Andor.cz - Dračí doupě online

Hry. Hádanky. Život. Hledím na světlovlasého muže ukrytého za maskou i jménem Edrika Farnharma a sílící podezření mi svírá žaludek. Je to opravdu možné? Ani ve svých nejdivočejších představách… Skloní ke mne tvář, ve které je vepsané pobavení patrné v hlase, prosakující dokonce i skrze tu masku a tentokrát se podvědomě odtáhnu.

Naše setkání je ovšem u konce – aspoň prozatím. I tak toho mám plnou hlavu. Natočím se směrem, kterým mi ukazuje nejkratší cestu k občerstvení i alkoholu, kterého bych se už neměla ani dotknout, zachovat si čistou mysl, přesto… Jedna či dvě sklenky na kuráž ničemu nemohou uškodit. Aspoň tak si to sama před sebou obhajuji. Čeká mě ještě dlouhý večer…

Nadechnu se – a nezáleží už k čemu. Poslední slova mého benefaktora mne přinutí zamrkat a nakrčit zmateně v úkrytu za maskou obočí. „Koho mám pozdravovat?“ otočím se zpátky, ovšem světlovlasého muže již nespatřím. Místo něj mi můj pohled oplatí tak akorát tmavovlasá žena s bílou maskou klikatící se přes polovinu tváře. Ostře se nadechnu a nezvykle rychlým krokem připomínajícím v prvních vteřinách spíše útěk se vydám z parketu pryč. Dříve než začne opět hrát hudba a lidé tančit. Teprve jakmile opustím prostory centrálního sálu, tak svůj krok zvolním. Začnu se rozhlížet. Vnímat své okolí a rozlišovat jednotlivé zvuky – do té doby slité v jeden nepříjemný šum nedovolující přemýšlet a snad ani dýchat.

Neomylně se blížím k místu, kde se stoly div neprohýbají pod vybranými pochutinami, a dokonce se zde dá i usadit a odpočinout si. Ano, přesně to potřebuji. Posadit se a dát odpočinout nohám i rozjitřeným myšlenkám… Vzpomínkám. Je tu příjemné ticho, hudba pronikající sem ze sálu zní tiše, takřka přehlušena zcela jinou – hlasy a cinkání nádobí. Tahle zákoutí mi jsou důvěrně známá, místa, kde se dá aspoň na chvíli před vším schovat po společensky únosnou záminkou. Některé věci se zkrátka nemění. Tehdy ani teď. Avšak poprvé jdu sama, bez doprovodu matčiných či manželových výčitek – když už ne v jeho doprovodu. Proč si to pořád dělám? Jako by něco skrytého v mém nitru mělo neustálou potřebuji si ubližovat, hnípat do ran, které už mohly být dávno zhojené, drásat neustále ty samé jizvy. Dokola a dokola. Ale nemůžu si pomoci, kamkoliv se podívám, cokoliv udělám, pronásleduje stín minulosti. To věčné utíkání… Náhle mi chybí vila u moře. Ten nehybný klid držící mne na místě.

 Dlouze vydechnu a vykročím směrem k baru. Sice jsem mluvila o vínu, ale Perrier-Jouët zní ve světle nových zážitků i informací mnohem lépe. A jak se blížím… Hlava se mi málem zatočí. Rudé vlasy spadající po černozlatém obleku muže sedícího u baru mě přinutí se na okamžik zastavit. Vybaví se mi poslední Farnhamova slova. Věděl to. Ty hry. Ty zatracené hry… Začínám chápat, jak se musel Kamael doopravdy cítit, když v ten večer po zkoušce šel za Dumah. Pohled mi padne na sklenku zlatavé tekutiny, která mne v tom jen… Utvrdí. Nebo je to jen marné přání? Tolikrát jsem své myšlenky směřovala ke Generálovi, že mě vlastní mysl šálila?

Stojím tam a náhle si připadám hloupě. Vím, že to je on. Ovšem… Opravdu bych to měla udělat? Celé ty tři měsíce… V nejistotě a odloučení. A teď jsme tu byli. A on se očividně dobře bavil, dokonce tančil… S tou rudovlasou lady. Stál vůbec o takové setkání? Bojuji sama se sebou, i když moc dobře vím, že prohraji. Chci ho vidět. A tak se pohnu. Jeden krok. Ještě jeden. A pak další. Dokud se neocitnu u baru, takřka po jeho boku.

„Bylo mi řečeno, že zde máte na vyžádání i Perrier-Jouët…“ promluvím směrem k muži v livreji stojícímu za barem a až poté se přinutím natočit tvář k rudovlasému muži. „Mohu si přisednout, Generále?“ seberu veškerou odvahu a promluvím přímo na něj. Opatrně, snad až ostýchavě splyne přes mé rty to zdánlivě nevinné oslovení s měkkou dikcí i důrazem. Přesně, jak ho vyslovovala ona. Dumah.

Vera De Lacey

„Děkuji.“ Odvětí ti ještě krátce rudovlasý muž, než zmizí mezi dalšími lidmi. To jedno slovo znělo dost bez emocí a stejně tak i působil, když tě opouštěl skrytý opět za nehybnou maskou, která nebyla jen ze zlata. Druhý muž vaše rozloučení tiše ale se zájmem sledoval, než ses otočila na něj.

„Potěšení je na mé straně drahá lady.“ Usměje se na tebe o poznání hřejivěji, než před tím tvůj první taneční partner a když zachytí tvůj úsměv, tak se ten jeho ještě rozšíří.

„Popravdě lady… náročný, ale tuto akci jsem si nemohl nechat ujít. Nestává se často, aby něco takového Nový Jeruzalém tak zvedlo ze židlí.“ Zachytíš jeho pobavený pohled, zatímco ti nabídne ruku, aby tě odvedl zpátky na parket.

„Popravdě jsem ani nečekal, že se zastavím na tanečním parketu a vidíte, teď tu stojím a vedu si hvězdu noční oblohy k tanci. Tedy…“ Natočí lehce tvář k tobě jdoucí mu po boku. „…Je to noční obloha že? Není to… nevím, odraz v jezeře anebo snad alegorie na marnost krásy?“ Šeptne s hranou nejistotou.

„Prosím, neberte má slova ve zlém, lady, ale už jsem tu viděl za těch pár chvil, co tu jsem, ledasco. A to jsem myslel, že lev je ve své podstatě majestátní zvíře. Nu což.“ Mlaskne a zastaví se s tebou na jednom z volných míst. Pár pohledů se stočí vaším směrem, ale všímáš si, že se upírají především na tebe.

„Copak, děje se něco?“ Zaznamená hnědovlasý muž tvůj pohled klouzající kolem vás. „Jen je nechte, ať se dívají.“ Šeptne s úsměvem a přistoupí k tobě. Orchestr, který si dával krátkou pauzu, opět spustí. Zazní první tóny a muž počká, až mu vložíš ruku do jeho a až poté tě chytí druhou kolem pasu, nechávajíc ti však dostatečný prostor.

„A váš večer lady? Jakýpak byl?“ Skloní k tobě tvář, zatímco vykročíte. Tento muž tě nedrží tak pevně. Vlastně je to znatelný rozdíl od tvého předchozího tanečního partnera. Vede tě volně a vychází ti vstříc. Někdy se přizpůsobíš ty jemu, jindy on tobě. Nese se lehce a překvapivě zdatně na někoho, kdo na první pohled nevypadá jako někdo, kdo by byl tak častým hostem podobných událostí. Je až s podivem, jak se jeho taneční styl liší od toho předchozího. Pokud by byl tanec skutečně jako boj, jak by si bojoval tento muž?

„Podle vašeho úsměvu ale soudím, že zatím vydařený.“ Usměje se na tebe při jednom z kroků, než tě protočí do otočky a tvá nabíraná sukně zavíří dokola. „Nemýlím-li se?“ Mrkne, když se vaše pohledy opět setkají.

Delilah Blair Flanagan

„Myslel jsem, že ho už znáte.“ Oplatí ti stejným gestem tvůj společník, než od tebe ustoupí a rozhlédne se. Dle jeho dalších slov je patrné, že se ho ani teď nedozvíš. Zaplněný taneční sál nepůsobí jako příliš klidné místo a dalšího vysvětlení se tedy od světlovlasého muže nedočkáš.

„Jistě, počítám s vámi, lady.“ Usměje se na tebe, když zmíníš Zlaté město, ale pak už od sebe ustoupíte a tobě jeho další slova přivolají na mysl akorát tak další kolotoč úvah a vzpomínek. Lord nevypadá, že by si na rozdíl od tebe rudovlasé ženy všiml a dál hledí na tebe.

„Hry a hádanky?“ Zopakuje se stopou smíchu tvou otázku, která ho viditelně upřímně pobavila. „Řekl bych, že mám rád život. Takže… asi ano. To je něco takového, že lady?“ Skloní k tobě tvář, ve které je ještě patrné pobavení.

„Já děkuji.“ Ukloní se ti, jak etiketa káže. „Ale jistě. Nejlepší bude, pokud vyrazíte tamtím směrem do východní části. Jsou tam stoly s občerstvením a pak bar, kde si můžete poručit, na co dostanete chuť. Myslím, že jsem tam viděl i pár lahví Perrier-Jouët.“ Ukáže ti jedním směrem, a ještě než se vzdálí, zaslechneš podivná slova. „A vyřiďte mé pozdravy…“ Když se ale otočíš, muže s vločkou už nikde nevidíš. Nahradil ho dav neznámých lidí s tvářemi skrytými za maskami.

Proplétáš se tedy určeným směrem. Davy lidí řídnou, jakmile se vzdaluješ tanečnímu parketu a centrální části sálu. Konečně se dá volněji dýchat. Místo vyhrazené k občerstvení hostů najdeš pak už bez problémů. Je zde množství stolů s rozmanitými pochutinami a také část k posezení a odpočinku.  U pár kulatých stolků jsou zde číšníci, kteří rozlévají víno a jiné běžnější nápoje na osvěžení žíznivých hostů. Dokonce si všimneš, že u stěny je pak přistavený bar, kde je viditelně možnost dát si něco ostřejšího na povzbuzení tanci se vyhýbajících poloviček. Hudba sem doléhá jen tiše a tak je okolí zaplněné spíše živými diskuzemi a cinkáním sklenek a příborů.

A pak si všimneš ještě něčeho. Na jedné ze stoliček u baru sedí vysoký muž oděný v tmavém obleku zdobeném vyšívanými zlatými lístky. Rudé vlasy má sčesané dozadu a spadají mu tak po zádech. Do tváře mu však nevidíš. Co ale zaznamenáš moc dobře je sklenka zlatavé tekutiny, nejspíše whisky nebo koňaku, kterou mu právě podává obsluha za pultem.   

Marael

Držíš se kříže na věžičce malého kostelíku. Symbolu vašeho Otce a stvořitele. Hrubě vykovaný kus železa tě chladí do dlaně, zatímco se rozhlížíš kolem po temných ulicích. Není tu na první pohled nic zajímavého. Vypadá to, že většina obyvatel této části města spí, aby se další den mohli vydat opět do práce, aby si vydělali něco málo na jídlo, kterého jiní měli požehnaně. Lidé si nastavili skutečně podivný systém.

„Hostinci?“ Ramiel přistane na okraji střechy domu vedle tebe, nad kterou se tyčí věž kostelíka i s tebou. „To se jich hodláš nad sklenkou zeptat, jestli tu neviděli skupinu podezřele se tvářících andělů?“ Vzhlédne k tobě s úšklebkem a pak jen zatřese hlavou.

„Ale pasoval jsem tě na velitelku, tak proč ne. Jestli myslíš, že to k něčemu bude. Tak tedy hostinec.“ Odrazí se a seskočí ze střechy, aby dopadl na zem z několika metrů bez jediného zvuku. Upraví si plášť a posune popruhy se zbraněmi, aby nebyly na první pohled tak viditelné, zatímco ty se k němu připojíš na ulici. Nikde není ani živáčka. Jen zápach tu oproti střechám nepříjemně zesílil.

„Myslím, že to bylo tamtudy.“ Kývne bradou k uličce táhnoucí se před vámi doleva a počká, až společně vyrazíte. Kráčíte ulicí a Ramiel vypadá najednou nezvykle zamyšleně. Párkrát na sobě ucítíš jeho pohled, kdy to chvíli vypadá, jako kdyby ti snad chtěl něco říct, než se zase zahledí na cestu před vámi. „…A máme vůbec ty jejich peníze?“ Promluví nakonec, zatímco jakoby nic přeskočí čpící kaluž.

Blížíte se ke křižovatce, za kterou už vidíš budovu s rozsvícenými okny. Když v tom ti Ramiel položí roku na hruď a zastaví tě ještě, než stihnete vykročit zpoza krytu domů. „Šššš.“ Sykne a přitlačí tě na stěnu domu, aby se k ní přitiskl vedle tebe a zůstal naprosto nehybný.

V ten moment kolem rohu budovy čtveřice zahalených postav. Jdou tiše, ale na rozdíl od vás slyšíte zvuky jejich kroků. Nemluví spolu, ale rozhlíží se pozorně kolem sebe. Jedna z nich nese lucernu, jenž osvětluje cestu před vámi. Její světlo tě na moment oslní, jak prořízne temnotu, na kterou si zvyklá. Na moment tak vidíš jen záři, která ale rychle ustoupí, jak si tvé oči opět přivyknou. Postavy pokračují dál. Nevypadá to však, že by si vás všimli, a tak brzy už se jejich záda ztrácejí ve tmě.

„Myslím, že je čas změnit plány. Tohle se mi vůbec nelíbí.“ Sykne Ramiel vyhlížející nenápadně do ulice za nimi.   

„Vždy je v tom nějaké ale,“ zašeptám bez ohledu na to, zda to můj společník zaslechne nebo ne. Tančíme, kroužíme po parketu v rytmu hudby, jejíž součástí jsme se stali. A není v tu chvíli nic více než my dva, hudby a důvěrný rozhovor, který mezi námi probíhá ve chvílích, kdy tempo tance na chvíli zvolní. Chvílemi mám pocit, že se po nás ostatní dívají, ale… To, co by mne rozhodilo, nyní nechávám za sebou. Vnímám jen jeho a ten zvláštní pocit souznění, co z lorda Farnharma cítím.

Jeho odpověď mne zaskočí stejně jako jeho otázka, kterou jsem položila. „Pokaždé,“ zopakuji po něm, v hlase se mi mísí šok, překvapení i… Prozření. Pokaždé. Naznačuje tím snad… Ta představa je šílená. A přesto dává dokonale smysl. To jsme skutečně odsouzeni hledat ve víru té nekonečné samsáry svá ztracená já, nacházet je a zase zapomínat?

Až v okamžiku, kdy mne jemným pohybem zastaví na místě, uvědomím si, že hudba už nehraje. Skladba skončila a lidé tleskají. Ty zvuky jako by ke mne doléhaly z dálky i blízka zároveň. Srdce mi buší stále v rychlém tempu. Bratři a sestry. Upírám na něj své modré oči, zatímco prsty se dotknou neposlušného pramínku, aby jej vrátily zpátky k ostatním. Nezarazím ho, jen… Krátce vydechnu. Je v tom více. Mnohem více.

„Neřekl jste mi vaše jméno, lorde,“ zvednu k němu hlavu a nakloním ji lehce ke straně, ve stejnou chvíli ode mne ovšem odstoupí a já vím, že čas vypršel.

Vzápětí mi to i potvrdí. Už se nadechuji, nechci – musím – přeci… Semknu rty k sobě a krátce kývnu hlavou. Příslib, že se setkáme ještě v dnešní večer mi dává naději… V co? V odpovědi, na které jsem čekala tak dlouho? „Není to strach, co právě cítím. Ale beru vás za slovo. Promluvíme si ještě dnes večer… I já čekala dlouho. Příliš dlouho. A už nejsme ve Zlatém městě, aby mi stačil jen odraz pravdy,“ zvednu bradu, když to říkám.

Zasloužíte si aspoň chvíli radosti. Ta slova na mých rtech vykouzlí úsměv, ve kterém po ní není ani památky. Je to ovšem něco zcela jiného, co mne v ten okamžik upoutá. Další masky. Nejde snad ani o to, co říká, ale jak. Pohnu hlavou a můj pohled náhle utkví na rudých vlasech ženy v modré róbě. Výrazná barva kudrlin ostře kontrastuje s róbou evokující pohled na noční oblohu. Poznávám v ní tanečnici kroužící po parketu s mužem oděným v černozlaté. Je skutečná. A barva jejích vlasů… Přináší vzpomínky. A pokud je skutečná ona… Lehce sebou trhnu, v uvědomění si, že mlčím už moc dlouho. Že tam jen strnule stojím a svírám v dlaních prsty.

„Když se zeptám, stejně mi neodpovíte, že?“ povzdechnu si. „Ten nápad s maskami… Máte rád hry a hádanky,“ pátravě se na něj podívám. Pocit domova, který z něj sálal, kterého jsem se nedokázala nabažit a už teď mi chyběl… „Máte pravdu. Tohle není vhodné místo pro takový rozhovor,“ utnu rázně své myšlenky na kolik se ve mne vzdme náhlá potřeba utéci. Schovat se před tím vším, někam… Někam, kde budu moci vydechnout a utřídit myšlenky.

„Nebudu vás více zdržovat, lorde. Děkuji vám za tanec, byl opravdu… Výjimečný. Snad jen, mohl byste mne prosím nasměrovat k místu, kde se podává víno?“ zeptám se a sotva to řeknu, tak se za tu otázku… Zastydím. Ale jen krátce.

Možná více než víno potřebuji jen místo, kde budu moci vydechnout a zastavit se.

Za Ramielovo pomoci vyskočím na nohy a opráším si zadek. Zbytečně, já vím, ale když se to jednou naučíte, děláte to tak pořád. "Hmm." přikývnutí následované úšklebkem a následně vyplazeným jazykem. Jen co se odrazí, následuji ho. Chvíli je první on, chvíli já. Když on čeká, já zrychlím, zmizím ve stínech, jen abych se objevila o kousek dál. Možná je rychlejší, ale já jsem obratnější a vynalézavější. Stejně bych nevyhrála, kdybychom to brali vážně.

"Vypadl ti, pár metrů zpět," opět na něj vypláznu jazyk, když prosviští kolem mne. Jen tak tak se vyhnu látkám, které smetl, skok ze stínu do dalšího a ještě párkrát a opět mu dotírám na paty. Čím více se blížíme našemu cíli, tím více mne začíná pojímat smutek. Tohle místo je něco, co mnoho z nás nechápe a snad ani pochopit nechce. Rozdíly, které mezi sebou lidé dělají, propasti, které budují. Peníze a moc jsou věci, které je táhnou kupředu. Tvarují rozdíly a hloubí propasti. Ti, jež bydleli zde, byli v nejnižších částech propastí. Chudí, nemocní. A přesto mnozí z nich šťastní.

Zastavila jsem se na střeše malé kapličky, chytla se křížku, který trčel k nebi a rozhlédla se po nízkých domcích. Tma zde byla hluboká, světel minimum. Mě to ovšem nedělalo problémy, naopak, vyhovovalo mi to. Rozhlížela jsem se po malém náměstíčku, pokud se tomu tak dalo říkat. Tam! Jeden z mála větších domů zde. Patrový postavený z kamene a se svítícími okny. Malý štít nad vchodem, lidé bavící se před ním a hluk linoucí se zevnitř. Lidé tomu místu říkají hostinec, putika nebo taky hospoda. "V tom hostinci by mohlo něco být," pronesu tiše k Ramielovi. "Pokud hledáš informace, tak na takových místech je najdeš. Navíc schází se tam hodně lidí a mezi lidmi se dá lehce ztratit."

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda. Lítost je chabá náplast. Přesto, pokud ji k vám někdo cítí, víte, že mu na vás záleží.“ Odpoví ti tvůj taneční partner během momentu, kdy jste zase blízko sebe. „Samozřejmě, pokud mu můžete věřit.“ Dodá vzápětí a lehce nakloní hlavu na stranu v rytmu hudby.

Pokračujete napříč parketem. Občas máš pocit, jako kdyby se vaším směrem otáčely tváře, které míjíte, ale tvého společníka to nijak nerozhodí. Věnuje pozornost pouze tobě. Vlastně máš pocit, že se na tanec nijak výrazně nesoustředí.

„Jak to myslíte?“ Viditelně ho tvá otázka zaskočí. „Vy jste pro mě důležitá. Vy jste Dumah… Delilah. Nejste nikdo jiný. Jste Dumah, která se zrodila ve smrtelném těle. To, že si nepamatujete plně to, co vše jste zažila, z vás nedělá o nic méně důležitou nebo snad hodnotnou osobu. Nejste dvě… Jste jedna. Stále ta stejná. Pokaždé.“ Hledí na tebe upřeně skrze otvory ve zlaté masce, když v tom tvůj taneční partner zastaví a přidrží tě. Pokračovala by si dál, ale až teď si uvědomíš, že ostatní páry také stojí a skladba skončila.

„Jste důležitá stejně jako moji ostatní bratři a sestry.“ Rty se mu prohnou do úsměvu a nezvykle familiárním gestem se dotkne tvého vyklouzlého pramene rudých vlasů a vrátí jej na místo. „A možná více něž někteří… ale tohle není vhodné místo k takové debatě.“ Odstoupí od tebe a rozhlédne se krátce kolem vás. Vidíš, jak se ostatní páry uklánějí, tleskají a případně spolu v krátké pauze zadýchaně hovoří.

„Rád bych se s vámi setkal v soukromí, ještě ale ne. Bude lepší, když si alespoň prozatím užijete oslavy a palčivé otázky necháme na potom. A tím nemyslím na potom, kdy se už nikdy neuvidíme. Bude to jistě tento večer. Nemusíte se bát.“ Mluví opět tiše ale pro tvé uši i tak zřetelně.

„Po tom všem, čím jste si prošla, si zasloužíte alespoň chvíli radosti, nemyslíte? Oba víme, že jich v životě je poskrovnu, aby se jimi mrhalo. Navíc… možná tu potkáte další známé… masky.“ Pousměje se, ačkoliv se do jeho tónu v jeden moment přidal osten stesku, který sama moc dobře znáš. Když k němu vzhlédneš, mihne se za ním v davu rudá barva. Ano, tam mezi davem stojí osoba, kterou už jsi viděla. Krvavě rudé vlasy, tmavě modrá široká róba připomínající hvězdnou oblohu…      

Vera De Lacey

„…Bývalý.“ Odpoví ti rudovlasý muž po chvíli na tvou otázku, avšak nevypadá to, že by se tomuto tématu chtěl, jakkoliv dál věnovat. Je to až trochu zvláštní. Za své působení v Jeruzalémě jsi i ty měla možnost potkat se s několika důstojníky armády. Ve svých honosných uniformách a šavlemi u pasu často přitahovali pozornost na společenských událostech. A armáda, většinou to bylo jediné téma, o kterém se byli schopni bavit a na jenž byli náležitě pyšní.

„A to by byla jistě má smrt… Děkuji.“ Ještě jednou avšak o poznání méně se ti ukloní, když odmítneš další tanec a především zmíníš zástup tanečních entusiastek. Se sklenicemi v rukou se proto vzdálíte na okraj tanečního parketu do místa, kde není v dohledu nikdo známý.

„Hledala? Je těžké někoho hledat na zrovna takovéto akci.“ Trhne o něco podrážděněji hlavou a rozhlédne se kolem vás. „Někdy mám pocit, že mi tohle dělá naschvál.“ Zamumlá skoro neslyšně a nakloní sklenku, aby do sebe bez mrknutí oka obrátil zbytek jejího obsahu.

„Takže vévodu, heh. Nedal si moc práce s maskou. Je pravda, že pokud ho dobře znáte, není problém ho poznat, že?“ Prohodí jen tak mezi slovy a je tedy už jasné, že Essingtonovu identitu jste oba odhalili správně. „O ničem důležitém. Já s ním rozhodně mluvit nechtěl. Jsem zde dnes večer kvůli někomu jinému.“ Opět jeho oči pozorně obkrouží vaše okolí, ale stejně jako před tím viditelně nikoho známého nezahlédne, a tak zastaví na tobě. „Jinak máte pravdu. Nemusím se tam vracet. Možná ne hned. Myslím, že půjdu najít nějaké méně živé místo s něčím kvalitnějším k pití, než jsou tyhle… bublinky.“ Postaví s úšklebkem prázdnou sklenici na jeden z táců procházejícího číšníka. „Ostatně hledat někoho na maškarním plese je čiré bláznovství… většinou.“ Skloní k tobě pohled, když se zastaví na místě po tvém nezvyklém dotazu.

„Bohem zapomenuté… Prosím neberte má slova lady jako nějaké rouhání. Nemyslel jsem to tak, jak myslíte. Tohle město má kouzlo jistě pro mnohé. Užívejte si ho a nevěnujte pozornost brblání starého, zahořklého muže. Vidím moc dobře, že se vám zde líbí.“ Opět to skoro neznatelné pousmání. „Popřeji vám tedy pěkný večer a…“

„Bude dáma tančit?“ Ozve se za vámi neznámý, ale příjemný hlas, který se vloží do vašeho rozhovoru. Když se ohlédneš, uvidíš muže se stříbrnou maskou. Hnědé vlasy má spletené do copu a na sobě má ničím výrazný oblek. Vlastně ve světle některých extravagantních či zdobených módních výstřelků, které jsi měla možnost už párkrát za večer zahlédnout, působí až příliš obyčejně a nevýrazně. Nejspíš ne všichni pozvaní měli tak velké rozpočty na utracení anebo to snad pro ně nebylo tak podstatné. Kdo ví. Rudovlasý muž na něj pátravě pohlédne, aby mu nový příchozí jen věnoval úsměv. Nutno podotknout, že o poznání hřejivější, než jsi měla možnost vidět u svého prvního tanečního partnera.

Odolám nutkání se kousnout do rtu a svoji odpověď upřesnit. Není nic horšího než nejistota proplétající se mezi slovy našeho mnohoznačného rozhovoru. Kráčíme společně vstříc parketu a po jeho boku je tak snadné cítit se… Výjimečně. Lidé nám ustupují z cesty, ať už tak činí nevědomky či úmyslně, je to jako ocitnout se zpátky na stránkách příběhu vyprávěného hrotem pera. Zastavíme se mezi dalšími dvojicemi, tak akorát v tu správnou chvíli, kdy se sálem rozezní první tklivé smyčce.

Pohledem sklouznu ke zlaté vločce a přeci jen se musím pousmát. „Chytré…“ podotknu polohlasně. Lord Farnham si očividně rád hraje se slovy. I s ostatními. Nyní si jsem jistá, že to musí být on. Sám Edrik Farnham, muž sedící v čele rady. Náhle… Náhle všechny ty věci pronesené v budoárech šeptem, zkazky o nejzáhadnějším muži Nového Jeruzaléma začínaly dávat smysl.

„Jak nahoře, tak i dole,“ drobně pohnu hlavou. Mnohoznačnost jeho slov mi dává prostor pro přemýšlení, možná jim kladu více váhy, než bych měla, ale… Nemyslím si to. Jedna z rukou spočine na mém pase společně s ujištěním, kterému ke svému vlastnímu překvapení věřím.

A skutečně. Lord je dokonalý tanečník – ba co více, taneční partner. Nesahám mu ani po kotníky, během tance si to uvědomuji čím dál více. Ovšem s každou zamaskovanou chybou či vytančeným přešlapem mi na tom přestává záležet. Mohu se uvolnit a spolehnout se na něj, přestat se zaťatě soustředit na vlastní nohy a začít vnímat okolí.

Přistihnu se, že si to… Užívám. Neseme se ladně sálem v elegantních otočkách, obklopeni zlatými odlesky a ostatními hosty, ze kterých se stává pouze barevná kulisa. Cítím se… Bezpečně. Obklopena tou důvěrně známou zlatou září slibující, že vše je takové, jak má být. Poprvé ve svém životě se cítím to samé, co… Dumah. A líbí se mi to, přesto jak je to celé šílené. A děsivé.

Z toho zvláštního transu mne vytrhne jeho hlas. Rusé vlasy zavíří vzduchem a okolí na okamžik splyne ve šmouhu protkanou zlatem. „Lítost přichází vždy pozdě, lorde,“ odpovím tiše, sotva se svět aspoň na okamžik ustálí. Nejsou to moje slova – tahle patří Dumah, vyřknutá jako políček pro svoji nebeskou sestru jakkoliv zdaleka nebyla jen o její zradě. Zdaleka ne.

„Od mého Probuzení není nic jednoduché. Možná nejsou komplikované časy. Ale my,“ hlesnu se vzpomínkou na Alexandra a to, co mi při jednom z mála našich rozhovorů řekl. Krátce se pousměji, než přijde další otočka a koutky rtů opět poklesnou.

„Proč jsem pro vás tak důležitá?“ natočím tvář k té jeho. „Nebo ne… Zeptám se jinak. Proč je pro vás důležitá Dumah? Protože já nemám nic, kvůli čemu by stálo za to vynaložit úsilí ani prostředky,“ zeptám se s bušícím srdcem. Dost bylo her a mnohoznačných vět. „A… Jak? Je jen jeden muž, který znal celou pravdu,“ dodám rychle. Další otočka. Další špatný úkrok zamaskovaný hbitým pohybem do strany mého společníka. Není to správná otázka, vím to. Odhaluje moji vlastní slabost a záleží vůbec na odpovědi? Nemělo by. Jsou důležitější věci i lidé, přesto... Některé věci se nemění.