Andor.cz - Dračí doupě online

Na okamžik se zarazím. To mi Farnham nechal poslat šaty, které měl už někdo dříve na sobě? Nebo je to jeden z kousků, co si někdo nevyzvedl nebo nevybral? Nebo… Byla u toho, když je pro něj někdo zařizoval? Když si mne žena prohlíží, nevědomky semknu rty a lehce povystrčím bradu v tom pudovém obranném gestu. Chybí mi hravost a koketnost patřící k ženě, která přichází na ples bez doprovodu.

„Jsou to jen šaty, záleží na tom?“ pokusím se odpovědět jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Nemělo by. Ale vrtá mi to v hlavě.

Upoutá mne ovšem odpověď maskovaného muže působícího jako by ustrnul v prostoru. Je to lehce znepokojující, dívat se do zcela zahalené tváře zbavené čehokoliv, co by ho dělalo lidským. Nepatrně nakloním hlavu ke straně, zatímco mluví. Stroze, používá slova jako „cíle“ a tíhne k pragmatické přímočarosti. To ho v mých očích vyloučí z akademické obce a přesune spíše do armádního pole působnosti. Bývalý voják? Zbrojař? Generál… To jedno jediné slovo tne do živého a přinutí mne zamrkat. Nechápu, proč si to stále dělám. Je to jako řezat se stále do toho stejného živého místa.

Nadechnu se k odpovědi, ovšem předběhne mne jeho společnice, která se chopí slova. Dravá, zvyklá být středem pozornosti. Můj pravý opak. Tenhle druh manželek jsem vždy… Ne nesnášela, ale jejich společnost mi nebyla příjemnou. Vždy měly zvláštní schopnost, vycítit ten nejslabší kus ve stádu, takový, který se nebránil a nebojoval a uměly si to zatraceně užít. Snad proto tu stojím, vědoma si toho, že nesmím dát najevo jakoukoliv slabost. Ah… Ne, nevěřím jí to – a v mých pochybnostech mne utvrdí i její společník. Nebo manžel? To je jedno. Není tu jen za zábavou – ačkoliv kdo ví, co si ona vlastně představuje jako „zábavu“.

Přesto než stačím vstřebat veškeré své dojmy z té zvláštní dvojice, černovlasá lady opět vrátí pozornost zpátky ke mne. Ty vtíravé otázky mohou působit na první pohled nevinně – ale nevinné a prosté nejsou ani náhodou. Cítím, jak se mi stáhne žaludek a ucítím v hrudi ostré bodnutí. Skutečně je to… Náhoda? Že se mne ptá zrovna takhle? Nadechnu se. Tohle je moje chvíle – ukázat, že já nejsem ten slabý kus. Už ne.

„Já? Jsem jako smrt, beru všechno,“ odpovím a měkce se při té odpovědi pousměji. Představuji si Dumah stojící na mém místě. „Ať už jde o život nebo plány. Co to bude dnes večer koneckonců záleží na okolnostech. Někdy nezbývá než se nechat překvapit,“ opět jen pokrčím rameny. Vlastně ani nelžu. S tím užíváním si života bych byla sice opatrná, ale nezbývá mi než využít všeho, co mi můj malý svět nabízí. A plány v plánech plánů? Jsem v nich zamotaná tak pevně, že je zatracený zázrak, že stále ještě dýchám. Doslova a do písmene. A jak z toho ven nemám sebemenší ponětí.

A pak… Maskovaný muž zmíní to jedno jméno. Edrik. Lord Farnharm sice rozhodně není jediným Edrikem na plese, ale poznámka o slunci i celý tenhle nevyžádaný rozhovor mne v tom jen utvrdí. Edrik. Kdo ti dva jsou, že o něm takto hovoří? Znejistím, když na mne oba synchronně pohlédnou. Připomínají mi dva… Lvy. Ne, ne, tuhle představu v sobě opravdu nechci živit. Přesto… Tak slunce, říkáte… Samozřejmě. Jediné sebestředné slunce. Kdo by to byl čekal, hm? Zahořklost ti nesluší, Del, slabě se ušklíbnu.

„Hodně štěstí při lovu,“ kývnu na ně než se bez dalších slov přinutím otočit k nim zády a pokračovat po okraji sálu. Pryč. Pryč od nich. Během několik metrů dopiju zbytek šampaňského ve sklence a dlouze vydechnu. Mám chuť si hned opatřit novou, což vlastně zajisté nebude vůbec těžké... Snad je lepší nevědět, s kým jsem to právě mluvila. Možná. Nevím. Každopádně… Pátravě přimhouřím oči, zatímco pohledem pročesávám zdejší společnost.

Tak slunce, hm?

Vera De Lacey

  Skupina neznámých lidí, kteří hovoří s vévodou si přitáhne tvou pozornost. Vypadá to, že oba muži by si ve své zasmušilosti mohli podat ruce, každý to přesto zvládá s osobitostí sobě vlastní. Uděláš krok…

„A to by ty neodkladné záležitosti nepočkaly až po plese? Jistě vám musí staré časy chybět.“ Pronese vévoda, zatímco se vedle rudovlasého muže postaví nejspíše jeho partnerka, kterou vévoda jen přelétne chladným pohledem, který tak moc dobře znáš. Vévoda naopak vypadá, že tu bude sám, ale nijak ho to nevyvádí z míry. Sám se natáhne po jedné ze sklenek od procházející obsluhy.

„Víte, co se říká. Doma je doma.“ Zvedne sklenici v náznaku přípitku k druhému muži a ten se v ten moment zaškaredí, jako kdyby mu víno zhořklo na rtech.

Další krok…

„K tomu nemám co říct. Jste na omylu sire. Na rozdíl od jiných jsem vytáhl paty z tohoto bohem zapomenutého místa. Nic zajímavého tu už nezůstalo.“ Odpoví mu přeci jen o něco klidněji, ale i ty z něj vnímáš frustraci, jenž se v něm při tomto tématu hromadí.

„Skutečně bohem zapomenuté? Takové názory hraničící s rouháním bych zrovna od někoho vašeho postavení nečekal. Ne s vaší minulostí.“ Pokračuje vévoda dál tónem, který by měl snad klidnit rozjitřené emoce, ale samotná slova to příliš nedovolují. Exotická žena také zaznamená stoupající rozladění jejího partnera a položí ruku na paži, hledíc na něj s prosbou vepsanou v očích avšak beze slova.   

„…Minulost je minulost. Tu nezměníme. Ani já, ani vy.“ Odsekne mu rudovlasý muž.

„Ne, ale můžeme se z ní poučit.“ Nakloní hlavu lehce na stranu vévoda, ale to už se tmavé oči, připomínající dva uhlíky jeho neznámého společníka upřou tvým směrem, zatímco ses přiblížila k vévodovým zádům. Ten zaregistruje jeho pohled a otočí se stejně jako on. Ruka se sklenicí mu klesne od úst, zatímco se oči schované za maskou neznatelně přimhouří.

„Ah… lady. Promiňte, můžu vám nějak pomoci?“ Vidíš, jak tě vévodův zkoumavý pohled po prvotním zaražení propaluje a hodnotí. Viditelně se tě snaží zařadit. Jeho oči se nakonec nejdéle zdrží na tvé tváři a rudých vlasech.

„Hmm… jsem rád, že dnes nepršelo…?“ Padne váhavá věta naprosto vytržená z kontextu a které by většina ostatních nerozuměla a nebo v ní viděla kdo ví co. Černovlasý muž tě nehnutě pozorně sleduje a viditelně čeká, jestli jeho odhad padl na úrodnou půdu.

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda. I taková drobnost se počítá.“ Opáčí ti hravě a povytáhne koutek úst do křivého úsměvu. „Přesto jako kdybych ty šaty už někde… Ne, jistě jde jen o souhru náhod.“ Poklepe si zamyšleně prstem na tmavě rudé rty, zatímco tě sjede pohledem od hlavy až k patě.

„Pokud se ptáte mě, tyto způsoby jsou na vámi navrhované cíle moc okázalé a komplikované. Osobně preferuji přímější řešení.“ Odpoví ti maskovaný muž klidným tónem, aniž by se nějak výrazněji pohnul. Celé to jeho neměnné vzezření ho někdy řadí spíše k sochám než živým hostům.

„A pokud se ptáte mě, tohle je určitě mnohem zábavnější forma. Minimálně v porovnání s tím, co se ti teď jistě honí hlavou.“ Přispěchá se svou trochou do diskuze černovlasá žena, která vzhlédne ke svému společníkovi. Ten jí dle otočení hlavy jen věnuje krátký pohled, ale opět je těžko odhadovat, co za ním, nebo spíše za tvou maskou je.  

„Ne vše musí být práce a mít za sebou milión důvodů, proč to a nebo ono udělat. Možná se sem někteří skutečně přišli jen bavit. Žádné skryté motivace. Cíle. Prostě jen zábava.“ Rozmáchne elegantně volnou rukou po plném sále.

„Já tu třeba dnes jsem za zábavou.“ Dodá potměšile a zpoza masky muže vedle ní se ozve jen tiché odfrknutí.

„A co vy dámo? Vás sem zavedla vidina zábavy nebo snad něčeho jiného? Jste jedna z těch, kteří si užívají života, jak přijde anebo se necháváte zatáhnout do plánů v plánech? Nebo snad do plánů jiných?“ Položí ti bez ostychu hned několik otázek, které můžou být na první pohled silně vágní, ale na druhý až nepříjemně na tělo.

„Nechci ti kazit hru, ale myslím, že bychom měli najít Edrika.“ Stočí se temné štěrbiny jinak bílé masky opět k drobné ženě a ta jen poněkud teatrálně nakrčí rty.

„Hmmh, uvidíme, kdo ho najde první. Donesly se ke mně zmínky o slunci. Kdo ví...“ Pokrčí rameny a muž jen přikývne. Podivná dvojice před tebou ale dál stojí a dvojice masek se synchronizovaně na tebe otočí jako kdyby na moment byli jedno tělo.

Atmosféra zde je rozdílná oproti jiným plesům, kterých jsem se musela účastnit. Vnést do zkostnatělé jeruzalémské společnosti masky umožňující skrýt svoji totožnost před ostatními, to bylo odvážné. O to více, že se nejednalo o žádný malý večírek, ale opravdu událost plesové sezóny. Procházím Křišťálovým sálem s jistotou někoho, kdo se těmi úchvatnými prostory rozhodně pohybuje poprvé ani podruhé. Znám budovu opery dobře, byla jsem zde… Víckrát, než by se mi líbilo. Některé věci se zkrátka nezapomínají – třeba to, jak se pohybovat mezi lidmi, tak abyste se vyhnuli jakýmkoliv společenským konverzacím nebo nevyžádané blízkosti kohokoliv dalšího.

Pohledem se na okamžik zastavím u živě gestikulujícího muže ztraceného v rozhovoru s jiným. Není to ovšem on, kdo přitáhne moji pozornost, ne… To jeho společnost. Poslušná manželka stojící po jeho boku, tichá a pokorná, nepochybně si přející být někde úplně jinde. A dost možná i s někým jiným. Jako bych se na okamžik viděla na jejím místě. Kolik večerů jsem takhle strávila po boku Bartholomewe? S uvadajícím úsměvem na tváři a unavující snahou se co chvíli neošít a neohlédnout se toužebně k východu z místnosti či aspoň klidnému koutu bez společnosti.

Ale to je pryč. Nejsem tu jako něčí doprovod – či spíše vězeň čekající na propuštění z výkonu trestu, jsem tu sama za sebe. To já si rozhoduji, kam jdu a s kým se budu bavit. Je to opojný pocit. Na rtech se mi objeví krátký úsměv, když se u mne zastaví jeden z číšníků, kterému jsem šla naproti s jediným očekáváním.

„Ano, děkuji,“ kývnu krátce hlavou, zatímco beru jednu ze sklenic se šampaňským za štíhlou nohu. Očima sklouznu po zlatých odlescích chycených v perlící tekutině, než drobným pohybem ruky naznačím přípitek. Na mě. Na tebe. Na nás, Dumah, pomyslím si krátce a přiložím hrdlo sklenky ke rtům a nechám šampaňské splynout po jazyku. Na okamžik musím uznale pozvednout obočí. Chuť je jemná, zároveň tak akorát sladká i trpká a zanechává v ústech příjemný dozvuk. Tohle je alkohol, který se obvykle nabízí opravdu jen v malé vybrané společnosti, kterou hodláte ohromit. A u které víte, že takové šampaňské skutečně docení. Znovu krátce upiju a tentokrát se musím ušklíbnout. Ne nad pitím, ale nad něčím zcela jiným. Pochybuji o tom, že většina zde přítomných pozná, jak moc drahé a skutečně dobré pití jim zde hostitel nabízí.

Zpoza mých zad se ozve hlas, který mne donutí se ohlédnout přes rameno a zároveň s tím i otočit směrem k dvojici, která se u mne zastavila. Srdce mi poskočí, ovšem v další chvíli se zase rychle uklidním. Ne, hlas té ženy nepoznávám stejně jako ji samotnou. Většinu její tváře halí zlatá rytá maska a její společník… Ten zůstává úplnou záhadou. Jediné, co poznám je fakt, že je to muž. Drobně za svojí vlastní maskou přimhouřím oči, když si tu dvojici prohlížím a nemohu se rozhodnout, zda a na kolik nepříjemné mi je to… Že nemám tušení, s kým tu mám čest. A s kým si mne ta žena mohla splést? Nemám, čeho se chytit… Tmavé vlasy, slabost pro dramatickou červenou, a to na té masce je pavučina nebo peří? O masce halící celou tvář muže včetně vlasů ani nemluvě. Snad jen ta bílá, to nebude úplně náhodně zvolená barva… A ta zlatá? Sáhli po ní dnes jen pro její eleganci nebo je v tom více? A proč by si někdo proboha bral masku, skrze kterou mu bude sotva rozumět a aby se mohl napít, bude si ji muset sundat? Přistihnu se, že příval nekonečných otázek zaplavujících mysl mne příliš rozptyluje. A je to frustrující.

„Nu, aspoň teď víte, kdo nejsem,“ opáčím krátce a schválně se vyhnu jakémukoliv formálnímu oslovení. Je zvláštní tu stát a s někým doopravdy mluvit. Po pravdě jsem doufala, že se tomu vyhnu. Chtěla jsem mluvit s jedinou osobou v tomhle sále, avšak nepředpokládala jsem, že by si na mne v tomhle mumraji vůbec mohl najít čas. Po pravdě jsem tomu věřila méně a méně…

„Záleží, jak se na to díváte. Milá kratochvíle, krutá hra s rozpaky nebo jen způsob, jak hosty přimět k tomu, aby odložili masky, co znají a nechali se vlákat do pasti domnělé anonymity?“ odpovím s nepatrným pokrčením ramen. Ta slova nedoprovodí hravý úsměv ani lehký tón zlehčující cokoliv z toho, co jsem právě řekla. Grimasa, kterou mé rty vykouzlí se nedá nazvat jinak než cynická. Nejsem tu, abych tu švitořila a předstírala, že mne baví konverzace, do kterých mne vtáhnou jiní. Dnes ne. Dnes mohu říkat to, co si Delilah pouze myslela. Dnes mohu dávat najevo, že o žádné z těch povrchních rozhovorů nestojím.

„Samozřejmě… Každému, co jeho jest,“ dodám ještě krátce a dopřeji si další doušek alkoholu ve snaze přebít to drobné napětí, které se ve mne sbírá, jakkoliv se snažím působit nonšalantně a uvolněně. Jak je to dlouho, co jsem byla na plese naposledy? Ani si už nemohu vzpomenout…

Delilah Blair Flanagan

Procházíš po kraji sálu jistým krokem. Doslova proplouváš mezi lidmi, kteří čas od času působí jako vyjukané děti, které se ocitly v novém prostředí. Ano, taková událost je novinkou i pro tebe. Ženu s mnohaletou praxí s pohybem ve vysokých jeruzalémských kruzích, ačkoliv to nikdy nebylo něco, co by sis užívala a natož se tím chlubila. Sleduješ tu podivnou směsicí lidí a jejich rozmanitých reakcí. Někteří vypadají, že jsou u vytržení z toho, kde jsou. Jiní se rychle natahují po sklenkách ať už na nudu nebo na kuráž. A jsou tu dokonce i tací, kteří si to viditelně příliš neužívají.

Zahlédneš mladý manželský pár. Muž viditelně patří k těm nadšeným a živě se s někým baví, zatímco jeho žena poslušně stojí po jeho boku, tvář halená maskou poslušně sklopená k zemi. Mlčí. Jen drobné gesto, při kterém si nervózně mne ruce v bílých rukavičkách, prozrazuje, že ona bude patřit spíše do té poslední, nejmenší skupiny.

Projde kolem tebe jeden z číšníků, kteří zde roznášejí na tácech občerstvení. Především tedy různé druhy nápojů. „Šampaňské, lady?“ Otáže se tě krátce a nabídne ti jedno z broušených sklenek na vysoké nožce s perlivým nápojem.

Když ochutnáš, musíš sama naznat, že ani na tomto hostitel nešetřil a že se zrovna na podobných částech rozpočet šetří nejsnáze. Je to skutečně kvalitní pití s harmonickou, svěží chutí. Až je to skoro škoda nalévat bez rozmyslu každému, kdo sem byl pozván. Není třeba si dělat iluze i mezi jeruzalémskou smetánkou je značné množství buranů. Sama to moc dobře víš. Peníze neznamenají automaticky i příkladné vychování a zkušenosti.

„… To jste vy?“ Ozve se zpoza tebe ženský hlas, který ale jen těžko můžeš někomu přiřadit. Když se ohlédneš uvidíš drobnější ženu. Tmavé zvlněné kadeře jí spadají v loknách na ramena, jejichž část halí plášť z lehké zlatavé látky. Samotné šaty jsou pak vínově rudé stejně jako její rty. Leštěná zlatá maska připomíná rytbami vzor ptačích per a nebo snad pavučiny?

Když se otočíš jen nakloní hravě hlavu na stranu. „Ah, a nebo… ne. Nejspíš jsem si vás s někým spletla. Taková trapná situace.“ Usměje se široce, ale nespouští z tebe pohled. Ne, z ní nemáš ani na moment pocit, že je to zvířátko zahnané do kouta. Spíše šelma na procházce.

„Hodná maškarního plesu.“ Promluví zastřeným hlasem muž stojící vedle ní, jenž k ní skloní tvář, ze které ale nic nevidíš. Jeho obličej halí bílá, pozlacená celoobličejová maska a stejně tak nevidíš ani pramen vlasů. Jeho maskování je tedy vskutku dokonalé, avšak dost nepraktické, pokud by si chtěl dopřát sklenku podobně jako ty. Vedle drobné ženy působí vysoce, ale neřekla by si, že je nějak nadprůměrně vysoký oproti jiným mužům.

„Pravda, je to milá kratochvíle, za kterou si hostitel zaslouží pak naše díky.“ Prohodí a natáhne se také po jedné ze sklenic šampaňského, ze které se s nemizejícím úsměvem na rtech napije, zatímco při tom věnuje významný pohled svému společníkovi, který takové štěstí nemá. Na druhou stranu mu jeho maska dává možnost tvářit se neskrytě otráveně na podobné provokace.   

Vera De Lacey

Kráčíš směrem, ze kterého znějí tóny hudby. Čím jsi zdroji blíže, tím spíše v sílících rozmanitých tónech rozpoznáváš, že tu nejspíše bude menší orchestr a ne pouze smyčcový kvartet. Klasická hudba se nese částí sálu, která je určená tanci. Ačkoliv celý ples teprve začíná, je zde už značný počet párů, které podlehly lákání parketu a krouží do rytmu hudby po k tomu určeném prostoru v jedné z prostorných částí sálu.

Není problém najít si nějaké místo, kde máš dobrý výhled na parket a zároveň nestojíš nikomu v cestě. Je to zvláštní tu být takto sama a nemít tu možnost, nebo naopak nemuset vést rozhovor s jinými lidmi, kteří sem s tebou dorazili. Díky maskám je těžké říct, kdo z okolních hostů je tu snad podobně jako ty sám a nebo se mu jen jeho partner někam vytratil. Kdo patří ke komu? A vůbec, kdo je kdo? Jeruzalémskou smetánku si za těch pár měsíců po Philipově boku ještě tak detailně nepoznala a tyto masky přidaly jen na obtížnosti tvé snaze se v ostatních alespoň trochu vyznat.

Pátráš po někom, koho jsi nikdy neviděla. Alespoň ne v tomto životě. Bude vypadat jako tehdy on? Najde tě tu vůbec? A co když tu není? Kloužeš pohledem po ostatních hostech a hledáš něco povědomého, čeho by ses mohla chytit. Je to ale skutečně jako hledat jehlu v kupce sena, protože to množství hostí a rozmanitých masek je skutečně až omračující. Některé z masek své nositele příliš nehalí, ale jsou i takové, které dokonale skryjí jejich identitu. Pokud by měl snad nějakou takovou, je tvé hledání o to marnější.

„… Hmmm? Vy? Vás jsem už dlouho neviděl.“ V šumu hlasů lidí kolem pak v jeden moment zachytíš jeden, který poznáváš. Hluboký mužský hlas, který i v těch pár slovech působí ve své typické monotónnosti uklidňujícím dojmem. Ohlédneš se po zvuku a uvidíš skupinu lidí, kteří spolu hovoří. Jednoho z nich poznáváš okamžitě, a to nejen díky charakteristickému tónu hlasu. Vévoda má na sobě vcelku jednoduchou zlatou masku s elegantně vykrojenými, vzájemně proplétajícími se ornamenty. Černé zvlněné vlasy má sčesané dozadu a jako vždy je oblečen ve svých oblíbených tmavých barvách. Jediné, co chybí, je jeho hůlka s orlicí, kterou si pamatuješ.

Naproti němu stojí vysoký muž s delšími, ohnivě rudými vlasy, které přitahují evidentně nejenom tvou pozornost. Jeho maska je masivnější než vévodova a přesto působí zdobnějším dojmem. Proplétající se vrstvy kovu připomínají spadané listí a stejně tak je několik lístků vyvedeno po jejích stranách. Všimneš si i pár rudých záblesků od vsazených kamenů, které ladí s mužovými vlasy. Jeho oblek je černý s tmavě zlatým lemováním, jenž je v podobném duchu jako jeho maska.

„Ano, já. Věřte mi, nebyl bych tu, kdybych tu neměl nějaké neodkladné záležitosti.“ Pronese ten vysoký neznámý muž k vévodovi chladným tónem, ze kterého vnímáš lehkou frustraci.

„Chápu. Nečekal jsem ostatně, že zrovna vy byste tohle bral jako vítanou kratochvíli.“ Odpoví mu vévoda nevzrušeně a rudovlasý muž jen povytáhne neznatelně koutek rtů do náznaku úšklebku. To už si ale všimneš, jak se hlouček lidí rozestoupí, protože ke konverzující dvojici dojde žena. Jestli vévodův neznámý společník působil poněkud netradičně na jeruzalémskou smetánku, tak ona vypadá jako z jiného světa. Šaty střihem opravdu jen lehce připomínají místní módu a jsou dosti… odvážné. Zvolené barvy, vzory i materiály jasně ukazují na dovoz z východních provincií. Stejně tak i žena se snědou pletí a černými vlasy působí, že sem musela přijet z velké dálky. Zdobená je masivními šperky a podobného ražení je i její maska. Za tichého kovového cinkání projde kolem tebe, aniž by tě jakkoliv zaregistrovala. V rukou nese dvě sklenice červeného vína naprosto ignorujíc pohledy ostatních.

„Víno?“  Zastaví se těsně vedle rudovlasého muže, jemuž podá s úsměvem sklenici. Ten si ji vezme, ale jeho náladu to patrně příliš nezlepší.

♪♫♫♪

Trpělivě sedím, vstávám, natáčím tvář a zavírám oči jako bych nebyla ničím víc než marionettou. Mlčím, poslušně dlouze vydechuji při utahování šněrování korzetu šatů, aby obepnul můj hrudník i boky pevně obepnul a dal jim ten správný tvar přesýpacích hodin. Pokud by housenky také musely absolvovat takovou zdlouhavou cestu ke své proměně v motýla, pravděpodobně by se na to vykašlaly. A nikdo by jim to nemohl vyčítat. Hlavou se mi honí nejrůznější absurdní myšlenky, zatímco jedna z žen umně nanáší na moji tvář vrstvu líčidel a další natáčí měděné vlasy na rozpálené železo kulmy. S každým tahem štětečku, s každým pramenem vlasy připnutém do složitého elegantního účesu jako bych to čím dál méně byla já, ale... Někdo jiný.

Někdo, kým jsem vždy chtěla být.

Někdo, kým jsem.

Přistihnu se, že stojím před zrcadlem, nakláním hlavu ze strany na stranu a okouzleně shlížím na ženu, která mi ten pohled s náznakem úsměvu ve tváři oplácí. Ne, nemám strach, že by mne kdokoliv poznal, protože... Ani já bych to nedokázala. Možná... Možná měl Fernsby přeci jen pravdu. Delilah byla skutečně mrtvá. Ten, kdo tu nyní stál nebyla ona. Z přemýšlení mne vytrhne až Noahův hlas. Natočím se směrem k němu a pousměji se. Dříve bych to brala pouze jako lichotku ze slušnosti, ale dnes si poprvé po strašně dlouhé době připadám doopravdy krásná.
"Tak tedy pojďme," souhlasím s krátkým kývnutím hlavy, když přijímám jeho rámě a vydáváme se po schodech hotelu ven. Přesto se mi srdce poplašeně rozbuší při nasedání do kočáru. Teď už nic z toho, co se má stát, nepůjde vzít zpět.

Velká jeruzalémská opera. Nejhonosnější místo v celém městě dávající jasně najevo, že se rozhodně jedná o tu nejvýznamnější společenské událost celé sezóny. Zaskočí mne, když se od Noaha dozvím, že mne doprovází pouze na místo a nikoliv i na ples. Z kočáru tak vystupuji sama, pouze za doprovodu jeho povzbudivého úsměvu a krátkého rozloučení.
Zhluboka se nadechnu než vykročím po dlážděné cestě stejným směrem, kterým míří další a další hosté v maskách, ze kterých přechází zrak. Šekely utracené za všechny ty róby, oblečení i výzdobu by pravděpodobně zaplatily opravu celé chudinské čtvrti. Ale to se nikdy nestane. Protože vždy to bude my a oni. Pamatuji si na ty dlouhé rozhovory, které jsme o tom kdysi vedli s Bartholomewem. Kdysi, ještě před svatbou. Můj názor ho nepobuřoval, naopak ho shledával... Osvěžujícím, byť s ním nesouhlasil.

Pohledem sklouznu na prázdné místo po mém boku. Na místo, kde vždy někdo stál, ať už matka, společnice nebo můj manžel. Ale nikdo z nich tu nyní nebyl, jen já sama. Bylo zvláštní kráčet nahoru po schodech bez doprovodu, bez té svazující nutnosti být zaklesnutá do něčího rámě podobna spíše ozdobě než živému tvorovi o svobodné vůli. Ten pocit se mi líbil. Tohle jsem si celé roky ve skrytu duše přála, ne? Kráčet světem sama za sebe. Tohle sice bylo jen schodiště na jehož konci čekal ten nejmenší a nejuzavřenější svět vytříbené společnosti těch nejbohatějších a nejvlivnějších jeruzalémských rodin, přesto... Byl to správný první krok.

Nějak se začít musí.

Do Křišťálového sálu vcházím hrdě vzpřímená, ruce mám sepnuté před břichem. Kráčím pomalu, ladně kladu nohu za nohou a zvědavě zpoza masky si prohlížím nejen samotný až kýčovitě krásný sál, ale především ostatní pozvané hosty. Cítím na sobě pár pohledů, ovšem nepanikařím. Jsem jedna z nich, pouze jedna z masek v roztodivném reji. Pro všechny ty zvídavě se lesknoucí oči zpoza zdobených masek jsem stejnou záhadou jako oni pro mě. To vědomí mě uklidňuje, ačkoliv... Hluku tvořenému hudbou i hlasy přivykám jen pomalu. Stejně jako množství lidí i velkému prostoru.

Pohybuji se tak po samotném okraji sálu, podobna spíše malé šelmě, která opatrně našlapuje kolem velkého stáda a rozmýšlí své možnosti. Snad si tak i připadám. Tedy až na to, že zdejší stádo netvoří bezbranné ovce ale dravci zvyklí bojovat o svoji kořist. Zvolna směřuji ke sklence vína či aperitivu, jejichž získání jsem si stanovila jako svůj malý cíl pro tuto chvíli. Vlastně... Nevím, co se ode mě očekává. Vlastně ani co od toho očekávám já samotná. Ovšem... Jedno po druhém. Nejdříve víno.

Pravda se v něm sice neskrývá, ale kuráž rozhodně ano.