Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Náhoda „Pokud jste se chtěl vyhnout tanci, pak jste pro to opravdu nezvolil nejvhodnější strategii,“ podotknu pobaveně. „Mně se omlouvat nemusíte…“ … obzvláště ne, pokud je to ten, kdo si myslím. Na to jsem mu v minulém životě způsobila příliš mnoho problémů. A pořád ještě neřekl ani neudělal nic, co by to vyvracelo. Zvláštní. S každým slovem tak přivykám představě, že jsem vévodovi ukradla právě generála. Ale můžeme se z minulosti poučit. Můžeme? Právě teď mám pocit, že stopy svého někdejšího já následuji věrně. Přišla jsem sem, už to byla volba. A ne jedna. Tanec je jako boj, řekne a já na okamžik sklopím pohled, abych skryla úsměv. I když jsem v životě nedržela zbraň v ruce, něco v hloubi duše mi napovídá, že má pravdu. Ostatně Zerachiel ve Zlatém městě trávila nejvíce času právě na cvičišti, nejenom protože to byla její povinnost, ale považovala to za zábavu a vždycky jí to přivedlo na jiné myšlenky. Uklidňovalo jí to. Tohle je podobné. Starostem teď nedávám prostor, místo toho se soustředím na svého společníka. Když udělá krok, neváhám a udělám ho i já. Přirozeně ho následuji. V boji by se chvíli poté setkaly ostří našich zbraní, snad by se i tom udala říkat píseň, ale teď následuje jenom další otočka. Vida, umí se i usmát. Ještě dlouho po té první chvíli v píscích arény jsem si v jeho společnosti připadala nesvá. S Luciferem to bylo vždycky snadné, ale generál působil tak vážně a odměřeně. A ke všemu to byl ještě generál! Teď mi to připadá možná maličko hloupé… „Mluvíte jako voják. Hádám správně?“ Píseň se již chýlí ke konci. Ještě se párkrát protočíme parketem, než nás poslední tóny zanechají v závěrečných pozicích a já v kolenech poklesnu do dalšího pukrle ve stejnou chvíli, jako on se mi ukloní. „Velice. Požádala bych vás i o druhý tanec, ale to už by si vám mohly všimnout i jiné zájemkyně a postavit se do zástupu,“ pousměji se. „A to bych vám nemohla udělat, sire. Děkuji, že jste mě doprovodil.“ Skleničku přijmu. Ani tentokrát mi neunikne jeho pátravý pohled ani slova, na která by se tak snadno dalo navázat vysvětlením či snad představením, ale místo všeho, co bych v tu chvíli mohla říct, se jenom napije. Opět se mi připomene Ramielovo varování – a nejenom jeho. Pokud je to opravdu Kamael, nejsem si jistá, že bych měla přiznávat, kdo jsem a odkud se vlastně známe. A pokud není, tím spíše. Stále toho tolik nevím. A jedna věc je mi bohužel jasná – už teď jsem se do toho všeho zamotala více, než jsem měla. „Já…“ Když mi svými slovy připomene, proč jsem obcházela taneční parket, nejistým pohledem přelétnu po sále. Ani teď nevím, co vlastně hledám, jenom… se pořád ještě nevzdávám naděje, že bych našla. Noc je ještě mladá. A někde tady přeci být musí. Nejspíš. „Abych řekla pravdu, někoho jsem hledala. A váš rozhovor s vévodou nezněl jako obvyklé téma na podobné večery. Náhoda, nic víc,“ věnuji mu další úsměv. „Možná by byla lepší otázka, jestli se tam chcete vracet vy. Sice nevím, o čem přesně s vámi chtěl vévoda mluvit, ale obávám se, že můj zásah nemusel být nic více než zdržení. Opravdu si… Odpusťte, že se ptám, ale opravdu si myslíte, že je tohle město bohem zapomenuté?“
| ||
| |||
 | Komplikované časy Delilah Blair Flanagan „To mi lichotíte, lady.“ Odpoví ti krátce, ale už dál nevyzvídá. Těžko říct, zda ho tvá odpověď uspokojila anebo zda se tak rozhodl z jiných důvodů. Ať už je to jakkoliv jeho úsměv se o něco více roztáhne, když přijmeš jeho ruku, ale to už tě bez dalších slov vede na parket. Nemáte problém tam dojít. Lidé vám ustupují z cesty a vy tak nemusíte zavadit ani o jednu z širokých sukní, či se snažit složitě proplétat mezi konverzujícími skupinkami. Vaše cesta je naopak přímá stejně jako pohled tvého společníka.
Zastavíte se na parketu, kde tě muž s vločkou obkrouží, aby se dostal naproti tobě. „Slunce říkáte? Hmm. Nakonec… není to až tak daleko od pravdy. Nemyslíte?“ Přejede prsty po zlaté vločce na svém oděvu, zatímco se sálem začnou rozeznívat další tóny nové skladby, kterou si tentokrát uzmuly pro sebe především smyčce.
„Víte, někdy lidem ke spokojenosti stačí alespoň odraz pravdy, aby přestali pátrat.“ Pousměje se lehce záhadně. „A já chtěl mít dnes večer klid na jiné… důležitější záležitosti.“ Přistoupí k tobě, aby tě chytil jednou rukou v pase, zatímco tu druhou podrží společně s tvou ve vzduchu a pak jen lehce zatřese hlavou. „Nemějte obavy lady. Povedu vás.“ Dodá tlumeně a pak už s další notou vykročíte.
Jeho krok je lehký a plynulý. Můžeš se spolehnout na jeho vedení, přesto ti nechává jistou volnost. Ač máš párkrát sebekritický pocit, že se tvůj krok až tak nepovedl, nebo že teď by si mu jistě musela šlápnout na nohu, nikdy se tak nestane. Naopak je vždy ve správný čas na správném místě, a i z tvých domnělých chyb dokáže udělat ladný taneční krok. Sálem se míhají ostatní hosté, barvy a zlaté záblesky od všudypřítomného zdobení. Stále z něj vnímáš ten podivný, povědomý pocit domova a bezpečí, jakkoliv se to celé jeví šíleně.
„Čekal jsem na vás skutečně dlouho.“ Uslyšíš od svého tanečního partnera během jedné z otoček, kdy ti věnuje krátký úsměv, než zvážní. „Je mi líto, že vaše cesta sem nebyla jednoduchá. Opravdu.“ Zazní další slova mezi kroky. „Žijeme bohužel v komplikovaných časech.“ A svět se opět rozmaže v otočce.
| ||
| |||
 | Zlatá přízeň Chci tomu muži odpovědět, že Perrier-Jouët chutná jako život. Zeptat se ho… Ale ničeho z toho nejsem schopná, když spatřím muže s ohnivě rudými vlasy tančícího s rusovlasou dívkou. Ovšem v okamžiku, kdy se ztratí mezi ostatními tanečními páry… Už je znovu nespatřím. Byli vůbec skuteční? Nevím. Ovšem muž stojící po mém boku skutečný je a celou dobu mne pozoruje. Cítím na sobě jeho pohled, dokud jej neodvrátí a nenatočí tvář stejným směrem jako já. „Ta slova se navzájem vylučují. Ten, kdo není ztracený, nemusí hledat cestu domů,“ potřesu hlavou, byť mi stále myslí zní ta jedna věta, kterou muž pronese. Je to jeden z darů… Usměje se jako bych mu svojí odpovědí udělala radost a sál náhle… Zamrkám. Nezdálo se mi to. Opravdu se to stalo. Muselo se to stát!...
Udělá ke mne krok a já chci ustoupit, zachovat mezi námi prostor. Nestojím o jeho blízkost, nestojím o ničí… Překvapeně k němu vzhlédnu a výraz v mé tváři se změní. Ani maska zakrývající její polovinu to nedokáže zakrýt. Nejde o vůni kolínské, kterou při nádechu ucítím, ale… O ten hřejivý pocit, který mne na okamžik obejme, obklopí ze všech strach a zanechá po sobě příjemné teplo rozlévající se kůži. Přesto mne z toho lehce zamrazí v zádech, z toho uvědomění, že jediné chvíle, kdy jsem se cítila takhle… Nepatřili mě, ale Dumah.
Naslouchám slovům světlovlasého muže a vím naprosto přesně, o čem mluví. O Zlatém městě a těch, kteří v něm žili. A jednou věcí si v tu chvíli jsem jistá tak, jak už dlouho v ničemu. Ten muž je Probuzený. A také… Jeho tvář je náhle tak blízko. Oči za maskou mám rozevřené dokořán, snad v tu chvíli ani nedýchám. Necítím ovšem strach, ne, tohle je… Jiné. Neumím to popsat – a snad ani nechci. Ví, kdo jsem. Ví, kým jsem byla? Jeho tichá podmanivá slova společně s uvědoměním si – s kým mám tu čest – mi na okamžik seberou řeč. Pootevřu rty, než je opět stisknu pevně k sobě. Na okamžik uhnu pohledem, zatímco sklopím hlavu. Srdce mi buší a hlavou víří myšlenky. Stokrát jsem si mohla představovat jaké to bude, až najdu toho, co tohle celé zosnoval, a přesto…
Znovu k němu zvednu hlavu, modré oči přelétnou z masky k napřažené ruce. Neubráním se ani dalšími pohledu na parket. Skladba končí a s ní i má naděje, že by se taneční pár přede mnou opět zjevil. Odložím prázdnou sklenku od šampaňského na tác sluhy, co akorát prochází kolem a sotva patrně přikývnu.
„Myslím, že to moc dobře víte. Koho jiného, než vás bych tu mohla hledat…“ přeci jen se nadechnu k odpovědi a pátravě se na něj zadívám. Hlas nemám zdaleka tak pevný, jak bych si přála. Žádost o tanec bych od kohokoliv jiného v sále odmítla, ovšem jeho nabízenou ruku přijmu a nechám svoji dlaň spočinout na té jeho. V zádech jsem opět rovná a můj krok je v jeho blízkosti jistý. Saténová sukně šatů zavíří kolem kotníků a pramen rusých pokroucených vlasů se sveze přes rameno k dekoltu.
„Sálem se nesou zvěsti, že se skrýváte pod maskou slunce… Také vaše práce? Stejně… Jako to všechno ostatní. Opravte mne, pokud se mýlím…“ promluvím k němu tiše, když se ocitneme čelem k sobě. Položím na to slovo zvláštní důraz. „Jen… Buďte prosím shovívavý, je to už příliš dlouho, co jsem naposledy tančila,“ dodám a do hlasu se mi vloudí přese vše ostych. Naposledy s Bartholomewem. Ale ten je nyní tím posledním, na koho nyní myslím.
| ||
| |||
| Výhodný obchod Vera De Lacey „To jistě byl.“ Přitaká tvůj neznámý společník souhlasně, ačkoliv poněkud stroze. „Menší zlo? Ne, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, lady… pouze. Tohle není zrovna má oblíbená činnost.“ Pokračuje přeci jen o něco smířlivějším tónem a koutek mu zacuká v náznaku úsměvu, než si povzdechne. „Ale co jiného jsem tu mohl také čekat. Jsme na plese. Omlouvám se. Chyba je na mé straně.“ Skloní hlavu krátce v ostrém gestu, kterým opět připomene vojáka. To už se ale začnete pohybovat s ostatními do tónů hudby.
„To Jeruzalém umí.“ Zaslechneš slova od svého tanečního partnera, ve kterých je směsice těžce definovatelných emocí. „Ano, je to tu… honosné. Jak by mělo být. Hmm? Já? Příležitostně. Není mým domovem, jestli se ptáte na tohle.“ Zachytíš jeho slova, zatímco zrovna kroužíte po okraji parketu.
Protočíš se a s potěšeným úsměvem se zase zaklesneš do jeho držení. „…A vy jste příliš milá. Něco na tom nejspíše bude, že tanec je jako boj. Jen… kroky jsou jiné.“ Objeví se mu na rtech mírný, ale spokojený úsměv, než se zase protočíte mezi ostatními.
Doznějí poslední tóny skladby a vy stejně jako ostatní zastavíte na parketu. Tvůj taneční partner nepůsobí nijak zadýchaně, ale je patrné, že mu ta kratochvíle nečekaně zvedla náladu. „Bylo mi potěšením, lady. Snad i vy jste se svým obchodem spokojená.“ Přiloží ruku k hrudi a zdvořile se ti ukloní, až mu pár ohnivých pramenů spadne do tváře. Mávne pak na číšníka, který jako jeden z mnoha roznáší sklenice s nápoji, aby si jednu vzal pro sebe a druhou ti podá.
„Budete se chtít vrátit? Myslím, že jsme naši společnost nechali někde tam…“ Ukáže jedním směrem, kde i ty tušíš, že zůstala překvapená dvojice vévody a exotické ženy. „…předpokládám, že za mnou jste tam nešla. Natolik se neznáme. Nejspíš.“ Pohlédne na tebe opět trochu pátravě a pak se napije dlouze ze sklenky.
„Asi bych vás ale neměl zdržovat. Jistě tu na vás čeká váš doprovod.“ Rozhlédne se kolem vás a omluvně se pousměje. Je to jen drobná, skoro postřehnutelná grimasa, ale už jsi u tohoto muže poznala, že je v otevřeném vyjadřování emocí velmi rezervovaný.
| ||
| |||
| Náhrobek Delilah Blair Flanagan „Perrier-Jouët? Vidím, že preferujete těžší a trpčejší chutě. Nezvyklé u dámy. Obávám se však, že ten jsem tu zatím nikde neměl možnost ochutnat. Možná by se ale někde přeci jen pár skleniček našlo.“ Slyšíš z boku poklidný hlas muže se zlatou vločkou na obleku, zatímco oba hledíte na taneční parket. Hudba dál hraje a tobě při tom pohledu poskočí srdce a vypadne z rytmu. To zda to byla realita a nebo jen vysněný přelud nezjistíš. Povědomá dvojice zmizí mezi ostatními tanečníky stejně rychle jako se objevila.
„Nikdy nejsme ztraceni. Věřte mi, lady. Ať to vypadá jakkoliv beznadějně, vždy najdeme cestu domů.“ Všimneš si, že tě muž upřeně sleduje, zatímco se snažíš sebrat z rozhození, které tě zasáhlo po tom nečekaném zjevení. „Je to jeden z darů.“ Lehce si povzdechne a společně s tebou se zahledí opět na parket. Chvíli tam jen tak spočinete v rozjímavém tichu, než opět promluvíš.
„Ah, hádanka?“ Usměje se na tebe zářivě a ty máš pocit, jako kdyby se svět na moment zpomalil a zvuky ztlumily, než se vše vrátí opět do svého tempa. Jako když podržíš prst na desce gramofonu a zase jej pustíš.
„Víte, kde právě stojíme?“ Udělá pomalý krok k tobě, takže se dostane do tvého osobního prostoru. Cítíš z něj vůni drahé kolínské s dřevitými tóny a pak ještě něco zvláštně povědomého ale těžce definovatelného, po čem ale vytanou v mysli záblesky vzpomínek. Prosluněné ráno. Zlatá záře příjemně hřející na odhalené kůži. Pocit návratu domů… „Po čem našlapujeme?“ Mluví dál tichým hlasem, ale přesto slyšíš dokonale každé jeho slovo. „Tohle celé město je jeden velký náhrobek a přesto… mezi námi chodí ti, kteří leží pod ním. Další z darů… Takže ano. Nevím však, jestli jsem zrovna ten, kterého hledáte. Nevím ani, jestli pro vás budu mít odpovědi na všechny vaše otázky, ale bude mi ctí, když vám budu moci chvíli dělat společnost.“ Skloní mírně tvář a hledí na tebe z bezprostřední blízkosti. Ač jeho oči nevidíš, máš pocit, že on ty tvé vidí moc dobře. A nejenom ony. Tebe celou. Tu ztracenou ženu pod maskou.
„Před pár momenty jste vypadala, že jste viděla ducha. Možná nejsem ten, koho tu nakonec hledáte. Přesto… Poctila byste mě tancem? Alespoň na těch pár okamžiků, než nás minulost zase dožene.“ Usměje se mile a zvedne před tebe svou ruku. A sálem doznívají poslední z tónů končící skladby.
| ||
| |||
| Jeden z párů kroužících po parketu Odpověď rudovlasého muže překvapí i mě. Až do poslední chvíle jsem nedoufala. Nad představou tance se mnou sice nesrší zrovna nadšením – to dámě opravdu nedodá na sebevědomí, sire –, ale zaskočený výraz vévody mě naplní hřejivým zadostiučiněním. Co na tom, že je to dětinský výdobytek a vlastně ani netuším, do čeho jsem se připletla tentokrát. Tohle nečekal, a to mi dokonale stačí ke štěstí. „Ráda jsem vás viděla, milosti,“ kývnu jemně hlavou, než přijmu nabízenou ruku a společně s neznámým vykročím k tanečnímu parketu. Na rozdíl ode mě se nemusí proplétat davem, lidé mu přirozeně ustupují z cesty. Zvednu k němu pohled. Opravdu je mi povědomý… Ohnivé vlasy, palčivý pohled a mírně rezignovaný tón, skoro si ho dokážu představit po boku Lucifera, který se zrovna rozhodl pro zábavu. Generála jsem ve Verších viděla zatím jenom párkrát, a přece jsem si lichotila, že jsem ho znala docela dobře. Díky té chvíli v jeskyni, kdy projevil pochybnosti. Díky vyprávění ve snovém Damašku. A především díky Dumah… Bezděčně se ohlédnu po ženě, která mu stála po boku, ale to už nám za zády propluje jiný pár a mně se nepodaří znovu zakotvit pohledem na nesourodé dvojici. „Vévoda by řekl, že to byl výhodný obchod,“ hlesnu, přičemž mu věnuji pukrle. „Já chtěla tanečního partnera a vy cestu ven, přesto…“ Pokouší se mě zařadit. To rudé vlasy poutají jeho pozornost nejvíce, a snad proto se neubráním myšlence, jestli náhodou nehledá ji, stejně jako já hledám jeho. Pokud tady dnes je Lucifer, proč by to nemohl opravdu být Kamael? „Jsem ráda, že jsem vám mohla pomoct, i když působíte, že jste zvolil jenom menší zlo,“ pousměji se škádlivě. Jestli jsem místní…? Není to zvláštní otázka, podobnou jsem slyšela už stokrát, ale přeci jenom působí zvláštně konkrétně. Zaváhám; technicky bych snad měla říct, že ano, provdala jsem sem a pořád tady bydlím. Ve městě jsem však nestrávila zdaleka tolik času, abych ho považovala za domov. Nebo ho za domov považovat chtěla… ale na to se stejně neptá. „Je mi líto,“ zatřesu něžně hlavou. Pokud opravdu hledá, nenašel. „Jsem ve městě teprve pár měsíců. Musí se mu uznat jisté kouzlo. Pokaždé, když už si říkám, že mu tentokrát nepropadnu, mě něčím překvapí. Například tohle místo… Opera je přesně tak nádherná, jak se říká. A vy? Vy město jenom navštěvujete?“ Co za neodkladné záležitosti vás přivádí zrovna sem, zeptala bych se nejraději, ale znovu se mi připomenou vévodova přísná slova. Odpovědi mají svou cenu. Kdyby jenom věděl, jak moc mě pronásleduje jeho stín… Nevadí, i tak mě zajímá, co muž s ohnivými vlasy odpoví. Zajímá mě on. Kým je teď, kým byl předtím. Sálem se rozezní další skladba a my se připojíme k párům kroužícím po parketu. Tančím ráda. A s ním je to snadné. Vede mě rázně a rozhodně, každý jeho krok dopadá s nezvyklou precizností a účelností, takřka jako by to byl bojový manévr. Jestli já jenom nehledám důkazy pro svou teorii… ale pokud by Kamael tančil, netančil by právě takhle? Teď už se však soustředím spíše na jeho pohyby a to, abych jim vyšla patřičně vstříc. Tohle byla vždycky ta příjemnější část večera; nemusím složitě přemýšlet nad správným oslovením ani se obávat, že řeknu něco nevhodného, docela stačí udělat další krok, dva, tři. Krok, dva, tři… Zatočím se a barvy sálu se na okamžik rozpijí v pozoruhodnou mozaiku. Když se znovu zachytím muže, usmívám se. Proč já vlastně nechodila na plesy častěji? „Jste příliš skromný,“ podotknu, když k němu opět zvednu pohled. „Tančíte skvěle. Některé věci se nezapomínají…“ | ||
| |||
| Z(a)traceni
Po krátkém a uspěchaném rozloučení nechávám tu zvláštní maskovaný pár za sebou. Utíkám od nich, od pocitu, který ve mne zanechali. Mohu se jen domnívat, zda jsem tohle setkání zvládla se ctí, avšak... Do mysli se mi dere myšlenka, zda jsem se nepřecenila. Zda jsem opravdu byla schopná... Ne, připravená na vstup do tohoto světa velkých šelem. Zda jsem neměla zůstat raději v hotelovém v pokoji, v bezpečí čtyř stěn a vůně zasychajícího inkoustu na bílém papíru. S tou myšlenkou odložím prázdnou sklenku od šampaňského na tác procházejícího sluhy a rovnou z něj seberu novou. Vím, že bych neměla, opít se by byl čistý nerozum – ale na rozdíl od Dumah mám chuť to udělat. Otupit vědomí a zastřít svět kolem sebe do snesitelných tlumených barev. Vše se zde leskne a třpytí, plesu vévodí zejména tóny zlaté, které jsou na každém kroku.
Trick or treat, what would it be? Úkosem pohlédnu směrem, odkud se ozval mužský hlas. Srdce mi poskočí mimo takt na kolik se vyděsím, že by to mohl být opravdu můj manžel. Ale není. Pohledem přelétnu jeho postavu i masku s motivem sněhové vločky. Na muže je to bezesporu zvláštní volba, ybrat si něco tak křehkého a pomíjivého. Ovšem při pohledu na světlovlasého gentlemana si jsem jistá, že ten výběr nebyl vůbec náhodný. Je zvláštní. Něco v něm k němu přitahuje můj pohled jako můru k lampě – avšak z našeho okolí jsem jediná, kdo se k němu pootočí jako květina za... Sluncem. | ||
| |||
| Verše: Na sever Marael „Tak chleba. Děkuji za názornou ukázku. Cítím se hned obohacen. Jistě ji uvedu v hlášení z mise.“ Ukloní se ti přehrávaně a pak se zamyslí. „Ovoce a džem? To nezní špatně. Myslím, že vím, co za placky zkusíme zítra. Už se na to těším.“ Pousměje se zasněně, než přeci jen opět zvážní. „Ale zítra je zítra. Dnes tu máme ještě věci na práci.“
Oba hledíte na město rozprostírající se pod vámi. S tím na nebesích má pramálo společného, ale i v tuto hodinu působí… chaotičtěji, živelněji. Jestli tam v nebesích je všemu vtisknutý řád, tak zde je ho jen špetka, přesto to celé funguje. Je to až záhada.
„Cože? Oni nás nenutí…“ Sklouzne pohledem k tobě, která stále sedíš na střeše a pak si jen povzdechne. „Třeba nechtěli slepě poslouchat rozkazy. Třeba měli pocit, že jim je lháno. Nebo, že tam venku je něco víc. Možná prostě jen svoboda… Důvodů je spousta, ale ty ti já napovím. Každý má své vlastní…“ Ztichne na moment vážně. „To by ses navíc musela zeptat padlých. Ne mě.“ Blýskne na tebe úsměvem. „S trochou štěstí nás čekají spíše placky než Padlí. Tak pojď.“ Natáhne ruku, aby ti pomohl vstát.
„Sever. Dobře, velitelko.“ Kývne pak souhlasně, ačkoliv je technicky velitelem mise on. „Myslíte, že tam budete první velitelko?“ Blýskne mu v očích a pak se odrazí. Neslyšně. Jen na tváři ucítíš lehký závan vzduchu, který pročísl jeho prudký pohyb.
Pohybujete se po střechách. Jako dva neslyšné stíny. Ramiel sám se pohybuje obratně a někdy se ve svých skocích odráží od čistého vzduchu. To mu dává jistou výhodu oproti tobě, která se ale i tak držíš v jeho těsném závěsu. Někdy na tebe hravě čeká, jindy ho díky svým talentům předeženeš zase ty, aby tě pak dohnal pro změnu on. Nezadýcháváte se. Nejste lidé, takže vaše výdrž i schopnosti vašeho fyzického těla se nedávají srovnávat s těmi smrtelníků. Oba víte, že je to spíše hra než opravdové pronásledování, které by bylo v případě nutnosti naopak vražedně efektivní.
„Jsi pomalá. Že by moc cheba?“ Ozve se kousek vedle tebe uprostřed skoku mezi dvěma budovami, zatímco tě mine rozmazaný stín, který se opět odrazí od neviditelné podpěry a pak doskočí z několika metrů na střechu pod vámi, kde se jistě shodou okolností zčistajasna překotí jeden ze sloupků, který držel šňůry s rozvěšenými barevnými látkami, které ti padnou akorát tak do cesty. Ramiel se ho ani nedotknul, ale ty moc dobře víš, že tyhle věci se kolem něj nestávají jen tak.
Přeskakujete po střechách dál. Domy začínají být menší, nižší a sem tam musíte zvolnit krok, aby vás jejich chatrnější konstrukce unesla. Město je v této části temnější. Bez světel. Vzduchem se začíná nést zápach splašků a smrti. Ty ho moc dobře znáš. Je to zápach chudoby.
| ||
| |||
| Za tónů hudby Vera De Lacey, Delilah Blair Flanagan Tvá slova spustí dominový efekt plný překvapených pohledů. Nejprve je tvou výzvou viditelně zaskočen vévoda, který střídavě hledí na tebe a střídavě na neznámého muže, snažíc se najít to, co mu uniká. Druhým překvapeným pohledem je pak samotný rudovlasý muž, který k tobě stočí tvář a i když se v jeho rysech toho příliš nezměnilo, lehké zatřesení hlavou snad jako kdyby si nebyl jist, jestli slyší dobře, si zaznamenala. Snědá žena naopak v první chvíli nevypadá příliš zaskočeně, jen se na tebe usměje s blahosklonným výrazem, který jí ale brzy zamrzne na rtech.
„…Hmmmh, dobře…“ Ozve se totiž tichý, mručivý povzdech od rudovlasého muže. Není to zrovna odpověď, na jakou si zvyklá, ani jakou diktuje jeruzalémská etiketa, ale na chvíli máš pocit, jako kdyby si tohle už někdy slyšela. Někdy hodně dávno. Tohle rezignované a zasmušilé vydechnutí. Ale to už tvůj nový taneční partner vykročí k tobě.
„Bude mi… potěšením.“ Dostane ze sebe dosti nepřesvědčivě a nepomáhá tomu ani příliš to, že se vůbec neusmívá. Přesto ti nabídne ruku, aby tě doprovodil na taneční parket. Zbylá dvojice se ani nezmůže na slovo a tak vás vyprovází jen zaskočenými pohledy.
☩
„Překvapení. Miluji překvapení!“ Nadšeně se usměje žena před tebou.
„Ne, nemiluješ.“ Ozve se od jejího společníka stoicky a ona se jen zaškaredí. „Ale no tak. Jednou za čas ho dovedu ocenit i já.“ Ťukne ho hravě složeným vějířem do paže, aniž by se na to dočkala od něj jakékoliv reakce.
„V tom případě vám popřeji, ať vás dnes čeká večer plný překvapení.“ Otočí se opět na tebe se sladkým úsměvem a kývne na rozloučenou. „Hezký večer.“ Dodá muž s maskou a pak společně zmizí mezi dalšími hosty.
Pokračuješ tak dál po své cestě hledajíc tentokrát alespoň něco určitého. Slunce. Ukazuje se, že to není až tak ojedinělá tématika. Na druhou stranu, pokud se lord Farnham nepřevlékl za ženu a nebo nemá sto padesát kilo, tak jsi zatím žádného podezřelého nenašla. Procházkovým tempem prokládaným drobnými zastávkami pro občerstvení se dostaneš postupně až k části sálu, kterou se nesou melodické tóny orchestru.
☩
„Děkuji, že jste mě zachránila.“ Ozve se od tvého neznámého společníka, zatímco se zastavíte na kraji tanečního parketu a ty se postavíš naproti němu. Vidíš, jak jeho oči nejistě kloužou po tobě, maskované ženě, kterou nezná a stejně jako u vévody se nejčastěji vrací k tvým vlasům. „… Jste místní?“ Položí zčistajasna tichou otázku, zatímco k tobě přistoupí, aby tě chytil v tanečním postoji. „Musím vás lady upozornit, že už je to nějakou dobu, co jsem naposledy tančil.“ Pronese lehce nejistým tónem, ale to je tak jediné, co by ho prozradilo. Drží tě jinak zkušeně, možná trochu pevněji, než jsi zvyklá a na jeho postoji by si také stěží našla nějaké chyby. To už se ale rozezní další skladba a vy vykročíte.
Nepřiznat ti, že není tak zkušený tanečník, neměla by si nejmenšího podezření. Pohyby tvého tanečního partnera jsou přesné, rázné, rozhodné. Vede tě jistě a nedává ti tak moc příležitostí zaškobrtnout, či zaváhat. Stáváte se jedním z párů kroužících po parketu v rytmu hudby.
☩
Zastavíš se prozatím v bezpečné vzdálenosti od parketu, kde ještě nehrozí, že by za tebou někdo ihned přišel s nabídkou tance. Přesto máš dobrý výhled na dění na parketu. Lidé v barevných róbách a maskách se míhají a proplouvají mezi sebou v rytmu hudby. Postáváš tam se sklenkou šampaňského a chtě nechtě to celé přináší vzpomínky. Na minulost. Na manžela. Na tvůj starý život.
„Chutná vám? Je to Ruinart-Duchêne. Jedno z nejlepších na trhu.“ Ozve se zpoza tebe klidný, středně položený hlas. Vidíš za sebou muže, který je o hlavu vyšší než ty. Tmavý oblek s jemnými výšivkami a sametem. Zlatá maska halí horní polovinu jeho tváře a na úzkých rtech je drobný úsměv. Dlouhé světlé vlasy mu spadají po ramenou a na obleku má připnutou zlatou brož, která je vyvedená ve stejném duchu jako zdobení jeho obleku i masky. Sněhové vločky. Z muže doslova dýchá autorita a silné osobní kouzlo, přesto to vypadá, že vám nikdo z ostatních hostů v tuto chvíli nevěnuje ani špetku pozornosti.
„Hledáte někoho?“ Postaví se vedle tebe a stejně jako ty se zahledí na parket před vámi, kde krouží lidé a tobě při tom pohledu v jeden moment tělem projede podivný pocit. Mezi páry totiž na moment zahlédneš i ženu s dlouhými rudými vlasy v honosné tmavé róbě, jenž tančí s vysokým mužem, jehož vlasy jsou barvy ohně. Proplují zkušenými kroky mezi ostatními a za pár akordů zase zmizí ve víru ostatních tanečníků.
Muž s vločkou 
| ||
| |||
 | Verše: Toulky Lystrou
| ||