Andor.cz - Dračí doupě online

Přiblíží se, já se více přikrčím. Můžu jen zpět, otočit se na podpatku a utíkat. Pak zabočit, nejlépe zprudka, nečekaně. A dál to bude na mé rychlosti a obratnosti. Podívám se na ní, nechápu, co myslí svými slovy. Vůbec nechápu, co po mě chce. O čem tady mluví. Co jsem měla vidět? Co ona měla vidět?

"Má krev?" Nechápavé naklonění hlavy, nenápadná příprava k útěku. Už už se chystám otočit, začít utíkat a pak to řekne. Vystopovala mě. Jak? Sledovala snad stopy ve sněhu? Byla jsem tak neopatrná? Usměje se, snad aby mě tím úsměvem uklidnila, nebo ukázala, že není nepřítel, že mi nechce ublížit. Takových úsměvů jsem viděla už mnoho a slibů slyšela ještě více. Ne, nevěřila jsem jí. Našla mě. Najde mě znova. Myšlenka je vtíravá, neodbytná, ale i tak o útěku stále přemýšlím.

Udělá ještě pár kroků, pak se zastaví, ukáže mi, že nemá zbraň. Kdybych byla v trochu jiné pozici, asi bych se jí vysmála. Teď jsem si ji jen nedůvěřivě prohlížela. Co jsem zač? Rezonuje mi její otázka myslí a v mé tváři je snad vše, jen ne pochopení.
"Já jsem já. Obyčejná zlodějka." Odpověď je upřímná. "Nevím, co vám mám jiného říci. Nejsem to, co si myslíte, že jsem, ať je to co je to." Teď, nebo nikdy. Jen chvilku váhám, jen chvilku ji dávám zpracovat odpověď, kterou jsem jí dala. Nevím, co jiného chtěla slyšet a nehodlám to zjišťovat. Jediné co chci já je vrátit se, schovat se, vyčkat do rána a najíst se. Proto se mrštně otočím, prudce se odrazím a dám se do běhu. Možná mi to nevyjde, ale to se nedozvím, pokud to nezkusím. A nedostala bych se tak daleko, kdybych občas nezariskovala.

* * *

Doktor si naštěstí odpoví sám, a tak krátce kývnu hlavou, zatímco pohledem střelím po Yan. Vybrala si splnění úkolu před svým vlastním životem. „Být po jejím, ani bych nevěděla, že je zraněná,“ řeknu tiše při vzpomínce na to, jak se Cizinka snažila své zranění zakrýt kabátem.

„Snad,“ odpovím záhy bezmyšlenkovitě Noahovi. Ostře se nadechnu a zase vydechnu ve snaze vzpamatovat se ze svého zamrznutí. Přinutím se narovnat v zádech, jak se na lady sluší a patří, prsty si mimoděk vjedu do mokrých vlasů v marné snaze dát jim aspoň nějaký tvar. Musím vypadat hrozně, ale… Ne, po jistých zkušenostech mne tohle už příliš netrápí, ta naprosto zbytečná myšlenka zmizí stejně rychle jako se objevila. Zvlčela jsi, Del. Matka by ze mě neměla radost.

Úlevou vydechnu a napětí v ramenou na okamžik povolí, když Noah souhlasí. Dost možná mi jen lže, aby mne uklidnil a vyhnul se zbytečné hysterii, ale po pravdě… V tuto chvíli se spokojím i s bílou lží. Nijak nevysvětluji své rozhodnutí, neospravedlňuji tu zvláštní prosbu, jen opět krátce kývnu hlavou a naposledy se podívám po Yen a mužích, kteří se o ni nyní musí postarat a… Zachránit ji. Vím, co jsem cítila. Smrt. A mohu jen doufat, že… Ten doktor bude mít více času a štěstí než Hart.

Opožděně si uvědomím, že na mne Noah mluví. Lehce sebou trhnu a chvíli jako bych hleděla spíše skrze něj než cokoliv jiného. „Začínám si na to zvykat. Že se věci komplikují,“ zamumlám s potřesením hlavy a vykročím společně s ním ke schodišti do patra. To, jak se ten muž chová i mluví značí… Jisté vychování? Nebo zkrátka jen ví, jak jednat s lidmi z vyšší vrstvy? Nebo se zkrátka jen snaží chovat mile a já v tom zbytečně hledám více…

Zatímco stoupáme do schodů, hlavou mi víří bezpočet chaotických myšlenek. Ohledně Noaha, toho, co se stalo, děje, bude dít… Ve spáncích mi tepe bolest podobna skruži utahující se kolem hlavy. Vyjít schody do třetího patra rozhodně není jen tak, po tom všem se u toho zadýchám a bolest vystřelující z namožených svalů do nohou a zad je úporná. Ale jdu. Prostě zatnu zuby a jdu. Yan byla postřelená, krvácela a muselo ji to strašně bolet, a přesto ani necekla. Nemám nárok na to si stěžovat a tiše skučet.

Zastavím se a nechám Noaha projít. Sleduji ho, jak odemyká dveře a jako pravý gentleman mi je otvírá. Očima sklouznu ke klíči, zda jej vrátí do zámku a popřípadě z jaké strany. Dříve by mne ani nenapadlo se na něco takového dívat, ale… Ale.

Pomalu vejdu do pokoje, který mi teď aspoň nějakou chvíli bude říkat Paní. Je to… Moc pěkná místnost, vkusně zařízená a s vysokými stropy dodávajícími prostoru pocit vzdušnosti. Po ubytování ve vile by mě vlastně překvapilo, kdyby se jednalo o nějakou ušmudlanou malou cimru. Je to tu… Útulné, i když můj pohled zákonitě přitahuje hlavně postel. Netoužím po ničem jiném než se do ní svalit a na chvíli přestat existovat.

Vejdu doprostřed místnosti, prsty přeběhnou po komodě. Jsem si vědoma toho, že ten muž za námi zavřel, ačkoliv zůstal stát u dveří, zůstávám tak k němu natočená aspoň bokem během toho, co si pokoj prohlížím. Natočím k němu tvář, když na mne promluví. Zamrkám. Hlupačko… Tím jsem měla začít už dole. Říct jim, co se stalo.

„Ah… Kde přesně, to vám nepovím, nepoznala jsem to tam a v té vánici venku… Ale stalo se to někde na okraji Jeruzaléma, působilo to na mě jako opuštěná tovární čtvrť. Nízké domy, asi vybydlené, jeden vysoký, také… Také prázdný. Skoro,“ zarazím se. V té krátké odmlce se začnu soukat z kabátu, aby jej hodila na komodu.

„Usnula jsem… Probudila mě střelba. Kočár zastavil. Zastřelili kočího a dva naše koně. Stříleli i… Do kočáru. Yan chtěla, abych v něm zůstala, ale to by bylo šílenství…“ zatímco mluvím, mnu si ruce. Přešlapuji z nohy na nohu. „Stříleli po nás z toho vysokého domu… Těch mužů… Bylo hodně. Vypadali jako dělníci, měli pušky. Chtěli nás zabít. Všechny. Stříleli po nás i tehdy, když jsme se schovaly za kočár. Yan je… Zaměstnala, abych mohla do toho domu jít a…“ svaly kolem čelistí se mi napnou. O tom bych neměla mluvit. Nebo… Nebo ano? Aby se o to… Postarali? Nevím, mám pocit, že mi to jasně nemyslí. Jsem… Unavená a…

„Pak se tam objevil zahalený muž na koni. Měl šavli nebo něco takového. Nevěděli jsme, jestli je to pomoc nebo ne, každopádně zabil další muže, co na Yan zaútočili z uličky, zatímco jsem tam nebyla a pak… Zase odjel. Na tom místě najdete kočár a… Spoustu mrtvých,“ ošiju se. I když asi z jiných důvodů, než bude Noah předpokládat.

„Měli byste se… Postarat o těla útočníků z toho domu,“ pohlédnu krátce do jeho tváře. „A… V tom kočáru jsem měla zavazadlo s deskami plnými papírů… Bylo by možné, aby mi je někdo přivezl? Zní to malicherně, ale jsou pro mě důležité,“ koutky mi cuknou do nejistého úsměvu, který vzápětí zase zmizí.

„Snad jsem řekla vše důležité, kdyžtak se ptejte, dělo se toho tolik, a tak rychle… Když bylo po všem, Yan vypřáhla zbývající koně z kočáru, abychom na nich mohli dojet sem. Zbytek už víte,“ svěsím ruce podél boků. „Snad jen – Yan se zmínila, že už cestou ke mně měla nějaké problémy, které ji zdržely. A také se zmínila, že při u města nám bezpečný průjezd někdo zajistí, ale nikoho krom toho muže jsme tam nepotkali.“

Odkašlu si, jak mluvím, cítím sucho v hrdle.

Delilah Blair Flanagan

„Hodinou?! A proč jste...?“ Krátce k tobě stočí tvář neznámý lékař, a ještě více se zasmuší, aniž by dokončil svou větu. „Chápu. Nebylo to vaše rozhodnutí.“ Zamumlá tiše a věnuje Yan lehce vyčítavý pohled, než se dá opět do práce.

Tobě se zatím začne věnovat jeho mladší kolega. Dle meče u pasu vyčuhujícího z pod kabátu, ale o lékaře nejspíše nepůjde. Stáhne svou ruku, když se postavíš sama a o krok ustoupí.

„Hmm, to mě mrzí lady. Snad se tentokrát přesvědčíte o opaku.“ Odpoví ti pohotově s lehkým úsměvem, aniž by ho tvůj cynismus jakkoliv vyvedl z míry. Všimne si toho, když tvůj výraz zamrzne a svaly ve tváři se napnou. Podívá se stejným směrem, kam hledíš, na doktora, který právě ošetřuje Yan. Na rozdíl od tebe ho ten pohled nijak nezneklidňuje, ale to je nejspíš docela pochopitelné. Nekomentuje to a čeká.

„Jistě?“ Překvapí ho viditelně na moment tvá žádost a jen slabě svraští obočí. „Jak si přeje. Jakmile se ta informace ke mně dostane, předám vám ji. Ale teď už lady prosím…“ Zvedne ruku, jako kdyby tě chtěl odtud odvést, ale nedotkne se tě. Pokyne ti ke schodišti, které se na druhé straně vstupní haly stáčí nahoru do patra.

„A odpočinete si. Věřím, že po tom, čím jste si prošla, to oceníte. Je mi líto, že se věci takto zkomplikovaly, lady.“ Krátce skloní hlavu a opět ti věnuje lehký úsměv. Pak už tě doprovází do schodů a necháváte zbytek té podivné společnosti za sebou stejně jako zraněnou Yan.

Schody do třetího patra doslova bolí. Noah nespěchá a nechává tě udávat tempo, aniž by to jakkoliv komentoval. Celý den a především heho závěr se na tobě neblaze podepsal, ale je ti jasné, že namožené svaly brzy zase povolí. Pořád to mohlo být i horší. Nakonec přeci jen vystoupáte do vašeho patra a najdete dveře, na kterých se zlatě lesknou číslice jedna a osm.

„S dovolením.“ Projde Noah kolem tebe, aby odemknul dveře a vejde dovnitř, aby pak za tebou zavřel dveře. Pokoj je prostorný a na první pohled působí rozhodně jako něco, na co jsi byla zde v Jeruzalémě zvyklá během svého starého života. Vysoké štukované stropy a lakovaná dřevěná podlaha. Pár kusů nábytku, který bude zajisté prázdný. Několik obrazů ve zdobených rámech, aby tapetou opatřené stěny nepůsobily tak prázdně. Okna jsou lemovaná těžkými závěsy a vidíš, jak za nimi chumelí. Široká postel je pak ustlaná a čistě povlečená.

„Než vás tu nechám si odpočinout, jak jsem slíbil, mohla byste mi říct, co přesně se stalo? A kde přesně?“ Ozve se Noahův hlas ode dveří, u kterých zůstal stát a pozorně tě sleduje.

Tisknu šálu k ráně na břichu a jakkoliv se snažím sebevíce, nic lepšího nevymyslím. Tichá odpověď Yan mne přinutí se nevesele pousmát, zajisté jí musím znít jako blázen... A čas běží... Ne, neběží. Táhne se jako med. Každá ta minuta, kterou tichým cvaknutím oznámí pohyb kovové ručičky na hodinách mi připadá jako celá věčnost. Yan se nehýbe, jen mělce oddechuje, zatímco její vědomí pluje někde v temnotě za víčky. Žije, přesto cítím, jak z ní ten život pomaloučku vyprchává jako když usychají květiny ve váze, kam služka zapomněla dolít vodu. A tak si v duchu zpívám, pobrukuji si tu melodii a... Čekám. Ani nevím na co. Na zázrak?
Jak dlouho to takhle vydržím já? Pažemi se rozlévá tupá bolest a svaly nepříjemně tuhnou. Vlasy mám mokré, lepí se mi k tváři, která na tom není o mnoho lépe. Teplo je příjemné, ovšem navlhlé promáčené oblečení nikoliv. Cítím jak mě štípe a svědí na zátylku, zatímco končetinami se šíří malátná únava, jak... Jak ze mě opadává napětí z toho... Všeho. Od přepadení kočáru jsem byla neustále v pohybu a teď... Když jsem se konečně zastavila...

"Dobrotivý bože... Konečně," vydechnu, když se objeví dva muži následovaní již známou tváří recepční. Přesto krátký pocit úlevy vystřídá napětí, když jeden z nich k Yan přiklekne a ocitne se náhle tak blízko. S polknutím jen mlčky kývnu hlavou a setrvám na místě, dokud se neobjeví další... A převezme moji úlohu. "Postřelili ji. Asi tak... Před hodinou? Musela s tím jet na koni, ztratila hodně krve," přeci jen tiše promluvím, když neznámý doktor rozdá pokyny.

A já... Já se tu stanu zbytečná. Odvedou mě a já se už pravděpodobně nikdy nedozvím, jestli Yan přežila. Dlouze - roztřeseně - vydechnu. Po třech měsících ve vile... Po čtvrt roce samoty a nehybného klidu...

"Mohl," odpovím cizinci - ne, Noahovi, tak ho doktor oslovil - dutým tónem hlasu. Jsem unavená. Pohledem zavadím o odznak, který sebere ze země, ovšem jen krátce. Nabízenou pomoc odmítnu zavrtěním hlavy, sama se zapřu o područku křesla dlaněmi a ztěžka se vytáhnu do stoje. "Tohle... Tohle už jsem párkrát slyšela, Noahu. Obvykle to byla lež," vypadne ze mě nečekaně cynicky, neubráním se ani ušklíbnutí. Pro lady jeho to nevhodné chování, ale já se teď jako lady rozhodně necítím. A mýlí se. Já... Já se nebojím. Bát by se měl on, jestli na mne kdokoliv vztáhne ruku. Ovšem i ten úšklebek mi doslova zamrzne na rtech, když spatřím doktora s injekcí neznámé tekutiny...

Ani čas tu vzpomínku nesmazal. Pohled na doktora Harta zabodávajícího podobnou injekci do bledé útlé paže umírající ženy. Nepomohlo to. Zemřela. Couvnu o pár kroků stranou... Spíše zavrávorám. Pohyb teď není má nejsilnější stránka, cítím se rozlámaně a všechno mě bolí.
"Můžete mi nechat vzkázat, jestli to Yan... Přežila? Prosím," hlesnu načež se otočím k Noahovi. Až teď si vlastně mohu příchozí muže lépe prohlédnout. Až teď se na to dokážu soustředit. Ovšem tváře ani jejich oblečení mi nic neřekne. Další tajní? To je vlastně... Dost pravděpodobné.

"A se mnou teď bude co? Odvedete mne na pokoj... A?" zeptám se, zatímco tam stále stojím s rukama u těla a držím se za vlastní loket. V hlase mi zaznívá stejnou měrou únava i ta nedůvěřivá ostražitost, kterou ve mne ti muži vzbuzují, zatímco mé oči neustále přitahuje počínání doktora.

Delilah Blair Flanagan

Yan jen zamítavě zakroutí hlavou, ale to je tak jediný odpor, kterého je schopná. Přiklekneš k ní a odhrneš její kabát. Vidíš, že její oděv je na boku nasáklý tmavou krví. Rána musela jít do břicha a vypadá to, že kulka musela v ráně zůstat. Krev vytéká jen z průstřelu na jejím břiše. Nebyla by to život ohrožující rána, pokud by byla hned ošetřená. Tedy za předpokladu péče kvalitního lékaře. Ovšem teď… Těžko říct, kolik ztratila krve během vaší cesty sem, ale dle toho, jak je bledá si dovedeš domyslet. Viditelně byl její úkol pro ni důležitější, než aby hledala pomoc sama pro sebe.

Smotáš šálu a přitiskneš jí Yan na ránu. Yan jen bolestivě zavrčí a opře se do křesla. Tlačíš na ránu a určitě to krvácení zpomaluje, otázka však je, zda dost. „Jistě…“ Vydechne cizinka po tvých slovech a je těžké určit, zda to bylo myšleno ironicky a nebo smířeně. Zakloní hlavu bezvládně na opěrku a k dalším slovům se příliš nemá. Vlastně ani nevíš, jestli je při vědomí. Hrudník se jí však stále pravidelně zvedá a ty sama moc dobře víš, že ještě žije.

Tentokrát moc dobře víš, kolik oběhlo času. Velké hodiny se zdobenými ručičkami jsou jednou z dominant této místnosti. Za třicet tři minut se rozletí dveře a dovnitř vejde skupina lidí. Přesněji skupina mužů a v těsném závěsu je za nimi žena, která vás tu přivítala.

Dojde k vám muž ve středních letech. Tmavé vlasy má stažené do krátkého culíku. Oblečený je v cestovním kabátu s vysokým límcem a v ruce nese brašnu. Rychlým krokem k vám dojde a přiklekne před ženu zhroucenou v křesle.

„Zatraceně, Yan…“ Zavrčí přes stisknuté zuby a střelí pohledem po tobě. „Držte to zatím v ráně. Thomas si to hned převezme.“ Mávne na jednoho z mužů, který k vám přistoupí a chopí se tvé šály, teď už z velké části narudlé krví, aby ji dál držel na ráně a tlumil tak krvácení. Ten druhý muž, evidentně lékař začne vytahovat nějaké věci ze své brašny. „Berte…?“ Šeptne Yan, která na chvíli rozlepí oči, než je zase unaveně zavře.

„Musíme ji odtud co nejdřív dostat. Postarám se, aby byla schopná převozu.“ Ohlédne se muž oslovený jako Bert na dvojici mužů, kteří zůstali stát u dveří.

„Noahu.“ Sykne a jeden z těch mužů přikývne. Je viditelně mladší. Vytáhlé postavy a černých vlasů z nichž mu pár pramenů spadá do tváře. Oblečený je dost podobně jako jeho společníci. Cestovní delší kabáty, ačkoliv ten jeho působí přeci jen o něco elegantněji.

„Mohl bych poprosit klíče, paní?“ Pronese distingovaným tónem a otočí se na paní recepční, která to celé stále šokovaně sleduje. Chvíli vypadá jeho otázkou vyvedená z míry, než si uvědomí, cože to po ní vůbec chce a pak rychle přikývne a zmizí za pultem, aby z pod něj vytáhla svazek klíčů.

„Je to pokoj osmnáct. Třetí patro.“ Dodá o něco jistěji. Tohle už je pro ni přeci jen něco, na co je více zvyklá než krvácející lidé před recepcí.

„Děkuji.“ Převezme si je Noah a vydá se za tebou. „Lady? Mohl bych vás poprosit?“ Zastaví se u tebe a jen stiskne rty, když pohledem zavadí o bledou Yan, než si všimne zlatého odznaku, pro který se sehne a s těžce čitelným výrazem ho zvedne.

 „Prosím, pojďte se mnou. Nemusíte se bát. Tady už jste v bezpečí.“ Pronese klidně a natáhne ruku, aby ti případně pomohl vstát.    

Neznámý doktor si mezitím nachystal nějaké nástroje a natahuje neznámý roztok do injekční stříkačky, aby ho vzápětí podal bezvládné ženě. Vypadá to, že vědí, co dělají.

Tohle není dobré, tohle není vůbec dobré, prolétne mi hlavou při pohledu na Yan, když ji podepírám. Sama se cítím mizerně a v těle bych patrně nenašla sval, co by mě nebolel, ale... Nejsem zraněná. "Tak pojďte, už jen kousek," zadrmolím, zatímco Yan táhnu do schodů směrem ke vchodovým dveřím. V jednu chvíli k ní střelím poplašeným pohledem. To když se nadechnu a nos mi naplní vůně podzimu, vlhkého tlejícího listí... Je to ten okamžik, kdy Yan zakopne. S heknutím zatnu zuby a jen tak tak ji udržím na nohou. Srdce mi buší, chybělo tak málo a skutálely bychom se ze schodů obě. A já už vím, že by se zvedla jen jedna z nás. "Zatraceně..." zasyknu a můj hlas splyne s cizími slovy vycházejícími zpoza promodralých rtů Yan.

Jednou rukou chytím za kliku dveří než udělám krok a vypomůžu si nohou, abych je rozrazila dokořán a zároveň nepustila Cizinku. Teplo mne zaštípe na tvářích a převalí se přese mě. "Uch," dostanu ze sebe akorát, očima těkám po vstupní hale. Než se stačím vyděsit, že tu nikdo není, zpoza recepce vyskočí postarší žena. Je v šoku. Taky bych možná byla, kdybych na to měla nějaký čas a prostor. Takhle jen podpírám Yan. Nadechnu se - ovšem namísto slov jen pootevřu rty a zůstanu hledět na odznak, který Yan vytáhne z kapsy.

Symbol vrány. Znak tajné policie.

Nad barevnou nesrovnalostí se krátce pozastavím, ale... Co já vím, určitě se dělí i v rámci své vnitřní struktury. Vlastně mě to ani příliš nevyvede z míry - po tom všem, co se stalo... Už ne. Zvláště, když se má bezpečnost stala předmětem zájmu někoho z Farnhamů... Kdo jiný by měl mít pod palcem tyto děsivé stíny Zahrad a celého Jeruzaléma, když ne Radní? Do čeho jsem se to zapletla... Nikdy... Nikdy by mne nenapadlo v co vše vyústí jedna... Jedna hádka s manželem...

"Hlavně toho lékaře. Pokoj i všechno ostatní počká. Tohle ne. A pospěšte si!" zazní i můj naléhavý hlas, když přelétnu pohledem z Yan k postarší ženě. Nevím, na co tu je a není zvyklá, ale Cizinka toho doktora opravdu potřebuje. Snad... Mělo by mi to být jedno, dovedla mne sem a svůj úkol splnila, zajisté sem přijde někdo další, aby si převzal cenný balík uschovaný v jednom z pokojů. Vždyť já pro ni nic jiného také nebyla. Jen úkol. Ale... Vybaví se mi Karem. Ta poslední chvíle, kdy jsem ho viděla živého. Nechci vidět dalšího člověka, kterému vděčím za svůj život... Ve jménu toho samého života umírat.

Dlouze vydechnu, ve vlasech mi taje sníh vpíjející se do těžknoucího kabátu. Udělám krok k jednomu z volných křesílek, abych se tam mohla zhroutit taky a nechat nohy aspoň na chvíli odpočinout, zatímco budu zvolna rozmrzat, když... Cink. S trhnutím se podívám po Yan, které odznak vypadne z dlaně. Strnule u ní stojím, oči rozevřené dokořán. "Zvládla..." zopakuji po ní. "Yan, vy..." nedořeknu to, můj výraz vydá za tisíc slov. To, co dříve bývalo jen zvláštním pocitem, chvěním podobným studenému vánku klouzajícího po pažích nyní zřetelně cítím. Svým podivným způsobem mne to děsí i uklidňuje zároveň.

"Musíme zastavit krvácení, než přijde lékař," stáhnu si rychle z krku mokrý šál a vlastně se Cizinky schované za maskou ani neptám na svolení, abych odtáhla její kabát a smotanou šálu ke krvácející ráně přitiskla. Nebo aspoň tam, kde ji tuším. Ztěžka polknu v obávané předtuše, že na tohle je stejně už příliš pozdě. Yan ztratila hodně krve a kdo ví, co mohla kulka napáchat za škody pod kůží. Stejně k ní i přes protestující svaly přidřepnu ve snaze aspoň nějak... Pomoci. Musím něco udělat. Cokoliv.
"Dokud jsem s vámi, Smrt si vás nevezme. Nedovolím jí to, to já mám to poslední slovo..." zašeptám. Nevím, koho se o tom snažím přesvědčit, jestli ji... Nebo sebe. Ne, co si to nalhávám. Ta slova patří mne. A v hlavě mi zní ta jedna jediná melodie, která se mi celé měsíce stále vrací, zatímco pach tlejících květin se mísí s železitým odérem krve.

Moreen Ellsworth

Žena stojí před tebou, ruku ležérně schovanou v kapse kabátu a prohlíží si tě. Jste tu jen vy dvě. Nikdo další se vaším směrem neblíží. Je ticho. Možná až trochu tíživé ticho. Rozhlížíš se kolem a hledáš možné únikové cesty. Vpřed to není zrovna dobrý nápad. Ta žena vypadala, že má zatraceně rychlé reakce a zkoušet prosmýknout se kolem ní by byl dost risk. Spíše se vrátit. Ano, zpátky by to šlo. K východu z pod mostu je to jen asi deset metrů a pak můžeš zahnout za jeho pilíř. S trochou štěstí tam bude dost příležitostí, kam zmizet. Pokud ale…

„Ale no tak.“ Mlaskne žena a jen otráveně zakroutí hlavou.

„Myslíš, že po tom, co jsi tam viděla, má ještě smysl hrát nějaké hry? Po tom, co já jsem tam viděla? Hmmm?“ Zvedne trochu bradu a udělá krok k tobě. Přikrčíš se ještě víc a rozhlédneš se jako zvíře zahnané do kouta. Ano, cesta zpátky vypadá asi jako nejvhodnější možnost.

„Vím, že nejsi obyčejná. Ne tak úplně. Tvá krev tě prozradila.“ Nakloní hlavu na stranu. „Mimo jiné.“ Pousměje se mírně.

„Nebylo by moudré utéct. Ne, když o tobě ví. Utekl mi. Stejně jako ty… Ale tebe vystopovat je snazší. Takže…“ Udělá další krok tvým směrem.

„Nedělej žádné neuvážené kroky děvče. Na rozdíl od něj tě nechci zabít. Kdybych chtěla, nevedeme tuhle konverzaci.“ Roztáhne se její blahosklonný úsměv o něco více.

„Zeptám se ještě jednou. Co jsi zač zlodějko?“ Zabodnou se do tebe její dravčí oči.

„Neboj se, tady máme teď klid. Jsme tu jen my dvě. Můžeš mi to říct.“ Roztáhne ruce v mírumilovném gestu, aby si viděla, že v nich nemá zbraň. Ovšem, po tom, co jsi tam viděla, ti je jasné, že ta žena je může být smrtelně nebezpečná i bez zbraně.  

Zastaví se a zůstane nehnutě stát. Upřeně tě sleduje a kolem vás se opět rozhostí ticho. Slyšíš jen tiché šustění vloček dopadajících na bílé sněhové závěje tam venku za tebou.

Vera De Lacey

Pero zaškrábe na papíru a jen drobná kaňka na začátku tvého podpisu je připomínkou krátkého zaváhání. Muž sedící vedle tebe si převezme dokument a jen spokojeně pokývá hlavou, než ho založí mezi ostatní papíry. Ať už se tvou hlavou honí cokoliv, události se hýbou dál a tohle byl opět další z kroků ke splnění dohody, kterou si tehdy uzavřela s vévodou. Přesto tě tehdy jen stěží napadlo, jaké brodění bahnem tě čeká. Čistá z Jeruzaléma neodejdeš, to už teď bylo jasné.

Čas s právníky se vleče jako vždy, ale nakonec i ty podepíšeš poslední papír a rozloučíš se s nimi. Jsi unavená a načichlá kouřem z doutníků a dýmek. Máš za sebou vyčerpávající den. Těch pár hezkých vzpomínek zase rychle zhořklo ve světle posledních událostí, ale… Další dny snad budou lepší. Minimálně následující dva dny tě nečeká nic z toho nepříjemného programu. Pouze první zkouška u Atkinsona. Je tu čas krátkého odpočinku.

☩

Den zkoušky nastal. Kočár tě dovezl ve smluvený čas opět do Atkinsonova podniku. Dnes sníh nepadal. Místo toho jej vystřídalo slunce, které příjemně hřálo a pomalu rozpouštělo sněhové peřiny na střechách a ulicích. Byla to příjemná změna tedy alespoň než si šlápla do jedné z kaluží, které se tvořily na chodnících díky vodě kapající ze střech po rozpouštějících se rampouších.

Vešla jsi dovnitř a zastihla Atkinsona, jak si zrovna rovná nějaké látky na stole a Anna mu zdatně sekunduje. Už z dálky si díky odstínům poznala, že jde o ty, které jste tehdy vybrali na tvé šaty. Tedy nejspíše. Je dost nepravděpodobné, že by nějaká jiná dáma měla podobný nápad jako ty.

„Dobrý den, lady De Lacey. Vítejte.“ Vzhlédne od rozdělané práce Atkinson a narovná se.

„Dobrý den. Ráda vás zase vidím.“ Usměje se na tebe hravě Anna zpoza stolu a vykročí k tobě.

„Doufám, že jste se měla dobře. Jak jsem slíbil, mám tu první testovací střih, abychom vše upravili, jak je třeba. Jen ještě…“ Odkašle si Atkinson.

„Mám vám něco předat. Nevím tedy, o co jde, ale Robert na tom trval.“ Povzdechne si lehce rezignovaně a dojde k tobě, zatímco Anna těká zvědavým pohledem mezi tebou a svým strýcem.

„Robert? Vy se znáte?“ Unikne jí překvapeně, ale strýc na ní jen zavrtí hlavou a ona si rychle uvědomí, že tohle není zrovna vhodný čas ani společnost na takové dotazy.

„Pro vás lady. Netuším, co to je a… je to vaše soukromá záležitost.“ Zní lehce v rozpacích, když vytáhne z kapsy dřevěnou, vyřezávanou krabičku, ve které bývají běžně darovány šperky.

Když odklopíš víčko, naskytne se ti pohled na zlatý šperk sedící na lesklém sametu. Je to přívěšek ve tvaru hvězdy vykládaný malachitem a s broušeným briliantem vsazeným ve středu. Zlatý řetízek je také stočený v krabičce. Je to jemná šperkařská práce, žádný masivní náhrdelník ani nic okázale honosného.

„Asi ano…“ Šeptne Anna pro sebe a sklopí pohled.

Je těžké potlačit pocit deja vu, který se ti při tom pohledu připomene.

Delilah Blair Flanagan

Máš pocit, že ti muselo zdřevěnět celé tělo. Křeč v noze naštěstí za chvíli odezní a ty se zvedneš ze zasněženého chodníku. Koně odfrkávají a od nozder jim stoupá pára. Hustý sníh se pořád snáší a drobné vločky se ti usazují v řasách.

Vyrazíš rychle k Yan, která se opírá o koně a ztěžka oddychuje. Jakkoliv se necítíš zrovna nejlépe, když vidíš, v jakém je stavu ona, dochází ti, že tentokrát se štěstěna otočila tvým směrem. Černovlasá žena jen beze slova kývne a pak se o tebe zapře. Cítíš, jak se celé její tělo třese. Je těžké říct, zda je to zimou, ztrátou krve a nebo nejspíše kombinací obojího.

Na chvíli máš pocit, jako kdyby si ve vzduchu ucítila slabou vůni tlejícího listí, ale to už stoupáte do schodů. Jan podklouzne noha a nebo možná jen ztratí rovnováhu, takže máš co dělat, aby si ji udržela. Naštěstí pro tebe, je to drobná žena a ne těžký muž, takže vás nestrhne obě k zemi. Skrze promodralé rty jí unikne tiché zaklení opět v pár slovech, kterým nerozumíš. To už jste ale u dveří. Zapřeš se a otevřeš je, zatímco máš její paži hozenou přes ramena.

Ovane vás příjemně teplý vzduch vytopeného interiéru. V poměrně velké vstupní hale s několika křesílky pro pohodlné čekání svítí pár lamp, a i když na první pohled působí prázdná, všimneš si brzy postarší ženy za recepcí, která k vám vzhlédne a na tváři se jí objeví vyděšený výraz, když pochopí, co za podivnou a ozbrojenou dvojici sem vkročilo.

„Panebože! Co tu…“ Vyskočí na nohy a pak se zarazí. „To jste vy. Myslela jsem, že už… To snad. To je krev!“ Hledí na Yan, která k ní zvedne unavený pohled a volnou rukou zašátrá v oblečení. V ruce se jí kovově cosi drobného zaleskne a vidíš, jak ukáže ženě odznak ve tvaru vrány se vsazeným černým broušeným kamenem. Samozřejmě, že jsi o tom slyšela. Kdo v Novém Jeruzalémě ne. Znak tajné policie, která se zabývá interními záležitostmi města a jenž spadá přímo pod Radu. Přesto je tohle nějaké zvláštní. Doneslo se k tobě, že by to měly být stříbrné odznaky, ale tenhle je pozlacen. Možná ale jen ty informace z kuloárů nebyly přesné. Přeci jen málokdo se veřejně chlubil, že musel jednat s tajnou policií.

„Ten pokoj… Pro ni.“ Hlesne Yan a vzhlédne krátce k tobě. Žena jen spěšně pokývá hlavou a přispěchá k vám. „Tady, posaďte se.“ Přisune jedno z křesílek Yan, která se do něj ztěžka posadí. „Zavolám lékaře a….“ Yan ji chytne za ruku a přeruší tak její další slova. „Hlavně… pošlete zprávu… že jsme dorazili.“ Dostane ze sebe mezi přerývavými nádechy a žena jen nasucho polkne a pak poslušně rychle pokývá hlavou.

„Samozřejmě, jen chvíli počkejte. Ano?“ Vzhlédne k tobě se směsicí strachu a naléhavosti, než rychle zmizí kamsi dozadu a ty zde zůstaneš s Yan sama. Ta jen svěsí hlavu a černé vlasy jí spadnou po stranách tváře. Začínají vlhnout a měnit se v černé slepené provazce, jak v nich napadaný sníh roztává.