| |||
Nepříjemně reálný přelud Moreen Ellsworth Obsah šperkovnice se příjemně leskl a hladký kov chladil do rukou, zatímco sis balila svůj lup. Od tvé zasloužené odměny tě nevyrušila ani silueta u okna, kterou si na moment zahlédla, než se rozezněl zvonek pro služebnictvo. Ano, tohle už tě dost popohnalo v tom, aby sis zabalila vše, co si mohla a rychle vyklidila scénu.
Každý kousek si pečlivě, ale rychle uschovala a šperkovnici vrátila do šuplíku. Zvonek na služebnictvo ještě jednou poplašeně zazvonil a pak ztichl. Všechno ztichlo. I kolier si rychle našel místo ve tvém oděvu a ty ses otočila na patě udělala po paměti krok k oknu. Zrovna jsi otáčela hlavu, když v tom sis uvědomila v půlce pohybu jednu zásadní věc. Ta postava tam stále byla. Nezmizela. Nebyl to přelud. V té místnosti s tebou někdo byl a ty jsi teď byla od něj nadosah. Doslova si mu přitančila pod ruku. Krok jsi dokončila, nebylo zbytí, a zastavila se stěží metr od postavy, která se na tebe otočila a natáhla po tobě ruku v tmavé rukavici.
Ucítila si stisk prstů na krku, kterým ti unikl jen přidušený výdech. Hleděla si na vysokého muže, který měl na hlavě kapuci a jinak byl oděný do trochu omšelého kabátu s červenou šálou. Ústa měl zakrytá nějakým omotaným hadrem a do očí mu padaly prameny černých vlasů. Hleděl na tebe netečných výrazem, zatímco ses snažila vyprostit z jeho sevření. Z jeho oděvu byla cítit vlhkost a lehká zatuchlina. V domě bylo dál ticho. Nikde žádné kroky služebnictva, které by ti přišlo na pomoc. Nic. Jen tlukot tvého srdce a jeho tichý dech.
Nic neříkal. Mlčel. Jen naklonil hlavu na stranu a udělal krok dopředu, aby tě namáčkl silou na stěnu, až se pár kousků porcelánu na poličce nad tebou zachvělo pod tou ranou a ty také. Jeho ruka tě ale nepouštěla a stisknutí na krku jen zesílilo, zatímco druhá jeho ruka chytla tvé zápěstí a přitiskla ho také na stěnu, aby ti znehybnil ruku. V zorném poli ti vykvetla první černá skvrna a od krku se až plicím šířila pálivá bolest. Netušila si kdo to je? Ani co to má zatraceně znamenat! Ale jedno bylo jisté. Snažil se tě zabít. |
| |||
Rodinný podnik Vera De Lacey Zatímco se oblékáš, Anna si prohlíží zapsaný informace v poznámkovém deníku a přemýšlivě si ťuká násadkou pera na rty, zatímco sem tam něco krátce dopíše. „Hmm?“ Zamrká, poněkud vytržená z přemýšlení tvou otázkou.
„Panem Atkinsonem? Ale jistě. Už nějakou dobu. Není vlastně žádným tajemstvím, že je to můj strýček, takže je to tak trochu rodinný podnik.“ Usměje se na tebe mile. „Šaty na ples. S těmi se teď utrhl pytel. Vypadá to, že se je tu snaží sehnat kde kdo, ale vzhledem k tomu, že ušití běžné večerní róby i expresně trvá několik dní, má většina krejčovství po jedné, nebo pár zakázkách plno a to nemluvím o materiálech. No, je to takové předvánoční šílenství řekla bych. Máte ale štěstí, že jste si čas zarezervovala předem. Máme plno už pár dní.“ Pokračuje dál, aniž by tušila, co za tvou zakázkou vlastně ve skutečnosti vězí. „A ano, přišlo, ale já moc se zákazníky nejednám. To až když je něco skutečně potřeba. Odmítání jde lépe strýčkovi.“ Usměje se křivě. „Ale vypadá to, že se asi skutečně něco před vánoci nečekaně chystá. Nejspíš jste asi zvaná i vy, že?“ Loupne po tobě zvědavým pohledem, ale více detailů už nevyzvídá.
„Doufám, že se vám budou šaty líbit. Uvidíme se za pár dní na první zkoušce. Sama jsem pokaždé zvědavá, jak to nakonec vše dopadne. Tahle práce není vůbec špatná. Plno překvapení!“ Zanotuje procítěně a pokyne ti ke dveřím, když už jsi oblečená.
„Ráda jsem vás poznala, paní De Lacey.“ Usměje se a pak už se tě chopí pak Atkinson, který tě vyprovodí ke dveřím a tam se s tebou rozloučí. Máš už ostatně na spěch. Celé tohle dobrodružství se sháněním róby zabralo dost času a tobě je tak jasné, že na schůzku s právníky dorazíš s jistým zpožděním. Nedá se ale nic dělat. Počkají.
Kočár stojí stále před obchodem a když se rozhlédneš, vidíš lidi proudící po chodnících po stranách ulice. Nikde ale není nikdo s povědomým modrým pohledem.
Je na čase se tedy vrátit domů a opustit tenhle svět, který byl rozhodně zábavnější než nekonečně haldy dokumentů čpící dýmem z doutníků. |
| |||
Jeruzalémská patovka Jacob White, Delilah Blair Flanagan Za oknem se snáší vločky na scénu, který popohnala tvé srdce do ještě rychlejšího tempa. Yan je jediná, kdo vůbec tuší, kam jste mířili a pokud tu padne i ona, budeš tu ztracená. Doma ale ztracená. Rychle popadneš pušku, která ležela pohozená na zemi, podobně jako ta těla, která si nechala za sebou. Zbraň je to překvapivě těžká. Vlastně jí podobnou držíš poprvé. Ty ani tvůj manžel jste nebyli fanoušci do honů, které ostatně byly většinou jen záminkou pro setkávání jeruzalémské smetánky a nikdy ses ke znalostem palných zbraní nedostala. Snad jen kromě dobrodružných románů, které v poslední době začínají ve tvém reálném životě ožívat až nepříjemně často.
Zatímco ti hlavou letí, jak se vůbec z něčeho takového střílí, probíháš dolů ze schodů. Zpět do přízemí, skrz budovu, která je naprosto tichá. Po tvé písni vše utichlo jako orchestr na konci písně čekající na potlesk, který ale stále nepřichází. Na schodech zní jen ozvěna tvých spěšných kroků. Tvůj dech je opět zrychlený a mělký. Srdce buší. Všechny tyto jindy nepostřehnutelné zvuky najednou působí až nepříjemně hlasitě.
Doběhneš ke dveřím, otevřeš je a vyběhneš ven. V první chvíli trochu zavrávoráš, jak ti noha podjede na sněhu, ale podaří se ti udržet rovnováhu a pokračuješ. Takto z blízka totiž vidíš scénu, která se změnila. Yan k tobě stojí zády, pušku zvednutou u ramene. Míří jí na maskovaného muže na koni, který je viditelně ozbrojen. V ruce drží meč, na kterém jsou v měsíčním světle tmavé skvrny. Už moc dobře víš, co to je. Je jí totiž všude kolem až až. Krev.
Zaostříš a uvidíš pod kopyty koně jedno z těl a pak kousek za ním další dvě. Vypadá to, že ten muž je všechny pozabíjel. Otázka je, jestli to nebyly právě vaše posily? Yan k němu totiž viditelně nepřistupuje jako ke spojenci. Až pak si všimneš ještě jedné věci. Ve sněhu u Yan jsou také rudé stopy krve…
☩
Drobná, maskovaná žena na tebe míří nehybnou muškou, když v tom zaznamenáš jiný pohyb. Z domu na druhé straně ulice, odkud se ozývala střelba, vyběhne postava. Rozrazí dveře a začne se přibližovat k vám. Není to taková dálka, aby si nebyl schopen poznat, o koho zhruba jde. Tím spíše tě to překvapí. Je to žena. Dlouhé zrzavé vlasy jí divoce vlají kolem hlavy a chytají do sebe bílé vločky. Na sobě má dámské šaty a kabát. Vlastně vůbec nevypadá, že sem patří. Na rozdíl od osoby před tebou. Stejně jako ona ale má v rukou pušku. Ovšem už jen dle toho, jak ji drží, můžeš usoudit, že tomhle se ženy budou opět lišit. Nevypadá, že by ji uměla použít. Alespoň ne tak efektivně jako ta s maskou. Ta si ale pohybu za sebou také všimne a trhne hlavou.
„Zůstaňte v domě!“ Křikne a úkosem pohlédne na ženu běžící k vám. To ti dá tu krátkou možnost reagovat, aniž by ti hrozilo, že ti provrtá kulku lebkou. |
| |||
Teplo v kočičím doupěti
|
| |||
Na míru „Dokonale. Budu s tím počítat,“ přikývnu. Nahmatám hodinky. Chci se ujistit, že nenechávám onu veledůležitou návštěvu čekat. Sotva však zdobený kov stisknu v dlani, pan Atkinson mi pokyne ke dveřím vedlejší místnosti. Přikývnu. I kdyby času moc nezbývalo, tohle nesnese odkladu. A těch pár minut navíc nikoho trápit nebude. Vdovecký kabát pověsím na věšák, rukavice si sundám a odložím je na stolek vedle notesu. Teď, když se zastavím a nelétám od jednoho stojanu s pestrobarevnými látkami k druhému, se přistihnu, že znovu rozjímám nad Ramielem. Robertem, opravím se v duchu. Bylo tak zvláštní ho vidět. A tak samozřejmé, jako bych ho znala už dávno. Neznám ho, mohla bych namítnout, ale nezadusilo by to rudé uhlíky náklonnosti. Zerachiel mu vždycky přála to nejlepší – ze začátku, protože si vyčítala výsledek své zkoušky, a pak, protože stál věrně po jeho boku i ve chvílích, kdy ona nemohla. Měla jsem se zeptat. Co o něm ví. Našem společném příteli, zaobalit by se to dalo. Stačilo by mi vědět, jestli… tady je. Jen to. Ano nebo ne, nic víc by mi říkat nemusel. Až na to, že to sama sobě nevěřím. Každý máme stranu, na které stojíme. Převrátila jsem ta slova již tisíckrát a pokaždé se zadrhla na té samé otázce. Myslel tím…? „A záleželo by na tom?“ zeptám se tiše odrazu v zrcadle. Někdy čekám, že ji tam uvidím. Stát hrdě vzpřímenou s divokou hřívou v barvě krve a žhnoucím zlatem v očích. A někdy mám pocit, že ji v odrazu sebe samé opravdu nacházím. Že se obrazy dvou žen slívají do jednoho. Pak přemýšlím, jestli za to nemohou odlesky světel a mihotající se stíny prohlubující odstíny zrzavých pramenů vlasů. Chtěla bych se jí zeptat na tolik, ale… vlastně vím, co by odpověděla. Samozřejmě, že to vím. Pořád jsem to já. I když bylo tehdy všechno jiné a teď… Přistiženě sebou trhnu, když se dveře otevřou a v nich se objeví rozzářená dívka. Po několika měsících většinou strávených o samotě nebo ve společnosti právníků je její přítomnost zvláštně osvěžující. Úsměv jí opětuji snadno, byť mi chvíli trvá, než setřesu prvotní rozpaky. „Vera De Lacey,“ představím se. „Těší mě, Anno. Jistě, kdybyste byla tak laskavá…“ shrnu si vlasy na stranu, aby mi mohla pomoct ze svrchních šatů. Zatímco kolem mě Anna tancuje jako víla hrající si v paprscích poledního slunce, stojím klidně. Neošívám se, neuhýbám, ani nepřenáším váhu z jedné nohy na druhou, abych ulevila nervozitě, stejně jako když jsem poprvé zkoušela šaty v Jeruzalémě. Prostě jenom nechám dívku dělat svou práci. Nemůže být o moc mladší než já, dochází mi, když ji tiše pozoruji. „Pracujete s panem Atkinsonem dlouho?“ slyším se vyslovit zvědavou otázku, když se znovu oblékám. „Líbí se vám tady? Hmm? Šaty na ples. Volnějšího rázu. Pan Atkinson byl tak laskavý a vyšel mi vstříc s vlastním návrhem,“ pousměji se. „Hádám, že vám sem v posledních pár dnech přišlo hodně lidí?“ |
| |||
Paní Smrti Zpívám a oni se mnou. Chorál desítek a desítek hlasů nabírajících na síle znějící v ozvěně mého sytého altu. Svírám a tisknu si v dlaních vlastní prsty, zatímco kráčím po schodech do patra, zatímco se nořím do melodie přinášející smrt všemi živému v doslechu. Nevnímámnic jiného, sníh tající v rozcuchaných vlasech ani mrazivý vítr protahující se skrze rozbitá okna dovnitř ba ani tlukot vlastního srdce. Od stěn se odrazí zvuk výstřelu, po kterém nastane už jen... Ticho. Trhnu sebou, přesto můj hlas nabere na naléhavosti a síle. Proniká každou skulinou, odráží se od stěn a nese se budovou. Překročím tělo a pokračuji chodbami kolem jednotlivých místností, procházím domem a má píseň přináší smrt. Postupně utichá šramot vyplašených myší i zvuk střelby. Sleduji umírající muže, kteří proti mne nestačí ani povzdechnout zbraň. Pochopení přichází příliš pozdě ve víru agonie a bolesti provázející jejich skon a zanechávající jejich těla křečovitě zaťatá a prohnutá dokonce i poté, co z nich vyprchá i ta poslední jiskřička bytí. Sípou a chroptí, jeden se snaží volat o pomoc, než se mu sevře krk. Je to ošklivá smrt, nepodobná pokojnému poslednímu vydechnutí přicházejícímu za přítomnosti Dumah. A já... Já jim to přeju. Se zadostiučiněním ženu zkažené duše těch hříšníků před poslední soud, stejně jako jsem tam poslala Meeksovou. ... zaostřím na dění na ulici. Zamrkám. "Yan..." div nevykřiknu a do okna uhodím plochou dlaně až zadrnčí. Rychle od okna ustoupím, ať udělám cokoliv, bude to pozdě. Příliš pozdě. Přesto se několika chvatnými kroky přiblížím k tělu mrtvého cizince a skloním se k němu. Rozechvěle polknu, v tváří tvář mrtvole, jen já sama, bez písně a těch hlasů... Opravdu jsem to udělala. To, co předtím působilo jako bdělý sen... Na mne náhle celé dolehne. Srdce mi buší a v ústech cítím kyselo, když páčím pušku z křečovitého objetí paží mrtvého. |
| |||
Cizinka Jacob White Vyjedeš zpoza uličky. Zazní další výstřel, ale to pro tebe není nic nového. Tělo sebou ani necukne. Dokud tě kulka nezasáhne, víš, že to není tak úplně věc, které by ses měl v daný moment bát. Žena si tě nevšimla. Viditelně ji zajímá především ta budova na druhé straně ulice, odkud ji zasypává střídavě palba.
Jeden ze skupiny mužů se chystá už už po ní vystřelit, když v tom do jeho těla narazí Pascal, který ho smete stranou. Práskne výstřel, ale kulka nezasáhne svůj krčící se cíl. Další mužové jsou viditelně překvapení z tvého nenadálého zjevení se. Jsou ozbrojení a snaží se namířit své pistole směrem k jezdci, který je přepadl, ale ty jsi rychlejší. Takhle na blízko střelné zbraně prohrávají v rychlosti oproti vojenské šavli. Navíc, ty jsi trénovaný. Tihle… Podle jejich reakcí ne tak úplně.
Sekneš po hrudi jednoho z nich a cákanec rudé krve se rozletí do sněhu jako surrealistická malba vychvalovaného umělce. Dalšího sekneš po ruce, když se snaží namířit, aby se tě jedním výstřelem zbavil. Jen vyjekne bolestí a chytí se za paži, aby si mu vzápětí prosekl krk. Poslední zůstal pod Pascalovými kopyty a dle chrčení a rozbité hlavy to bude mít brzy za sebou.
Tohoto pozdvižení si všimla i žena u vozu, která se otočila tvým směrem a namířila na tebe pušku. Konečně jí vidíš do tváře. Alespoň tedy do poloviny, která není krytá zlatou maskou. Má exotické rysy a černé, havraní vlasy. Je malé postavy, ale pušku drží jistě, ačkoliv si všimneš, že se pod ní rozpíjí ve sněhu tmavě rudý květ. Okem kmitne ke skupině povražděných mužů a pak zase zpátky k tobě, aniž by se hlaveň pušky pohnula, byť jen o píď. Jestli tam ti nevypadali příliš dobře trénovaní, tahle má za sebou jiný příběh.
„Co jste zač?!“ Zasyčí a ustoupí o krok tak, aby byla vozem lépe krytá, přičemž se krátce ohlédne na budovu za ní, odkud se před tím ozývala střelba. Teď je ale ticho. Kromě zvuků umírání zpod kopyt tvého koně. |
| |||
Kratochvíle Vera De Lacey „Tyl? Hmm samozřejmě. To nebude problém. Můžeme ho nařasit pro větší objem. Teď jen vybrat ten správný odstín. Ukažte ještě?“ Prohlíží si Atkinson tvůj nákres a zamyšleně se prohrabuje látkami.
„Jistě hedvábí by také šlo anebo zde… Hedvábné satény.“ Ukáže na výběr lesklých látek v barevných odstínech, které na moment připomenou výběr, který měla před sebou Zerachiel na tržišti ve… městě, které neexistovalo. „Co myslíte? Tahle petrolejová?“ Vytrhne tě z myšlenek Atkinsonův hlas, zatímco ti ukazuje jednu z nich v tmavě petrolejové barvě.
Pokračujete ve vybírání a ač na začátku byly tvé šaty pouze mlhavou představou nanesenou na papír, teď už začínají dostávat hmatatelné obrysy. Držíš v rukou ústřižky látek, které jste vybrali a jenž pak budou tvořit tvé šaty.
„To bychom měli. Jistě se ještě najdou nějaké věci k doladění, ale to zjistíme až na první zkoušce.“ Skládá si Atkinson kousky látek do složky a zapisuje si nějaké poznámky na papír v ní. Jeho písmo je na muže nezvykle úhledné a drobné. „Hmm, kdy?“ Vzhlédne k tobě a zamyslí se. „Pár dnů zabere udělat první hrubý střih. Doslova. Zvláště u takového návrhu. Dobře, takže za dva dny by mohla být první zkouška. Ověříme, že střih sedí, poupravíme jej dle potřeby a pak už vše nastříháme z vámi vybraných látek a ušijeme finální verzi. Ta by měla být hotová za… Pět dnů ode dneška. To by vám mělo stačit, ne?“ Povytáhne lehce obočí.
„Ještě zavolám Annu, aby vám vzala míry. Prosím, lady, tudy.“ Ukáže na jedny ze dveří, které vedou do menší, ale útulně zařízené místnosti. Je v ní zrcadlo, množství věšáků i stolků, kam si můžeš odložit případné přebytečné kousky oděvu.
Brzy do dveří vstoupí mladá dívka. Hnědé vlasy má vyčesané a působí upraveným dojmem, ačkoliv na sobě nemá nic viditelně drahého. „Dobrý den, lady. Pan Atkinson mě poslal, abych vám vzala míry. Těší mě, Anna Millett. Můžete mi říkat Anna.“ Usměje se na tebe zářivě a dobrá nálada z ní doslova kape. „Jestli dovolíte, pomůžu vám si odložit. Potřebuji vaše míry bez svrchních šatů, aby vše sedělo. Snad nevadí.“ Úslužně počká, až souhlasíš a pak ti pomůže se svléct ze svrchních šatů, aby vzala metr a začala vše poctivě měřit. Doslova kolem tebe tancuje. Ve tváři soustředěný výraz a tužku drží v zubech, aby si ji pokaždé vzala a hned udělala do notýsku další poznámku.
„Tak, všechno hotovo.“ Usmála se na tebe zářivě a pomohla ti se zase obléci. „Co to vlastně bude? Ehm… tedy myslím, jaké šaty si lady objednala?“ Zeptá se, zatímco ti zapíná knoflíčky zezadu na krku. |
| |||
Píseň smrti Delilah Blair Flanagan Doběhneš konečně k budově a přitiskneš se na její chladivou stěnu. Jsi tam. Dorazila jsi do cíle. A ještě k tomu v jednom kuse. Teď by měli sakra velký problém, kdyby na tebe chtěli střílet. Pocit relativního bezpečí si ale nemůžeš užívat moc dlouho. Stačí se ohlédnout za vozem, kterým si přijela a jenž teď čelí palbě. Yan je v nevýhodné pozici, a i tobě dochází, že tam nemá moc šancí.
Vkročíš tedy do budovy. Je prázdná. Dovnitř proniká mrazivý vítr skrz několik rozbitých okenních tabulek. Před tebou je schodiště do patra, kde by měl být minimálně první ze střelců. S tichou písní na rtech vykročíš.
Táhlá melodie se nese budovou, zatímco ty pomalu jdeš vpřed. Uslyšíš poslední výstřel, když v tom dojdeš ke dveřím do jedné z prázdných místností. Vidíš tam muže, který musel stát dříve u okna. Nevypadá nijak zvláštně. Asi jako dělník z továrny. Pušku, kterou jistě dříve třímal, teď pustil na zem a prsty se sápe po svém krku, na kterém naskakují černé žíly. Hledí na tebe vytřeštěným pohledem, než se jeho oči protočí v sloup a padne bezvládně k zemi.
Ty i nadále zpíváš. Víš, že svou píseň smrti nemůžeš přerušit. Ne, dokud tu jsou další jako on. Pokračuješ dál. Vzhůru k vyšším patrům. V jednu chvíli jeden z nich vyběhne ze dveří, snad aby na tebe zaútočil, ale jen, co se dostane do vlivu tvé písně dopadne jako další před ním. Procházíš budovou až do nejvyššího patra. Cítíš je. Cítíš, jak umírají. Klidná a tichá smrt to není, ale účel světí prostředky.
Postupně takto projdeš celou budovu. Netrvá to až tak dlouho. Všichni jsou pouze v té pouliční části a tak ji nemusíš procházet celou. Střelba postupně utichá. Život vezmeš takto čtyřem střelcům, než konečně nastane klid. Alespoň tedy na chvíli. Když dojdeš k oknu, vedle kterého leží poslední z útočníků, všimneš si svého odrazu v namrzlé okenní tabulce. Zlatě se lesknoucích očí a zlaté linie, která ti stoupá přes bradu až ke spodnímu rtu.
Za oknem se ale mihne nový problém. Zaregistruješ, jak se za Yan objevila skupina dalších mužů, aby se z vedlejší uličky vzápětí vyřítil jezdec na koni, který tasil šavli. |
| |||
Každý příběh začíná dámou v nesnázích Něco příjemného. To se ještě uvidí. Přemítám si poslední slova Irene mezitím co ženu Pascala ulicemi. Dojedu na místo a sleduji prázdné ulice. Tohle rozhodně není jen tak. Touhle dobou by tu mělo být dost lidí i provoz. Proč nemohl být Edgar trochu konkrétnější. Vědět co přesně hledám nebo co mi hrozí by bylo mnohem přijatelnější. Naštěstí mě osud nenechá čekat dlouho. Prázdnými ulicemi začnou třeskat výstřely a já otočím koně tím směrem. Pod kopyty odletuje sníh a ženeme se vstříc nebezpečí. Dojedeme na místě a vidím tu ženu. I zlatou na její tváři. Možná maska a možná taky ne. Po událostech před několika měsíci už se na odlesky vzácného kovu nedívám stejně. Muži, co po ní jdou jsou až moc obyčejní. Možná najaté svaly, co doufají ve snadnou práci. Tady se očividně přepočítali. Nejen kvůli mně. Skupina, co se vynořila u mě by jí nepochybně dostala. Jejich plán ale selže, pokud do toho mám co mluvit. Tajně doufám že můj instinkt velí správně a nejedná se o nějaké Edgarovi agenty a ta žena je na útěku a nebezpečná. Pokud ano alespoň ho to naučí, aby příště dával přesnější příkazy. Tři nejsou tolik. Nejsou ani moc daleko. Kule v pistolích se ještě budou hodit. Pobídnu Pascala do trysku a jednou rukou tasím svůj zahnutý meč. Vjedu mezi ně plnou rychlostí. Jeden možná skončí už pod kopyty téměř půl tuny živé váhy. Zbylí padnou pod mým ostřím. Mám chuť vykřiknout, ale nechci je varovat. Přes třeskot střelby by si mě nemuseli do poslední chvíle všimnout. Narazím do nich a čepel se snese jako boží hněv. Ostrý a smrtonosný hněv. |
doba vygenerování stránky: 0.49036502838135 sekund