Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Šaty jako zbroj Probírám se popsanými listy – je to jako listovat vlastní pamětí. Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale nesouhlasím s tím. Jizvy, které po nich zůstanou přetrvají na vždy a bolest – bolest mizí jen pomalu, čeká v ústranní, aby se mohla připomenout. Ty příběhy jsou mé jizvy. Zvrásněné vzpomínkami a zážitky, které mi vepsal do života osud jako bych byla jen jednou z těch žen, o kterých jsem psala ve svých povídkách. Přejedu prsty po slovech vrytých do papíru černým inkoustem, po větě popisující stín spředený z dýmu a temnoty. Bytost, kterou jsme měla za zhmotněné šílenství, přivedený na svět, aby mne potrestal za hříchy, které jsem napáchala… Aniž bych v té době stejně jako Caroline věděla, že to pravé monstrum chodí po chodbách převlečené za člověka. Život je plný ponaučení. Nic není takové, jak to vypadá.
Dokonce ani já. Čím více papírů vezmu do rukou, tím palčivěji si uvědomuji, kolik se toho změnilo. A nešlo jen o pohled do zrcadla. O tvář, se kterou jsem se denně vídala a čím dál více mi připomínala odraz jiné ženy – krásné a vznešené, jakou jsem jako malá holka chtěla být. Té, jejíž duše sdílela tohle tělo a pomalu prosakovala ven skrze mne samou. Ani samotný Nový Jeruzalém jsem nedokázala vnímat stejně – a nešlo jen o všechno to zlé a temné, co jsem dříve neviděla. Patřila jsem sem, bez ohledu na vše zlé, co se mi tu stalo. Představa, že bych odsud měla odejít a nechat to všechno za sebou… Mi byla nepříjemná, úzkostná – stejně jako se Dumah cítila tehdy při pomyšlení na to, že by se vzdala… Zlatého města. Svého domova.
Ozve se zaklepání. Krátce pohlédnu na hodiny a sklidím papíry zpátky do kufru. Bude to chtít něco lepšího, kam je uschovat, ale prozatím to musí stačit. Za dveřmi dle očekávání čeká Noah v doprovodu snad celé armády. Tedy, trochu přeháním, ale pohled na tolik cizích lidí hrnoucích se obtěžkáni věcmi do pokoje mne zaskočí. Možná jsem opravdu odvykla společnosti. Kdo by se mi ovšem divil? Po dnech samoty strávené ať už ve tmě či ve vile mi tohle celé připadalo jako zjevení. „Tohle jsem vám mužům vždy záviděla. Nemuseli jste tomu rozumět,“ odpovím s náznakem úsměvu Noahovi, zatímco ukročím stranou, abych zástupu nosičů i gardedámám nezavazela. Opravdu toho nenesou málo, překvapí mne i možnost výběru šatů.
Přejdu k posteli, na které se ocitnou rozložené večerní róby včetně nachystaných masek. „Jako by to byl osud,“ brouknu, jakmile jedna z žen zmíní nehodu kočáru. Komplikace. Slovo vystihující můj život. „V pořádku, oboje šaty jsou mistrovské kousky, vyberu si z nich,“ ujistím ženu, zatímco si šaty prohlížím. Vybíral je osobně lord Farnham? Nebo jen dal pokyny někomu, aby to zařídil? Tolik otázek a odpovědí jsou opět jen domněnky. Nakloním se nad postel, prsty přejedu po látce obou sukní. Jsou to krásné kousky šité z těch nejlepších materiálů, to poznám. A zároveň natolik rozdílné…
Pohledem sklouznu k těm světlým, připomínajícím něžné jaro, podtrhujícím tu křehkou nevinnost a krásu. Kdyby tu se mnou stál kdokoliv z mého starého života, vybral by mi je. Manželovi by se zajisté líbily. A mne by učarovala maska zakrývající celou tvář, umožňující se skrýt a schovat před světem. Ano, k Delilah by se hodily, vypadala by v nich… Krásně. Jenže já už nejsem ona. Ztratila jsem její nevinnost i ostych zakazující byť se pokradmu dívat na černé odvážnější – a výraznější – šaty s myšlenkou na to, že se to ke mně nehodí. Přesunuji svoji pozornost k té smělé kombinaci černé a zlaté lemované tmavým peřím dodávajícím šatům i masce tu vyzývavou dramatičnost. Na rtech se mi objeví posmutnělý úsměv. Byly to barvy Kamaela. Černá a zlatá. Ta kombinace mu vždy dodávala na vážnosti i respektu. Vypadal tak vždy sebejistě a rozhodně bez ohledu na to, jak se ve skutečnosti cítil.
Stojím tam a přesně vím, jaká by byla volba Delilah i Dumah. Je to hořkosladké uvědomění, bilancování mezi dvěma světy. Žena na mne promluví a já vím, že čas pro rozhodnutí vypršel.
„Ty černé prosím. Ty si vezmu dnes večer,“ odpovím tiše, leč rozhodně. Sice stále tápu v tom, kým jsem a měla bych být… Ale už vím, kým rozhodně nejsem. A… Myšlenka na to, že se do dnešní bitvy obleču do barev Generála mi dodá odhodlání. Půjdu tam a budu hrdě čelit všemu, co mě tam čeká namísto toho, abych se před tím ukryla.
Sotva svoji volbu vyřknu… Svým způsobem se mi uleví a pocítím drobný záchvěv radosti z té volby. Radosti a hrdosti, jakkoliv to je hloupé. A s tím pocitem se odevzdám do péče čtyř žen, které mne mají na dnešní večer připravit. Šaty, vlasy, maska – vše musí být dokonalé. Vím to, a tak neodporuji a snažím se jim vyjít vstříc, abych jim práci zbytečně nekomplikovala. Přeci jen je to něco, co nedělám poprvé, byť po takové době je to pro mě přeci jen nezvyk – stejně jako korzetové šaty samotné. Ovšem… Jak jsem to říkala tehdy Alexanderovi? Naše oblečení nemá být pohodlné. Je to zbroj Nového Jeruzaléma.
A já jsem konečně připravená se Jeruzalému postavit čelem.
| ||
| |||
 | Verše: Dlouhá mise Marael
„Říkají tomu cheba?“ Nakrčí Ramiel nos a trochu nedůvěřivě si tě prohlédne. Po světě smrtelníků se pohybuješ výrazně častěji než on, takže jsou tvé znalosti jejich životů o poznání širší. Platíš tedy z vás dvou primárně za toho, který má na starost řešit záležitosti při jednání se smrtelníky. Ne, že by se Ramiel až tak často uměl držet stranou, jak by správně měl, ale takový už je. Ostatně, on si to může dovolit. To, že s někým takovým jednali, zase rychle zapomenou. Ani jeden nezanecháváte při své práci stopy, každý ale jiným způsobem.
„Nevím… Cheba? No, už jsem slyšel u lidí i divnější slova.“ Otáčí placku chvíli zkoumavě v ruce, než jen pokrčí rameny a kus si z ní ukousne.
„Hmmh? Kde?“ Promluví opět mezi sousty naprosto ignorujíc tak tvou poznámku. „Tam dole. Na tržišti toho měli plnou ošatku, tak jsem si jich pár vzal. Není to špatné. Takové… hutné.“ Pokračuje dál bez okolků a tobě je jasné, že tomuhle by mezi lidmi říkali krádež. Ve Zlatém městě nebyly třeba peníze a handrkování se o ceny. Tohle byla specialita lidí. Hromadit a střádat, i když měli dostatek.
„Možná příště zkusím ty, které vypadaly něčím naplněné. Zajímalo by mě, co do toho tady asi dávají.“ Pokračuje dál přemítavě, zatímco se zahledí na oblohu nad vámi, která je posetá nespočtem stříbrných hvězd. Je to pohled, který ze Zlatého města neznáte. Ne, to v nočních hodinách zahaluje i tak všudypřítomná zlatá záře, která je však v tuto dobu tlumená a mihotá se na černé obloze podobná té, jenž je zde na vidět nad zasněženým severem.
„Stejně tu asi ještě nějakou dobu budeme.“ Povzdechne si o poznání vážněji, dál hledíc na temnou oblohu a mimoděk si shrne rozfoukané černé vlasy z tváře. Má možná i pravdu. Váš úkol byl prozkoumat město a zjistit, zda se tu někde nepohybuje někdo z Padlých. Těch, kteří zradili Nebesa a dali se na stranu Lháře. Prvního padlého, který nesl jméno Lucifer. Možná právě proto byl s tebou vyslán i Ramiel. Tyto záležitosti Zlaté město nebralo na lehkou váhu a jednalo se o potenciálně nebezpečná střetnutí.
„Taky nás tu můžou nechat čekat měsíce. Roky… Eh, děsivá představa. Doma je doma. Když se teda na jednoho zrovna nehroutí jeskyně…“ Zamumlá poslední větu tiše sám pro sebe a pak sní poslední kousek placky, kterou měl v ruce a zbytek zabalí zase do hrubé látky a schová. „Zas tak skvělej ten cheba není.“ Zašklebí se a s lehce teatrálním heknutím se opře o kolena, aby se postavil. Stejně jako jindy, neslyšíš od něj při tom pohybu jediné kovové zacinkání, zašustění látky a vlastně ani jeho dech.
„Kterou část, že máme na plánu dnes večer?“ Skloní k tobě pohled modrých očí, zatímco vítr nenechavě zvedá cípy vašich plášťů.
| ||
| |||
| Jídlo je dobré. Neřekla by si, že se jedná o nějakou výtečnou kuchyni. Je to přeci jen trochu mdlé oproti jídlům, na která sis mohla zvyknout za svého pobytu ve vile u moře, ale možná si jen uvykla na trochu jinou než místní kuchyni. Najíš se a vrhneš na roztřídění svého spisovatelského díla obsaženého v jednom obyčejném a teď už poněkud poničeném kufru.
Papíry šustí a ty listuješ stránkami. Občas se ti při pročtení pár slov připomene moment, kdy jsi zrovna tuhle část psala a jindy zase vytane na mysli vzpomínka na to, co tě k tomu inspirovalo. Málokdy je to něco pěkného, ale i to negativní tě dovedlo sem. Do pro tebe neznámého hotelu z důvodů, které ti byly zatím stále zastřené. Před událost, kdy budeš muset zase mezi lidi z nichž některé budeš jistě i znát z doby, která se zdála dávnější, než tomu bylo ve skutečnosti. A především tě to do zpět města, ve kterém jsi se cítila jako doma a… prostě jako jeho součást. To vše tvořilo směsici pocitů.
Při pohledu do zrcadla vidíš ženu, kterou sis zvykla v posledních dnech vídat pravidelně, ale být tam odraz Delilah před třemi měsíci, nepoznala by ses. Vlasy nabraly opět o něco měděnější odstín, tvář působila, jako kdyby se její rysy pozměnily, staly více symetrické a zjemněly. I tvůj postoj a držení těla byli jiné. Přímější. Narovnanější.
Čas klidu ti však protekl mezi prsty rychlostí horské řeky. Ani ses nenadála a ozvalo se zaklepání na dveře. Letmý pohled na hodiny stojící na jedné z komod prozradil, že Noahem slíbený čas už uplynul. Tmavovlasý muž už stál dle očekávání za dveřmi a přes jeho rameno jsi viděla i další lidi. Ti tentokrát ale nepůsobili jako někdo z jeho ozbrojených kolegů. Ne jednalo se na první pohled o vcelku průměrně vypadající občany Jeruzaléma, které si byla zvyklá vídat mezi zdmi vašeho sídla. A především to byly z velké části ženy.
„Už je čas lady.“ Pousměje se soucitně Noah, který nevypadá, že by stál o to být na tvém místě. „Tito by vám měli pomoci se náležitě připravit. Těmto věcem jistě rozumí lépe než já.“ Ustoupí o krok zpátky, aby uvolnil prostor té menší suitě sloužících, kteří sem přišli za tebou.
Vejdou dovnitř a vidíš, že s sebou nesou spoustu dalších věcí přes hřebeny, kosmetiku a jiné podobné propriety, které budou třeba, ale hotelové pokoje je skutečně běžně nenabízí. Ještěže je pokoj tak velký, protože to vypadá, že se ti bude dnes věnovat čtveřice žen. Muži zde sloužili především pro to, aby pomohli donést vše potřebné.
Nakonec před tebe na postel rozloží dvoje večerní róby a položí k nim masky. „Prosím paní. Vyberte si, které šaty se vám líbí nejvíce. Ještě byly na cestě jedny, ale vypadá to, že kočár měl nějakou nehodu a zpoždění, tak snad to nebude příliš vadit.“ Promluví jedna z nich a ukáže na dvojici šatů.
Jedny jsou v černo zlaté kombinaci, převážně z lesklého řaseného saténu, černou krajkou lemující korzet a ptačími pery, které zdobí ramena. Detailně zdobená maska je pak vyvedená v podobném duchu zlaté a tmavých ptačích per jež jsou naaranžované po jejím obvodu.
Druhé šaty jsou pak o poznání barevnější. Připomínají rozkvetlou jarní louku a na dlouhé sukni jsou ještě k podržení tohoto dojmu na jemné síťovině našité růžové, látkové květy. Sametový korzet v mechově zelené je pak bohatě zdobený zlatou výšivkou a celkově šaty působí o poznání vzdušnějším a éteričtějším dojmem než ty první. Maska k nim halí celou tvář. Jedna polovina je tvořená kovovou zlatou částí s jemnými detaily a druhá je pak z malovaného porcelánu. Několik zlatých řetízků a květin pak visí po jejích stranách. Je vidět, že obě masky jsou by tvou podobnu spolehlivě skryly i kdyby jsi byla stále tou starou Delilah.
„Které byste si přála paní?“ Saténová róba  Róba s květinami
| ||
| |||
 | Verše: Nad ostatními
| ||
| |||
| Vůně jídla Moreen Ellsworth Když vejdeš do lokálu pár z hostů se po tobě otočí, ale nevypadá to, že by ti chtěli věnovat nějaký delší pohled. Jediný, kdo se k tobě přiblíží, je žena, která ti před pár okamžiky otevřela v zadní uličce. Donese ti slíbenou zelňačku a k tomu pořádný kus chleba. Miska je plná až po okraj a je vidět, že na tobě nešetřila. „Tady máš holka. A nech si chutnat. Ví bůh, že se potřebuješ najíst.“ Přejede tě od hlavy až k patě zkoumavým pohledem a jen zavrtí hlavou. Ačkoliv jsi nabalená do zimy, jsou na tobě poslední dny bez pořádného jídla vidět. „Nemáš zač.“ Odvětí oproti tvému šeptnutí mnohem hlasitěji a pak už tě nechá, aby odešla zase kamsi dozadu. Sedíš v zadní části lokálu, kde máš poměrně klid. Sice se kolem tebe nese ruch rozhovorů, ale je to spíše jen taková kulisa k něčemu mnohem zajímavějšímu. Zelňačka je totiž výborná. Nevíš, jestli je to tím, že je něco pravdy na rčení, že hlad je nejlepší kuchař anebo tu prostě tak dobře vaří, ale rozhodně je to něco, co ti konečně projasnilo den.
Vychutnáváš si každé sousto a ukusuješ chleba. Je to docela vydatné jídlo a tak se poté, co zdoláš celou misku, cítíš dost nacpaná. Když ti padne pohled na kus chleba, co ti zbývá, je ti jasné, že tenhle už jen tak nespořádáš. Cítíš z něj vůni čerstvého pečiva, zatímco se lokálem rozezní hlasitý smích jednoho ze štamgastů. Vůně zesílí a zvuky se podivně utlumí, až zůstane jen ona a ten hlas.
„…Hah, a já vám říkal…
Verše: Na střechách Marael
“For we are only of yesterday and know nothing, „… že, by si to měla taky zkusit. Je to jen opečená mouka s vodou a trochou koření, ale lidi i s tím málem dovedou zázraky.“ Slyšíš hlas za tebou, zatímco se pod tebou rozléhá pohled na noční město zalité světlem luceren a ohňů. Pod vámi se rozkládá Lystra plná na sebe namačkaných domů s plochými střechami a vysokými věžemi. Ve vzduchu je cítit lehce štiplavý dým a vůně pečiva. Sedíte na střeše jednoho z domů jako dvojice tichých stínů. Tedy… ne možná až tak tichých.
„Nikdo přece neříkal, že si nemůžeme něco málo vzít.“ Ozve se opět ten hlas zpoza tebe a podle špatné výslovnosti si tvůj společník musel už kus toho ukradeného jídla nacpat do pusy. Ohlédneš se a vidíš za sebou vysokého muže s dlouhými černými vlasy, jejichž prameny vypadávají z pod kápě a vlají v nočním větru kolem ostře řezaného obličeje. Na sobě má lehkou tmavou zbroj a u pasu meč a dýku. Přes ramena má pak přehozený plášť, jehož kapuci má nasazenou na hlavě. Znáš ho. Je to Ramiel. Jeden z nebeských válečníků, který patří k pátému kůru. Nestává se tak často, aby byl někdo jako on vysílán do světa smrtelníků. Rozhodně tedy ne tak často jako ty, ale také to není poprvé, co spolupracujete. Přeci jen jsou vaše talenty ideální na nenápadný průzkum, nebo hledání nic netušících cílů.
Jste zde v lidských podobách. Ze zad vám nevystupují žádná křídla a stejně tak jsou skryté i linie vašich zlatých tetování. Ač máte být nenápadní, tak i v této podobě u tvého společníka skoro až září z jeho tváře jeho ledově modré oči.
„Tak to aspoň zkus. Není to otrávené.“ Ušklíbne se na tebe a podává ti jednu z čerstvě upečených placek, které někde po cestě nenápadně uzmul. Ramiel | ||
| |||
| Dobrá zpráva Okamžik přemýšlím nad tím, zda bych další nekonečné čekání označila za „nic nepříjemného“. Sedět v hotelovém pokoji a užírat se otázkami bez odpovědí. Ne, tím jsem strávila už tolik hodin a dnů, že bych je snad ani nespočítala. „Lord Farnham mě nechává čekat už dlouho, další dny mu už nedám,“ potřesu hlavou a v dalším okamžiku kmitnu pohledem k Noahovi, když mi dojde, že jsem to řekla nahlas. Na adresu jednoho z nejmocnějších mužů Jeruzaléma. Odkašlu si, naštěstí mne Noah vysvobodí z rozpaků svojí další odpovědí. Netuším, proč to Farnham dělá. Jako by si snad na společenském soaré, které sám pořádá, mohl najít čas na to, aby mi vysvětlil, oč mu jde. Příliš tomu nevěřím, ale pokud mne tam chce – musí to mít nějaký důvod. A ten důvod nezjistím jinak než… Že tam půjdu. Byť mám stále ten nepříjemný pocit, že muzika opět hraje jen dle parte, které složil někdo jiný. No, existuje jediný způsob, jak do toho vstoupit.
Poněkud netrpělivě vyčkávám, co mi Noah poví k Yan. Vážný tón i výraz jeho tváře nejsou zrovna šťastnými posly a vzápětí pochopím proč. To, že přežila noc by mělo být dobré znamení, ale… Je těžké věřit na zázraky, když víte, že za nimi stojí jen cizí vůle a… Moc. Mimoděk… Vzpomenu si na Yesoda. Zamrkám. Ne, na tenhle Verš nevzpomínám ráda – i po té době stále cítím tu hořkou pachuť zklamání i bolestivou lítost nad věcmi, které se staly. „Bohu na životech lidí nikdy nezáleželo,“ zamumlám tiše. Kdyby ano, neměla by Dumah na rukách tolik krve. Nikdo z nás. Tedy… Z nich. „Chci říct… Doufám – věřím, že se z toho dostane. Působila na mě jako žena, kterou jen tak něco neudolá… A děkuji, pane Noahu,“ dodám a shrnu si pramen mokrých vlasů za ucho, abych zaměstnala ruce.
Další zpráva je mnohem radostnější. „Nehody,“ zopakuji po Noahovi a je patrné, že to slovo mi není po chuti. Ne, když jsem tam byla a vím, co se stalo. „Tak to ráda slyším,“ vydechnu vzápětí a cítím úlevu povolující napětí v ramenou. Aspoň něco vyšlo dle mých představ. „Nejde ani tak o šaty…“ dál to nevysvětluji ani nerozvádím. Spíše se musím srovnat s představou, že mám dvě hodiny, než přijdou cizí lidé, kteří mne budou šněrovat do šatů, zaplétat vlasy a přetvářet mě zpátky v opravdovou lady. Není to pro mne nic nového, přesto cítím podivný tlak kolem žaludku jen na to pomyslím. „To byste byl laskavý. Jistě, počkám tu,“ souhlasím.
Naštěstí to Noahovi trvá sotva pár minut. Otevřu mu dveře, aby mohl opět vejít – tentokrát obtěžkán mými zavazadly. Zvláštně při pohledu na to jedno – byť proděravěné kulkou – se mi na tváři objeví úsměv. „Nemáte ani ponětí jakou jste mi tím udělali radost,“ povím měkce. Je to hloupost, já vím, ale… „Nerušíte. A ještě jednou děkuji,“ rozloučím se se svým dočasným ochráncem a počkám si, dokud neopustí pokoj.
Jídlo mi sice stydne na stole, ovšem nejdříve musím zkontrolovat kufřík s mým pokladem. Vytáhnu ho a položím na komodu a… Je to tam. Všechno. Chvíli bojuji s nutkáním to opravdu poctivě projít a srovnat, když mi zakručí v břiše dost hlasitě na to, abych kufr zase zavřela a posadila se ke stolu. Přinesené hovězí na víně sním takřka bezezbytku a vlastně se nezdržuji žádným vychutnáváním. Zvláště, když tu není nikdo, kdo by hodnotil můj styl stolování, které za poslední měsíce pozbylo většiny těch zbytečných společenských etud.
Po jídle se převleču do čistých šatů – na tu chvíli by se to možná dalo vnímat jako zbytečnost, ale opravdu nechci působit před kýmkoliv, kdo sem má přijít jako nějaká… Jak to matka říkávala? Ah, šmudla. A abych zaměstnala hlavu i ruce, tak zbývající čas trávím možná až příliš důkladnou kontrolou a skládáním listů papíru ve správném pořadí, abych se ujistila, že opravdu nic nechybí. Několikrát mne přitom napadne… Zda nedělám chybu. Jestli by nebylo lepší požádat Noaha, aby mi sehnal věci potřebné k psaní a strávit večer ve známé společnosti vína a inkoustu. V hlavě mi stále totiž zní ta jedna jediná věta…
Máte ráda masky? | ||
| |||
| Splněná zakázka Vera De Lacey „Máte dobré oko pro detail, lady.“ Odvětí ti pochvalně Atkinson, když si i on prohlíží tvůj odraz v zrcadle. Usmívá se a je patrné, že je se svou prací spokojený. „Jen jsem zrealizoval váš návrh. Chvála není jen má.“ Otočí se na tebe krátce. „Jsem ale rád, že jste spokojená.“ Dodá v dobré náladě a trochu poupraví řasení na široké sukni.
„To se bude k šatům skvěle hodit.“ Přikyvuje Anna při zmínce o masce a stejně jako její strýček prohlíží šaty, jestli někde není ještě třeba ustřihnout kus niti, nebo upravit drobný detail.
„Ano, zítra kolem… desáté hodiny budou nachystané. Stačí, když někoho pošlete. Nemusíte je vyzvedávat osobně. Tahle poslední zkouška bude stačit. Každopádně kdybyste ještě někdy něco v budoucnu potřebovala, budu rád, když náš poctíte opět vaší návštěvou.“ Promluví opět Atkinson a pak ti pokyne k převlékárně, abys ze sebe opět šaty mohla s Anninou pomocí svléct.
„Budu muset Robertovi nakonec poděkovat. Přeci jen tohle byla zajímavá zakázka.“ Prohodí jen tak mezi řečí.
„Robertovi? Myslíš panu Barlowovi?“ Nakrčí Anna trochu nechápavě čelo a podívá se na svého strýčka. „Ano, Robertovi. Byl tu včera, asi jste se nepotkali.“ Odpoví své neteři Atkinson a jen zakroutí hlavou.
„Promiňte lady. Anno, prosím.“ Kmitne pohledem mezi vámi dvěma a Anna pak pohotově přispěchá, aby tě doprovodila opět do vedlejší místnosti a pomohla ti ze šatů. Chvíli to trvá, ale nakonec se můžeš opět převléci do šatu, ve kterých si přijela, zatímco Anna róbu opatrně pověsí na k tomu určený speciální věšák.
„Až budou upravené, připravíme je na cestu, aby se s nimi nic nestalo, kdyby bylo náhodou špatné počasí, nebo něco takového. Rozhodně je ale bude dobré odvézt kočárem.“ Říká, zatímco uhlazuje širokou, nařasenou, tylovou sukni, která je i takto vysvlečená stále dost rozměrná a nadýchaná.
„Ráda jsem vás poznala lady. Budu ráda, když k nám zase najdete cestu.“ Usměje se na tebe nakonec široce, zatímco se s tebou loučí.
| ||
| |||
 | Sedmé nebe
| ||
| |||
 | Čekání Nad nejistými slovy a výmluvně sklopeným pohledem se jenom pousměji. Přesně, jak jsem si myslela, je roztomilá… Robert musel udělat dobrý dojem. Vlastně se jí nedivím, dalo by se mu přiřadit jisté kouzlo osobnosti, kterého si je dobře sám vědom. Už ji netrápím. Svou zvědavost jsem ukojila a zase tak dobře ji neznám, abych se mohla bezostyšně vyptávat. Nechám si tedy pomoct do vdoveckých šatů, pozapínám knoflíčky na rukávech a ze zvyku se prohlédnu v zrcadle, než si přes ramena přehodím kabátec. „Hmm,“ udělám nad její otázkou přemýšlivě, zatímco si natahuji rukavice. Nazvala bych Roberta přítelem? Známe se celou věčnost nebo teprve chvíli? Potkali jsme se před týdnem nebo před třemi měsíci? Pobaveně zatřesu hlavou. „Řekla bych, že ho tady znáte mnohem lépe než já. Ale působí jako milý člověk, to máte pravdu,“ věnuji dívce vědoucný úsměv, než vykročím ke dveřím. „Ráda jsem vás viděla, Anno. Brzy na shledanou. Pozdravujte Roberta, až ho příště uvidíte.“ Vyjdu na prosluněnou ulici a úkrokem se vyhnu kaluži před dveřmi podniku, do které jsem předtím tak nešikovně šlápla. Nerozhlížím se po kolemjdoucích. Vděčně kývnu na kočího, který už stojí v pozoru a otevírá mi dvířka kočáru. Teprve, když se rozjedeme, nahmatám krabičku a přetočím šperk mezi prsty. Je krásný, vkusný, žádná okázalá hrůza, to mu musím nechat. I když si ho však prohlížím pozorně, nenacházím nic. S povzdechem si opřu hlavu a zavřu oči. Dodatečně se mi vrací důvody, proč jsem se Ramiela na Lucifera nezeptala. Chtěla jsem. Chtěla jsem vědět, že živ a zdráv. Samozřejmě, že jsem chtěla. Vlastně je skoro až pošetilé, jak moc se mi ulevilo teď, když to vím. Neznám ho. Nikdy jsem ho nepotkala, i když mě stojí jisté úsilí přesvědčit o tom sebe sama. Poznala bych ho? Poznal by on mě? Jak moc jsme odrazy našich minulých já? Mohla bych si i nadále namlouvat, že Verše jsou vzpomínky někoho, kým dávno nejsem, kým ani nemůžu být, ale nejsou to mrtvé obrazy. Pokaždé mě překvapí, jak reálné jsou. V danou chvíli se prostě dějí, jako bych byla opravdu Zerachiel. Potkala jsem ho v píscích arény, prožila s ním věčnost složenou z krásných chvil a zvolila si ho, i když to znamenalo válku. Bylo to opravdové, vím to, jenom… netuším, co se změnilo a co zůstalo stejné. Vévoda v tomhle ohledu sdílný nebyl, vlastně nikdo nebyl sdílný v žádném ohledu; už zase se rozhoduji poslepu. Ta schrána, plány generátoru. Co přesně máš za lubem tentokrát, Lucifere? Pohled obrátím z okénka a znovu promnu zlatou hvězdu v ruce. Je tak zvláštní vědět, opravdu vědět, že je ve městě i on. * * * Následujících pár dní je překvapivě normálních. Dočtu knihu a začnu další, pokračuji ve svých experimentech s vodovými barvami a čas trávím zkrátka tak, jak sama uznám za vhodné. Je to příjemné. Nemuset se nikoho dovolovat. Setkání s právníky přetrpím, tentokrát je to snad ještě otravnější než obvykle. Myšlenkami se pořád vracím k Luciferovi, ale vždycky docházím k tomu samému. I když se toho rovnou měrou obávám, jako se těším, chci ho vidět. Právě teď nemusím rozhodovat nic jiného, jenom to, a pokud mě k němu nedovede ples, můžu to vzít přes Ramiela. Když konečně nadejde čas druhé zkoušky, uleví se mi. Trpělivost nikdy nebyla má silná stránka, to máme se Zerachiel společné, a tak jsem ráda, že se čekání blíží konci. Ať už to dopadne jakkoliv. Tentokrát už šaty skutečně vypadají jako šaty. Jistě, věděla jsem, že to nastane, ale přeci jenom je něco jiného je opravdu vidět. Notnou chvíli se jenom prohlížím v zrcadle, příjemně překvapená, jak to dopadlo. Bylo to zábavné – navrhnout je, chodit sem celý týden a sledovat každičký krůček na cestě k finálnímu dílu. Vlastně je škoda, že si tohle jenom tak nezopakuji. „Pořád tak trochu nemůžu uvěřit, že tohle vzniklo z mého náčrtku,“ brouknu pobaveně. „Je to perfektní. Máte opravdu dar, pane Atkinsone. Hmm, masku?“ ohlédnu se přes rameno k Anně a věnuji jí vřelý úsměv. „Ve stejném odstínu modré se zlatými hvězdami. Vzhledem k mé situaci jsem chtěla použít tmavší barvy a tématika noci se nabízela…“ A, když to podám takhle, skoro bych sama sobě uvěřila, že to s ním nemělo nic společného. Možná jsem měla pana Atkinsona požádat, aby si dali záležet na jednotlivých souhvězdích. Nad představou, jak by se na tohle nebohý muž asi zatvářil, se mi ramena rozechvějí potlačovaným smíchem. Jenom zavrtím hlavou nad případnými tázavými pohledy a znovu se zadívám do zrcadla. Zlatá hvězda se bude k šatům hodit. Kdybych tehdy jenom tušila, možná bych vymyslela něco jiného, ale… Nevadí mi to. Je to vlastně úsměvné. „Takže zítra tady můžu někoho poslat? Myslíte, že by všechno mohlo být hotovo už dopoledne?“ podívám se na pana Atkinsona.
| ||
| |||
| Kufr plný kultury Delilah Blair Flanagan „Ano, masky.“ Přitaká Noah, který skutečně zachovává veškeré společensky vyžadované dekórum i v přítomnosti ženy v hotelovém županu. „O tom, jestli je to nevhodné, nebo nebezpečné nic nevím. Promiňte lady. Do těchto věcí jsem nebyl zasvěcen, ale věřím, že lord Farnham ví, co dělá, když vás zve, abyste se také zúčastnila. Samozřejmě, mám instrukce i pro případ, že byste odmítla. A ne, nemusíte se bát, že by vás čekalo něco nepříjemného. Jen byste si asi chvíli… počkala. Jak jsem říkal, lord Farnham je dost časově vytížen.“ Opět se mu koutky rtů povytáhnou do lehkého úsměvu, zatímco na tebe dál trpělivě hledí.
„Ano, byl by potěšen, kdybyste se také zúčastnila…“ Dokončí tvou větu plnou pochyb na rozdíl od tebe jistým tónem Noah.
„Yan…“ Zvážní pak během vteřiny, když zmíníš jméno cizinky a přes tvář mu přelétne stín. „Ano, mám nějaké zprávy. Ne detailní, ale nejsem ostatně lékař. Tyto mi stačí.“ Pokračuje vážně. „Yan, žije, ale její stav není dobrý. Je stabilizovaný, ale přesto je teď těžké říci, jestli to přežije. Je to už teď ale jen v rukou lékařů a boha. Uvidíme, zda se nad ní alespoň jeden z nich smiluje.“ Pokusí se nuceně pousmát, ale tohle mu moc nejde. „Pokud budu mít nějaké další informace a… bude mě tu ještě třeba, samozřejmě vám je sdělím.“ Kývne hlavou.
„Ah jistě, věci z kočáru. Alespoň zde mám pro vás nějakou dobrou zprávu. Naši lidé dorazili na místo včas. Kočár nebyl vykraden, alespoň dle známek na místě… nehody.“ Zkřiví se mu mírně výraz, když hledá slovo, pod kterým bude váš přepad jistě prezentován příliš zvědavé veřejnosti. „Asi před hodinou mi doručili vaše zavazadla. Chtěl jsem vám je donést, až budete vzhůru. Takže… vlastně už můžu. Jistě se vám budou vaše šaty hodit, ačkoliv…“ Vytáhne z kapsy mosazné hodinky s řetízkem, na které se zadívá. „Očekávám, že sem v průběhu tak dvou hodin dorazí lidé, kteří vám pomohou se nachystat na večer. Tohle už není práce pro mě.“ Dodá lehce omluvně a s patrně opět o něco optimističtější náladou.
„Prosím, dejte mi chvíli a vše vám donesu, ať už pak máte klid na jídlo.“ Omluví se a opustí pokoj, aby se za pár minut zase ozvalo zaklepání a ve dveřích stál opět černovlasý mladík s kufry, které poznáváš. Vypadá to, že jsou všechny. Dokonce i tvůj s tvými povídkami, který je teď však na jednom místě výmluvně děravý od kulky nebo snad nějaké třísky.
„Položím vám je sem.“ Vezme je Noah, aby si se s nimi nemusela tahat a odnese ti je do pokoje k jedné z komod. „Tak to by bylo. Nebudu vás už rušit. Kdyby cokoliv, víte, kde mě najít. Jinak vám přeji dobrou chuť.“ Usměje se a krátce skloní hlavu, abys poté opět osaměla.
Když otevřeš kufr s papíry s úlevou zjistíš, že je tam vše v pořádku. Hustě popsané papíry jsou možná poněkud rozházené, ale nevypadá to, že by něco chybělo. Alespoň tohle bylo zachráněno.
| ||
