Andor.cz - Dračí doupě online

Vnímám, že mi barman odpoví, bezmyšlenkovitě tak namísto poděkování kývnu hlavou a svůj pohled stočím k rudovlasému muži skrytému před světem za rudozlatou maskou. Motiv podzimního listí mne překvapí, snad na okamžik znejistí, ovšem to, jak sedí, čisté linie jeho čelisti i tvar brady… Srdce mi poskočí. Kamaelovu tvář důvěrně znám, každý sebemenší detail mám vpálený a otisknutý do paměti. Nevšímá si mne, snad zahleděný do zlaté hladiny, ztracený v myšlenkách, které mi zůstávají skryté stejně jako nečitelný výraz v jeho tváři.

Nadechnu se a promluvím. Váhavě. Ostýchavě. Uvidí mne Alexander rád? Generále. To jedno jediné slovo jej probere ze zahloubané letargie. Cítím na sobě jeho pohled klouzající po masce i šatech, vracející se k vlasům sytého odstínu blížícího se k tomu, kterým se mohla pyšnit Dumah. Překvapení se mísí s šokem, poznám to na něm. Mlčí a já napětím takřka nedýchám. Ticho, které mezi námi přetrvává mi je nepříjemné. A pak se pohne, rychle a prudce až židle tiše zaskřípe. Polekám se, jistěže se leknu, přesto místo úkroků vzad zůstanu stát. Dotek na paži proměňující se v stisk sebou přináší tu důvěrně známou horkost rozlévající se pod kůží, zcela nesrovnatelnou s pocitem zlaté záře.

Stojí tam a drží mě – jako bych snad měla každou chvíli zmizet. Jak by bylo snadné udělat ten jeden krok a zkrátka ho obejmout. Tak jako mnohokrát předtím. V jiném životě. Neudělám to, za to zvednu volnou ruku a dotknu se hřbetu dlaně spočívající na mé paži. Dříve než si stačím uvědomit, co dělám.

Konečně promluví, byť jen s obtížemi nachází slova. Ovšem i to málo, co ze sebe dostane společně s plejádou emocí v tváři ovládnuté rozrušením mi řeknou více než dost.
„… myslel sis, že jsem zůstala v tom domě,“ vydechnu roztřeseně. Co jiného by tím myslel? Proč by se jinak nyní tvářil jako by viděl ducha? To uvědomění sebou přináší chuť popela na jazyku, smrad spáleniny a pohled na bortící se hořící trámy zasypávající Karema. Ovšem to není to nejhorší. Zklamání, které pocítím mne na okamžik ochromí společně s hrůzou plynoucí z prozření, že… Fernsby měl pravdu. Celou dobu měl pravdu. Mohla jsem na té půdě týdny a týdny živořit a trápit se marnými nadějemi. Vyhrál. Prošlo by mu to! Zase… By mu to… prošlo…

Ostře se nadechnu. Pálí mě oči. Do rozhovoru se krátce vloží barman a na desce přede mnou se objeví vysoká sklenka. Mám chuť ji do sebe obrátit. Ale namísto toho stále stojím a pohled ani na okamžik nespouštím z Generála. Ostatní hosty, zvuky, prostranství baru příliš nevnímám. Vlastně skoro vůbec. Na ničem z toho mi teď nezáleží.

„Neřekli ti, co se mi stalo, Alexandře? On ti to neřekl? Myslela jsem… Myslela jsem, že mě hledali kvůli tobě…“ Dokonce i když mě Yan tak krutě zklamala, že je neposlal on, ale můj benefaktor, držela jsem si aspoň ten kousek naděje, že i Alexander měl v tomhle slovo. Že jen kvůli němu věděli, koho mají hledat. A s kým.
Co tímhle lord sledoval? Pokud to byl… On, tak přeci… On a Alexander… Znali se? Museli se znát. Vždyť byl tady, měla jsem ho pozdravovat. Nedávalo to smysl. Nic z toho nedávalo smysl.

„Proboha…“ vydechnu a potřesu hlavou. „Takže ty sis celou tu dobu opravdu myslel, že jsem…“ polknu. „Proto ses neozval, neposlal vzkaz,“ zašeptám. Přemýšlela jsem o tom, častěji, než bych si přála. Bývaly dny, kdy jsem seděla na terase s výhledem na příjezdovou cestu k vile a… Byla jsem hloupá. A věděla jsem to. „Mrzí mě, co se stalo Karemovi. A tvému domu, Alexandře,“ uhnu pohledem. Několikrát mne napadlo, zda mi to klade za vinu. Kolik lidí mohlo v ten den umřít jen proto, aby mě Fernsby dostal z domu ven? Kolik jeho přátel.

Delilah Blair Flanagan

Dojdeš k baru, za kterým se pohybuje několik bezejmenných mužů ve stejnokrojích, které dnes večer nosí místní obsluha. Těm ale nevěnuješ příliš pozornosti, stejně jako většina z ostatních hostů, kteří se zde trousí a sem tam pro nějakou sklenku. Z větší části jsou to muži, ale vidíš také několik žen různého věku. Nijak se tedy nevymykáš místnímu osazenstvu, ačkoliv většina lidí spíše uzme sklenku a zase vykročí zpátky ke své skupince známých masek. Málokdo zůstává sedět přímo u baru. Tím spíše je kolem vysokého muže dost místa.

Dojdeš k pultu z lakovaného dřeva, barman ve středních letech zachytí tvůj pohled a okamžitě k tobě pár kroky dojde. „Ale jistě, jak si lady přeje.“ Kývne a otočí se k jednomu z pultů. Na policích za ním je vyskládána široká sbírka rozmanitých lahví, které, ač se liší vzhledem, musí mít jednu věc společnou – budou plné alkoholu. Konečně se otočíš a pohlédneš na profil muže, kterého doufáš, že znáš. Jeho tvář je stejně jako tváře ostatních skrytá za maskou. Jeho rudo zlatá maska je zdobená a připomíná spadané podzimní listí, ve kterém se zaleskne pár vsazených rudých kamenů. To, jak rovně sedí. Těch pár rysů v odkrytých částech tváře. Rudé vlasy se zlatou a černou. Možná někoho zde masky skryjí dokonale, ale ne jeho. Ne, když to tak dobře znáš.

Nevnímá tě. Drží v ruce sklenku a beze slova na ni poněkud nepřítomně hledí. Promluvíš tedy na něj a při posledním slovu sebou trhne. Otočí hlavu tvým směrem a… Překvapeně se nadechne pootevřenými rty. Ač mu pořádně do tváře nevidíš, cítíš jeho pohled, který tě přejel od hlavy k patě a pak zase od paty až k rudým vlasům, než se zastavil na tvých očích. Máš pocit, že mu tváří projela směsice emocí, zatímco je ticho, kdy na tebe jen hledí, snad jako kdyby čekal, kdy se zase rozplyneš do nicoty. Vstane prudce ze židle a dotkne se tvé paže, kterou pak sevře. V ten moment vypadá ještě více překvapeně, ale nepouští tě.

„Du…“ Šeptne, ale zarazí se půli slova. „Jak…?“ Dostane ze sebe, zatímco jeho pohled těká po tobě, než se rozhlédne podezřívavě kolem. „Kdy…?“ Vypadá naprosto zaskočeně a jeho jindy kamenná tvář to odráží více než zdatně. Tak jsi ho viděla jen párkrát v životě. Tedy Dumah. "Já myslel, že..."

Hry. Hádanky. Život. Hledím na světlovlasého muže ukrytého za maskou i jménem Edrika Farnharma a sílící podezření mi svírá žaludek. Je to opravdu možné? Ani ve svých nejdivočejších představách… Skloní ke mne tvář, ve které je vepsané pobavení patrné v hlase, prosakující dokonce i skrze tu masku a tentokrát se podvědomě odtáhnu.

Naše setkání je ovšem u konce – aspoň prozatím. I tak toho mám plnou hlavu. Natočím se směrem, kterým mi ukazuje nejkratší cestu k občerstvení i alkoholu, kterého bych se už neměla ani dotknout, zachovat si čistou mysl, přesto… Jedna či dvě sklenky na kuráž ničemu nemohou uškodit. Aspoň tak si to sama před sebou obhajuji. Čeká mě ještě dlouhý večer…

Nadechnu se – a nezáleží už k čemu. Poslední slova mého benefaktora mne přinutí zamrkat a nakrčit zmateně v úkrytu za maskou obočí. „Koho mám pozdravovat?“ otočím se zpátky, ovšem světlovlasého muže již nespatřím. Místo něj mi můj pohled oplatí tak akorát tmavovlasá žena s bílou maskou klikatící se přes polovinu tváře. Ostře se nadechnu a nezvykle rychlým krokem připomínajícím v prvních vteřinách spíše útěk se vydám z parketu pryč. Dříve než začne opět hrát hudba a lidé tančit. Teprve jakmile opustím prostory centrálního sálu, tak svůj krok zvolním. Začnu se rozhlížet. Vnímat své okolí a rozlišovat jednotlivé zvuky – do té doby slité v jeden nepříjemný šum nedovolující přemýšlet a snad ani dýchat.

Neomylně se blížím k místu, kde se stoly div neprohýbají pod vybranými pochutinami, a dokonce se zde dá i usadit a odpočinout si. Ano, přesně to potřebuji. Posadit se a dát odpočinout nohám i rozjitřeným myšlenkám… Vzpomínkám. Je tu příjemné ticho, hudba pronikající sem ze sálu zní tiše, takřka přehlušena zcela jinou – hlasy a cinkání nádobí. Tahle zákoutí mi jsou důvěrně známá, místa, kde se dá aspoň na chvíli před vším schovat po společensky únosnou záminkou. Některé věci se zkrátka nemění. Tehdy ani teď. Avšak poprvé jdu sama, bez doprovodu matčiných či manželových výčitek – když už ne v jeho doprovodu. Proč si to pořád dělám? Jako by něco skrytého v mém nitru mělo neustálou potřebuji si ubližovat, hnípat do ran, které už mohly být dávno zhojené, drásat neustále ty samé jizvy. Dokola a dokola. Ale nemůžu si pomoci, kamkoliv se podívám, cokoliv udělám, pronásleduje stín minulosti. To věčné utíkání… Náhle mi chybí vila u moře. Ten nehybný klid držící mne na místě.

 Dlouze vydechnu a vykročím směrem k baru. Sice jsem mluvila o vínu, ale Perrier-Jouët zní ve světle nových zážitků i informací mnohem lépe. A jak se blížím… Hlava se mi málem zatočí. Rudé vlasy spadající po černozlatém obleku muže sedícího u baru mě přinutí se na okamžik zastavit. Vybaví se mi poslední Farnhamova slova. Věděl to. Ty hry. Ty zatracené hry… Začínám chápat, jak se musel Kamael doopravdy cítit, když v ten večer po zkoušce šel za Dumah. Pohled mi padne na sklenku zlatavé tekutiny, která mne v tom jen… Utvrdí. Nebo je to jen marné přání? Tolikrát jsem své myšlenky směřovala ke Generálovi, že mě vlastní mysl šálila?

Stojím tam a náhle si připadám hloupě. Vím, že to je on. Ovšem… Opravdu bych to měla udělat? Celé ty tři měsíce… V nejistotě a odloučení. A teď jsme tu byli. A on se očividně dobře bavil, dokonce tančil… S tou rudovlasou lady. Stál vůbec o takové setkání? Bojuji sama se sebou, i když moc dobře vím, že prohraji. Chci ho vidět. A tak se pohnu. Jeden krok. Ještě jeden. A pak další. Dokud se neocitnu u baru, takřka po jeho boku.

„Bylo mi řečeno, že zde máte na vyžádání i Perrier-Jouët…“ promluvím směrem k muži v livreji stojícímu za barem a až poté se přinutím natočit tvář k rudovlasému muži. „Mohu si přisednout, Generále?“ seberu veškerou odvahu a promluvím přímo na něj. Opatrně, snad až ostýchavě splyne přes mé rty to zdánlivě nevinné oslovení s měkkou dikcí i důrazem. Přesně, jak ho vyslovovala ona. Dumah.

Vera De Lacey

„Děkuji.“ Odvětí ti ještě krátce rudovlasý muž, než zmizí mezi dalšími lidmi. To jedno slovo znělo dost bez emocí a stejně tak i působil, když tě opouštěl skrytý opět za nehybnou maskou, která nebyla jen ze zlata. Druhý muž vaše rozloučení tiše ale se zájmem sledoval, než ses otočila na něj.

„Potěšení je na mé straně drahá lady.“ Usměje se na tebe o poznání hřejivěji, než před tím tvůj první taneční partner a když zachytí tvůj úsměv, tak se ten jeho ještě rozšíří.

„Popravdě lady… náročný, ale tuto akci jsem si nemohl nechat ujít. Nestává se často, aby něco takového Nový Jeruzalém tak zvedlo ze židlí.“ Zachytíš jeho pobavený pohled, zatímco ti nabídne ruku, aby tě odvedl zpátky na parket.

„Popravdě jsem ani nečekal, že se zastavím na tanečním parketu a vidíte, teď tu stojím a vedu si hvězdu noční oblohy k tanci. Tedy…“ Natočí lehce tvář k tobě jdoucí mu po boku. „…Je to noční obloha že? Není to… nevím, odraz v jezeře anebo snad alegorie na marnost krásy?“ Šeptne s hranou nejistotou.

„Prosím, neberte má slova ve zlém, lady, ale už jsem tu viděl za těch pár chvil, co tu jsem, ledasco. A to jsem myslel, že lev je ve své podstatě majestátní zvíře. Nu což.“ Mlaskne a zastaví se s tebou na jednom z volných míst. Pár pohledů se stočí vaším směrem, ale všímáš si, že se upírají především na tebe.

„Copak, děje se něco?“ Zaznamená hnědovlasý muž tvůj pohled klouzající kolem vás. „Jen je nechte, ať se dívají.“ Šeptne s úsměvem a přistoupí k tobě. Orchestr, který si dával krátkou pauzu, opět spustí. Zazní první tóny a muž počká, až mu vložíš ruku do jeho a až poté tě chytí druhou kolem pasu, nechávajíc ti však dostatečný prostor.

„A váš večer lady? Jakýpak byl?“ Skloní k tobě tvář, zatímco vykročíte. Tento muž tě nedrží tak pevně. Vlastně je to znatelný rozdíl od tvého předchozího tanečního partnera. Vede tě volně a vychází ti vstříc. Někdy se přizpůsobíš ty jemu, jindy on tobě. Nese se lehce a překvapivě zdatně na někoho, kdo na první pohled nevypadá jako někdo, kdo by byl tak častým hostem podobných událostí. Je až s podivem, jak se jeho taneční styl liší od toho předchozího. Pokud by byl tanec skutečně jako boj, jak by si bojoval tento muž?

„Podle vašeho úsměvu ale soudím, že zatím vydařený.“ Usměje se na tebe při jednom z kroků, než tě protočí do otočky a tvá nabíraná sukně zavíří dokola. „Nemýlím-li se?“ Mrkne, když se vaše pohledy opět setkají.

Delilah Blair Flanagan

„Myslel jsem, že ho už znáte.“ Oplatí ti stejným gestem tvůj společník, než od tebe ustoupí a rozhlédne se. Dle jeho dalších slov je patrné, že se ho ani teď nedozvíš. Zaplněný taneční sál nepůsobí jako příliš klidné místo a dalšího vysvětlení se tedy od světlovlasého muže nedočkáš.

„Jistě, počítám s vámi, lady.“ Usměje se na tebe, když zmíníš Zlaté město, ale pak už od sebe ustoupíte a tobě jeho další slova přivolají na mysl akorát tak další kolotoč úvah a vzpomínek. Lord nevypadá, že by si na rozdíl od tebe rudovlasé ženy všiml a dál hledí na tebe.

„Hry a hádanky?“ Zopakuje se stopou smíchu tvou otázku, která ho viditelně upřímně pobavila. „Řekl bych, že mám rád život. Takže… asi ano. To je něco takového, že lady?“ Skloní k tobě tvář, ve které je ještě patrné pobavení.

„Já děkuji.“ Ukloní se ti, jak etiketa káže. „Ale jistě. Nejlepší bude, pokud vyrazíte tamtím směrem do východní části. Jsou tam stoly s občerstvením a pak bar, kde si můžete poručit, na co dostanete chuť. Myslím, že jsem tam viděl i pár lahví Perrier-Jouët.“ Ukáže ti jedním směrem, a ještě než se vzdálí, zaslechneš podivná slova. „A vyřiďte mé pozdravy…“ Když se ale otočíš, muže s vločkou už nikde nevidíš. Nahradil ho dav neznámých lidí s tvářemi skrytými za maskami.

Proplétáš se tedy určeným směrem. Davy lidí řídnou, jakmile se vzdaluješ tanečnímu parketu a centrální části sálu. Konečně se dá volněji dýchat. Místo vyhrazené k občerstvení hostů najdeš pak už bez problémů. Je zde množství stolů s rozmanitými pochutinami a také část k posezení a odpočinku.  U pár kulatých stolků jsou zde číšníci, kteří rozlévají víno a jiné běžnější nápoje na osvěžení žíznivých hostů. Dokonce si všimneš, že u stěny je pak přistavený bar, kde je viditelně možnost dát si něco ostřejšího na povzbuzení tanci se vyhýbajících poloviček. Hudba sem doléhá jen tiše a tak je okolí zaplněné spíše živými diskuzemi a cinkáním sklenek a příborů.

A pak si všimneš ještě něčeho. Na jedné ze stoliček u baru sedí vysoký muž oděný v tmavém obleku zdobeném vyšívanými zlatými lístky. Rudé vlasy má sčesané dozadu a spadají mu tak po zádech. Do tváře mu však nevidíš. Co ale zaznamenáš moc dobře je sklenka zlatavé tekutiny, nejspíše whisky nebo koňaku, kterou mu právě podává obsluha za pultem.   

Marael

Držíš se kříže na věžičce malého kostelíku. Symbolu vašeho Otce a stvořitele. Hrubě vykovaný kus železa tě chladí do dlaně, zatímco se rozhlížíš kolem po temných ulicích. Není tu na první pohled nic zajímavého. Vypadá to, že většina obyvatel této části města spí, aby se další den mohli vydat opět do práce, aby si vydělali něco málo na jídlo, kterého jiní měli požehnaně. Lidé si nastavili skutečně podivný systém.

„Hostinci?“ Ramiel přistane na okraji střechy domu vedle tebe, nad kterou se tyčí věž kostelíka i s tebou. „To se jich hodláš nad sklenkou zeptat, jestli tu neviděli skupinu podezřele se tvářících andělů?“ Vzhlédne k tobě s úšklebkem a pak jen zatřese hlavou.

„Ale pasoval jsem tě na velitelku, tak proč ne. Jestli myslíš, že to k něčemu bude. Tak tedy hostinec.“ Odrazí se a seskočí ze střechy, aby dopadl na zem z několika metrů bez jediného zvuku. Upraví si plášť a posune popruhy se zbraněmi, aby nebyly na první pohled tak viditelné, zatímco ty se k němu připojíš na ulici. Nikde není ani živáčka. Jen zápach tu oproti střechám nepříjemně zesílil.

„Myslím, že to bylo tamtudy.“ Kývne bradou k uličce táhnoucí se před vámi doleva a počká, až společně vyrazíte. Kráčíte ulicí a Ramiel vypadá najednou nezvykle zamyšleně. Párkrát na sobě ucítíš jeho pohled, kdy to chvíli vypadá, jako kdyby ti snad chtěl něco říct, než se zase zahledí na cestu před vámi. „…A máme vůbec ty jejich peníze?“ Promluví nakonec, zatímco jakoby nic přeskočí čpící kaluž.

Blížíte se ke křižovatce, za kterou už vidíš budovu s rozsvícenými okny. Když v tom ti Ramiel položí roku na hruď a zastaví tě ještě, než stihnete vykročit zpoza krytu domů. „Šššš.“ Sykne a přitlačí tě na stěnu domu, aby se k ní přitiskl vedle tebe a zůstal naprosto nehybný.

V ten moment kolem rohu budovy čtveřice zahalených postav. Jdou tiše, ale na rozdíl od vás slyšíte zvuky jejich kroků. Nemluví spolu, ale rozhlíží se pozorně kolem sebe. Jedna z nich nese lucernu, jenž osvětluje cestu před vámi. Její světlo tě na moment oslní, jak prořízne temnotu, na kterou si zvyklá. Na moment tak vidíš jen záři, která ale rychle ustoupí, jak si tvé oči opět přivyknou. Postavy pokračují dál. Nevypadá to však, že by si vás všimli, a tak brzy už se jejich záda ztrácejí ve tmě.

„Myslím, že je čas změnit plány. Tohle se mi vůbec nelíbí.“ Sykne Ramiel vyhlížející nenápadně do ulice za nimi.   

„Vždy je v tom nějaké ale,“ zašeptám bez ohledu na to, zda to můj společník zaslechne nebo ne. Tančíme, kroužíme po parketu v rytmu hudby, jejíž součástí jsme se stali. A není v tu chvíli nic více než my dva, hudby a důvěrný rozhovor, který mezi námi probíhá ve chvílích, kdy tempo tance na chvíli zvolní. Chvílemi mám pocit, že se po nás ostatní dívají, ale… To, co by mne rozhodilo, nyní nechávám za sebou. Vnímám jen jeho a ten zvláštní pocit souznění, co z lorda Farnharma cítím.

Jeho odpověď mne zaskočí stejně jako jeho otázka, kterou jsem položila. „Pokaždé,“ zopakuji po něm, v hlase se mi mísí šok, překvapení i… Prozření. Pokaždé. Naznačuje tím snad… Ta představa je šílená. A přesto dává dokonale smysl. To jsme skutečně odsouzeni hledat ve víru té nekonečné samsáry svá ztracená já, nacházet je a zase zapomínat?

Až v okamžiku, kdy mne jemným pohybem zastaví na místě, uvědomím si, že hudba už nehraje. Skladba skončila a lidé tleskají. Ty zvuky jako by ke mne doléhaly z dálky i blízka zároveň. Srdce mi buší stále v rychlém tempu. Bratři a sestry. Upírám na něj své modré oči, zatímco prsty se dotknou neposlušného pramínku, aby jej vrátily zpátky k ostatním. Nezarazím ho, jen… Krátce vydechnu. Je v tom více. Mnohem více.

„Neřekl jste mi vaše jméno, lorde,“ zvednu k němu hlavu a nakloním ji lehce ke straně, ve stejnou chvíli ode mne ovšem odstoupí a já vím, že čas vypršel.

Vzápětí mi to i potvrdí. Už se nadechuji, nechci – musím – přeci… Semknu rty k sobě a krátce kývnu hlavou. Příslib, že se setkáme ještě v dnešní večer mi dává naději… V co? V odpovědi, na které jsem čekala tak dlouho? „Není to strach, co právě cítím. Ale beru vás za slovo. Promluvíme si ještě dnes večer… I já čekala dlouho. Příliš dlouho. A už nejsme ve Zlatém městě, aby mi stačil jen odraz pravdy,“ zvednu bradu, když to říkám.

Zasloužíte si aspoň chvíli radosti. Ta slova na mých rtech vykouzlí úsměv, ve kterém po ní není ani památky. Je to ovšem něco zcela jiného, co mne v ten okamžik upoutá. Další masky. Nejde snad ani o to, co říká, ale jak. Pohnu hlavou a můj pohled náhle utkví na rudých vlasech ženy v modré róbě. Výrazná barva kudrlin ostře kontrastuje s róbou evokující pohled na noční oblohu. Poznávám v ní tanečnici kroužící po parketu s mužem oděným v černozlaté. Je skutečná. A barva jejích vlasů… Přináší vzpomínky. A pokud je skutečná ona… Lehce sebou trhnu, v uvědomění si, že mlčím už moc dlouho. Že tam jen strnule stojím a svírám v dlaních prsty.

„Když se zeptám, stejně mi neodpovíte, že?“ povzdechnu si. „Ten nápad s maskami… Máte rád hry a hádanky,“ pátravě se na něj podívám. Pocit domova, který z něj sálal, kterého jsem se nedokázala nabažit a už teď mi chyběl… „Máte pravdu. Tohle není vhodné místo pro takový rozhovor,“ utnu rázně své myšlenky na kolik se ve mne vzdme náhlá potřeba utéci. Schovat se před tím vším, někam… Někam, kde budu moci vydechnout a utřídit myšlenky.

„Nebudu vás více zdržovat, lorde. Děkuji vám za tanec, byl opravdu… Výjimečný. Snad jen, mohl byste mne prosím nasměrovat k místu, kde se podává víno?“ zeptám se a sotva to řeknu, tak se za tu otázku… Zastydím. Ale jen krátce.

Možná více než víno potřebuji jen místo, kde budu moci vydechnout a zastavit se.

Za Ramielovo pomoci vyskočím na nohy a opráším si zadek. Zbytečně, já vím, ale když se to jednou naučíte, děláte to tak pořád. "Hmm." přikývnutí následované úšklebkem a následně vyplazeným jazykem. Jen co se odrazí, následuji ho. Chvíli je první on, chvíli já. Když on čeká, já zrychlím, zmizím ve stínech, jen abych se objevila o kousek dál. Možná je rychlejší, ale já jsem obratnější a vynalézavější. Stejně bych nevyhrála, kdybychom to brali vážně.

"Vypadl ti, pár metrů zpět," opět na něj vypláznu jazyk, když prosviští kolem mne. Jen tak tak se vyhnu látkám, které smetl, skok ze stínu do dalšího a ještě párkrát a opět mu dotírám na paty. Čím více se blížíme našemu cíli, tím více mne začíná pojímat smutek. Tohle místo je něco, co mnoho z nás nechápe a snad ani pochopit nechce. Rozdíly, které mezi sebou lidé dělají, propasti, které budují. Peníze a moc jsou věci, které je táhnou kupředu. Tvarují rozdíly a hloubí propasti. Ti, jež bydleli zde, byli v nejnižších částech propastí. Chudí, nemocní. A přesto mnozí z nich šťastní.

Zastavila jsem se na střeše malé kapličky, chytla se křížku, který trčel k nebi a rozhlédla se po nízkých domcích. Tma zde byla hluboká, světel minimum. Mě to ovšem nedělalo problémy, naopak, vyhovovalo mi to. Rozhlížela jsem se po malém náměstíčku, pokud se tomu tak dalo říkat. Tam! Jeden z mála větších domů zde. Patrový postavený z kamene a se svítícími okny. Malý štít nad vchodem, lidé bavící se před ním a hluk linoucí se zevnitř. Lidé tomu místu říkají hostinec, putika nebo taky hospoda. "V tom hostinci by mohlo něco být," pronesu tiše k Ramielovi. "Pokud hledáš informace, tak na takových místech je najdeš. Navíc schází se tam hodně lidí a mezi lidmi se dá lehce ztratit."

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda. Lítost je chabá náplast. Přesto, pokud ji k vám někdo cítí, víte, že mu na vás záleží.“ Odpoví ti tvůj taneční partner během momentu, kdy jste zase blízko sebe. „Samozřejmě, pokud mu můžete věřit.“ Dodá vzápětí a lehce nakloní hlavu na stranu v rytmu hudby.

Pokračujete napříč parketem. Občas máš pocit, jako kdyby se vaším směrem otáčely tváře, které míjíte, ale tvého společníka to nijak nerozhodí. Věnuje pozornost pouze tobě. Vlastně máš pocit, že se na tanec nijak výrazně nesoustředí.

„Jak to myslíte?“ Viditelně ho tvá otázka zaskočí. „Vy jste pro mě důležitá. Vy jste Dumah… Delilah. Nejste nikdo jiný. Jste Dumah, která se zrodila ve smrtelném těle. To, že si nepamatujete plně to, co vše jste zažila, z vás nedělá o nic méně důležitou nebo snad hodnotnou osobu. Nejste dvě… Jste jedna. Stále ta stejná. Pokaždé.“ Hledí na tebe upřeně skrze otvory ve zlaté masce, když v tom tvůj taneční partner zastaví a přidrží tě. Pokračovala by si dál, ale až teď si uvědomíš, že ostatní páry také stojí a skladba skončila.

„Jste důležitá stejně jako moji ostatní bratři a sestry.“ Rty se mu prohnou do úsměvu a nezvykle familiárním gestem se dotkne tvého vyklouzlého pramene rudých vlasů a vrátí jej na místo. „A možná více něž někteří… ale tohle není vhodné místo k takové debatě.“ Odstoupí od tebe a rozhlédne se krátce kolem vás. Vidíš, jak se ostatní páry uklánějí, tleskají a případně spolu v krátké pauze zadýchaně hovoří.

„Rád bych se s vámi setkal v soukromí, ještě ale ne. Bude lepší, když si alespoň prozatím užijete oslavy a palčivé otázky necháme na potom. A tím nemyslím na potom, kdy se už nikdy neuvidíme. Bude to jistě tento večer. Nemusíte se bát.“ Mluví opět tiše ale pro tvé uši i tak zřetelně.

„Po tom všem, čím jste si prošla, si zasloužíte alespoň chvíli radosti, nemyslíte? Oba víme, že jich v životě je poskrovnu, aby se jimi mrhalo. Navíc… možná tu potkáte další známé… masky.“ Pousměje se, ačkoliv se do jeho tónu v jeden moment přidal osten stesku, který sama moc dobře znáš. Když k němu vzhlédneš, mihne se za ním v davu rudá barva. Ano, tam mezi davem stojí osoba, kterou už jsi viděla. Krvavě rudé vlasy, tmavě modrá široká róba připomínající hvězdnou oblohu…