Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zlato v temnotě noci Moreen Ellsworth Nevypadá to, že by ses mu mohla vyprostit jen tak ze sevření. Na to tě drží až příliš pevně. Volnou rukou začneš šmátrat za zády a rychle hledat tvůj klíč ke svobodě. Tedy alespoň v to doufáš. V přítmí pokoje se zaleskne stříbřitě ostří chladné zbraně. Není to ale ta tvá. Vypadá to, že muž před tebou měl dost podobný nápad jako ty a tobě se naskytne výhled na ostře vypadající otvírací nůž.
Času není nazbyt. Rukou zajedeš ještě dál. Někde tam přeci musí být. Když v tom se ostří nože zableskne a ty ucítíš, jak ti po krku stéká horká krev. V první chvíli ani necítíš bolest. Musela to být opravdu ostrá zbraň. Až po chvíli ti dochází, že tím pohybem tě mohl zabít, ale místo toho máš na krku jen delší řeznou, povrchovou ranku, z níž prýští krev. Před očima vidíš ostří toho nože, které si ten muž se zájmem prohlíží a jenž je teď pokryté rudou krví. Tedy ne tak úplně rukou. Občas se ti zdá, že se v ní něco zlatě zaleskne, ale to lze přičítat i šálení smyslů způsobenému nedostatkem kyslíku.
Konečně! Nahmátneš svou dýku a prsty sevřeš kolem její rukověti. Síly tě už opouštěly, ale tohle ti vlilo energii do žil. Oženeš se po něm a bodneš ho. Viditelně od tebe něco takového nečekal a byl zaujat prohlížením zkrvaveného ostří, takže neměl šanci. Ostří dýky zajede do jeho boku až po záštitu. Oči v jeho tváři se vytřeští směsicí překvapení a bolesti. Uskočí od tebe a pustí tě. Svezeš se na zem napůl bezvládná a lapíš po dechu, když v tom se na tebe upře jeho přimhouřený pohled a v hlavě ti exploduje kakofonie zvuků. Netušíš odkud přicházejí. Co je to zač. Ale je to směsice hlasitých ruchů a pískání, které jsou ve své ohlušující hlasitosti doslova omračující. Svět se podivně zhoupne a rozostří, zatímco ty máš pocit, že se ti musí snad hlava každou chvíli rozskočit. Když v tom zaznamenáš na hranici zorného pole pohyb u okna.
Náhle vidíš, jak na se k muži před tebou přiblížila další postava a zaútočila na něj. Kakofonie zvuků v tvé hlavě ustane, jako lusknutím prstu. Moc dobře vidíš, že tvůj neznámý útočník má teď jiný problém. Vidíš siluetu vysoké ženy oblečené v nějakém kabátu a úzkých kalhotách. Její pohyby jsou rychlé a přesné. Doslova skokem se přiblížila k muži před tebou a pak udělala pro tebe poněkud nezvyklý pohyb. Ohnala se po muži rukou s roztaženými prsty snad jako kdyby ho chtěla poškrábat jako kočka. Záhy si ale všimneš, že její prsty působí delší a špičaté. I v šeru moc dobře vidíš, že na její ruce musí být nějaká zbraň připomínající rukavici s čepelemi.
Muž uskočí jejímu útoku, aby ho vzápětí kopla do hrudi a on pár úkroky ustoupil, aby nabyl ztracenou rovnováhu. Vypadá to, že jsou zaklesnutí v souboji, který i tobě dělá problém ve své rychlosti sledovat. Bohužel pro tebe ale blokují cestu k oknu. Přistihneš se, že ačkoliv je ten souboj kousek od tebe je až podivně tichý. Rozhodně tedy nepřivolá pozornost majitelů domu. Při pohledu na tenhle tanec smrti ti pak ještě dochází jedna věc. Dýka ve tvé ruce je zbrocená krví toho muže a tvé smysly tě asi opět šálí, protože i teď máš pocit, že sem tam vidíš zlatavé opaleskování.
| ||
| |||
| Svědectví Vera De Lacey Rozloučíš se s majitelem obchodu i jeho mladou neteří a necháš si pomoci do kočáru. Čas nezastavuje, ale naopak kvapně běží vpřed. Stejně jako s tebou uhání vůz jeruzalémskými ulicemi, jak jen mu to místní možnosti a situace na silnicích dovolí. Ty si tak můžeš užívat výhledu na ubíhající scenérii a urovnávat rozjitřené myšlenky v hlavě.
Domů dorazíš se zpožděním. Dalo se to čekat. Vánoční zázrak se nekonal. A tak už na tebe jistě netrpělivě čeká skupina právníků, které tvé služebnictvo usadilo do stejného salónku jako pokaždé. Když vejdeš udeří tě opět do nosu štiplavý dým doutníků a několik párů očí se upře tvým směrem. V jejich tvářích je dobře čitelné, že nejsou nuceným čekáním příliš potěšení, ale práce je práce.
„Tak konečně, lady De Lacey. Už jsme se báli, že se do vašeho programu vloudilo něco důležitějšího.“ Neodpustí si lehké rýpnutí pán se stříbrnými licousy, který už bude v právnické branži jistě působit nejednu dekádu. „Jsem ale rád, že jste před námi nedala nakonec přednost kadeřníkovi, či snad krejčímu.“ Zvednou se špičky jeho natočeného kníru v mírném úsměvu a od stolu se od siluet dalších mužů ozve jen pobavené anonymní uchechtnutí. Je patrné, že ačkoliv se se jménem De Lacey pojí jistá úcta, k tobě ji ti muži příliš nechovají.
„Prosím, lady. Posaďte se. Už jsme se dovolili vám nachystat další dokumenty k podpisu.“ Ukáže na jednu z židlí stojící u stolu, na němž už je nachystaná docela obstojná hromádka papírů. Vypadá to, že dnes to zas tak rychle odbyté nebude.
„Zároveň od vás budeme potřebovat podepsat tohle vyjádření, nebo také svědectví. Týká se to závěti vašeho manžela a potvrzení toho, že se se svou rodinnou přestal už dříve stýkat.“ Položí před tebe papír, na kterém se můžeš dočíst slova, která bude k celé věci podána tvým jménem. O Philipově závěti si už slyšela. Moc dobře tušíš, že se jedná o podvrh. Jeden z mnoha v celé této záležitosti. Avšak to, o co se tu snažíte, nebo spíše tady ti studovaní a ctění muži, bez špinavé hry vyhrát nepůjde.
„Znáte to. Rodinné křivdy. Zřeknutí se rodiny a tak… Ne vždy si může rodina brousit zuby na váš majetek. Zvlášť ne, když se k nim už oficiálně neznáte.“ Pokračuje vedle tebe bručivým hlasem muž obleku, zatímco si pročítáš soupis lží a výmyslů, které budou brzy prohlášeny za pravdu. K většině uvedených jmen si dokážeš i přiřadit tváře, které si zde vídávala. Philipovi nejbližší. Jeho rodina.
„Prosím tady dole, lady.“ Ukáže ti jako už snad po sté na místo k podpisu v dolním rohu papíru a posune již nachystané pero na stole blíže k tobě.
| ||
| |||
 | Chycená myška
| ||
| |||
 | Zpoždění Otočím se zpátky k zrcadlu. Tentokrát už v odrazu nehledám stopy Zerachiel. Zkušenými pohyby si uhladím záhyby látky na černých šatech, ujistím se, že kabát dopadl na ramena správně, upravím si šálu, a vlasy nechám splynout po zádech. Možná by žádný z těch detailů nezastavil ostří meče, ale je to zbroj jako každá jiná. Slušně vychovaná dáma si lepší ani přát nemůže. Nad ochotným povídáním Anny se měkce pousměji. Je milá. Všímá si maličkostí, zajímá se, ale je si dobře vědoma mezí, za něž by zvědavost popustit neměla. Práce s lidmi jí nepochybně sedí. „Strýc na vás musí být hrdý,“ hlesnu možná maličko nesouvisle. Nerozvádím to, jenom pobaveně zatřesu hlavou. „Hmm, ano, měla jsem štěstí.“ Na otázku, jestli jsem zvaná i já, jenom přikývnu. Že tahle událost nebude součástí každoročních oslav, jsem už tak nějak tušila; Farnhamova pověst tomu nahrává. Nepřemýšlím, co ho k tomu letos vede, dokonce k tomuhle tématu ani nic nedodám, protože z kapsy konečně vylovím hodinky. S uvědoměním, že jsem nabrala větší zpoždění, než bylo v plánu, nakrčím obočí. Dokážu si živě představit pohledy mužů a možná i připomínky, jak cenný je jejich čas. Nepochybuji, že je. „Určitě budou,“ kývnu roztržitě, přičemž už si natahuji rukavičky. „Také jsem vás ráda poznala, Anno. Brzy na viděnou.“ Ještě se rozloučím s panem Atkinsosem, poděkuji mu za ochotu a veškerou pomoc, než rychlým krokem vyjdu z obchodu. Pod podpatky mi zakřupe čerstvý nános sněhu, studený vzduch mě obejme na přivítanou a mihotající se vločky rychle tají na kabátě. Ano, město je v tuhle roční dobu nádherné. Sestry se na něj vyptávají v každém dopise. A jsou vánoční trhy opravdu tak krásné, jak se říká, přijeli obchodníci zdaleka a lemují ulice vánoční světla? Vždycky se jim to snažím popsat co nejpřesněji, nakreslit v jejich mysli obraz pestrobarevných ozdob na vysokém stromu ve středu náměstí a vtisknout úsměvy do tváří kolemjdoucí rychle se ztrácejících v netrpělivém davu, ale jsou to jenom ústřižky vyvedené výraznějšími odstíny. Opravdové kouzlo zasněženého Jeruzaléma se však skrývá ve vcelku obyčejných chvílích odehrávajících se na pozadí uspěchané krásy města, pro kterou jsou slova vskutku omezujícím médiem. Jako teď, když se rozhlédnu po ulici – skoro jako bych někoho hledala, i když vlastně vím, že je Ramiel dávno pryč – a přistihnu se, že pozoruji matku trpělivě čekající na syna shazujícího sníh z parapetů oken v přízemí. Je to malebná chvíle. A přece je mi naprosto jasné, že v dalším dopise budu psát o plese lorda Farnhama spíše než kterékoliv z těchto všedních scén, které na sebe tolik strhávají pozornost. „Děkuji,“ hlesnu kočímu, který už drží otevřená dvířka vozu, a věnuji mu úsměv. „Pojeďme domů. Co nejrychleji, prosím… Ztratila jsem pojem o čase.“ Až stanu na prahu zakouřeného salonku možná toho ještě zalituji, ale prozatím… jsem ráda za tuhle odbočku od každodenních starostí spojených se soudní pří, právníky a vévodou Essingtonem, jemuž jsem se zavázala tohle všechno přečkat. Pohodlně se zapřu do sedadla a pohled obrátím ven z okénka na zasněžené ulice, posledních pár výjevů města, které nehalí namodralý kouř a seriózní výrazy velevážených džentlmenů. | ||
| |||
 | Pro přežití cokoliv Jacob White Rychle sbíhám schody vedoucí do přízemí, zatímco tisknu k břichu a hrudi pušku, kterou jsem sebrala jednomu z mužů. Ani nevím, jestli je nabitá nebo ne - jak to vlastně poznám? Až z ní zkusím vystřelit? Proboha. Myšlenka tak šílená a vzdálená, přesto... Časy se mění. A to očividně zatraceně rychle. Utíkám tichou budovou a v patách mám jen ozvěnu vlastních kroků. Napůl... Stále čekám, že na mne někdo vyskočí ze dveří, které míjím. Z temného stínu. Ale nic takového se neděje, prostory starého skladiště se utápí v nehybném tichu. Všichni jsou mrtví. Srdce mi buší. Protože jsem je všechny zabila.
| ||
| |||
| Nepříjemně reálný přelud Moreen Ellsworth
Obsah šperkovnice se příjemně leskl a hladký kov chladil do rukou, zatímco sis balila svůj lup. Od tvé zasloužené odměny tě nevyrušila ani silueta u okna, kterou si na moment zahlédla, než se rozezněl zvonek pro služebnictvo. Ano, tohle už tě dost popohnalo v tom, aby sis zabalila vše, co si mohla a rychle vyklidila scénu.
Každý kousek si pečlivě, ale rychle uschovala a šperkovnici vrátila do šuplíku. Zvonek na služebnictvo ještě jednou poplašeně zazvonil a pak ztichl. Všechno ztichlo. I kolier si rychle našel místo ve tvém oděvu a ty ses otočila na patě udělala po paměti krok k oknu. Zrovna jsi otáčela hlavu, když v tom sis uvědomila v půlce pohybu jednu zásadní věc. Ta postava tam stále byla. Nezmizela. Nebyl to přelud. V té místnosti s tebou někdo byl a ty jsi teď byla od něj nadosah. Doslova si mu přitančila pod ruku. Krok jsi dokončila, nebylo zbytí, a zastavila se stěží metr od postavy, která se na tebe otočila a natáhla po tobě ruku v tmavé rukavici.
Ucítila si stisk prstů na krku, kterým ti unikl jen přidušený výdech. Hleděla si na vysokého muže, který měl na hlavě kapuci a jinak byl oděný do trochu omšelého kabátu s červenou šálou. Ústa měl zakrytá nějakým omotaným hadrem a do očí mu padaly prameny černých vlasů. Hleděl na tebe netečných výrazem, zatímco ses snažila vyprostit z jeho sevření. Z jeho oděvu byla cítit vlhkost a lehká zatuchlina. V domě bylo dál ticho. Nikde žádné kroky služebnictva, které by ti přišlo na pomoc. Nic. Jen tlukot tvého srdce a jeho tichý dech.
Nic neříkal. Mlčel. Jen naklonil hlavu na stranu a udělal krok dopředu, aby tě namáčkl silou na stěnu, až se pár kousků porcelánu na poličce nad tebou zachvělo pod tou ranou a ty také. Jeho ruka tě ale nepouštěla a stisknutí na krku jen zesílilo, zatímco druhá jeho ruka chytla tvé zápěstí a přitiskla ho také na stěnu, aby ti znehybnil ruku. V zorném poli ti vykvetla první černá skvrna a od krku se až plicím šířila pálivá bolest. Netušila si kdo to je? Ani co to má zatraceně znamenat! Ale jedno bylo jisté. Snažil se tě zabít. Zafačovaný muž 
| ||
| |||
| Rodinný podnik Vera De Lacey
Zatímco se oblékáš, Anna si prohlíží zapsaný informace v poznámkovém deníku a přemýšlivě si ťuká násadkou pera na rty, zatímco sem tam něco krátce dopíše. „Hmm?“ Zamrká, poněkud vytržená z přemýšlení tvou otázkou.
„Panem Atkinsonem? Ale jistě. Už nějakou dobu. Není vlastně žádným tajemstvím, že je to můj strýček, takže je to tak trochu rodinný podnik.“ Usměje se na tebe mile. „Šaty na ples. S těmi se teď utrhl pytel. Vypadá to, že se je tu snaží sehnat kde kdo, ale vzhledem k tomu, že ušití běžné večerní róby i expresně trvá několik dní, má většina krejčovství po jedné, nebo pár zakázkách plno a to nemluvím o materiálech. No, je to takové předvánoční šílenství řekla bych. Máte ale štěstí, že jste si čas zarezervovala předem. Máme plno už pár dní.“ Pokračuje dál, aniž by tušila, co za tvou zakázkou vlastně ve skutečnosti vězí. „A ano, přišlo, ale já moc se zákazníky nejednám. To až když je něco skutečně potřeba. Odmítání jde lépe strýčkovi.“ Usměje se křivě. „Ale vypadá to, že se asi skutečně něco před vánoci nečekaně chystá. Nejspíš jste asi zvaná i vy, že?“ Loupne po tobě zvědavým pohledem, ale více detailů už nevyzvídá.
„Doufám, že se vám budou šaty líbit. Uvidíme se za pár dní na první zkoušce. Sama jsem pokaždé zvědavá, jak to nakonec vše dopadne. Tahle práce není vůbec špatná. Plno překvapení!“ Zanotuje procítěně a pokyne ti ke dveřím, když už jsi oblečená.
„Ráda jsem vás poznala, paní De Lacey.“ Usměje se a pak už se tě chopí pak Atkinson, který tě vyprovodí ke dveřím a tam se s tebou rozloučí. Máš už ostatně na spěch. Celé tohle dobrodružství se sháněním róby zabralo dost času a tobě je tak jasné, že na schůzku s právníky dorazíš s jistým zpožděním. Nedá se ale nic dělat. Počkají.
Kočár stojí stále před obchodem a když se rozhlédneš, vidíš lidi proudící po chodnících po stranách ulice. Nikde ale není nikdo s povědomým modrým pohledem.
Je na čase se tedy vrátit domů a opustit tenhle svět, který byl rozhodně zábavnější než nekonečně haldy dokumentů čpící dýmem z doutníků.
| ||
| |||
| Jeruzalémská patovka Jacob White, Delilah Blair Flanagan
Za oknem se snáší vločky na scénu, který popohnala tvé srdce do ještě rychlejšího tempa. Yan je jediná, kdo vůbec tuší, kam jste mířili a pokud tu padne i ona, budeš tu ztracená. Doma ale ztracená. Rychle popadneš pušku, která ležela pohozená na zemi, podobně jako ta těla, která si nechala za sebou. Zbraň je to překvapivě těžká. Vlastně jí podobnou držíš poprvé. Ty ani tvůj manžel jste nebyli fanoušci do honů, které ostatně byly většinou jen záminkou pro setkávání jeruzalémské smetánky a nikdy ses ke znalostem palných zbraní nedostala. Snad jen kromě dobrodružných románů, které v poslední době začínají ve tvém reálném životě ožívat až nepříjemně často.
Zatímco ti hlavou letí, jak se vůbec z něčeho takového střílí, probíháš dolů ze schodů. Zpět do přízemí, skrz budovu, která je naprosto tichá. Po tvé písni vše utichlo jako orchestr na konci písně čekající na potlesk, který ale stále nepřichází. Na schodech zní jen ozvěna tvých spěšných kroků. Tvůj dech je opět zrychlený a mělký. Srdce buší. Všechny tyto jindy nepostřehnutelné zvuky najednou působí až nepříjemně hlasitě.
Doběhneš ke dveřím, otevřeš je a vyběhneš ven. V první chvíli trochu zavrávoráš, jak ti noha podjede na sněhu, ale podaří se ti udržet rovnováhu a pokračuješ. Takto z blízka totiž vidíš scénu, která se změnila. Yan k tobě stojí zády, pušku zvednutou u ramene. Míří jí na maskovaného muže na koni, který je viditelně ozbrojen. V ruce drží meč, na kterém jsou v měsíčním světle tmavé skvrny. Už moc dobře víš, co to je. Je jí totiž všude kolem až až. Krev.
Zaostříš a uvidíš pod kopyty koně jedno z těl a pak kousek za ním další dvě. Vypadá to, že ten muž je všechny pozabíjel. Otázka je, jestli to nebyly právě vaše posily? Yan k němu totiž viditelně nepřistupuje jako ke spojenci. Až pak si všimneš ještě jedné věci. Ve sněhu u Yan jsou také rudé stopy krve…
☩
Drobná, maskovaná žena na tebe míří nehybnou muškou, když v tom zaznamenáš jiný pohyb. Z domu na druhé straně ulice, odkud se ozývala střelba, vyběhne postava. Rozrazí dveře a začne se přibližovat k vám. Není to taková dálka, aby si nebyl schopen poznat, o koho zhruba jde. Tím spíše tě to překvapí. Je to žena. Dlouhé zrzavé vlasy jí divoce vlají kolem hlavy a chytají do sebe bílé vločky. Na sobě má dámské šaty a kabát. Vlastně vůbec nevypadá, že sem patří. Na rozdíl od osoby před tebou. Stejně jako ona ale má v rukou pušku. Ovšem už jen dle toho, jak ji drží, můžeš usoudit, že tomhle se ženy budou opět lišit. Nevypadá, že by ji uměla použít. Alespoň ne tak efektivně jako ta s maskou. Ta si ale pohybu za sebou také všimne a trhne hlavou.
„Zůstaňte v domě!“ Křikne a úkosem pohlédne na ženu běžící k vám. To ti dá tu krátkou možnost reagovat, aniž by ti hrozilo, že ti provrtá kulku lebkou.
| ||
| |||
| Teplo v kočičím doupěti
| ||
| |||
| Na míru
„Dokonale. Budu s tím počítat,“ přikývnu. Nahmatám hodinky. Chci se ujistit, že nenechávám onu veledůležitou návštěvu čekat. Sotva však zdobený kov stisknu v dlani, pan Atkinson mi pokyne ke dveřím vedlejší místnosti. Přikývnu. I kdyby času moc nezbývalo, tohle nesnese odkladu. A těch pár minut navíc nikoho trápit nebude. Vdovecký kabát pověsím na věšák, rukavice si sundám a odložím je na stolek vedle notesu. Teď, když se zastavím a nelétám od jednoho stojanu s pestrobarevnými látkami k druhému, se přistihnu, že znovu rozjímám nad Ramielem. Robertem, opravím se v duchu. Bylo tak zvláštní ho vidět. A tak samozřejmé, jako bych ho znala už dávno. Neznám ho, mohla bych namítnout, ale nezadusilo by to rudé uhlíky náklonnosti. Zerachiel mu vždycky přála to nejlepší – ze začátku, protože si vyčítala výsledek své zkoušky, a pak, protože stál věrně po jeho boku i ve chvílích, kdy ona nemohla. Měla jsem se zeptat. Co o něm ví. Našem společném příteli, zaobalit by se to dalo. Stačilo by mi vědět, jestli… tady je. Jen to. Ano nebo ne, nic víc by mi říkat nemusel. Až na to, že to sama sobě nevěřím. Každý máme stranu, na které stojíme. Převrátila jsem ta slova již tisíckrát a pokaždé se zadrhla na té samé otázce. Myslel tím…? „A záleželo by na tom?“ zeptám se tiše odrazu v zrcadle. Někdy čekám, že ji tam uvidím. Stát hrdě vzpřímenou s divokou hřívou v barvě krve a žhnoucím zlatem v očích. A někdy mám pocit, že ji v odrazu sebe samé opravdu nacházím. Že se obrazy dvou žen slívají do jednoho. Pak přemýšlím, jestli za to nemohou odlesky světel a mihotající se stíny prohlubující odstíny zrzavých pramenů vlasů. Chtěla bych se jí zeptat na tolik, ale… vlastně vím, co by odpověděla. Samozřejmě, že to vím. Pořád jsem to já. I když bylo tehdy všechno jiné a teď… Přistiženě sebou trhnu, když se dveře otevřou a v nich se objeví rozzářená dívka. Po několika měsících většinou strávených o samotě nebo ve společnosti právníků je její přítomnost zvláštně osvěžující. Úsměv jí opětuji snadno, byť mi chvíli trvá, než setřesu prvotní rozpaky. „Vera De Lacey,“ představím se. „Těší mě, Anno. Jistě, kdybyste byla tak laskavá…“ shrnu si vlasy na stranu, aby mi mohla pomoct ze svrchních šatů. Zatímco kolem mě Anna tancuje jako víla hrající si v paprscích poledního slunce, stojím klidně. Neošívám se, neuhýbám, ani nepřenáším váhu z jedné nohy na druhou, abych ulevila nervozitě, stejně jako když jsem poprvé zkoušela šaty v Jeruzalémě. Prostě jenom nechám dívku dělat svou práci. Nemůže být o moc mladší než já, dochází mi, když ji tiše pozoruji. „Pracujete s panem Atkinsonem dlouho?“ slyším se vyslovit zvědavou otázku, když se znovu oblékám. „Líbí se vám tady? Hmm? Šaty na ples. Volnějšího rázu. Pan Atkinson byl tak laskavý a vyšel mi vstříc s vlastním návrhem,“ pousměji se. „Hádám, že vám sem v posledních pár dnech přišlo hodně lidí?“ | ||
