Andor.cz - Dračí doupě online

Utéct. Musím pryč. Jen k tomu a ničemu jinému se má mysl upínala. Slepá ke všemu, sunula jsem se podél stěny, stínem a tmou, jen abych se dostala k oknu. Žena s mužem předváděli v pokoji ohromující akrobatické prvky neslyšného souboje, zatímco já se soustředila jen a jen na útěk. Pomalinku, krůček po krůčku, nenápadně, jako myška nedaleko dvou rvoucích se lvů.

Srdce jsem cítila skoro až v krku, jak jsem byla vyděšená z toho, že mě někdo z nich zaregistruje, ale zdálo se, jako bych pro ně zmizela. Snad tolik zaujati bojem, kdo ví. Já věděla, že to nechci zjišťovat. Nestála jsem o jejich pozornost. Vděčila jsem ženě, to ano, ale ani tak jsem nechtěla čekat a zjišťovat proč mne zachránila. Ne, kdepak. Potichu se vypařím, zmizím do noci a už se sem nikdy nevrátím.
Parapet potichounku zavrzal, když jsem se na něj pomalu vyhoupla, studený vzduch se začal zavrtávat pod oblečení. Ovšem nebyl mi nepříjemný, spíše naopak. Osvěžil mne, probral a přinutil přidat. Dovolím se naposledy ohlédnout, jen abych zahlédla... co vlastně?

Výjev z pokoje zmizel a já konečně stála v zahradě. Bílý sníh lehce vrzal pod nohami, majitelé si spokojeně četli, služebnictvo sloužilo. Nikdo nebyl vyrušen, nikdo netušil, že jen pár metrů nad nimi probíhá lítý souboj. Dokonce ani zvonku si nikdo nevšiml. Nebo už na něj dávno někdo zareagoval?
Nebyl čas čekat a zjišťovat, musela jsem pryč. Co nejdál od domu, od nich. Vyšplhat se na plot, přehoupnout se přes něj a tiše dopadnout na ulici. Sníh lehce zavrzal, mrzlo, ale to mi teď nevadilo. Sklopit hlavu, ruce do kapes a pryč. Neutíkat, nesmím utíkat. Rychlý krok, vyhýbat se světlu. Kdybych utíkala a někdo mne viděl, přišlo by mu to podezřelé a pronásledoval by mne. Nebo by zburcoval hlídky a to by nebylo dobré. Ne, kdepak, neutíkala jsem. Jen jsem šla rychle a neohlížela se. Až daleko od domu, skoro na hranici čtvrtě, jsem zvolnila krok, až tam jsem si dovolila oddechnout si, dokonce se i na chvilku zastavit a vydýchat se. Uklidnit se. Stále jsem se třásla. Sucho v ústech mne přinutilo dát si do úst hrst sněhu, nechat ho roztát a pomalu spolknout. V břiše mi zakručelo, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Ráno se najím.

Pokračovala jsem v chůzi, konečně klidná a trochu i uvolněná. Byla jsem si jistá, že mne nikdo nesledoval, že nikdo nevěděl, kam jsem šla. O to více mne překvapili spěšné kroky. Neohlížím se, dělám, že jsem si kroků nevšimla. A pak mne předejde, zvolní a nakonec zastaví. I já se zastavím. Instinktivně si stáhnu zalátovaný kabátec blíže k tělu, odkloním se od postavy tak, aby mi nebylo dobře vidět do obličeje. Je to ona, ta z pokoje. Vysoká, skoro až majestátní, řekla bych. Stojí a sleduje mě. Jak? Napadne mne, v odpověď ale nedoufám.

Nechápu její otázku, proto mlčím. Jednou rukou držím kabátec natisknutý k tělu, druhou brouzdám pomalu k zádům, k dýce. Neměla bych šanci, já vím, ale... Mezitím očima kloužu po okolí, hledám cestu pryč. Mohla bych se otočit a utéci, ale brzy by mne chytla. Jestli chci utéci, musím se jí ztratit.
Vznese druhý dotaz, který mne zmate ještě více. Nevím, co myslí, proč bych neměla být obyčejná malá zlodějka?

"Ne-nevím co tím... tím myslíte," vykoktám tiše a trochu, nepatrně se přikrčím, abych vypadala ještě menší. Kudy pryč? Kudy? Oči mi s nadějí bloumají po okolí, hledají cestu.

S průpovídkou „stačí se jen držet“ rozhodně nesouhlasím, ale není zde úplně prostor pro jakýkoliv odpor. Tohle… Tohle je hrozná situace. Nejenže se můžou objevit další muži, podobně jako ti tři, co se vplížili Yan do zad, ale co kdyby nás tu našel… Vlastně kdokoliv jiný? Jak bychom to vysvětlily? Dvě jediné živé v místě takového strašného masakru. Srdce mi bije na poplach. A jak… Jak kdokoliv vysvětlí podivná úmrtí těch mužů v budově? Co když se to rozkřikne? Co když… Co když se to dozví ten, kterého mrtvoly zajímají… Zrychlí se mi dech. Snad bych ve svých fantaskních představách a obavách zašla i mnohem dál, kdyby mne nevtáhla zpátky do reality Yan.

Sleduji, jak tou zvláštní zbraní přeřezává kožené popruhy „mého“ koně, který se tak rázem stává… Volný. Nejistě v dlaních sevřu podané opratě a kousnu se do rtu, když zazní ta nečekaná slova povzbuzení. Naše pohledy se krátce setkají. „Hádám, že mi stejně nic jiného nezbývá,“ hlesnu rezignovaně a nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Koně se ještě opatrně dotknu dlaní a konejšivě jí přejedu párkrát po krku ve snaze jej uklidnit, než zatáhnu za provizorní otěže, abych si ho mohla přistavit k vozu a vysednout na něj. Tedy, vysednutí bych tomu zrovna neříkala. Spíše se na něj s vypětím všech sil vydrápu.

Než si Yan připevní ke koni pušku, mám chvíli času na to pokusit se najít na koňské zádi nějakou lepší a méně nepohodlnou pozici. Což se mi samozřejmě nepodaří. Bez sedla to nepříjemně tlačí a nohy nemám o co zapřít. „Uhm, pokusím se,“ odpovím Yan. Nesměle koně pobídnu v obavě, aby mě třeba neshodil a… A nic. Zoufale sevřu opratě v rukách a mírně se předkloním. „A tak… Hyjé? Běž,“ zamumlám a tentokrát to zkusím trochu důrazněji… Vlastně nevím, jestli kůň reaguje na moji pobídku nebo prostě ze zvyku následuje svého druha, ale je mi to jedno. Naposledy se ohlédnu přes rameno k té spoušti, kterou za sebou necháváme… Pohled mi padne na kočár. Zamrkám. „Ale ne…“ Moje zavazadla! A co bylo důležitější… Moje… Hodiny a hodiny psaní…

Cesta ulicemi na koňském hřbetě rozhodně není něco, co bych si užívala. Což o to, udržet se na něm sice nakonec zvládnu, ale… Nešťastně heknu, když Yan bez varování pobídne koně do klusu. Chci na ni něco křiknout, ale málem si ukousnu jazyk, jak mě změna tempa nepříjemně vyhodí. Zpanikařím. O to křečovitěji přitisknu nohy ke koni a… Modlím se, abych nespadla. Je mi zima, zadek mě z toho bolí až hanba a chvílemi mám pocit, že to prostě nezvládnu. Že se už neudržím a spadnu na zem a…

Podkovy zvoní o dlažbu, zatímco hustě sněží. Bílé vločky mi sedají do vlasů, dopadají na tvář, oblečení… Když už seberu odvahu se lépe rozhlédnout kolem sebe, tak nevidím vlastně skoro nic. Noční jízda Jeruzalémem mi připadá… Nekonečná. Prsty už necítím a nepříjemná bolest mi vystřeluje do zad i nohou.

Jakmile tak zastavíme… Mám chuť radostně zvolat na celou ulici, ale rozmyslím si to. Namísto toho pohledem sklouznu k budově hotelu, u které jsme zastavili a jistě to nebyla náhoda. Ulice dokonce vypadá jako bychom byli skutečně v Jeruzalému – v tom bezpečném, s hezkými širokými ulicemi a přívětivě vyhlížejícími budovami.

Když se nohama ocitnu opět na pevné zemi, snad se mi ani nechce věřit tomu, že jsem to opravdu zvládla. Sice se při doskoku málem svalím na zem jako pytel brambor, ale nakonec to ustojím. Nějak. Yan však vypadá, že je na tom o poznání hůře. Sotva stojí. Kolik musela ztratit krve?

„Pomůžu vám. Do schodů,“ nabídnu se jí s podepřením. Yan rozhodně nepůsobí, že by ty schody zvládla vyjít sama.  „Bože, doufám, že je uvnitř nějaký lékař…“ zamumlám. S tímhle… S tímhle si já neporadím. A… Ucítím to? Poznám, že Yan opravdu umírá? Že se to blíží? Přistihnu se, že na ni konsternovaně hledím. Trhnu sebou. Ne, není čas otálet. Pokud Yan moji pomoc neodmítne, pomůžu jí. Pokud ano… Tak co nejrychleji vyběhnu schody ke dveřím – a každý z nich opravdu poctivě cítím, jak jsem rozbolavělá. Dveře spíše rozrazím, než abych je otvírala civilizovaně jako pravá dáma. Ne, na to skutečně není čas…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Ano… A ano.“ Odpoví krátce na tvé dotazy ohledně nepřátel i koní Yan. Viditelně jí není moc do řeči, ať už je to touto situací a nebo jejím zraněním.

„Skvělé, to bude muset stačit. Stačí se držet.“ Zazní její o dost optimističtější tón v porovnání s tvým. Z tvých drobných zkušeností s jízdou na koni ti dost dobře dochází, že to nebude tak snadné, jak Yan popisuje, ale není v tuhle chvíli moc jiných možností.

„Jen co budu mít chvíli…“ Yan uklidní prvního z koní, aby pak vytáhla od pasu svou zbraň. Nikdy si žádnou takovou neviděla, ačkoliv nejsi příliš odbornicí na chladné zbraně. Její ostří je rovné, šikmě zakončené a zbraň je vybavena malou záštitou. Vypadá trochu jako delší dýka, ale taková… divná. Nejspíše něco z dovozu, což by se u cizinky dalo ostatně čekat. Přetne jí kožené části postroje a uvolní tak koně. Zkrátí opratě, které vedly od udidla až ke kočímu a shodí zbytek postroje z jeho zad.

Ty se mezitím věnuješ tomu druhému. Mumláš tiše svá slova a kůň v odpověď jen poplašeně pofrkává a koulí očima, uši stažené dozadu. Ale přítomnost člověka ho viditelně uklidňuje. Asi bylo o ně dobře postaráno. Pak už k vám dojde Yan. Kůň sice nevypadá naprosto klidný, ale už jen pohodí hlavou, když mu tvá společnice přetne popruhy postroje a uvolní ho podobně jako toho před tím. Shodí mu ze hřbetu zbytek koženého postroje a podá ti kusy opratí.

„To zvládnete.“ Kývne na tebe povzbudivě a je to asi první osobnější reakce, kterou si od ní viděla za tu dobu, co se znáte. Sama si dovede koně k vozu, aby využila jeho konstrukce a pomohla si na koňský hřbet. Odhalená polovina obličeje se jí jen stáhne bolestí, když se na něj vytáhne, ale pak už se bezpečně usadí na koni. Její kalhoty se v tuto chvíli jeví opravdu jako praktičtější oděv než široká sukně.

Sama si dovedeš koně k vozu. Je opravdu vysoký. Statný tažný kůň. Vyskočit na něj bez zapření ve třmenu by nebylo jen tak pro každého. Naštěstí ale i ty můžeš využít oporu, kterou nabízí rozstřílený kočár. Doslova se na koně vyškrábeš a přitáhneš se díky zbytku postroje, který mu zůstal. Usadíš se na koni, který netrpělivě zafrká, ale stojí. Zatím. Je to nezvyk. Je to horší než nezvyk. Takhle sedíš na koni poprvé a rozhodně to má k ideální, poklidně vyjížďce daleko. Ostatně ale to celý závěr vaší cesty.

„Držte se za mnou.“ Řekne Yan, která si svou pušku upevnila popruhem k zádům a pak pobídla koně patami. Sama uděláš to stejné a i když se koni příliš napoprvé nechce, napodruhé už vykročí a následuje svého společníka.

Jedete noční ulicí. Yan se netrpělivě rozhlíží a všímáš si, jak drží opratě jednou rukou a tou druhou si tiskne kabát k boku, který, jak sis dobře pamatovala, měla zakrvácený. Držet se na hřbetu koně nakonec zvládneš. Bohužel ale pro tebe, když si Yan všimne toho, že se hrdinně držíš, pobídne svého koně a přidá do klusu. To už je o poznání horší a nepříjemnější. Na druhou stranu budete rychleji pryč. Snad.

Projíždíte ulicemi města, které ze začátku neznáš, ale časem se začnete dostávat více do centra. Sněžení zesílí a mráz se nepříjemně zakusuje do odhalených kusů kůže. Viditelnost je mizerná, ale Yan na vaší cestě neváhá. Evidentně zná město lépe než ty sama. V tuto noční hodinu a za tohoto počasí je většina města vylidněná. Nevidíš pořádně ani na druhý konec ulice. Sem tam už minete nějakou drožku, ale nezastavujete. Yan se nejspíš rozhodla, že dorazíte do cíle takto.

Ani nevíš, jak dlouho jedete, když Yan konečně zastaví. Stojíte před vysokým kamenným domem, ke kterému vede schodiště. Zábradlí i schody, vše je zasypáno čerstvým bílým sněhem, který osvětluje oranžové světlo lamp. Tohle… vypadá konečně jako Jeruzalém, který znáš.

Sesednete z koní. Yan se z něj tedy spíše sveze a musí se na pár chvil zapřít, aby byla schopná stát. Je tma, ale i tak vidíš, že její tvář nabírá hodně zsinalou barvu a rty jí modrají.

„Dovnitř…“ Hlesne skřípavě a ukáže k širokým dveřím, nad kterými si můžeš všimnout elegantně vyvedeného nápisu.

Moreen Ellsworth

Vše se odehrává rychle. Netrvá to vlastně ani více než pár momentů. Rychle se postavíš na nohy a je ti jasné jediné. Musíš odtud zmizet. Co možná nejrychleji. Soustředíš se a natiskneš se na stěnu halenou do stínu, který tvé tělo obejme jako lehká přikrývka.

Plížíš se pryč. Nejdříve pomalu, ale když si všimneš, že ti nikdo z bojujících nevěnuje pozornost, dovolíš si přidat a dospěchat k oknu co možná nejrychleji. Přeci jen je to lákavá brána na svobodu z tohohle blázince.

Stále zahalená stíny dojdeš k oknu a ovane tě svěží mrazivý vzduch, který teď poté, co se ti ho vůbec nedostávalo, působí jako pohlazení po duši. Rychle se vyhoupneš na parapet, aby si ještě koutkem oka zahlédla, jak se neznámá žena chytne v bolestivém gestu za hlavu, ale to už se vrháš ven.

Spustíš se o něco níže a skočíš. Je to sice docela vysoko, ale ty přistaneš bezpečně na nohou jako kočka. Ve spodních patrech se stále svítí. Nevypadá to, že by někdo byl jakkoliv vyrušen ať už tím, co se nahoře děje a nebo zvonkem pro služebnictvo, který si před tím slyšela. Alespoň ten přeci museli slyšet… Ale nevypadá to tak. Nemáš ale času nazbyt. Setrvávat na tomhle místě je rozhodně nemoudré, ať už kvůli lupu, který si s sebou neseš a nebo protože pár metrů nad tebou jsou dost nebezpečné osoby, z nichž minimálně jedna ti usilovala o život.

Vyběhneš tedy. Překonáš vysoký plot a vydáš se do ulic. Nejprve rychle, ale jakmile jsi od místa dostatečně daleko, dovolíš si trochu zvolnit a spíše se snažit splynout s prostředím než zběsile utíkat. Nedávat o sobě vědět. Neupozorňovat na sebe. Tak jsi na to zvyklá.

Míříš zpátky domů. Do své čtvrti. Je to docela procházka, ale… vyplatilo se to. Snad. Krk tě ještě pálí, ale řezná rána už přestala krvácet. Na krku ti zůstala jen zaschlá krev a čerstvý strup. Vracíš se. Za pár hodin už bude ráno. Cítíš to doslova v kostech, jak se blíží. Na ulicích není moc lidí. Jsou v tuto dobu a těchto mrazech prakticky vylidněné. Sem tam na někoho narazíš, ale většina si hledí svého.

Procházíš zrovna pod jedním z mostových pilířů, když v tom za sebou uslyšíš kroky. Rázným krokem tě předejte postava, která se pár kroků před tebou zvolní a ohlédne se. Kabát, vysoké boty i černé vlasy poznáváš. Otočí se po tobě a zastaví. Konečně si ji můžeš pořádně prohlédnout. Dlouhé zvlněné vlasy má spletené dozadu a je skutečně vysoká. Rozhodně tak působí oproti tobě, která jsi docela drobného vzrůstu. Oblečená je v oděvu, který nejvíce připomíná střihem pánský. Úzké kalhoty, vysoké černé boty bez podpatku a delší, vypasovaný kabát. Oproti situaci tam nahoře nevypadá na první pohled jakkoliv ozbrojená. Nasaje nosem noční vzduch a trochu přimhouří oči, zatímco si tě prohlíží.

„Trochu nečekané vyrušení, že?“ Prohodí jen tak mimoděk, ale tváří se dál nečitelně. Těžko říct o čem mluví. V poslední době se toho stalo víc, co by se touto nálepkou dalo označit.

Žena pod mostem

Vera De Lacey

Držíš v rukou papír a znovu čteš ty řádky, které se blíží spíše nějaké fikci než popisu pravdy. Přesto se musí uznat, že pro člověka neznalého poměrů by to působilo věrohodně. Rodinné rozepře se stávají a tím spíše, je-li ve hře velký majetek a k tomu mladá, zaslepená láska. Tohle by vlastně nebylo nic jiného.  Kdyby to ale jen byla pravda.

„Hmm?“ Povytáhne husté bílé obočí muž, který ti papír podal. Viditelně je tvým váháním zaskočen. Nestává se to často, aby si se ptala na detaily toho, o čem dokumenty jsou a tím spíše váhala s jejich podpisem. Přeci jen si dodržovala svůj slib, který si složila vévodovi před dlouhými měsíci. Tehdy v potemnělém salónku Essingtonského sídla.

„Ehm, jak to myslíte, lady?“ Odkašle si a vidíš, že se pozornost ostatních upne tvým směrem, zatímco nechají své dokumenty ležet na stole.

„Ah, nemusíte se bát, že by to nesedělo. Samozřejmě, že byla rodina pozvaná na svatbu. Je to jejich povinnost zúčastnit se, i když tomu nepřejí. Jako hlavní důvod rozepře nám skvěle posloužíte vy. Tedy kromě majetkových sporů jako vždy. Víte, tohle je docela běžné. Že si synové vyberou ženu, kterou rodina neschvaluje a natruc ji pojmou za ženu. Je to častější, než si myslíte. To, že to není na první pohled patrné, ještě neznamená, že je vše tady v Zahradách v naprostém pořádku. Tohle pečlivě udržované a leštěné pozlátko rodinné reputace si tu každý velmi dobře hlídá.“ Posadí se na židli a složí ruce na stole.

„V tomto případě bude velkou roli hrát vaše svědectví. Rodina je v tomto případě také kompromitovaná jako jeden z účastníků řízení. Víte… nezávislá svědectví se ve městě hledají těžko. Stejně jako soudci. Nemusíte se tedy bát, že by nebyl dostatek podpůrných hlasů i pro tuto vaši verzi.“ Pousměje se vědoucně.

„Vše pro soud nachystáme. Bude to neprůstřelné. Ale s detaily si nemusíte zalamovat svou hlavinku, lady. Potřebujeme od vás jen jediné. Spolupráci a důvěru. Příští rok už bude celá záležitost dotažená a vy se už o nic nebudete muset strachovat. Vše bude hotovo.“ Nakloní se nad stůl a pohlédne na tebe s vážným výrazem.

„A teď to lady podepište. Prosím.“  

Ta scéna je jako vystřižená z dobrodružného příběhu ukrývajících se na stránkách románu. Až na všechny ty krvavé detaily, které si čtenář musí obvykle domyslet. Já nemusím – vidím je. Všechny. Kaluže krve vpíjející se do sněhu, škubající se těla ležící posekaná na dlažbě. Není to pěkný pohled, v ústech cítím kyselo stejně jako když jsem viděla v márnici rozpitvané tělo vrchní sestry Meeksové. Pořád se mi to vrací – dokonce i teď. Mám na to vůbec právo po tom všem, co jsem udělala? Viděla? Ostře se nadechnu, snažím se očima netěkat ze strany na stranu, ale soustředit se na zahaleného muže na koni, který…

… zase zmizí.

Nevěřícně sleduji, jak pobídne koně a bez vysvětlení či varování ho žene do jedné z uliček, kde se mi rychle ztratí z dohledu. Překvapeně zamrkám a na okamžik pootevřu rty. Co to bylo? Mimoděk sklopím hlaveň pušky, která mi v rukou z minuty na minutu více a více těžkne, ovšem nepouštím ji. Zatím ne. Tuhnoucí prsty štípou mrazem a zima se mi s čím dál větší drzostí zakusuje pod rozepnutý kabát.

Trhnu sebou, když Yan promluví. Sleduji, jak rychle krvácející ránu skryje pod pláštěm – ale já ji viděla. „Jste zraněná, neměla byste to… Aspoň nějak…“ promluvím naléhavě, ovšem když spatřím její výraz, ztichnu. Chtěla jsem sice dodat, že uvnitř by teď mělo být bezpečno, ale…Ne, Yan se neptá a já o tom nechci mluvit. Nechci o tom ani přemýšlet nebo vzpomínat, protože… Jsem to udělala. A na toho zahaleného muže bych nakonec vystřelila také, kdybych musela. Delilah, kterou jsem bývala mi nyní byla tak moc… Vzdálená a cizí.

Polknu a přinutím se pohnout. Pár kroky dojdu k Yan, která už nahlas přemýšlí, jak ven z téhle situace. „Těch mužů… Bylo tolik. Myslíte, že tu můžou být další, kteří by nás také chtěli… Zabít?“ ošiju se, neubráním se vzpomínce na střelce schované v budově. Je to hrozná představa. Nejraději bych Yan zasypala otázkami – kdo to byl a proč nám chtějí ublížit, ale teď na to opravdu není vhodný čas.

„Co? Na koni?“ zopakuji po ní a pohledem střelím ke dvěma přeživším koním uvězněným v postrojích u kočáru. „To myslíte vážně? Vždyť ani nemají sedla,“ divoce potřesu hlavou až se vlasy rozlétnou do stran, zatímco sleduji Yan, jak k jednomu z koní přistoupí a mluví na něj. No kéž by ta její slůvka zabrala i na mě, protože při pohledu na mohutné zvíře s lesknoucím se bělmem vytřeštěných očí se příliš klidně necítím.

„Párkrát jsem na koni seděla, poklidnou… Vyjížďku jsem taky zvládla…“ odpovím opatrně. Koním jsem skutečně nikdy příliš neholdovala. Ne snad, že bych se jich vysloveně bála – ale po pravdě jsem necítila zrovna důvěru ke zvířeti vážícímu bezmála půl tuny, které by mne dokázalo jedním dobře mířeným kopnutím zmrzačit do konce života nebo rovnou zabít – ostatně jak ráda zdůrazňovala matka. Jedním dechem poté často jízlivě dodávala, že jízda na koni je vhodná zejména pak pro muže, protože jim dělá dobře ten pocit zkrotit něco silnějšího než oni sami. Vlastně nebýt Bartholomewe, byla bych o tuto zkušenost pravděpodobně ochuzena úplně. Byl to on, kdo mě na to vyjížďku pozval. Kdo mě… Učil. Když byl svět ještě v pořádku a teprve jsme se poznávali.

„Zkusím to, ale musíte mi poradit, jak ho z toho dostat? Nikdy jsem koně nevypřahala… Ani na žádném neseděla bez sedla,“ odpovím a ani se nesnažím skrývat své obavy, když se k mohutnému zvířeti přiblížím. Pušku odložím na zem, teď mi asi už opravdu bude k ničemu. Proboha, jak na něj vlastně vylezu? A… Vždyť mám sukni!... uvědomím si s hrůzou. Cožpak o to, držet se asi půjde za ten postroj, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím více jsem z toho nesvá.

„No, tak asi… Dobrý, bude to dobrý. Vezmu tě odsud pryč a ty mě za to neshodíš, tak bychom se asi mohli domluvit, ne?“ mumlám tiše a připadám si u toho jako blázen. Opět.

Ovšem bez dalších zbytečných řečí pomůžu Yan koně vypřáhnout. Neubráním se tomu, abych nepokukovala po jejím zraněném boku, kvůli kterému si nedovolím navrhnout, zda bychom obě nemohli jet na jednom koni.  No a pak… Vyšplhat na bok vozu a z něho přelézt na rozložitý koňský hřbet, to vyžaduje opravdu velkou dávku úsilí i odhodlání, abych nespadla dříve, než se mi podaří vůbec přehodit přes koně nohu. Bez sedla to je divný pocit – a velmi nepříjemný. Nemluvě o tom, jak mi nohy vylezou z pod sukně, která na tohle už vůbec nebyla šitá a…

„Proboha, co to dělám…“

Delilah Blair Flanagan

Sníh se i nadále poklidně snáší na scénu, která by nejednu urozenou dámu přinutila padnou do mdlob, nebo vyzvrátit obsah žaludku. V krvi tu leží několik těl. Některými ještě škubají poslední záškuby svalů a sem tam se ozve chrčivé zachroptění. Nikdo z přeživší trojice si takových drobností ale nevšímá. Je tu totiž o dost vážnější situace. Dvojice hlavní míří na muže v sedle koně, z jehož meče i nadále stéká čerstvá krev a její kapky se vpíjí do sněhu, který je všude kolem vás.

Jezdec má zahalenou tvář a tak jediné, co je možné vidět, jsou jeho oči, kterými celou scénu ostražitě, ale nevzrušeně přelétne. Jeho pohled se opět na chvíli zastaví na dvojici žen před ním. Je těžké z něj cokoliv vyčíst, natož předvídat jeho možné reakce. Tim spíše je pak překvapivé, co následuje. Jen zakroutí mírně hlavou a mlaskne na koně, kterého pobídne patami a zmizí v jedné z bočních uliček. Jak rychle se objevil, tak rychle zase zmizel. Nechal tu jen po sobě trojici mrtvol, které dle výzbroje a oblečení vypadají, že nejspíše patřili k těm v domě.

Yan stočí hlaveň neomylně za postavou jezdce, ale nestiskne spoušť. Viditelně si uvědomuje jednu věc. Ať už ten muž byl kdokoliv, právě jim oběma zachránil život. A to, jestli to bylo vědomě nebo jen dílem šťastné náhody, už je v tuhle chvíli irelevantní.

„K čertu s tím…“ Zasyčí a otočí se na tebe. „Musíme odtud pryč!“ Svěsí pušku a rozhlédne se. Z úst se jí vydere trochu přerývavé vydechnutí a ty si jen potvrdíš svou obavu. Teď, když si ji můžeš lépe prohlédnout, vidíš, že její oděv je na boku nasáklý krví, která z pár míst odkapává na bílou závěj. Yan si všimne tvého pohledu a jen si přes bok přetáhne těžký plášť. „Na to teď není čas.“ Zamumlá a přelétne pohledem vůz a jinak pustou ulici.

„Hmmh, v téhle bohem zapomenuté části teď žádnou drožku nechytneme. Vlastně nikoho, komu bych věřila.“ Její hodnotící pohled se pak zastaví na voze, z jehož čtyřspřeží už polovina koní leží mrtvá na zemi. Poslední dva přeživší nervózně pohazují hlavami a hrabou kopyty, ale viditelně nemůžou utéct, i kdyby chtěli. Snad jen klapky na očích jim pomáhají v tom, aby se prostě nesplašili.

„Jak dobře umíte jezdit na koni?“ Zeptá se tě krátce Yan a pak se vydá ke zbytku spřežení. Její krok je těžký a viditelně se snaží ulevovat zraněné straně těla. Nepřestává se ale ostražitě rozhlížet. Možnost, že by tohle nebyli poslední z útočníků je stále reálná.

 Yan dojde k jednomu z koní, který byl zapřažen v přední dvojici a začne ho spěšně uklidňovat. Slyšíš tichý šepot a slova ve zpěvavém jazyce, kterému nerozumíš. Těžko říct, zda na tom kůň nebude podobně, každopádně to ale vypadá, že to i tak na něj zabírá a na jeho chování je vidět, že se začíná uklidňovat.

„Zvládnete toho druhého?“  

Ať kopu jak chci, nesetkává se to s reakcí. Šátrám po noži, po mé malé dýce, lapám po dechu a snažím se neomdlít. Těkám očima sem tam, hledám kudy ven. Kde je? Zoufalost probíjí mozkem, více, když uvolní stisk z mé ruky, aby zpoza svého šatu vytáhl svůj nůž. Oči se mi rozšíří zděšením, začnu sebou kroutit ještě více, ale spíše mi to přitěžuje, než pomáhá. Oči se mží, dechu se nedostává a ostří jeho nože se blíží. Vyjeknu, němě, zoufale. Spatřím jeho čepel s mou krví, ucítím teplo stékající po krku. Slzy se vynoří v koutcích, boj o život se stává zuřivější. Chci žít, prosím. Škemrám u kohokoliv, kdo by mne mohl slyšet.

Konečně. Vydechla bych, kdybych mohla. Prsty objaly rukojeť mé dýky, z posledních sil ji vytrhnu z jejího pouzdra. A pak bodnu. Bodla bych znovu, ale ta jedna rána stačila. Pustil mne, uskočil a já se téměř bezvládně svezla na zem. Cosi kovově břinkne o dřevěnou podlahu, ruce mi přijdou těžké a já sípavě lapám po dechu. A on tam stále stojí, překvapeně hledí, nevěří, že tahle myška má drápky. Chce to hodně síly, abych se nadechla, dostala kyslík tam, kam je třeba. Krk mne bolí, dýchá se mi ztěžka, ale dýchám. Skoro až přehlédnu druhou postavu, která se v místnosti objeví. Začnou bojovat a já sotva vnímám, ztěžka oddechuji.

Nějakou chvíli trvá, než jsem schopna se opět pořádně nadechnout, než jsem schopna rozkoukat se. Žiju, já žiju. Přinutím se dýchat pomalu, snažím se uklidnit. Opatrně polknout, zhluboka se nadechnout a pomalu vydechnout. Zahlédnu jak ti dva bojují. Muž a žena. Útočí na něj roztaženými prsty, nechápu proč, pak mi to dojde. Musím pryč. Musím zmizet. Naléhavost myšlenek je k nevydržení, skoro stejně, jako byla kakofonie zvuků, která mi drtila myšlenky, než se objevila žena a zaútočila. Sleduji, jak bojují, tiše, bezhlučně. Jen tlukot mého srdce přerušován šuměním oblečení. Hledám cestu ven, ale to není možné. Není jak je obejít. Zatnu ruku v pěst, ucítím rukojeť dýky. Malátně ji zvednu, sleduji krev, která odkapává z čepele. Ne, to se mi zdá. Nevěřím, že tam vidím, co vidím. Zrak mne šálí, stále ještě nejsem v pořádku. Určitě. Ujistím se, ruku opět svěsím. Pokusím se zvednout, musím využít toho, že jsou zaneprázdněni jeden druhým. Sice mi zachránila život, ale možná jen proto, aby mi jej sama sebrala. No tak, Moreen, zvedni se. Musíš jít. Utéct. Zmizet ve stínech. Přemlouvám se, snažím se zvednout. Pomalu, opatrně. Obejít je, podél stěn, přes postel. Dostat se k oknu a vyskočit pryč. Utéci a už se neohlížet.