Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Dokonalost Trpělivě sedím, vstávám, natáčím tvář a zavírám oči jako bych nebyla ničím víc než marionettou. Mlčím, poslušně dlouze vydechuji při utahování šněrování korzetu šatů, aby obepnul můj hrudník i boky pevně obepnul a dal jim ten správný tvar přesýpacích hodin. Pokud by housenky také musely absolvovat takovou zdlouhavou cestu ke své proměně v motýla, pravděpodobně by se na to vykašlaly. A nikdo by jim to nemohl vyčítat. Hlavou se mi honí nejrůznější absurdní myšlenky, zatímco jedna z žen umně nanáší na moji tvář vrstvu líčidel a další natáčí měděné vlasy na rozpálené železo kulmy. S každým tahem štětečku, s každým pramenem vlasy připnutém do složitého elegantního účesu jako bych to čím dál méně byla já, ale... Někdo jiný.
Velká jeruzalémská opera. Nejhonosnější místo v celém městě dávající jasně najevo, že se rozhodně jedná o tu nejvýznamnější společenské událost celé sezóny. Zaskočí mne, když se od Noaha dozvím, že mne doprovází pouze na místo a nikoliv i na ples. Z kočáru tak vystupuji sama, pouze za doprovodu jeho povzbudivého úsměvu a krátkého rozloučení.
| ||
| |||
 | A hra může začít
Opera už zdálky září jako nejjasnější hvězda ne nebi, briliant vsazený do města zahaleného jiskřivým sametem noci, nebo možná plamen táhnoucí k sobě místní smetánku jako můry. Budova je to nádherná. Rodiče mi o ní vyprávěli; tady se prý pořádaly ty nejlepší sešlosti sezóny a jedné takové se dnes účastním i já. Musím jim o tom všechno napsat, budou rádi. Vždycky jsem sem chtěla jít; ale po boku manžela se mi to nepoštěstilo. Nikdy nebyl čas. Později, sliboval tak dlouho, až se z později stalo nikdy. Zavřu oči a prsty bezděčně promnu zlatý přívěšek, než mi v mysli vytanou matčina kárává slova. S povzdechem nechám ruku sklouznout do klína. Správná dáma je ztělesněním klidu a grácie; podobná rozpačitá gesta si za všech okolností odpustí. Jestli si vůbec někdy připadám jako ztělesnění klidu a grácie, dnes to není. Dnes rozhodně ne. Když kočár zastaví, počkám, až mi sluha otevře dveře, a nechám si pomoci ze schůdků. Očima plných obav se zadívám na zářící budovu a naposledy zaváhám, než vpluji do pestrobarevného proudu lidí unášejících mě až do hlavního sálu. Někde stranou zastavím. Obdivným pohledem vystoupám až ke stropu. Navzdory nervozitě svírající mi hrdlo se pousměji. Mihotající se záře křišťálových lustrů se rozlívá okolím a takřka jako krátkými, impresionistickými tahy štětce se odráží od tmavých stěn. Je to nádhera, jednoduše nádhera. Philip by tomu pozornost nevěnoval; neviděl by v tom nic pozoruhodného, leda by se zrovna snažil udělat dojem na umělecky založeného vévodu. Dnes jsem tady však sama. Je to děsivé, ano, pořádně nevím co se sebou, ale nikdo mě nepopohání za starými známými ani nově zvolenými cíli k okouzlení. Mohla bych tady stát klidně celou noc a jenom se kochat výhledem, pokud bych si to tak přála. Takřka bezděčně se zaposlouchám do tlukotů srdcí kolem mě, malebně se proplétajících se smyčci hudebních nástrojů. Vnímám, jak se někomu chvěje srdce nervozitou. Jak se tep klidní, když dáma v růžových šatech najde svého vyvoleného společníka a ten jí s úsměvem nabídne rámě. A jak jiné srdce poskočí takřka ve stejnou chvílí závistí a neskryje ji zdaleka tak dobře jako maska na tváři. Se zamyšleným úsměvem tu scénu pozoruji, než se k trojici připojí i čtvrtý a tichý rozhovor zanikne v salvě zdvořilostních frází. Když opět vykročím, připadám si už klidnější. Pátravým pohledem bloudím po sále, zatímco kroky neomylně směřuji k hudbě. Tam, kde je hudba, bude zákonitě i taneční parket, a to jsem přeci chtěla. Zatancovat si. Ulovit zkušeného tanečníka a zapomenout na starosti posledních měsíců. Proto jsem v prvé řadě přijala pozvání. To až později se z dnešního večera stala hra, kde se asi schovává Lucifer. Mohla bych ho hledat od začátku až do konce dnešní události, projít každičkou chodbou a nakouknout do každičké lóže, stejně bych ho nemusela najít. Pozvané je snad opravdu celé město. Napůl jsem si jistá, že jsem něco musela pochopit špatně. Tohle je… nesmyslné. A přece vím, že pohledem hledám právě jeho, ať už mi to připadá nesmyslné nebo ne. | ||
| |||
 | Každý drobný detail Delilah Blair Flanagan , Vera De Lacey
Natahování punčošek. Šustění drahých látek z honosných večerních rób. Jedné modré, druhé zlato černé. Utahování dlouhých tkanic korzetů a štiplavý zápach nahřívaného železa od kulmy na vlasy, na kterou se natáčely dlouhé kadeře. Zapínání drobných knoflíčků i tahání za vyčesávané vlasy. Natahování úzkých dlouhých rukaviček i připínání blýskajících se šperků. Míhající se postavy, které měly plné ruce práce s přípravami všeho potřebného. Dělo se toho tolik.
☩
„Tento odstín červené? Anebo by paní raději zvolila nějaký jemnější?“ Zeptala se jedna ze služebných Very a předložila jí výběr malých plechových krabiček s růžemi na rty v rozmanitých odstínech. Její paní ale příliš dlouho neváhala. Její představa byla jasná a stejně tak i její volba. Služebná přikývla. Štětec nabral trochu krému v rudém odstínu a začal jej lehce a přesně roztírat na rty.
☩
„Prosím, zavřete oči. Bylo by nepříjemné, kdyby se vám něco z toho dostalo do očí.“ Slyší Delilah tiché instrukce od osoby, která zrovna otevírá nenápadné pouzdro, ve kterém jsou drobné vločky zlata, aby je pak nabral tenký štětec a začal jimi jako zlatým popraškem zdobit okolí očí a líce. Každý detail musí být dokonalý i přes to, že jej nakonec skryje maska.
☩
„Sluší vám to.“
Usměje se na Veru jedna ze služebných, když konečně stojí před zrcadlem oděná ve své vlastní fantazii, jenž jako mávnutím kouzelného proutku nabrala hmotnou podobu. Zlatá hvězda zavěšená na jemném řetízku se leskne na hrudi a stejně tak zlaté odlesky hází pozlacené části její masky, která halí její obličej. Vše je připraveno. Kočár už čeká.
☩
„Sluší vám to.“
Ozve se Noahův hlav, když vstoupí po vyzvání do místnosti, kde už je vše hotovo a se zamyšleným úsměvem hledí na ženu ve zlaté a černé. „Bude mi ctí vás doprovodit na místo lady.“ Zkušeně se ukloní a pak ti nabídne rámě, aby tě vyvedl z hotelu a připojil se k tobě alespoň na cestě. Kočár už čeká.
☩
Kola zastaví na dlážděné cestě před budou Velké jeruzalémské opery. Je to jedna z nejhonosnějších budov města stojící v centu Zahrad. Kromě operního sálu je zde také několik dalších sálů, které se využívají pro společenské akce. Většinou stačí některý menší, ale dnes večer má být k dispozici kromě prostor opery hlavní Křišťálový sál, který je vyhlášený svými rozložitými křišťálovými lustry a vysokými stropy. Tato část města v tuto chvíli žije. Kočáry zastavují před širokým schodištěm, které vede do budovy a vystupují z nich elegantně oblečení hosté. Schází se zde crème de la crème jeruzalémské společnosti. Ve světle pouličních lamp se lesknou zdobené masky i drahé látky, které je halí a ukrývají tak to, kým ve skutečnosti jsou.
Vystoupíte z kočáru. Nikdo vás nedoprovází. Jste poprvé na takovéto podobné akci bez manželů. Bez jakéhokoliv doprovodu. Pár pohledů zpoza masek se stočí vaším směrem, zatímco stoupáte do schodů, abyste se ztratily v reji lidí a masek. Nikdo neohlašuje váš příchod ani jména, a tak stačí následovat ostatní hosty, kteří se trousí do budovy.
Pak se před vámi otevře pohled na Kříšťálový sál. Lomené obloukové stropy jsou ve výšce několika pater a na řetězech z nich visí masivní lustry plné křišťálových závěsů, jenž se neustále pohupují a mihotavě poblikávají. Stropy podpírají mramorové sloupy s vytesávanými korintskými hlavicemi. Když už dohlédnete na stěny, jsou lemovány buďto vysokými okny anebo zrcadly v kovových rámech. Vše je zdobeno. Každičký detail i na jinak prosté stěně, jenž jsou vyvedené v tmavých barvách. Štukování je pak zlacené a na některých místech jsou použité kazetové stropy z exotických dřev. Vzduchem se nese směsice vůní exkluzivních parfémů, nesrozumitelné šumění lidských hlasů a kdesi z dálky doléhají tóny nevtíravé hudby.
Jste na místě.
| ||
| |||
| Poslední přípravy „Kolem desáté, dobře. Někoho pošlu,“ přikývnu s uvolněným úsměvem. Není těžké pochopit, proč to tady má Robert rád; je to příjemné místo. „Pokud budu něco potřebovat, určitě se zastavím.“ Není pravděpodobné, že bych v budoucnu pořizovala takhle drahé šaty. Jednání s vévodou Essingtonem bude brzy u konce, již příští rok, ať už to znamená cokoliv, a pak… pak konečně pojedu domů. Svým způsobem mě to mrzí, i když ne moc, těším se na rodinu a představa podobných událostí je lákavá jenom napůl. Nebýt na pozvánce jméno zrovna Farnhama, nejspíše bych ji odsunula stranou jako všechny ostatní. A nebýt těch masek… takhle mohu alespoň doufat, že drama rodiny De Lacey zůstane za dveřmi. Před zrcadlem se otočím, abych se na šaty podívala ze všech stran. Navzdory široké suknici jsou lehké, díky materiálům ideální pro tanec. Přinejmenším v porovnání s alternativami. Jsem na to celé zvědavá. Kdo tam bude, co bude mít kdo na sobě a kdo bude s kým tančit? Bude to velká událost, větší a honosnější než kterýkoliv ples, který jsem za necelý půlrok v Novém Jeruzalémě navštívila, a rozhodně větší než společenské sešlosti v Davenportu. „Jste si jistý, že to nepojme jako výzvu?“ neodpustím si pobavenou poznámku na Robertův účet. Napůl už mám v úmyslu vykročit ke dveřím vedlejší místnosti a převléct se, napůl pokračovat v rozhovoru, ale Anna je každopádně rychlejší. Na omluvu Atkinsona něžně zavrtím hlavou. Opravdu není třeba. Chápu to. Již poněkolikáté tak stanu před zrcadlem ve vedlejší místnosti a nechám si pomoct ze šatů, které jsou pomalu složitější než plná zbroj. Zajímalo by mě, jestli bych si vůbec vzpomněla, jak se něco takového obléká. Možná. Když zavřu oči, skoro cítím vázání pod prsty. Jako dávno zapomenutou melodii deroucí se na mysl. V minulém životě jsem musela podobný pohyb provést tisíckrát, teď se mi připadá cizí a vzdálený. Zítra kolem mě bude létat několik dívek, aby všechno vypadalo správně. Pleť, vlasy, doplňky. Všechny ty drobné detaily, na které dáma nesmí zapomenout. Zerachiel by to považovala za úsměvné, ale já strávila celý život podobnými přípravami, byť se teď odehrávají na mnohem větší škále; možná je to také svého druhu zbroj. „Také jsem vás ráda poznala, Anno.“ Bezmyšlenkovitě se natáhnu a zlehka jí stisknu ruku, abych dodala slovům patřičný důraz. V jiném životě jsme mohly být přítelkyněmi. Více ji ale nezdržuji, vypluji zpátky do hlavního prostoru krejčovství. „Na shledanou, pane Atkinsone. Poděkujte Robertovi i za mě, budete tak hodný? A…“ Zarazím se, přičemž nerozhodně promnu látku černých rukaviček v ruce. Nechtěla jsem nic dodávat, ale odhodlání počkat ze mě opadává jako poslední podzimní listí na větvi stromu. Jistě bych měla udělat aspoň něco. Dát najevo své rozhodnutí. Vzkázat mu něco. Co když jsem to celé špatně pochopila? „Řekl byste mu, že… že se budu těšit na naše další setkání?“ Napadá mě toho tolik, co bych řekla raději, a ještě raději bych se zeptala na Robertovu adresu, ale nakonec se ovládnu. Nejspíše by tady nebylo moudré trousit poznámky o Luciferovi, ať už bych to zaobalila jakkoliv. Takhle přinejmenším naznačím ochotu pro další setkání. Pokud ho zítra nepotkám, začnu to řešit pak. Ale hledat ho v moři masek… probůh, je to nemožný úkol, jako hledat jehlu v kupce sena, ale copak mě to někdy odradilo? Věnuji panu Atkinsovi a jeho neteři poslední úsměv, než vykročím chladnou ulicí vstříc kočáru. Ten den už to vydržím. * * * Následující ráno se úkolům od právníků vyhnu obloukem. Odmítám si jimi kazit náladu. Dokumenty, které mám projít nebo se s nimi seznámit, odložím na jindy. Však neutečou… Kdyby mohly utéct, otevřela bych jim dveře a vypustila je na svobodu. Přesně v deset hodin pošlu někoho kočárem pro šaty. Samotné přípravy ještě počkají; dopoledne bych mohla strávit jakkoliv – malováním, vycházkou, návštěvou přítelkyně, psaním dopisů –, nakonec však pohledem vždycky končím na hodinách, jejichž ručičky se hýbou buďto příliš pomalu nebo rychle. I když jsem si ještě ráno nepřipadala nervózní, teď už to tvrdit nemůžu. Ani nevím, co by bylo horší. Kdyby večer nikdy nenastal, nebo skutečnost, že nevyhnutelně nastane. Měla jsem Robertovi nechat zprávu. A nespoléhat, že Lucifer bude mezi pozvanými. I kdyby opravdu byl, je to špatný nápad. Příšerný nápad. Nikdy jsem to pozvání neměla přijímat. To nejmenší, co teď mohu pro rodinu De Lacey udělat, je klidit se jim a všem jejich známým z cesty, ne kamkoliv chodit v jejich jménu. Prokleji se za každé rozhodnutí za poslední týden, ale jednu věc nezpochybním ani jedinkrát – dřevěnou krabičku trpělivě čekající na toaletním stolku. Když konečně nadejde čas příprav, uleví se mi. Dá mi to něco, od čeho nemohu odběhnout a na co se opravdu musím soustředit. Představu mám v hlavě jasnou, to já dnes držím otěže. Nepotřebuji se dlouze zamýšlet, abych rozhodla, jaký chci účes, jaké náušnice, nebo jakou barvou zdůraznit rty. Teď už jsou to jenom kousky skládačky snadno zapadající na svá místa. Přinejmenším v něčem se vyplatí hodiny nad dámskými magazíny a příručkami, jak se správně chovat ve společnosti. Nepřišla jsem do Nového Jeruzaléma nepřipravená, jenom… jsem ho zoufale podcenila. A, když se pak podívám do zrcadla, jindy neposlušné vlasy mám zkrocené do precizních kudrlinek padajících mi po zádech jako rudý závoj, na hrudi se mi leskne zlatá hvězda a navzdory masce dokonale ladící se šaty si nepřipadám ani trochu připravená. | ||
| |||
| Šaty jako zbroj Probírám se popsanými listy – je to jako listovat vlastní pamětí. Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale nesouhlasím s tím. Jizvy, které po nich zůstanou přetrvají na vždy a bolest – bolest mizí jen pomalu, čeká v ústranní, aby se mohla připomenout. Ty příběhy jsou mé jizvy. Zvrásněné vzpomínkami a zážitky, které mi vepsal do života osud jako bych byla jen jednou z těch žen, o kterých jsem psala ve svých povídkách. Přejedu prsty po slovech vrytých do papíru černým inkoustem, po větě popisující stín spředený z dýmu a temnoty. Bytost, kterou jsme měla za zhmotněné šílenství, přivedený na svět, aby mne potrestal za hříchy, které jsem napáchala… Aniž bych v té době stejně jako Caroline věděla, že to pravé monstrum chodí po chodbách převlečené za člověka. Život je plný ponaučení. Nic není takové, jak to vypadá.
Dokonce ani já. Čím více papírů vezmu do rukou, tím palčivěji si uvědomuji, kolik se toho změnilo. A nešlo jen o pohled do zrcadla. O tvář, se kterou jsem se denně vídala a čím dál více mi připomínala odraz jiné ženy – krásné a vznešené, jakou jsem jako malá holka chtěla být. Té, jejíž duše sdílela tohle tělo a pomalu prosakovala ven skrze mne samou. Ani samotný Nový Jeruzalém jsem nedokázala vnímat stejně – a nešlo jen o všechno to zlé a temné, co jsem dříve neviděla. Patřila jsem sem, bez ohledu na vše zlé, co se mi tu stalo. Představa, že bych odsud měla odejít a nechat to všechno za sebou… Mi byla nepříjemná, úzkostná – stejně jako se Dumah cítila tehdy při pomyšlení na to, že by se vzdala… Zlatého města. Svého domova.
Ozve se zaklepání. Krátce pohlédnu na hodiny a sklidím papíry zpátky do kufru. Bude to chtít něco lepšího, kam je uschovat, ale prozatím to musí stačit. Za dveřmi dle očekávání čeká Noah v doprovodu snad celé armády. Tedy, trochu přeháním, ale pohled na tolik cizích lidí hrnoucích se obtěžkáni věcmi do pokoje mne zaskočí. Možná jsem opravdu odvykla společnosti. Kdo by se mi ovšem divil? Po dnech samoty strávené ať už ve tmě či ve vile mi tohle celé připadalo jako zjevení. „Tohle jsem vám mužům vždy záviděla. Nemuseli jste tomu rozumět,“ odpovím s náznakem úsměvu Noahovi, zatímco ukročím stranou, abych zástupu nosičů i gardedámám nezavazela. Opravdu toho nenesou málo, překvapí mne i možnost výběru šatů.
Přejdu k posteli, na které se ocitnou rozložené večerní róby včetně nachystaných masek. „Jako by to byl osud,“ brouknu, jakmile jedna z žen zmíní nehodu kočáru. Komplikace. Slovo vystihující můj život. „V pořádku, oboje šaty jsou mistrovské kousky, vyberu si z nich,“ ujistím ženu, zatímco si šaty prohlížím. Vybíral je osobně lord Farnham? Nebo jen dal pokyny někomu, aby to zařídil? Tolik otázek a odpovědí jsou opět jen domněnky. Nakloním se nad postel, prsty přejedu po látce obou sukní. Jsou to krásné kousky šité z těch nejlepších materiálů, to poznám. A zároveň natolik rozdílné…
Pohledem sklouznu k těm světlým, připomínajícím něžné jaro, podtrhujícím tu křehkou nevinnost a krásu. Kdyby tu se mnou stál kdokoliv z mého starého života, vybral by mi je. Manželovi by se zajisté líbily. A mne by učarovala maska zakrývající celou tvář, umožňující se skrýt a schovat před světem. Ano, k Delilah by se hodily, vypadala by v nich… Krásně. Jenže já už nejsem ona. Ztratila jsem její nevinnost i ostych zakazující byť se pokradmu dívat na černé odvážnější – a výraznější – šaty s myšlenkou na to, že se to ke mně nehodí. Přesunuji svoji pozornost k té smělé kombinaci černé a zlaté lemované tmavým peřím dodávajícím šatům i masce tu vyzývavou dramatičnost. Na rtech se mi objeví posmutnělý úsměv. Byly to barvy Kamaela. Černá a zlatá. Ta kombinace mu vždy dodávala na vážnosti i respektu. Vypadal tak vždy sebejistě a rozhodně bez ohledu na to, jak se ve skutečnosti cítil.
Stojím tam a přesně vím, jaká by byla volba Delilah i Dumah. Je to hořkosladké uvědomění, bilancování mezi dvěma světy. Žena na mne promluví a já vím, že čas pro rozhodnutí vypršel.
„Ty černé prosím. Ty si vezmu dnes večer,“ odpovím tiše, leč rozhodně. Sice stále tápu v tom, kým jsem a měla bych být… Ale už vím, kým rozhodně nejsem. A… Myšlenka na to, že se do dnešní bitvy obleču do barev Generála mi dodá odhodlání. Půjdu tam a budu hrdě čelit všemu, co mě tam čeká namísto toho, abych se před tím ukryla.
Sotva svoji volbu vyřknu… Svým způsobem se mi uleví a pocítím drobný záchvěv radosti z té volby. Radosti a hrdosti, jakkoliv to je hloupé. A s tím pocitem se odevzdám do péče čtyř žen, které mne mají na dnešní večer připravit. Šaty, vlasy, maska – vše musí být dokonalé. Vím to, a tak neodporuji a snažím se jim vyjít vstříc, abych jim práci zbytečně nekomplikovala. Přeci jen je to něco, co nedělám poprvé, byť po takové době je to pro mě přeci jen nezvyk – stejně jako korzetové šaty samotné. Ovšem… Jak jsem to říkala tehdy Alexanderovi? Naše oblečení nemá být pohodlné. Je to zbroj Nového Jeruzaléma.
A já jsem konečně připravená se Jeruzalému postavit čelem.
| ||
| |||
| Verše: Dlouhá mise Marael
„Říkají tomu cheba?“ Nakrčí Ramiel nos a trochu nedůvěřivě si tě prohlédne. Po světě smrtelníků se pohybuješ výrazně častěji než on, takže jsou tvé znalosti jejich životů o poznání širší. Platíš tedy z vás dvou primárně za toho, který má na starost řešit záležitosti při jednání se smrtelníky. Ne, že by se Ramiel až tak často uměl držet stranou, jak by správně měl, ale takový už je. Ostatně, on si to může dovolit. To, že s někým takovým jednali, zase rychle zapomenou. Ani jeden nezanecháváte při své práci stopy, každý ale jiným způsobem.
„Nevím… Cheba? No, už jsem slyšel u lidí i divnější slova.“ Otáčí placku chvíli zkoumavě v ruce, než jen pokrčí rameny a kus si z ní ukousne.
„Hmmh? Kde?“ Promluví opět mezi sousty naprosto ignorujíc tak tvou poznámku. „Tam dole. Na tržišti toho měli plnou ošatku, tak jsem si jich pár vzal. Není to špatné. Takové… hutné.“ Pokračuje dál bez okolků a tobě je jasné, že tomuhle by mezi lidmi říkali krádež. Ve Zlatém městě nebyly třeba peníze a handrkování se o ceny. Tohle byla specialita lidí. Hromadit a střádat, i když měli dostatek.
„Možná příště zkusím ty, které vypadaly něčím naplněné. Zajímalo by mě, co do toho tady asi dávají.“ Pokračuje dál přemítavě, zatímco se zahledí na oblohu nad vámi, která je posetá nespočtem stříbrných hvězd. Je to pohled, který ze Zlatého města neznáte. Ne, to v nočních hodinách zahaluje i tak všudypřítomná zlatá záře, která je však v tuto dobu tlumená a mihotá se na černé obloze podobná té, jenž je zde na vidět nad zasněženým severem.
„Stejně tu asi ještě nějakou dobu budeme.“ Povzdechne si o poznání vážněji, dál hledíc na temnou oblohu a mimoděk si shrne rozfoukané černé vlasy z tváře. Má možná i pravdu. Váš úkol byl prozkoumat město a zjistit, zda se tu někde nepohybuje někdo z Padlých. Těch, kteří zradili Nebesa a dali se na stranu Lháře. Prvního padlého, který nesl jméno Lucifer. Možná právě proto byl s tebou vyslán i Ramiel. Tyto záležitosti Zlaté město nebralo na lehkou váhu a jednalo se o potenciálně nebezpečná střetnutí.
„Taky nás tu můžou nechat čekat měsíce. Roky… Eh, děsivá představa. Doma je doma. Když se teda na jednoho zrovna nehroutí jeskyně…“ Zamumlá poslední větu tiše sám pro sebe a pak sní poslední kousek placky, kterou měl v ruce a zbytek zabalí zase do hrubé látky a schová. „Zas tak skvělej ten cheba není.“ Zašklebí se a s lehce teatrálním heknutím se opře o kolena, aby se postavil. Stejně jako jindy, neslyšíš od něj při tom pohybu jediné kovové zacinkání, zašustění látky a vlastně ani jeho dech.
„Kterou část, že máme na plánu dnes večer?“ Skloní k tobě pohled modrých očí, zatímco vítr nenechavě zvedá cípy vašich plášťů.
| ||
| |||
| Jídlo je dobré. Neřekla by si, že se jedná o nějakou výtečnou kuchyni. Je to přeci jen trochu mdlé oproti jídlům, na která sis mohla zvyknout za svého pobytu ve vile u moře, ale možná si jen uvykla na trochu jinou než místní kuchyni. Najíš se a vrhneš na roztřídění svého spisovatelského díla obsaženého v jednom obyčejném a teď už poněkud poničeném kufru.
Papíry šustí a ty listuješ stránkami. Občas se ti při pročtení pár slov připomene moment, kdy jsi zrovna tuhle část psala a jindy zase vytane na mysli vzpomínka na to, co tě k tomu inspirovalo. Málokdy je to něco pěkného, ale i to negativní tě dovedlo sem. Do pro tebe neznámého hotelu z důvodů, které ti byly zatím stále zastřené. Před událost, kdy budeš muset zase mezi lidi z nichž některé budeš jistě i znát z doby, která se zdála dávnější, než tomu bylo ve skutečnosti. A především tě to do zpět města, ve kterém jsi se cítila jako doma a… prostě jako jeho součást. To vše tvořilo směsici pocitů.
Při pohledu do zrcadla vidíš ženu, kterou sis zvykla v posledních dnech vídat pravidelně, ale být tam odraz Delilah před třemi měsíci, nepoznala by ses. Vlasy nabraly opět o něco měděnější odstín, tvář působila, jako kdyby se její rysy pozměnily, staly více symetrické a zjemněly. I tvůj postoj a držení těla byli jiné. Přímější. Narovnanější.
Čas klidu ti však protekl mezi prsty rychlostí horské řeky. Ani ses nenadála a ozvalo se zaklepání na dveře. Letmý pohled na hodiny stojící na jedné z komod prozradil, že Noahem slíbený čas už uplynul. Tmavovlasý muž už stál dle očekávání za dveřmi a přes jeho rameno jsi viděla i další lidi. Ti tentokrát ale nepůsobili jako někdo z jeho ozbrojených kolegů. Ne jednalo se na první pohled o vcelku průměrně vypadající občany Jeruzaléma, které si byla zvyklá vídat mezi zdmi vašeho sídla. A především to byly z velké části ženy.
„Už je čas lady.“ Pousměje se soucitně Noah, který nevypadá, že by stál o to být na tvém místě. „Tito by vám měli pomoci se náležitě připravit. Těmto věcem jistě rozumí lépe než já.“ Ustoupí o krok zpátky, aby uvolnil prostor té menší suitě sloužících, kteří sem přišli za tebou.
Vejdou dovnitř a vidíš, že s sebou nesou spoustu dalších věcí přes hřebeny, kosmetiku a jiné podobné propriety, které budou třeba, ale hotelové pokoje je skutečně běžně nenabízí. Ještěže je pokoj tak velký, protože to vypadá, že se ti bude dnes věnovat čtveřice žen. Muži zde sloužili především pro to, aby pomohli donést vše potřebné.
Nakonec před tebe na postel rozloží dvoje večerní róby a položí k nim masky. „Prosím paní. Vyberte si, které šaty se vám líbí nejvíce. Ještě byly na cestě jedny, ale vypadá to, že kočár měl nějakou nehodu a zpoždění, tak snad to nebude příliš vadit.“ Promluví jedna z nich a ukáže na dvojici šatů.
Jedny jsou v černo zlaté kombinaci, převážně z lesklého řaseného saténu, černou krajkou lemující korzet a ptačími pery, které zdobí ramena. Detailně zdobená maska je pak vyvedená v podobném duchu zlaté a tmavých ptačích per jež jsou naaranžované po jejím obvodu.
Druhé šaty jsou pak o poznání barevnější. Připomínají rozkvetlou jarní louku a na dlouhé sukni jsou ještě k podržení tohoto dojmu na jemné síťovině našité růžové, látkové květy. Sametový korzet v mechově zelené je pak bohatě zdobený zlatou výšivkou a celkově šaty působí o poznání vzdušnějším a éteričtějším dojmem než ty první. Maska k nim halí celou tvář. Jedna polovina je tvořená kovovou zlatou částí s jemnými detaily a druhá je pak z malovaného porcelánu. Několik zlatých řetízků a květin pak visí po jejích stranách. Je vidět, že obě masky jsou by tvou podobnu spolehlivě skryly i kdyby jsi byla stále tou starou Delilah.
„Které byste si přála paní?“ Saténová róba  Róba s květinami
| ||
| |||
 | Verše: Nad ostatními
| ||
| |||
| Vůně jídla Moreen Ellsworth Když vejdeš do lokálu pár z hostů se po tobě otočí, ale nevypadá to, že by ti chtěli věnovat nějaký delší pohled. Jediný, kdo se k tobě přiblíží, je žena, která ti před pár okamžiky otevřela v zadní uličce. Donese ti slíbenou zelňačku a k tomu pořádný kus chleba. Miska je plná až po okraj a je vidět, že na tobě nešetřila. „Tady máš holka. A nech si chutnat. Ví bůh, že se potřebuješ najíst.“ Přejede tě od hlavy až k patě zkoumavým pohledem a jen zavrtí hlavou. Ačkoliv jsi nabalená do zimy, jsou na tobě poslední dny bez pořádného jídla vidět. „Nemáš zač.“ Odvětí oproti tvému šeptnutí mnohem hlasitěji a pak už tě nechá, aby odešla zase kamsi dozadu. Sedíš v zadní části lokálu, kde máš poměrně klid. Sice se kolem tebe nese ruch rozhovorů, ale je to spíše jen taková kulisa k něčemu mnohem zajímavějšímu. Zelňačka je totiž výborná. Nevíš, jestli je to tím, že je něco pravdy na rčení, že hlad je nejlepší kuchař anebo tu prostě tak dobře vaří, ale rozhodně je to něco, co ti konečně projasnilo den.
Vychutnáváš si každé sousto a ukusuješ chleba. Je to docela vydatné jídlo a tak se poté, co zdoláš celou misku, cítíš dost nacpaná. Když ti padne pohled na kus chleba, co ti zbývá, je ti jasné, že tenhle už jen tak nespořádáš. Cítíš z něj vůni čerstvého pečiva, zatímco se lokálem rozezní hlasitý smích jednoho ze štamgastů. Vůně zesílí a zvuky se podivně utlumí, až zůstane jen ona a ten hlas.
„…Hah, a já vám říkal…
Verše: Na střechách Marael
“For we are only of yesterday and know nothing, „… že, by si to měla taky zkusit. Je to jen opečená mouka s vodou a trochou koření, ale lidi i s tím málem dovedou zázraky.“ Slyšíš hlas za tebou, zatímco se pod tebou rozléhá pohled na noční město zalité světlem luceren a ohňů. Pod vámi se rozkládá Lystra plná na sebe namačkaných domů s plochými střechami a vysokými věžemi. Ve vzduchu je cítit lehce štiplavý dým a vůně pečiva. Sedíte na střeše jednoho z domů jako dvojice tichých stínů. Tedy… ne možná až tak tichých.
„Nikdo přece neříkal, že si nemůžeme něco málo vzít.“ Ozve se opět ten hlas zpoza tebe a podle špatné výslovnosti si tvůj společník musel už kus toho ukradeného jídla nacpat do pusy. Ohlédneš se a vidíš za sebou vysokého muže s dlouhými černými vlasy, jejichž prameny vypadávají z pod kápě a vlají v nočním větru kolem ostře řezaného obličeje. Na sobě má lehkou tmavou zbroj a u pasu meč a dýku. Přes ramena má pak přehozený plášť, jehož kapuci má nasazenou na hlavě. Znáš ho. Je to Ramiel. Jeden z nebeských válečníků, který patří k pátému kůru. Nestává se tak často, aby byl někdo jako on vysílán do světa smrtelníků. Rozhodně tedy ne tak často jako ty, ale také to není poprvé, co spolupracujete. Přeci jen jsou vaše talenty ideální na nenápadný průzkum, nebo hledání nic netušících cílů.
Jste zde v lidských podobách. Ze zad vám nevystupují žádná křídla a stejně tak jsou skryté i linie vašich zlatých tetování. Ač máte být nenápadní, tak i v této podobě u tvého společníka skoro až září z jeho tváře jeho ledově modré oči.
„Tak to aspoň zkus. Není to otrávené.“ Ušklíbne se na tebe a podává ti jednu z čerstvě upečených placek, které někde po cestě nenápadně uzmul. Ramiel | ||
| |||
| Dobrá zpráva Okamžik přemýšlím nad tím, zda bych další nekonečné čekání označila za „nic nepříjemného“. Sedět v hotelovém pokoji a užírat se otázkami bez odpovědí. Ne, tím jsem strávila už tolik hodin a dnů, že bych je snad ani nespočítala. „Lord Farnham mě nechává čekat už dlouho, další dny mu už nedám,“ potřesu hlavou a v dalším okamžiku kmitnu pohledem k Noahovi, když mi dojde, že jsem to řekla nahlas. Na adresu jednoho z nejmocnějších mužů Jeruzaléma. Odkašlu si, naštěstí mne Noah vysvobodí z rozpaků svojí další odpovědí. Netuším, proč to Farnham dělá. Jako by si snad na společenském soaré, které sám pořádá, mohl najít čas na to, aby mi vysvětlil, oč mu jde. Příliš tomu nevěřím, ale pokud mne tam chce – musí to mít nějaký důvod. A ten důvod nezjistím jinak než… Že tam půjdu. Byť mám stále ten nepříjemný pocit, že muzika opět hraje jen dle parte, které složil někdo jiný. No, existuje jediný způsob, jak do toho vstoupit.
Poněkud netrpělivě vyčkávám, co mi Noah poví k Yan. Vážný tón i výraz jeho tváře nejsou zrovna šťastnými posly a vzápětí pochopím proč. To, že přežila noc by mělo být dobré znamení, ale… Je těžké věřit na zázraky, když víte, že za nimi stojí jen cizí vůle a… Moc. Mimoděk… Vzpomenu si na Yesoda. Zamrkám. Ne, na tenhle Verš nevzpomínám ráda – i po té době stále cítím tu hořkou pachuť zklamání i bolestivou lítost nad věcmi, které se staly. „Bohu na životech lidí nikdy nezáleželo,“ zamumlám tiše. Kdyby ano, neměla by Dumah na rukách tolik krve. Nikdo z nás. Tedy… Z nich. „Chci říct… Doufám – věřím, že se z toho dostane. Působila na mě jako žena, kterou jen tak něco neudolá… A děkuji, pane Noahu,“ dodám a shrnu si pramen mokrých vlasů za ucho, abych zaměstnala ruce.
Další zpráva je mnohem radostnější. „Nehody,“ zopakuji po Noahovi a je patrné, že to slovo mi není po chuti. Ne, když jsem tam byla a vím, co se stalo. „Tak to ráda slyším,“ vydechnu vzápětí a cítím úlevu povolující napětí v ramenou. Aspoň něco vyšlo dle mých představ. „Nejde ani tak o šaty…“ dál to nevysvětluji ani nerozvádím. Spíše se musím srovnat s představou, že mám dvě hodiny, než přijdou cizí lidé, kteří mne budou šněrovat do šatů, zaplétat vlasy a přetvářet mě zpátky v opravdovou lady. Není to pro mne nic nového, přesto cítím podivný tlak kolem žaludku jen na to pomyslím. „To byste byl laskavý. Jistě, počkám tu,“ souhlasím.
Naštěstí to Noahovi trvá sotva pár minut. Otevřu mu dveře, aby mohl opět vejít – tentokrát obtěžkán mými zavazadly. Zvláštně při pohledu na to jedno – byť proděravěné kulkou – se mi na tváři objeví úsměv. „Nemáte ani ponětí jakou jste mi tím udělali radost,“ povím měkce. Je to hloupost, já vím, ale… „Nerušíte. A ještě jednou děkuji,“ rozloučím se se svým dočasným ochráncem a počkám si, dokud neopustí pokoj.
Jídlo mi sice stydne na stole, ovšem nejdříve musím zkontrolovat kufřík s mým pokladem. Vytáhnu ho a položím na komodu a… Je to tam. Všechno. Chvíli bojuji s nutkáním to opravdu poctivě projít a srovnat, když mi zakručí v břiše dost hlasitě na to, abych kufr zase zavřela a posadila se ke stolu. Přinesené hovězí na víně sním takřka bezezbytku a vlastně se nezdržuji žádným vychutnáváním. Zvláště, když tu není nikdo, kdo by hodnotil můj styl stolování, které za poslední měsíce pozbylo většiny těch zbytečných společenských etud.
Po jídle se převleču do čistých šatů – na tu chvíli by se to možná dalo vnímat jako zbytečnost, ale opravdu nechci působit před kýmkoliv, kdo sem má přijít jako nějaká… Jak to matka říkávala? Ah, šmudla. A abych zaměstnala hlavu i ruce, tak zbývající čas trávím možná až příliš důkladnou kontrolou a skládáním listů papíru ve správném pořadí, abych se ujistila, že opravdu nic nechybí. Několikrát mne přitom napadne… Zda nedělám chybu. Jestli by nebylo lepší požádat Noaha, aby mi sehnal věci potřebné k psaní a strávit večer ve známé společnosti vína a inkoustu. V hlavě mi stále totiž zní ta jedna jediná věta…
Máte ráda masky? | ||