Andor.cz - Dračí doupě online

♪♫♫♪

Zpívám a oni se mnou. Chorál desítek a desítek hlasů nabírajících na síle znějící v ozvěně mého sytého altu. Svírám a tisknu si v dlaních vlastní prsty, zatímco kráčím po schodech do patra, zatímco se nořím do melodie přinášející smrt všemi živému v doslechu. Nevnímámnic jiného, sníh tající v rozcuchaných vlasech ani mrazivý vítr protahující se skrze rozbitá okna dovnitř ba ani tlukot vlastního srdce. Od stěn se odrazí zvuk výstřelu, po kterém nastane už jen... Ticho. Trhnu sebou, přesto můj hlas nabere na naléhavosti a síle. Proniká každou skulinou, odráží se od stěn a nese se budovou.

Zastavím se ve dveřích vedoucích do prázdné místnosti s okny směřujícími do ulice. Mé kroky tam vede... Ten vtíravý pocit, vjem na okraji vědomí. Jako když nasliněnými prsty stisknete hořící knot svíčky. Tiše to sykne, plamen sám zalkne a do tmy se vznese už jen šedivý dým. Přesně tak si připadám, když s očima rozevřenýma dokořán sleduji umírajícího muže. Jako když zhasnete svíčku. Hlas zakolísá, píseň na několik dlouhých tónů sklouzne do nepříjemné disharmonie. Zabila jsem ho. Ale bylo to vážně špatně? On... On chtěl zabít mne. Yan. Dost možná měl na svědomí vozku nebo jednoho z koní. Musela jsem. Nedal mi na výběr. Nikdo z nich. Zavrtím hlavou a přinutím se od nehybného těla odtrhnout pohled.

Musím jít dál.

Zarazím se na místě, když na mne v dalším patře ze dveří vyběhne další z těch útočníků. Ruce mi vystřelí do vzduchu a tváří mi prokmitne polekaný výraz, se kterým klopýtnu dozadu. Ovšem světlovlasý muž stačí udělat sotva pár rychlých kroků, když s chroptěním pustí zbraň, kterou se proti mně rozmachoval a chytí za krk. Zavrávorá mým směrem, jedna z rukou neškodně proletí vzduchem. Modré oči se mu divoce lesknou a jejich pohled se vpíjí do těch mých. Uhodil by mě. Zbil by mě. Postřelil. Ublížil by mi! Vzedme se ve mne vlna hněvu a rozrušení, které zabarví můj hlas. Přistihnu se, že stejnou měrou si přeji ublížit já jemu. Možná jeho světlé vlasy a oči, možná... Možná si v ten okamžik představuji na jeho místě někoho zcela jiného, když strnule sleduji, jak jeho tvář nachoví a černé žíly šplhají po krku. Bělmo zalije krev z popraskaných žilek a ve stejný okamžik muži vytryskne i z uší a nosu. Jen okamžik předtím, než dopadne na zem.

A strach vepsaný do jeho tváře mi vlije do žil odhodlání.

Překročím tělo a pokračuji chodbami kolem jednotlivých místností, procházím domem a má píseň přináší smrt. Postupně utichá šramot vyplašených myší i zvuk střelby. Sleduji umírající muže, kteří proti mne nestačí ani povzdechnout zbraň. Pochopení přichází příliš pozdě ve víru agonie a bolesti provázející jejich skon a zanechávající jejich těla křečovitě zaťatá a prohnutá dokonce i poté, co z nich vyprchá i ta poslední jiskřička bytí. Sípou a chroptí, jeden se snaží volat o pomoc, než se mu sevře krk. Je to ošklivá smrt, nepodobná pokojnému poslednímu vydechnutí přicházejícímu za přítomnosti Dumah. A já... Já jim to přeju. Se zadostiučiněním ženu zkažené duše těch hříšníků před poslední soud, stejně jako jsem tam poslala Meeksovou.

Bez hnutí jako v nějakém tranzu sleduji paniku a ve tváři zjizveného muže, když mu to dojde. Že tu zemře a nic s tím neudělá. Vůbec. Nic. Jako by to všechno, co jsem v sobě držela všechny ty týdny a měsíce, všechna ta zlost a frustrace, vztek na sebe samou i ostatní... Našlo konečně cestu ven. Teď a tady. "Tahle cesta… Kamael a Dumah… Víte, oni měli ruce od krve a minulost se opakuje..." vybaví se mi mimoděk jeho slova. Pokud má být tohle cena za to, aby mi už nikdo nemohl ublížit... Zaplatím ji.

A pak... Pak nastane ticho. Už není nikdo, kdo by naslouchal písni utichající v mém hrdle. Šepot provázející mne po celou dobu, objímající a dorážející ze všech stran k mému vědomí jako když se kočka lísá ke své paní, aby k sobě přitáhla její pozornost, postupně utichá a mizí. Zůstává po něm jen to děsivé prázdno a zima zakusující se pod kabát.
Přistihnu se, že stojím u okna a zírám na matný odraz ženy... Můj odraz. Zlaté oči ještě žhnou do tmy, pulsují vnitřním přelévavým světlem připomínajícím svými odlesky roztavený kov, zatímco přes bradu se táhne linie zářícího tetování. Tak tohle je ona. Já. My. Dlouze vydechnu, natáhnu ruku k zašlé okenní tabulce pokryté námrazou a...

... zaostřím na dění na ulici. Zamrkám. "Yan..." div nevykřiknu a do okna uhodím plochou dlaně až zadrnčí. Rychle od okna ustoupím, ať udělám cokoliv, bude to pozdě. Příliš pozdě. Přesto se několika chvatnými kroky přiblížím k tělu mrtvého cizince a skloním se k němu. Rozechvěle polknu, v tváří tvář mrtvole, jen já sama, bez písně a těch hlasů... Opravdu jsem to udělala. To, co předtím působilo jako bdělý sen... Na mne náhle celé dolehne. Srdce mi buší a v ústech cítím kyselo, když páčím pušku z křečovitého objetí paží mrtvého.

Zkřehlé prsty mám ledové a bez citu, zbraň mi tak málem upadne na zem, když ji zvednu. Ani nevím, co s ní, ale... Stačí zapřít o rameno a zmáčnout spoušť? Nevypadalo to těžce. Ovšem nepřemýšlím nad tím, když vyběhnu z místnosti směrem ke schodišti, po kterém se rozeběhnu i s ukořistěnou puškou dolů. Ke dveřím vedoucím z domu ven.

Jacob White

Vyjedeš zpoza uličky. Zazní další výstřel, ale to pro tebe není nic nového. Tělo sebou ani necukne. Dokud tě kulka nezasáhne, víš, že to není tak úplně věc, které by ses měl v daný moment bát. Žena si tě nevšimla. Viditelně ji zajímá především ta budova na druhé straně ulice, odkud ji zasypává střídavě palba.

Jeden ze skupiny mužů se chystá už už po ní vystřelit, když v tom do jeho těla narazí Pascal, který ho smete stranou. Práskne výstřel, ale kulka nezasáhne svůj krčící se cíl. Další mužové jsou viditelně překvapení z tvého nenadálého zjevení se. Jsou ozbrojení a snaží se namířit své pistole směrem k jezdci, který je přepadl, ale ty jsi rychlejší. Takhle na blízko střelné zbraně prohrávají v rychlosti oproti vojenské šavli. Navíc, ty jsi trénovaný. Tihle… Podle jejich reakcí ne tak úplně.

Sekneš po hrudi jednoho z nich a cákanec rudé krve se rozletí do sněhu jako surrealistická malba vychvalovaného umělce. Dalšího sekneš po ruce, když se snaží namířit, aby se tě jedním výstřelem zbavil. Jen vyjekne bolestí a chytí se za paži, aby si mu vzápětí prosekl krk. Poslední zůstal pod Pascalovými kopyty a dle chrčení a rozbité hlavy to bude mít brzy za sebou.

Tohoto pozdvižení si všimla i žena u vozu, která se otočila tvým směrem a namířila na tebe pušku. Konečně jí vidíš do tváře. Alespoň tedy do poloviny, která není krytá zlatou maskou. Má exotické rysy a černé, havraní vlasy. Je malé postavy, ale pušku drží jistě, ačkoliv si všimneš, že se pod ní rozpíjí ve sněhu tmavě rudý květ. Okem kmitne ke skupině povražděných mužů a pak zase zpátky k tobě, aniž by se hlaveň pušky pohnula, byť jen o píď. Jestli tam ti nevypadali příliš dobře trénovaní, tahle má za sebou jiný příběh.

„Co jste zač?!“ Zasyčí a ustoupí o krok tak, aby byla vozem lépe krytá, přičemž se krátce ohlédne na budovu za ní, odkud se před tím ozývala střelba. Teď je ale ticho. Kromě zvuků umírání zpod kopyt tvého koně. 

Vera De Lacey

„Tyl? Hmm samozřejmě. To nebude problém. Můžeme ho nařasit pro větší objem. Teď jen vybrat ten správný odstín. Ukažte ještě?“ Prohlíží si Atkinson tvůj nákres a zamyšleně se prohrabuje látkami.

„Jistě hedvábí by také šlo anebo zde… Hedvábné satény.“ Ukáže na výběr lesklých látek v barevných odstínech, které na moment připomenou výběr, který měla před sebou Zerachiel na tržišti ve… městě, které neexistovalo.  „Co myslíte? Tahle petrolejová?“ Vytrhne tě z myšlenek Atkinsonův hlas, zatímco ti ukazuje jednu z nich v tmavě petrolejové barvě.

Pokračujete ve vybírání a ač na začátku byly tvé šaty pouze mlhavou představou nanesenou na papír, teď už začínají dostávat hmatatelné obrysy. Držíš v rukou ústřižky látek, které jste vybrali a jenž pak budou tvořit tvé šaty.

„To bychom měli. Jistě se ještě najdou nějaké věci k doladění, ale to zjistíme až na první zkoušce.“ Skládá si Atkinson kousky látek do složky a zapisuje si nějaké poznámky na papír v ní. Jeho písmo je na muže nezvykle úhledné a drobné.

„Hmm, kdy?“ Vzhlédne k tobě a zamyslí se. „Pár dnů zabere udělat první hrubý střih. Doslova. Zvláště u takového návrhu. Dobře, takže za dva dny by mohla být první zkouška. Ověříme, že střih sedí, poupravíme jej dle potřeby a pak už vše nastříháme z vámi vybraných látek a ušijeme finální verzi. Ta by měla být hotová za… Pět dnů ode dneška. To by vám mělo stačit, ne?“ Povytáhne lehce obočí.

„Ještě zavolám Annu, aby vám vzala míry. Prosím, lady, tudy.“ Ukáže na jedny ze dveří, které vedou do menší, ale útulně zařízené místnosti. Je v ní zrcadlo, množství věšáků i stolků, kam si můžeš odložit případné přebytečné kousky oděvu.

Brzy do dveří vstoupí mladá dívka. Hnědé vlasy má vyčesané a působí upraveným dojmem, ačkoliv na sobě nemá nic viditelně drahého.

„Dobrý den, lady. Pan Atkinson mě poslal, abych vám vzala míry. Těší mě, Anna Millett. Můžete mi říkat Anna.“ Usměje se na tebe zářivě a dobrá nálada z ní doslova kape. „Jestli dovolíte, pomůžu vám si odložit. Potřebuji vaše míry bez svrchních šatů, aby vše sedělo. Snad nevadí.“ Úslužně počká, až souhlasíš a pak ti pomůže se svléct ze svrchních šatů, aby vzala metr a začala vše poctivě měřit. Doslova kolem tebe tancuje. Ve tváři soustředěný výraz a tužku drží v zubech, aby si ji pokaždé vzala a hned udělala do notýsku další poznámku.

„Tak, všechno hotovo.“ Usmála se na tebe zářivě a pomohla ti se zase obléci. „Co to vlastně bude? Ehm… tedy myslím, jaké šaty si lady objednala?“ Zeptá se, zatímco ti zapíná knoflíčky zezadu na krku.  

Delilah Blair Flanagan

Doběhneš konečně k budově a přitiskneš se na její chladivou stěnu. Jsi tam. Dorazila jsi do cíle. A ještě k tomu v jednom kuse. Teď by měli sakra velký problém, kdyby na tebe chtěli střílet. Pocit relativního bezpečí si ale nemůžeš užívat moc dlouho. Stačí se ohlédnout za vozem, kterým si přijela a jenž teď čelí palbě. Yan je v nevýhodné pozici, a i tobě dochází, že tam nemá moc šancí.

Vkročíš tedy do budovy. Je prázdná. Dovnitř proniká mrazivý vítr skrz několik rozbitých okenních tabulek. Před tebou je schodiště do patra, kde by měl být minimálně první ze střelců. S tichou písní na rtech vykročíš.

Táhlá melodie se nese budovou, zatímco ty pomalu jdeš vpřed. Uslyšíš poslední výstřel, když v tom dojdeš ke dveřím do jedné z prázdných místností. Vidíš tam muže, který musel stát dříve u okna. Nevypadá nijak zvláštně. Asi jako dělník z továrny. Pušku, kterou jistě dříve třímal, teď pustil na zem a prsty se sápe po svém krku, na kterém naskakují černé žíly. Hledí na tebe vytřeštěným pohledem, než se jeho oči protočí v sloup a padne bezvládně k zemi.

Ty i nadále zpíváš. Víš, že svou píseň smrti nemůžeš přerušit. Ne, dokud tu jsou další jako on. Pokračuješ dál. Vzhůru k vyšším patrům. V jednu chvíli jeden z nich vyběhne ze dveří, snad aby na tebe zaútočil, ale jen, co se dostane do vlivu tvé písně dopadne jako další před ním. Procházíš budovou až do nejvyššího patra. Cítíš je. Cítíš, jak umírají. Klidná a tichá smrt to není, ale účel světí prostředky.

Postupně takto projdeš celou budovu. Netrvá to až tak dlouho. Všichni jsou pouze v té pouliční části a tak ji nemusíš procházet celou. Střelba postupně utichá. Život vezmeš takto čtyřem střelcům, než konečně nastane klid. Alespoň tedy na chvíli. Když dojdeš k oknu, vedle kterého leží poslední z útočníků, všimneš si svého odrazu v namrzlé okenní tabulce. Zlatě se lesknoucích očí a zlaté linie, která ti stoupá přes bradu až ke spodnímu rtu.

Za oknem se ale mihne nový problém. Zaregistruješ, jak se za Yan objevila skupina dalších mužů, aby se z vedlejší uličky vzápětí vyřítil jezdec na koni, který tasil šavli.  

Každý příběh začíná dámou v nesnázích

Jacob White

„Ah, jistě. Snad to jsou příjemné povinnosti.“ Pousměje se mile Irene. „I mně.“ Dodá krátce, zatímco tě chvíli vyprovází pohledem, než se ti výhled na ni ztratí mezi dalšími hosty, kteří tu dál vesele debatují a baví se. Ano, povinnosti volají, a i když by málokdo nazval ty tvé jako příjemné, ty sám to vnímáš jinak.

Vyrazíš, aniž by ses dál s kýmkoliv zdržoval. Ještě koutkem oka zahlédneš bratra, jak debatuje s tvým otcem a skupinou lidí, které v tom momentě nepoznáváš, ale to už jsi prakticky venku z místnosti a necháváš Jacobovy společenské a rodinné povinnosti za sebou.

Drožku si není problém chytit a dojet k Samuelovi. Není to daleko. Pascal je ustájený tam co vždy. Vítá tě tichým zafrkáním a pohozením hlavou.  Na stejném místě máš i všechny své věci. Převlékneš se, připásáš si popruhy se zbraněmi a nasadíš klobouk. Najednou je tady opět někdo jiný. Jacob White zmizel a nahradil ho maskovaný muž se stříbrným odznakem tajné policie ukrytým v kapse. Drahý, naškrobený oblek uschováš a osedláš Pascala. Je na čase vyrazit.

Vyjedeš do zasněžených ulic Jeruzaléma. Koně ženeš, jak jen to podmínky umožňují. Dopis zněl ostatně jako něco urgentního. V tuhle dobu nejsou ulice ještě tak úplně vylidněné, tak se musíš několikrát vcelku nebezpečně proplétat provozem, ale podaří se ti nezpůsobit žádnou dopravní nehodu. Alespoň ne nějakou, o které víš.

Pak už se začneš blížit místu, které Edgar zmínil ve svém dopise. Předměstí je na rozdíl od centra doslova vylidněné. Nejsou tu obytné budovy, takže v tuhle dobu tu kromě několika opozdilých dělníků prakticky na nikoho nenarazíš. Kolem tebe se táhnou nevysoké budovy. Často to jsou přízemní, cihlové stavby připomínající skladiště.

Projíždíš ulicemi, kde jsou ve sněhu stále ještě vyjeté stopy od četných vozů, které zde musely přes den projíždět. Nikde se nic zvláštního neděje. Z nebe se snáší poklidně bílé vločky a slyšíš odfrkování Pascala, kterému stoupá od nozder pára. Docela jsi ho prohnal, ale je to dobrý kůň. Není to nic, co by nezvládl. Jinak je zde ticho. Až nezvyklé ticho.

To ale nevydrží dlouho. V jeden moment uslyšíš prásknutí výstřelu a pak záhy další. Zvuk se odráží od budov, láme se, ale přibližný směr není problém určit. Vyjedeš tím směrem, aby ti ho potvrdilo záhy několik dalších ran. Vypadá to, že tu probíhá nějaká přestřelka. A skutečně záhy se tvé domnění potvrdí. Uprostřed jedné z ulic je zastavený kočár se čtyřspřežím, z nějž už dva koně leží na zemi mrtví. Do sněhu se vsakuje spousta horké krve, ze které v mrazu stoupá lehký mlžný opar.

Vůz je viditelně pod palbou. Nejspíš ale z opačné strany ulice, na které je jedna z vyšších budov. Za vozem se krčí drobnější postava v dlouhém kabátu. Na její tváři se zlatě cosi leskne. Něco jako zlatá maska? Postava v tuhle chvíli přebíjí pušku a k tobě je tak otočená zády a neví o tobě.  A nejenom o tobě. Všimneš si, že v uličky kousek vedle tebe vyšla skupina asi tří mužů. Nijak výrazně oblečených. Vypadají jako někdo z Industriální čtvrti. Tedy až na to, že mají v rukou palné zbraně. Jeden z nich zvedl paži a namířil na postavu u vozu…

Moreen Ellsworth

Vyhoupla ses přes parapet do místnosti a opatrně za sebou zavřela okno. Byla zde tma a teplo, ve kterém tě promrzlé tváře začaly slabě štípat. Tobě nedělaly ale místní podmínky nějaký větší problém. Rozhlédla ses a uvědomila si, že budeš nejspíš v nějakém salónku pro zdejší paní domu a její koníčky. Je tu menší knihovnička, tedy alespoň dle místních poměrů. Na dřevěném stojanu vidíš malířské plátno natažené na rámu, na kterém je rozpracovaná malba nějakého zátiší s ovocem. To je naaranžované na jednom z kulatých stolků. Malba nevypadá zrovna povedeně, a tak asi skutečně půjde jen o kratochvíli, kterou prostě žena tráví svůj volný čas.

Viditelně ale v místnosti nejsou žádné cennosti. Nic malého s vysokou hodnotou. Je tedy třeba jít dál. Dveře místnosti nejsou zamčené a tak, když je otevřeš, nahlédneš do světle vymalované, prázdné chodby, která je také zalitá šerem. Na jejím konci je vidět zbytek světla z patra níž. Tam budou jistě schody a místo, kam se nebude zrovna radno vydávat, pokud by sis nechtěla popovídat s někým z místních obyvatel.

Projdeš tedy dál a za jedněmi z dveří najdeš ložnici. Je to prostorná místnost. Velká postel. Dvojice skříní, vyřezávaná padáván a toaletní stolek s oválným zrcadlem. To už vypadalo slibněji. Pokud si nechtěla brát nějakou garderobu, tak skříně nenabízely moc užitku. Naopak ten toaletní stolek vypadal slibně. Zvlášť, když jeden ze šuplíků nešel otevřít a malá klíčová dírka značila, že tam by mohlo být už něco mnohem zajímavějšího. Paní domu ale nebyla moc ostražitá. Sice šuplík zamknula, ale stačilo podívat se do nočního stolku u postele a našla si drobný klíček, který bez váhání zapadl do zamykacího mechanismu šuplíku.

*Cvak*

Ozvalo se tiše a ty si šuplík vysunula. Bylo tam množství dopisů a na nich trůnila zelená šperkovnice. Tohle vypadalo jako úspěch. Otevřela si ji a kromě pár dalších dopisů se to v ní lákavě zablesklo. Bylo zde několik zlatých prstenů, dva páry náušnic, perlová brož a pak asi nejzajímavější kousek, zdobený kolier s velkým vsazeným kamenem a spoustou drobnějších broušených korálků na jeho závěsech. Mohl to být smaragd anebo také sklo. Těžko říct. Rozdíl v ceně by byl ale propastný.

Zatímco si stála nad šperkovnicí, která upoutala tvou pozornost, najednou se zase dostavil ten divný pocit, po kterém se ti zježily vlasy na zátylku. Ohlédla ses a…

Před oknem stála vysoká silueta připomínající muže v kabátu.

Roztěkaně se rozhlížím kolem nás, ale… Je tak těžké se soustředit. Zvláště, když se musím krčit mezi Yan a vozem a bojím se i vystrčit hlavu. Bledé světlo měsíce se odráží od sněhu, avšak jinak ulice působí tak… Děsivě prázdně. Do ticha chrčí umírající kůň, který už jen těžce dýchá a občas sebou cukne. Snažím se zhluboka dýchat, zklidnit dech. Chci se utěšovat tím, že Yan to přeci zvládne, přijdou nám na pomoc a všechno dobře dopadne… Jenže tohle není žádná scéna ze sešitového románu, tohle je… Skutečné. Kočí je mrtvý. Zabili i koně. A nás chtěli zabít také.
„Jistěže se něco muselo stát… Vždy se něco musí stát!“ zadrmolím, zatímco napjatě sleduji Yan naklánějící mířidlům k hledí zvednuté pušky. Zamrkám. Jak skrze tu masku může… Dlaně mi vystřelí k uším. Pozdě. V pravém uchu slyším krátkou chvíli jen tiché pískání, díky kterému málem přeslechnu i suché konstatování Yan. Jeden dole. Jeden mrtvý. Potřesu hlavou. Po chvíli ten strašný pocit zase odezní, dost na to, abych mohla promluvit a…

Další dvě rány. Tentokrát už zatraceně blízko. A já si čím dál palčivěji uvědomuji, že… Tohle nemůžeme vydržet dlouho. Jednou zazní výstřel a kulka nemine.
Můj pohled se setká s tmavýma očima Yan, které musí znít moje slova jako naprostý nesmysl. I přesto ovšem souhlasí. Jak moc špatná musí naše situace být, že mě jen tak… Počkat, jakože mám běžet? Do toho domu? Zamrkám a ztěžka polknu.
„Prostě… Postarat. Já…“ ne, vůbec nevím, co dělám. Ale musím něco udělat. Prostě… Musím. „Dobře,“ špitnu tiše a očima zalétnu směrem k vysoké budově. Vypadá to… Vypadá to jako kousek. To bych mohla zvládnout. Prostě to přeběhnu dřív, než by na mě někdo stačil zacílit. Ostře se nadechnu a natočím se tím směrem, jednou rukou se opřu o studenou mokrou zem. Zimu takřka necítím, i když rty mám promodralé chladem.

Jedna.

Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se právě chystám udělat. Tohle je šílené. Já jsem šílená.

Dva.

Trhnu sebou, když se do kočáru zakousne další výstřel. Kdy se můj život změnil… V tohle? Věznění. Únos. Přestřelka. Život sice není sešitový román, ale momentálně si připadám jako by mě někdo zavřel do jeho stránek.

Tři.

Odrazím se od země, málem mi to na sněhu podklouzne, když se ve stejnou chvíli ozve další prásknutí pušky, po kterém mi v uších zvoní umíráček. Přesto se vymrštím vpřed a už nezastavím. Běžím. Podpatky se smekají po dlažbě a sukně se mi plete mezi nohama. Musím si ji přichytit rukou a nadzvednout přesně tak, jak to dámy nedělají. Jenže dámy nemusí obvykle sprintovat ulicí, zatímco po nich někdo střílí. Rozepnutý kabát za mnou divoce vlaje stejně jako vlasy. Srdce mi divoce buší, svaly se napínají. Běžím jako o život. Doslova. A nejen o svůj, ale i o ten… Yan.

Narazím do zdi budovy a na chvíli se k ní přitisknu. Opírám se o ní čelem, zatímco zadýchaně funím a snažím se popadnout dech. Sebrat se. Pohled mi padne na otevřené dveře, ke kterým podél zdi vykročím. Protáhnu se jimi rychle dovnitř, do tmy a ticha rušeného výstřely. Prsty si vjedu do vlasů, abych je shrnula z tváře, když se ocitnu uvnitř. Napětí ze svalů nevyprchává, vkročit do té tmy mne stálo nemálo kuráže. Odvahy, o které jsem si nikdy nemyslela, že ji v sobě mám.

Dokázala jsem to! Jsem uvnitř, ovšem vím… Že nemám čas. Nikdy jsem ho neměla. Ví o mě? Všimli si, že jsem vběhla dovnitř? Připadám si náhle tak pomalá, bezradná. Řekla jsem Yen, že se o to postarám, ale… Ne! Proboha, Del! Teď ne. Soustřeď se. Okřiknu se v duchu a přinutím se dlouze vydechnout. To, co se chystám udělat… Není to jako s Bartholomewem. Dokonce ani jako v sanatoriu. Není to instinkt ani podvědomá touha se bránit, tohle… Tohle je úmysl. Chystám se ty muže zabít.
Myslím na Dumah. Chybí mi její stojatý klid, k tomu mám opravdu daleko, ale… Ani ona to nedělala z pouhého popudu. Necítila při tom radost, touhu ba ani lítost či lhostejnost. Necítila nic. Jen dělala… Co musela. A to bylo vše. A… Ani já nemám na výběr.
Opakuji si to, když opatrně našlapuji a kráčím tmou. Snažím se v tom temném prostoru zorientovat. A zároveň již s ničím neotálím, představa, že na mne kdykoliv může někdo vyskočit… Odkudkoliv… Že po mně budou střílet, jakmile jim dojde, že tu jsem… „Ah bože…“ zamumlám.

Představuji si tu budovu jako… Velkou sklenici plnou… Můr. Racky sedící na střeše. Vím, co dělat. Natáhnu se po melodii rodící se v mém nitru, písni, která jen čeká na ty správné tóny. Představuji si to tak a pod jazykem cítím pachuť tlejícího listí. Chvíli si ten popěvek broukám jen v duchu, čekám… Čekám na ně, na jejich šepot, než nechám píseň splynout ze svých rtů, zatímco vzpomínám na vojenské ležení... Kdysi dávno. V jiném čase i životě.

♪♫♫♪

Vera De Lacey

„Do problémů? Se mnou? Nevím, co mě tak prozradilo.“ Usměje se šibalsky muž před tebou a pan Atkinson má nejspíše co dělat, aby dál zachovával výraz hodný hráče pokeru, než tedy nakonec souhlasí s tím, že pro tebe tvou zakázku přeci jen vezme.

„Ehm…“ Zarazí se černovlasý muž, když použiješ slova, která si pamatuješ ze vzpomínek. Tentokrát vypadá poprvé za dobu zde skutečně překvapeně. Mrkne a prohlédne si tě přimhouřenýma očima, než se jeho soustředěný výraz přelije zase do typicky lehkovážného.

„... no asi úplně nepoznala, ale tak chápeme se.“ Protáhnou se mu rty do širokého úsměvu, který ti připomene jeho úsměv tehdy, když říkal ta stejná slova na schodech Zlatého města. V očích mu pobaveně zajiskří, než projde nonšalantně a nezvykle tiše kolem tebe.  

„Děkuji, dámo. Přeji klidné svátky i vám. Užijte si jeruzalémské Vánoce. Stojí za to.“ Mrkne na tebe, zatímco si nasazuje zpátky klobouk. „No znáte to. Práce, práce. Tady Liam by mohl vyprávět.“ Křivě se ušklíbne a Atkinson si jen povzdechne.

„Liame, postarej se tedy tady o dámu, jako kdyby to byla práce přímo pro mě. Moje záležitost počká. Někdy věci nejsou tak žhavé, jak se na první pohled zdají.“ Mlaskne a Atkinson jen přikývne.

„Jistě Roberte, nemusíš se bát.“

A pak už muž zmizí dveřmi. Je pryč stejně rychle, jako se objevil a ty zde zůstaneš sama s panem Atkinsonem.

„Takže? Jak přesně jste si to představovala? Jaké materiály? Máme tu zrovna čerstvě dovezené hedvábí z východních provincií. Nebo snad něco těžšího? Taft? Ukažte. Vidím, že máte nějaký náčrtek? To je… nezvyklé.“ Vzhlédne k tobě, ale pak se potěšeně usměje.

„Vidím, že jste o tom ale přemýšlela. Zajímavý návrh… Hmmm. Pojďte. Něco vybereme. Tohle si zaslouží nějaké luxusní materiály.“ Ukáže ti ke vzorníkům látek a pak skončíte i u samotné stěny s látkami, kde se snažíte vybrat ty nejvhodnější v odstínech, jenž splňují tvou představu. A nejsou to jen látky. Vhodné knoflíčky. Detaily. Je vidět, že Atkinson to bere vážně a když viděl, že se o věc zajímáš, chce to evidentně s tebou probrat do posledního detailu, aby bylo vše dle tvé představy.