Andor.cz - Dračí doupě online

Moreen Ellsworth

Vyhoupla ses přes parapet do místnosti a opatrně za sebou zavřela okno. Byla zde tma a teplo, ve kterém tě promrzlé tváře začaly slabě štípat. Tobě nedělaly ale místní podmínky nějaký větší problém. Rozhlédla ses a uvědomila si, že budeš nejspíš v nějakém salónku pro zdejší paní domu a její koníčky. Je tu menší knihovnička, tedy alespoň dle místních poměrů. Na dřevěném stojanu vidíš malířské plátno natažené na rámu, na kterém je rozpracovaná malba nějakého zátiší s ovocem. To je naaranžované na jednom z kulatých stolků. Malba nevypadá zrovna povedeně, a tak asi skutečně půjde jen o kratochvíli, kterou prostě žena tráví svůj volný čas.

Viditelně ale v místnosti nejsou žádné cennosti. Nic malého s vysokou hodnotou. Je tedy třeba jít dál. Dveře místnosti nejsou zamčené a tak, když je otevřeš, nahlédneš do světle vymalované, prázdné chodby, která je také zalitá šerem. Na jejím konci je vidět zbytek světla z patra níž. Tam budou jistě schody a místo, kam se nebude zrovna radno vydávat, pokud by sis nechtěla popovídat s někým z místních obyvatel.

Projdeš tedy dál a za jedněmi z dveří najdeš ložnici. Je to prostorná místnost. Velká postel. Dvojice skříní, vyřezávaná padáván a toaletní stolek s oválným zrcadlem. To už vypadalo slibněji. Pokud si nechtěla brát nějakou garderobu, tak skříně nenabízely moc užitku. Naopak ten toaletní stolek vypadal slibně. Zvlášť, když jeden ze šuplíků nešel otevřít a malá klíčová dírka značila, že tam by mohlo být už něco mnohem zajímavějšího. Paní domu ale nebyla moc ostražitá. Sice šuplík zamknula, ale stačilo podívat se do nočního stolku u postele a našla si drobný klíček, který bez váhání zapadl do zamykacího mechanismu šuplíku.

*Cvak*

Ozvalo se tiše a ty si šuplík vysunula. Bylo tam množství dopisů a na nich trůnila zelená šperkovnice. Tohle vypadalo jako úspěch. Otevřela si ji a kromě pár dalších dopisů se to v ní lákavě zablesklo. Bylo zde několik zlatých prstenů, dva páry náušnic, perlová brož a pak asi nejzajímavější kousek, zdobený kolier s velkým vsazeným kamenem a spoustou drobnějších broušených korálků na jeho závěsech. Mohl to být smaragd anebo také sklo. Těžko říct. Rozdíl v ceně by byl ale propastný.

Zatímco si stála nad šperkovnicí, která upoutala tvou pozornost, najednou se zase dostavil ten divný pocit, po kterém se ti zježily vlasy na zátylku. Ohlédla ses a…

Před oknem stála vysoká silueta připomínající muže v kabátu.

Roztěkaně se rozhlížím kolem nás, ale… Je tak těžké se soustředit. Zvláště, když se musím krčit mezi Yan a vozem a bojím se i vystrčit hlavu. Bledé světlo měsíce se odráží od sněhu, avšak jinak ulice působí tak… Děsivě prázdně. Do ticha chrčí umírající kůň, který už jen těžce dýchá a občas sebou cukne. Snažím se zhluboka dýchat, zklidnit dech. Chci se utěšovat tím, že Yan to přeci zvládne, přijdou nám na pomoc a všechno dobře dopadne… Jenže tohle není žádná scéna ze sešitového románu, tohle je… Skutečné. Kočí je mrtvý. Zabili i koně. A nás chtěli zabít také.
„Jistěže se něco muselo stát… Vždy se něco musí stát!“ zadrmolím, zatímco napjatě sleduji Yan naklánějící mířidlům k hledí zvednuté pušky. Zamrkám. Jak skrze tu masku může… Dlaně mi vystřelí k uším. Pozdě. V pravém uchu slyším krátkou chvíli jen tiché pískání, díky kterému málem přeslechnu i suché konstatování Yan. Jeden dole. Jeden mrtvý. Potřesu hlavou. Po chvíli ten strašný pocit zase odezní, dost na to, abych mohla promluvit a…

Další dvě rány. Tentokrát už zatraceně blízko. A já si čím dál palčivěji uvědomuji, že… Tohle nemůžeme vydržet dlouho. Jednou zazní výstřel a kulka nemine.
Můj pohled se setká s tmavýma očima Yan, které musí znít moje slova jako naprostý nesmysl. I přesto ovšem souhlasí. Jak moc špatná musí naše situace být, že mě jen tak… Počkat, jakože mám běžet? Do toho domu? Zamrkám a ztěžka polknu.
„Prostě… Postarat. Já…“ ne, vůbec nevím, co dělám. Ale musím něco udělat. Prostě… Musím. „Dobře,“ špitnu tiše a očima zalétnu směrem k vysoké budově. Vypadá to… Vypadá to jako kousek. To bych mohla zvládnout. Prostě to přeběhnu dřív, než by na mě někdo stačil zacílit. Ostře se nadechnu a natočím se tím směrem, jednou rukou se opřu o studenou mokrou zem. Zimu takřka necítím, i když rty mám promodralé chladem.

Jedna.

Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se právě chystám udělat. Tohle je šílené. Já jsem šílená.

Dva.

Trhnu sebou, když se do kočáru zakousne další výstřel. Kdy se můj život změnil… V tohle? Věznění. Únos. Přestřelka. Život sice není sešitový román, ale momentálně si připadám jako by mě někdo zavřel do jeho stránek.

Tři.

Odrazím se od země, málem mi to na sněhu podklouzne, když se ve stejnou chvíli ozve další prásknutí pušky, po kterém mi v uších zvoní umíráček. Přesto se vymrštím vpřed a už nezastavím. Běžím. Podpatky se smekají po dlažbě a sukně se mi plete mezi nohama. Musím si ji přichytit rukou a nadzvednout přesně tak, jak to dámy nedělají. Jenže dámy nemusí obvykle sprintovat ulicí, zatímco po nich někdo střílí. Rozepnutý kabát za mnou divoce vlaje stejně jako vlasy. Srdce mi divoce buší, svaly se napínají. Běžím jako o život. Doslova. A nejen o svůj, ale i o ten… Yan.

Narazím do zdi budovy a na chvíli se k ní přitisknu. Opírám se o ní čelem, zatímco zadýchaně funím a snažím se popadnout dech. Sebrat se. Pohled mi padne na otevřené dveře, ke kterým podél zdi vykročím. Protáhnu se jimi rychle dovnitř, do tmy a ticha rušeného výstřely. Prsty si vjedu do vlasů, abych je shrnula z tváře, když se ocitnu uvnitř. Napětí ze svalů nevyprchává, vkročit do té tmy mne stálo nemálo kuráže. Odvahy, o které jsem si nikdy nemyslela, že ji v sobě mám.

Dokázala jsem to! Jsem uvnitř, ovšem vím… Že nemám čas. Nikdy jsem ho neměla. Ví o mě? Všimli si, že jsem vběhla dovnitř? Připadám si náhle tak pomalá, bezradná. Řekla jsem Yen, že se o to postarám, ale… Ne! Proboha, Del! Teď ne. Soustřeď se. Okřiknu se v duchu a přinutím se dlouze vydechnout. To, co se chystám udělat… Není to jako s Bartholomewem. Dokonce ani jako v sanatoriu. Není to instinkt ani podvědomá touha se bránit, tohle… Tohle je úmysl. Chystám se ty muže zabít.
Myslím na Dumah. Chybí mi její stojatý klid, k tomu mám opravdu daleko, ale… Ani ona to nedělala z pouhého popudu. Necítila při tom radost, touhu ba ani lítost či lhostejnost. Necítila nic. Jen dělala… Co musela. A to bylo vše. A… Ani já nemám na výběr.
Opakuji si to, když opatrně našlapuji a kráčím tmou. Snažím se v tom temném prostoru zorientovat. A zároveň již s ničím neotálím, představa, že na mne kdykoliv může někdo vyskočit… Odkudkoliv… Že po mně budou střílet, jakmile jim dojde, že tu jsem… „Ah bože…“ zamumlám.

Představuji si tu budovu jako… Velkou sklenici plnou… Můr. Racky sedící na střeše. Vím, co dělat. Natáhnu se po melodii rodící se v mém nitru, písni, která jen čeká na ty správné tóny. Představuji si to tak a pod jazykem cítím pachuť tlejícího listí. Chvíli si ten popěvek broukám jen v duchu, čekám… Čekám na ně, na jejich šepot, než nechám píseň splynout ze svých rtů, zatímco vzpomínám na vojenské ležení... Kdysi dávno. V jiném čase i životě.

♪♫♫♪

Vera De Lacey

„Do problémů? Se mnou? Nevím, co mě tak prozradilo.“ Usměje se šibalsky muž před tebou a pan Atkinson má nejspíše co dělat, aby dál zachovával výraz hodný hráče pokeru, než tedy nakonec souhlasí s tím, že pro tebe tvou zakázku přeci jen vezme.

„Ehm…“ Zarazí se černovlasý muž, když použiješ slova, která si pamatuješ ze vzpomínek. Tentokrát vypadá poprvé za dobu zde skutečně překvapeně. Mrkne a prohlédne si tě přimhouřenýma očima, než se jeho soustředěný výraz přelije zase do typicky lehkovážného.

„... no asi úplně nepoznala, ale tak chápeme se.“ Protáhnou se mu rty do širokého úsměvu, který ti připomene jeho úsměv tehdy, když říkal ta stejná slova na schodech Zlatého města. V očích mu pobaveně zajiskří, než projde nonšalantně a nezvykle tiše kolem tebe.  

„Děkuji, dámo. Přeji klidné svátky i vám. Užijte si jeruzalémské Vánoce. Stojí za to.“ Mrkne na tebe, zatímco si nasazuje zpátky klobouk. „No znáte to. Práce, práce. Tady Liam by mohl vyprávět.“ Křivě se ušklíbne a Atkinson si jen povzdechne.

„Liame, postarej se tedy tady o dámu, jako kdyby to byla práce přímo pro mě. Moje záležitost počká. Někdy věci nejsou tak žhavé, jak se na první pohled zdají.“ Mlaskne a Atkinson jen přikývne.

„Jistě Roberte, nemusíš se bát.“

A pak už muž zmizí dveřmi. Je pryč stejně rychle, jako se objevil a ty zde zůstaneš sama s panem Atkinsonem.

„Takže? Jak přesně jste si to představovala? Jaké materiály? Máme tu zrovna čerstvě dovezené hedvábí z východních provincií. Nebo snad něco těžšího? Taft? Ukažte. Vidím, že máte nějaký náčrtek? To je… nezvyklé.“ Vzhlédne k tobě, ale pak se potěšeně usměje.

„Vidím, že jste o tom ale přemýšlela. Zajímavý návrh… Hmmm. Pojďte. Něco vybereme. Tohle si zaslouží nějaké luxusní materiály.“ Ukáže ti ke vzorníkům látek a pak skončíte i u samotné stěny s látkami, kde se snažíte vybrat ty nejvhodnější v odstínech, jenž splňují tvou představu. A nejsou to jen látky. Vhodné knoflíčky. Detaily. Je vidět, že Atkinson to bere vážně a když viděl, že se o věc zajímáš, chce to evidentně s tebou probrat do posledního detailu, aby bylo vše dle tvé představy.      

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„S trochou štěstí na to, až přijde pomoc.“ Ušklíbne se Yan a posune se o kousek, aby ses mohla lépe krýt za ní a za vozem. Rozhlížíš se po okolí, ale je těžké něco zahlédnout. Sice měsíc svítí a vykresluje obrysy scény ve svém stříbrném světle, ale střelci nikde viditelně nestojí. Budou jistě dobře schovaní v budovách kolem. Dalším faktorem, který tu úřaduje je tvé rozrušení. Je to poprvé, co jsi v podobné situaci. O přestřelkách v městských ulicích si zatím četla tak akorát dobrodružné romány. Tohle ale bylo něčemu takovému na hony vzdálené.

„No, nejsou tady. Alespoň zatím.“ Otočí se na tebe Yan krátce, když zmíníš jistou věc, která měla tomuto přeci jen zabránit. „Něco se muselo stát…“ Zavrčí a zvedne pušku k rameni. Co tě ale zarazí je, že se k mířidlům přiklání stranou se zlatou maskou místo té, kterou má odkrytou. Vydechne. Od úst jí vystoupá obláček bílé páry a pak práskne výstřel. Takhle z blízka je to pořádná rána.

„Jeden dole.“ Šeptne a ohlédne se na tebe. „Cože? Postarat?“ Nevěřícně nakrčí čelo, aby vzápětí v odvetě zazněla tentokrát dvojice ran. Jedna z kulek vykousne kus dřeva kraje kočáru kousek nad hlavou Yan a jí se za krk snese jen déšť třísek. Přikrčí se ještě víc a trochu se stáhne.

„Nevím, jak to myslíte, ale… dobře. Snad víte, co děláte. Budu vás krýt.“ Kývne na tebe a přebije. „Až řeknu, tak vyrazíte. Vypadá to, že většina by měla být v té zděné budově lehce naproti.“ Podívá se do tmy na jednu z budov, která se oproti jiným tyčí o dvě patra výše než většina místní zástavby a jistě tak umožňuje střelcům výhodnější pozice.

„Tak na tři. Jedna.“ Vyhlédne, aby si udělala lepší přehled o situaci a zároveň dala šanci střelcům ve tmě.

„Dva.“ Ozve se výstřel a další kus kočáru kousek od Yan to odnese. „Mám tě.“ Jen se zašklebí a zvedne pušku ke zlaté masce.

„Tři.“ Hlesne pak a ty vyběhneš. Jako na závodě vzápětí zazní výstřel pušky Yan, po kterém ti akorát zapíská v uších. Běžíš. Běžíš směrem k uvedené budově. Je to těžší, než se zdá, protože na sněhu to pořádně klouže a šaty nejsou na tohle zrovna ideální, ale adrenalin umí vykřesat i z netrénovaného těla sportovní výkony.

Ozve se několik výstřelů, ale většina nejspíš bude mířit stále na vůz, od kterého je dle další rány střelba také opětovaná. Přesto nikdy nevíš, jestli jedna z kulek nepatřila tobě.

Doběhneš k budově. Vypadá to jako nějaké menší skladiště s nástavbou. Měla si možnost zahlédnout záblesk výstřelu z vyššího patra, takže tu budeš správně. Dveře jsou otevřené a jinak je zde ticho a klid. Tedy kromě přestřelky, které jsi součástí.  

Zase od začátku

„Romantizované výjevy nám pomáhají ve všech ohledech Jeruzaléma. Možná i proto stojíme v překrásně zdobeném sále kde sloužící roznáší vybrané nápoje a pokrmy. Pod námi je špína a chaos. Přesto si tímto kouskem krásy romantizujeme samotnou existenci města jako takového. Myslím, že s anděly to bude něco podobného. Chceme, aby vše kolem bylo co nejkrásnější a nejdokonalejší. Právě proto že jinak by to mohlo být prohnilé a ošklivé. Stejně je to i s válkou. Pojednává se o ní jako o něčem velkolepém, dobrém a důležitém. Jenže je to jen krev a špína. Na bojišti na sklonku dne nevítězí nikdy z účastněných.“ Nevím kde se ve mně vzalo tolik buřičských slov, ale prostě tam jsou. Raději ale zmlknu a zahledím se na plaketu na rámu obrazu. Ano, je krásný a fascinující. Jenže tady nemá má společnice tak úplně pravdu. Zlaté Město a jeho obyvatelé jsou krásnější a vznešenější než cokoliv, co dokáže umělec přenést na plátno. Nejsou dokonalí, ale daleko k tomu nemají.

„Omlouvám se.“ Řeknu jí, když převezmu dopis. Tuším, co v něm bude. Zapeklitá situace. Edgar si zjevně oblíbil mě povolávat v takových chvílích. Nelíbí se mi, že musím porušit slib otci a vypařit se z této akce. Třeba se ale vrátím dřív, než si toho někdo všimne. Spíš ale ne. Přesto nemám moc chutí nic vysvětlovat svým rodinným příslušníkům. „Bohužel mě povinnosti volají jinam. Snad se nebudete zlobit. Sice bych rád pokračoval v debatě nad krásou i prohnilostí světa i umění ale tohle je neodkladné. Snad později.“ Otočím se omluvně na Irene. „Bylo mi potěšením.“ Rozloučím se a vyrazím pryč.

Nedá se nic dělat. Když mě naposledy Edgar takhle vytáhnul málem mě to stálo život. Týdny léčení a další týdny cvičení abych se dostal do formy. Ukrývaní v hotelu u přístavu. Nechci to zažít znovu. Jenže to budu muset být lepší. Protože přes všechno to nebezpečí cítím, jak mi srdce buší v hrudi. Uvědomím si že jsem na takovou obálku čekal. Hlavně to že jsem se na ní vlastně těšil. Zpět do akce. Vrhnout se po stopě a lovit. Však jsem policejní čuba. Co víc si ode mě přát?

Plán je jasný a snadný. Venku chytím kočár. Nechám se odvést od Samuelova domu. Vezmu si své věci a nechám tam slušivé šlechtické oblečení. Nemusím ani přemýšlet v čem se budu cítit lépe. Pak osedlám Pascala a vyrazím na místo. Co nejrychleji a co nejopatrněji. Hádám, že až dorazím na místo sám poznám, kde mě je třeba. Protože kdyby to tak nebylo Edgar by upřesnil o co jde.

Jakmile mám jistotu, že mě nikdo z přítomných v sále neuvidí zrychlím sbíhám schody na ulici po dvou. Mám chuť si zlehka pískat. Sám jsem netušil, jak moc mi nějaký pořádný úkol chyběl. Vlastně jsem myslel že si do jisté míry volno užívám. Jenže opak je pravdou a já to teď naplno cítím.

Dech se srážel na sklu, které nepatrně záblo do prstů. Smutek v očích se odrážel od tabulek, zatímco závist a zapomenuté vzpomínky se drali na povrch. Sklo pod prsty lehce zavrzalo, zvuk snad vzbudil pozornost v domě, nedozvěděla jsem se. Protáhla jsem se pod druhým, radši jsem se nezastavovala, nenahlížela. Neměli tu být, ale jsou. Rozhodli se pro klid a teplo domova, chápala jsem je. I já bych se rozhodla pro to samé, mít tu volbu. Ovšem neměla jsem ji. Už dlouhá léta a ještě delší zimy ne.

Vzhlédla jsem k vrchním patrům, tam byl můj cíl. Pokoj, ve kterém jsem předešlého dne zahlédla paní domu. Věřila jsem, že tam je ložnice, že tam bude něco cenného. Strom byl mou volbou, kluzkou ale bezpečnější, alespoň pro cestu vzhůru. Opatrně po větvi, děkovala jsem svému podvyživenému tělu, že jsem tak lehká. A nakonec usednout na studený parapet. Dostat se dovnitř byla jen chvilka, stačil drátek, který jsem s sebou nosila a západka už byla uvolněná. Položila jsem ruce na okno a zhluboka se nadechla. Stačilo lehké šťouchnutí a byla jsem uvnitř. Jen, aby se otevřelo více a já se protáhla. Nebylo třeba jej otevírat dokořán, dovolit teplému vzduchu uniknout.

Ohlédla jsem se, podmračená s divným pocitem, jako kdyby mne někdo šimral na krku. Rozhlédla se, ujistila se, že jsem tu sama. Pootevřela jsem více okno, zaposlouchala se. Ještě kousek pootevřít, nohu přes parapet a teplo mne objalo stejně vlídně jako matka objímá své dítko. Přehodila jsem i druhou nohu, opatrně, potichu seskočila. Chvilka nehybného ticha, poslouchání a vyčkávání. Ne, nikdo neví, že jsem tu. Opatrně jsem zavřela okno, teplo nemusí unikat. Znovu jsem chvíli zůstala stát a koukala z okna. Těžko říci, jestli jsem hledala pozorovatele, nebo se jen utápěla ve vzpomínkách. Prober se, máš tu práci. Okno bylo dovřené, na západku, jen lehce, abych jej dokázala co nejrychleji opět otevřít. Teprve pak jsem se rozhlédla po místnosti.

Pohledem se zaseknu na bezvládné ruce, z níž odkapává krev. Kočí. Stisknu rty k sobě tak silně až zbělají, srdce mi tluče a tluče jako by se chtělo dostat z hrudi ven. Zakousne se do mě mráz, ta ostrá štiplavá zima deroucí se okamžitě pod rozepnutý kabátek, od úst mi stoupají bílé obláčky. Sotva si toho ovšem všímám, pohledem těkám po setmělém prostranství, které ozařuje bledé světlo měsíce. Roztřeseně se nadechnu, známý pocit visící ve vzduchu, který mne obklopí, připomíná objetí starého přítele. Vítej, doma, dcero. Je to tak… Správné, že tu jsem. Až teď si uvědomím, jak moc mi ten zvláštní pocit ve vile u moře chyběl…

Ozve se výstřel. S vyjeknutím nadskočím. Jako když po vroucném objetí přijde facka, co vás pošle na zem. Přesně tak mne Nový Jeruzalém vítá. Jsem jako ta marnotratná dcera stojící na prahu a čekající přijetí do tepla ze sálajícího krbu.

Koně bolestně řičí a hrabou kopyty o zem, do sněhu se vpíjí krev. Tolik krve… Zvuk jejich umírání je příšerný, drásá mi uši. Všimnu si vozu, co stojí napříč cestou a hruď mi sevře uvědomění, že jsme… V pasti. Uprostřed prázdné nákladní čtvrti někde na okraji Jeruzaléma. Yan? Kde je… Myšlenku už nezvládnu dokončit. Kousek ode mne to opět práskne až se v tom úleku pustím madla a poskočím. Ani se neodvážím uvažovat nad tím, zda mne výstřel nezasáhl proto, že neměl nebo se střelci na dálku špatně mířilo.

Škubnu sebou, když zaslechnu ženské zasyknutí. V další chvíli mě už Yen strhává k zemi, ke straně vozu. Poslušně se vedle ní přikrčím. V zmrzlých prstech nemám takřka žádný cit a všude mi zavazí rusé vlasy.

„A to jsem tam měla čekat na co? Až tady všichni umřou, zatímco se budu krčit ve tmě?“ zadrmolím rozrušeně. Přinutím se nadechnout a zase vydechnout, zatímco po vzoru jen těkám očima ve tmě držící se u velkých budov strážících ulici z obou stran.

„Co teď? Neměli tady být vaši lidi, aby se právě tohle nestalo?“ kousnu se do rtu. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů. Proč se všechno muselo vždy tak… Pokazit? Tohle tím Lucifer myslel, když říkal, že všichni nakonec zaplatíme za své hříchy? Pod jazykem cítím hořkost a svaly ve tváři mi tuhnou, jak se z ní vytrácí výraz. No ano, co jiného, než trest by tenhle život měl být… Stisknu si mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu.

„Když přijdou blíže… Myslím, že se o ně zvládnu postarat,“ zašeptám nemyslitelné. Nejsem bezbranná. Pro Dumah by pár mužů nepředstavovalo žádnou hrozbu. Myšlenka na ni mne zvláštně uklidňuje. Stačilo by… Rozezvučit melodii rodící se ve mne samé, přivolat ty hlasy a přimět je, aby se k mé písni dostali. Ale… Co Yan? Zvládla bych tentokrát… Ne jako Bellovou… Sevřu prsty v pěst. Ne. Musím si věřit. To já poroučím smrti, ne ona mě.

Vera De Lacey

„Vážená paní, opravdu vám nemůžu pomoci. Klidně vám poradím nějaké podniky kolem, ale obávám se, že s tak šibeničním termínem na tuhle komplikovanou zakázku jen tak nepochodíte.“ Zavrtí hlavou Atkinson, zatímco vás černovlasý muž se zájmem sleduje. Vaše pohledy se setkají.

„Skutečně? Ženu jako vy bych si určitě pamatoval. Až do smrtelné postele.“ Usměje se na tebe široce bez jakýchkoliv rozpaků, ačkoliv tu nejste sami.

„Ale jestli je tohle nějaká narážka a chtěla byste… Já nevím, společnost, tak jsem otevřen návrhům. Vidím, že potřebujete jistě rozveselit.“ Sklouzne pohledem k tvému černému vdovskému oděvu, než se zvedne ze židle a dojde k vám. Ta výška by zhruba seděla, co si tak pamatuješ.

Nakloní se, aby si prohlédl tvůj skicák, který už ale držíš zavřený. „Mohu?“ Natáhne ruku před sebe a počká, zda mu jej podáš. Ať už ano, nebo ne, otočí se na Atkinsona, který vaše divadlo sleduje s vážností zkušeného gentlemana.

„Liame, cože to tady dáma potřebuje?“ Otočí se neznámý muž na majitele podniku.

„Večerní róbu a ne jednoduchou smím-li říct. A ne, jsme plně vytížení. Nemůžu…“ Trochu se ohradí Atkinson.

„Ššš, vím, že je teď náročná doba. Blíží se Vánoce a tak, ale přece tady dámu neodmítneš. Vím, že by si neodmítl mě. Tak… ber to jako práci pro mě. To by šlo ne?“ Usměje se na něj zářivě černovlasý muž a Atkinson jen cosi nesrozumitelně zabručí a vymění si s mužem po tvé pravici pár tichých pohledů.

„Dobře… dobře, ale žádnou slevu odečítat nebudu. A bude to s expresním příplatkem.“ Souhlasí nakonec resignovaně.

„Skvělé, dáma má jistě dost na to, aby si róbu koupila za plnou cenu.“ Pronese trochu neomalenou poznámku muž beze jména a otočí se s úsměvem na tebe.

„Tak, myslím, že tu nakonec máte, co domlouvat, nemýlím-li se. Berte to jako… vánoční dárek od náhodného kolemjdoucího. Prý se kolem Vánoc dobré skutky počítají za dva.“  Pokrčí rameny. „Osobně ale doufám, že alespoň za tři. Minimálně.“ Ušklíbne se pobaveně, než se natáhne pro klobouk, který si před tím odložil při příchodu. Viditelně ta urgentní záležitost asi nebude tak urgentní.