Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Společné vzpomínky Vera De Lacey
Skupina neznámých lidí, kteří hovoří s vévodou si přitáhne tvou pozornost. Vypadá to, že oba muži by si ve své zasmušilosti mohli podat ruce, každý to přesto zvládá s osobitostí sobě vlastní. Uděláš krok…
„A to by ty neodkladné záležitosti nepočkaly až po plese? Jistě vám musí staré časy chybět.“ Pronese vévoda, zatímco se vedle rudovlasého muže postaví nejspíše jeho partnerka, kterou vévoda jen přelétne chladným pohledem, který tak moc dobře znáš. Vévoda naopak vypadá, že tu bude sám, ale nijak ho to nevyvádí z míry. Sám se natáhne po jedné ze sklenek od procházející obsluhy.
„Víte, co se říká. Doma je doma.“ Zvedne sklenici v náznaku přípitku k druhému muži a ten se v ten moment zaškaredí, jako kdyby mu víno zhořklo na rtech.
Další krok…
„K tomu nemám co říct. Jste na omylu sire. Na rozdíl od jiných jsem vytáhl paty z tohoto bohem zapomenutého místa. Nic zajímavého tu už nezůstalo.“ Odpoví mu přeci jen o něco klidněji, ale i ty z něj vnímáš frustraci, jenž se v něm při tomto tématu hromadí.
„Skutečně bohem zapomenuté? Takové názory hraničící s rouháním bych zrovna od někoho vašeho postavení nečekal. Ne s vaší minulostí.“ Pokračuje vévoda dál tónem, který by měl snad klidnit rozjitřené emoce, ale samotná slova to příliš nedovolují. Exotická žena také zaznamená stoupající rozladění jejího partnera a položí ruku na paži, hledíc na něj s prosbou vepsanou v očích avšak beze slova.
„…Minulost je minulost. Tu nezměníme. Ani já, ani vy.“ Odsekne mu rudovlasý muž.
„Ne, ale můžeme se z ní poučit.“ Nakloní hlavu lehce na stranu vévoda, ale to už se tmavé oči, připomínající dva uhlíky jeho neznámého společníka upřou tvým směrem, zatímco ses přiblížila k vévodovým zádům. Ten zaregistruje jeho pohled a otočí se stejně jako on. Ruka se sklenicí mu klesne od úst, zatímco se oči schované za maskou neznatelně přimhouří.
„Ah… lady. Promiňte, můžu vám nějak pomoci?“ Vidíš, jak tě vévodův zkoumavý pohled po prvotním zaražení propaluje a hodnotí. Viditelně se tě snaží zařadit. Jeho oči se nakonec nejdéle zdrží na tvé tváři a rudých vlasech.
„Hmm… jsem rád, že dnes nepršelo…?“ Padne váhavá věta naprosto vytržená z kontextu a které by většina ostatních nerozuměla a nebo v ní viděla kdo ví co. Černovlasý muž tě nehnutě pozorně sleduje a viditelně čeká, jestli jeho odhad padl na úrodnou půdu.
| ||
| |||
| Zákulisní informace Delilah Blair Flanagan
„To je pravda. I taková drobnost se počítá.“ Opáčí ti hravě a povytáhne koutek úst do křivého úsměvu. „Přesto jako kdybych ty šaty už někde… Ne, jistě jde jen o souhru náhod.“ Poklepe si zamyšleně prstem na tmavě rudé rty, zatímco tě sjede pohledem od hlavy až k patě.
„Pokud se ptáte mě, tyto způsoby jsou na vámi navrhované cíle moc okázalé a komplikované. Osobně preferuji přímější řešení.“ Odpoví ti maskovaný muž klidným tónem, aniž by se nějak výrazněji pohnul. Celé to jeho neměnné vzezření ho někdy řadí spíše k sochám než živým hostům.
„A pokud se ptáte mě, tohle je určitě mnohem zábavnější forma. Minimálně v porovnání s tím, co se ti teď jistě honí hlavou.“ Přispěchá se svou trochou do diskuze černovlasá žena, která vzhlédne ke svému společníkovi. Ten jí dle otočení hlavy jen věnuje krátký pohled, ale opět je těžko odhadovat, co za ním, nebo spíše za tvou maskou je. „Ne vše musí být práce a mít za sebou milión důvodů, proč to a nebo ono udělat. Možná se sem někteří skutečně přišli jen bavit. Žádné skryté motivace. Cíle. Prostě jen zábava.“ Rozmáchne elegantně volnou rukou po plném sále. „Já tu třeba dnes jsem za zábavou.“ Dodá potměšile a zpoza masky muže vedle ní se ozve jen tiché odfrknutí.
„A co vy dámo? Vás sem zavedla vidina zábavy nebo snad něčeho jiného? Jste jedna z těch, kteří si užívají života, jak přijde anebo se necháváte zatáhnout do plánů v plánech? Nebo snad do plánů jiných?“ Položí ti bez ostychu hned několik otázek, které můžou být na první pohled silně vágní, ale na druhý až nepříjemně na tělo.
„Nechci ti kazit hru, ale myslím, že bychom měli najít Edrika.“ Stočí se temné štěrbiny jinak bílé masky opět k drobné ženě a ta jen poněkud teatrálně nakrčí rty. „Hmmh, uvidíme, kdo ho najde první. Donesly se ke mně zmínky o slunci. Kdo ví...“ Pokrčí rameny a muž jen přikývne. Podivná dvojice před tebou ale dál stojí a dvojice masek se synchronizovaně na tebe otočí jako kdyby na moment byli jedno tělo.
| ||
| |||
 | Na kraji tanečního parketu Tylová suknice tiše šustí s každým krokem. Proplétám se davem k tanečnímu parketu. Je to tady opravdu, opravdu nádherné… Třpytivé lustry připomínající záři hvězd, tmavé kontrastující tapety a lomené sloupy dodávající celé této scéně na vážnosti. Už zdálky vidím první pestrobarevné páry. Nešikovnému muži s hlavou sklopenou tak, že mu maska div nesletí z nosu, si dám za úkol vyhnout; stejně je pro mě moc vysoký. Naopak džentlmen v zelené působí jako dobrý tanečník. Že v náruči drží svou manželku, nepochybuji ani na okamžik, na to ji drží až příliš důvěrně a sebevědomě. Sluší jim to. Toho, koho hledám, zcela nepřekvapivě nenacházím. Aspoň myslím. Vlastně ani nevím, jestli bych ho poznala. Ramiela jsem také poznala jenom díky jeho krvi a těžko bych tady mohla chodit s jehelníčkem, abych si každého tanečního partnera patřičně ozkoušela. Kdybychom se opravdu potkali, byl by to zázrak… ale kde jinde než v Novém Jeruzalémě by se měly dít? Sama nevím, jestli tomu věřím. Možná. Možná jenom věřím, že po všem, co se ve městě stalo, je mi bůh pár zázraků dlužen. Ale dostalo se mi jich více než pár, já vím, jenom nebyly všechny příjemné. A proč by ostatně měly být? Nespokojeně usyknu. V posledních měsících jsem trávila příliš mnoho času o samotě, než abych nepojala zlozvyk propadat vlastním myšlenkám, ale teď zatáhnu za otěže a přiměji se znovu rozhlédnout po sále. Uprostřed vší té nádhery by bylo nezdvořilé trápit se něčím, co už nezměním. Dnešek měl přeci být o něčem jiném. A taky bude. S Luciferem nebo bez něj. Rozjímat nad nespravedlností osudu a hříchy, které jsem vykonala, mám příležitosti několikrát do týdne, zatancovat si… to bych velevážené pány asi dost překvapila. Povědomý hlas – tak nepatřičně vsazený zrovna do chvíle, kdy se mi už skoro podaří setřást pochmurný závoj a soustředit se na důležitější záležitosti, jako je například volba tanečníka – mě přiměje pootočit hlavu. Je to…? Co tady dělá? Překvapeně zamrkám. Ještě před pár měsíci jsem na něj měla tolik otázek, že bych k němu bezmyšlenkovitě vykročila, ale odpovědi mají cenu. Cenu, kterou si zkrátka a jednoduše nemohu dovolit. Najednou nevím, jestli bych se měla co nejrychleji vytratit nebo ho naopak pozdravit. Na tohle poučky ve společenských příručkách nejsou. Snad jsem ho tady měla čekat. I když podobným kratochvílím neholduje, pozvání od lorda Farnhama by jako člen rady neodmítl. Je to povinnost. A ne zrovna příjemná. Nad odpovědí jeho společníka povytáhnu obočí. Zoufale mi v tu chvíli chybí sklenička, v níž bych zakryla pobavený úsměv. Ti dva se našli… Zůstanu stát. Že na dvojici mužů v tmavých oblecích setrvám pohledem déle, než by se dalo považovat za hodné, si uvědomím, až když kolem projde žena v odhalujících šatech. Jistě, maškarní dovoluje i podobné střihy, ale je to… ano, odvážné, to ano. Nepřipadá si v nich, já nevím, naze? Pomalu, jako by mě to stalo veškerou sílu vůle, se přinutím udělat další krok vpřed. A pak ještě jeden, abych se dostala do příhodnější pozice za vévodovy zády. Znovu se otočím k parketu. Tentokrát už však nehodnotím možné taneční partnery. Poslouchat cizí rozhovory je další z mnoha věcí, kterých by se dáma neměla dopustit, ale… tohle z dopisu matce rozhodně vynechám. A koneckonců, o čem by se mohli bavit na plese? | ||
| |||
 | Bez tváří
Atmosféra zde je rozdílná oproti jiným plesům, kterých jsem se musela účastnit. Vnést do zkostnatělé jeruzalémské společnosti masky umožňující skrýt svoji totožnost před ostatními, to bylo odvážné. O to více, že se nejednalo o žádný malý večírek, ale opravdu událost plesové sezóny. Procházím Křišťálovým sálem s jistotou někoho, kdo se těmi úchvatnými prostory rozhodně pohybuje poprvé ani podruhé. Znám budovu opery dobře, byla jsem zde… Víckrát, než by se mi líbilo. Některé věci se zkrátka nezapomínají – třeba to, jak se pohybovat mezi lidmi, tak abyste se vyhnuli jakýmkoliv společenským konverzacím nebo nevyžádané blízkosti kohokoliv dalšího.
Pohledem se na okamžik zastavím u živě gestikulujícího muže ztraceného v rozhovoru s jiným. Není to ovšem on, kdo přitáhne moji pozornost, ne… To jeho společnost. Poslušná manželka stojící po jeho boku, tichá a pokorná, nepochybně si přející být někde úplně jinde. A dost možná i s někým jiným. Jako bych se na okamžik viděla na jejím místě. Kolik večerů jsem takhle strávila po boku Bartholomewe? S uvadajícím úsměvem na tváři a unavující snahou se co chvíli neošít a neohlédnout se toužebně k východu z místnosti či aspoň klidnému koutu bez společnosti.
Ale to je pryč. Nejsem tu jako něčí doprovod – či spíše vězeň čekající na propuštění z výkonu trestu, jsem tu sama za sebe. To já si rozhoduji, kam jdu a s kým se budu bavit. Je to opojný pocit. Na rtech se mi objeví krátký úsměv, když se u mne zastaví jeden z číšníků, kterému jsem šla naproti s jediným očekáváním.
„Ano, děkuji,“ kývnu krátce hlavou, zatímco beru jednu ze sklenic se šampaňským za štíhlou nohu. Očima sklouznu po zlatých odlescích chycených v perlící tekutině, než drobným pohybem ruky naznačím přípitek. Na mě. Na tebe. Na nás, Dumah, pomyslím si krátce a přiložím hrdlo sklenky ke rtům a nechám šampaňské splynout po jazyku. Na okamžik musím uznale pozvednout obočí. Chuť je jemná, zároveň tak akorát sladká i trpká a zanechává v ústech příjemný dozvuk. Tohle je alkohol, který se obvykle nabízí opravdu jen v malé vybrané společnosti, kterou hodláte ohromit. A u které víte, že takové šampaňské skutečně docení. Znovu krátce upiju a tentokrát se musím ušklíbnout. Ne nad pitím, ale nad něčím zcela jiným. Pochybuji o tom, že většina zde přítomných pozná, jak moc drahé a skutečně dobré pití jim zde hostitel nabízí.
Zpoza mých zad se ozve hlas, který mne donutí se ohlédnout přes rameno a zároveň s tím i otočit směrem k dvojici, která se u mne zastavila. Srdce mi poskočí, ovšem v další chvíli se zase rychle uklidním. Ne, hlas té ženy nepoznávám stejně jako ji samotnou. Většinu její tváře halí zlatá rytá maska a její společník… Ten zůstává úplnou záhadou. Jediné, co poznám je fakt, že je to muž. Drobně za svojí vlastní maskou přimhouřím oči, když si tu dvojici prohlížím a nemohu se rozhodnout, zda a na kolik nepříjemné mi je to… Že nemám tušení, s kým tu mám čest. A s kým si mne ta žena mohla splést? Nemám, čeho se chytit… Tmavé vlasy, slabost pro dramatickou červenou, a to na té masce je pavučina nebo peří? O masce halící celou tvář muže včetně vlasů ani nemluvě. Snad jen ta bílá, to nebude úplně náhodně zvolená barva… A ta zlatá? Sáhli po ní dnes jen pro její eleganci nebo je v tom více? A proč by si někdo proboha bral masku, skrze kterou mu bude sotva rozumět a aby se mohl napít, bude si ji muset sundat? Přistihnu se, že příval nekonečných otázek zaplavujících mysl mne příliš rozptyluje. A je to frustrující.
„Nu, aspoň teď víte, kdo nejsem,“ opáčím krátce a schválně se vyhnu jakémukoliv formálnímu oslovení. Je zvláštní tu stát a s někým doopravdy mluvit. Po pravdě jsem doufala, že se tomu vyhnu. Chtěla jsem mluvit s jedinou osobou v tomhle sále, avšak nepředpokládala jsem, že by si na mne v tomhle mumraji vůbec mohl najít čas. Po pravdě jsem tomu věřila méně a méně…
„Záleží, jak se na to díváte. Milá kratochvíle, krutá hra s rozpaky nebo jen způsob, jak hosty přimět k tomu, aby odložili masky, co znají a nechali se vlákat do pasti domnělé anonymity?“ odpovím s nepatrným pokrčením ramen. Ta slova nedoprovodí hravý úsměv ani lehký tón zlehčující cokoliv z toho, co jsem právě řekla. Grimasa, kterou mé rty vykouzlí se nedá nazvat jinak než cynická. Nejsem tu, abych tu švitořila a předstírala, že mne baví konverzace, do kterých mne vtáhnou jiní. Dnes ne. Dnes mohu říkat to, co si Delilah pouze myslela. Dnes mohu dávat najevo, že o žádné z těch povrchních rozhovorů nestojím.
„Samozřejmě… Každému, co jeho jest,“ dodám ještě krátce a dopřeji si další doušek alkoholu ve snaze přebít to drobné napětí, které se ve mne sbírá, jakkoliv se snažím působit nonšalantně a uvolněně. Jak je to dlouho, co jsem byla na plese naposledy? Ani si už nemohu vzpomenout… | ||
| |||
| Něco za něco Delilah Blair Flanagan Procházíš po kraji sálu jistým krokem. Doslova proplouváš mezi lidmi, kteří čas od času působí jako vyjukané děti, které se ocitly v novém prostředí. Ano, taková událost je novinkou i pro tebe. Ženu s mnohaletou praxí s pohybem ve vysokých jeruzalémských kruzích, ačkoliv to nikdy nebylo něco, co by sis užívala a natož se tím chlubila. Sleduješ tu podivnou směsicí lidí a jejich rozmanitých reakcí. Někteří vypadají, že jsou u vytržení z toho, kde jsou. Jiní se rychle natahují po sklenkách ať už na nudu nebo na kuráž. A jsou tu dokonce i tací, kteří si to viditelně příliš neužívají.
Zahlédneš mladý manželský pár. Muž viditelně patří k těm nadšeným a živě se s někým baví, zatímco jeho žena poslušně stojí po jeho boku, tvář halená maskou poslušně sklopená k zemi. Mlčí. Jen drobné gesto, při kterém si nervózně mne ruce v bílých rukavičkách, prozrazuje, že ona bude patřit spíše do té poslední, nejmenší skupiny.
Projde kolem tebe jeden z číšníků, kteří zde roznášejí na tácech občerstvení. Především tedy různé druhy nápojů. „Šampaňské, lady?“ Otáže se tě krátce a nabídne ti jedno z broušených sklenek na vysoké nožce s perlivým nápojem.
Když ochutnáš, musíš sama naznat, že ani na tomto hostitel nešetřil a že se zrovna na podobných částech rozpočet šetří nejsnáze. Je to skutečně kvalitní pití s harmonickou, svěží chutí. Až je to skoro škoda nalévat bez rozmyslu každému, kdo sem byl pozván. Není třeba si dělat iluze i mezi jeruzalémskou smetánkou je značné množství buranů. Sama to moc dobře víš. Peníze neznamenají automaticky i příkladné vychování a zkušenosti.
„… To jste vy?“ Ozve se zpoza tebe ženský hlas, který ale jen těžko můžeš někomu přiřadit. Když se ohlédneš uvidíš drobnější ženu. Tmavé zvlněné kadeře jí spadají v loknách na ramena, jejichž část halí plášť z lehké zlatavé látky. Samotné šaty jsou pak vínově rudé stejně jako její rty. Leštěná zlatá maska připomíná rytbami vzor ptačích per a nebo snad pavučiny?
Když se otočíš jen nakloní hravě hlavu na stranu. „Ah, a nebo… ne. Nejspíš jsem si vás s někým spletla. Taková trapná situace.“ Usměje se široce, ale nespouští z tebe pohled. Ne, z ní nemáš ani na moment pocit, že je to zvířátko zahnané do kouta. Spíše šelma na procházce.
„Hodná maškarního plesu.“ Promluví zastřeným hlasem muž stojící vedle ní, jenž k ní skloní tvář, ze které ale nic nevidíš. Jeho obličej halí bílá, pozlacená celoobličejová maska a stejně tak nevidíš ani pramen vlasů. Jeho maskování je tedy vskutku dokonalé, avšak dost nepraktické, pokud by si chtěl dopřát sklenku podobně jako ty. Vedle drobné ženy působí vysoce, ale neřekla by si, že je nějak nadprůměrně vysoký oproti jiným mužům.
„Pravda, je to milá kratochvíle, za kterou si hostitel zaslouží pak naše díky.“ Prohodí a natáhne se také po jedné ze sklenic šampaňského, ze které se s nemizejícím úsměvem na rtech napije, zatímco při tom věnuje významný pohled svému společníkovi, který takové štěstí nemá. Na druhou stranu mu jeho maska dává možnost tvářit se neskrytě otráveně na podobné provokace. Žena v červené  Muž s bílo zlatou maskou
| ||
| |||
| Známý hlas Vera De Lacey Kráčíš směrem, ze kterého znějí tóny hudby. Čím jsi zdroji blíže, tím spíše v sílících rozmanitých tónech rozpoznáváš, že tu nejspíše bude menší orchestr a ne pouze smyčcový kvartet. Klasická hudba se nese částí sálu, která je určená tanci. Ačkoliv celý ples teprve začíná, je zde už značný počet párů, které podlehly lákání parketu a krouží do rytmu hudby po k tomu určeném prostoru v jedné z prostorných částí sálu.
Není problém najít si nějaké místo, kde máš dobrý výhled na parket a zároveň nestojíš nikomu v cestě. Je to zvláštní tu být takto sama a nemít tu možnost, nebo naopak nemuset vést rozhovor s jinými lidmi, kteří sem s tebou dorazili. Díky maskám je těžké říct, kdo z okolních hostů je tu snad podobně jako ty sám a nebo se mu jen jeho partner někam vytratil. Kdo patří ke komu? A vůbec, kdo je kdo? Jeruzalémskou smetánku si za těch pár měsíců po Philipově boku ještě tak detailně nepoznala a tyto masky přidaly jen na obtížnosti tvé snaze se v ostatních alespoň trochu vyznat.
Pátráš po někom, koho jsi nikdy neviděla. Alespoň ne v tomto životě. Bude vypadat jako tehdy on? Najde tě tu vůbec? A co když tu není? Kloužeš pohledem po ostatních hostech a hledáš něco povědomého, čeho by ses mohla chytit. Je to ale skutečně jako hledat jehlu v kupce sena, protože to množství hostí a rozmanitých masek je skutečně až omračující. Některé z masek své nositele příliš nehalí, ale jsou i takové, které dokonale skryjí jejich identitu. Pokud by měl snad nějakou takovou, je tvé hledání o to marnější.
„… Hmmm? Vy? Vás jsem už dlouho neviděl.“ V šumu hlasů lidí kolem pak v jeden moment zachytíš jeden, který poznáváš. Hluboký mužský hlas, který i v těch pár slovech působí ve své typické monotónnosti uklidňujícím dojmem. Ohlédneš se po zvuku a uvidíš skupinu lidí, kteří spolu hovoří. Jednoho z nich poznáváš okamžitě, a to nejen díky charakteristickému tónu hlasu. Vévoda má na sobě vcelku jednoduchou zlatou masku s elegantně vykrojenými, vzájemně proplétajícími se ornamenty. Černé zvlněné vlasy má sčesané dozadu a jako vždy je oblečen ve svých oblíbených tmavých barvách. Jediné, co chybí, je jeho hůlka s orlicí, kterou si pamatuješ.
Naproti němu stojí vysoký muž s delšími, ohnivě rudými vlasy, které přitahují evidentně nejenom tvou pozornost. Jeho maska je masivnější než vévodova a přesto působí zdobnějším dojmem. Proplétající se vrstvy kovu připomínají spadané listí a stejně tak je několik lístků vyvedeno po jejích stranách. Všimneš si i pár rudých záblesků od vsazených kamenů, které ladí s mužovými vlasy. Jeho oblek je černý s tmavě zlatým lemováním, jenž je v podobném duchu jako jeho maska.
„Ano, já. Věřte mi, nebyl bych tu, kdybych tu neměl nějaké neodkladné záležitosti.“ Pronese ten vysoký neznámý muž k vévodovi chladným tónem, ze kterého vnímáš lehkou frustraci.
„Chápu. Nečekal jsem ostatně, že zrovna vy byste tohle bral jako vítanou kratochvíli.“ Odpoví mu vévoda nevzrušeně a rudovlasý muž jen povytáhne neznatelně koutek rtů do náznaku úšklebku. To už si ale všimneš, jak se hlouček lidí rozestoupí, protože ke konverzující dvojici dojde žena. Jestli vévodův neznámý společník působil poněkud netradičně na jeruzalémskou smetánku, tak ona vypadá jako z jiného světa. Šaty střihem opravdu jen lehce připomínají místní módu a jsou dosti… odvážné. Zvolené barvy, vzory i materiály jasně ukazují na dovoz z východních provincií. Stejně tak i žena se snědou pletí a černými vlasy působí, že sem musela přijet z velké dálky. Zdobená je masivními šperky a podobného ražení je i její maska. Za tichého kovového cinkání projde kolem tebe, aniž by tě jakkoliv zaregistrovala. V rukou nese dvě sklenice červeného vína naprosto ignorujíc pohledy ostatních.
„Víno?“ Zastaví se těsně vedle rudovlasého muže, jemuž podá s úsměvem sklenici. Ten si ji vezme, ale jeho náladu to patrně příliš nezlepší. Vévoda Essington Muž s rudými vlasy Exotická žena
| ||
| |||
| Dokonalost Trpělivě sedím, vstávám, natáčím tvář a zavírám oči jako bych nebyla ničím víc než marionettou. Mlčím, poslušně dlouze vydechuji při utahování šněrování korzetu šatů, aby obepnul můj hrudník i boky pevně obepnul a dal jim ten správný tvar přesýpacích hodin. Pokud by housenky také musely absolvovat takovou zdlouhavou cestu ke své proměně v motýla, pravděpodobně by se na to vykašlaly. A nikdo by jim to nemohl vyčítat. Hlavou se mi honí nejrůznější absurdní myšlenky, zatímco jedna z žen umně nanáší na moji tvář vrstvu líčidel a další natáčí měděné vlasy na rozpálené železo kulmy. S každým tahem štětečku, s každým pramenem vlasy připnutém do složitého elegantního účesu jako bych to čím dál méně byla já, ale... Někdo jiný.
Velká jeruzalémská opera. Nejhonosnější místo v celém městě dávající jasně najevo, že se rozhodně jedná o tu nejvýznamnější společenské událost celé sezóny. Zaskočí mne, když se od Noaha dozvím, že mne doprovází pouze na místo a nikoliv i na ples. Z kočáru tak vystupuji sama, pouze za doprovodu jeho povzbudivého úsměvu a krátkého rozloučení.
| ||
| |||
| A hra může začít
Opera už zdálky září jako nejjasnější hvězda ne nebi, briliant vsazený do města zahaleného jiskřivým sametem noci, nebo možná plamen táhnoucí k sobě místní smetánku jako můry. Budova je to nádherná. Rodiče mi o ní vyprávěli; tady se prý pořádaly ty nejlepší sešlosti sezóny a jedné takové se dnes účastním i já. Musím jim o tom všechno napsat, budou rádi. Vždycky jsem sem chtěla jít; ale po boku manžela se mi to nepoštěstilo. Nikdy nebyl čas. Později, sliboval tak dlouho, až se z později stalo nikdy. Zavřu oči a prsty bezděčně promnu zlatý přívěšek, než mi v mysli vytanou matčina kárává slova. S povzdechem nechám ruku sklouznout do klína. Správná dáma je ztělesněním klidu a grácie; podobná rozpačitá gesta si za všech okolností odpustí. Jestli si vůbec někdy připadám jako ztělesnění klidu a grácie, dnes to není. Dnes rozhodně ne. Když kočár zastaví, počkám, až mi sluha otevře dveře, a nechám si pomoci ze schůdků. Očima plných obav se zadívám na zářící budovu a naposledy zaváhám, než vpluji do pestrobarevného proudu lidí unášejících mě až do hlavního sálu. Někde stranou zastavím. Obdivným pohledem vystoupám až ke stropu. Navzdory nervozitě svírající mi hrdlo se pousměji. Mihotající se záře křišťálových lustrů se rozlívá okolím a takřka jako krátkými, impresionistickými tahy štětce se odráží od tmavých stěn. Je to nádhera, jednoduše nádhera. Philip by tomu pozornost nevěnoval; neviděl by v tom nic pozoruhodného, leda by se zrovna snažil udělat dojem na umělecky založeného vévodu. Dnes jsem tady však sama. Je to děsivé, ano, pořádně nevím co se sebou, ale nikdo mě nepopohání za starými známými ani nově zvolenými cíli k okouzlení. Mohla bych tady stát klidně celou noc a jenom se kochat výhledem, pokud bych si to tak přála. Takřka bezděčně se zaposlouchám do tlukotů srdcí kolem mě, malebně se proplétajících se smyčci hudebních nástrojů. Vnímám, jak se někomu chvěje srdce nervozitou. Jak se tep klidní, když dáma v růžových šatech najde svého vyvoleného společníka a ten jí s úsměvem nabídne rámě. A jak jiné srdce poskočí takřka ve stejnou chvílí závistí a neskryje ji zdaleka tak dobře jako maska na tváři. Se zamyšleným úsměvem tu scénu pozoruji, než se k trojici připojí i čtvrtý a tichý rozhovor zanikne v salvě zdvořilostních frází. Když opět vykročím, připadám si už klidnější. Pátravým pohledem bloudím po sále, zatímco kroky neomylně směřuji k hudbě. Tam, kde je hudba, bude zákonitě i taneční parket, a to jsem přeci chtěla. Zatancovat si. Ulovit zkušeného tanečníka a zapomenout na starosti posledních měsíců. Proto jsem v prvé řadě přijala pozvání. To až později se z dnešního večera stala hra, kde se asi schovává Lucifer. Mohla bych ho hledat od začátku až do konce dnešní události, projít každičkou chodbou a nakouknout do každičké lóže, stejně bych ho nemusela najít. Pozvané je snad opravdu celé město. Napůl jsem si jistá, že jsem něco musela pochopit špatně. Tohle je… nesmyslné. A přece vím, že pohledem hledám právě jeho, ať už mi to připadá nesmyslné nebo ne. | ||
| |||
| Každý drobný detail Delilah Blair Flanagan , Vera De Lacey
Natahování punčošek. Šustění drahých látek z honosných večerních rób. Jedné modré, druhé zlato černé. Utahování dlouhých tkanic korzetů a štiplavý zápach nahřívaného železa od kulmy na vlasy, na kterou se natáčely dlouhé kadeře. Zapínání drobných knoflíčků i tahání za vyčesávané vlasy. Natahování úzkých dlouhých rukaviček i připínání blýskajících se šperků. Míhající se postavy, které měly plné ruce práce s přípravami všeho potřebného. Dělo se toho tolik.
☩
„Tento odstín červené? Anebo by paní raději zvolila nějaký jemnější?“ Zeptala se jedna ze služebných Very a předložila jí výběr malých plechových krabiček s růžemi na rty v rozmanitých odstínech. Její paní ale příliš dlouho neváhala. Její představa byla jasná a stejně tak i její volba. Služebná přikývla. Štětec nabral trochu krému v rudém odstínu a začal jej lehce a přesně roztírat na rty.
☩
„Prosím, zavřete oči. Bylo by nepříjemné, kdyby se vám něco z toho dostalo do očí.“ Slyší Delilah tiché instrukce od osoby, která zrovna otevírá nenápadné pouzdro, ve kterém jsou drobné vločky zlata, aby je pak nabral tenký štětec a začal jimi jako zlatým popraškem zdobit okolí očí a líce. Každý detail musí být dokonalý i přes to, že jej nakonec skryje maska.
☩
„Sluší vám to.“
Usměje se na Veru jedna ze služebných, když konečně stojí před zrcadlem oděná ve své vlastní fantazii, jenž jako mávnutím kouzelného proutku nabrala hmotnou podobu. Zlatá hvězda zavěšená na jemném řetízku se leskne na hrudi a stejně tak zlaté odlesky hází pozlacené části její masky, která halí její obličej. Vše je připraveno. Kočár už čeká.
☩
„Sluší vám to.“
Ozve se Noahův hlav, když vstoupí po vyzvání do místnosti, kde už je vše hotovo a se zamyšleným úsměvem hledí na ženu ve zlaté a černé. „Bude mi ctí vás doprovodit na místo lady.“ Zkušeně se ukloní a pak ti nabídne rámě, aby tě vyvedl z hotelu a připojil se k tobě alespoň na cestě. Kočár už čeká.
☩
Kola zastaví na dlážděné cestě před budou Velké jeruzalémské opery. Je to jedna z nejhonosnějších budov města stojící v centu Zahrad. Kromě operního sálu je zde také několik dalších sálů, které se využívají pro společenské akce. Většinou stačí některý menší, ale dnes večer má být k dispozici kromě prostor opery hlavní Křišťálový sál, který je vyhlášený svými rozložitými křišťálovými lustry a vysokými stropy. Tato část města v tuto chvíli žije. Kočáry zastavují před širokým schodištěm, které vede do budovy a vystupují z nich elegantně oblečení hosté. Schází se zde crème de la crème jeruzalémské společnosti. Ve světle pouličních lamp se lesknou zdobené masky i drahé látky, které je halí a ukrývají tak to, kým ve skutečnosti jsou.
Vystoupíte z kočáru. Nikdo vás nedoprovází. Jste poprvé na takovéto podobné akci bez manželů. Bez jakéhokoliv doprovodu. Pár pohledů zpoza masek se stočí vaším směrem, zatímco stoupáte do schodů, abyste se ztratily v reji lidí a masek. Nikdo neohlašuje váš příchod ani jména, a tak stačí následovat ostatní hosty, kteří se trousí do budovy.
Pak se před vámi otevře pohled na Kříšťálový sál. Lomené obloukové stropy jsou ve výšce několika pater a na řetězech z nich visí masivní lustry plné křišťálových závěsů, jenž se neustále pohupují a mihotavě poblikávají. Stropy podpírají mramorové sloupy s vytesávanými korintskými hlavicemi. Když už dohlédnete na stěny, jsou lemovány buďto vysokými okny anebo zrcadly v kovových rámech. Vše je zdobeno. Každičký detail i na jinak prosté stěně, jenž jsou vyvedené v tmavých barvách. Štukování je pak zlacené a na některých místech jsou použité kazetové stropy z exotických dřev. Vzduchem se nese směsice vůní exkluzivních parfémů, nesrozumitelné šumění lidských hlasů a kdesi z dálky doléhají tóny nevtíravé hudby.
Jste na místě.
| ||
| |||
| Poslední přípravy „Kolem desáté, dobře. Někoho pošlu,“ přikývnu s uvolněným úsměvem. Není těžké pochopit, proč to tady má Robert rád; je to příjemné místo. „Pokud budu něco potřebovat, určitě se zastavím.“ Není pravděpodobné, že bych v budoucnu pořizovala takhle drahé šaty. Jednání s vévodou Essingtonem bude brzy u konce, již příští rok, ať už to znamená cokoliv, a pak… pak konečně pojedu domů. Svým způsobem mě to mrzí, i když ne moc, těším se na rodinu a představa podobných událostí je lákavá jenom napůl. Nebýt na pozvánce jméno zrovna Farnhama, nejspíše bych ji odsunula stranou jako všechny ostatní. A nebýt těch masek… takhle mohu alespoň doufat, že drama rodiny De Lacey zůstane za dveřmi. Před zrcadlem se otočím, abych se na šaty podívala ze všech stran. Navzdory široké suknici jsou lehké, díky materiálům ideální pro tanec. Přinejmenším v porovnání s alternativami. Jsem na to celé zvědavá. Kdo tam bude, co bude mít kdo na sobě a kdo bude s kým tančit? Bude to velká událost, větší a honosnější než kterýkoliv ples, který jsem za necelý půlrok v Novém Jeruzalémě navštívila, a rozhodně větší než společenské sešlosti v Davenportu. „Jste si jistý, že to nepojme jako výzvu?“ neodpustím si pobavenou poznámku na Robertův účet. Napůl už mám v úmyslu vykročit ke dveřím vedlejší místnosti a převléct se, napůl pokračovat v rozhovoru, ale Anna je každopádně rychlejší. Na omluvu Atkinsona něžně zavrtím hlavou. Opravdu není třeba. Chápu to. Již poněkolikáté tak stanu před zrcadlem ve vedlejší místnosti a nechám si pomoct ze šatů, které jsou pomalu složitější než plná zbroj. Zajímalo by mě, jestli bych si vůbec vzpomněla, jak se něco takového obléká. Možná. Když zavřu oči, skoro cítím vázání pod prsty. Jako dávno zapomenutou melodii deroucí se na mysl. V minulém životě jsem musela podobný pohyb provést tisíckrát, teď se mi připadá cizí a vzdálený. Zítra kolem mě bude létat několik dívek, aby všechno vypadalo správně. Pleť, vlasy, doplňky. Všechny ty drobné detaily, na které dáma nesmí zapomenout. Zerachiel by to považovala za úsměvné, ale já strávila celý život podobnými přípravami, byť se teď odehrávají na mnohem větší škále; možná je to také svého druhu zbroj. „Také jsem vás ráda poznala, Anno.“ Bezmyšlenkovitě se natáhnu a zlehka jí stisknu ruku, abych dodala slovům patřičný důraz. V jiném životě jsme mohly být přítelkyněmi. Více ji ale nezdržuji, vypluji zpátky do hlavního prostoru krejčovství. „Na shledanou, pane Atkinsone. Poděkujte Robertovi i za mě, budete tak hodný? A…“ Zarazím se, přičemž nerozhodně promnu látku černých rukaviček v ruce. Nechtěla jsem nic dodávat, ale odhodlání počkat ze mě opadává jako poslední podzimní listí na větvi stromu. Jistě bych měla udělat aspoň něco. Dát najevo své rozhodnutí. Vzkázat mu něco. Co když jsem to celé špatně pochopila? „Řekl byste mu, že… že se budu těšit na naše další setkání?“ Napadá mě toho tolik, co bych řekla raději, a ještě raději bych se zeptala na Robertovu adresu, ale nakonec se ovládnu. Nejspíše by tady nebylo moudré trousit poznámky o Luciferovi, ať už bych to zaobalila jakkoliv. Takhle přinejmenším naznačím ochotu pro další setkání. Pokud ho zítra nepotkám, začnu to řešit pak. Ale hledat ho v moři masek… probůh, je to nemožný úkol, jako hledat jehlu v kupce sena, ale copak mě to někdy odradilo? Věnuji panu Atkinsovi a jeho neteři poslední úsměv, než vykročím chladnou ulicí vstříc kočáru. Ten den už to vydržím. * * * Následující ráno se úkolům od právníků vyhnu obloukem. Odmítám si jimi kazit náladu. Dokumenty, které mám projít nebo se s nimi seznámit, odložím na jindy. Však neutečou… Kdyby mohly utéct, otevřela bych jim dveře a vypustila je na svobodu. Přesně v deset hodin pošlu někoho kočárem pro šaty. Samotné přípravy ještě počkají; dopoledne bych mohla strávit jakkoliv – malováním, vycházkou, návštěvou přítelkyně, psaním dopisů –, nakonec však pohledem vždycky končím na hodinách, jejichž ručičky se hýbou buďto příliš pomalu nebo rychle. I když jsem si ještě ráno nepřipadala nervózní, teď už to tvrdit nemůžu. Ani nevím, co by bylo horší. Kdyby večer nikdy nenastal, nebo skutečnost, že nevyhnutelně nastane. Měla jsem Robertovi nechat zprávu. A nespoléhat, že Lucifer bude mezi pozvanými. I kdyby opravdu byl, je to špatný nápad. Příšerný nápad. Nikdy jsem to pozvání neměla přijímat. To nejmenší, co teď mohu pro rodinu De Lacey udělat, je klidit se jim a všem jejich známým z cesty, ne kamkoliv chodit v jejich jménu. Prokleji se za každé rozhodnutí za poslední týden, ale jednu věc nezpochybním ani jedinkrát – dřevěnou krabičku trpělivě čekající na toaletním stolku. Když konečně nadejde čas příprav, uleví se mi. Dá mi to něco, od čeho nemohu odběhnout a na co se opravdu musím soustředit. Představu mám v hlavě jasnou, to já dnes držím otěže. Nepotřebuji se dlouze zamýšlet, abych rozhodla, jaký chci účes, jaké náušnice, nebo jakou barvou zdůraznit rty. Teď už jsou to jenom kousky skládačky snadno zapadající na svá místa. Přinejmenším v něčem se vyplatí hodiny nad dámskými magazíny a příručkami, jak se správně chovat ve společnosti. Nepřišla jsem do Nového Jeruzaléma nepřipravená, jenom… jsem ho zoufale podcenila. A, když se pak podívám do zrcadla, jindy neposlušné vlasy mám zkrocené do precizních kudrlinek padajících mi po zádech jako rudý závoj, na hrudi se mi leskne zlatá hvězda a navzdory masce dokonale ladící se šaty si nepřipadám ani trochu připravená. | ||
