Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Vůně jídla Moreen Ellsworth Když vejdeš do lokálu pár z hostů se po tobě otočí, ale nevypadá to, že by ti chtěli věnovat nějaký delší pohled. Jediný, kdo se k tobě přiblíží, je žena, která ti před pár okamžiky otevřela v zadní uličce. Donese ti slíbenou zelňačku a k tomu pořádný kus chleba. Miska je plná až po okraj a je vidět, že na tobě nešetřila. „Tady máš holka. A nech si chutnat. Ví bůh, že se potřebuješ najíst.“ Přejede tě od hlavy až k patě zkoumavým pohledem a jen zavrtí hlavou. Ačkoliv jsi nabalená do zimy, jsou na tobě poslední dny bez pořádného jídla vidět. „Nemáš zač.“ Odvětí oproti tvému šeptnutí mnohem hlasitěji a pak už tě nechá, aby odešla zase kamsi dozadu. Sedíš v zadní části lokálu, kde máš poměrně klid. Sice se kolem tebe nese ruch rozhovorů, ale je to spíše jen taková kulisa k něčemu mnohem zajímavějšímu. Zelňačka je totiž výborná. Nevíš, jestli je to tím, že je něco pravdy na rčení, že hlad je nejlepší kuchař anebo tu prostě tak dobře vaří, ale rozhodně je to něco, co ti konečně projasnilo den.
Vychutnáváš si každé sousto a ukusuješ chleba. Je to docela vydatné jídlo a tak se poté, co zdoláš celou misku, cítíš dost nacpaná. Když ti padne pohled na kus chleba, co ti zbývá, je ti jasné, že tenhle už jen tak nespořádáš. Cítíš z něj vůni čerstvého pečiva, zatímco se lokálem rozezní hlasitý smích jednoho ze štamgastů. Vůně zesílí a zvuky se podivně utlumí, až zůstane jen ona a ten hlas.
„…Hah, a já vám říkal…
Verše: Na střechách Marael
“For we are only of yesterday and know nothing, „… že, by si to měla taky zkusit. Je to jen opečená mouka s vodou a trochou koření, ale lidi i s tím málem dovedou zázraky.“ Slyšíš hlas za tebou, zatímco se pod tebou rozléhá pohled na noční město zalité světlem luceren a ohňů. Pod vámi se rozkládá Lystra plná na sebe namačkaných domů s plochými střechami a vysokými věžemi. Ve vzduchu je cítit lehce štiplavý dým a vůně pečiva. Sedíte na střeše jednoho z domů jako dvojice tichých stínů. Tedy… ne možná až tak tichých.
„Nikdo přece neříkal, že si nemůžeme něco málo vzít.“ Ozve se opět ten hlas zpoza tebe a podle špatné výslovnosti si tvůj společník musel už kus toho ukradeného jídla nacpat do pusy. Ohlédneš se a vidíš za sebou vysokého muže s dlouhými černými vlasy, jejichž prameny vypadávají z pod kápě a vlají v nočním větru kolem ostře řezaného obličeje. Na sobě má lehkou tmavou zbroj a u pasu meč a dýku. Přes ramena má pak přehozený plášť, jehož kapuci má nasazenou na hlavě. Znáš ho. Je to Ramiel. Jeden z nebeských válečníků, který patří k pátému kůru. Nestává se tak často, aby byl někdo jako on vysílán do světa smrtelníků. Rozhodně tedy ne tak často jako ty, ale také to není poprvé, co spolupracujete. Přeci jen jsou vaše talenty ideální na nenápadný průzkum, nebo hledání nic netušících cílů.
Jste zde v lidských podobách. Ze zad vám nevystupují žádná křídla a stejně tak jsou skryté i linie vašich zlatých tetování. Ač máte být nenápadní, tak i v této podobě u tvého společníka skoro až září z jeho tváře jeho ledově modré oči.
„Tak to aspoň zkus. Není to otrávené.“ Ušklíbne se na tebe a podává ti jednu z čerstvě upečených placek, které někde po cestě nenápadně uzmul. Ramiel  | ||
| |||
 | Dobrá zpráva Okamžik přemýšlím nad tím, zda bych další nekonečné čekání označila za „nic nepříjemného“. Sedět v hotelovém pokoji a užírat se otázkami bez odpovědí. Ne, tím jsem strávila už tolik hodin a dnů, že bych je snad ani nespočítala. „Lord Farnham mě nechává čekat už dlouho, další dny mu už nedám,“ potřesu hlavou a v dalším okamžiku kmitnu pohledem k Noahovi, když mi dojde, že jsem to řekla nahlas. Na adresu jednoho z nejmocnějších mužů Jeruzaléma. Odkašlu si, naštěstí mne Noah vysvobodí z rozpaků svojí další odpovědí. Netuším, proč to Farnham dělá. Jako by si snad na společenském soaré, které sám pořádá, mohl najít čas na to, aby mi vysvětlil, oč mu jde. Příliš tomu nevěřím, ale pokud mne tam chce – musí to mít nějaký důvod. A ten důvod nezjistím jinak než… Že tam půjdu. Byť mám stále ten nepříjemný pocit, že muzika opět hraje jen dle parte, které složil někdo jiný. No, existuje jediný způsob, jak do toho vstoupit.
Poněkud netrpělivě vyčkávám, co mi Noah poví k Yan. Vážný tón i výraz jeho tváře nejsou zrovna šťastnými posly a vzápětí pochopím proč. To, že přežila noc by mělo být dobré znamení, ale… Je těžké věřit na zázraky, když víte, že za nimi stojí jen cizí vůle a… Moc. Mimoděk… Vzpomenu si na Yesoda. Zamrkám. Ne, na tenhle Verš nevzpomínám ráda – i po té době stále cítím tu hořkou pachuť zklamání i bolestivou lítost nad věcmi, které se staly. „Bohu na životech lidí nikdy nezáleželo,“ zamumlám tiše. Kdyby ano, neměla by Dumah na rukách tolik krve. Nikdo z nás. Tedy… Z nich. „Chci říct… Doufám – věřím, že se z toho dostane. Působila na mě jako žena, kterou jen tak něco neudolá… A děkuji, pane Noahu,“ dodám a shrnu si pramen mokrých vlasů za ucho, abych zaměstnala ruce.
Další zpráva je mnohem radostnější. „Nehody,“ zopakuji po Noahovi a je patrné, že to slovo mi není po chuti. Ne, když jsem tam byla a vím, co se stalo. „Tak to ráda slyším,“ vydechnu vzápětí a cítím úlevu povolující napětí v ramenou. Aspoň něco vyšlo dle mých představ. „Nejde ani tak o šaty…“ dál to nevysvětluji ani nerozvádím. Spíše se musím srovnat s představou, že mám dvě hodiny, než přijdou cizí lidé, kteří mne budou šněrovat do šatů, zaplétat vlasy a přetvářet mě zpátky v opravdovou lady. Není to pro mne nic nového, přesto cítím podivný tlak kolem žaludku jen na to pomyslím. „To byste byl laskavý. Jistě, počkám tu,“ souhlasím.
Naštěstí to Noahovi trvá sotva pár minut. Otevřu mu dveře, aby mohl opět vejít – tentokrát obtěžkán mými zavazadly. Zvláštně při pohledu na to jedno – byť proděravěné kulkou – se mi na tváři objeví úsměv. „Nemáte ani ponětí jakou jste mi tím udělali radost,“ povím měkce. Je to hloupost, já vím, ale… „Nerušíte. A ještě jednou děkuji,“ rozloučím se se svým dočasným ochráncem a počkám si, dokud neopustí pokoj.
Jídlo mi sice stydne na stole, ovšem nejdříve musím zkontrolovat kufřík s mým pokladem. Vytáhnu ho a položím na komodu a… Je to tam. Všechno. Chvíli bojuji s nutkáním to opravdu poctivě projít a srovnat, když mi zakručí v břiše dost hlasitě na to, abych kufr zase zavřela a posadila se ke stolu. Přinesené hovězí na víně sním takřka bezezbytku a vlastně se nezdržuji žádným vychutnáváním. Zvláště, když tu není nikdo, kdo by hodnotil můj styl stolování, které za poslední měsíce pozbylo většiny těch zbytečných společenských etud.
Po jídle se převleču do čistých šatů – na tu chvíli by se to možná dalo vnímat jako zbytečnost, ale opravdu nechci působit před kýmkoliv, kdo sem má přijít jako nějaká… Jak to matka říkávala? Ah, šmudla. A abych zaměstnala hlavu i ruce, tak zbývající čas trávím možná až příliš důkladnou kontrolou a skládáním listů papíru ve správném pořadí, abych se ujistila, že opravdu nic nechybí. Několikrát mne přitom napadne… Zda nedělám chybu. Jestli by nebylo lepší požádat Noaha, aby mi sehnal věci potřebné k psaní a strávit večer ve známé společnosti vína a inkoustu. V hlavě mi stále totiž zní ta jedna jediná věta…
Máte ráda masky? | ||
| |||
| Splněná zakázka Vera De Lacey „Máte dobré oko pro detail, lady.“ Odvětí ti pochvalně Atkinson, když si i on prohlíží tvůj odraz v zrcadle. Usmívá se a je patrné, že je se svou prací spokojený. „Jen jsem zrealizoval váš návrh. Chvála není jen má.“ Otočí se na tebe krátce. „Jsem ale rád, že jste spokojená.“ Dodá v dobré náladě a trochu poupraví řasení na široké sukni.
„To se bude k šatům skvěle hodit.“ Přikyvuje Anna při zmínce o masce a stejně jako její strýček prohlíží šaty, jestli někde není ještě třeba ustřihnout kus niti, nebo upravit drobný detail.
„Ano, zítra kolem… desáté hodiny budou nachystané. Stačí, když někoho pošlete. Nemusíte je vyzvedávat osobně. Tahle poslední zkouška bude stačit. Každopádně kdybyste ještě někdy něco v budoucnu potřebovala, budu rád, když náš poctíte opět vaší návštěvou.“ Promluví opět Atkinson a pak ti pokyne k převlékárně, abys ze sebe opět šaty mohla s Anninou pomocí svléct.
„Budu muset Robertovi nakonec poděkovat. Přeci jen tohle byla zajímavá zakázka.“ Prohodí jen tak mezi řečí.
„Robertovi? Myslíš panu Barlowovi?“ Nakrčí Anna trochu nechápavě čelo a podívá se na svého strýčka. „Ano, Robertovi. Byl tu včera, asi jste se nepotkali.“ Odpoví své neteři Atkinson a jen zakroutí hlavou.
„Promiňte lady. Anno, prosím.“ Kmitne pohledem mezi vámi dvěma a Anna pak pohotově přispěchá, aby tě doprovodila opět do vedlejší místnosti a pomohla ti ze šatů. Chvíli to trvá, ale nakonec se můžeš opět převléci do šatu, ve kterých si přijela, zatímco Anna róbu opatrně pověsí na k tomu určený speciální věšák.
„Až budou upravené, připravíme je na cestu, aby se s nimi nic nestalo, kdyby bylo náhodou špatné počasí, nebo něco takového. Rozhodně je ale bude dobré odvézt kočárem.“ Říká, zatímco uhlazuje širokou, nařasenou, tylovou sukni, která je i takto vysvlečená stále dost rozměrná a nadýchaná.
„Ráda jsem vás poznala lady. Budu ráda, když k nám zase najdete cestu.“ Usměje se na tebe nakonec široce, zatímco se s tebou loučí.
| ||
| |||
 | Sedmé nebe
| ||
| |||
 | Čekání Nad nejistými slovy a výmluvně sklopeným pohledem se jenom pousměji. Přesně, jak jsem si myslela, je roztomilá… Robert musel udělat dobrý dojem. Vlastně se jí nedivím, dalo by se mu přiřadit jisté kouzlo osobnosti, kterého si je dobře sám vědom. Už ji netrápím. Svou zvědavost jsem ukojila a zase tak dobře ji neznám, abych se mohla bezostyšně vyptávat. Nechám si tedy pomoct do vdoveckých šatů, pozapínám knoflíčky na rukávech a ze zvyku se prohlédnu v zrcadle, než si přes ramena přehodím kabátec. „Hmm,“ udělám nad její otázkou přemýšlivě, zatímco si natahuji rukavice. Nazvala bych Roberta přítelem? Známe se celou věčnost nebo teprve chvíli? Potkali jsme se před týdnem nebo před třemi měsíci? Pobaveně zatřesu hlavou. „Řekla bych, že ho tady znáte mnohem lépe než já. Ale působí jako milý člověk, to máte pravdu,“ věnuji dívce vědoucný úsměv, než vykročím ke dveřím. „Ráda jsem vás viděla, Anno. Brzy na shledanou. Pozdravujte Roberta, až ho příště uvidíte.“ Vyjdu na prosluněnou ulici a úkrokem se vyhnu kaluži před dveřmi podniku, do které jsem předtím tak nešikovně šlápla. Nerozhlížím se po kolemjdoucích. Vděčně kývnu na kočího, který už stojí v pozoru a otevírá mi dvířka kočáru. Teprve, když se rozjedeme, nahmatám krabičku a přetočím šperk mezi prsty. Je krásný, vkusný, žádná okázalá hrůza, to mu musím nechat. I když si ho však prohlížím pozorně, nenacházím nic. S povzdechem si opřu hlavu a zavřu oči. Dodatečně se mi vrací důvody, proč jsem se Ramiela na Lucifera nezeptala. Chtěla jsem. Chtěla jsem vědět, že živ a zdráv. Samozřejmě, že jsem chtěla. Vlastně je skoro až pošetilé, jak moc se mi ulevilo teď, když to vím. Neznám ho. Nikdy jsem ho nepotkala, i když mě stojí jisté úsilí přesvědčit o tom sebe sama. Poznala bych ho? Poznal by on mě? Jak moc jsme odrazy našich minulých já? Mohla bych si i nadále namlouvat, že Verše jsou vzpomínky někoho, kým dávno nejsem, kým ani nemůžu být, ale nejsou to mrtvé obrazy. Pokaždé mě překvapí, jak reálné jsou. V danou chvíli se prostě dějí, jako bych byla opravdu Zerachiel. Potkala jsem ho v píscích arény, prožila s ním věčnost složenou z krásných chvil a zvolila si ho, i když to znamenalo válku. Bylo to opravdové, vím to, jenom… netuším, co se změnilo a co zůstalo stejné. Vévoda v tomhle ohledu sdílný nebyl, vlastně nikdo nebyl sdílný v žádném ohledu; už zase se rozhoduji poslepu. Ta schrána, plány generátoru. Co přesně máš za lubem tentokrát, Lucifere? Pohled obrátím z okénka a znovu promnu zlatou hvězdu v ruce. Je tak zvláštní vědět, opravdu vědět, že je ve městě i on. * * * Následujících pár dní je překvapivě normálních. Dočtu knihu a začnu další, pokračuji ve svých experimentech s vodovými barvami a čas trávím zkrátka tak, jak sama uznám za vhodné. Je to příjemné. Nemuset se nikoho dovolovat. Setkání s právníky přetrpím, tentokrát je to snad ještě otravnější než obvykle. Myšlenkami se pořád vracím k Luciferovi, ale vždycky docházím k tomu samému. I když se toho rovnou měrou obávám, jako se těším, chci ho vidět. Právě teď nemusím rozhodovat nic jiného, jenom to, a pokud mě k němu nedovede ples, můžu to vzít přes Ramiela. Když konečně nadejde čas druhé zkoušky, uleví se mi. Trpělivost nikdy nebyla má silná stránka, to máme se Zerachiel společné, a tak jsem ráda, že se čekání blíží konci. Ať už to dopadne jakkoliv. Tentokrát už šaty skutečně vypadají jako šaty. Jistě, věděla jsem, že to nastane, ale přeci jenom je něco jiného je opravdu vidět. Notnou chvíli se jenom prohlížím v zrcadle, příjemně překvapená, jak to dopadlo. Bylo to zábavné – navrhnout je, chodit sem celý týden a sledovat každičký krůček na cestě k finálnímu dílu. Vlastně je škoda, že si tohle jenom tak nezopakuji. „Pořád tak trochu nemůžu uvěřit, že tohle vzniklo z mého náčrtku,“ brouknu pobaveně. „Je to perfektní. Máte opravdu dar, pane Atkinsone. Hmm, masku?“ ohlédnu se přes rameno k Anně a věnuji jí vřelý úsměv. „Ve stejném odstínu modré se zlatými hvězdami. Vzhledem k mé situaci jsem chtěla použít tmavší barvy a tématika noci se nabízela…“ A, když to podám takhle, skoro bych sama sobě uvěřila, že to s ním nemělo nic společného. Možná jsem měla pana Atkinsona požádat, aby si dali záležet na jednotlivých souhvězdích. Nad představou, jak by se na tohle nebohý muž asi zatvářil, se mi ramena rozechvějí potlačovaným smíchem. Jenom zavrtím hlavou nad případnými tázavými pohledy a znovu se zadívám do zrcadla. Zlatá hvězda se bude k šatům hodit. Kdybych tehdy jenom tušila, možná bych vymyslela něco jiného, ale… Nevadí mi to. Je to vlastně úsměvné. „Takže zítra tady můžu někoho poslat? Myslíte, že by všechno mohlo být hotovo už dopoledne?“ podívám se na pana Atkinsona.
| ||
| |||
| Kufr plný kultury Delilah Blair Flanagan „Ano, masky.“ Přitaká Noah, který skutečně zachovává veškeré společensky vyžadované dekórum i v přítomnosti ženy v hotelovém županu. „O tom, jestli je to nevhodné, nebo nebezpečné nic nevím. Promiňte lady. Do těchto věcí jsem nebyl zasvěcen, ale věřím, že lord Farnham ví, co dělá, když vás zve, abyste se také zúčastnila. Samozřejmě, mám instrukce i pro případ, že byste odmítla. A ne, nemusíte se bát, že by vás čekalo něco nepříjemného. Jen byste si asi chvíli… počkala. Jak jsem říkal, lord Farnham je dost časově vytížen.“ Opět se mu koutky rtů povytáhnou do lehkého úsměvu, zatímco na tebe dál trpělivě hledí.
„Ano, byl by potěšen, kdybyste se také zúčastnila…“ Dokončí tvou větu plnou pochyb na rozdíl od tebe jistým tónem Noah.
„Yan…“ Zvážní pak během vteřiny, když zmíníš jméno cizinky a přes tvář mu přelétne stín. „Ano, mám nějaké zprávy. Ne detailní, ale nejsem ostatně lékař. Tyto mi stačí.“ Pokračuje vážně. „Yan, žije, ale její stav není dobrý. Je stabilizovaný, ale přesto je teď těžké říci, jestli to přežije. Je to už teď ale jen v rukou lékařů a boha. Uvidíme, zda se nad ní alespoň jeden z nich smiluje.“ Pokusí se nuceně pousmát, ale tohle mu moc nejde. „Pokud budu mít nějaké další informace a… bude mě tu ještě třeba, samozřejmě vám je sdělím.“ Kývne hlavou.
„Ah jistě, věci z kočáru. Alespoň zde mám pro vás nějakou dobrou zprávu. Naši lidé dorazili na místo včas. Kočár nebyl vykraden, alespoň dle známek na místě… nehody.“ Zkřiví se mu mírně výraz, když hledá slovo, pod kterým bude váš přepad jistě prezentován příliš zvědavé veřejnosti. „Asi před hodinou mi doručili vaše zavazadla. Chtěl jsem vám je donést, až budete vzhůru. Takže… vlastně už můžu. Jistě se vám budou vaše šaty hodit, ačkoliv…“ Vytáhne z kapsy mosazné hodinky s řetízkem, na které se zadívá. „Očekávám, že sem v průběhu tak dvou hodin dorazí lidé, kteří vám pomohou se nachystat na večer. Tohle už není práce pro mě.“ Dodá lehce omluvně a s patrně opět o něco optimističtější náladou.
„Prosím, dejte mi chvíli a vše vám donesu, ať už pak máte klid na jídlo.“ Omluví se a opustí pokoj, aby se za pár minut zase ozvalo zaklepání a ve dveřích stál opět černovlasý mladík s kufry, které poznáváš. Vypadá to, že jsou všechny. Dokonce i tvůj s tvými povídkami, který je teď však na jednom místě výmluvně děravý od kulky nebo snad nějaké třísky.
„Položím vám je sem.“ Vezme je Noah, aby si se s nimi nemusela tahat a odnese ti je do pokoje k jedné z komod. „Tak to by bylo. Nebudu vás už rušit. Kdyby cokoliv, víte, kde mě najít. Jinak vám přeji dobrou chuť.“ Usměje se a krátce skloní hlavu, abys poté opět osaměla.
Když otevřeš kufr s papíry s úlevou zjistíš, že je tam vše v pořádku. Hustě popsané papíry jsou možná poněkud rozházené, ale nevypadá to, že by něco chybělo. Alespoň tohle bylo zachráněno.
| ||
| |||
| Pozdní snídaně Moreen Ellsworth Necháváš tu neznámou ženu stejně jako události tohoto večera daleko za sebou. Myšlenky na to, že se muselo jednat jen o šálení smyslů a halucinace, jsou jen chabou náplastí na to, co se stalo. Těžko říct, co je více znepokojující. Že tvé vzpomínky jsou reálné anebo, že ti mysl vypovídá službu až takovým způsobem. Ať už se věci mají jakkoliv, svítání a nástup dne to nezastaví.
S vycházejícím sluncem paradoxně cítíš, jak se mráz zakusuje silněji do odhalené kůže a přichází únava. Tohle pro tebe ta příznivá část dne. Zvláště ne v tomto ročním období. Peníze od neznámého muže máš v kapse a společně s nimi i pár šperků, které jsi ukradla v Úřednické čtvrti. Kolik za to dostaneš, je těžké odhadovat. Rozhodně to ale nebude až tak špatné.
Obejdeš pár zastaváren a hokynářů, u kterých víš, že se sem tam zajímají i o horké zboží. Moc dobře víš, že není dobrý nápad zkusit to prodat vše na jednom místě, a tak se rozhodneš raději pro zdlouhavější ale tím spíše bezpečnější variantu. Zlato vyměníš za šekely, kterých je docela příjemná sumička. Je ti jasné, že jsi dostala zlomek ceny toho, kolik by tyto šperky stály na běžném trhu, ale tak je to s kradeným zbožím vždy. Vydělat musí každý ze zúčastněných.
Každopádně s penězi, které máš si teď můžeš dovolit nejenom nějaké obyčejné jídlo, ale i nějaké teplejší oblečení, či snad ubytování na nějakou dobu? Možností je spousta. Hlavní ale je, aby po tobě nikdo nechtěl podíl.
„Cože?“ Zatvářila se na tebe překvapeně korpulentní dáma, nejspíše kuchařka, která ti otevřela zadní vchod hospody, na který jsi zaklepala.
„Hmm? Uzené s chlebem? Nedala by sis raději pořádnou teplou polívku holka? Máme zrovna dobrou zelňačku. I to uzené v ní máš a chleba taky.“ Sjede tě pohledem, ve kterém zahlédneš kromě hodnocení i špetku lítosti.
„Tohle bude stačit. Ale tady venku na mrazu tě to jíst nenechám.“ Vezme si z tvé dlaně několik mincí a ukáže ti suverénně dovnitř. Působí jako žena, která není zvyklá na to, že jí někdo odporuje. „Teď u nás stejně moc hostů není. Najdu ti místo stranou. Jen běž hlavním vchodem. Nemůžeš nám tu trajdat vzadu.“ Řekne a ukáže ti za roh budovy, kterou je nutné obejít, aby ses dostala dovnitř stejně jako každý jiný host.
S tím kuchařka zmizí za dveřmi a ty se můžeš skrz okna přesvědčit, že skutečně není tak plno. Ovšem ani prázdno. Pár lidí tam sedí v roztroušených skupinkách. Většinou jde o muže, kteří se zde zastavili na jídlo a nějaké to pivo po šichtě, ale najde se i pár žen. Na okenních rámech je usazený sníh a ty skrz okenní tabulky vidíš, že se jedná o prostorný lokál, ve kterém jsou kolem stolů rozestavěné jednoduché židle. Na stropě jsou tmavě natřené trámy a na stěnách jsou nějaké laciné reprodukce obrazů. Všimneš si pak ženy, kterou jsi viděla vzadu, jak vejde do lokálu a zastaví se u baru. V rukou má tác s nějakou miskou a kusem chleba. Viditelně na někoho čeká.
| ||
| |||
| Jednou nohou z hrobu
Probuzení je… Snad si začínám zvykat. Probouzet se na místech, která jsou mi neznámá. Na místech, které mi neříkají paní a jsem tu pouze hostem. V horším případě vězněm. Stále si nejsem jistá, co jsem nyní… Připadám si jako ten barevný ptáček sedící na bidýlku ve své kleci. Chvíli mžourám kolem sebe, zívám a protahuji se. Nejraději bych se otočila na druhý bok a ponořila se zpátky do toho černého bezesného spánku, ale… Pohled na hodiny mne vyžene z postele ven. Ne snad, že by mě za poslední tři měsíce dokázalo rozházet, že vstávám takhle pozdě s ohledem na hodiny, ve které jsem chodila spát, ale… Tohle bylo jiné. Už jsem nebyla ve vile. Už jsem si nebyla svou vlastní paní.
Přejdu k oknu, abych roztáhla závěsy. Na chvíli se u něj zastavím a hledím ven na zasněženou ulici, než se vydám do koupelny. Měla jsem to udělat už včera, ale neměla jsem na to sílu ani myšlenky. Koupel potřebuji jako sůl, cesta i včerejší nové zkušenosti se na mě podepsaly. A také nové oblečení, ale jediné, co se mi podaří v pokoji najít je velký župan. S koupelí to tentokrát vezmu rychle, akorát ze sebe vydrhnu pach cesty a po krátkém váhání se pustím i do mytí dlouhých vlasů. Do mysli se mi přitom vloudí nepříjemná myšlenka na to, že… Kdoví, kdy se k tomu zase dostanu…
Jen díky otevřeným dveřím do koupelny zaslechnu tlumené zaklepání na dveře. Srdce mi poskočí, když vystrčím z koupelny hlavu. „Okamžik!“ křiknu, když se rychle soukám zpátky aspoň do spodních kalhot a blůzy, přes které si ještě převážu župan. Naposledy přejedu ručníkem po mokrých vlasech spadajících v těžkém vodopádu přes ramena a záda, než se vydám ke dveřím. Odemknu je a opatrně pootevřu… Pohledem sklouznu po postavě Noaha, který je naštěstí dost zdvořilý, aby nekomentoval, v jakém stavu ho takhle k odpoledni vítám. „Ah, dobré odpoledne… Ano, dobře, děkuji,“ na lepší odpověď se nezmůžu, ale pro dnešní den už k těm slovům dokážu přidat i náznak úsměvu. Zdvořilého, ale přesto úsměvu. Dveře opět zavřu, ale tentokrát je už nezamykám. Namísto toho se během času, který mi Noah poskytl obleču zpátky do sukně a shodím ze sebe župan, co na mě plandá jako na nějakém strašákovi. Stihnu to tak akorát, než se ten muž opět připomene zaklepáním na dveře.
„Ne, nevadí, pokud to je teplé chutné jídlo, nemám námitek. A… Ah, ano, pojďte,“ ustoupím mu z cesty, aby mohl projít dovnitř a zavřu za ním dveře. Nejsem z jeho přítomnosti tolik nesvá jako včera, ale podvědomě mezi námi zachovávám jistý odstup. Bezpečnou vzdálenost? Nebo aspoň natolik, abych se cítila dobře. Vůni jídla sice skrze poklop takřka necítím, avšak žaludek se mi připomene jen při té myšlence, že bych se měla najíst. Ovšem… Bude to muset počkat. Aspoň chvíli. Noah totiž nepůsobí, že by chtěl hned zase odejít – ostatně já na něj také mám pár otázek.
Viditelně zpozorním, když zmíní nabitý program. Přemýšlivě přimhouřím oči – nedokážu si představit, co tím myslí. Něco jako „nabitý program“ jsem měla naposledy… Připadá mi to jako celá věčnost. Surrealistická vzpomínka na něco, co kdysi bývalo mojí součástí a nyní je to už pryč. „Co prosím? Společenskou událost? Masky?“ vypadne ze mě zaskočeně a srdce se mi z té představy divoce rozbuší. Opravdu mi ten muž právě řekl, že bych dnes večer měla jít na společenskou událost, kterou pořádá lord Farnham? Já? Milovaná dcera a manželka, která tragicky zesnula v tak mladém věku? „Vždyť ale… Lord Farnham zajisté musí vědět, že je zcela nevhodné a nebezpečné, abych se objevila na…“ zarazím se, když mi to v tu chvíli dojde. „Ah. Masky. Proto se ptáte,“ trhavým pohybem kývnu hlavou.
Přesto jakkoliv se snažím působit klidně, příliš mi to nejde. Udělám pár kroků tam a zase zpátky, prsty si vjedu rozrušeně do vlasů. Je to hloupý nápad. Zatraceně hloupý nápad. Kdo všechno tam bude? Koho… Koho bych tam mohla potkat z těch, kteří přišli na můj pohřeb? Kousnu se do rtu. „Promiňte. Už je to nějaká doba, co jsem byla mezi lidmi. Ve společnosti. Je to pro mě… Za těchto okolností…“ opět se zarazím. „Pokud ovšem lord Farnham shledává moji přítomnost za vhodnou…“ hlesnu rezignovaně, zatímco mi hlavou stále divoce víří myšlenky. Těžko bych ovšem Noah shledal v mé tváři stopy po nadšení či radosti z takového pozvání. Cítím stejnou měrou zvědavost jako… Obavy.
Přinutím se zastavit, vydechnout a narovnat se. „Máte už nějaké zprávy o Yan? O věcech z kočáru?“ změním náhle téma. | ||
| |||
| Poslední zkouška Vera De Lacey „Neřekla bych, že příliš často, ale ano, párkrát do týdne musí něco zařídit ve městě. Jako ostatně každý.“ Pokrčí Anna rameny, aniž by jí asi docházelo, že podobné záležitosti se třeba tebe už netýkají. Ne, ty máš na tyhle pochůzky služebnictvo.
Když zmíníš Roberta jen párkrát překvapeně zamrká a trochu nejistě si tě prohlédne. „Ano, chodí sem docela často. Vždy se aspoň krátce pozdravit a tak. Zrovna včera tu byl a nechal tu ten šperk.“ Pak se na moment odmlčí, než zase pokračuje.
„Ehm, neřekla bych úplně přítel. Je to ale milý člověk.“ Volí opatrně svá slova a uhýbá ti pohledem. „Strýček ho zná mnohem lépe než já. Asi byste se měla zeptat spíš jeho. A… no, vy ho znáte? Je to snad váš… přítel?“ Oplatí ti podobnou otázkou.
Nevypadá to, že by se Anna o Robertovi chtěla nějak více rozhovořit. Spíše z tohoto tématu vypadá nesvá. Pomůže ti tedy se vším potřebným a pak se s tebou rozloučí. Opouštíš Atkinsonovo krejčovství, kam se máš vrátit až za tři dny a v kapse si neseš krabičku s nečekaným dárkem.
Kočí ti přispěchá opět na pomoc a ty sedneš do kočáru, který se s tebou rozjede, kam jen budeš chtít. Ať už zkoumáš šperk jakkoliv, nevypadá nijak jinak než prostě jako kus zlata. Evidentně dobře zpracovaného a vyleštěného, ale stále pouze zlata. Necítíš z něj nic zvláštního jako tenkrát cítila Zerachiel. Ani v krabičce nenacházíš žádný tajný vzkaz, nápovědu, cokoliv. Nějaké dohady, co tohle celé má znamenat máš, ale… Stále jsou to jen dohady. Robert nebyl zrovna nejsdílnější a neusnadnil ti to. Ať už je to cokoliv.
Malachitem vykládaný přívěšek se zlatě zaleskne v tvé dlani, zatímco se s tebou kočár pohupuje na jeruzalémských dlážděných silnicích. Teď už je vše jen na tobě.
☩
Další dny utíkají pomalým, líným tempem. Za poslední měsíce sis na něj už zvykla. Ten klid a nic nedělání. Rozhodně je to příjemnější než dny, kdy ses bála, že vyplave na světlo Philipova vražda. Záležitosti týkající se soudu jsou v jejím světle stále menším problémem, zvláště, když je celá záležitost v režii vévody Essingtona a ty se nemusíš starat o detaily. Tedy ne tolik.
Tvůj denní režim narušilo pouze jediné setkání s právnickou suitou, po kterém sis jako vždy odnesla poněkud hořkou pachuť v ústech a vlasy načichlé dýmem z doutníků. Jinak se ale další dny nesly ve znamení klidu bez nečekaných překvapeních. Robert, nebo snad Ramiel, se neobjevil ve tvém okně a ani šperk záhadně nezmizel. Vše běželo jako vždy.
Druhá zkouška šatů proběhla lehce ve spěchu, ale bylo fascinující vidět, jak se tvůj náčrtek zhmotnil do reálné podoby. Muselo se nechat, že Atkinson odvedl dobrou práci. Byly použité látky, které jste vybraly a jejich odstíny k sobě perfektně ladily. Stála jsi před zrcadlem a prohlížela si honosnou róbu.
„Ještě to zapošijeme tady a tady… A myslím, že to bude perfektní. Těch úprav nebude třeba tolik, takže to určitě do zítra stihneme. Bude stačit, když si pro ně někoho pošlete. Jak jste spokojená, lady?“ Usměje se na tebe Atkison, který jen lehce poupravil část kolem korzetu, ale jinak je vidět, že střih byl vytvořený přesně. „Jakou vlastně budete mít masku?“ Zeptá se tě s úsměvem Anna, která stojí opodál. Viditelně se o této akci už doslechla i ona.
| ||
| |||
| Masky Delilah Blair Flanagan Ležíš v měkkých peřinách a obklopuje tě vůně čerstvě vypraného prádla. Jsi zpátky. Je to až s podivem, jaké tohle místo v tobě vzbuzuje pocity. Tehdy ve vile u moře ti to ani nepřišlo, ale teď, když jsi zpátky, tak to doslova cítíš. Ten těžce popsatelný pocit schovaný pod kůží, jenž je na jednu stranu konejšivý a na druhou znepokojující. Jsi doma.
Ještě chvíli ti hlavou víří myšlenky, než se přeci jen tvá mysl uklidní a ty usneš tvrdým spánkem jako když tě do vody hodí. Noc je bezesná. Probouzíš se rozespalá a stále lehce rozlámaná, ale odpočatá. Když se trochu probereš, všimneš si, že těžké závěsy zastínily většinu denního světla. Prosvítá skrz ně jen pár paprsků. Ovšem tiše tikající hodiny na komodě ukazují, že ráno už rozhodně minulo. Blíží se druhá hodina odpolední, což znamená, že jsi prospala půl dne.
V pokoji jsi sama. Koupelna je vedle, samostatná pro tento pokoj jak jinak. Je vybavená tím nejnutnějším. Ručníky, nějaký mýdla a šampóny a jednoduchý světle modrý župan, který už od pohledu vypadá, že ti bude velký. Co ti ale chybí je nějaké čisté oblečení. Tím vybavení hotelu nedisponuje.
Je zhruba půl třetí, když se ozve tiché zaklepání na dveře. Za nimi stojí Noah, který svůj plášť musel někde nechat, stejně jako zbraně a je tam v o něco civilnějším oděvu.
„Dobré odpoledne, lady. Neruším? Vidím, že už jste vstala. To jsem rád. Domluvím v kuchyni, aby vám něco přichystali. S trochou štěstí to už nebudou pouze sušenky.“ Přivítá se s tebou s přátelským úsměvem, aniž by jakkoliv komentoval čas, který jsi prospala. A tak jak řekl, udělá. Zmizí na chodbě, aby asi po čtvrt hodině opět zaklepal na dveře. V rukou nese tác se džbánem, sklenkou a stříbrným poklopem, pod kterým bude jistě nějaké jídlo.
„Vypadá to, že dnes je na menu hovězí na víně. Není to sice úplně nejvhodnější snídaně, ale nechtěl jsem vás nechávat čekat, až něco kuchař připraví speciálně pro vás. Snad nevadí. Mohu dál?“ Počká, zda jej pozveš do místnosti. Viditelně nestojí o to stát na chodbě, ačkoliv je v tuto dobu i tak prázdná. Projde kolem tebe a položí tác na stůl vedle toho předchozího, z kterého zmizely tvým přičiněním všechny sušenky.
„Snad jste si dobře odpočinula, protože dnes vás bude čekat nabitý program. Bohužel Yan měla s vámi zpoždění, takže… Vše proběhne už dnes večer.“ Zahledí se zamyšleně z okna, než opět stočí pohled k tobě. „Lord Farnham by s vámi rád mluvil, ale vzhledem k okolnostem je zrovna dnes dost zaneprázdněný. Proto jste zvána dnes večer na společenskou událost, kterou pořádá.“ Mluví dál klidným tónem, jako kdyby ti předčítal novinový sloupek, aby mu jeho vážný výraz přeci jen na moment zmizel z tváře.
„Máte ráda masky?“ Zeptá se nakonec a tajemně se usměje.
| ||