| |||
Selhání Delilah Blair Flanagan Stojíš u zábradlí a povídáš příběh posledních několika měsíců tvého života. Koutkem oka zaznamenáš, že se Alexander postavil vedle tebe k zábradlí a jako tichý stín tam zůstal nehybně stát. Když domluvíš a ohlédneš se na muže stojícího po tvém boku, vidíš, že hledí na město s nepřítomným, zamyšleným výrazem, rty stisknuté do tenkých bledých linek. Až po chvíli, kdy na něm visí tvůj pohled se na tebe otočí.
„Ano… jsme.“ Hlesne, než se nerovná v ramenou. „Omlouvám se… Opravdu. Slíbil jsem ti, že budeš v bezpečí, a přitom to dopadlo takto. Ty, Karem a další… Podcenil jsem situaci a zaplatili jste za to vy.“ Mluví pomalu a stroze. Přesto cítíš, že to pro něj není lehké téma.
„Vím, že to, co se stalo, nemůže nějaká omluva napravit a vlastně… ani nečekám, že ji přijmeš. Tyhle gesta stejně k ničemu nejsou.“ Zatřese hlavou a zahledí se zase na město před vámi. Mlčí a opírá se o zasněžené zábradlí. Sníh mu taje mezi prsty, ale jeho to viditelně nestudí a nebo pocit zimy ignoruje.
„Vypadá to, že jsem v tomto selhal. Opět.“ Šeptne a zavře oči schované za zlatou maskou.
„Říkáš tajná policie? Farnham? Hmmmh, měl jsem tě odvézt z tohohle zatraceného města, hned jak jsme tě našli, ale… Karem naléhal na to, aby ses alespoň trochu zotavila. Neměl jsem ho poslouchat. Jeruzalém…“ Procedí hořce skrz pevně sevřené zuby a začínáš vnímat, že jeho klid se začíná pomalu vytrácet.
„Mohl jsem tušit, že se do toho Edrik začne motat. Jako vždy, když jsem zpátky. Ty jeho zpropadené machinace! Je jako můj stín, který mám pořád za patami!“ Z krajů zábradlí začínají pomalu kapat kapky vody ze sněhu, jenž taje kolem generálových dlaní.
„Přesto…“ Povzdechne si rezignovaně a zase svěsí hlavu. „…To byl on, kdo se o tebe postaral. Ne, já. Je to dluh, který je mi jasný a kterého jistě rád využije, až uzná za vhodné. I tak ale…“ Otočí se opět na tebe s o malinko uvolněnějším výrazem. „…Jsem za to vděčný a neměnil bych.“ Pousměje se smutně, zatímco ti hledí do modrých očí.
„Fernsby…“ Pronese to jméno s neskrývaným opovržením. „…Ten muž ti vzal tolik, zabil Karema a další… V mém domě! Slibuji ti, že ho najdu Del a postarám se o to, aby ti už nikdy neublížil. Zaplatí za to, co provedl.“ Sevře ruce v pěst, ale pak se jeho hlas zase ztiší skoro až na úroveň šepotu. „Vím, že tím nespravím to, co se stalo a mé selhání. Vím to moc dobře… Ale aspoň už se ho nebudeš muset bát. Budeš volná.“ Kývne na tebe, než se pak zamyslí. „Tedy tak, jak ti tohle město dovolí…“ Zvedne se vítr a rozfouká vám nenechavě uvolněné prameny rudých vlasů, zatímco se pod vámi rozkládá tiché město, jehož jste nedílnou součástí. |
| |||
Verše: Pronásledování v temnotě
|
| |||
Smrtelně vážně „Jistěže. Taneční parket je jediné místo zde, kde nezáleží na tom, jestli máte masku, nebo ne. Lidé se mohou skrýt za slova, úsměv, masky, ale tanec… tanec je dokonale svobodný projev nás samých, nebo si to tak aspoň myslím,“ podotknu s úsměvem. Ohňostroj? Se zájmem povytáhnu obočí; nejraději bych ho vyzvala, ať mi řekne více, protože na tuhle kratochvíli se samozřejmě těším také, ale to už mě z rozhovoru vytrhne další otočka. Barvy sálu se rozpijí, jako by někdo žduchl do stolu a rozlil na čerstvě namalované plátno sklenici vody. Znovu se chytím svého společníka, udělám krok vzad a chvíli si jenom užívám pohyby plynule na sebe navazující. „Dám vám vědět,“ přislíbím škádlivě. „Prozatím si však na volbu své společnosti nemohu stěžovat…“ … ale společnost, kterou tady hledám, to není, dojde mi vzápětí. I když se mi na rtech zachvějí slova o mém manželovi, opakovaná tolikrát, že by i teď stačilo jenom popustit uzdu a dovolit si je vyslovit nahlas, nakonec jenom zatřesu hlavou a nevysvětluji to. Opravdu to jedno je. Zabředat do temných vod své minulosti nechci, nechci na to ani myslet, dokud nebudu muset. Ani na okamžik totiž nepochybuji, že by Lucifer odpověď na tuhle otázku neznal. Bohužel. Byla to jedna z prvních věcí, které mi Ramiel řekl. Uhádl to. Prostě jenom tak. Sotva si všiml dopisu z nemocnice. Chvíli se nechám jenom vést. Pokračujeme kolem tanečního parketu, čímž se pomalu dostáváme zpátky na místo, kde jsme začali. Pořád v kruzích… I to mám na tanci ráda, protože dříve či později se mi melodie znovu vloudí pod kůži a nad pochmurnými úvahami vyhraje čirá radost z pohybu. „Hmm,“ pousměji se, „ano, každý moment je vzácný. S tím bych souhlasila. Jenom není vždycky snadné s nimi tak nakládat…“ Spolu s písní zpomalujeme i my, tanec se chýlí ke konci. Tmavovlasý muž se mi ukloní a já mu na oplátku věnuji pukrle. Kterýkoliv jiný večer bych na nabídku druhého tance kývla, je to dobrý tanečník a konverzuje se s ním snadno, nevadilo by mi s ním strávit více času, avšak… ano, ten někdo, dokonce i teď se mi připomíná… Pohledem zapátrám po okraji tanečního parketu, jestli nezahlédnu povědomou siluetu. Je to výmluvné gesto, nemusela bych k němu ani nic dodávat. Ano, někdo na mě čeká – i když zrovna v tomhle případě by asi bylo výstižnější říct, že já čekám na něj. Ale trpělivost nikdy nebyla má silná stránka. A není jí ani dnes. „Dravci? Co tím…“ otočím se k tmavovlasému muži, očividně zaskočena jeho slovy. Jenom žert, říká, avšak zněl v tu chvíli tak vážně, že… Znovu ho přelétnu pátravým pohledem, jako bych se pokoušela masku sejmout a představit si, kdo se pod ní skrývá. Poprvé si tak položím otázku, kdo to může být. Neměla bych to brát smrtelně vážně, pravděpodobně tím nic nemyslel, ale nedokážu setřást pocit, že je to zvláštní volba slov. Orchestr se připravuje na další píseň, tanečním parketem šustí barevné sukně rychle se přesunujících tanečnic, zdálky se ozývá živý rozhovor a nedaleko nás se zastaví další pár, avšak nic z toho pořádně nevnímám. Chvíli mlčím, než se mi na rtech objeví další úsměv. „Ještě jeden tanec bych neodmítla. Pokud si vás opět neodvolá náročný program? Možná byste mi mohl říct o těch vašich dravcích,“ vyslovím lehkým hravým tónem, který tentokrát nedoprovodí jiskra v očích. Sama sebe v duchu přesvědčuji, že to nemohlo být nic jiného než žert, ale… „Někdo otravný, nebo snad,“ povytáhnu obočí s výzvou, „nebezpečný? Já vím, já vím. Jenom jste žertoval. Ale víte, osobně si myslím, že kapka nebezpečí dělá věci jenom zábavnější. Takže? Vaši dravci? Komu bych se měla obloukem vyhnout? Pokud jste tím samozřejmě nemyslel jenom toho nebohého lva…“ |
| |||
Sami se sebou Je těžké zachovat klid v tváří tvář jeho vlastnímu rozrušení, byť vidím, jak se s tím snaží bojovat a získává sám nad sebou kontrolu. Je to tak… Zvláštní. Vidět ho takhle. Pro Dumah to sice nebylo poprvé, ale přesto… Ten pohled mne vůbec netěší, jakkoliv to zřejmě svými slovy vůbec nevylepšuji. Sotva mne pustí, stáhnu ruce k tělu a chytím se za loket. Očima zalétnu od generála směrem ke sklence šampaňského, co leží na baru a smutně šumí. A když pohledem zavadím o jeho semknuté rty… Natáhnu se po sklence a prostě do sebe její obsah otočím přesně tak, jak to dámy nedělají. Bože. Nepomůže to ani trochu a na jazyku mi zůstane silná trpká chuť. A co více. Cítím na sobě – na nás – zvědavé pohledy. Jistěže. Proboha. Na co jsem myslela? Jak tohle muselo vypadat? A rozhodně se nejedná o konce představení. Když mne Alexander vezme znovu za ruku a promluví… Prosím. Rychle kývnu hlavou a mlčky se zavěsím do jeho rámě. Bez ohledu na to, jak to bude vypadat nyní.
Nechám se vést sálem a celé mi to připadá spíše jako sen. Něco, co se přeci ve skutečnosti nemůže dít, ne? Jeho rámě mi poskytuje oporu, kterou potřebuji, když po chvíli začnu cítí zvláštní lehkost vlévající se do končetin – a zejména pak hlavy. Možná jsem si tu poslední sklenku měla odpustit. Možná jsem ji neměla vypít celou. Nikdo se nám nepokusí zastoupit cestu ani zapříst s Alexanderem rozhovor, naopak se před námi všichni rozestupují jako řeka. Ale je v tom něco jiného, než když jsem šla po boku lorda Farnhama. Krátce pozvednu hlavu ve snaze pohlédnout Alexanderovi do tváře, avšak rychle od toho nápadu upustím, když se mi málem zapletou nohy do sebe a můj krok na okamžik zakolísá.
Pokračujeme po schodišti nahoru – až mne překvapí s jakou jistotou mě tudy vede. I já bych zaváhala, a to zde nejsem zdaleka poprvé. Hudba pomalu slábne, až takřka zaniká ve staccatu – nejen – našich kroků. Snad ani nechci přemýšlet nad tím, jak nevhodně musí působit dvojice směřující pryč ze společnosti do míst, která poskytují soukromí. Zastavíme se a Alexander pootevře dveře na zasněžený balkon skýtající vskutku velkolepý pohled na noční Jeruzalém. Sice už nesněží, ovšem i tak se na okamžik zarazím, než opatrně překročím práh a došlápnu do napadaného sněhu. Okamžitě mne studený vzduch a mráz se zakousne do odhalené kůže.
Nestačím si ani prohlédnout místo, které nám mělo poskytnout tu cennou chvíli soukromí, když… Překvapeně vydechnu, náhle skrytá před světem za hradbou generálových paží. Na kolik mne to v první chvíli zaskočí… V druhé se přistihnu, že mu to objetí zcela nestydatě oplácím a s přivřenýma očima jen vdechuji tu bolestně známou vůni, zatímco se nechávám obklopit teplem, které z něj sálá. Je to špatné a správné zároveň. „To mě mrzí… Ale… Už jsem tady, Kamaeli. Je to v pořádku,“ hlesnu bez přemýšlení konejšivě. A tak tam stojíme. Možná jen několik vteřin. Možná pár minut. Nevím. Ale v ten okamžik si přeji, aby to byla klidně celá noc.
Ovšem když ode mě Alexander odstoupí… Kouzlo pomine. Nejsme Kamael a Dumah. Jsme Alexander a Delilah. Dva lidi, co se takřka neznají a kdyby je někdo právě teď viděl, byl by z toho skandál. „Nic se nestalo,“ šeptnu přesto rozpačitě, když se mi Alexander omluví. Kdy to bylo naposledy, co mne někdo obejmul? Někdo, kdo… Koho bych… Až teď si uvědomím, jak moc blízkost někoho druhého chyběla. „Děkuji,“ ostýchavě se pousměji a schoulím se pod sakem, které mi přehodí přes ramena. Rozhodně přijde vhod. Příjemně hřeje… Ne jako on, ale jeho vůně mě uklidňuje.
A pak padne otázka, která zákonitě musela přijít. A je řada na mne, abych si odkašlala. Odvrátím od generála tvář a pár kroky pomalu přejdu k zábradlím, za kterým se rozevírá scenérie světel odrážejících se od zasněžených střech. Jeruzalém. Náš domov. Místo, kde se stalo… Tolik zlého. „V tu noc… Kdy začalo hořet. Probudil mě až kouř. Chtěla jsem vyběhnout na chodbu, ale ta už byla v plamenech. A… Byl tam Karem. Chtěl mi pomoc, ale zřítil se na něj strop. Je mi to tak líto, Alexi. Pořád to vidím, když zavřu oči,“ dodám smutně a krátce se po něm podívám. „Musela jsem vyskočit z okna pokoje… Do zahrady. Šla jsem na ulici, chtěla jsem najít tebe nebo Alyiu, abych vám řekla o Karemovi a zjistila, co se stalo…“ zarazím se. O tomhle jsem zatím nikomu neřekla. Ne, jen listům papíru jsem svěřila své myšlenky a vzpomínky, zabarvené a pozměněné…
„Pamatuješ si, jak jsem mluvila o tom… Knězi? O Theodoru Fernsbym. To on tvůj dům zapálil. Nevím, jak se to dozvěděl, ale… Zapálil ten dům, aby mě dostal ven. Na ulici,“ vytáhnu ruku z pod saka a mimoděk naberu do dlaně sníh ze zábradlí balustrády. „Unesl mě. Nedal mi… Šanci. Celé to měl naplánované. Držel mě na řetězu, na nějaké… Půdě. Plánoval si, že když mě budete mít za mrtvou…“ stisknu sníh v dlani až to tiše zapraští. „Ptal se na tebe. Na Zlaté město, na Verše… Chtěl vědět, kdo jsem… Byl… Nelíbilo se mu, když jsem nespolupracovala. Ušetřím tě podrobností, ale v jeho choré představě jsem měla být jeho osobní zásoba zlaté krve,“ sklopím hlavu. Kuličku sněhu hodím přes zábradlí a jen chvíli mlčky pozoruji, jak padá dolů… A já… Celou dobu jsem věřila v tom, že je Alexander tam někde venku a hledá mě. Kousnu se do vnitřku rtu a přinutím se pokračovat dál.
„Našli mě tajní. Měli to za úkol. Odvezli mě pryč z města… K moři. Nikdo mi nic nechtěl říci ani vysvětlit, dokonce ani to, na čí rozkaz… Myslela jsem, že jsi o mě s někým mluvil. Věděli, kdo jsem… Věděli o Fernsbym… Yan mi pouze řekla, že tam musím zůstat, dokud se situace ve městě neuklidní,“ zamračím se. „Čtvrt roku jsem se tam dávala dohromady. A… Čekala. Do města mě přivezli teprve včera. Na pokyn lorda Farnhama, jak jsem se dozvěděla. Cestou… Měli jsme komplikace. Přepadli nás na okraji města a… Ne, na tom teď nezáleží,“ povzdechnu si. „Já… Doufala jsem… Chtěla jsem, aby tě před Fernsbym aspoň varovali… Musel zuřit, když jsem mu zmizela,“ svaly na krku se mi napnou. Mluvit o tom nahlas… Není zrovna příjemné. Byť jsem měla dost času na to se s tím vším srovnat.
„A teď jsme tady,“ donutím se konečně k němu zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí. |
| |||
Mezi dravci Vera De Lacey „Věřte mi lady, kdyby tu bylo celé město, vypadá to tu jinak. A také je to tu cítit jinak.“ Odpoví ti pohotově. „Takže pro vás je zlatým hřebem večera taneční parket. Vidíte a já jsem zaslechl nějaké zvěsti o chystaném ohňostroji. Na ten se těším zase já.“ Skoro až spiklenecky na tebe mrkne, než se opět rozvíří tvá modrá sukně ve vzduchu.
„Hah, tak děsivá ta maska lady naštěstí nebyla.“ Zasměje se od srdce během tance muž se stříbrnou maskou. „Ale přijde mi, že někteří lidé se zde o to skutečně snaží. No, za peníze si vkus koupit nemůžete, že?“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu, zatímco dál tančíte na parketu. Je to živý, zábavný tanec. Tvůj taneční partner působí v dobrém rozmaru a alespoň lehký úsměv jeho rty prakticky vůbec neopouští, až je to nakažlivé.
„Pravda. Je tu vše, co jeden potřebuje. Tanec, hudba, dobré jídlo i pití. Přesně jak říkáte. Dobrá společnost ale jen pokud si dobře vyberete. Někteří zde jistě dovedou být až nepříjemně otravní. Což může samozřejmě platit i o mě. Prosím, řekněte mi lady, pokud má otravnost překročí přípustnou mez.“ Pokračuje pobaveně a s lehkou nadsázkou.
Až při tvých dalších slovech zvážní a zvědavě nakloní hlavu na stranu. „Skutečně ne? Copak, že vás nezvali častěji? Nebo snad vás manžel, či snoubenec nebrali?“ Zazní opět ona obligátní otázka. „Ale to je jedno. Jsem rád, že jste se tak rozhodla. Jinak bych musel tančit s někým jiným a kdo ví… třeba nějakou podivnou alegorií.“ Zasměje se opět vesele a pak se na tebe zamyšleně zahledí během vašich dalších kroků.
„Vzácný říkáte?“ Sklouzne jeho na moment vážný pohled po tvé masce a tváři. „Někdo mi kdysi řekl, že každý moment na tomhle světě je vzácný, takže… Ano, máte pravdu. I tento večer jistě je. Já si rozhodně nemůžu stěžovat.“ Kývne hlavou, zatímco se zatočíte mezi dalšími páry.
Tóny skladby pomalu doznívají a stejně tak se zastavují i vaše kroky. Srdce ti po druhém tanci už živě buší v hrudi, ale je to příjemný pocit. „Jste skvělá tanečnice, lady. To je jedna z věcí, která tenhle večer dělá skutečně vzácný. Přesně jak říkáte.“ Ukloní se ti hnědovlasý muž. „Smím vás doprovodit z parketu, nebo byste snad stála ještě o mou společnost?“ Zahledí se na tebe s neskrývaným očekáváním, zatímco stojíš těsně vedle . „Nebo vás zde čekají jiní? Víte… Jen tak mezi námi. Tenhle sál se hemží dravci.“ Zazní opět jeho hlas, který ale tentokrát působí oproti předchozímu rozhovoru nezvykle vážně. „Ale to byl jen takový žert, lady. Neberte má slova smrtelně vážně.“ Věnuje ti chlácholivý úsměv, když zachytí tvůj pohled. „Někdy se nechám unést.“ Dodá omluvně a čeká, na tvou další volbu. |
| |||
Klidné místo Delilah Blair Flanagan „Samozřejmě, vypadalo to…“ Zadrhnou se mu slova v hrdle, zatímco na tebe stále poněkud nevěřícně hledí. Jako na někoho, kdo vstal z hrobu. S každou další vteřinou ale sbírá opět svou rozhodnost a odměřenost. Přesto mu to jde pomaleji, než jsi zvyklá.
„Kdo mi to neřekl? Jaký vzkaz. Co…?“ Zatřese nechápavě hlavou a až pak tě pustí a rukou si vjede do vlasů v až příliš emotivním gestu, ale nespouští z tebe byť jen na okamžik oči. Poté co zmíníš Karema, jeho dům i jméno, jen stiskne rty do tenkých čárek, ale nepřerušuje tě. Jeho chladná maska se mu vrací, přestože v ní sama vidíš pár trhlin. Ostražitým pohledem se rozhlédne kolem vás, kde se i nadále baví lidé. Samozřejmě, že se pár masek stáčí vaším směrem. Vypadá to, že k sobě patříte a situace nahrává zajímavému dramatu, i když nemusí slyšet většinu slov a ani znát identitu aktérů.
„Já…“ Nadechne se Alexander. „…Musíme si toho tolik říct. Ale ne tady. Pojď… prosím.“ Chytne tě za ruku tentokrát o něco slaběji, skoro až prosebně, aby ti vzápětí nabídl rámě, ty jsi se do něj zaklesla a zůstala za vámi pouze Alexanderova nedopitá sklenka.
Procházíš sálem, kráčejíc těsně vedle vysokého muže po tvém boku. Generál hledí většinu cesty před vás, ale sem tam na sobě ucítíš jeho krátký pohled, snad jako kdyby se ujišťoval, že tam stále ještě jsi. Jdete mlčky. Proplétat se s někým takovým mezi ostatními hosty je znatelně snazší než, když jsi zde bloudila sama. Je vidět, že z něj mají podvědomý respekt, a tak mu z cesty často sami ustupují, když ho zahlédnou. Přesto je to něco jiného, než jsi dnes měla možnost vidět při tom, když tě doprovázel lord Farnham.
Projdete ke straně sálu a vydáte jednou z nesčetných chodem Jeruzalémské opery, abyste vystoupali po mramorovém schodišti do patra. V této části budovy už potkáváte hosty velmi sporadicky. Hudba už tu zní opravdu jen jako tichá ozvěna a jinak se od stěn odrážejí vaše kroky smíchané s těmi od ostatních neznámých lidí. Alexander viditelně ví, kam chce jít a neváhá.
Chodba v patře je lemovaná sérií vysokých oken a pár dveří. Tvůj doprovod jedny z prosklených otevře a tebe ovane mrazivý noční vzduch. Vyvede tě na balkón, který je pokrytý čerstvě napadaným sněhem. Ten naštěstí už přestal padat, přesto se před vámi otevře výhled na noční město. Zasněžené střechy. Opadané stromy lemující široké ulice. A žlutá světla pouličních lamp a osvětlení za okny protilehlých domů. Balkón je lemovaný kamennou balustrádou a všimneš si, že po stranách je zde dvojice soch, nejspíše nějakých umělců, shlížejících nehybně na město.
Alexander se zastaví, zahledí se na noční oblohu a dlouze, úlevně vydechne. Od úst mu vystoupá obláček páry. Sníh mu tiše zakřupá pod botami, když se otočí k tobě, aby se k tobě sklonil a zčistajasna tě obejmul. Drží tě pevně a v první chvíli nic neříká. Jen z něj cítíš příjemné teplo, které dává zapomenout na zimní mrazivé počasí.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá. Že…jsem tě ztratil.“ Zašeptá skoro až nesrozumitelně. Jeho klid je opět ten tam. Chvíli tě jen tak drží, než vydechne a narovná se. Ustoupí od tebe o krok poněkud nejistý z toho, co se právě stalo. „Omlouvám se... Delilah… To bylo nepatřičné. “ Odkašle si a pak si sundá vyšívané sako, které ti bez dalších slov přehodí přes ramena. Jak se k tobě při tom pohybu sklání, zachytíš pohled jeho černých očí zpoza masky následovaný jednoduchou otázkou. „Co přesně se stalo?“ |
| |||
Vzácný večer „Vypadá to, že je tady skoro celé město, viďte?“ nadhodím konverzačně. „Inu, jsem ráda, že vám náročný program dovolil tanec… Je to nejlepší část večera.“ Hmm, má příjemný úsměv, zhodnotím tmavovlasého muže, když k němu přistoupím. Svěřím mu dlaň a vydám se po jeho boku na taneční parket. Napřed jenom naslouchám. Jeho otevřenost je po rozhovoru se strohým generálem nečekaná, avšak vítaná, změna. Už se chystám kývnout, že ano, měla to být noční obloha, jak originální, když v tom mě svými dalšími slovy zaskočí. Natočím k němu tvář a povytáhnu obočí. Snad ho právě to ponoukne uvést věci na pravou míru, pokud je to jeho záměrem, ale někdy u osudu nebohého lva se mi ramena přeci jenom rozechvějí a skrze rty mi uteče tiché zasmání. „Ach,“ udělám a, kdyby se mi podařilo zkrotit úsměv, určitě se přitom zatvářím vážně, „obyčejná kaluž s odlesky, drahý pane. Ty masky… Nikdy nevíte, co dostanete,“ zatřesu hlavou pobaveně. „I když přiznávám, že alegorie na marnost krásy by nabízela zajímavé konverzační téma. Obzvláště pak tady. Jste si jistý, že to měl být lev, a ne, hm, kritické vyobrazení místních poměrů?“ Teprve, když zastavíme na volném místě a já se rozhlédnu po ostatních párech, abych si vytvořila obrázek o situaci na parketu, si uvědomím pozornost sbíhající se naším směrem. Někde vzadu v mysli mi zacinká varovný zvonek. Kdyby o tomhle slyšeli De Lacey… Ostře sklopím hlavu a vydechnu. Maska skryje jak ostré rozpaky, tak i mě samotnou, vlastně se toho ani tolik nebojím, ale dokonale jsem tomuhle odvykla. Společnosti jsem se poslední dobou spíše vyhýbala a až doteď pro mě bylo přirozenější soustředit se vždy jenom na muže přede mnou, proto i teď kývnu na jeho slova. Ono se ostatně nedá dělat nic jiného, trápit se tím nehodlám a propadat tomu také ne. Za zvuku prvních not konečně vykročíme. Pokud by byl tanec skutečně jako boj… ne, tohle není boj, generálovy rozhodné kroky tomu přirovnání možná nahrávaly, ale pohyby tmavovlasého muže jsou lehké, plynulé a – překvapivě vstřícné. Rychle se učím důvěřovat, že na další pohyb zareaguje adekvátně. A že se na něj mohu spolehnout a prostě se jenom nechat vést, když přijde s něčím nečekaným on. Je to zábavné. Velice. Po otočce do něj znovu zaklesnu a úsměv se mi s pobaveným výdechem rozšíří. Samozřejmě, že se neplete, není tak těžké ve mně číst, přesto… Pátravým pohledem sklouznu po jeho tváři stejně jako předtím, jenom pozorněji. Pokud budu Lucifera hledat v každém modrookém muži, zblázním se, ale dost dobře nevím, jak bych si v tom mohla zabránit. „Ano, zatím je…“ Zamrkám a přinutím se od něj odtrhnout pohled, než pokračuji. „Zatím je vydařený. I když si dovolím tvrdit, že v tomhle nejsem nikterak náročná. Hudba, tanec, dobrá společnost… Co by se člověku mohlo nelíbit?“ nadhodím, zatímco pokračujeme v kruzích. „Vlastně je to vtipné. Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli bych sem měla chodit. Na podobné akce moc nechodím, víte. I když ne, na podobné akci jsem nikdy nebyla,“ opravím se pobaveně. Ne, plesy, na které mě bral Philip, nelze s dneškem srovnávat. I kdybych je srovnávat chtěla. „Je snadné pak propadnout nervozitě, ale jsem ráda, že jsem se rozhodla takhle. Dnešek je jiný, nemyslíte? Vzácný,“ nakloním hlavu do strany tázavě, ale jemně, takřka zkusmo, než tempo opět zrychlí. |
| |||
1 0 0 0 Be very careful, then, how you live—not as unwise but as wise, making the most of every opportunity, because the days are evil. |
| |||
Když mrtví kráčejí světem živých Vnímám, že mi barman odpoví, bezmyšlenkovitě tak namísto poděkování kývnu hlavou a svůj pohled stočím k rudovlasému muži skrytému před světem za rudozlatou maskou. Motiv podzimního listí mne překvapí, snad na okamžik znejistí, ovšem to, jak sedí, čisté linie jeho čelisti i tvar brady… Srdce mi poskočí. Kamaelovu tvář důvěrně znám, každý sebemenší detail mám vpálený a otisknutý do paměti. Nevšímá si mne, snad zahleděný do zlaté hladiny, ztracený v myšlenkách, které mi zůstávají skryté stejně jako nečitelný výraz v jeho tváři. |
| |||
Nečekaná setkání Delilah Blair Flanagan Dojdeš k baru, za kterým se pohybuje několik bezejmenných mužů ve stejnokrojích, které dnes večer nosí místní obsluha. Těm ale nevěnuješ příliš pozornosti, stejně jako většina z ostatních hostů, kteří se zde trousí a sem tam pro nějakou sklenku. Z větší části jsou to muži, ale vidíš také několik žen různého věku. Nijak se tedy nevymykáš místnímu osazenstvu, ačkoliv většina lidí spíše uzme sklenku a zase vykročí zpátky ke své skupince známých masek. Málokdo zůstává sedět přímo u baru. Tím spíše je kolem vysokého muže dost místa.
Dojdeš k pultu z lakovaného dřeva, barman ve středních letech zachytí tvůj pohled a okamžitě k tobě pár kroky dojde. „Ale jistě, jak si lady přeje.“ Kývne a otočí se k jednomu z pultů. Na policích za ním je vyskládána široká sbírka rozmanitých lahví, které, ač se liší vzhledem, musí mít jednu věc společnou – budou plné alkoholu. Konečně se otočíš a pohlédneš na profil muže, kterého doufáš, že znáš. Jeho tvář je stejně jako tváře ostatních skrytá za maskou. Jeho rudo zlatá maska je zdobená a připomíná spadané podzimní listí, ve kterém se zaleskne pár vsazených rudých kamenů. To, jak rovně sedí. Těch pár rysů v odkrytých částech tváře. Rudé vlasy se zlatou a černou. Možná někoho zde masky skryjí dokonale, ale ne jeho. Ne, když to tak dobře znáš.
Nevnímá tě. Drží v ruce sklenku a beze slova na ni poněkud nepřítomně hledí. Promluvíš tedy na něj a při posledním slovu sebou trhne. Otočí hlavu tvým směrem a… Překvapeně se nadechne pootevřenými rty. Ač mu pořádně do tváře nevidíš, cítíš jeho pohled, který tě přejel od hlavy k patě a pak zase od paty až k rudým vlasům, než se zastavil na tvých očích. Máš pocit, že mu tváří projela směsice emocí, zatímco je ticho, kdy na tebe jen hledí, snad jako kdyby čekal, kdy se zase rozplyneš do nicoty. Vstane prudce ze židle a dotkne se tvé paže, kterou pak sevře. V ten moment vypadá ještě více překvapeně, ale nepouští tě.
„Du…“ Šeptne, ale zarazí se půli slova. „Jak…?“ Dostane ze sebe, zatímco jeho pohled těká po tobě, než se rozhlédne podezřívavě kolem. „Kdy…?“ Vypadá naprosto zaskočeně a jeho jindy kamenná tvář to odráží více než zdatně. Tak jsi ho viděla jen párkrát v životě. Tedy Dumah. "Já myslel, že..."
„Váš Perrier-Jouët, lady.“ Vyruší vás barmanův hlas a před tebou se objeví vysoká sklenka objednaného šampaňského, ve které tančí bublinky. |
doba vygenerování stránky: 0.42492008209229 sekund