Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda. Lítost je chabá náplast. Přesto, pokud ji k vám někdo cítí, víte, že mu na vás záleží.“ Odpoví ti tvůj taneční partner během momentu, kdy jste zase blízko sebe. „Samozřejmě, pokud mu můžete věřit.“ Dodá vzápětí a lehce nakloní hlavu na stranu v rytmu hudby.

Pokračujete napříč parketem. Občas máš pocit, jako kdyby se vaším směrem otáčely tváře, které míjíte, ale tvého společníka to nijak nerozhodí. Věnuje pozornost pouze tobě. Vlastně máš pocit, že se na tanec nijak výrazně nesoustředí.

„Jak to myslíte?“ Viditelně ho tvá otázka zaskočí. „Vy jste pro mě důležitá. Vy jste Dumah… Delilah. Nejste nikdo jiný. Jste Dumah, která se zrodila ve smrtelném těle. To, že si nepamatujete plně to, co vše jste zažila, z vás nedělá o nic méně důležitou nebo snad hodnotnou osobu. Nejste dvě… Jste jedna. Stále ta stejná. Pokaždé.“ Hledí na tebe upřeně skrze otvory ve zlaté masce, když v tom tvůj taneční partner zastaví a přidrží tě. Pokračovala by si dál, ale až teď si uvědomíš, že ostatní páry také stojí a skladba skončila.

„Jste důležitá stejně jako moji ostatní bratři a sestry.“ Rty se mu prohnou do úsměvu a nezvykle familiárním gestem se dotkne tvého vyklouzlého pramene rudých vlasů a vrátí jej na místo. „A možná více něž někteří… ale tohle není vhodné místo k takové debatě.“ Odstoupí od tebe a rozhlédne se krátce kolem vás. Vidíš, jak se ostatní páry uklánějí, tleskají a případně spolu v krátké pauze zadýchaně hovoří.

„Rád bych se s vámi setkal v soukromí, ještě ale ne. Bude lepší, když si alespoň prozatím užijete oslavy a palčivé otázky necháme na potom. A tím nemyslím na potom, kdy se už nikdy neuvidíme. Bude to jistě tento večer. Nemusíte se bát.“ Mluví opět tiše ale pro tvé uši i tak zřetelně.

„Po tom všem, čím jste si prošla, si zasloužíte alespoň chvíli radosti, nemyslíte? Oba víme, že jich v životě je poskrovnu, aby se jimi mrhalo. Navíc… možná tu potkáte další známé… masky.“ Pousměje se, ačkoliv se do jeho tónu v jeden moment přidal osten stesku, který sama moc dobře znáš. Když k němu vzhlédneš, mihne se za ním v davu rudá barva. Ano, tam mezi davem stojí osoba, kterou už jsi viděla. Krvavě rudé vlasy, tmavě modrá široká róba připomínající hvězdnou oblohu…      

Vera De Lacey

„…Bývalý.“ Odpoví ti rudovlasý muž po chvíli na tvou otázku, avšak nevypadá to, že by se tomuto tématu chtěl, jakkoliv dál věnovat. Je to až trochu zvláštní. Za své působení v Jeruzalémě jsi i ty měla možnost potkat se s několika důstojníky armády. Ve svých honosných uniformách a šavlemi u pasu často přitahovali pozornost na společenských událostech. A armáda, většinou to bylo jediné téma, o kterém se byli schopni bavit a na jenž byli náležitě pyšní.

„A to by byla jistě má smrt… Děkuji.“ Ještě jednou avšak o poznání méně se ti ukloní, když odmítneš další tanec a především zmíníš zástup tanečních entusiastek. Se sklenicemi v rukou se proto vzdálíte na okraj tanečního parketu do místa, kde není v dohledu nikdo známý.

„Hledala? Je těžké někoho hledat na zrovna takovéto akci.“ Trhne o něco podrážděněji hlavou a rozhlédne se kolem vás. „Někdy mám pocit, že mi tohle dělá naschvál.“ Zamumlá skoro neslyšně a nakloní sklenku, aby do sebe bez mrknutí oka obrátil zbytek jejího obsahu.

„Takže vévodu, heh. Nedal si moc práce s maskou. Je pravda, že pokud ho dobře znáte, není problém ho poznat, že?“ Prohodí jen tak mezi slovy a je tedy už jasné, že Essingtonovu identitu jste oba odhalili správně. „O ničem důležitém. Já s ním rozhodně mluvit nechtěl. Jsem zde dnes večer kvůli někomu jinému.“ Opět jeho oči pozorně obkrouží vaše okolí, ale stejně jako před tím viditelně nikoho známého nezahlédne, a tak zastaví na tobě. „Jinak máte pravdu. Nemusím se tam vracet. Možná ne hned. Myslím, že půjdu najít nějaké méně živé místo s něčím kvalitnějším k pití, než jsou tyhle… bublinky.“ Postaví s úšklebkem prázdnou sklenici na jeden z táců procházejícího číšníka. „Ostatně hledat někoho na maškarním plese je čiré bláznovství… většinou.“ Skloní k tobě pohled, když se zastaví na místě po tvém nezvyklém dotazu.

„Bohem zapomenuté… Prosím neberte má slova lady jako nějaké rouhání. Nemyslel jsem to tak, jak myslíte. Tohle město má kouzlo jistě pro mnohé. Užívejte si ho a nevěnujte pozornost brblání starého, zahořklého muže. Vidím moc dobře, že se vám zde líbí.“ Opět to skoro neznatelné pousmání. „Popřeji vám tedy pěkný večer a…“

„Bude dáma tančit?“ Ozve se za vámi neznámý, ale příjemný hlas, který se vloží do vašeho rozhovoru. Když se ohlédneš, uvidíš muže se stříbrnou maskou. Hnědé vlasy má spletené do copu a na sobě má ničím výrazný oblek. Vlastně ve světle některých extravagantních či zdobených módních výstřelků, které jsi měla možnost už párkrát za večer zahlédnout, působí až příliš obyčejně a nevýrazně. Nejspíš ne všichni pozvaní měli tak velké rozpočty na utracení anebo to snad pro ně nebylo tak podstatné. Kdo ví. Rudovlasý muž na něj pátravě pohlédne, aby mu nový příchozí jen věnoval úsměv. Nutno podotknout, že o poznání hřejivější, než jsi měla možnost vidět u svého prvního tanečního partnera.

Odolám nutkání se kousnout do rtu a svoji odpověď upřesnit. Není nic horšího než nejistota proplétající se mezi slovy našeho mnohoznačného rozhovoru. Kráčíme společně vstříc parketu a po jeho boku je tak snadné cítit se… Výjimečně. Lidé nám ustupují z cesty, ať už tak činí nevědomky či úmyslně, je to jako ocitnout se zpátky na stránkách příběhu vyprávěného hrotem pera. Zastavíme se mezi dalšími dvojicemi, tak akorát v tu správnou chvíli, kdy se sálem rozezní první tklivé smyčce.

Pohledem sklouznu ke zlaté vločce a přeci jen se musím pousmát. „Chytré…“ podotknu polohlasně. Lord Farnham si očividně rád hraje se slovy. I s ostatními. Nyní si jsem jistá, že to musí být on. Sám Edrik Farnham, muž sedící v čele rady. Náhle… Náhle všechny ty věci pronesené v budoárech šeptem, zkazky o nejzáhadnějším muži Nového Jeruzaléma začínaly dávat smysl.

„Jak nahoře, tak i dole,“ drobně pohnu hlavou. Mnohoznačnost jeho slov mi dává prostor pro přemýšlení, možná jim kladu více váhy, než bych měla, ale… Nemyslím si to. Jedna z rukou spočine na mém pase společně s ujištěním, kterému ke svému vlastnímu překvapení věřím.

A skutečně. Lord je dokonalý tanečník – ba co více, taneční partner. Nesahám mu ani po kotníky, během tance si to uvědomuji čím dál více. Ovšem s každou zamaskovanou chybou či vytančeným přešlapem mi na tom přestává záležet. Mohu se uvolnit a spolehnout se na něj, přestat se zaťatě soustředit na vlastní nohy a začít vnímat okolí.

Přistihnu se, že si to… Užívám. Neseme se ladně sálem v elegantních otočkách, obklopeni zlatými odlesky a ostatními hosty, ze kterých se stává pouze barevná kulisa. Cítím se… Bezpečně. Obklopena tou důvěrně známou zlatou září slibující, že vše je takové, jak má být. Poprvé ve svém životě se cítím to samé, co… Dumah. A líbí se mi to, přesto jak je to celé šílené. A děsivé.

Z toho zvláštního transu mne vytrhne jeho hlas. Rusé vlasy zavíří vzduchem a okolí na okamžik splyne ve šmouhu protkanou zlatem. „Lítost přichází vždy pozdě, lorde,“ odpovím tiše, sotva se svět aspoň na okamžik ustálí. Nejsou to moje slova – tahle patří Dumah, vyřknutá jako políček pro svoji nebeskou sestru jakkoliv zdaleka nebyla jen o její zradě. Zdaleka ne.

„Od mého Probuzení není nic jednoduché. Možná nejsou komplikované časy. Ale my,“ hlesnu se vzpomínkou na Alexandra a to, co mi při jednom z mála našich rozhovorů řekl. Krátce se pousměji, než přijde další otočka a koutky rtů opět poklesnou.

„Proč jsem pro vás tak důležitá?“ natočím tvář k té jeho. „Nebo ne… Zeptám se jinak. Proč je pro vás důležitá Dumah? Protože já nemám nic, kvůli čemu by stálo za to vynaložit úsilí ani prostředky,“ zeptám se s bušícím srdcem. Dost bylo her a mnohoznačných vět. „A… Jak? Je jen jeden muž, který znal celou pravdu,“ dodám rychle. Další otočka. Další špatný úkrok zamaskovaný hbitým pohybem do strany mého společníka. Není to správná otázka, vím to. Odhaluje moji vlastní slabost a záleží vůbec na odpovědi? Nemělo by. Jsou důležitější věci i lidé, přesto... Některé věci se nemění.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„To mi lichotíte, lady.“ Odpoví ti krátce, ale už dál nevyzvídá. Těžko říct, zda ho tvá odpověď uspokojila anebo zda se tak rozhodl z jiných důvodů. Ať už je to jakkoliv jeho úsměv se o něco více roztáhne, když přijmeš jeho ruku, ale to už tě bez dalších slov vede na parket. Nemáte problém tam dojít. Lidé vám ustupují z cesty a vy tak nemusíte zavadit ani o jednu z širokých sukní, či se snažit složitě proplétat mezi konverzujícími skupinkami. Vaše cesta je naopak přímá stejně jako pohled tvého společníka.

Zastavíte se na parketu, kde tě muž s vločkou obkrouží, aby se dostal naproti tobě. „Slunce říkáte? Hmm. Nakonec… není to až tak daleko od pravdy. Nemyslíte?“ Přejede prsty po zlaté vločce na svém oděvu, zatímco se sálem začnou rozeznívat další tóny nové skladby, kterou si tentokrát uzmuly pro sebe především smyčce.

„Víte, někdy lidem ke spokojenosti stačí alespoň odraz pravdy, aby přestali pátrat.“ Pousměje se lehce záhadně. „A já chtěl mít dnes večer klid na jiné… důležitější záležitosti.“ Přistoupí k tobě, aby tě chytil jednou rukou v pase, zatímco tu druhou podrží společně s tvou ve vzduchu a pak jen lehce zatřese hlavou. „Nemějte obavy lady. Povedu vás.“ Dodá tlumeně a pak už s další notou vykročíte.

Jeho krok je lehký a plynulý. Můžeš se spolehnout na jeho vedení, přesto ti nechává jistou volnost. Ač  máš párkrát sebekritický pocit, že se tvůj krok až tak nepovedl, nebo že teď by si mu jistě musela šlápnout na nohu, nikdy se tak nestane. Naopak je vždy ve správný čas na správném místě, a i z tvých domnělých chyb dokáže udělat ladný taneční krok. Sálem se míhají ostatní hosté, barvy a zlaté záblesky od všudypřítomného zdobení. Stále z něj vnímáš ten podivný, povědomý pocit domova a bezpečí, jakkoliv se to celé jeví šíleně.

„Čekal jsem na vás skutečně dlouho.“ Uslyšíš od svého tanečního partnera během jedné z otoček, kdy ti věnuje krátký úsměv, než zvážní.

„Je mi líto, že vaše cesta sem nebyla jednoduchá. Opravdu.“ Zazní další slova mezi kroky. „Žijeme bohužel v komplikovaných časech.“ A svět se opět rozmaže v otočce.

Chci tomu muži odpovědět, že Perrier-Jouët chutná jako život. Zeptat se ho… Ale ničeho z toho nejsem schopná, když spatřím muže s ohnivě rudými vlasy tančícího s rusovlasou dívkou. Ovšem v okamžiku, kdy se ztratí mezi ostatními tanečními páry… Už je znovu nespatřím. Byli vůbec skuteční? Nevím. Ovšem muž stojící po mém boku skutečný je a celou dobu mne pozoruje. Cítím na sobě jeho pohled, dokud jej neodvrátí a nenatočí tvář stejným směrem jako já.

„Ta slova se navzájem vylučují. Ten, kdo není ztracený, nemusí hledat cestu domů,“ potřesu hlavou, byť mi stále myslí zní ta jedna věta, kterou muž pronese. Je to jeden z darů… Usměje se jako bych mu svojí odpovědí udělala radost a sál náhle… Zamrkám. Nezdálo se mi to. Opravdu se to stalo. Muselo se to stát!...

Udělá ke mne krok a já chci ustoupit, zachovat mezi námi prostor. Nestojím o jeho blízkost, nestojím o ničí… Překvapeně k němu vzhlédnu a výraz v mé tváři se změní. Ani maska zakrývající její polovinu to nedokáže zakrýt. Nejde o vůni kolínské, kterou při nádechu ucítím, ale… O ten hřejivý pocit, který mne na okamžik obejme, obklopí ze všech strach a zanechá po sobě příjemné teplo rozlévající se kůži. Přesto mne z toho lehce zamrazí v zádech, z toho uvědomění, že jediné chvíle, kdy jsem se cítila takhle… Nepatřili mě, ale Dumah.

Naslouchám slovům světlovlasého muže a vím naprosto přesně, o čem mluví. O Zlatém městě a těch, kteří v něm žili. A jednou věcí si v tu chvíli jsem jistá tak, jak už dlouho v ničemu. Ten muž je Probuzený. A také… Jeho tvář je náhle tak blízko. Oči za maskou mám rozevřené dokořán, snad v tu chvíli ani nedýchám. Necítím ovšem strach, ne, tohle je… Jiné. Neumím to popsat – a snad ani nechci. Ví, kdo jsem. Ví, kým jsem byla? Jeho tichá podmanivá slova společně s uvědoměním si – s kým mám tu čest – mi na okamžik seberou řeč. Pootevřu rty, než je opět stisknu pevně k sobě. Na okamžik uhnu pohledem, zatímco sklopím hlavu. Srdce mi buší a hlavou víří myšlenky. Stokrát jsem si mohla představovat jaké to bude, až najdu toho, co tohle celé zosnoval, a přesto…

Znovu k němu zvednu hlavu, modré oči přelétnou z masky k napřažené ruce. Neubráním se ani dalšími pohledu na parket. Skladba končí a s ní i má naděje, že by se taneční pár přede mnou opět zjevil. Odložím prázdnou sklenku od šampaňského na tác sluhy, co akorát prochází kolem a sotva patrně přikývnu.

„Myslím, že to moc dobře víte. Koho jiného, než vás bych tu mohla hledat…“ přeci jen se nadechnu k odpovědi a pátravě se na něj zadívám. Hlas nemám zdaleka tak pevný, jak bych si přála. Žádost o tanec bych od kohokoliv jiného v sále odmítla, ovšem jeho nabízenou ruku přijmu a nechám svoji dlaň spočinout na té jeho. V zádech jsem opět rovná a můj krok je v jeho blízkosti jistý. Saténová sukně šatů zavíří kolem kotníků a pramen rusých pokroucených vlasů se sveze přes rameno k dekoltu.

„Sálem se nesou zvěsti, že se skrýváte pod maskou slunce… Také vaše práce? Stejně… Jako to všechno ostatní. Opravte mne, pokud se mýlím…“ promluvím k němu tiše, když se ocitneme čelem k sobě. Položím na to slovo zvláštní důraz. „Jen… Buďte prosím shovívavý, je to už příliš dlouho, co jsem naposledy tančila,“ dodám a do hlasu se mi vloudí přese vše ostych. Naposledy s Bartholomewem. Ale ten je nyní tím posledním, na koho nyní myslím.

Vera De Lacey

„To jistě byl.“ Přitaká tvůj neznámý společník souhlasně, ačkoliv poněkud stroze. „Menší zlo? Ne, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, lady… pouze. Tohle není zrovna má oblíbená činnost.“ Pokračuje přeci jen o něco smířlivějším tónem a koutek mu zacuká v náznaku úsměvu, než si povzdechne.

 „Ale co jiného jsem tu mohl také čekat. Jsme na plese. Omlouvám se. Chyba je na mé straně.“ Skloní hlavu krátce v ostrém gestu, kterým opět připomene vojáka. To už se ale začnete pohybovat s ostatními do tónů hudby.

„To Jeruzalém umí.“ Zaslechneš slova od svého tanečního partnera, ve kterých je směsice těžce definovatelných emocí. „Ano, je to tu… honosné. Jak by mělo být. Hmm? Já? Příležitostně. Není mým domovem, jestli se ptáte na tohle.“ Zachytíš jeho slova, zatímco zrovna kroužíte po okraji parketu.

Protočíš se a s potěšeným úsměvem se zase zaklesneš do jeho držení. „…A vy jste příliš milá. Něco na tom nejspíše bude, že tanec je jako boj. Jen… kroky jsou jiné.“ Objeví se mu na rtech mírný, ale spokojený úsměv, než se zase protočíte mezi ostatními.

Doznějí poslední tóny skladby a vy stejně jako ostatní zastavíte na parketu. Tvůj taneční partner nepůsobí nijak zadýchaně, ale je patrné, že mu ta kratochvíle nečekaně zvedla náladu.

„Bylo mi potěšením, lady. Snad i vy jste se svým obchodem spokojená.“ Přiloží ruku k hrudi a zdvořile se ti ukloní, až mu pár ohnivých pramenů spadne do tváře. Mávne pak na číšníka, který jako jeden z mnoha roznáší sklenice s nápoji, aby si jednu vzal pro sebe a druhou ti podá.

„Budete se chtít vrátit? Myslím, že jsme naši společnost nechali někde tam…“ Ukáže jedním směrem, kde i ty tušíš, že zůstala překvapená dvojice vévody a exotické ženy. „…předpokládám, že za mnou jste tam nešla. Natolik se neznáme. Nejspíš.“ Pohlédne na tebe opět trochu pátravě a pak se napije dlouze ze sklenky.

„Asi bych vás ale neměl zdržovat. Jistě tu na vás čeká váš doprovod.“ Rozhlédne se kolem vás a omluvně se pousměje. Je to jen drobná, skoro postřehnutelná grimasa, ale už jsi u tohoto muže poznala, že je v otevřeném vyjadřování emocí velmi rezervovaný.

Delilah Blair Flanagan

„Perrier-Jouët? Vidím, že preferujete těžší a trpčejší chutě. Nezvyklé u dámy. Obávám se však, že ten jsem tu zatím nikde neměl možnost ochutnat. Možná by se ale někde přeci jen pár skleniček našlo.“ Slyšíš z boku poklidný hlas muže se zlatou vločkou na obleku, zatímco oba hledíte na taneční parket. Hudba dál hraje a tobě při tom pohledu poskočí srdce a vypadne z rytmu. To zda to byla realita a nebo jen vysněný přelud nezjistíš. Povědomá dvojice zmizí mezi ostatními tanečníky stejně rychle jako se objevila.

„Nikdy nejsme ztraceni. Věřte mi, lady. Ať to vypadá jakkoliv beznadějně, vždy najdeme cestu domů.“ Všimneš si, že tě muž upřeně sleduje, zatímco se snažíš sebrat z rozhození, které tě zasáhlo po tom nečekaném zjevení. „Je to jeden z darů.“ Lehce si povzdechne a společně s tebou se zahledí opět na parket. Chvíli tam jen tak spočinete v rozjímavém tichu, než opět promluvíš.

„Ah, hádanka?“ Usměje se na tebe zářivě a ty máš pocit, jako kdyby se svět na moment zpomalil a zvuky ztlumily, než se vše vrátí opět do svého tempa. Jako když podržíš prst na desce gramofonu a zase jej pustíš.

„Víte, kde právě stojíme?“ Udělá pomalý krok k tobě, takže se dostane do tvého osobního prostoru. Cítíš z něj vůni drahé kolínské s dřevitými tóny a pak ještě něco zvláštně povědomého ale těžce definovatelného, po čem ale vytanou v mysli záblesky vzpomínek. Prosluněné ráno. Zlatá záře příjemně hřející na odhalené kůži. Pocit návratu domů… „Po čem našlapujeme?“ Mluví dál tichým hlasem, ale přesto slyšíš dokonale každé jeho slovo.

„Tohle celé město je jeden velký náhrobek a přesto… mezi námi chodí ti, kteří leží pod ním. Další z darů… Takže ano. Nevím však, jestli jsem zrovna ten, kterého hledáte. Nevím ani, jestli pro vás budu mít odpovědi na všechny vaše otázky, ale bude mi ctí, když vám budu moci chvíli dělat společnost.“ Skloní mírně tvář a hledí na tebe z bezprostřední blízkosti. Ač jeho oči nevidíš, máš pocit, že on ty tvé vidí moc dobře. A nejenom ony. Tebe celou. Tu ztracenou ženu pod maskou.

„Před pár momenty jste vypadala, že jste viděla ducha. Možná nejsem ten, koho tu nakonec hledáte. Přesto… Poctila byste mě tancem? Alespoň na těch pár okamžiků, než nás minulost zase dožene.“ Usměje se mile a zvedne před tebe svou ruku. A sálem doznívají poslední z tónů končící skladby.

Po krátkém a uspěchaném rozloučení nechávám tu zvláštní maskovaný pár za sebou. Utíkám od nich, od pocitu, který ve mne zanechali. Mohu se jen domnívat, zda jsem tohle setkání zvládla se ctí, avšak... Do mysli se mi dere myšlenka, zda jsem se nepřecenila. Zda jsem opravdu byla schopná... Ne, připravená na vstup do tohoto světa velkých šelem. Zda jsem neměla zůstat raději v hotelovém v pokoji, v bezpečí čtyř stěn a vůně zasychajícího inkoustu na bílém papíru. S tou myšlenkou odložím prázdnou sklenku od šampaňského na tác procházejícího sluhy a rovnou z něj seberu novou. Vím, že bych neměla, opít se by byl čistý nerozum – ale na rozdíl od Dumah mám chuť to udělat. Otupit vědomí a zastřít svět kolem sebe do snesitelných tlumených barev. Vše se zde leskne a třpytí, plesu vévodí zejména tóny zlaté, které jsou na každém kroku.

Rozhlížím se kolem sebe, ovšem nikoho s maskou slunce vyjma korpulentní dámy nenacházím. Představa, že to ona by byla ve skutečnosti lord Farnham je možná úsměvná, ale odlehčit situaci to nedokáže. S každým krokem se zvolna blížím více a více k hudbě proplétající se mezi tanečními páry vířícími po parketu. Sleduji dvojice v pestrobarevných maskách i šatech zaklesnuté do sebe v ladných pohybech tance, který moc dobře znám. Cítím živý rytmus hudby svádějící k tanci jako by mi kolovala místo krve v žilách a její takt ohraničoval tlukot mého vlastního srdce. Vnímám melodii orchestru, podvědomě se pohybuji s ní a... A zjišťuji, že potřebuji novou sklenku šampaňského.

Miluji hudbu. Je mojí součástí. A tanec mne vždy fascinoval jako její dokonalé vyjádření, zhmotnění do fyzické podoby. Přála jsem si umět tančit, ale... Nebyla jsem nikdy dostatečně ladná a mé pohyby vláčné ani plynulé. Na parketu jsem si připadala neohrabaně a bezradně, z nervozity jsem i zkušenému tanečníkovi dokázala pošlapat boty. S Bartholomewem to bylo jiné. Tehdy, ještě před svatbou, když jsem se mu jednou svěřila, proč odmítám nabídky k tanci, proč jich vlastně ani moc nedostávám. Vzpomínám na překvapení, které mi tehdy nachystal, zařídil celý taneční sál s hudbou jen pro nás... S odstupem času mi to přijde kýčovité, ale tehdy jsem se cítila šťastná. A řekla jsem mu to jedno jediné - ano. Milovala jsem ho za to, co pro mne udělal. Nejen ten sál, ale že se zeptal nejdříve mne, že mne nevystavil žádné trapné situaci na společenském večírku přede všemi.

Od té chvíle jsme spolu tančili ještě mnohokrát. Zejména pak na našem oficiálním zasnoubení a svatbě. Až později jsem pochopila, že Bartholomew tanec vlastně nemá rád. Jen se rád předváděl. Jakou masku by sis asi vybral, drahý? S kým bys tu dnes tančil, když ne se mnou... Měl jsi mě vůbec rád? Víš, čím více o tom přemýšlím... A poslední dobou přemýšlím hodně... Jsi tu někde? Máme toho spolu tolik... Co musíme probrat... Přistihnu se, že strnule stojím a sleduji dění na parketu, utopena ve vlastních vzpomínkách a připadám... Ztracena. Zatracena. Nevím. Je tohle také součástí mého trestu za věci, které jsme napáchala?

♪♫♫♪

Trick or treat, what would it be?
I walk alone, I'm everything
My ears can hear and my mouth can speak
My spirit talks, I know my soul believes
we're running out of time, time
For the echo's in my mind, cry

Úkosem pohlédnu směrem, odkud se ozval mužský hlas. Srdce mi poskočí mimo takt na kolik se vyděsím, že by to mohl být opravdu můj manžel. Ale není. Pohledem přelétnu jeho postavu i masku s motivem sněhové vločky. Na muže je to bezesporu zvláštní volba, ybrat si něco tak křehkého a pomíjivého. Ovšem při pohledu na světlovlasého gentlemana si jsem jistá, že ten výběr nebyl vůbec náhodný. Je zvláštní. Něco v něm k němu přitahuje můj pohled jako můru k lampě – avšak z našeho okolí jsem jediná, kdo se k němu pootočí jako květina za... Sluncem.

"Osobně dávám přednost Perrier-Jouët, ale tohle je také skvělá volba. Pije se to takřka samo," odpovím, zatímco se muž zastaví po mém boku. Znovu zalétnu pohledem k parketu, modré oči zpoza masky vzhlédnou k párům kroužícím kolem sebe v dokonalé harmonii a... Ruka se sklenkou v ruce poklesne až její hladina divoce zavíří.
Moji pozornost přitáhne jedna jediná dvojice uprostřed toho všeho. Rusovlasá žena v tmavých šatech ladně zavěšena v pažích tanečníka, jehož ohnivě rudé vlasy ostře kontrastují se zlatočerným oblekem. Svaly kolem krku se napnou, jak se mi hrdlo bolestivě stáhne. Je to jako dívat se na odraz toužebného přání, co se mihne na hladině, aby záhy opět zmizela do nenávratného ztracena. Byl to... Mohl by... Nepoznala jsem nikdy žádného jiného muže, který by měl... Tohle říznutí do stále krvácející rány bolí. Jedna má část chce bez rozmýšlení vyrazit na parket, přesvědčit se o tom, co je skutečné a co jen krutý výplod fantazie... Ta druhá tam bezradně stojí a dopíjí další sklenku zlatavého moku.

Neměla jsem sem chodit.

Sklopím hlavu a ramena stáhnu jako bych chtěla sama sebe obejmout. Ani při otázce muže, která jako by zazněla z velké dálky, se nemohu přinutit odtrhnout pohled od parketu. Ještě nějakou chvíli ne. "Hledat, když jsme sami ztraceni, nezní to pošetile?" hlesnu tiše, než se přinutím narovnat a pootočit hlavu ke svému tajemnému společníkovi.
"Hledám muže, kteří věří, že mrtví mohou chodit mezi námi bez ohledu na to, co mají napsaného na náhrobku. Neslyšel jste o takovém? Mám na něj tolik otázek..." zeptám se. Ovšem jakkoliv se snažím na sobě nedat znát na kolik mě ten krátký pohled na rudovlasou dvojici rozhodil, nedokážu se zbavit zasmušilé melancholie. A sklenka je opět prázdná.