Andor.cz - Dračí doupě online

Tohle není dobré, tohle není vůbec dobré, prolétne mi hlavou při pohledu na Yan, když ji podepírám. Sama se cítím mizerně a v těle bych patrně nenašla sval, co by mě nebolel, ale... Nejsem zraněná. "Tak pojďte, už jen kousek," zadrmolím, zatímco Yan táhnu do schodů směrem ke vchodovým dveřím. V jednu chvíli k ní střelím poplašeným pohledem. To když se nadechnu a nos mi naplní vůně podzimu, vlhkého tlejícího listí... Je to ten okamžik, kdy Yan zakopne. S heknutím zatnu zuby a jen tak tak ji udržím na nohou. Srdce mi buší, chybělo tak málo a skutálely bychom se ze schodů obě. A já už vím, že by se zvedla jen jedna z nás. "Zatraceně..." zasyknu a můj hlas splyne s cizími slovy vycházejícími zpoza promodralých rtů Yan.

Jednou rukou chytím za kliku dveří než udělám krok a vypomůžu si nohou, abych je rozrazila dokořán a zároveň nepustila Cizinku. Teplo mne zaštípe na tvářích a převalí se přese mě. "Uch," dostanu ze sebe akorát, očima těkám po vstupní hale. Než se stačím vyděsit, že tu nikdo není, zpoza recepce vyskočí postarší žena. Je v šoku. Taky bych možná byla, kdybych na to měla nějaký čas a prostor. Takhle jen podpírám Yan. Nadechnu se - ovšem namísto slov jen pootevřu rty a zůstanu hledět na odznak, který Yan vytáhne z kapsy.

Symbol vrány. Znak tajné policie.

Nad barevnou nesrovnalostí se krátce pozastavím, ale... Co já vím, určitě se dělí i v rámci své vnitřní struktury. Vlastně mě to ani příliš nevyvede z míry - po tom všem, co se stalo... Už ne. Zvláště, když se má bezpečnost stala předmětem zájmu někoho z Farnhamů... Kdo jiný by měl mít pod palcem tyto děsivé stíny Zahrad a celého Jeruzaléma, když ne Radní? Do čeho jsem se to zapletla... Nikdy... Nikdy by mne nenapadlo v co vše vyústí jedna... Jedna hádka s manželem...

"Hlavně toho lékaře. Pokoj i všechno ostatní počká. Tohle ne. A pospěšte si!" zazní i můj naléhavý hlas, když přelétnu pohledem z Yan k postarší ženě. Nevím, na co tu je a není zvyklá, ale Cizinka toho doktora opravdu potřebuje. Snad... Mělo by mi to být jedno, dovedla mne sem a svůj úkol splnila, zajisté sem přijde někdo další, aby si převzal cenný balík uschovaný v jednom z pokojů. Vždyť já pro ni nic jiného také nebyla. Jen úkol. Ale... Vybaví se mi Karem. Ta poslední chvíle, kdy jsem ho viděla živého. Nechci vidět dalšího člověka, kterému vděčím za svůj život... Ve jménu toho samého života umírat.

Dlouze vydechnu, ve vlasech mi taje sníh vpíjející se do těžknoucího kabátu. Udělám krok k jednomu z volných křesílek, abych se tam mohla zhroutit taky a nechat nohy aspoň na chvíli odpočinout, zatímco budu zvolna rozmrzat, když... Cink. S trhnutím se podívám po Yan, které odznak vypadne z dlaně. Strnule u ní stojím, oči rozevřené dokořán. "Zvládla..." zopakuji po ní. "Yan, vy..." nedořeknu to, můj výraz vydá za tisíc slov. To, co dříve bývalo jen zvláštním pocitem, chvěním podobným studenému vánku klouzajícího po pažích nyní zřetelně cítím. Svým podivným způsobem mne to děsí i uklidňuje zároveň.

"Musíme zastavit krvácení, než přijde lékař," stáhnu si rychle z krku mokrý šál a vlastně se Cizinky schované za maskou ani neptám na svolení, abych odtáhla její kabát a smotanou šálu ke krvácející ráně přitiskla. Nebo aspoň tam, kde ji tuším. Ztěžka polknu v obávané předtuše, že na tohle je stejně už příliš pozdě. Yan ztratila hodně krve a kdo ví, co mohla kulka napáchat za škody pod kůží. Stejně k ní i přes protestující svaly přidřepnu ve snaze aspoň nějak... Pomoci. Musím něco udělat. Cokoliv.
"Dokud jsem s vámi, Smrt si vás nevezme. Nedovolím jí to, to já mám to poslední slovo..." zašeptám. Nevím, koho se o tom snažím přesvědčit, jestli ji... Nebo sebe. Ne, co si to nalhávám. Ta slova patří mne. A v hlavě mi zní ta jedna jediná melodie, která se mi celé měsíce stále vrací, zatímco pach tlejících květin se mísí s železitým odérem krve.

Moreen Ellsworth

Žena stojí před tebou, ruku ležérně schovanou v kapse kabátu a prohlíží si tě. Jste tu jen vy dvě. Nikdo další se vaším směrem neblíží. Je ticho. Možná až trochu tíživé ticho. Rozhlížíš se kolem a hledáš možné únikové cesty. Vpřed to není zrovna dobrý nápad. Ta žena vypadala, že má zatraceně rychlé reakce a zkoušet prosmýknout se kolem ní by byl dost risk. Spíše se vrátit. Ano, zpátky by to šlo. K východu z pod mostu je to jen asi deset metrů a pak můžeš zahnout za jeho pilíř. S trochou štěstí tam bude dost příležitostí, kam zmizet. Pokud ale…

„Ale no tak.“ Mlaskne žena a jen otráveně zakroutí hlavou.

„Myslíš, že po tom, co jsi tam viděla, má ještě smysl hrát nějaké hry? Po tom, co já jsem tam viděla? Hmmm?“ Zvedne trochu bradu a udělá krok k tobě. Přikrčíš se ještě víc a rozhlédneš se jako zvíře zahnané do kouta. Ano, cesta zpátky vypadá asi jako nejvhodnější možnost.

„Vím, že nejsi obyčejná. Ne tak úplně. Tvá krev tě prozradila.“ Nakloní hlavu na stranu. „Mimo jiné.“ Pousměje se mírně.

„Nebylo by moudré utéct. Ne, když o tobě ví. Utekl mi. Stejně jako ty… Ale tebe vystopovat je snazší. Takže…“ Udělá další krok tvým směrem.

„Nedělej žádné neuvážené kroky děvče. Na rozdíl od něj tě nechci zabít. Kdybych chtěla, nevedeme tuhle konverzaci.“ Roztáhne se její blahosklonný úsměv o něco více.

„Zeptám se ještě jednou. Co jsi zač zlodějko?“ Zabodnou se do tebe její dravčí oči.

„Neboj se, tady máme teď klid. Jsme tu jen my dvě. Můžeš mi to říct.“ Roztáhne ruce v mírumilovném gestu, aby si viděla, že v nich nemá zbraň. Ovšem, po tom, co jsi tam viděla, ti je jasné, že ta žena je může být smrtelně nebezpečná i bez zbraně.  

Zastaví se a zůstane nehnutě stát. Upřeně tě sleduje a kolem vás se opět rozhostí ticho. Slyšíš jen tiché šustění vloček dopadajících na bílé sněhové závěje tam venku za tebou.

Vera De Lacey

Pero zaškrábe na papíru a jen drobná kaňka na začátku tvého podpisu je připomínkou krátkého zaváhání. Muž sedící vedle tebe si převezme dokument a jen spokojeně pokývá hlavou, než ho založí mezi ostatní papíry. Ať už se tvou hlavou honí cokoliv, události se hýbou dál a tohle byl opět další z kroků ke splnění dohody, kterou si tehdy uzavřela s vévodou. Přesto tě tehdy jen stěží napadlo, jaké brodění bahnem tě čeká. Čistá z Jeruzaléma neodejdeš, to už teď bylo jasné.

Čas s právníky se vleče jako vždy, ale nakonec i ty podepíšeš poslední papír a rozloučíš se s nimi. Jsi unavená a načichlá kouřem z doutníků a dýmek. Máš za sebou vyčerpávající den. Těch pár hezkých vzpomínek zase rychle zhořklo ve světle posledních událostí, ale… Další dny snad budou lepší. Minimálně následující dva dny tě nečeká nic z toho nepříjemného programu. Pouze první zkouška u Atkinsona. Je tu čas krátkého odpočinku.

☩

Den zkoušky nastal. Kočár tě dovezl ve smluvený čas opět do Atkinsonova podniku. Dnes sníh nepadal. Místo toho jej vystřídalo slunce, které příjemně hřálo a pomalu rozpouštělo sněhové peřiny na střechách a ulicích. Byla to příjemná změna tedy alespoň než si šlápla do jedné z kaluží, které se tvořily na chodnících díky vodě kapající ze střech po rozpouštějících se rampouších.

Vešla jsi dovnitř a zastihla Atkinsona, jak si zrovna rovná nějaké látky na stole a Anna mu zdatně sekunduje. Už z dálky si díky odstínům poznala, že jde o ty, které jste tehdy vybrali na tvé šaty. Tedy nejspíše. Je dost nepravděpodobné, že by nějaká jiná dáma měla podobný nápad jako ty.

„Dobrý den, lady De Lacey. Vítejte.“ Vzhlédne od rozdělané práce Atkinson a narovná se.

„Dobrý den. Ráda vás zase vidím.“ Usměje se na tebe hravě Anna zpoza stolu a vykročí k tobě.

„Doufám, že jste se měla dobře. Jak jsem slíbil, mám tu první testovací střih, abychom vše upravili, jak je třeba. Jen ještě…“ Odkašle si Atkinson.

„Mám vám něco předat. Nevím tedy, o co jde, ale Robert na tom trval.“ Povzdechne si lehce rezignovaně a dojde k tobě, zatímco Anna těká zvědavým pohledem mezi tebou a svým strýcem.

„Robert? Vy se znáte?“ Unikne jí překvapeně, ale strýc na ní jen zavrtí hlavou a ona si rychle uvědomí, že tohle není zrovna vhodný čas ani společnost na takové dotazy.

„Pro vás lady. Netuším, co to je a… je to vaše soukromá záležitost.“ Zní lehce v rozpacích, když vytáhne z kapsy dřevěnou, vyřezávanou krabičku, ve které bývají běžně darovány šperky.

Když odklopíš víčko, naskytne se ti pohled na zlatý šperk sedící na lesklém sametu. Je to přívěšek ve tvaru hvězdy vykládaný malachitem a s broušeným briliantem vsazeným ve středu. Zlatý řetízek je také stočený v krabičce. Je to jemná šperkařská práce, žádný masivní náhrdelník ani nic okázale honosného.

„Asi ano…“ Šeptne Anna pro sebe a sklopí pohled.

Je těžké potlačit pocit deja vu, který se ti při tom pohledu připomene.

Delilah Blair Flanagan

Máš pocit, že ti muselo zdřevěnět celé tělo. Křeč v noze naštěstí za chvíli odezní a ty se zvedneš ze zasněženého chodníku. Koně odfrkávají a od nozder jim stoupá pára. Hustý sníh se pořád snáší a drobné vločky se ti usazují v řasách.

Vyrazíš rychle k Yan, která se opírá o koně a ztěžka oddychuje. Jakkoliv se necítíš zrovna nejlépe, když vidíš, v jakém je stavu ona, dochází ti, že tentokrát se štěstěna otočila tvým směrem. Černovlasá žena jen beze slova kývne a pak se o tebe zapře. Cítíš, jak se celé její tělo třese. Je těžké říct, zda je to zimou, ztrátou krve a nebo nejspíše kombinací obojího.

Na chvíli máš pocit, jako kdyby si ve vzduchu ucítila slabou vůni tlejícího listí, ale to už stoupáte do schodů. Jan podklouzne noha a nebo možná jen ztratí rovnováhu, takže máš co dělat, aby si ji udržela. Naštěstí pro tebe, je to drobná žena a ne těžký muž, takže vás nestrhne obě k zemi. Skrze promodralé rty jí unikne tiché zaklení opět v pár slovech, kterým nerozumíš. To už jste ale u dveří. Zapřeš se a otevřeš je, zatímco máš její paži hozenou přes ramena.

Ovane vás příjemně teplý vzduch vytopeného interiéru. V poměrně velké vstupní hale s několika křesílky pro pohodlné čekání svítí pár lamp, a i když na první pohled působí prázdná, všimneš si brzy postarší ženy za recepcí, která k vám vzhlédne a na tváři se jí objeví vyděšený výraz, když pochopí, co za podivnou a ozbrojenou dvojici sem vkročilo.

„Panebože! Co tu…“ Vyskočí na nohy a pak se zarazí. „To jste vy. Myslela jsem, že už… To snad. To je krev!“ Hledí na Yan, která k ní zvedne unavený pohled a volnou rukou zašátrá v oblečení. V ruce se jí kovově cosi drobného zaleskne a vidíš, jak ukáže ženě odznak ve tvaru vrány se vsazeným černým broušeným kamenem. Samozřejmě, že jsi o tom slyšela. Kdo v Novém Jeruzalémě ne. Znak tajné policie, která se zabývá interními záležitostmi města a jenž spadá přímo pod Radu. Přesto je tohle nějaké zvláštní. Doneslo se k tobě, že by to měly být stříbrné odznaky, ale tenhle je pozlacen. Možná ale jen ty informace z kuloárů nebyly přesné. Přeci jen málokdo se veřejně chlubil, že musel jednat s tajnou policií.

„Ten pokoj… Pro ni.“ Hlesne Yan a vzhlédne krátce k tobě. Žena jen spěšně pokývá hlavou a přispěchá k vám. „Tady, posaďte se.“ Přisune jedno z křesílek Yan, která se do něj ztěžka posadí. „Zavolám lékaře a….“ Yan ji chytne za ruku a přeruší tak její další slova. „Hlavně… pošlete zprávu… že jsme dorazili.“ Dostane ze sebe mezi přerývavými nádechy a žena jen nasucho polkne a pak poslušně rychle pokývá hlavou.

„Samozřejmě, jen chvíli počkejte. Ano?“ Vzhlédne k tobě se směsicí strachu a naléhavosti, než rychle zmizí kamsi dozadu a ty zde zůstaneš s Yan sama. Ta jen svěsí hlavu a černé vlasy jí spadnou po stranách tváře. Začínají vlhnout a měnit se v černé slepené provazce, jak v nich napadaný sníh roztává.

Utéct. Musím pryč. Jen k tomu a ničemu jinému se má mysl upínala. Slepá ke všemu, sunula jsem se podél stěny, stínem a tmou, jen abych se dostala k oknu. Žena s mužem předváděli v pokoji ohromující akrobatické prvky neslyšného souboje, zatímco já se soustředila jen a jen na útěk. Pomalinku, krůček po krůčku, nenápadně, jako myška nedaleko dvou rvoucích se lvů.

Srdce jsem cítila skoro až v krku, jak jsem byla vyděšená z toho, že mě někdo z nich zaregistruje, ale zdálo se, jako bych pro ně zmizela. Snad tolik zaujati bojem, kdo ví. Já věděla, že to nechci zjišťovat. Nestála jsem o jejich pozornost. Vděčila jsem ženě, to ano, ale ani tak jsem nechtěla čekat a zjišťovat proč mne zachránila. Ne, kdepak. Potichu se vypařím, zmizím do noci a už se sem nikdy nevrátím.
Parapet potichounku zavrzal, když jsem se na něj pomalu vyhoupla, studený vzduch se začal zavrtávat pod oblečení. Ovšem nebyl mi nepříjemný, spíše naopak. Osvěžil mne, probral a přinutil přidat. Dovolím se naposledy ohlédnout, jen abych zahlédla... co vlastně?

Výjev z pokoje zmizel a já konečně stála v zahradě. Bílý sníh lehce vrzal pod nohami, majitelé si spokojeně četli, služebnictvo sloužilo. Nikdo nebyl vyrušen, nikdo netušil, že jen pár metrů nad nimi probíhá lítý souboj. Dokonce ani zvonku si nikdo nevšiml. Nebo už na něj dávno někdo zareagoval?
Nebyl čas čekat a zjišťovat, musela jsem pryč. Co nejdál od domu, od nich. Vyšplhat se na plot, přehoupnout se přes něj a tiše dopadnout na ulici. Sníh lehce zavrzal, mrzlo, ale to mi teď nevadilo. Sklopit hlavu, ruce do kapes a pryč. Neutíkat, nesmím utíkat. Rychlý krok, vyhýbat se světlu. Kdybych utíkala a někdo mne viděl, přišlo by mu to podezřelé a pronásledoval by mne. Nebo by zburcoval hlídky a to by nebylo dobré. Ne, kdepak, neutíkala jsem. Jen jsem šla rychle a neohlížela se. Až daleko od domu, skoro na hranici čtvrtě, jsem zvolnila krok, až tam jsem si dovolila oddechnout si, dokonce se i na chvilku zastavit a vydýchat se. Uklidnit se. Stále jsem se třásla. Sucho v ústech mne přinutilo dát si do úst hrst sněhu, nechat ho roztát a pomalu spolknout. V břiše mi zakručelo, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Ráno se najím.

Pokračovala jsem v chůzi, konečně klidná a trochu i uvolněná. Byla jsem si jistá, že mne nikdo nesledoval, že nikdo nevěděl, kam jsem šla. O to více mne překvapili spěšné kroky. Neohlížím se, dělám, že jsem si kroků nevšimla. A pak mne předejde, zvolní a nakonec zastaví. I já se zastavím. Instinktivně si stáhnu zalátovaný kabátec blíže k tělu, odkloním se od postavy tak, aby mi nebylo dobře vidět do obličeje. Je to ona, ta z pokoje. Vysoká, skoro až majestátní, řekla bych. Stojí a sleduje mě. Jak? Napadne mne, v odpověď ale nedoufám.

Nechápu její otázku, proto mlčím. Jednou rukou držím kabátec natisknutý k tělu, druhou brouzdám pomalu k zádům, k dýce. Neměla bych šanci, já vím, ale... Mezitím očima kloužu po okolí, hledám cestu pryč. Mohla bych se otočit a utéci, ale brzy by mne chytla. Jestli chci utéci, musím se jí ztratit.
Vznese druhý dotaz, který mne zmate ještě více. Nevím, co myslí, proč bych neměla být obyčejná malá zlodějka?

"Ne-nevím co tím... tím myslíte," vykoktám tiše a trochu, nepatrně se přikrčím, abych vypadala ještě menší. Kudy pryč? Kudy? Oči mi s nadějí bloumají po okolí, hledají cestu.

S průpovídkou „stačí se jen držet“ rozhodně nesouhlasím, ale není zde úplně prostor pro jakýkoliv odpor. Tohle… Tohle je hrozná situace. Nejenže se můžou objevit další muži, podobně jako ti tři, co se vplížili Yan do zad, ale co kdyby nás tu našel… Vlastně kdokoliv jiný? Jak bychom to vysvětlily? Dvě jediné živé v místě takového strašného masakru. Srdce mi bije na poplach. A jak… Jak kdokoliv vysvětlí podivná úmrtí těch mužů v budově? Co když se to rozkřikne? Co když… Co když se to dozví ten, kterého mrtvoly zajímají… Zrychlí se mi dech. Snad bych ve svých fantaskních představách a obavách zašla i mnohem dál, kdyby mne nevtáhla zpátky do reality Yan.

Sleduji, jak tou zvláštní zbraní přeřezává kožené popruhy „mého“ koně, který se tak rázem stává… Volný. Nejistě v dlaních sevřu podané opratě a kousnu se do rtu, když zazní ta nečekaná slova povzbuzení. Naše pohledy se krátce setkají. „Hádám, že mi stejně nic jiného nezbývá,“ hlesnu rezignovaně a nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Koně se ještě opatrně dotknu dlaní a konejšivě jí přejedu párkrát po krku ve snaze jej uklidnit, než zatáhnu za provizorní otěže, abych si ho mohla přistavit k vozu a vysednout na něj. Tedy, vysednutí bych tomu zrovna neříkala. Spíše se na něj s vypětím všech sil vydrápu.

Než si Yan připevní ke koni pušku, mám chvíli času na to pokusit se najít na koňské zádi nějakou lepší a méně nepohodlnou pozici. Což se mi samozřejmě nepodaří. Bez sedla to nepříjemně tlačí a nohy nemám o co zapřít. „Uhm, pokusím se,“ odpovím Yan. Nesměle koně pobídnu v obavě, aby mě třeba neshodil a… A nic. Zoufale sevřu opratě v rukách a mírně se předkloním. „A tak… Hyjé? Běž,“ zamumlám a tentokrát to zkusím trochu důrazněji… Vlastně nevím, jestli kůň reaguje na moji pobídku nebo prostě ze zvyku následuje svého druha, ale je mi to jedno. Naposledy se ohlédnu přes rameno k té spoušti, kterou za sebou necháváme… Pohled mi padne na kočár. Zamrkám. „Ale ne…“ Moje zavazadla! A co bylo důležitější… Moje… Hodiny a hodiny psaní…

Cesta ulicemi na koňském hřbetě rozhodně není něco, co bych si užívala. Což o to, udržet se na něm sice nakonec zvládnu, ale… Nešťastně heknu, když Yan bez varování pobídne koně do klusu. Chci na ni něco křiknout, ale málem si ukousnu jazyk, jak mě změna tempa nepříjemně vyhodí. Zpanikařím. O to křečovitěji přitisknu nohy ke koni a… Modlím se, abych nespadla. Je mi zima, zadek mě z toho bolí až hanba a chvílemi mám pocit, že to prostě nezvládnu. Že se už neudržím a spadnu na zem a…

Podkovy zvoní o dlažbu, zatímco hustě sněží. Bílé vločky mi sedají do vlasů, dopadají na tvář, oblečení… Když už seberu odvahu se lépe rozhlédnout kolem sebe, tak nevidím vlastně skoro nic. Noční jízda Jeruzalémem mi připadá… Nekonečná. Prsty už necítím a nepříjemná bolest mi vystřeluje do zad i nohou.

Jakmile tak zastavíme… Mám chuť radostně zvolat na celou ulici, ale rozmyslím si to. Namísto toho pohledem sklouznu k budově hotelu, u které jsme zastavili a jistě to nebyla náhoda. Ulice dokonce vypadá jako bychom byli skutečně v Jeruzalému – v tom bezpečném, s hezkými širokými ulicemi a přívětivě vyhlížejícími budovami.

Když se nohama ocitnu opět na pevné zemi, snad se mi ani nechce věřit tomu, že jsem to opravdu zvládla. Sice se při doskoku málem svalím na zem jako pytel brambor, ale nakonec to ustojím. Nějak. Yan však vypadá, že je na tom o poznání hůře. Sotva stojí. Kolik musela ztratit krve?

„Pomůžu vám. Do schodů,“ nabídnu se jí s podepřením. Yan rozhodně nepůsobí, že by ty schody zvládla vyjít sama.  „Bože, doufám, že je uvnitř nějaký lékař…“ zamumlám. S tímhle… S tímhle si já neporadím. A… Ucítím to? Poznám, že Yan opravdu umírá? Že se to blíží? Přistihnu se, že na ni konsternovaně hledím. Trhnu sebou. Ne, není čas otálet. Pokud Yan moji pomoc neodmítne, pomůžu jí. Pokud ano… Tak co nejrychleji vyběhnu schody ke dveřím – a každý z nich opravdu poctivě cítím, jak jsem rozbolavělá. Dveře spíše rozrazím, než abych je otvírala civilizovaně jako pravá dáma. Ne, na to skutečně není čas…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Ano… A ano.“ Odpoví krátce na tvé dotazy ohledně nepřátel i koní Yan. Viditelně jí není moc do řeči, ať už je to touto situací a nebo jejím zraněním.

„Skvělé, to bude muset stačit. Stačí se držet.“ Zazní její o dost optimističtější tón v porovnání s tvým. Z tvých drobných zkušeností s jízdou na koni ti dost dobře dochází, že to nebude tak snadné, jak Yan popisuje, ale není v tuhle chvíli moc jiných možností.

„Jen co budu mít chvíli…“ Yan uklidní prvního z koní, aby pak vytáhla od pasu svou zbraň. Nikdy si žádnou takovou neviděla, ačkoliv nejsi příliš odbornicí na chladné zbraně. Její ostří je rovné, šikmě zakončené a zbraň je vybavena malou záštitou. Vypadá trochu jako delší dýka, ale taková… divná. Nejspíše něco z dovozu, což by se u cizinky dalo ostatně čekat. Přetne jí kožené části postroje a uvolní tak koně. Zkrátí opratě, které vedly od udidla až ke kočímu a shodí zbytek postroje z jeho zad.

Ty se mezitím věnuješ tomu druhému. Mumláš tiše svá slova a kůň v odpověď jen poplašeně pofrkává a koulí očima, uši stažené dozadu. Ale přítomnost člověka ho viditelně uklidňuje. Asi bylo o ně dobře postaráno. Pak už k vám dojde Yan. Kůň sice nevypadá naprosto klidný, ale už jen pohodí hlavou, když mu tvá společnice přetne popruhy postroje a uvolní ho podobně jako toho před tím. Shodí mu ze hřbetu zbytek koženého postroje a podá ti kusy opratí.

„To zvládnete.“ Kývne na tebe povzbudivě a je to asi první osobnější reakce, kterou si od ní viděla za tu dobu, co se znáte. Sama si dovede koně k vozu, aby využila jeho konstrukce a pomohla si na koňský hřbet. Odhalená polovina obličeje se jí jen stáhne bolestí, když se na něj vytáhne, ale pak už se bezpečně usadí na koni. Její kalhoty se v tuto chvíli jeví opravdu jako praktičtější oděv než široká sukně.

Sama si dovedeš koně k vozu. Je opravdu vysoký. Statný tažný kůň. Vyskočit na něj bez zapření ve třmenu by nebylo jen tak pro každého. Naštěstí ale i ty můžeš využít oporu, kterou nabízí rozstřílený kočár. Doslova se na koně vyškrábeš a přitáhneš se díky zbytku postroje, který mu zůstal. Usadíš se na koni, který netrpělivě zafrká, ale stojí. Zatím. Je to nezvyk. Je to horší než nezvyk. Takhle sedíš na koni poprvé a rozhodně to má k ideální, poklidně vyjížďce daleko. Ostatně ale to celý závěr vaší cesty.

„Držte se za mnou.“ Řekne Yan, která si svou pušku upevnila popruhem k zádům a pak pobídla koně patami. Sama uděláš to stejné a i když se koni příliš napoprvé nechce, napodruhé už vykročí a následuje svého společníka.

Jedete noční ulicí. Yan se netrpělivě rozhlíží a všímáš si, jak drží opratě jednou rukou a tou druhou si tiskne kabát k boku, který, jak sis dobře pamatovala, měla zakrvácený. Držet se na hřbetu koně nakonec zvládneš. Bohužel ale pro tebe, když si Yan všimne toho, že se hrdinně držíš, pobídne svého koně a přidá do klusu. To už je o poznání horší a nepříjemnější. Na druhou stranu budete rychleji pryč. Snad.

Projíždíte ulicemi města, které ze začátku neznáš, ale časem se začnete dostávat více do centra. Sněžení zesílí a mráz se nepříjemně zakusuje do odhalených kusů kůže. Viditelnost je mizerná, ale Yan na vaší cestě neváhá. Evidentně zná město lépe než ty sama. V tuto noční hodinu a za tohoto počasí je většina města vylidněná. Nevidíš pořádně ani na druhý konec ulice. Sem tam už minete nějakou drožku, ale nezastavujete. Yan se nejspíš rozhodla, že dorazíte do cíle takto.

Ani nevíš, jak dlouho jedete, když Yan konečně zastaví. Stojíte před vysokým kamenným domem, ke kterému vede schodiště. Zábradlí i schody, vše je zasypáno čerstvým bílým sněhem, který osvětluje oranžové světlo lamp. Tohle… vypadá konečně jako Jeruzalém, který znáš.

Sesednete z koní. Yan se z něj tedy spíše sveze a musí se na pár chvil zapřít, aby byla schopná stát. Je tma, ale i tak vidíš, že její tvář nabírá hodně zsinalou barvu a rty jí modrají.

„Dovnitř…“ Hlesne skřípavě a ukáže k širokým dveřím, nad kterými si můžeš všimnout elegantně vyvedeného nápisu.

Moreen Ellsworth

Vše se odehrává rychle. Netrvá to vlastně ani více než pár momentů. Rychle se postavíš na nohy a je ti jasné jediné. Musíš odtud zmizet. Co možná nejrychleji. Soustředíš se a natiskneš se na stěnu halenou do stínu, který tvé tělo obejme jako lehká přikrývka.

Plížíš se pryč. Nejdříve pomalu, ale když si všimneš, že ti nikdo z bojujících nevěnuje pozornost, dovolíš si přidat a dospěchat k oknu co možná nejrychleji. Přeci jen je to lákavá brána na svobodu z tohohle blázince.

Stále zahalená stíny dojdeš k oknu a ovane tě svěží mrazivý vzduch, který teď poté, co se ti ho vůbec nedostávalo, působí jako pohlazení po duši. Rychle se vyhoupneš na parapet, aby si ještě koutkem oka zahlédla, jak se neznámá žena chytne v bolestivém gestu za hlavu, ale to už se vrháš ven.

Spustíš se o něco níže a skočíš. Je to sice docela vysoko, ale ty přistaneš bezpečně na nohou jako kočka. Ve spodních patrech se stále svítí. Nevypadá to, že by někdo byl jakkoliv vyrušen ať už tím, co se nahoře děje a nebo zvonkem pro služebnictvo, který si před tím slyšela. Alespoň ten přeci museli slyšet… Ale nevypadá to tak. Nemáš ale času nazbyt. Setrvávat na tomhle místě je rozhodně nemoudré, ať už kvůli lupu, který si s sebou neseš a nebo protože pár metrů nad tebou jsou dost nebezpečné osoby, z nichž minimálně jedna ti usilovala o život.

Vyběhneš tedy. Překonáš vysoký plot a vydáš se do ulic. Nejprve rychle, ale jakmile jsi od místa dostatečně daleko, dovolíš si trochu zvolnit a spíše se snažit splynout s prostředím než zběsile utíkat. Nedávat o sobě vědět. Neupozorňovat na sebe. Tak jsi na to zvyklá.

Míříš zpátky domů. Do své čtvrti. Je to docela procházka, ale… vyplatilo se to. Snad. Krk tě ještě pálí, ale řezná rána už přestala krvácet. Na krku ti zůstala jen zaschlá krev a čerstvý strup. Vracíš se. Za pár hodin už bude ráno. Cítíš to doslova v kostech, jak se blíží. Na ulicích není moc lidí. Jsou v tuto dobu a těchto mrazech prakticky vylidněné. Sem tam na někoho narazíš, ale většina si hledí svého.

Procházíš zrovna pod jedním z mostových pilířů, když v tom za sebou uslyšíš kroky. Rázným krokem tě předejte postava, která se pár kroků před tebou zvolní a ohlédne se. Kabát, vysoké boty i černé vlasy poznáváš. Otočí se po tobě a zastaví. Konečně si ji můžeš pořádně prohlédnout. Dlouhé zvlněné vlasy má spletené dozadu a je skutečně vysoká. Rozhodně tak působí oproti tobě, která jsi docela drobného vzrůstu. Oblečená je v oděvu, který nejvíce připomíná střihem pánský. Úzké kalhoty, vysoké černé boty bez podpatku a delší, vypasovaný kabát. Oproti situaci tam nahoře nevypadá na první pohled jakkoliv ozbrojená. Nasaje nosem noční vzduch a trochu přimhouří oči, zatímco si tě prohlíží.

„Trochu nečekané vyrušení, že?“ Prohodí jen tak mimoděk, ale tváří se dál nečitelně. Těžko říct o čem mluví. V poslední době se toho stalo víc, co by se touto nálepkou dalo označit.

Žena pod mostem

Vera De Lacey

Držíš v rukou papír a znovu čteš ty řádky, které se blíží spíše nějaké fikci než popisu pravdy. Přesto se musí uznat, že pro člověka neznalého poměrů by to působilo věrohodně. Rodinné rozepře se stávají a tím spíše, je-li ve hře velký majetek a k tomu mladá, zaslepená láska. Tohle by vlastně nebylo nic jiného.  Kdyby to ale jen byla pravda.

„Hmm?“ Povytáhne husté bílé obočí muž, který ti papír podal. Viditelně je tvým váháním zaskočen. Nestává se to často, aby si se ptala na detaily toho, o čem dokumenty jsou a tím spíše váhala s jejich podpisem. Přeci jen si dodržovala svůj slib, který si složila vévodovi před dlouhými měsíci. Tehdy v potemnělém salónku Essingtonského sídla.

„Ehm, jak to myslíte, lady?“ Odkašle si a vidíš, že se pozornost ostatních upne tvým směrem, zatímco nechají své dokumenty ležet na stole.

„Ah, nemusíte se bát, že by to nesedělo. Samozřejmě, že byla rodina pozvaná na svatbu. Je to jejich povinnost zúčastnit se, i když tomu nepřejí. Jako hlavní důvod rozepře nám skvěle posloužíte vy. Tedy kromě majetkových sporů jako vždy. Víte, tohle je docela běžné. Že si synové vyberou ženu, kterou rodina neschvaluje a natruc ji pojmou za ženu. Je to častější, než si myslíte. To, že to není na první pohled patrné, ještě neznamená, že je vše tady v Zahradách v naprostém pořádku. Tohle pečlivě udržované a leštěné pozlátko rodinné reputace si tu každý velmi dobře hlídá.“ Posadí se na židli a složí ruce na stole.

„V tomto případě bude velkou roli hrát vaše svědectví. Rodina je v tomto případě také kompromitovaná jako jeden z účastníků řízení. Víte… nezávislá svědectví se ve městě hledají těžko. Stejně jako soudci. Nemusíte se tedy bát, že by nebyl dostatek podpůrných hlasů i pro tuto vaši verzi.“ Pousměje se vědoucně.

„Vše pro soud nachystáme. Bude to neprůstřelné. Ale s detaily si nemusíte zalamovat svou hlavinku, lady. Potřebujeme od vás jen jediné. Spolupráci a důvěru. Příští rok už bude celá záležitost dotažená a vy se už o nic nebudete muset strachovat. Vše bude hotovo.“ Nakloní se nad stůl a pohlédne na tebe s vážným výrazem.

„A teď to lady podepište. Prosím.“