nadšení z něčeho nového? Možná výzva? Trochu pravdy na tom, co vlastně Levi povídal? Hmmm… musím ale uznat, že v některých směrech vážně nelhal, řekla jsem si sama pro sebe, ráda, že tu nestojí vedle mne. Náznak toho, že jsem mu dala za pravdu by bral jako malou výhru a udělat mu radost… to jsem si přeci nemohla dovolit. Prsty přejely ke skleničce a já jsem tak svlažila své rty studenou vodou. Teplá ranní sprcha, kterou jsem měla asi před hodinou mne rozhodně zahřála, ale ani topení v mém osobním prostoru a teplá róba nezabránila tomu, že jsem cítila chlad, skrývající se za sklem. Pohled mi sklouzl na zajištěnou knihovnici a několik předmětů v místnosti. Zahoupání celé kabiny mi naznačovalo, že piloti mají nejspíše plno práce tento kolos dostat do města, které na takovéto vzducholodě není vždy připravené. Aspoň mají i oni trochu zábavy, letět tolik hodin bez nějaké větší akce je aspoň trochu probudí, myšlenky sama pro sebe a sklenička byla brzo prázdná. Odkládající ji na stůl opodál, dostatečně od hrany… přistání byly vždycky těžkopádné. Další nahnutí kabiny do strany, kdy jsem udělala krok bokem a opět si povzdychla. Ještě, že se s takovými manévry počítá. To, co převážím je na toto připravené, ale já uprostřed noci zas tolik ne. vědoma, že občasné bouřky mne probudili spíše v moment, kdy jsem sletěla z postele. Pohled se opět vrátil zpět na scenérii za sklem a já si tak mohla všímat lidí, kteří ukazovali na toto nebeské plavidlo. O zábavu pro všechny postaráno. - - - „Dále,“ řeknu klidným tónem, ruce si dám za záda a chytím se zábradlí. Očekávala jsem brzké přistání, a i když by mi udělalo radost vidět Leviho přistát na zemi v moment, kdy přistaneme… nyní se to moc nehodilo. Ignorující situaci, že toho nemám na sobě nejvíce, přeci jen, i jemu to zas-tak nevadilo. „Jsem už zvyklá na to spát na začátku cesty, a to že i ta bouřka, o kterém mluvila Natalie mne neprobudila. Manévry ale ano,“ zmiňující jednu z mých služebných, která mi přinesla oběd. Pokud byl někdo, kdo věděl, kdy spím a kdy se chci probudit, byla to ona. Navíc mi pomohla se připravit na tu akci, o které mi Levi říkal při poslední večeři. Sice mi Natalie mohla nejspíše pomoct i se zbytkem oblečení, ale čekat tu v něm na Markýze se mi zrovna moc nechtělo. Volným krokem jsem se přesunula za paraván a zmáčkla jsem zvonek, aby se sem dostavila nějaká služebná a pomohla se mi připravit. Zároveň oslovující Leviho. „Pozvaný jsi ty, takže si mne bereš jako doprovod. Nemělo by to být spíše naopak?“ Zeptala jsem se jej s mírným úsměvem a dodala: „Nemyslím si, že nebyl čas zmínit, že někdo z mého rodu se dostaví… a už vůbec by asi nehrozilo to, že by mne nechtěli pozvat,“ konstatovala jsem spíše jako realitu než jako možnost, kterou by mi někdo vyvrátil. „Pokud dovolíte,“ ozvalo se zpoza Markýze, který mohl vidět Natalie, kterou jsem zmínila, došla ke mně a mé krátké kývnutí a náznak směrem k mé dnešní róbě naznačilo, že může začít. „Je tam někdo, komu se mám vyvarovat? Popřípadě někdo, kdo by tam mohl být a já bych měla mít nějaké povědomí? Krátkou přednášku o významných osobnostech jsi mi již dával, ale…“ ostře hodím okem po Natalie, která utahovala korset o poznání více, než bych čekala. [/b][/b]„Omlouvám se Lady…“ špitla a povolila kdy jsem se podívala zpět na Leviho: „… ale i tak si ráda vyslechnu něco více nyní. Bližší detail, témata, kterým se vyvarovat a podobně. Mé jméno mne předchází a nečekám, že by mne některá skupina chtěla i vidět, natož se mnou mít pár slov,“ vědoma, že on sdílí stejný názor jako má rodina, přeci jen, jinak by tu nebyl. O pár momentů snažení později se Natalie krátce uklonila a odběhla pryč. Já měla tedy chvilku pro sebe, poupravila jsem si požadovanou masku, pohledem přejela přes zrcadlo a otočila se zpět na Markýze. „Pokud mi pomůžeš do něčeho teplejšího, abych venku nezmrzla, vážila bych si toho,“ naznačila jsem směrem k šatníku a upravila si své ošacení. Možná je dobře, že tam budeme na čas. O každou hodinu méně, kdy budu takto oblečena, tím lépe.
| ||
| |||
 | Nový Jeruzalém Lilith von Aldithley Monotónní hučení motorů rezonuje kabinou jako ostatně celou cestu sem. Občas máš pocit, že jej cítíš až v kostech a jindy jej zase vůbec nevnímáš. Je to jako s dechem. Dokud se na něj člověk nesoustředí, ani o něm neví, ale pak… Pak je těžké se zbavit té potřeby se vědomě nadechnout. Tvá kajuta ti nabízí veškeré pohodlí, jakého je hoden někdo tvého postavení, a především rodinného jmění. Máš zde vše, co potřebuješ. Pracovní stůl, knihovnu i pohodlnou širokou postel. Parní topení efektivně vyhřívá celou místnost na příjemnou teplotu, ačkoliv venku gondolu zavěšenou pod obrovským héliem plněným balónem bičuje mrazivý vítr.
Klesáte. Šedivá mračna míhající se za kruhovými okny zanedlouho prořídnou a nahradí je výhled na ohromné město pod vámi. Nikdy jsi tak velké město na svých cestách neviděla. Nejspíš bude něco pravdy na tom, co jsi už zaslechla o Novém Jeruzalémě. Levi si sice rád věci přibarvuje, ale možná přeci jen nelhal úplně ve všem. Kam ti jen okénko dovolí dohlédnout, vidíš zastavěnou zemi. Spousty zasněžených střech, majestátních budov, nad kterými se zvedají nespočty gotických věží i drobnějších věžiček. Městem se klikatí široká řeka, kterou překlenují mosty s klenutými pilíři a jinde vysokými kovanými oblouky přímo z oceli. Nejdříve z rozmazaných siluet jsi schopná stále rozpoznat další a další detaily, vzducholoď totiž s vámi prolétá k jeho okraji a postupně klesá. Míjíte několik z vysokých věží a piloti mají jistě plné ruce práce, jak tohle monstrum správně odnavigovat až na přistávací plochu. Nestává se často, aby takto velké modely vzducholodí přistávaly ze směru města, ale evidentně někdo rozhodl, že dnes není čas na zajížďky natož nějaké oblétávání takto velké metropole. Za oknem se mihne další z věží a ty si všimneš, že lidé na ulicích zaklánějí hlavy a vzhlížejí k obrovi, která letí nad jejich hlavami.
*ťuk, ťuk, ťuk*
Ozve se za pár okamžiků ode dveří do tvé kajuty, za kterými nečeká nikdo jiný než ten, který tě sem na cestě do Nového Jeruzaléma doprovází a má ti být během tvého pobytu zde pravou rukou. A nebo snad dalším párem dohlížejících očí?
„Lilith, vidím, že jsem tě neprobudil a nezmeškala jsi to představení.“ Kývne bradou k okénku. „Vítej v Novém Jeruzalémě. Tedy… Ještě to není oficiální.“ Pousměje se, aby vzápětí trup lodi rozechvěly motory, které zvýšily tah a pak následoval otřes, jak vzducholoď dosedla na zem. Nebylo to tvé první přistání, a tak jsi se už zavčasu bezpečně přidržela. „Tak, teď už je to oficiální.“ Vydechne Levi, který se chytil futer a zůstal stát mezi nimi.
„Doufám, že nejsi příliš znavená z cesty. Pozvání na večer platí pro mne, ale jak už jsme se bavili, bude to vhodné místo, abys okusila trochu toho místního koloritu a toho, jak tu věci fungují. Jeden musí Jeruzalém milovat anebo nenávidět.“ Ušklíbne se při další ze svých průpovídek o tomto městě a vytáhne z kapsy zlaté hodinky na řetízku připevněném k jeho oděvu, aby jen nespokojeně nakrčil rty. „ Čtyři patnáct. Bohužel ta sněhová bouře nám trochu narušila letový plán, ale věřím, že to stihneš a tím myslím, připravit se tady. Nemá smysl, abychom se teď přesouvali do mého domu. To bychom to nestihli. Tedy… ne vhodně nachystaná dáma.“ Sklouzne z hodinek pohledem k tobě.
„Jsme na okraji města, takže i kočárem to do opery bude v tomto počasí trvat určitě přes hodinu a půl. Myslím, že máme, co dělat.“ Mlaskne. Ty moc dobře víš, o čem mluví. Není to pro tebe žádná novinka. Markýz Thatcher dostal pozvání na společenskou událost, kterou dle jeho slov pořádá jeden z nejmocnějších lidí města a dá se počítat s tím, že takových tam bude jistě povícero. Pravda, navazování obchodních kontaktů bude trochu překážet fakt, že jde o událost s povinnými maskami, ale není to přeci něco, co by zrovna tebe zastavilo. Markýz Levi Thatcher 
| ||
| |||
| Duch stroje Lilith von Aldithley
It is the Spirit who gives life; the flesh is no help at all. The words that I have spoken to you are spirit and life. | ||
| |||
 | Vstříc novým výšinám „Ou,“ vzhlédnu opět k muži, zatímco se vydáme pryč z křišťálového sálu. „Omlouvám se. Poslední dobou jsem byla, hmm, opatrná, možná opatrnější, než jsem měla. Není to něco, čemu bych chtěla propadat, ale…“ zatřepu hlavou, než mu věnuji úsměv, „mrzí mě, že jste se toho stal obětí.“ Chtěl by o něm slyšet. Volnou rukou si zastrčím neposlušnou rudou kudrlinku za ucho a na okamžik se odmlčím. Nevím, jestli bych o něm měla mluvit… Své vyprávění mohu založit leda na vzpomínkách z minulého života a kdo ví, jestli teď není někdo úplně jiný, vždyť ani já se Zerachiel tolik nepodobám. Ramiel s Kamaelem si však podobní jsou, možná jsou tedy některé věci vyryty do našich duší tak, že si k nim cestu vždycky najdeme. Možná a možná ne. Jenom doufám, že nebude zklamaný. Teď, když se k němu blížím, začínám být nervózní. Tolik jsem se soustředila na to, abych ho našla, že jsem se ani nepozastavila nad tím, co vlastně čekám. A co ode mě čeká on. Protočím mezi prsty zlatou hvězdu, tolik podobnou té, která pro Zerachiel zpečetila rozhodnutí postavit se mu po bok, a vydechnu. Jak to ten muž před chvílí říkal? Není lepší to prvně risknout? Určitě to tak je. V nejhorším budu prostě vědět… „Popravdě si nejsem jistá, zda vám to vůbec bude připadat zajímavé,“ navážu pomalu. Vyobrazení serafína, Prvního Padlého a Lháře by vyžadovalo rozmáchlé, dramatické tahy podbarvené tmavými odstíny tragického hrdiny, který podobně jako Prometheus bojoval za svobodu, avšak teď se mi na jazyk derou překvapivě obyčejná slova. V porovnání se vším, co se tehdy odehrálo, překvapivě malá, avšak významnější než cokoliv jiného. „A nakolik věrně jsem ho vůbec schopna popsat. Už je to dávno. A… shrnout něčí charakter pár slovy je vždycky těžké a zrovna v jeho případě…“ … nemožné, docela určitě nemožné. S každou další vzpomínkou poznávám novou stránku z něj. Vážného Lucifera, pobaveného Lucifera, klidného Lucifera. A pokaždé se k němu obracím s důvěrou a úsměvem na rtech. Je skoro zvláštní skládat ze střípků Veršů jednotný obraz; dosud mě nenapadlo se o to ani pokusit, protože pro Zerachiel byl vždycky jenom jeden. Dokud jí jednoho dne neřekli, že muž, kterého tak dobře znala, Padl a všechno, co si myslela, že o něm věděla, se roztříštilo o zem. Co by teď asi řekla a co bych řekla já? „Hmm, hádám, že by bylo až příliš snadné nazvat ho nepředvídatelným. Pamatuji si, že vždycky dokázal překvapit. Nečekanou myšlenkou, pohledem na věc, nebo některou z jeho her,“ začnu. Do slov se mi vplete zvláštně něžný tón, jako by to tehdy nebyla jenom Zerachiel, nebo možná jako by tady teď stála ona místo mě. Někdy si říkám, že jsou Verše příliš živé; odlišit pak mezi tím, co cítila ona a co cítím já, je chvílemi nesmyslně těžké. „Ale i ve chvílích, kdy jsem nedokázala předvídat jeho další krok, bylo snadné mu důvěřovat, protože… pod vší tou hravostí, touhou zakusit život v plné jeho kráse a láskou k neznámu byla – a doufám, že stále je –,“ kratičce se zaškobrtnu, když si uvědomím, že o něm mluvím v minulém čase, „hlubokosáhlá laskavost.“ Právě laskavost protkává každičkou mou vzpomínku na něj. Od té první v píscích arény a později nad vyhlídkou města, kde pár slovy utišil provinilost v mém srdci; ještě teď si vybavuji opatrnost v jeho očích, když jsem mu nabídla, že mu otevřu svou mysl a ukážu všechno, co jsem ve světě smrtelníků viděla, jako by čekal, co budu chtít na oplátku, a ono nic nepřicházelo. Ve skutečnosti byla má žádost velmi neskromná. Chtěla jsem jeho čas. Ještě chvíli s jedním z nejvýše postavených andělů Zlatého města. Ani v nejdivočejších představách mě však nenapadlo, kam to povede. A v co se rozroste ten zvláštně šimravý pocit, který jsem cítila v jeho přítomnosti… „Vlastně mi ho trochu připomínáte,“ zvednu zničehonic pohled. „Ale prosím, nesmějte se mi. Uvědomuji si, že to musí znít… přinejmenším pošetile. A samozřejmě, je to jenom jedna jeho stránka. A jenom jeden pohled na něj.“ Zkoumavě se na muže zadívám, ale to už se otočí ke dveřím nenápadně vsazeným do chodby a zahne. Klapání podpatků na podlaze zrychlí, jak ho poněkud překvapeně následuji. Tudy? Opravdu? Jste si jistý? Rozhodně to nepůsobí jako místo, které by bylo určené pro hosty a… ono opravdu není. Zpoza svého doprovodu věnuji sluhovi omluvný úsměv a napůl čekám, že se zase otočíme, ale… jemu je to samozřejmě jasné. Povytáhnu obočí, načež se mi ramena rozechvějí špatně potlačovaným smíchem, a opětuji mu úsměv, když se ke mně znovu otočí. Samozřejmě, že je mu to jasné… „Uvědomujete si, co si teď musí myslet, viďte?“ prohodím pobaveně – a snad by mi na tom mělo více záležet, ale nepochybně se o mě šíří i horší věci, a tak trochu spoléhám, že mě tady v masce stejně nikdo nepozná. Snad. Ve dveřích se nakloním a zvědavě vystoupám pohledem po schodech nahoru. „Hmm, chytil byste mě?“ pousměji se. Jednou rukou si přidržím širokou suknici, druhou se zachytím zábradlí a vydám se vzhůru. Schválně jsem vybírala látky pro šaty, aby byla vhodná pro pohyb, teď rychle zjišťuji, že daný pohyb měl velice specifickou definici: tanec, nic jiného. Pro podobné vycházky se opravdu nehodí, ale je lehká a netíží mě. Ze začátku se musím soustředit na každý krok, abych střevíčkem patřičně došlápla a neklouzla, a teprve po pár otočkách opravdu naberu příjemné cílevědomé tempo. „Hmm?“ ohlédnu se přes rameno, když se mi za zády ozve hlas muže. „Ne, jsem…“ A to je přesně věc, kterou jsem neměla dělat. Ohlížet se. Srdce se mi rozbuší. Temnota obepínající schodiště se v tu chvíli povážlivě zhoupne a tělem mi probleskne zvláštní lehkost, jako bych už padala. Trhnu sebou. Tylová suknice zašustí v tichu věže. Rukou se honem zachytím ramena muže pode mnou, abych získala dvojí podporu. Držím se. Nepadám. Nepadám. Ale jsme vysoko, tak vysoko, že ani nevidím dolů. Ne, že bych se chtěla koukat dolů. Nechci. Skrze rty mi vybublá poněkud přidušený zoufalý smích. Je to absurdní. Vzducholodě jsou jedna věc – pochopitelná věc – věc, které se dá v životě docela dobře vyhnout, ale výšky – nemůžu se přece bát výšek, v minulém životě jsem byla anděl! Proboha. Ale ze Zerachieliny lásky k letu v sobě právě teď nenacházím ani drobeček. Protože bez křídel je to jenom hodně rychlý a bolestivý pád. „Odpusťte,“ přinutím se promluvit, načež se zhluboka nadechnout a raději se otočím. Nekoukat se dolů, to zvládnu. A nemyslet na to, že jsme vysoko. A prostě jenom… jít. „Jsem v pořádku. Zamotala se mi hlava. Raději… pojďme.“ Znovu rozhýbat tělo, když se tomu každičký sval v těle brání, není zdaleka tak snadné a plynulé, jak bych ráda. Něco ve mně se napne takřka k prasknutí, jako by mi srdce zalila jistota, že to dosud takřka nepostřehnutelné chvění kovové konstrukce může znamenat jenom jednu věc. Pád. Přesto si znovu podeberu sukni, chytím se pevněji zábradlí a cílevědomě pokračuji nahoru. Dostat se dolů je problém pro budoucí Veru. Ještě jeden krok a pak další a… … s upřímnou úlevou se opřu do dveří. Zvednu ruku, abych se zaštítila před studeným poryvem větru, a ustoupím do strany. Kamenná plošina je o něco málo lepší – bezpečnější – než nejistá kovová konstrukce, ale k nepříliš povzbudivě vyhlížejícímu zábradlí nepřistupuji. Držím se blíže ke zdi a pohled… Ach. Pohled zvednu k obloze nad námi. Je nádherná. Kouzelná. Naprosto dechberoucí. S výdechem, který se přetaví v obláček kouře, povolím ramena. Pocit, že tady zemřu, mě neopouští, ale… jsou věci, za které možná stojí i zemřít… protože žádná jiná možnost tady není, na ty schody mě už nikdy nikdo nedostane…
| ||
| |||
| Místo činu Jacob White S dvojicí žen si vyměníte pár tichých pohledů. Zatímco ta rudovlasá vypadá z celé situace poplašeně, ta druhá s maskou na tebe hledí s chladným, kalkulujícím výrazem. Podobně jako ty hledíš na ně. Pak už ale trhneš Pascalovými opratěmi a kopyta zazvoní na dlažbě. Vyrazíš pryč a pronásleduje tě prosté… ticho. Žádný výstřel ani křik. Prostě nic. Zmizíš v jedné z uliček a projedeš jí hledajíc možné posily, které by snad mohly těm nebožákům přispěchat na pomoc. Pozdě ale přece.
Ke tvému zklamání anebo snad klidu, nikoho takového nenacházíš. Kolem je ticho. Až nezvyklé ticho i na tak odlehlou část předměstí, které není ani přes den nejživější částí města, avšak ještě ses nesetkal s tím, že působí tak liduprázdně. Možná, že těch hlídačů skladů zalezlo a rychle se ukrylo, když se okolím ozývala střelba, ale to se ti moc nezdá. Až po chvíli totiž v dálce uvidíš muže s lucernou, jak se u dveří jednoho skladiště zmateně rozhlíží a viditelně hledá zdroj hluku, který se k němu donesl. Ačkoliv tady už to musel být dost tlumený odraz výstřelů. Ta část, kterou projížděl kočár tedy musela být nejspíše opravdu vyklizená.
Otočíš koně a vrátíš se na místo činu. Když dojedeš k ulici, uvidíš, že ženy už jsou pryč. Stejně jako dvojice koní, kteří byli před tím zapřaženi u vozu. Ze zbylých dvou se už rozlily široké kaluže krve do sněhu stejně jako ze skupiny mužů, se kterými jsi provedl krátký proces. Seskočíš z Pascala, aby si je prohledal. Nenajdeš ale nic extra zajímavého. Jejich oblečení smrdí potem a kouřem. Je na něm pár zapraných skvrn od strojního oleje. Nejenom jeho střih tedy dává jasně tušit to, že se jednalo o dělníky z Industriální čtvrti. Mozolnaté ruce, chybějící prst a nebo stržený nehet na ruce jednoho z nich dávají tušit, že se nejedná pouze o šikovné převleky, ale že ti muži tam museli skutečně pracovat. V jejich kapsách najdeš nějaké šekely, krabičky s náboji do jinak obyčejných střelných zbraní, které leží pohozené vedle jejich těl a pak drobnosti jako je lechtivý obrázek a nebo zlatý drobný prstýnek, který je velikostí vhodný spíše pro ženskou ruku.
Když nahlédneš do vozu, uvidíš, že je interiér vyveden v kůži a kvalitním dřevě. Není to jen tak obyčejná drožka, kterou tu přepadli. To ostatně naznačovalo i ne tak tradiční čtyřspřeží s kvalitními koňmi. Vozka leží na kozlíku a podle polohy a rány v hrudi to vypadá, že musela střela přijít z domu na druhé straně ulice. Toho domu, ze kterého před tím vybíhala ta rusovlasá žena. Jeho oblečení je už ale kvalitní. Pořádný nepromokavý plášť. Klobouk mu spadl a válí se někde ve sněhu vedle vozu. U pasu má pistoli, kterou nestihl před smrtí tasit a nejspíš ani na ni pomyslet. Stejně tak si všimneš opasku se šavlí, který ale měl odepnutý a položený v přihrádce vedle sebe. Najdeš u něj větší obnos šekelů a pak z jedné kapsy vytáhneš něco, co tě vyvede z míry a věci do sebe začnou poněkud nepříjemně zapadat. V dlani se ti totiž zaleskne odznak ve tvaru havrana. Odznak tajné policie. Podobný tomu, který nosíš v kapse, avšak vyvedený ve mosazné barvě
Posledním místem, které je třeba na místě činu prozkoumat je pak dům po straně, ze kterého nejspíše probíhala většina střelby. Je to vyšší cihlová budova, která působí opuštěně. Dveře jsou rozražené dokořán, jak jimi před tím vyběhla ta neznámá žena. I vevnitř působí budova vyklizeně. Nejspíše nějaký starý sklad, který pozbyl svého účelu. Do patra vede pak schodiště, po kterém, když se vydáš, tak se dostaneš k místnostem, nejspíše nějakým kancelářím, či zázemí, jenž jsou ale také prázdné a zaprášené. Co tě ale zarazí je, když narazíš na první tělo. Leží mezi dveřmi. Pušku jako kdyby snad odhodil. Krk má rozdrásaný do krve vlastními nehty a vidíš, jak se mu přes něj až na obličej táhnou černé žíly jako spletitá pavučina. Podle křečovité polohy a vytřeštěných očí ti je jasné, že jeho smrt nebyla příjemná a nejspíš ani vůbec přirozená. Když pokračuješ dál, narazíš na další takové v různých polohách. Jen dva vypadají, že jim někdo prohnal kulku hlavou a leží v tratolišti krve. Ostatní jsou zasažení touto podivnou věcí. Snad nemocí, jedem a nebo bůh ví čím.
U všech leží zbraně, které jsou v tomto případě lovecké pušky. Ideální na přepad, ačkoliv jsi viděl už mnohem kvalitnější kusy s lepší přesností a zaměřováním, ale na tuhle vzdálenost musely stačit i tyto. Jediný rozdíl je pak nahoře, kde u posledního z mrtvých, jenž je také pokrytý černými žílami, puška neleží a nedělá ti problém, si vydedukovat, že ta puška, kterou mířila na tebe ta zrzka vypadala stejně jako všechny ostatní, které si zde viděl. Oknem vidíš z výšky prázdnou ulici a nepravidelná kola rudého sněhu. Tohle rozhodně nebylo jen tak. Informace o něčem takovém se jistě někde musely rozkřiknout, ale mohl si jen tušit, že kolem Edgara to nebude. Ostatně tam dole si dobře viděl na nehybné tělo jednoho z vašich.
| ||
| |||
| Nový pohled na věc Vera De Lacey „Ale?“ Skoro jako kdyby si viděla, jak pod maskou povytáhne oblouk obočí a dál čeká na tvou reakci. Nenaléhá, jen tě sleduje se všemi tvými drobnými reakcemi a gesty, které tohle pozvání vyvolalo. Pátravě na tebe hledí, zatímco čeká na tvou odpověď, jenž pak záhy přijde. Na rtech se mu roztáhne široký úsměv.
„Vaše rozhodnutí ho jistě potěší.“ Šeptne, než se zase narovná v zádech a odtáhne se od tebe. „Jistě, lady. Dovedu vás k němu. Prosím…“ Nabídne ti sebevědomě rámě, aby počkal, až se do něj zavěsíš a vyrazíte. Propletete se mezi ostatními hosty a necháte taneční parket i jeho maskované tváře za sebou. Procházíte částí Křišťálového sálu k jednomu z nespočtu bočních vchodů, za kterými se táhnou chodby vedoucí dál do útrob rozlehlé operní budovy.
„Povídejte mi o něm, lady. Jistě to musí být ve vašich očích zajímavý muž, když až prostá zmínka o něm vás přiměla k tomu, abyste se mnou šla. Skoro bych na něj mohl i žárlit.“ Pronese s hraným ublížením, zatímco jdete chodbou, která je z větší části prázdná a nikdo vás tak nemůže přímo slyšet. Je zde několik menších skupinek hostů, kteří se zatoulali do klidnějších částí budovy, kde se přeci jen snáze vedou nerušené rozhovory. Nevypadá to, že by si vás příliš všímali a ani tvůj doprovod o ně nejeví patrný zájem.
„Ah, málem bych to přešel. Tady!“ Zabočí zničehonic do jedněch nenápadných dveří, do kterých tě tak trochu vtáhne a před vámi se otevře úzká, obyčejně vypadající chodba. Stěny jsou omítnuté na bílo a na zemi je prostá šedá dlažba. Tvá široká sukně ji vyplňuje skoro po celé šíři a jinak zde není nic moc zajímavého. Je to až v ostrém kontrastu s honosnými prostory opery, které jsi zatím měla možnost vidět.
„Eh, pane? Obávám se, že jste se musel ztratit, tohle není místo určené pro hosty.“ Ozve se muž v livreji sluhy, který na vás trochu překvapeně hledí.
„Omlouvám se. To je mi samozřejmě jasné. Má chyba. Mohl byste na tuhle naši neomalenost rychle zapomenout?“ Dojde ke sluhovi, aby se na něj vážně zahleděl a vložil mu do dlaně pár šekelů. „A rovnou nás pustit dál?“ Přidá ještě pár, aby sluha jen šokovaně pokýval hlavou a ustoupil vám ke stěně s poněkud zaraženým výrazem a dlaní plnou mincí.
„Jak jsem říkal, lady. Tady tudy.“ Otočí se na tebe vesele tvůj doprovod a protáhne tě kolik zaraženého sloužícího dál do chodby, kudy ještě chvíli pokračujete až k jedněm dřevěným dveřím, jenž muž s maskou otevře a odhalí tak za nimi se táhnoucí točité schodiště.
„Běžte napřed. Budu za vámi, kdybyste se uráčila náhodou nedej bože padat.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv a ukáže ke schodišti. Vypadá to jako nějaké servisní schodiště. Ocelová konstrukce bude zavěšená na centrálním sloupu a skobách ve zdech. Není nijak zdobená a působí dost nepoužívaně. Jestli chodba působila úzce, tady už si musíš nabíranou sukni skutečně přidržet. Viditelně architekt nepočítal s tím, že po schodech budou někdy stoupat ženy ve společenských róbách. Je tu docela tma. Vlastně poměrně dost. Světlo sem dopadá pouze malými zasklenými okny, které jsou pokryté námrazou zkreslující výhled ven. Na druhou stranu není problém se brzy dostat do rytmu a sladit krok s pravidelně rozmístěnými schody.
Stoupáte a stoupáte, a i když není vidět skrz okénka tolik ven, začíná ti docházet, že budete muset být už docela vysoko. Schody se v jednom bodě povážlivě chvějí a nejspíš se v tom místě muselo uvolnit kotvení ve zdech. „Ještě jste se nezadýchala lady? Klidně si můžeme dopřát odpočinek?“ Ozve se zpoza tebe hlas muže, který tě doprovází, ale neslyšíš z něj nějaké těžké oddechování. Vše má jednou svůj konec, a to platí i pro tohle proklaté schodiště. Konečně už před tebou není žádný další schod ale pouze dveře. Nic dalšího. Zabereš za kliku a otevřeš je. Ovane tě silný mrazivý vítr, který ti rozfouká vlasy. Nejprve vidíš tenké kovové zábradlí kolem plošiny, která se tyčí vysoko nad zasněženým Jeruzalémem. Dochází ti, že budete nejspíše na jedné z ozdobných věží opery. Přímo u její vysoké zdobné kupole. Ostatně jednu další takovou vidíte kousek od vás. Většinu výhledu tu ale zabírá noční obloha, která je posetá nespočtem hvězd. Je to rozhodně pohled, z jakého si Nový Jeruzalém ještě neviděla.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Podivná rozhodnutí Rozhlížím se kolem. Krev barví sníh pod těly. Útočníci byli zneškodněni a zbývají jen dvě ženy. Sleduji zlatou masku té, kterou jsem viděl první. Nevím proč ale nechci je tu zadržet. Něco mi říká že by se to Edgarovi líbilo. Jenže ta zlatá a podivné šimrání v zátylku mi naznačují že jde o něco víc. Navíc jsem přesné pokyny nedostal. Jen to že sem mám dorazit a postarat se o potíže. To jsem udělal. Sleduji ženu se zlatou maskou a chladně zírám do hlavně její pušky. Zakroutím hlavou a popoženu Pascala mezi domy. Musím přeci prohledat okolí, zda se tu neskrývají další útočníci. Kdo ví, co byli zač. Nechám jim dost času se vypařit. Mezitím projíždím okolí střetu. Hledám nějaké stopy útočníků a přemýšlím co se tu stalo. Kdo byly ty dvě? Možná to zjistím příště ale vlastně víc zajímá, kdo je přepadl. Dělnický vzhled útočníků mi připomněl nedávné střetnutí v destilerii. Možná jsou ty případy propojené. Možná ne. Nedá mi to abych se, ale po chvíli, kdy jsem si jistý, že jsou obě pryč nevrátil na místo, kde leží těla. Po cestě zpět se sám v sobě snažím zhodnotit proč jsem ty dvě nechal odejít bez jediného slova. Nedokážu si přesně odpovědět. Svádím to tiše na nějaký šestý smysl i když vím že to je hloupost. Možná něco v těch očích, co mě přesvědčilo? Možná jen chuť naštvat Edgara za dlouhé měsíce nečinnosti kdy mi nepřidělil závaznější případ a držel mě dál i od toho co mě skutečně zajímá. Skvěle to se doopravdy povedlo. Pokud na mě nebyl naštvaný doteď tak už pravděpodobně budu navěky jen honit kapsáře v nejsmrdutějších částech města. Jak ale napsal. Budu vědět co dělat a já to nějakým podivným způsobem věděl. Některé myšlenkové pochody ale vysvětlit asi zcela nejde. Zastavím Pascala u jednoho z domů. Prázdnota celé čtvrti mě trochu děsí. Zorganizovat něco takového chce moc a peníze. Hodně od obojího. Možná i dostatek strachu by stačil. Seskočím z koně a sníh mi zakřupe pod podrážkami bot. Rozhlížím se kolem a vydám se k místu kde leží těla. Hodlám je prošacovat a pokusit se zjistit co nejvíc o tom co jsou zač. V jedná ruce mám pistoli a jsem připravený ke střelbě. Nervy našponované k prasknutí. Prohledávání bude pomalejší ale zase mě nikdo nezastihne neozbrojeného. Tím se alespoň uklidňuji. Stačil by jediný schopný střelec s puškou někde na střechách. Pokud by tam ale byl pochybuji že bych se dostal pryč já nebo ony.
| ||
| |||
| Zvláštní společnost „Já a vévoda?“ Řasy mi překvapeně zatřepetají. Teprve s jeho dalšími slovy – a smíchem – mi dochází, co ho to napadlo. Tak jsem to nemyslela! Vždyť je to… absurdní, naprosto absurdní, a to musí být muži ve stříbrné masce naprosto jasné. Mluvíme o lordu Essingtonovi, probůh. Tvářemi se mi přesto prožene nepříjemná horkost. V duchu se za ní prokleji. Byla jsem vdaná, dívčí rozpaky jsem měla dávno pověsit na hřebík, ale… na tohle se mi jaksi nedaří nic říct. „Hmm, s tím políčkem si to ještě rozmyslím,“ hlesnu. Zrozpačitělým pohledem ještě chvíli setrvám na pestrobarevném páru kdesi za jeho ramenem. Úsměvu však nevydržím odolávat dlouho, a tak lehkým tónem dodám: „Mějte se na pozoru, sire.“ Když pak hudba utichne a my zůstaneme stát naproti sobě, na slibovaný políček už si ani nevzpomenu. Teď nastala vhodná příležitost se rozloučit nebo se přinejmenším nechat doprovodit z tanečního parketu, vím to. Místo toho ho však i nadále pozoruji. I když vím, že by bylo rozumnější nabídku odmítnout, nedokážu se od něj odpoutat. S další úklonou, tentokrát čistě v rámci hry, a ne konvencí společenského tance, rukou vystřelím ke rtům a pokusím se zamaskovat smích, který mi z nich vybublá. Jestli se ho bojím? Je to jenom řečnická otázka, nemusela bych na ni odpovídat, přesto se nad ní pozastavím. Popravdě si sama nejsem jistá. Ani na okamžik nevěřím, že je muž ve stříbrné masce malá myš, na to toho ví příliš. Proměnlivost jeho kroků a samozřejmost, s níž mluví o významných osobnostech tohoto města, ve mně budí jistá podezření… kdy přesně jsem začala být tak nedůvěřivá, ale… říká se, že oči jsou oknem do duše, a pokud tomu tak skutečně je… „Vás? Ne, nebojím se,“ odpovím měkce. Tématem fantazie mě tentokrát nezaskočí, jenom nad tím pobaveně zatřepu hlavou. Ani mi to nepřipomínejte! Jestli ho to opravdu sžíralo, zasloužil si to… Já a vévoda. Ono je možná štěstí, že veškerá naše jednání se teď už odehrávají skrze prostředníky; po tomhle bych mu opravdu nechtěla čelit. „Pokušiteli,“ pousměji se. „Lákavé to je, ale…“ Co plánuje, mi neřekne. Vlastně mě to nepřekvapí, ale s rozhodováním mi to nepomůže; pořád si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Prsty se bezděčně dotknu zlaté hvězdy na hrudi. Než ji však stačím přemýšlivě protočit, uvědomím se a nechám ruce sklouznout podél těla. Být dámou je někdy těžké… obzvláště když začínám tušit, že nabídku neodmítnu, protože tady pořád ještě stojím a usmívám se. A protože má naprostou pravdu. Litovala bych toho. Snad váhám příliš dlouho, protože se muž zničehonic rozhlédne, přistoupí ještě o krok blíž a skloní se ke mně. Je to další chvíle, kdy je těžké být dámou. V nose mě zašimrá vůně jeho kolínské; pro džentlmena jsou květinové tóny poněkud zvláštní volbou, ale hodí se k němu víc, než bych čekala. A vůně je to pěkná. Bezděčně přenesu váhu z jedné nohy na druhou, jako bych chtěla couvnout, ale něco na tom nepatřičně důvěrném gestu je povědomé a jeho slova… Kdo sdílí podobné zájmy? Hruď se mi vzedme ostřejším nádechem. Jenom letmo se mi pohledem hnědých očí podaří zavadit o ty jeho, než se znovu napřímí a ustoupí z mého osobního prostoru. Matně si na okraji tanečního parketu uvědomuji přítomnost muže ve zlaté masce, jehož pozornost se spolu s pár dalšími stočila naším směrem, a znovu se mi připomene, že kývnout by nemusel být dobrý nápad, ale… teď to není důležité. A vlastně pochybuji, že by bylo jindy. Tohle se vévody netýká. A navzdory tomu, co mi napovídá poplašený tlukot vlastního srdce, nedělám nic špatného. Na rtech se mi zachvějí nevyřčená slova – otázky – tolik potřebná ujištění; cítím na jazyce jejich naléhavost, ale průchod jim nedám. Pokud je tohle jedna z jeho her… nechci mu ji kazit. A vlastně jsem sama zvědavá. Na všechno ostatní bude čas i později. „Dobrá,“ kývnu – v tu chvíli více sama pro sebe, abych se v rozhodnutí utvrdila –, než pro změnu udělám krok blíž já a vložím muži ruku do dlaně. „Budu vám věřit, tak mě tedy veďte. Vstříc neznámu.“ | ||