Andor.cz - Dračí doupě online

Probuzení je… Snad si začínám zvykat. Probouzet se na místech, která jsou mi neznámá. Na místech, které mi neříkají paní a jsem tu pouze hostem. V horším případě vězněm. Stále si nejsem jistá, co jsem nyní… Připadám si jako ten barevný ptáček sedící na bidýlku ve své kleci. Chvíli mžourám kolem sebe, zívám a protahuji se. Nejraději bych se otočila na druhý bok a ponořila se zpátky do toho černého bezesného spánku, ale… Pohled na hodiny mne vyžene z postele ven. Ne snad, že by mě za poslední tři měsíce dokázalo rozházet, že vstávám takhle pozdě s ohledem na hodiny, ve které jsem chodila spát, ale… Tohle bylo jiné. Už jsem nebyla ve vile. Už jsem si nebyla svou vlastní paní.

Přejdu k oknu, abych roztáhla závěsy. Na chvíli se u něj zastavím a hledím ven na zasněženou ulici, než se vydám do koupelny. Měla jsem to udělat už včera, ale neměla jsem na to sílu ani myšlenky. Koupel potřebuji jako sůl, cesta i včerejší nové zkušenosti se na mě podepsaly. A také nové oblečení, ale jediné, co se mi podaří v pokoji najít je velký župan. S koupelí to tentokrát vezmu rychle, akorát ze sebe vydrhnu pach cesty a po krátkém váhání se pustím i do mytí dlouhých vlasů. Do mysli se mi přitom vloudí nepříjemná myšlenka na to, že… Kdoví, kdy se k tomu zase dostanu…

Jen díky otevřeným dveřím do koupelny zaslechnu tlumené zaklepání na dveře. Srdce mi poskočí, když vystrčím z koupelny hlavu. „Okamžik!“ křiknu, když se rychle soukám zpátky aspoň do spodních kalhot a blůzy, přes které si ještě převážu župan. Naposledy přejedu ručníkem po mokrých vlasech spadajících v těžkém vodopádu přes ramena a záda, než se vydám ke dveřím. Odemknu je a opatrně pootevřu… Pohledem sklouznu po postavě Noaha, který je naštěstí dost zdvořilý, aby nekomentoval, v jakém stavu ho takhle k odpoledni vítám.

„Ah, dobré odpoledne… Ano, dobře, děkuji,“ na lepší odpověď se nezmůžu, ale pro dnešní den už k těm slovům dokážu přidat i náznak úsměvu. Zdvořilého, ale přesto úsměvu. Dveře opět zavřu, ale tentokrát je už nezamykám. Namísto toho se během času, který mi Noah poskytl obleču zpátky do sukně a shodím ze sebe župan, co na mě plandá jako na nějakém strašákovi. Stihnu to tak akorát, než se ten muž opět připomene zaklepáním na dveře.

„Ne, nevadí, pokud to je teplé chutné jídlo, nemám námitek. A… Ah, ano, pojďte,“ ustoupím mu z cesty, aby mohl projít dovnitř a zavřu za ním dveře. Nejsem z jeho přítomnosti tolik nesvá jako včera, ale podvědomě mezi námi zachovávám jistý odstup. Bezpečnou vzdálenost? Nebo aspoň natolik, abych se cítila dobře. Vůni jídla sice skrze poklop takřka necítím, avšak žaludek se mi připomene jen při té myšlence, že bych se měla najíst. Ovšem… Bude to muset počkat. Aspoň chvíli. Noah totiž nepůsobí, že by chtěl hned zase odejít – ostatně já na něj také mám pár otázek.

Viditelně zpozorním, když zmíní nabitý program. Přemýšlivě přimhouřím oči – nedokážu si představit, co tím myslí. Něco jako „nabitý program“ jsem měla naposledy… Připadá mi to jako celá věčnost. Surrealistická vzpomínka na něco, co kdysi bývalo mojí součástí a nyní je to už pryč.

„Co prosím? Společenskou událost? Masky?“ vypadne ze mě zaskočeně a srdce se mi z té představy divoce rozbuší. Opravdu mi ten muž právě řekl, že bych dnes večer měla jít na společenskou událost, kterou pořádá lord Farnham? Já? Milovaná dcera a manželka, která tragicky zesnula v tak mladém věku? „Vždyť ale… Lord Farnham zajisté musí vědět, že je zcela nevhodné a nebezpečné, abych se objevila na…“ zarazím se, když mi to v tu chvíli dojde. „Ah. Masky. Proto se ptáte,“ trhavým pohybem kývnu hlavou.

Přesto jakkoliv se snažím působit klidně, příliš mi to nejde. Udělám pár kroků tam a zase zpátky, prsty si vjedu rozrušeně do vlasů. Je to hloupý nápad. Zatraceně hloupý nápad. Kdo všechno tam bude? Koho… Koho bych tam mohla potkat z těch, kteří přišli na můj pohřeb? Kousnu se do rtu.

„Promiňte. Už je to nějaká doba, co jsem byla mezi lidmi. Ve společnosti. Je to pro mě… Za těchto okolností…“ opět se zarazím. „Pokud ovšem lord Farnham shledává moji přítomnost za vhodnou…“ hlesnu rezignovaně, zatímco mi hlavou stále divoce víří myšlenky. Těžko bych ovšem Noah shledal v mé tváři stopy po nadšení či radosti z takového pozvání. Cítím stejnou měrou zvědavost jako… Obavy.

Přinutím se zastavit, vydechnout a narovnat se. „Máte už nějaké zprávy o Yan? O věcech z kočáru?“ změním náhle téma.

Takže se mi to nezdálo? Ve tváři se mi mísí nevěřícný s nechápavým výrazem, zatímco očima stále těkám sem a tam, hledajíc nejvhodnější cestu. Nakonec zůstane jen ta jedna. Položí mi otázku, která mne trochu rozhodí. Co mám vědět? Zeptala bych se, ale v tu chvíli jsem se otočila a dala se na útěk. Na konec tunelu, pak odbočit. Přes zábradlí, lehké škobrtnutí při dopadu a rychle na nohy a utíkat odtud. Daleko, co nejdál.

Nějakou dobu jsem jen utíkala, nekoukala se kam. Hlavou mi rezonovaly její slova, mysl se plnila otázkami a pochybnostmi. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to, co jsem viděla, byl jen špatný sen. Že se v mé krvi nic neblýskalo, že tam žádné zlato nebylo. Všechno to byly jen mžitky vyvolané... čím vlastně? Nedostatkem kyslíku?
Proběhla jsem kolem výklenku, ve kterém jsem se prve choulila k malému ohníčku a kde mne našel ten muž. Přišlo mi to tak dávno. Běžela jsem dál, na okraj města, do míst, kam normálně moc lidí nechodilo. Tam, kde se zdržovala ta nejnižší spodina, tam, kde se o vás nikdo nezajímal. Ta shořelá chajda, tam jsem mířila. Kousek od ní byl malý výmol poblíž vody. Tam jsem se schovala, tam jsem čekala na ráno.

Nic z toho se nestalo. Byl to jen zlý sen. Spadla jsem, když jsem vylézala z okna, určitě ano. Musela jsem se praštit a tohle se mi zdálo. Držela jsem si kolena blízko těla, cennosti mne tlačili. Nikdo mne neškrtil, ani neřízl a já nikoho nebodla. Musela jsem spadnout a praštit se, určitě ano. Zběsile jsem si prohmatávala hlavu, hledala bouli, oděrku cokoliv, co by mě přesvědčilo. Začínám bláznit. Zapraskání větvičky mne vystřelilo do pozoru, dýku jsem měla v ruce a rozhlížela se kolem. Nic tam nebylo, jen se mi to zdálo. Uklidni se Moreen. Uklidni se. Pohled mi padl na dýku a špínu, která byla na ostří. Ihned jsem ji začala čistit a pak ji zase schovala. Jenom nános bahna.


Když vysvitlo slunce, byla jsem ztuhlá promrzlá a hladová. Vydrápala jsem se zpod výmolu, trochu se upravila a rozhlédla se. Nikde nic, nikde nikdo. Sníh už dávno zakryl mé stopy a žádné jiné nenesl. Několikrát jsem se nadechla, protáhla se a chvilku jen tak poskakovala na místě, abych se zahřála. Všechno to byl jen špatný sen. Poslední uklidnění, poslední nádech a výdech, než jsem vyrazila zpět do industriální, prodat lup, najíst se a najít si místo, kde bych se mohla vyspat. Konečně klidnější jsem vyrazila, musela jsem obejít pár kupců, u kterých jsem věděla, že mé věci vezmou. Nesmím chtít moc, ale ani málo, dost na to, abych se najedla a koupila si něco teplejšího. Ani nesmím prodat vše najednou. Kupci sice ví, že je to horké zboží, ale i tak nemusí vědět, kolik toho mám. Co kdyby se to dozvěděl Vepřík?

Když bylo prodáno a peníze jsem měla bezpečně ukryté, vyrazila jsem si najít něco k jídlu. Chtěla jsem něco teplého a proto jsem zamířila do toho druhého nejhoršího hostince, co tady byl. Tedy, ne přímo dovnitř, spíše k zadním dveřím. Dovnitř by mne stejně nepustili.
"Polívku a kousek uzeného s chlebem? Zaplatím vám to," zaškemrám a ukážu hrst mincí, abych je přesvědčila, že opravdu zaplatím. Pohledy jsou sice krajně nedůvěřivé, ale kdo by odmítl nebohou dívku, která vám strká mince pod nos?

Zkouška

Moreen Ellsworth

„Jistě tvá krev. Zlato v krvi tu mají jen jediní… A shodou okolností si jich dnes potkala více. To se nepoštěstí každý den, ačkoliv… Ne všichni jsme ochotní civilizovaně diskutovat. Nebo snad schopní? Hmm… To ses už ostatně mohla přesvědčit.“ Roztáhne o něco více ruce do šíře žena před tebou, zatímco se rozhlížíš, kde nechal tesař díru.  

„Aha, skutečně? A co si asi myslím? Ne, skutečně… Víš to?“ Přimhouří oči a koutek rtů se jí vytáhne do křivého úsměvu, když v tom se odrazíš a rozběhneš se pryč. Necháš ji za sebou a utíkáš pryč k východu z pod mostu.

„Lžeš sama sobě. Děláš chybu děvče.“ Slyšíš za sebou volání, ale kroky neslyšíš. Její hlas se odráží od stěn podchodu a vrací se k tobě v ozvěně.

„Ví o tobě… Nemáš proti němu nejmenší šanci!“ Zní dál její hlas, od kterého se vzdaluješ.

„Ale jak chceš. Jak chceš…“ Dolehnou k tobě poslední slova, která už musela žena pronést spíše pro sebe, ale v tichu tunelu a s tvými smysly jsi je slyšela i tak. To už ale zahneš za roh tunelu a přeskočíš zábradlí ohraničující zábradlí od níže položeného nábřeží, jenž lemuje řeku.

Sníh ztlumí tvůj dopad, ty se zvedneš z podřepu a rychle se rozhlédneš, aby ses zorientovala. Ano, tady to už moc dobře znáš. Za takovou půl hodinu můžeš být u sebe doma. Tedy… doma. Alespoň ve tvé části města, kde se běžně pohybuješ. Rozsvícené plynové lampy osvětlují tvou cestu a jejich světlo se odráží od čerstvě napadaného bílého sněhu. Obzor za střechami se ale už začíná lehce projasňovat. Blíží se svítání, ale ještě máš dost času. Nikdo tě nepronásleduje. Konečně! Nahmátneš v oblečení ukryté uloupené šperky, které jsi nevytrousila. Máš je všechny.

Jsi tu sama a můžeš se tedy vydat kam potřebuješ.

V jistých kruzích. Zní to trochu zlověstně a vzdáleně. Tyhle kruhy mi byly po celý život neznámé, přesto jsem se ocitla uprostřed něčeho takového. Naslouchám odpovědi Noaha a z jeho přítomnosti se stále cítím nesvá, aniž bych byla schopna říci proč. Nevím, snad za to můžou týdny a měsíce strávené ve společnosti jen vlastních myšlenek a sebe samé, možná… Že je to muž. Neznámý muž. Nebo jsem zkrátka jen unavená, cesta samotná byla úmorná i bez jejího vyvrcholení v podobě toho… Co se stalo. Úsměv, který by jistě mnoho děvčat označilo za „pěkný“ stejně jako jeho samotného, neopětuji. Jen na něj stále hledím s tím vážným výrazem ve tváři.

„Nezbývá mi než vám to věřit,“ kývnu krátce hlavou. Chci tomu věřit. Chci věřit tomu, že se o to všechno postarají a nikdo se nebude ptát a nebudou se v těch jistých kruzích šířit zvěsti. A v tu samou chvíli mi to dojde. To, že mne více trápí… Možné následky toho, co jsem provedla – a nikoliv čin samotný. Ošiju se. Pro Dumah to možná byla kapka v moři, pro mne by to tak být nemělo, přesto…

Raději se dál soustředím na Noaha, byť mi myšlenky neustále utíkají daleko pryč. „Ano. Měl zahalenou tvář jako nějaký… Bandita,“ trochu se za výběr toho slova zastydím, ale lepší mne nenapadá. „Desky s těmi papíry jsem měla v příručním zavazadle,“ upřesním raději. Mohu jen doufat, že tam budou čekat na vyzvednutí. Já vím, že v porovnání s životem Yan či vším tím, co se stalo, mé povídky nic neznamenají, přesto… Vložila jsem do nich kus sebe samé. Vyprávěla jsem tam příběhy, které nikdo neměl slyšet. Z představy, že by se dostaly do rukou někoho nepovolaného jsem byla nervózní.

Omluvu přijmu jen krátkým posunkem. Ostatně… Ten, kdo na tom nejvíce utrpěl byli oni sami. Yan. Té by se měl omluvit, ovšem nahlas to neřeknu.

„V pořádku, pokud vám cokoliv z toho, co vím, pomůže…“ naznačím. Jsem přímo k smrti unavená, ale nahlas bych to tomu cizímu muži nepřiznala, jakkoliv to na mě musí být patrné. Sleduji Noaha, jak pokládá klíč na stůl a cítím se trochu klidněji. I přes veškeré vypětí nevím, zda bych byla schopná opravdu usnout s vědomím, že dveře… Že kdokoliv může… „Ah, to by od vás bylo… Laskavé,“ odpovím. Hlad zatím sice nepociťuji, ale žízeň mám a svíravá bolest hlavy tomu příliš nepomáhá.

Noah opustí pokoj a já zůstanu sama. Dlouze vydechnu a pár kroky přejdu k posteli, na kterou se celá rozbolavělá posadím. Bojuji s nutkáním se položit na záda, namísto toho se jen ramenem opírám o čelo postele a s pohledem upřeným na dveře… Čekám. Ostatně… V čekání jsem dobrá. Jako bych poslední půlrok dělala něco jiného než jen… Čekala. Na zázrak. Na nové zprávy. Na smrt. Na cokoliv… Na něj. Myšlenka na Generála je krátká, leč o to déle trvá než pocit, co za sebou zanechá vyvane. Nakonec je to jediné, co mi z něj zbylo. Vzpomínky. Co by řekl na to, co jsem udělala? Nemusím se ani ptát – vím to. Chápal by to, jestli někdo… Tak on. Nebo si to aspoň chci myslet.

Nečekám naštěstí dlouho, než se ozve zaklepání. „Můžete vstoupit,“ ozvu se a vytáhnu se rychle na nohy. Možná se jako dáma necítím, ale mám až příliš hluboko vštípené, že byť sedět na posteli v přítomnosti jiného muže, než je manžel je přinejmenším vulgární. Nevhodné.

„To je v pořádku, tohle mi bude stačit, stejně teď na jídlo nemám ani pomyšlení… Děkuji, pane Noahu,“ potřesu hlavou. „Dobře… Dobrou noc i Vám,“ popřeji mu.

K dveřím toho muže prakticky doprovodím a jakmile se za ním zavřou… Vložím do zámku klíč a otočím jím. Dvakrát. Chvíli tam jen zůstanu stát, čelem opřená o jejich dřevěnou výplň, prsty stále obtočené kolem klíče. Tak jsem tady. V Jeruzalémě. V bezpečí? Snad. Můžu se aspoň utěšovat tím, že se sem jen tak někdo nedostane a ve vedlejším pokoji je někdo, kdo se má zřejmě postarat o moji bezpečnost. Třetí patro, oknem by sem tedy také nikdo neměl vlézt… Pro lepší pocit zatáhnu těžké závěsy.

Naliju si čaj do porcelánového hrníčku a vypiju celý šálek bez ohledu na to, jak moc je čaj horký. To mne trochu vzpruží. Dost na to, abych se zbavila přebytečných vrstev oblečení a zůstala tak nakonec jen v blůze a spodních kalhotách. Až poté zasednu ke stolu. Nouze mne naučila vážit si jídla. Nikdy nevíte, co se může stát… Poctivě si tak namáčím sušenky do čaje, dokud na podnose nezůstane nic jiného než drobky. Popíjím k tomu čaj a… Přemýšlím. Nad tím, co se stalo, co se bude dít… Jak dlouho na tomhle místě asi budu?

Ovšem zbytečně to neprotahuji, dnešní večer si vybírá svoji daň a já cítím, jak se mi myšlenky zadrhávají, stejně jako já samotná. Do postele se tak spíše odklopýtám, než se zahrabu pod přikrývku a vnořím hlavu mezi načechrané polštáře. Musím si odpočinout… Zůstat silná.

Stejně je to zvláštní pocit. Být zpátky ve městě. Je to… O tolik jiné než ve vilce u moře. Neumím to popsat, uchopit ani vysvětlit… Zkrátka jen… Takhle je to správné. Mám tu být. Jsem doma. Bez ohledu na to, co to vlastně znamená.

Vera De Lacey

„Ne, nic k tomu neříkal. Snad jen, že teď už je rozhodnutí na vás… Ehm, ať už je to cokoliv.“ Uhne pohledem a viditelně je mu celá situace lehce nepříjemná. „Jinak je to prý pouze dárek, který jsem vám měl předat. To je vše, co vím.“ Zavrtí zamítavě hlavou Atkinson a nejistě těká očima mezi tebou a Annou.

„Není?“ Nechápavě zamrká Anna, ale dál se neptá. Nebylo by to vhodné v této situaci a vlastně ani žádné jiné.

„Neděkujte mi, lady. Není vůbec zač. Tohle byla maličkost.“ Odkašle si majitel podniku. „Jestli teď dovolíte, začneme tu zkoušku, ano? Mám tu tento týden dost napjatý program a nerad bych nabral nějaký časový skluz. Prosím, můžeme tedy?“ Dodá už o poznání jistěji, když se téma stočí opět k něčemu, co je mu blízké.

Vrhnete se tedy na zkoušení. Anna pomáhá svému strýčkovi, který obratně upravuje střih pomocí špendlíků a jinde zapisuje přímo na světlou látku místa, kde bude lepší střih udělat o něco volnější. Tahle činnost od tebe nevyžaduje přílišnou aktivitu. Stačí jen stát a ideálně se moc nevrtět, aby tě nepíchl nějaký ze špendlíků, které se v šatech stále více a více kupí.

„Tak jsme hotovi. Myslím… že takto by to šlo.“ Poodstoupí Atkinson a prohlédne si tě v základních šatech z obyčejné lehké látky, které rozhodně nepůsobí jako večerní róba. Přesto když nakoukneš do zrcadla, můžeš vidět pár prvků střihu, které se už teď shodují s tvým návrhem.

 „Nemusíte se bát. Ještě nejsme ani na půl cesty. Takhle výsledné šaty skutečně nebudou vypadat.“ Dodá pohotově Atkinson, když zachytí tvůj zkoumavý pohled v zrcadle.

„Teď už máme ale vše potřebné pro to, abychom mohli začít pracovat s vybranými materiály. Pokud chcete ještě něco změnit, teď je poslední možnost…“ Odmlčí se pak na moment a dá ti prostor pro případné připomínky a nebo návrhy.

„Skvělé, v tom případě vás budu čekat… Hmm, mělo to být za čtyři dny, že?“ Podívá se do svého zápisníku. „Ano, ano.. Za tři dny ve dvě hodiny odpoledne? To bychom udělali poslední, už finální zkoušku. Vím, že je to docela na knop, ale nestíháme to dřív a případné úpravy se stihnou do druhého dne.“ Pokračuje ve vysvětlování, zatímco si něco zaznamená do svého zápisníku.

„Anno, prosím pomoz tady dámě z těch šatů. Jinak se s vámi rozloučím lady. Omlouvám se, ale musím teď rychle někam odběhnout. Anna se o vás postará a vyprovodí vás.“ Rozloučí se s tebou, zatímco tě pak Anna odvede opět do vedlejší místnosti, aby z tebe opatrně dostala sešpendlené šaty.

Delilah Blair Flanagan

Muž, který se představil před pár chvílemi jako Noah, tě trpělivě poslouchá. Sem tam beze slova přikývne, ale nechá tě popsat celý tvůj dnešní zážitek i s detaily, které se ti v tuto chvíli vybavují. Když domluvíš, rozhostí se na moment ticho. Muž u dveří jen zamyšleně mlaskne a promne si bradu.

„Takže tvrdíte, že nevíte, kde přesně k tomu přepadení došlo. Nevadí… Jistě to brzy zjistíme a nebo už to ví někdo jiný. Tento typ informací se šíří rychle. V jistých kruzích.“ Odmlčí se na moment.

„Nemusíte se bát, že by se o to místo nikdo nepostaral. Ostatně, podobné případy patří do naší jurisdikce.“ Pousměje se o něco veseleji. Po celém tomto dni je zvláštní vidět někoho s úsměvem na rtech. Yan nebyla zrovna usmívající se zábavný společník na cesty a i před tím ve vile jsi tolik lidskou společnost nevyhledávala.

„Říkáte neznámý muž a papíry v zavazadle? Hmm. Tuhle informaci předám.“ Pokývá pak Noah hlavou a lehce zamyšleným tónem pokračuje.

„Ano, doprovod na vás čekal u jihovýchodní části města, ale váš kočár tam nedorazil… Nečekaná komplikace, kterou prošetříme. Každopádně jsem rád, že jste v pořádku, lady. A prosím přijměte mou omluvu za tyto nepříjemnosti.“ Opět se mu vrátí do tváře zdvořilý úsměv a lehce se ukloní.

„Nebudu vás už vyslýchat. Jistě jste po té cestě a zážitcích dnešního dne unavená. O situaci se postaráme. Jestli mě tedy omluvíte na moment. Klíč vám nechám zde na stolku. Ano?“ Položí klíček na stolek u dveří do pokoje.

„Prosím, ještě chvíli vydržte lady, předám tyto informace a pokusím se vám sehnat alespoň nějaké občerstvení. Bude to jen chvíle.“ Rozloučí se a pak zmizí ve dveřích. Klíček zůstane na stolku a ty zde zůstaneš sama. V pokoji je ticho. Jestli jsou v hotelu nějací hosté, v tuto dobu pozdní dobu musí určitě spát.

Trvá to asi čtvrt hodiny, než se ozve zaklepání na dveře a do místnosti vstoupí opět Noah. Tentokrát nese v rukou podnos s čajovým servisem, na kterém je na talířku i pár sušenek.

„Jestli dovolíte.“ Projde kolem tebe do místnosti, aby jej odložil na stůl a otočil se pak na tebe.

„Omlouvám se, ale v tuhle hodinu je nadlidský úkol sehnat nějaké pořádné jídlo. Mám tu pro vás alespoň prozatím čaj a nějaké sušenky.“ Podívá se trochu rozpačitě na podnos, jehož obsah by se dal za večeři označit opravdu těžko.

„Doufám, že to bude pro teď stačit. Teplou snídani už vám donesou na pokoj. Pokud byste něco potřebovala, cokoliv, budu v pokoji sedmnáct. Hned vedle, nalevo. Dobrou noc lady.“ Usměje se mile a pak zmizí za dveřmi. Zůstane po něm jen tác s horkým čajem a pár sladkými sušenkami.