Andor.cz - Dračí doupě online

„Vždy je v tom nějaké ale,“ zašeptám bez ohledu na to, zda to můj společník zaslechne nebo ne. Tančíme, kroužíme po parketu v rytmu hudby, jejíž součástí jsme se stali. A není v tu chvíli nic více než my dva, hudby a důvěrný rozhovor, který mezi námi probíhá ve chvílích, kdy tempo tance na chvíli zvolní. Chvílemi mám pocit, že se po nás ostatní dívají, ale… To, co by mne rozhodilo, nyní nechávám za sebou. Vnímám jen jeho a ten zvláštní pocit souznění, co z lorda Farnharma cítím.

Jeho odpověď mne zaskočí stejně jako jeho otázka, kterou jsem položila. „Pokaždé,“ zopakuji po něm, v hlase se mi mísí šok, překvapení i… Prozření. Pokaždé. Naznačuje tím snad… Ta představa je šílená. A přesto dává dokonale smysl. To jsme skutečně odsouzeni hledat ve víru té nekonečné samsáry svá ztracená já, nacházet je a zase zapomínat?

Až v okamžiku, kdy mne jemným pohybem zastaví na místě, uvědomím si, že hudba už nehraje. Skladba skončila a lidé tleskají. Ty zvuky jako by ke mne doléhaly z dálky i blízka zároveň. Srdce mi buší stále v rychlém tempu. Bratři a sestry. Upírám na něj své modré oči, zatímco prsty se dotknou neposlušného pramínku, aby jej vrátily zpátky k ostatním. Nezarazím ho, jen… Krátce vydechnu. Je v tom více. Mnohem více.

„Neřekl jste mi vaše jméno, lorde,“ zvednu k němu hlavu a nakloním ji lehce ke straně, ve stejnou chvíli ode mne ovšem odstoupí a já vím, že čas vypršel.

Vzápětí mi to i potvrdí. Už se nadechuji, nechci – musím – přeci… Semknu rty k sobě a krátce kývnu hlavou. Příslib, že se setkáme ještě v dnešní večer mi dává naději… V co? V odpovědi, na které jsem čekala tak dlouho? „Není to strach, co právě cítím. Ale beru vás za slovo. Promluvíme si ještě dnes večer… I já čekala dlouho. Příliš dlouho. A už nejsme ve Zlatém městě, aby mi stačil jen odraz pravdy,“ zvednu bradu, když to říkám.

Zasloužíte si aspoň chvíli radosti. Ta slova na mých rtech vykouzlí úsměv, ve kterém po ní není ani památky. Je to ovšem něco zcela jiného, co mne v ten okamžik upoutá. Další masky. Nejde snad ani o to, co říká, ale jak. Pohnu hlavou a můj pohled náhle utkví na rudých vlasech ženy v modré róbě. Výrazná barva kudrlin ostře kontrastuje s róbou evokující pohled na noční oblohu. Poznávám v ní tanečnici kroužící po parketu s mužem oděným v černozlaté. Je skutečná. A barva jejích vlasů… Přináší vzpomínky. A pokud je skutečná ona… Lehce sebou trhnu, v uvědomění si, že mlčím už moc dlouho. Že tam jen strnule stojím a svírám v dlaních prsty.

„Když se zeptám, stejně mi neodpovíte, že?“ povzdechnu si. „Ten nápad s maskami… Máte rád hry a hádanky,“ pátravě se na něj podívám. Pocit domova, který z něj sálal, kterého jsem se nedokázala nabažit a už teď mi chyběl… „Máte pravdu. Tohle není vhodné místo pro takový rozhovor,“ utnu rázně své myšlenky na kolik se ve mne vzdme náhlá potřeba utéci. Schovat se před tím vším, někam… Někam, kde budu moci vydechnout a utřídit myšlenky.

„Nebudu vás více zdržovat, lorde. Děkuji vám za tanec, byl opravdu… Výjimečný. Snad jen, mohl byste mne prosím nasměrovat k místu, kde se podává víno?“ zeptám se a sotva to řeknu, tak se za tu otázku… Zastydím. Ale jen krátce.

Možná více než víno potřebuji jen místo, kde budu moci vydechnout a zastavit se.

Za Ramielovo pomoci vyskočím na nohy a opráším si zadek. Zbytečně, já vím, ale když se to jednou naučíte, děláte to tak pořád. "Hmm." přikývnutí následované úšklebkem a následně vyplazeným jazykem. Jen co se odrazí, následuji ho. Chvíli je první on, chvíli já. Když on čeká, já zrychlím, zmizím ve stínech, jen abych se objevila o kousek dál. Možná je rychlejší, ale já jsem obratnější a vynalézavější. Stejně bych nevyhrála, kdybychom to brali vážně.

"Vypadl ti, pár metrů zpět," opět na něj vypláznu jazyk, když prosviští kolem mne. Jen tak tak se vyhnu látkám, které smetl, skok ze stínu do dalšího a ještě párkrát a opět mu dotírám na paty. Čím více se blížíme našemu cíli, tím více mne začíná pojímat smutek. Tohle místo je něco, co mnoho z nás nechápe a snad ani pochopit nechce. Rozdíly, které mezi sebou lidé dělají, propasti, které budují. Peníze a moc jsou věci, které je táhnou kupředu. Tvarují rozdíly a hloubí propasti. Ti, jež bydleli zde, byli v nejnižších částech propastí. Chudí, nemocní. A přesto mnozí z nich šťastní.

Zastavila jsem se na střeše malé kapličky, chytla se křížku, který trčel k nebi a rozhlédla se po nízkých domcích. Tma zde byla hluboká, světel minimum. Mě to ovšem nedělalo problémy, naopak, vyhovovalo mi to. Rozhlížela jsem se po malém náměstíčku, pokud se tomu tak dalo říkat. Tam! Jeden z mála větších domů zde. Patrový postavený z kamene a se svítícími okny. Malý štít nad vchodem, lidé bavící se před ním a hluk linoucí se zevnitř. Lidé tomu místu říkají hostinec, putika nebo taky hospoda. "V tom hostinci by mohlo něco být," pronesu tiše k Ramielovi. "Pokud hledáš informace, tak na takových místech je najdeš. Navíc schází se tam hodně lidí a mezi lidmi se dá lehce ztratit."

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda. Lítost je chabá náplast. Přesto, pokud ji k vám někdo cítí, víte, že mu na vás záleží.“ Odpoví ti tvůj taneční partner během momentu, kdy jste zase blízko sebe. „Samozřejmě, pokud mu můžete věřit.“ Dodá vzápětí a lehce nakloní hlavu na stranu v rytmu hudby.

Pokračujete napříč parketem. Občas máš pocit, jako kdyby se vaším směrem otáčely tváře, které míjíte, ale tvého společníka to nijak nerozhodí. Věnuje pozornost pouze tobě. Vlastně máš pocit, že se na tanec nijak výrazně nesoustředí.

„Jak to myslíte?“ Viditelně ho tvá otázka zaskočí. „Vy jste pro mě důležitá. Vy jste Dumah… Delilah. Nejste nikdo jiný. Jste Dumah, která se zrodila ve smrtelném těle. To, že si nepamatujete plně to, co vše jste zažila, z vás nedělá o nic méně důležitou nebo snad hodnotnou osobu. Nejste dvě… Jste jedna. Stále ta stejná. Pokaždé.“ Hledí na tebe upřeně skrze otvory ve zlaté masce, když v tom tvůj taneční partner zastaví a přidrží tě. Pokračovala by si dál, ale až teď si uvědomíš, že ostatní páry také stojí a skladba skončila.

„Jste důležitá stejně jako moji ostatní bratři a sestry.“ Rty se mu prohnou do úsměvu a nezvykle familiárním gestem se dotkne tvého vyklouzlého pramene rudých vlasů a vrátí jej na místo. „A možná více něž někteří… ale tohle není vhodné místo k takové debatě.“ Odstoupí od tebe a rozhlédne se krátce kolem vás. Vidíš, jak se ostatní páry uklánějí, tleskají a případně spolu v krátké pauze zadýchaně hovoří.

„Rád bych se s vámi setkal v soukromí, ještě ale ne. Bude lepší, když si alespoň prozatím užijete oslavy a palčivé otázky necháme na potom. A tím nemyslím na potom, kdy se už nikdy neuvidíme. Bude to jistě tento večer. Nemusíte se bát.“ Mluví opět tiše ale pro tvé uši i tak zřetelně.

„Po tom všem, čím jste si prošla, si zasloužíte alespoň chvíli radosti, nemyslíte? Oba víme, že jich v životě je poskrovnu, aby se jimi mrhalo. Navíc… možná tu potkáte další známé… masky.“ Pousměje se, ačkoliv se do jeho tónu v jeden moment přidal osten stesku, který sama moc dobře znáš. Když k němu vzhlédneš, mihne se za ním v davu rudá barva. Ano, tam mezi davem stojí osoba, kterou už jsi viděla. Krvavě rudé vlasy, tmavě modrá široká róba připomínající hvězdnou oblohu…      

Vera De Lacey

„…Bývalý.“ Odpoví ti rudovlasý muž po chvíli na tvou otázku, avšak nevypadá to, že by se tomuto tématu chtěl, jakkoliv dál věnovat. Je to až trochu zvláštní. Za své působení v Jeruzalémě jsi i ty měla možnost potkat se s několika důstojníky armády. Ve svých honosných uniformách a šavlemi u pasu často přitahovali pozornost na společenských událostech. A armáda, většinou to bylo jediné téma, o kterém se byli schopni bavit a na jenž byli náležitě pyšní.

„A to by byla jistě má smrt… Děkuji.“ Ještě jednou avšak o poznání méně se ti ukloní, když odmítneš další tanec a především zmíníš zástup tanečních entusiastek. Se sklenicemi v rukou se proto vzdálíte na okraj tanečního parketu do místa, kde není v dohledu nikdo známý.

„Hledala? Je těžké někoho hledat na zrovna takovéto akci.“ Trhne o něco podrážděněji hlavou a rozhlédne se kolem vás. „Někdy mám pocit, že mi tohle dělá naschvál.“ Zamumlá skoro neslyšně a nakloní sklenku, aby do sebe bez mrknutí oka obrátil zbytek jejího obsahu.

„Takže vévodu, heh. Nedal si moc práce s maskou. Je pravda, že pokud ho dobře znáte, není problém ho poznat, že?“ Prohodí jen tak mezi slovy a je tedy už jasné, že Essingtonovu identitu jste oba odhalili správně. „O ničem důležitém. Já s ním rozhodně mluvit nechtěl. Jsem zde dnes večer kvůli někomu jinému.“ Opět jeho oči pozorně obkrouží vaše okolí, ale stejně jako před tím viditelně nikoho známého nezahlédne, a tak zastaví na tobě. „Jinak máte pravdu. Nemusím se tam vracet. Možná ne hned. Myslím, že půjdu najít nějaké méně živé místo s něčím kvalitnějším k pití, než jsou tyhle… bublinky.“ Postaví s úšklebkem prázdnou sklenici na jeden z táců procházejícího číšníka. „Ostatně hledat někoho na maškarním plese je čiré bláznovství… většinou.“ Skloní k tobě pohled, když se zastaví na místě po tvém nezvyklém dotazu.

„Bohem zapomenuté… Prosím neberte má slova lady jako nějaké rouhání. Nemyslel jsem to tak, jak myslíte. Tohle město má kouzlo jistě pro mnohé. Užívejte si ho a nevěnujte pozornost brblání starého, zahořklého muže. Vidím moc dobře, že se vám zde líbí.“ Opět to skoro neznatelné pousmání. „Popřeji vám tedy pěkný večer a…“

„Bude dáma tančit?“ Ozve se za vámi neznámý, ale příjemný hlas, který se vloží do vašeho rozhovoru. Když se ohlédneš, uvidíš muže se stříbrnou maskou. Hnědé vlasy má spletené do copu a na sobě má ničím výrazný oblek. Vlastně ve světle některých extravagantních či zdobených módních výstřelků, které jsi měla možnost už párkrát za večer zahlédnout, působí až příliš obyčejně a nevýrazně. Nejspíš ne všichni pozvaní měli tak velké rozpočty na utracení anebo to snad pro ně nebylo tak podstatné. Kdo ví. Rudovlasý muž na něj pátravě pohlédne, aby mu nový příchozí jen věnoval úsměv. Nutno podotknout, že o poznání hřejivější, než jsi měla možnost vidět u svého prvního tanečního partnera.

Odolám nutkání se kousnout do rtu a svoji odpověď upřesnit. Není nic horšího než nejistota proplétající se mezi slovy našeho mnohoznačného rozhovoru. Kráčíme společně vstříc parketu a po jeho boku je tak snadné cítit se… Výjimečně. Lidé nám ustupují z cesty, ať už tak činí nevědomky či úmyslně, je to jako ocitnout se zpátky na stránkách příběhu vyprávěného hrotem pera. Zastavíme se mezi dalšími dvojicemi, tak akorát v tu správnou chvíli, kdy se sálem rozezní první tklivé smyčce.

Pohledem sklouznu ke zlaté vločce a přeci jen se musím pousmát. „Chytré…“ podotknu polohlasně. Lord Farnham si očividně rád hraje se slovy. I s ostatními. Nyní si jsem jistá, že to musí být on. Sám Edrik Farnham, muž sedící v čele rady. Náhle… Náhle všechny ty věci pronesené v budoárech šeptem, zkazky o nejzáhadnějším muži Nového Jeruzaléma začínaly dávat smysl.

„Jak nahoře, tak i dole,“ drobně pohnu hlavou. Mnohoznačnost jeho slov mi dává prostor pro přemýšlení, možná jim kladu více váhy, než bych měla, ale… Nemyslím si to. Jedna z rukou spočine na mém pase společně s ujištěním, kterému ke svému vlastnímu překvapení věřím.

A skutečně. Lord je dokonalý tanečník – ba co více, taneční partner. Nesahám mu ani po kotníky, během tance si to uvědomuji čím dál více. Ovšem s každou zamaskovanou chybou či vytančeným přešlapem mi na tom přestává záležet. Mohu se uvolnit a spolehnout se na něj, přestat se zaťatě soustředit na vlastní nohy a začít vnímat okolí.

Přistihnu se, že si to… Užívám. Neseme se ladně sálem v elegantních otočkách, obklopeni zlatými odlesky a ostatními hosty, ze kterých se stává pouze barevná kulisa. Cítím se… Bezpečně. Obklopena tou důvěrně známou zlatou září slibující, že vše je takové, jak má být. Poprvé ve svém životě se cítím to samé, co… Dumah. A líbí se mi to, přesto jak je to celé šílené. A děsivé.

Z toho zvláštního transu mne vytrhne jeho hlas. Rusé vlasy zavíří vzduchem a okolí na okamžik splyne ve šmouhu protkanou zlatem. „Lítost přichází vždy pozdě, lorde,“ odpovím tiše, sotva se svět aspoň na okamžik ustálí. Nejsou to moje slova – tahle patří Dumah, vyřknutá jako políček pro svoji nebeskou sestru jakkoliv zdaleka nebyla jen o její zradě. Zdaleka ne.

„Od mého Probuzení není nic jednoduché. Možná nejsou komplikované časy. Ale my,“ hlesnu se vzpomínkou na Alexandra a to, co mi při jednom z mála našich rozhovorů řekl. Krátce se pousměji, než přijde další otočka a koutky rtů opět poklesnou.

„Proč jsem pro vás tak důležitá?“ natočím tvář k té jeho. „Nebo ne… Zeptám se jinak. Proč je pro vás důležitá Dumah? Protože já nemám nic, kvůli čemu by stálo za to vynaložit úsilí ani prostředky,“ zeptám se s bušícím srdcem. Dost bylo her a mnohoznačných vět. „A… Jak? Je jen jeden muž, který znal celou pravdu,“ dodám rychle. Další otočka. Další špatný úkrok zamaskovaný hbitým pohybem do strany mého společníka. Není to správná otázka, vím to. Odhaluje moji vlastní slabost a záleží vůbec na odpovědi? Nemělo by. Jsou důležitější věci i lidé, přesto... Některé věci se nemění.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„To mi lichotíte, lady.“ Odpoví ti krátce, ale už dál nevyzvídá. Těžko říct, zda ho tvá odpověď uspokojila anebo zda se tak rozhodl z jiných důvodů. Ať už je to jakkoliv jeho úsměv se o něco více roztáhne, když přijmeš jeho ruku, ale to už tě bez dalších slov vede na parket. Nemáte problém tam dojít. Lidé vám ustupují z cesty a vy tak nemusíte zavadit ani o jednu z širokých sukní, či se snažit složitě proplétat mezi konverzujícími skupinkami. Vaše cesta je naopak přímá stejně jako pohled tvého společníka.

Zastavíte se na parketu, kde tě muž s vločkou obkrouží, aby se dostal naproti tobě. „Slunce říkáte? Hmm. Nakonec… není to až tak daleko od pravdy. Nemyslíte?“ Přejede prsty po zlaté vločce na svém oděvu, zatímco se sálem začnou rozeznívat další tóny nové skladby, kterou si tentokrát uzmuly pro sebe především smyčce.

„Víte, někdy lidem ke spokojenosti stačí alespoň odraz pravdy, aby přestali pátrat.“ Pousměje se lehce záhadně. „A já chtěl mít dnes večer klid na jiné… důležitější záležitosti.“ Přistoupí k tobě, aby tě chytil jednou rukou v pase, zatímco tu druhou podrží společně s tvou ve vzduchu a pak jen lehce zatřese hlavou. „Nemějte obavy lady. Povedu vás.“ Dodá tlumeně a pak už s další notou vykročíte.

Jeho krok je lehký a plynulý. Můžeš se spolehnout na jeho vedení, přesto ti nechává jistou volnost. Ač  máš párkrát sebekritický pocit, že se tvůj krok až tak nepovedl, nebo že teď by si mu jistě musela šlápnout na nohu, nikdy se tak nestane. Naopak je vždy ve správný čas na správném místě, a i z tvých domnělých chyb dokáže udělat ladný taneční krok. Sálem se míhají ostatní hosté, barvy a zlaté záblesky od všudypřítomného zdobení. Stále z něj vnímáš ten podivný, povědomý pocit domova a bezpečí, jakkoliv se to celé jeví šíleně.

„Čekal jsem na vás skutečně dlouho.“ Uslyšíš od svého tanečního partnera během jedné z otoček, kdy ti věnuje krátký úsměv, než zvážní.

„Je mi líto, že vaše cesta sem nebyla jednoduchá. Opravdu.“ Zazní další slova mezi kroky. „Žijeme bohužel v komplikovaných časech.“ A svět se opět rozmaže v otočce.

Chci tomu muži odpovědět, že Perrier-Jouët chutná jako život. Zeptat se ho… Ale ničeho z toho nejsem schopná, když spatřím muže s ohnivě rudými vlasy tančícího s rusovlasou dívkou. Ovšem v okamžiku, kdy se ztratí mezi ostatními tanečními páry… Už je znovu nespatřím. Byli vůbec skuteční? Nevím. Ovšem muž stojící po mém boku skutečný je a celou dobu mne pozoruje. Cítím na sobě jeho pohled, dokud jej neodvrátí a nenatočí tvář stejným směrem jako já.

„Ta slova se navzájem vylučují. Ten, kdo není ztracený, nemusí hledat cestu domů,“ potřesu hlavou, byť mi stále myslí zní ta jedna věta, kterou muž pronese. Je to jeden z darů… Usměje se jako bych mu svojí odpovědí udělala radost a sál náhle… Zamrkám. Nezdálo se mi to. Opravdu se to stalo. Muselo se to stát!...

Udělá ke mne krok a já chci ustoupit, zachovat mezi námi prostor. Nestojím o jeho blízkost, nestojím o ničí… Překvapeně k němu vzhlédnu a výraz v mé tváři se změní. Ani maska zakrývající její polovinu to nedokáže zakrýt. Nejde o vůni kolínské, kterou při nádechu ucítím, ale… O ten hřejivý pocit, který mne na okamžik obejme, obklopí ze všech strach a zanechá po sobě příjemné teplo rozlévající se kůži. Přesto mne z toho lehce zamrazí v zádech, z toho uvědomění, že jediné chvíle, kdy jsem se cítila takhle… Nepatřili mě, ale Dumah.

Naslouchám slovům světlovlasého muže a vím naprosto přesně, o čem mluví. O Zlatém městě a těch, kteří v něm žili. A jednou věcí si v tu chvíli jsem jistá tak, jak už dlouho v ničemu. Ten muž je Probuzený. A také… Jeho tvář je náhle tak blízko. Oči za maskou mám rozevřené dokořán, snad v tu chvíli ani nedýchám. Necítím ovšem strach, ne, tohle je… Jiné. Neumím to popsat – a snad ani nechci. Ví, kdo jsem. Ví, kým jsem byla? Jeho tichá podmanivá slova společně s uvědoměním si – s kým mám tu čest – mi na okamžik seberou řeč. Pootevřu rty, než je opět stisknu pevně k sobě. Na okamžik uhnu pohledem, zatímco sklopím hlavu. Srdce mi buší a hlavou víří myšlenky. Stokrát jsem si mohla představovat jaké to bude, až najdu toho, co tohle celé zosnoval, a přesto…

Znovu k němu zvednu hlavu, modré oči přelétnou z masky k napřažené ruce. Neubráním se ani dalšími pohledu na parket. Skladba končí a s ní i má naděje, že by se taneční pár přede mnou opět zjevil. Odložím prázdnou sklenku od šampaňského na tác sluhy, co akorát prochází kolem a sotva patrně přikývnu.

„Myslím, že to moc dobře víte. Koho jiného, než vás bych tu mohla hledat…“ přeci jen se nadechnu k odpovědi a pátravě se na něj zadívám. Hlas nemám zdaleka tak pevný, jak bych si přála. Žádost o tanec bych od kohokoliv jiného v sále odmítla, ovšem jeho nabízenou ruku přijmu a nechám svoji dlaň spočinout na té jeho. V zádech jsem opět rovná a můj krok je v jeho blízkosti jistý. Saténová sukně šatů zavíří kolem kotníků a pramen rusých pokroucených vlasů se sveze přes rameno k dekoltu.

„Sálem se nesou zvěsti, že se skrýváte pod maskou slunce… Také vaše práce? Stejně… Jako to všechno ostatní. Opravte mne, pokud se mýlím…“ promluvím k němu tiše, když se ocitneme čelem k sobě. Položím na to slovo zvláštní důraz. „Jen… Buďte prosím shovívavý, je to už příliš dlouho, co jsem naposledy tančila,“ dodám a do hlasu se mi vloudí přese vše ostych. Naposledy s Bartholomewem. Ale ten je nyní tím posledním, na koho nyní myslím.

Vera De Lacey

„To jistě byl.“ Přitaká tvůj neznámý společník souhlasně, ačkoliv poněkud stroze. „Menší zlo? Ne, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, lady… pouze. Tohle není zrovna má oblíbená činnost.“ Pokračuje přeci jen o něco smířlivějším tónem a koutek mu zacuká v náznaku úsměvu, než si povzdechne.

 „Ale co jiného jsem tu mohl také čekat. Jsme na plese. Omlouvám se. Chyba je na mé straně.“ Skloní hlavu krátce v ostrém gestu, kterým opět připomene vojáka. To už se ale začnete pohybovat s ostatními do tónů hudby.

„To Jeruzalém umí.“ Zaslechneš slova od svého tanečního partnera, ve kterých je směsice těžce definovatelných emocí. „Ano, je to tu… honosné. Jak by mělo být. Hmm? Já? Příležitostně. Není mým domovem, jestli se ptáte na tohle.“ Zachytíš jeho slova, zatímco zrovna kroužíte po okraji parketu.

Protočíš se a s potěšeným úsměvem se zase zaklesneš do jeho držení. „…A vy jste příliš milá. Něco na tom nejspíše bude, že tanec je jako boj. Jen… kroky jsou jiné.“ Objeví se mu na rtech mírný, ale spokojený úsměv, než se zase protočíte mezi ostatními.

Doznějí poslední tóny skladby a vy stejně jako ostatní zastavíte na parketu. Tvůj taneční partner nepůsobí nijak zadýchaně, ale je patrné, že mu ta kratochvíle nečekaně zvedla náladu.

„Bylo mi potěšením, lady. Snad i vy jste se svým obchodem spokojená.“ Přiloží ruku k hrudi a zdvořile se ti ukloní, až mu pár ohnivých pramenů spadne do tváře. Mávne pak na číšníka, který jako jeden z mnoha roznáší sklenice s nápoji, aby si jednu vzal pro sebe a druhou ti podá.

„Budete se chtít vrátit? Myslím, že jsme naši společnost nechali někde tam…“ Ukáže jedním směrem, kde i ty tušíš, že zůstala překvapená dvojice vévody a exotické ženy. „…předpokládám, že za mnou jste tam nešla. Natolik se neznáme. Nejspíš.“ Pohlédne na tebe opět trochu pátravě a pak se napije dlouze ze sklenky.

„Asi bych vás ale neměl zdržovat. Jistě tu na vás čeká váš doprovod.“ Rozhlédne se kolem vás a omluvně se pousměje. Je to jen drobná, skoro postřehnutelná grimasa, ale už jsi u tohoto muže poznala, že je v otevřeném vyjadřování emocí velmi rezervovaný.

Delilah Blair Flanagan

„Perrier-Jouët? Vidím, že preferujete těžší a trpčejší chutě. Nezvyklé u dámy. Obávám se však, že ten jsem tu zatím nikde neměl možnost ochutnat. Možná by se ale někde přeci jen pár skleniček našlo.“ Slyšíš z boku poklidný hlas muže se zlatou vločkou na obleku, zatímco oba hledíte na taneční parket. Hudba dál hraje a tobě při tom pohledu poskočí srdce a vypadne z rytmu. To zda to byla realita a nebo jen vysněný přelud nezjistíš. Povědomá dvojice zmizí mezi ostatními tanečníky stejně rychle jako se objevila.

„Nikdy nejsme ztraceni. Věřte mi, lady. Ať to vypadá jakkoliv beznadějně, vždy najdeme cestu domů.“ Všimneš si, že tě muž upřeně sleduje, zatímco se snažíš sebrat z rozhození, které tě zasáhlo po tom nečekaném zjevení. „Je to jeden z darů.“ Lehce si povzdechne a společně s tebou se zahledí opět na parket. Chvíli tam jen tak spočinete v rozjímavém tichu, než opět promluvíš.

„Ah, hádanka?“ Usměje se na tebe zářivě a ty máš pocit, jako kdyby se svět na moment zpomalil a zvuky ztlumily, než se vše vrátí opět do svého tempa. Jako když podržíš prst na desce gramofonu a zase jej pustíš.

„Víte, kde právě stojíme?“ Udělá pomalý krok k tobě, takže se dostane do tvého osobního prostoru. Cítíš z něj vůni drahé kolínské s dřevitými tóny a pak ještě něco zvláštně povědomého ale těžce definovatelného, po čem ale vytanou v mysli záblesky vzpomínek. Prosluněné ráno. Zlatá záře příjemně hřející na odhalené kůži. Pocit návratu domů… „Po čem našlapujeme?“ Mluví dál tichým hlasem, ale přesto slyšíš dokonale každé jeho slovo.

„Tohle celé město je jeden velký náhrobek a přesto… mezi námi chodí ti, kteří leží pod ním. Další z darů… Takže ano. Nevím však, jestli jsem zrovna ten, kterého hledáte. Nevím ani, jestli pro vás budu mít odpovědi na všechny vaše otázky, ale bude mi ctí, když vám budu moci chvíli dělat společnost.“ Skloní mírně tvář a hledí na tebe z bezprostřední blízkosti. Ač jeho oči nevidíš, máš pocit, že on ty tvé vidí moc dobře. A nejenom ony. Tebe celou. Tu ztracenou ženu pod maskou.

„Před pár momenty jste vypadala, že jste viděla ducha. Možná nejsem ten, koho tu nakonec hledáte. Přesto… Poctila byste mě tancem? Alespoň na těch pár okamžiků, než nás minulost zase dožene.“ Usměje se mile a zvedne před tebe svou ruku. A sálem doznívají poslední z tónů končící skladby.