Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey, Delilah Blair Flanagan

Tvá slova spustí dominový efekt plný překvapených pohledů. Nejprve je tvou výzvou viditelně zaskočen vévoda, který střídavě hledí na tebe a střídavě na neznámého muže, snažíc se najít to, co mu uniká. Druhým překvapeným pohledem je pak samotný rudovlasý muž, který k tobě stočí tvář a i když se v jeho rysech toho příliš nezměnilo, lehké zatřesení hlavou snad jako kdyby si nebyl jist, jestli slyší dobře, si zaznamenala. Snědá žena naopak v první chvíli nevypadá příliš zaskočeně, jen se na tebe usměje s blahosklonným výrazem, který jí ale brzy zamrzne na rtech.

„…Hmmmh, dobře…“ Ozve se totiž tichý, mručivý povzdech od rudovlasého muže. Není to zrovna odpověď, na jakou si zvyklá, ani jakou diktuje jeruzalémská etiketa, ale na chvíli máš pocit, jako kdyby si tohle už někdy slyšela. Někdy hodně dávno. Tohle rezignované a zasmušilé vydechnutí. Ale to už tvůj nový taneční partner vykročí k tobě.

„Bude mi… potěšením.“ Dostane ze sebe dosti nepřesvědčivě a nepomáhá tomu ani příliš to, že se vůbec neusmívá. Přesto ti nabídne ruku, aby tě doprovodil na taneční parket. Zbylá dvojice se ani nezmůže na slovo a tak vás vyprovází jen zaskočenými pohledy.

☩

„Překvapení. Miluji překvapení!“ Nadšeně se usměje žena před tebou.

„Ne, nemiluješ.“ Ozve se od jejího společníka stoicky a ona se jen zaškaredí. „Ale no tak. Jednou za čas ho dovedu ocenit i já.“ Ťukne ho hravě složeným vějířem do paže, aniž by se na to dočkala od něj jakékoliv reakce.

„V tom případě vám popřeji, ať vás dnes čeká večer plný překvapení.“ Otočí se opět na tebe se sladkým úsměvem a kývne na rozloučenou. „Hezký večer.“ Dodá muž s maskou a pak společně zmizí mezi dalšími hosty.

Pokračuješ tak dál po své cestě hledajíc tentokrát alespoň něco určitého. Slunce. Ukazuje se, že to není až tak ojedinělá tématika. Na druhou stranu, pokud se lord Farnham nepřevlékl za ženu a nebo nemá sto padesát kilo, tak jsi zatím žádného podezřelého nenašla.  Procházkovým tempem prokládaným drobnými zastávkami pro občerstvení se dostaneš postupně až k části sálu, kterou se nesou melodické tóny orchestru.

♬♬♬♬♬

☩

„Děkuji, že jste mě zachránila.“ Ozve se od tvého neznámého společníka, zatímco se zastavíte na kraji tanečního parketu a ty se postavíš naproti němu. Vidíš, jak jeho oči nejistě kloužou po tobě, maskované ženě, kterou nezná a stejně jako u vévody se nejčastěji vrací k tvým vlasům.

„… Jste místní?“ Položí zčistajasna tichou otázku, zatímco k tobě přistoupí, aby tě chytil v tanečním postoji. „Musím vás lady upozornit, že už je to nějakou dobu, co jsem naposledy tančil.“ Pronese lehce nejistým tónem, ale to je tak jediné, co by ho prozradilo. Drží tě jinak zkušeně, možná trochu pevněji, než jsi zvyklá a na jeho postoji by si také stěží našla nějaké chyby.  To už se ale rozezní další skladba a vy vykročíte.

Nepřiznat ti, že není tak zkušený tanečník, neměla by si nejmenšího podezření. Pohyby tvého tanečního partnera jsou přesné, rázné, rozhodné. Vede tě jistě a nedává ti tak moc příležitostí zaškobrtnout, či zaváhat. Stáváte se jedním z párů kroužících po parketu v rytmu hudby.  

☩

Zastavíš se prozatím v bezpečné vzdálenosti od parketu, kde ještě nehrozí, že by za tebou někdo ihned přišel s nabídkou tance. Přesto máš dobrý výhled na dění na parketu. Lidé v barevných róbách a maskách se míhají a proplouvají mezi sebou v rytmu hudby. Postáváš tam se sklenkou šampaňského a chtě nechtě to celé přináší vzpomínky. Na minulost. Na manžela. Na tvůj starý život.

„Chutná vám? Je to Ruinart-Duchêne. Jedno z nejlepších na trhu.“ Ozve se zpoza tebe klidný, středně položený hlas. Vidíš za sebou muže, který je o hlavu vyšší než ty. Tmavý oblek s jemnými výšivkami a sametem. Zlatá maska halí horní polovinu jeho tváře a na úzkých rtech je drobný úsměv. Dlouhé světlé vlasy mu spadají po ramenou a na obleku má připnutou zlatou brož, která je vyvedená ve stejném duchu jako zdobení jeho obleku i masky. Sněhové vločky. Z muže doslova dýchá autorita a silné osobní kouzlo, přesto to vypadá, že vám nikdo z ostatních hostů v tuto chvíli nevěnuje ani špetku pozornosti.

„Hledáte někoho?“ Postaví se vedle tebe a stejně jako ty se zahledí na parket před vámi, kde krouží lidé a tobě při tom pohledu v jeden moment tělem projede podivný pocit. Mezi páry totiž na moment zahlédneš i ženu s dlouhými rudými vlasy v honosné tmavé róbě, jenž tančí s vysokým mužem, jehož vlasy jsou barvy ohně. Proplují zkušenými kroky mezi ostatními a za pár akordů zase zmizí ve víru ostatních tanečníků.

Samé vzpomínky….

Málem jsem se zakuckala, když se mě zeptal jak tomu říkají a pak otáčel plackou v ruce.
"Ne cheba ale chleba," rozesmála jsem se, když jsem konečně polkla ono sousto. "Právě proto nemáš mluvit s plnými ústy," zaksichtím se na něj. Pak následuje tichý povzdech, když mi řekne, kde je vzal. Vím, že je marné mu vysvětlovat co vlastně provedl. Nerozuměl by tomu, stejně jako jsem tomu nerozuměla já, když jsem byla mezi lidmi prvně. Nechápala jsem jejich koncept obchodu. Stejně tak jsem moc nechápala tu jejich touhu mít toho víc, i když měli dostatek.

"Myslím, že je plní směsí masa a zeleniny. A některé i ovocem, nebo džemem," pronesu zamyšleně a opět se zahledím na město pod námi. Měla jsem ho ráda. Nejen tohle město. Líbila se mi všechna města, které lidstvo postavilo. Uchvacovala mne rozmanitost jejich architektury, co národ, to jiný styl. U nás bylo vše tak stejné. Nádherné, jedinečné, ale stejné. V porovnání s nimi. A pak, ten pohled nahoru. Vždy mne zajímalo co se lidem honí v hlavách při tom pohledu. Já z něj byla uchvácená. To byl další z důvodů, proč jsem tu mezi nimi byla ráda a zvláště v noci.

"Budeš mít čas ochutnat více pochutin," pronesu vesele, když pak na něj pohlédnu, úsměv mi zmizí ze rtů. Má tvář posmutní a pohledem se vrátím zpět na město. Měl pravdu. Kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme, jak dlouho budu muset dělat to, co dělám. Nevěděla jsem, kdy se budu moci vrátit ke svému původnímu poslání. A to mě tížilo. Nerada jsem tohle dělala. Nerada jsem po nich pátrala, nerada jsem se stavěla proti bratrům a sestrám, i když Padlým.

"Proč tomu tak je, Ramieli?" zeptala jsem se tiše, smutně, aniž bych chtěla znát odpověď. "Proč museli padnout a nutit nás tohle dělat?" Bylo mi smutno. Až když se postavil, podívala jsem se na něj. "Sever. Ty nízké domy tam." Rukou mávnu kamsi do dálky. "Žijí tam chudí."

Na okamžik se zarazím. To mi Farnham nechal poslat šaty, které měl už někdo dříve na sobě? Nebo je to jeden z kousků, co si někdo nevyzvedl nebo nevybral? Nebo… Byla u toho, když je pro něj někdo zařizoval? Když si mne žena prohlíží, nevědomky semknu rty a lehce povystrčím bradu v tom pudovém obranném gestu. Chybí mi hravost a koketnost patřící k ženě, která přichází na ples bez doprovodu.

„Jsou to jen šaty, záleží na tom?“ pokusím se odpovědět jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Nemělo by. Ale vrtá mi to v hlavě.

Upoutá mne ovšem odpověď maskovaného muže působícího jako by ustrnul v prostoru. Je to lehce znepokojující, dívat se do zcela zahalené tváře zbavené čehokoliv, co by ho dělalo lidským. Nepatrně nakloním hlavu ke straně, zatímco mluví. Stroze, používá slova jako „cíle“ a tíhne k pragmatické přímočarosti. To ho v mých očích vyloučí z akademické obce a přesune spíše do armádního pole působnosti. Bývalý voják? Zbrojař? Generál… To jedno jediné slovo tne do živého a přinutí mne zamrkat. Nechápu, proč si to stále dělám. Je to jako řezat se stále do toho stejného živého místa.

Nadechnu se k odpovědi, ovšem předběhne mne jeho společnice, která se chopí slova. Dravá, zvyklá být středem pozornosti. Můj pravý opak. Tenhle druh manželek jsem vždy… Ne nesnášela, ale jejich společnost mi nebyla příjemnou. Vždy měly zvláštní schopnost, vycítit ten nejslabší kus ve stádu, takový, který se nebránil a nebojoval a uměly si to zatraceně užít. Snad proto tu stojím, vědoma si toho, že nesmím dát najevo jakoukoliv slabost. Ah… Ne, nevěřím jí to – a v mých pochybnostech mne utvrdí i její společník. Nebo manžel? To je jedno. Není tu jen za zábavou – ačkoliv kdo ví, co si ona vlastně představuje jako „zábavu“.

Přesto než stačím vstřebat veškeré své dojmy z té zvláštní dvojice, černovlasá lady opět vrátí pozornost zpátky ke mne. Ty vtíravé otázky mohou působit na první pohled nevinně – ale nevinné a prosté nejsou ani náhodou. Cítím, jak se mi stáhne žaludek a ucítím v hrudi ostré bodnutí. Skutečně je to… Náhoda? Že se mne ptá zrovna takhle? Nadechnu se. Tohle je moje chvíle – ukázat, že já nejsem ten slabý kus. Už ne.

„Já? Jsem jako smrt, beru všechno,“ odpovím a měkce se při té odpovědi pousměji. Představuji si Dumah stojící na mém místě. „Ať už jde o život nebo plány. Co to bude dnes večer koneckonců záleží na okolnostech. Někdy nezbývá než se nechat překvapit,“ opět jen pokrčím rameny. Vlastně ani nelžu. S tím užíváním si života bych byla sice opatrná, ale nezbývá mi než využít všeho, co mi můj malý svět nabízí. A plány v plánech plánů? Jsem v nich zamotaná tak pevně, že je zatracený zázrak, že stále ještě dýchám. Doslova a do písmene. A jak z toho ven nemám sebemenší ponětí.

A pak… Maskovaný muž zmíní to jedno jméno. Edrik. Lord Farnharm sice rozhodně není jediným Edrikem na plese, ale poznámka o slunci i celý tenhle nevyžádaný rozhovor mne v tom jen utvrdí. Edrik. Kdo ti dva jsou, že o něm takto hovoří? Znejistím, když na mne oba synchronně pohlédnou. Připomínají mi dva… Lvy. Ne, ne, tuhle představu v sobě opravdu nechci živit. Přesto… Tak slunce, říkáte… Samozřejmě. Jediné sebestředné slunce. Kdo by to byl čekal, hm? Zahořklost ti nesluší, Del, slabě se ušklíbnu.

„Hodně štěstí při lovu,“ kývnu na ně než se bez dalších slov přinutím otočit k nim zády a pokračovat po okraji sálu. Pryč. Pryč od nich. Během několik metrů dopiju zbytek šampaňského ve sklence a dlouze vydechnu. Mám chuť si hned opatřit novou, což vlastně zajisté nebude vůbec těžké... Snad je lepší nevědět, s kým jsem to právě mluvila. Možná. Nevím. Každopádně… Pátravě přimhouřím oči, zatímco pohledem pročesávám zdejší společnost.

Tak slunce, hm?

Vera De Lacey

  Skupina neznámých lidí, kteří hovoří s vévodou si přitáhne tvou pozornost. Vypadá to, že oba muži by si ve své zasmušilosti mohli podat ruce, každý to přesto zvládá s osobitostí sobě vlastní. Uděláš krok…

„A to by ty neodkladné záležitosti nepočkaly až po plese? Jistě vám musí staré časy chybět.“ Pronese vévoda, zatímco se vedle rudovlasého muže postaví nejspíše jeho partnerka, kterou vévoda jen přelétne chladným pohledem, který tak moc dobře znáš. Vévoda naopak vypadá, že tu bude sám, ale nijak ho to nevyvádí z míry. Sám se natáhne po jedné ze sklenek od procházející obsluhy.

„Víte, co se říká. Doma je doma.“ Zvedne sklenici v náznaku přípitku k druhému muži a ten se v ten moment zaškaredí, jako kdyby mu víno zhořklo na rtech.

Další krok…

„K tomu nemám co říct. Jste na omylu sire. Na rozdíl od jiných jsem vytáhl paty z tohoto bohem zapomenutého místa. Nic zajímavého tu už nezůstalo.“ Odpoví mu přeci jen o něco klidněji, ale i ty z něj vnímáš frustraci, jenž se v něm při tomto tématu hromadí.

„Skutečně bohem zapomenuté? Takové názory hraničící s rouháním bych zrovna od někoho vašeho postavení nečekal. Ne s vaší minulostí.“ Pokračuje vévoda dál tónem, který by měl snad klidnit rozjitřené emoce, ale samotná slova to příliš nedovolují. Exotická žena také zaznamená stoupající rozladění jejího partnera a položí ruku na paži, hledíc na něj s prosbou vepsanou v očích avšak beze slova.   

„…Minulost je minulost. Tu nezměníme. Ani já, ani vy.“ Odsekne mu rudovlasý muž.

„Ne, ale můžeme se z ní poučit.“ Nakloní hlavu lehce na stranu vévoda, ale to už se tmavé oči, připomínající dva uhlíky jeho neznámého společníka upřou tvým směrem, zatímco ses přiblížila k vévodovým zádům. Ten zaregistruje jeho pohled a otočí se stejně jako on. Ruka se sklenicí mu klesne od úst, zatímco se oči schované za maskou neznatelně přimhouří.

„Ah… lady. Promiňte, můžu vám nějak pomoci?“ Vidíš, jak tě vévodův zkoumavý pohled po prvotním zaražení propaluje a hodnotí. Viditelně se tě snaží zařadit. Jeho oči se nakonec nejdéle zdrží na tvé tváři a rudých vlasech.

„Hmm… jsem rád, že dnes nepršelo…?“ Padne váhavá věta naprosto vytržená z kontextu a které by většina ostatních nerozuměla a nebo v ní viděla kdo ví co. Černovlasý muž tě nehnutě pozorně sleduje a viditelně čeká, jestli jeho odhad padl na úrodnou půdu.

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda. I taková drobnost se počítá.“ Opáčí ti hravě a povytáhne koutek úst do křivého úsměvu. „Přesto jako kdybych ty šaty už někde… Ne, jistě jde jen o souhru náhod.“ Poklepe si zamyšleně prstem na tmavě rudé rty, zatímco tě sjede pohledem od hlavy až k patě.

„Pokud se ptáte mě, tyto způsoby jsou na vámi navrhované cíle moc okázalé a komplikované. Osobně preferuji přímější řešení.“ Odpoví ti maskovaný muž klidným tónem, aniž by se nějak výrazněji pohnul. Celé to jeho neměnné vzezření ho někdy řadí spíše k sochám než živým hostům.

„A pokud se ptáte mě, tohle je určitě mnohem zábavnější forma. Minimálně v porovnání s tím, co se ti teď jistě honí hlavou.“ Přispěchá se svou trochou do diskuze černovlasá žena, která vzhlédne ke svému společníkovi. Ten jí dle otočení hlavy jen věnuje krátký pohled, ale opět je těžko odhadovat, co za ním, nebo spíše za tvou maskou je.  

„Ne vše musí být práce a mít za sebou milión důvodů, proč to a nebo ono udělat. Možná se sem někteří skutečně přišli jen bavit. Žádné skryté motivace. Cíle. Prostě jen zábava.“ Rozmáchne elegantně volnou rukou po plném sále.

„Já tu třeba dnes jsem za zábavou.“ Dodá potměšile a zpoza masky muže vedle ní se ozve jen tiché odfrknutí.

„A co vy dámo? Vás sem zavedla vidina zábavy nebo snad něčeho jiného? Jste jedna z těch, kteří si užívají života, jak přijde anebo se necháváte zatáhnout do plánů v plánech? Nebo snad do plánů jiných?“ Položí ti bez ostychu hned několik otázek, které můžou být na první pohled silně vágní, ale na druhý až nepříjemně na tělo.

„Nechci ti kazit hru, ale myslím, že bychom měli najít Edrika.“ Stočí se temné štěrbiny jinak bílé masky opět k drobné ženě a ta jen poněkud teatrálně nakrčí rty.

„Hmmh, uvidíme, kdo ho najde první. Donesly se ke mně zmínky o slunci. Kdo ví...“ Pokrčí rameny a muž jen přikývne. Podivná dvojice před tebou ale dál stojí a dvojice masek se synchronizovaně na tebe otočí jako kdyby na moment byli jedno tělo.

Atmosféra zde je rozdílná oproti jiným plesům, kterých jsem se musela účastnit. Vnést do zkostnatělé jeruzalémské společnosti masky umožňující skrýt svoji totožnost před ostatními, to bylo odvážné. O to více, že se nejednalo o žádný malý večírek, ale opravdu událost plesové sezóny. Procházím Křišťálovým sálem s jistotou někoho, kdo se těmi úchvatnými prostory rozhodně pohybuje poprvé ani podruhé. Znám budovu opery dobře, byla jsem zde… Víckrát, než by se mi líbilo. Některé věci se zkrátka nezapomínají – třeba to, jak se pohybovat mezi lidmi, tak abyste se vyhnuli jakýmkoliv společenským konverzacím nebo nevyžádané blízkosti kohokoliv dalšího.

Pohledem se na okamžik zastavím u živě gestikulujícího muže ztraceného v rozhovoru s jiným. Není to ovšem on, kdo přitáhne moji pozornost, ne… To jeho společnost. Poslušná manželka stojící po jeho boku, tichá a pokorná, nepochybně si přející být někde úplně jinde. A dost možná i s někým jiným. Jako bych se na okamžik viděla na jejím místě. Kolik večerů jsem takhle strávila po boku Bartholomewe? S uvadajícím úsměvem na tváři a unavující snahou se co chvíli neošít a neohlédnout se toužebně k východu z místnosti či aspoň klidnému koutu bez společnosti.

Ale to je pryč. Nejsem tu jako něčí doprovod – či spíše vězeň čekající na propuštění z výkonu trestu, jsem tu sama za sebe. To já si rozhoduji, kam jdu a s kým se budu bavit. Je to opojný pocit. Na rtech se mi objeví krátký úsměv, když se u mne zastaví jeden z číšníků, kterému jsem šla naproti s jediným očekáváním.

„Ano, děkuji,“ kývnu krátce hlavou, zatímco beru jednu ze sklenic se šampaňským za štíhlou nohu. Očima sklouznu po zlatých odlescích chycených v perlící tekutině, než drobným pohybem ruky naznačím přípitek. Na mě. Na tebe. Na nás, Dumah, pomyslím si krátce a přiložím hrdlo sklenky ke rtům a nechám šampaňské splynout po jazyku. Na okamžik musím uznale pozvednout obočí. Chuť je jemná, zároveň tak akorát sladká i trpká a zanechává v ústech příjemný dozvuk. Tohle je alkohol, který se obvykle nabízí opravdu jen v malé vybrané společnosti, kterou hodláte ohromit. A u které víte, že takové šampaňské skutečně docení. Znovu krátce upiju a tentokrát se musím ušklíbnout. Ne nad pitím, ale nad něčím zcela jiným. Pochybuji o tom, že většina zde přítomných pozná, jak moc drahé a skutečně dobré pití jim zde hostitel nabízí.

Zpoza mých zad se ozve hlas, který mne donutí se ohlédnout přes rameno a zároveň s tím i otočit směrem k dvojici, která se u mne zastavila. Srdce mi poskočí, ovšem v další chvíli se zase rychle uklidním. Ne, hlas té ženy nepoznávám stejně jako ji samotnou. Většinu její tváře halí zlatá rytá maska a její společník… Ten zůstává úplnou záhadou. Jediné, co poznám je fakt, že je to muž. Drobně za svojí vlastní maskou přimhouřím oči, když si tu dvojici prohlížím a nemohu se rozhodnout, zda a na kolik nepříjemné mi je to… Že nemám tušení, s kým tu mám čest. A s kým si mne ta žena mohla splést? Nemám, čeho se chytit… Tmavé vlasy, slabost pro dramatickou červenou, a to na té masce je pavučina nebo peří? O masce halící celou tvář muže včetně vlasů ani nemluvě. Snad jen ta bílá, to nebude úplně náhodně zvolená barva… A ta zlatá? Sáhli po ní dnes jen pro její eleganci nebo je v tom více? A proč by si někdo proboha bral masku, skrze kterou mu bude sotva rozumět a aby se mohl napít, bude si ji muset sundat? Přistihnu se, že příval nekonečných otázek zaplavujících mysl mne příliš rozptyluje. A je to frustrující.

„Nu, aspoň teď víte, kdo nejsem,“ opáčím krátce a schválně se vyhnu jakémukoliv formálnímu oslovení. Je zvláštní tu stát a s někým doopravdy mluvit. Po pravdě jsem doufala, že se tomu vyhnu. Chtěla jsem mluvit s jedinou osobou v tomhle sále, avšak nepředpokládala jsem, že by si na mne v tomhle mumraji vůbec mohl najít čas. Po pravdě jsem tomu věřila méně a méně…

„Záleží, jak se na to díváte. Milá kratochvíle, krutá hra s rozpaky nebo jen způsob, jak hosty přimět k tomu, aby odložili masky, co znají a nechali se vlákat do pasti domnělé anonymity?“ odpovím s nepatrným pokrčením ramen. Ta slova nedoprovodí hravý úsměv ani lehký tón zlehčující cokoliv z toho, co jsem právě řekla. Grimasa, kterou mé rty vykouzlí se nedá nazvat jinak než cynická. Nejsem tu, abych tu švitořila a předstírala, že mne baví konverzace, do kterých mne vtáhnou jiní. Dnes ne. Dnes mohu říkat to, co si Delilah pouze myslela. Dnes mohu dávat najevo, že o žádné z těch povrchních rozhovorů nestojím.

„Samozřejmě… Každému, co jeho jest,“ dodám ještě krátce a dopřeji si další doušek alkoholu ve snaze přebít to drobné napětí, které se ve mne sbírá, jakkoliv se snažím působit nonšalantně a uvolněně. Jak je to dlouho, co jsem byla na plese naposledy? Ani si už nemohu vzpomenout…

Delilah Blair Flanagan

Procházíš po kraji sálu jistým krokem. Doslova proplouváš mezi lidmi, kteří čas od času působí jako vyjukané děti, které se ocitly v novém prostředí. Ano, taková událost je novinkou i pro tebe. Ženu s mnohaletou praxí s pohybem ve vysokých jeruzalémských kruzích, ačkoliv to nikdy nebylo něco, co by sis užívala a natož se tím chlubila. Sleduješ tu podivnou směsicí lidí a jejich rozmanitých reakcí. Někteří vypadají, že jsou u vytržení z toho, kde jsou. Jiní se rychle natahují po sklenkách ať už na nudu nebo na kuráž. A jsou tu dokonce i tací, kteří si to viditelně příliš neužívají.

Zahlédneš mladý manželský pár. Muž viditelně patří k těm nadšeným a živě se s někým baví, zatímco jeho žena poslušně stojí po jeho boku, tvář halená maskou poslušně sklopená k zemi. Mlčí. Jen drobné gesto, při kterém si nervózně mne ruce v bílých rukavičkách, prozrazuje, že ona bude patřit spíše do té poslední, nejmenší skupiny.

Projde kolem tebe jeden z číšníků, kteří zde roznášejí na tácech občerstvení. Především tedy různé druhy nápojů. „Šampaňské, lady?“ Otáže se tě krátce a nabídne ti jedno z broušených sklenek na vysoké nožce s perlivým nápojem.

Když ochutnáš, musíš sama naznat, že ani na tomto hostitel nešetřil a že se zrovna na podobných částech rozpočet šetří nejsnáze. Je to skutečně kvalitní pití s harmonickou, svěží chutí. Až je to skoro škoda nalévat bez rozmyslu každému, kdo sem byl pozván. Není třeba si dělat iluze i mezi jeruzalémskou smetánkou je značné množství buranů. Sama to moc dobře víš. Peníze neznamenají automaticky i příkladné vychování a zkušenosti.

„… To jste vy?“ Ozve se zpoza tebe ženský hlas, který ale jen těžko můžeš někomu přiřadit. Když se ohlédneš uvidíš drobnější ženu. Tmavé zvlněné kadeře jí spadají v loknách na ramena, jejichž část halí plášť z lehké zlatavé látky. Samotné šaty jsou pak vínově rudé stejně jako její rty. Leštěná zlatá maska připomíná rytbami vzor ptačích per a nebo snad pavučiny?

Když se otočíš jen nakloní hravě hlavu na stranu. „Ah, a nebo… ne. Nejspíš jsem si vás s někým spletla. Taková trapná situace.“ Usměje se široce, ale nespouští z tebe pohled. Ne, z ní nemáš ani na moment pocit, že je to zvířátko zahnané do kouta. Spíše šelma na procházce.

„Hodná maškarního plesu.“ Promluví zastřeným hlasem muž stojící vedle ní, jenž k ní skloní tvář, ze které ale nic nevidíš. Jeho obličej halí bílá, pozlacená celoobličejová maska a stejně tak nevidíš ani pramen vlasů. Jeho maskování je tedy vskutku dokonalé, avšak dost nepraktické, pokud by si chtěl dopřát sklenku podobně jako ty. Vedle drobné ženy působí vysoce, ale neřekla by si, že je nějak nadprůměrně vysoký oproti jiným mužům.

„Pravda, je to milá kratochvíle, za kterou si hostitel zaslouží pak naše díky.“ Prohodí a natáhne se také po jedné ze sklenic šampaňského, ze které se s nemizejícím úsměvem na rtech napije, zatímco při tom věnuje významný pohled svému společníkovi, který takové štěstí nemá. Na druhou stranu mu jeho maska dává možnost tvářit se neskrytě otráveně na podobné provokace.   

Vera De Lacey

Kráčíš směrem, ze kterého znějí tóny hudby. Čím jsi zdroji blíže, tím spíše v sílících rozmanitých tónech rozpoznáváš, že tu nejspíše bude menší orchestr a ne pouze smyčcový kvartet. Klasická hudba se nese částí sálu, která je určená tanci. Ačkoliv celý ples teprve začíná, je zde už značný počet párů, které podlehly lákání parketu a krouží do rytmu hudby po k tomu určeném prostoru v jedné z prostorných částí sálu.

Není problém najít si nějaké místo, kde máš dobrý výhled na parket a zároveň nestojíš nikomu v cestě. Je to zvláštní tu být takto sama a nemít tu možnost, nebo naopak nemuset vést rozhovor s jinými lidmi, kteří sem s tebou dorazili. Díky maskám je těžké říct, kdo z okolních hostů je tu snad podobně jako ty sám a nebo se mu jen jeho partner někam vytratil. Kdo patří ke komu? A vůbec, kdo je kdo? Jeruzalémskou smetánku si za těch pár měsíců po Philipově boku ještě tak detailně nepoznala a tyto masky přidaly jen na obtížnosti tvé snaze se v ostatních alespoň trochu vyznat.

Pátráš po někom, koho jsi nikdy neviděla. Alespoň ne v tomto životě. Bude vypadat jako tehdy on? Najde tě tu vůbec? A co když tu není? Kloužeš pohledem po ostatních hostech a hledáš něco povědomého, čeho by ses mohla chytit. Je to ale skutečně jako hledat jehlu v kupce sena, protože to množství hostí a rozmanitých masek je skutečně až omračující. Některé z masek své nositele příliš nehalí, ale jsou i takové, které dokonale skryjí jejich identitu. Pokud by měl snad nějakou takovou, je tvé hledání o to marnější.

„… Hmmm? Vy? Vás jsem už dlouho neviděl.“ V šumu hlasů lidí kolem pak v jeden moment zachytíš jeden, který poznáváš. Hluboký mužský hlas, který i v těch pár slovech působí ve své typické monotónnosti uklidňujícím dojmem. Ohlédneš se po zvuku a uvidíš skupinu lidí, kteří spolu hovoří. Jednoho z nich poznáváš okamžitě, a to nejen díky charakteristickému tónu hlasu. Vévoda má na sobě vcelku jednoduchou zlatou masku s elegantně vykrojenými, vzájemně proplétajícími se ornamenty. Černé zvlněné vlasy má sčesané dozadu a jako vždy je oblečen ve svých oblíbených tmavých barvách. Jediné, co chybí, je jeho hůlka s orlicí, kterou si pamatuješ.

Naproti němu stojí vysoký muž s delšími, ohnivě rudými vlasy, které přitahují evidentně nejenom tvou pozornost. Jeho maska je masivnější než vévodova a přesto působí zdobnějším dojmem. Proplétající se vrstvy kovu připomínají spadané listí a stejně tak je několik lístků vyvedeno po jejích stranách. Všimneš si i pár rudých záblesků od vsazených kamenů, které ladí s mužovými vlasy. Jeho oblek je černý s tmavě zlatým lemováním, jenž je v podobném duchu jako jeho maska.

„Ano, já. Věřte mi, nebyl bych tu, kdybych tu neměl nějaké neodkladné záležitosti.“ Pronese ten vysoký neznámý muž k vévodovi chladným tónem, ze kterého vnímáš lehkou frustraci.

„Chápu. Nečekal jsem ostatně, že zrovna vy byste tohle bral jako vítanou kratochvíli.“ Odpoví mu vévoda nevzrušeně a rudovlasý muž jen povytáhne neznatelně koutek rtů do náznaku úšklebku. To už si ale všimneš, jak se hlouček lidí rozestoupí, protože ke konverzující dvojici dojde žena. Jestli vévodův neznámý společník působil poněkud netradičně na jeruzalémskou smetánku, tak ona vypadá jako z jiného světa. Šaty střihem opravdu jen lehce připomínají místní módu a jsou dosti… odvážné. Zvolené barvy, vzory i materiály jasně ukazují na dovoz z východních provincií. Stejně tak i žena se snědou pletí a černými vlasy působí, že sem musela přijet z velké dálky. Zdobená je masivními šperky a podobného ražení je i její maska. Za tichého kovového cinkání projde kolem tebe, aniž by tě jakkoliv zaregistrovala. V rukou nese dvě sklenice červeného vína naprosto ignorujíc pohledy ostatních.

„Víno?“  Zastaví se těsně vedle rudovlasého muže, jemuž podá s úsměvem sklenici. Ten si ji vezme, ale jeho náladu to patrně příliš nezlepší.