Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Výzva za výzvou Ta scéna je jako vystřižená z dobrodružného příběhu ukrývajících se na stránkách románu. Až na všechny ty krvavé detaily, které si čtenář musí obvykle domyslet. Já nemusím – vidím je. Všechny. Kaluže krve vpíjející se do sněhu, škubající se těla ležící posekaná na dlažbě. Není to pěkný pohled, v ústech cítím kyselo stejně jako když jsem viděla v márnici rozpitvané tělo vrchní sestry Meeksové. Pořád se mi to vrací – dokonce i teď. Mám na to vůbec právo po tom všem, co jsem udělala? Viděla? Ostře se nadechnu, snažím se očima netěkat ze strany na stranu, ale soustředit se na zahaleného muže na koni, který…
… zase zmizí.
Nevěřícně sleduji, jak pobídne koně a bez vysvětlení či varování ho žene do jedné z uliček, kde se mi rychle ztratí z dohledu. Překvapeně zamrkám a na okamžik pootevřu rty. Co to bylo? Mimoděk sklopím hlaveň pušky, která mi v rukou z minuty na minutu více a více těžkne, ovšem nepouštím ji. Zatím ne. Tuhnoucí prsty štípou mrazem a zima se mi s čím dál větší drzostí zakusuje pod rozepnutý kabát. Trhnu sebou, když Yan promluví. Sleduji, jak rychle krvácející ránu skryje pod pláštěm – ale já ji viděla. „Jste zraněná, neměla byste to… Aspoň nějak…“ promluvím naléhavě, ovšem když spatřím její výraz, ztichnu. Chtěla jsem sice dodat, že uvnitř by teď mělo být bezpečno, ale…Ne, Yan se neptá a já o tom nechci mluvit. Nechci o tom ani přemýšlet nebo vzpomínat, protože… Jsem to udělala. A na toho zahaleného muže bych nakonec vystřelila také, kdybych musela. Delilah, kterou jsem bývala mi nyní byla tak moc… Vzdálená a cizí.
Polknu a přinutím se pohnout. Pár kroky dojdu k Yan, která už nahlas přemýšlí, jak ven z téhle situace. „Těch mužů… Bylo tolik. Myslíte, že tu můžou být další, kteří by nás také chtěli… Zabít?“ ošiju se, neubráním se vzpomínce na střelce schované v budově. Je to hrozná představa. Nejraději bych Yan zasypala otázkami – kdo to byl a proč nám chtějí ublížit, ale teď na to opravdu není vhodný čas.
„Co? Na koni?“ zopakuji po ní a pohledem střelím ke dvěma přeživším koním uvězněným v postrojích u kočáru. „To myslíte vážně? Vždyť ani nemají sedla,“ divoce potřesu hlavou až se vlasy rozlétnou do stran, zatímco sleduji Yan, jak k jednomu z koní přistoupí a mluví na něj. No kéž by ta její slůvka zabrala i na mě, protože při pohledu na mohutné zvíře s lesknoucím se bělmem vytřeštěných očí se příliš klidně necítím. „Párkrát jsem na koni seděla, poklidnou… Vyjížďku jsem taky zvládla…“ odpovím opatrně. Koním jsem skutečně nikdy příliš neholdovala. Ne snad, že bych se jich vysloveně bála – ale po pravdě jsem necítila zrovna důvěru ke zvířeti vážícímu bezmála půl tuny, které by mne dokázalo jedním dobře mířeným kopnutím zmrzačit do konce života nebo rovnou zabít – ostatně jak ráda zdůrazňovala matka. Jedním dechem poté často jízlivě dodávala, že jízda na koni je vhodná zejména pak pro muže, protože jim dělá dobře ten pocit zkrotit něco silnějšího než oni sami. Vlastně nebýt Bartholomewe, byla bych o tuto zkušenost pravděpodobně ochuzena úplně. Byl to on, kdo mě na to vyjížďku pozval. Kdo mě… Učil. Když byl svět ještě v pořádku a teprve jsme se poznávali.
„Zkusím to, ale musíte mi poradit, jak ho z toho dostat? Nikdy jsem koně nevypřahala… Ani na žádném neseděla bez sedla,“ odpovím a ani se nesnažím skrývat své obavy, když se k mohutnému zvířeti přiblížím. Pušku odložím na zem, teď mi asi už opravdu bude k ničemu. Proboha, jak na něj vlastně vylezu? A… Vždyť mám sukni!... uvědomím si s hrůzou. Cožpak o to, držet se asi půjde za ten postroj, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím více jsem z toho nesvá. „No, tak asi… Dobrý, bude to dobrý. Vezmu tě odsud pryč a ty mě za to neshodíš, tak bychom se asi mohli domluvit, ne?“ mumlám tiše a připadám si u toho jako blázen. Opět.
Ovšem bez dalších zbytečných řečí pomůžu Yan koně vypřáhnout. Neubráním se tomu, abych nepokukovala po jejím zraněném boku, kvůli kterému si nedovolím navrhnout, zda bychom obě nemohli jet na jednom koni. No a pak… Vyšplhat na bok vozu a z něho přelézt na rozložitý koňský hřbet, to vyžaduje opravdu velkou dávku úsilí i odhodlání, abych nespadla dříve, než se mi podaří vůbec přehodit přes koně nohu. Bez sedla to je divný pocit – a velmi nepříjemný. Nemluvě o tom, jak mi nohy vylezou z pod sukně, která na tohle už vůbec nebyla šitá a… „Proboha, co to dělám…“ | ||
| |||
 | A zbyli jen dva Delilah Blair Flanagan Sníh se i nadále poklidně snáší na scénu, která by nejednu urozenou dámu přinutila padnou do mdlob, nebo vyzvrátit obsah žaludku. V krvi tu leží několik těl. Některými ještě škubají poslední záškuby svalů a sem tam se ozve chrčivé zachroptění. Nikdo z přeživší trojice si takových drobností ale nevšímá. Je tu totiž o dost vážnější situace. Dvojice hlavní míří na muže v sedle koně, z jehož meče i nadále stéká čerstvá krev a její kapky se vpíjí do sněhu, který je všude kolem vás.
Jezdec má zahalenou tvář a tak jediné, co je možné vidět, jsou jeho oči, kterými celou scénu ostražitě, ale nevzrušeně přelétne. Jeho pohled se opět na chvíli zastaví na dvojici žen před ním. Je těžké z něj cokoliv vyčíst, natož předvídat jeho možné reakce. Tim spíše je pak překvapivé, co následuje. Jen zakroutí mírně hlavou a mlaskne na koně, kterého pobídne patami a zmizí v jedné z bočních uliček. Jak rychle se objevil, tak rychle zase zmizel. Nechal tu jen po sobě trojici mrtvol, které dle výzbroje a oblečení vypadají, že nejspíše patřili k těm v domě.
Yan stočí hlaveň neomylně za postavou jezdce, ale nestiskne spoušť. Viditelně si uvědomuje jednu věc. Ať už ten muž byl kdokoliv, právě jim oběma zachránil život. A to, jestli to bylo vědomě nebo jen dílem šťastné náhody, už je v tuhle chvíli irelevantní.
„K čertu s tím…“ Zasyčí a otočí se na tebe. „Musíme odtud pryč!“ Svěsí pušku a rozhlédne se. Z úst se jí vydere trochu přerývavé vydechnutí a ty si jen potvrdíš svou obavu. Teď, když si ji můžeš lépe prohlédnout, vidíš, že její oděv je na boku nasáklý krví, která z pár míst odkapává na bílou závěj. Yan si všimne tvého pohledu a jen si přes bok přetáhne těžký plášť. „Na to teď není čas.“ Zamumlá a přelétne pohledem vůz a jinak pustou ulici.
„Hmmh, v téhle bohem zapomenuté části teď žádnou drožku nechytneme. Vlastně nikoho, komu bych věřila.“ Její hodnotící pohled se pak zastaví na voze, z jehož čtyřspřeží už polovina koní leží mrtvá na zemi. Poslední dva přeživší nervózně pohazují hlavami a hrabou kopyty, ale viditelně nemůžou utéct, i kdyby chtěli. Snad jen klapky na očích jim pomáhají v tom, aby se prostě nesplašili.
„Jak dobře umíte jezdit na koni?“ Zeptá se tě krátce Yan a pak se vydá ke zbytku spřežení. Její krok je těžký a viditelně se snaží ulevovat zraněné straně těla. Nepřestává se ale ostražitě rozhlížet. Možnost, že by tohle nebyli poslední z útočníků je stále reálná.
Yan dojde k jednomu z koní, který byl zapřažen v přední dvojici a začne ho spěšně uklidňovat. Slyšíš tichý šepot a slova ve zpěvavém jazyce, kterému nerozumíš. Těžko říct, zda na tom kůň nebude podobně, každopádně to ale vypadá, že to i tak na něj zabírá a na jeho chování je vidět, že se začíná uklidňovat.
„Zvládnete toho druhého?“
| ||
| |||
 | Nečekaná záchrana
| ||
| |||
 | Starost? V salonku mě uvítá namodralý kouř. Vážení pánové sedí ve stejných křeslech jako minule, možná dokonce ve stejných pózách, a hromádka dokumentů vedle je stejně bezútěšná. Nebýt měnícího se výhledu z okna do zahrady, snadno bych uvěřila, že se tady čas zastavil. Ale nezastavil. A já jdu pozdě. Podobné řeči jsem čekala; po třech měsících strávených v této společnosti bych to měla čekat, a přece musím překonat palčivé rozhořčení, než se přiměji usmát. Měla bych být vděčná, že vévoda poslal zrovna je. Měla bych být vděčná za spoustu věcí, ale dobrou náladu nechám za dveřmi a svět opět zahalí pochmurně šedá. „Kdepak, jenom drobné zdržení. Vaši ctěnou společnost bych si uniknout nenechala. Věřím, že o vás bylo během mé nepřítomnosti postaráno? Nebo vám mohu ještě něco nabídnout?“ splním zběžnými otázkami povinnosti hostitelky, než se i já usadím na to samé místo jako minule. Na vysvětlení muže bezděčně přikývnu. Zní to rozumně, vždycky to zní rozumně a já dávno ztratila vůli se tím zabývat podrobněji. Po mně se chce jenom podpis. I teď chci řádky dokumentu proletět očima jenom zběžně, ale pohled se mi zadrhne na povědomém jméně. Ruth, jistě, to byla… Philipova prateta, myslím. Zbožňovala ho jako vlastního, takže v moři příbuzných nepochybně patřila mezi jeho oblíbeně. Mě tolik v lásce neměla. Nikdy jsem nesetřásla dojem, že by si Philip v jejích očích zasloužil někoho lepšího. Někoho s váženějším jménem nebo větším věnem. „… ale aspoň budou mít krásné děti,“ pronesla tlumeně na hostině a až na ten tón se to dalo považovat za kompliment. Tehdy jsem ještě doufala, že by se mě mohl zastat. Ale on to samozřejmě neudělal. Možná tomu dokonce sám věřil. Že by si zasloužil někoho lepšího. Když jsem si však byla i já vědoma řečí zpochybňující jeho charakter – jakkoliv jsem jim tehdy ještě nevěřila –, nejspíše zase tolik na výběr neměl. A já ostatně také ne. „Jistě,“ vydechnu, přičemž zvednu zdobené pero. „Tady?“ Hrotem se dotknu vyznačeného místa, než odhodlání všechno podepsat bez sebemenších výhrad znovu zavrávorá. Je to jeho rodina. Milovali ho. Bůh ví proč, on si jejich lásku nezasloužil a museli přeci vědět, čeho všeho je schopen. Museli, a přece se mi představa, že kladu truchlící rodině na bedra tíhu lží… příčí, ano. Je to absurdní. Hloupé. Možná i dětinské. Udělala jsem mnohem horší věci, proto tady sedím, ale rodina… je rodina. Philip si svůj osud možná zasloužil, u nich si tím nejsem zdaleka tak jistá. Rodinné křivdy bývají oblíbeným tématem v Zahradách. Nakonec by ani nezáleželo, jestli to všechno je pravdivé nebo ne, způsobilo by to pozdvižení. A já ve městě možná zůstávat nechci, ale oni… „Omlouvám se. Já jenom…“ Tentokrát již opravdu bez výhrad. Ano, ano, já vím. Tentokrát už dohodu s vévodou opravdu dodržet musím, chci ji dodržet, ale… možná bychom to ani nemuseli nazývat výhradami, prostě mám jenom… otázku. Nebo ještě lépe – starost. Mám jenom starost, nic víc. Ruka s perem se mi zachvěje a honem ji zvednu, abych na dokumentu kvůli své nerozhodnosti neudělala kaňku. Ještě chvíli pročítám svědectví, které bych měla podepsat bez výhrad, otázek i starostí, než zvednu pohled k právníkům. „Opravdu je tohle nutné? Je to příšerně… specifické,“ řeknu, protože kruté nejspíše nebude slovo, jimiž bych tady na velevážené pány s šedivými vousy, supími nosy a huňatým obočím připomínajícím housenky udělala dojem. Ale to nedělám každopádně, takže se tím opravdu trápit nemusím. „Samozřejmě zcela důvěřuji vašemu úsudku,“ pokračuji honem s jemným, zdvořilým úsměvem, „jenom si nejsem jistá, že… Snadno by to vyvrátili, víte. Jsou tady pozvánky, dopisy… Philip sponzoroval Danielova studia na univerzitě,“ poklepu prstem na jedno z jmen. „A většina těch lidí nám byla na svatbě. Copak by je tam Philip zval, kdyby se k nim tou dobou už neznal? Opravdu to není tak dávno. Jenom se bojím, že by mé svědectví mohli prokázat za křivé a to… by mi na důvěryhodnosti v dalším řízení nepřidalo.“ | ||
| |||
| Zlato v temnotě noci Moreen Ellsworth Nevypadá to, že by ses mu mohla vyprostit jen tak ze sevření. Na to tě drží až příliš pevně. Volnou rukou začneš šmátrat za zády a rychle hledat tvůj klíč ke svobodě. Tedy alespoň v to doufáš. V přítmí pokoje se zaleskne stříbřitě ostří chladné zbraně. Není to ale ta tvá. Vypadá to, že muž před tebou měl dost podobný nápad jako ty a tobě se naskytne výhled na ostře vypadající otvírací nůž.
Času není nazbyt. Rukou zajedeš ještě dál. Někde tam přeci musí být. Když v tom se ostří nože zableskne a ty ucítíš, jak ti po krku stéká horká krev. V první chvíli ani necítíš bolest. Musela to být opravdu ostrá zbraň. Až po chvíli ti dochází, že tím pohybem tě mohl zabít, ale místo toho máš na krku jen delší řeznou, povrchovou ranku, z níž prýští krev. Před očima vidíš ostří toho nože, které si ten muž se zájmem prohlíží a jenž je teď pokryté rudou krví. Tedy ne tak úplně rukou. Občas se ti zdá, že se v ní něco zlatě zaleskne, ale to lze přičítat i šálení smyslů způsobenému nedostatkem kyslíku.
Konečně! Nahmátneš svou dýku a prsty sevřeš kolem její rukověti. Síly tě už opouštěly, ale tohle ti vlilo energii do žil. Oženeš se po něm a bodneš ho. Viditelně od tebe něco takového nečekal a byl zaujat prohlížením zkrvaveného ostří, takže neměl šanci. Ostří dýky zajede do jeho boku až po záštitu. Oči v jeho tváři se vytřeští směsicí překvapení a bolesti. Uskočí od tebe a pustí tě. Svezeš se na zem napůl bezvládná a lapíš po dechu, když v tom se na tebe upře jeho přimhouřený pohled a v hlavě ti exploduje kakofonie zvuků. Netušíš odkud přicházejí. Co je to zač. Ale je to směsice hlasitých ruchů a pískání, které jsou ve své ohlušující hlasitosti doslova omračující. Svět se podivně zhoupne a rozostří, zatímco ty máš pocit, že se ti musí snad hlava každou chvíli rozskočit. Když v tom zaznamenáš na hranici zorného pole pohyb u okna.
Náhle vidíš, jak na se k muži před tebou přiblížila další postava a zaútočila na něj. Kakofonie zvuků v tvé hlavě ustane, jako lusknutím prstu. Moc dobře vidíš, že tvůj neznámý útočník má teď jiný problém. Vidíš siluetu vysoké ženy oblečené v nějakém kabátu a úzkých kalhotách. Její pohyby jsou rychlé a přesné. Doslova skokem se přiblížila k muži před tebou a pak udělala pro tebe poněkud nezvyklý pohyb. Ohnala se po muži rukou s roztaženými prsty snad jako kdyby ho chtěla poškrábat jako kočka. Záhy si ale všimneš, že její prsty působí delší a špičaté. I v šeru moc dobře vidíš, že na její ruce musí být nějaká zbraň připomínající rukavici s čepelemi.
Muž uskočí jejímu útoku, aby ho vzápětí kopla do hrudi a on pár úkroky ustoupil, aby nabyl ztracenou rovnováhu. Vypadá to, že jsou zaklesnutí v souboji, který i tobě dělá problém ve své rychlosti sledovat. Bohužel pro tebe ale blokují cestu k oknu. Přistihneš se, že ačkoliv je ten souboj kousek od tebe je až podivně tichý. Rozhodně tedy nepřivolá pozornost majitelů domu. Při pohledu na tenhle tanec smrti ti pak ještě dochází jedna věc. Dýka ve tvé ruce je zbrocená krví toho muže a tvé smysly tě asi opět šálí, protože i teď máš pocit, že sem tam vidíš zlatavé opaleskování.
| ||
| |||
| Svědectví Vera De Lacey Rozloučíš se s majitelem obchodu i jeho mladou neteří a necháš si pomoci do kočáru. Čas nezastavuje, ale naopak kvapně běží vpřed. Stejně jako s tebou uhání vůz jeruzalémskými ulicemi, jak jen mu to místní možnosti a situace na silnicích dovolí. Ty si tak můžeš užívat výhledu na ubíhající scenérii a urovnávat rozjitřené myšlenky v hlavě.
Domů dorazíš se zpožděním. Dalo se to čekat. Vánoční zázrak se nekonal. A tak už na tebe jistě netrpělivě čeká skupina právníků, které tvé služebnictvo usadilo do stejného salónku jako pokaždé. Když vejdeš udeří tě opět do nosu štiplavý dým doutníků a několik párů očí se upře tvým směrem. V jejich tvářích je dobře čitelné, že nejsou nuceným čekáním příliš potěšení, ale práce je práce.
„Tak konečně, lady De Lacey. Už jsme se báli, že se do vašeho programu vloudilo něco důležitějšího.“ Neodpustí si lehké rýpnutí pán se stříbrnými licousy, který už bude v právnické branži jistě působit nejednu dekádu. „Jsem ale rád, že jste před námi nedala nakonec přednost kadeřníkovi, či snad krejčímu.“ Zvednou se špičky jeho natočeného kníru v mírném úsměvu a od stolu se od siluet dalších mužů ozve jen pobavené anonymní uchechtnutí. Je patrné, že ačkoliv se se jménem De Lacey pojí jistá úcta, k tobě ji ti muži příliš nechovají.
„Prosím, lady. Posaďte se. Už jsme se dovolili vám nachystat další dokumenty k podpisu.“ Ukáže na jednu z židlí stojící u stolu, na němž už je nachystaná docela obstojná hromádka papírů. Vypadá to, že dnes to zas tak rychle odbyté nebude.
„Zároveň od vás budeme potřebovat podepsat tohle vyjádření, nebo také svědectví. Týká se to závěti vašeho manžela a potvrzení toho, že se se svou rodinnou přestal už dříve stýkat.“ Položí před tebe papír, na kterém se můžeš dočíst slova, která bude k celé věci podána tvým jménem. O Philipově závěti si už slyšela. Moc dobře tušíš, že se jedná o podvrh. Jeden z mnoha v celé této záležitosti. Avšak to, o co se tu snažíte, nebo spíše tady ti studovaní a ctění muži, bez špinavé hry vyhrát nepůjde.
„Znáte to. Rodinné křivdy. Zřeknutí se rodiny a tak… Ne vždy si může rodina brousit zuby na váš majetek. Zvlášť ne, když se k nim už oficiálně neznáte.“ Pokračuje vedle tebe bručivým hlasem muž obleku, zatímco si pročítáš soupis lží a výmyslů, které budou brzy prohlášeny za pravdu. K většině uvedených jmen si dokážeš i přiřadit tváře, které si zde vídávala. Philipovi nejbližší. Jeho rodina.
„Prosím tady dole, lady.“ Ukáže ti jako už snad po sté na místo k podpisu v dolním rohu papíru a posune již nachystané pero na stole blíže k tobě.
| ||
| |||
| Chycená myška
| ||
| |||
| Zpoždění Otočím se zpátky k zrcadlu. Tentokrát už v odrazu nehledám stopy Zerachiel. Zkušenými pohyby si uhladím záhyby látky na černých šatech, ujistím se, že kabát dopadl na ramena správně, upravím si šálu, a vlasy nechám splynout po zádech. Možná by žádný z těch detailů nezastavil ostří meče, ale je to zbroj jako každá jiná. Slušně vychovaná dáma si lepší ani přát nemůže. Nad ochotným povídáním Anny se měkce pousměji. Je milá. Všímá si maličkostí, zajímá se, ale je si dobře vědoma mezí, za něž by zvědavost popustit neměla. Práce s lidmi jí nepochybně sedí. „Strýc na vás musí být hrdý,“ hlesnu možná maličko nesouvisle. Nerozvádím to, jenom pobaveně zatřesu hlavou. „Hmm, ano, měla jsem štěstí.“ Na otázku, jestli jsem zvaná i já, jenom přikývnu. Že tahle událost nebude součástí každoročních oslav, jsem už tak nějak tušila; Farnhamova pověst tomu nahrává. Nepřemýšlím, co ho k tomu letos vede, dokonce k tomuhle tématu ani nic nedodám, protože z kapsy konečně vylovím hodinky. S uvědoměním, že jsem nabrala větší zpoždění, než bylo v plánu, nakrčím obočí. Dokážu si živě představit pohledy mužů a možná i připomínky, jak cenný je jejich čas. Nepochybuji, že je. „Určitě budou,“ kývnu roztržitě, přičemž už si natahuji rukavičky. „Také jsem vás ráda poznala, Anno. Brzy na viděnou.“ Ještě se rozloučím s panem Atkinsosem, poděkuji mu za ochotu a veškerou pomoc, než rychlým krokem vyjdu z obchodu. Pod podpatky mi zakřupe čerstvý nános sněhu, studený vzduch mě obejme na přivítanou a mihotající se vločky rychle tají na kabátě. Ano, město je v tuhle roční dobu nádherné. Sestry se na něj vyptávají v každém dopise. A jsou vánoční trhy opravdu tak krásné, jak se říká, přijeli obchodníci zdaleka a lemují ulice vánoční světla? Vždycky se jim to snažím popsat co nejpřesněji, nakreslit v jejich mysli obraz pestrobarevných ozdob na vysokém stromu ve středu náměstí a vtisknout úsměvy do tváří kolemjdoucí rychle se ztrácejících v netrpělivém davu, ale jsou to jenom ústřižky vyvedené výraznějšími odstíny. Opravdové kouzlo zasněženého Jeruzaléma se však skrývá ve vcelku obyčejných chvílích odehrávajících se na pozadí uspěchané krásy města, pro kterou jsou slova vskutku omezujícím médiem. Jako teď, když se rozhlédnu po ulici – skoro jako bych někoho hledala, i když vlastně vím, že je Ramiel dávno pryč – a přistihnu se, že pozoruji matku trpělivě čekající na syna shazujícího sníh z parapetů oken v přízemí. Je to malebná chvíle. A přece je mi naprosto jasné, že v dalším dopise budu psát o plese lorda Farnhama spíše než kterékoliv z těchto všedních scén, které na sebe tolik strhávají pozornost. „Děkuji,“ hlesnu kočímu, který už drží otevřená dvířka vozu, a věnuji mu úsměv. „Pojeďme domů. Co nejrychleji, prosím… Ztratila jsem pojem o čase.“ Až stanu na prahu zakouřeného salonku možná toho ještě zalituji, ale prozatím… jsem ráda za tuhle odbočku od každodenních starostí spojených se soudní pří, právníky a vévodou Essingtonem, jemuž jsem se zavázala tohle všechno přečkat. Pohodlně se zapřu do sedadla a pohled obrátím ven z okénka na zasněžené ulice, posledních pár výjevů města, které nehalí namodralý kouř a seriózní výrazy velevážených džentlmenů. | ||
| |||
| Pro přežití cokoliv Jacob White Rychle sbíhám schody vedoucí do přízemí, zatímco tisknu k břichu a hrudi pušku, kterou jsem sebrala jednomu z mužů. Ani nevím, jestli je nabitá nebo ne - jak to vlastně poznám? Až z ní zkusím vystřelit? Proboha. Myšlenka tak šílená a vzdálená, přesto... Časy se mění. A to očividně zatraceně rychle. Utíkám tichou budovou a v patách mám jen ozvěnu vlastních kroků. Napůl... Stále čekám, že na mne někdo vyskočí ze dveří, které míjím. Z temného stínu. Ale nic takového se neděje, prostory starého skladiště se utápí v nehybném tichu. Všichni jsou mrtví. Srdce mi buší. Protože jsem je všechny zabila.
| ||
| |||
| Nepříjemně reálný přelud Moreen Ellsworth
Obsah šperkovnice se příjemně leskl a hladký kov chladil do rukou, zatímco sis balila svůj lup. Od tvé zasloužené odměny tě nevyrušila ani silueta u okna, kterou si na moment zahlédla, než se rozezněl zvonek pro služebnictvo. Ano, tohle už tě dost popohnalo v tom, aby sis zabalila vše, co si mohla a rychle vyklidila scénu.
Každý kousek si pečlivě, ale rychle uschovala a šperkovnici vrátila do šuplíku. Zvonek na služebnictvo ještě jednou poplašeně zazvonil a pak ztichl. Všechno ztichlo. I kolier si rychle našel místo ve tvém oděvu a ty ses otočila na patě udělala po paměti krok k oknu. Zrovna jsi otáčela hlavu, když v tom sis uvědomila v půlce pohybu jednu zásadní věc. Ta postava tam stále byla. Nezmizela. Nebyl to přelud. V té místnosti s tebou někdo byl a ty jsi teď byla od něj nadosah. Doslova si mu přitančila pod ruku. Krok jsi dokončila, nebylo zbytí, a zastavila se stěží metr od postavy, která se na tebe otočila a natáhla po tobě ruku v tmavé rukavici.
Ucítila si stisk prstů na krku, kterým ti unikl jen přidušený výdech. Hleděla si na vysokého muže, který měl na hlavě kapuci a jinak byl oděný do trochu omšelého kabátu s červenou šálou. Ústa měl zakrytá nějakým omotaným hadrem a do očí mu padaly prameny černých vlasů. Hleděl na tebe netečných výrazem, zatímco ses snažila vyprostit z jeho sevření. Z jeho oděvu byla cítit vlhkost a lehká zatuchlina. V domě bylo dál ticho. Nikde žádné kroky služebnictva, které by ti přišlo na pomoc. Nic. Jen tlukot tvého srdce a jeho tichý dech.
Nic neříkal. Mlčel. Jen naklonil hlavu na stranu a udělal krok dopředu, aby tě namáčkl silou na stěnu, až se pár kousků porcelánu na poličce nad tebou zachvělo pod tou ranou a ty také. Jeho ruka tě ale nepouštěla a stisknutí na krku jen zesílilo, zatímco druhá jeho ruka chytla tvé zápěstí a přitiskla ho také na stěnu, aby ti znehybnil ruku. V zorném poli ti vykvetla první černá skvrna a od krku se až plicím šířila pálivá bolest. Netušila si kdo to je? Ani co to má zatraceně znamenat! Ale jedno bylo jisté. Snažil se tě zabít. Zafačovaný muž 
| ||
