Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„S trochou štěstí na to, až přijde pomoc.“ Ušklíbne se Yan a posune se o kousek, aby ses mohla lépe krýt za ní a za vozem. Rozhlížíš se po okolí, ale je těžké něco zahlédnout. Sice měsíc svítí a vykresluje obrysy scény ve svém stříbrném světle, ale střelci nikde viditelně nestojí. Budou jistě dobře schovaní v budovách kolem. Dalším faktorem, který tu úřaduje je tvé rozrušení. Je to poprvé, co jsi v podobné situaci. O přestřelkách v městských ulicích si zatím četla tak akorát dobrodružné romány. Tohle ale bylo něčemu takovému na hony vzdálené.

„No, nejsou tady. Alespoň zatím.“ Otočí se na tebe Yan krátce, když zmíníš jistou věc, která měla tomuto přeci jen zabránit. „Něco se muselo stát…“ Zavrčí a zvedne pušku k rameni. Co tě ale zarazí je, že se k mířidlům přiklání stranou se zlatou maskou místo té, kterou má odkrytou. Vydechne. Od úst jí vystoupá obláček bílé páry a pak práskne výstřel. Takhle z blízka je to pořádná rána.

„Jeden dole.“ Šeptne a ohlédne se na tebe. „Cože? Postarat?“ Nevěřícně nakrčí čelo, aby vzápětí v odvetě zazněla tentokrát dvojice ran. Jedna z kulek vykousne kus dřeva kraje kočáru kousek nad hlavou Yan a jí se za krk snese jen déšť třísek. Přikrčí se ještě víc a trochu se stáhne.

„Nevím, jak to myslíte, ale… dobře. Snad víte, co děláte. Budu vás krýt.“ Kývne na tebe a přebije. „Až řeknu, tak vyrazíte. Vypadá to, že většina by měla být v té zděné budově lehce naproti.“ Podívá se do tmy na jednu z budov, která se oproti jiným tyčí o dvě patra výše než většina místní zástavby a jistě tak umožňuje střelcům výhodnější pozice.

„Tak na tři. Jedna.“ Vyhlédne, aby si udělala lepší přehled o situaci a zároveň dala šanci střelcům ve tmě.

„Dva.“ Ozve se výstřel a další kus kočáru kousek od Yan to odnese. „Mám tě.“ Jen se zašklebí a zvedne pušku ke zlaté masce.

„Tři.“ Hlesne pak a ty vyběhneš. Jako na závodě vzápětí zazní výstřel pušky Yan, po kterém ti akorát zapíská v uších. Běžíš. Běžíš směrem k uvedené budově. Je to těžší, než se zdá, protože na sněhu to pořádně klouže a šaty nejsou na tohle zrovna ideální, ale adrenalin umí vykřesat i z netrénovaného těla sportovní výkony.

Ozve se několik výstřelů, ale většina nejspíš bude mířit stále na vůz, od kterého je dle další rány střelba také opětovaná. Přesto nikdy nevíš, jestli jedna z kulek nepatřila tobě.

Doběhneš k budově. Vypadá to jako nějaké menší skladiště s nástavbou. Měla si možnost zahlédnout záblesk výstřelu z vyššího patra, takže tu budeš správně. Dveře jsou otevřené a jinak je zde ticho a klid. Tedy kromě přestřelky, které jsi součástí.  

Zase od začátku

„Romantizované výjevy nám pomáhají ve všech ohledech Jeruzaléma. Možná i proto stojíme v překrásně zdobeném sále kde sloužící roznáší vybrané nápoje a pokrmy. Pod námi je špína a chaos. Přesto si tímto kouskem krásy romantizujeme samotnou existenci města jako takového. Myslím, že s anděly to bude něco podobného. Chceme, aby vše kolem bylo co nejkrásnější a nejdokonalejší. Právě proto že jinak by to mohlo být prohnilé a ošklivé. Stejně je to i s válkou. Pojednává se o ní jako o něčem velkolepém, dobrém a důležitém. Jenže je to jen krev a špína. Na bojišti na sklonku dne nevítězí nikdy z účastněných.“ Nevím kde se ve mně vzalo tolik buřičských slov, ale prostě tam jsou. Raději ale zmlknu a zahledím se na plaketu na rámu obrazu. Ano, je krásný a fascinující. Jenže tady nemá má společnice tak úplně pravdu. Zlaté Město a jeho obyvatelé jsou krásnější a vznešenější než cokoliv, co dokáže umělec přenést na plátno. Nejsou dokonalí, ale daleko k tomu nemají.

„Omlouvám se.“ Řeknu jí, když převezmu dopis. Tuším, co v něm bude. Zapeklitá situace. Edgar si zjevně oblíbil mě povolávat v takových chvílích. Nelíbí se mi, že musím porušit slib otci a vypařit se z této akce. Třeba se ale vrátím dřív, než si toho někdo všimne. Spíš ale ne. Přesto nemám moc chutí nic vysvětlovat svým rodinným příslušníkům. „Bohužel mě povinnosti volají jinam. Snad se nebudete zlobit. Sice bych rád pokračoval v debatě nad krásou i prohnilostí světa i umění ale tohle je neodkladné. Snad později.“ Otočím se omluvně na Irene. „Bylo mi potěšením.“ Rozloučím se a vyrazím pryč.

Nedá se nic dělat. Když mě naposledy Edgar takhle vytáhnul málem mě to stálo život. Týdny léčení a další týdny cvičení abych se dostal do formy. Ukrývaní v hotelu u přístavu. Nechci to zažít znovu. Jenže to budu muset být lepší. Protože přes všechno to nebezpečí cítím, jak mi srdce buší v hrudi. Uvědomím si že jsem na takovou obálku čekal. Hlavně to že jsem se na ní vlastně těšil. Zpět do akce. Vrhnout se po stopě a lovit. Však jsem policejní čuba. Co víc si ode mě přát?

Plán je jasný a snadný. Venku chytím kočár. Nechám se odvést od Samuelova domu. Vezmu si své věci a nechám tam slušivé šlechtické oblečení. Nemusím ani přemýšlet v čem se budu cítit lépe. Pak osedlám Pascala a vyrazím na místo. Co nejrychleji a co nejopatrněji. Hádám, že až dorazím na místo sám poznám, kde mě je třeba. Protože kdyby to tak nebylo Edgar by upřesnil o co jde.

Jakmile mám jistotu, že mě nikdo z přítomných v sále neuvidí zrychlím sbíhám schody na ulici po dvou. Mám chuť si zlehka pískat. Sám jsem netušil, jak moc mi nějaký pořádný úkol chyběl. Vlastně jsem myslel že si do jisté míry volno užívám. Jenže opak je pravdou a já to teď naplno cítím.

Dech se srážel na sklu, které nepatrně záblo do prstů. Smutek v očích se odrážel od tabulek, zatímco závist a zapomenuté vzpomínky se drali na povrch. Sklo pod prsty lehce zavrzalo, zvuk snad vzbudil pozornost v domě, nedozvěděla jsem se. Protáhla jsem se pod druhým, radši jsem se nezastavovala, nenahlížela. Neměli tu být, ale jsou. Rozhodli se pro klid a teplo domova, chápala jsem je. I já bych se rozhodla pro to samé, mít tu volbu. Ovšem neměla jsem ji. Už dlouhá léta a ještě delší zimy ne.

Vzhlédla jsem k vrchním patrům, tam byl můj cíl. Pokoj, ve kterém jsem předešlého dne zahlédla paní domu. Věřila jsem, že tam je ložnice, že tam bude něco cenného. Strom byl mou volbou, kluzkou ale bezpečnější, alespoň pro cestu vzhůru. Opatrně po větvi, děkovala jsem svému podvyživenému tělu, že jsem tak lehká. A nakonec usednout na studený parapet. Dostat se dovnitř byla jen chvilka, stačil drátek, který jsem s sebou nosila a západka už byla uvolněná. Položila jsem ruce na okno a zhluboka se nadechla. Stačilo lehké šťouchnutí a byla jsem uvnitř. Jen, aby se otevřelo více a já se protáhla. Nebylo třeba jej otevírat dokořán, dovolit teplému vzduchu uniknout.

Ohlédla jsem se, podmračená s divným pocitem, jako kdyby mne někdo šimral na krku. Rozhlédla se, ujistila se, že jsem tu sama. Pootevřela jsem více okno, zaposlouchala se. Ještě kousek pootevřít, nohu přes parapet a teplo mne objalo stejně vlídně jako matka objímá své dítko. Přehodila jsem i druhou nohu, opatrně, potichu seskočila. Chvilka nehybného ticha, poslouchání a vyčkávání. Ne, nikdo neví, že jsem tu. Opatrně jsem zavřela okno, teplo nemusí unikat. Znovu jsem chvíli zůstala stát a koukala z okna. Těžko říci, jestli jsem hledala pozorovatele, nebo se jen utápěla ve vzpomínkách. Prober se, máš tu práci. Okno bylo dovřené, na západku, jen lehce, abych jej dokázala co nejrychleji opět otevřít. Teprve pak jsem se rozhlédla po místnosti.

Pohledem se zaseknu na bezvládné ruce, z níž odkapává krev. Kočí. Stisknu rty k sobě tak silně až zbělají, srdce mi tluče a tluče jako by se chtělo dostat z hrudi ven. Zakousne se do mě mráz, ta ostrá štiplavá zima deroucí se okamžitě pod rozepnutý kabátek, od úst mi stoupají bílé obláčky. Sotva si toho ovšem všímám, pohledem těkám po setmělém prostranství, které ozařuje bledé světlo měsíce. Roztřeseně se nadechnu, známý pocit visící ve vzduchu, který mne obklopí, připomíná objetí starého přítele. Vítej, doma, dcero. Je to tak… Správné, že tu jsem. Až teď si uvědomím, jak moc mi ten zvláštní pocit ve vile u moře chyběl…

Ozve se výstřel. S vyjeknutím nadskočím. Jako když po vroucném objetí přijde facka, co vás pošle na zem. Přesně tak mne Nový Jeruzalém vítá. Jsem jako ta marnotratná dcera stojící na prahu a čekající přijetí do tepla ze sálajícího krbu.

Koně bolestně řičí a hrabou kopyty o zem, do sněhu se vpíjí krev. Tolik krve… Zvuk jejich umírání je příšerný, drásá mi uši. Všimnu si vozu, co stojí napříč cestou a hruď mi sevře uvědomění, že jsme… V pasti. Uprostřed prázdné nákladní čtvrti někde na okraji Jeruzaléma. Yan? Kde je… Myšlenku už nezvládnu dokončit. Kousek ode mne to opět práskne až se v tom úleku pustím madla a poskočím. Ani se neodvážím uvažovat nad tím, zda mne výstřel nezasáhl proto, že neměl nebo se střelci na dálku špatně mířilo.

Škubnu sebou, když zaslechnu ženské zasyknutí. V další chvíli mě už Yen strhává k zemi, ke straně vozu. Poslušně se vedle ní přikrčím. V zmrzlých prstech nemám takřka žádný cit a všude mi zavazí rusé vlasy.

„A to jsem tam měla čekat na co? Až tady všichni umřou, zatímco se budu krčit ve tmě?“ zadrmolím rozrušeně. Přinutím se nadechnout a zase vydechnout, zatímco po vzoru jen těkám očima ve tmě držící se u velkých budov strážících ulici z obou stran.

„Co teď? Neměli tady být vaši lidi, aby se právě tohle nestalo?“ kousnu se do rtu. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů. Proč se všechno muselo vždy tak… Pokazit? Tohle tím Lucifer myslel, když říkal, že všichni nakonec zaplatíme za své hříchy? Pod jazykem cítím hořkost a svaly ve tváři mi tuhnou, jak se z ní vytrácí výraz. No ano, co jiného, než trest by tenhle život měl být… Stisknu si mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu.

„Když přijdou blíže… Myslím, že se o ně zvládnu postarat,“ zašeptám nemyslitelné. Nejsem bezbranná. Pro Dumah by pár mužů nepředstavovalo žádnou hrozbu. Myšlenka na ni mne zvláštně uklidňuje. Stačilo by… Rozezvučit melodii rodící se ve mne samé, přivolat ty hlasy a přimět je, aby se k mé písni dostali. Ale… Co Yan? Zvládla bych tentokrát… Ne jako Bellovou… Sevřu prsty v pěst. Ne. Musím si věřit. To já poroučím smrti, ne ona mě.

Vera De Lacey

„Vážená paní, opravdu vám nemůžu pomoci. Klidně vám poradím nějaké podniky kolem, ale obávám se, že s tak šibeničním termínem na tuhle komplikovanou zakázku jen tak nepochodíte.“ Zavrtí hlavou Atkinson, zatímco vás černovlasý muž se zájmem sleduje. Vaše pohledy se setkají.

„Skutečně? Ženu jako vy bych si určitě pamatoval. Až do smrtelné postele.“ Usměje se na tebe široce bez jakýchkoliv rozpaků, ačkoliv tu nejste sami.

„Ale jestli je tohle nějaká narážka a chtěla byste… Já nevím, společnost, tak jsem otevřen návrhům. Vidím, že potřebujete jistě rozveselit.“ Sklouzne pohledem k tvému černému vdovskému oděvu, než se zvedne ze židle a dojde k vám. Ta výška by zhruba seděla, co si tak pamatuješ.

Nakloní se, aby si prohlédl tvůj skicák, který už ale držíš zavřený. „Mohu?“ Natáhne ruku před sebe a počká, zda mu jej podáš. Ať už ano, nebo ne, otočí se na Atkinsona, který vaše divadlo sleduje s vážností zkušeného gentlemana.

„Liame, cože to tady dáma potřebuje?“ Otočí se neznámý muž na majitele podniku.

„Večerní róbu a ne jednoduchou smím-li říct. A ne, jsme plně vytížení. Nemůžu…“ Trochu se ohradí Atkinson.

„Ššš, vím, že je teď náročná doba. Blíží se Vánoce a tak, ale přece tady dámu neodmítneš. Vím, že by si neodmítl mě. Tak… ber to jako práci pro mě. To by šlo ne?“ Usměje se na něj zářivě černovlasý muž a Atkinson jen cosi nesrozumitelně zabručí a vymění si s mužem po tvé pravici pár tichých pohledů.

„Dobře… dobře, ale žádnou slevu odečítat nebudu. A bude to s expresním příplatkem.“ Souhlasí nakonec resignovaně.

„Skvělé, dáma má jistě dost na to, aby si róbu koupila za plnou cenu.“ Pronese trochu neomalenou poznámku muž beze jména a otočí se s úsměvem na tebe.

„Tak, myslím, že tu nakonec máte, co domlouvat, nemýlím-li se. Berte to jako… vánoční dárek od náhodného kolemjdoucího. Prý se kolem Vánoc dobré skutky počítají za dva.“  Pokrčí rameny. „Osobně ale doufám, že alespoň za tři. Minimálně.“ Ušklíbne se pobaveně, než se natáhne pro klobouk, který si před tím odložil při příchodu. Viditelně ta urgentní záležitost asi nebude tak urgentní.

Delilah Blair Flanagan

Yan vyskočí rychle do tmy venku. Ani na tvá slova nereaguje. Buďto je odignorovala a nebo prostě jen neslyšela, protože se v tu chvíli ozvala další rána a ty si uslyšela bolestivé zaržání koně.

Na moment jsi zůstala sama ve voze, ale to bylo přesně to, co sis zakázala dál dělat. Zůstávat sama ve tmě. Otevřela si tedy dveře a vykročila ven. Všude kolem byla tma. Pouze vůz měl na sobě jako vždy zavěšenou lucernu u kočího. V jejím světle si zahlédla nehybnou ruku, která visela přes do prostoru přes kraj kočáru. Krev, která po ní stékala byla jen pomyslnou tečkou za větou pro případné naděje, že by ten muž mohl být živý. Nebyl. Věděla si to.

Díky měsíci, který se blížil úplňku ale bylo vidět na okolí, když si oči přivykly. Vypadalo to, že jste v zástavbě nějakých rozlehlých starých budov. Rozhodně to nevypadalo jako obytné budovy. Ne, tohle musel být okraj města, ne které se snášel tiše sníh a mrzlo až praštělo.

Nabrala si do plic vzduch, který měl v sobě něco povědomého. Bylo to jako vždy. To něco, co si na tomto místě cítila, ale nikdy nebyla schopná to pojmenovat. Co tě vítalo zpět a dávalo ti okusit pocit toho, jaké je to být zase doma. Nový Jeruzalém. Vrátili jste se.

Zazní další výstřel a v jeho odpovědi zahrabe další z koní v čtyřspřeží kopytem, než se se zaržáním složí na zem, kde ho drží jen postroj, ve kterém je zapřažen. Vidíš, že už dva z vašich koní leží mrtví anebo právě umírají a hrabou kopyty ve smrtelné křeči. Po zemi se pod nimi rozlévá černá kaluž.  Zůstal vám jen z každé řady jeden. Kočár už jen tak nikam nepojede. Všimneš si také, že dál od vás mu někdo přistavil do cesty kus nějakého nákladního vozu, či co. Důvod proč kočí zastavil, což ho stálo život.

Práskne výstřel a kus kočáru asi metr od tebe rozštípne další vypálená kulka. „Tady!“ Uslyšíš syknutí a pak tě ruka Yan prudce stáhne k ní ke straně vozu, u které se krčí.

„Řekla jsem vám… ale to je jedno.“ Nechá tě, aby ses za ní skrčila, zatímco se rozhlíží po vašem potemnělém okolí. Je těžké říct, kde jsou a vůbec kolik jich je. Zatím na vás střílí z dálky, ale evidentně to stačí. Jste zahnané do kouta.

Jacob White

„Ah, jistě. Ráda bych řekla, že chápu, ale mám to štěstí, že vlastně vůbec.“ Pousměje se lehce rozpačitě Irene na tvou zmínku o armádě a na tvou výzvu se zahledí zpět na obraz za vámi. Ty máš zatím čas začít přemýšlet o tom, s kým tě to vůbec tvá matka tak okatě seznamuje a začínáš už dobře tušit její postranní úmysly. Ačkoliv úmysly. I v dnešní době není dohodnutý sňatek ničím ojedinělým, a tak nezbývá než doufat, že tohle nebude ten případ. Když ti ale v hlavě sepne s kým, že to tu teď stojíš, zdá se ti nemyslitelné, že by něco takového pro tebe domluvili. Je to totiž lady Irene Essington. Mladší sestra vévody Williama Essingtona, jednoho ze současné Rady sedmi a tím pádem i tvého nepřímého zaměstnavatele.

„Hmm, tohle dílo vidím poprvé, takže vás asi příliš neohromím znalostmi pane White. Ani zde není plaketa z názvem. Řekla bych, že se jedná o anděla, který přišel pro duši umírajícího, aby ji doprovodil na nebesa? Klasický výjev, ale… Někdy asi více romantizovaný.“ Ohlédne se na tebe a na rtech jí hraje mírně zamyšlený úsměv. „Ale, kdo ví… Vlastně celá tématika andělů je dost romantizovaná. I tady v Novém Jeruzalémě…“

„Pane White? Omlouvám se, že ruším.“ Ozve se zpoza vás hlas sluhy v naškrobeném obleku. „Mám tu pro vás dopis. Prý je to urgentní.“ Odmlčí se a tebou projede silný pocit deja vu. Už poznáváš starou známou obálku. Je to už nějaký čas, co jsi dostal poslední, ale v podobně nevhodném okamžiku, tě Edward zastihl naposledy před třemi měsíci.

„V pořádku. Nenechte se rušit pane White.“ Kývne na tebe Irene chápavě a zahledí se zpátky na malbu, dávajíc ti prostor věnovat se obsahu psaní.

Nahlédneš do obálky a je v ní zpráva, která tentokrát nezní jako nějaká zkouška. Vypadá to, že budeš potřeba v jižním předměstí. Jedná se o odlehlou periferii Nového Jeruzaléma využívanou především pro skladiště a výrobní podniky než jako obytnou zónu. Údajně tam v uvedené části hrozí možné ohrožení bezpečnosti a tvým úkolem je být co nejdříve na místě, pokud by k něčemu takovému došlo. Je to dost vágní popis toho, co se tam od tebe čeká. A fakt, že ti Edgar něco takového nechal poslat až sem tomu příliš nepřidává. Běžně operuje s více neurčitými zprávami a preferuje osobní briefing. Tohle je skutečně podivný večer.

Den a půl strávený v kočáře, to není příjemná představa. Přesto se vůči tomu nijak nebouřím, ani já nechci strávit na cestě více času, než je nezbytně nutné bez ohledu na vlastní pohodlí. Sir Farnharm. To jméno mi stále rezonuje myslí, zatímco se snažím urputně přijít na to, co bych mohla mít já s kterýmkoliv z Farnharmů společného. Protože nemám. Nedává to smysl, a proto se mé myšlenky nakonec vždy stočí k Alexanderovi, přeci jen on znal… Celou pravdu.
„Pohodlné to zrovna sice není, ale musela jsem spát už na horších místech, než je kočár,“ pokrčím rameny. Však o kolik by to mohlo být horší než tvrdá postel v sanatoriu bez polštáře a deky nebo to, v čem mě nechal spát Fernsby?...

… no vlastně o dost.

Čím déle jedeme, tím palčivěji si začínám uvědomovat, že přes veškerá prožitá příkoří jsem si přeci jen za posledního čtvrt roku zvykla zpátky na svůj životní standard, který zahrnoval měkkou postel, volnost pohybu a možnost kdykoliv se zvednout. Z toho věčného sezení jsem akorát celá ztuhlá a rozlámaná, cítím nepříjemné napětí sbírající se v zatuhlé šíji a bolí mě hlava, jak se sveřepě snažím neusnout. Pomalu se měnící krajina míhající se za oknem kočáru je příjemným zpestřením jinak nudné úmorné cesty. Tedy aspoň dokud slunce nezmizí za obzorem a den se nepřehoupne v noc.
Sleduji matné zlaté záblesky masky shlížející na mě ze tmy a tiše si broukám, myšlenkami zpátky v sanatoriu, zpátky v malé tmavé cele, kde neexistoval čas. Nevím, jestli Yan spí nebo to jen předstírá, pro mne si dřímota přichází až s oblohou barvící se něžnými odstíny vycházejícího slunce, kdy už spánku nedokážu vzdorovat a usnu pokroucená na sedadle.

Yan je tichá společnice, ale nevadí mi to. Ticho panující ve voze není nepříjemné, je to prostě jen… Ticho. Zvuk kol a klapotu kopyt společně se zvuky, které sem občas proniknout zvenčí je monotónní a uklidňující. Během dalšího dne už ovšem nevím, jak si pořádně sednout. Záda i zadek mě bolí až hanba, neustále se vrtím, povzdychávám si a skrze sílící únavu mne pálí oči. To, že chvílemi poklimbávám a probudí mne vždy ostrá bolest vystřelující do šíje, když se mi zhoupne hlava, taky nepomáhá.

Odpoledne za oknem spatřím už i sníh pokrývající vše kolem, z šedivého nebe se místy snáší drobné vločky a vše vypadá přesně tak, jak si pamatuji z obrazů. A vlastně nejen z nich.

PRÁSK!

Polekaně nadskočím, snad i tiše vyjeknu. Chvíli jen v šoku těkám pohledem ve tmě kolem sebe, než mi dojde, že tohle je skutečné. Opravdové. Zírám na díru ve stěně vozu, která je tak zatraceně blízko. Výstřel. Mohla jsem umřít! Zamrkám. Stačil jen kousek a byla bych… Roztřeseně se nadechnu, ovšem to už je Yan v pohybu. Její zlatá maska se nebezpečně zaleskne a já jen strnule sleduji, jak vytahuje z přihrádky zbraň s dlouhou hlavní. V další chvíli i s puškou v rukách mizí z vozu ven a nechává mě tu samotnou.

„Ne, počkej…“ vyhrknu už jen k jejím zádům splývajícím s tmou za dveřmi vozu. Nemůže mě tady nechat přeci samotnou! Co když ji jen někdo chtěl dostat ven a… Ten vůz se rozjede a já… Vytáhnu se překotně na nohy – rozhodně ne tak pružně a rychle jako Yan. Jsem celá zdřevěnělá, ale šimrající pocit proudící pod kůží v rytmu zběsilého tlukotu srdce pomáhá. Fernsby! je má první myšlenka. Ten iracionální strach zaseknutý hluboko uvnitř mého vědomí.

Musím se přinutit dlouze nadechnout, abych se aspoň trochu uklidnila. Vyhlédnu z okénka do tmy, než sama pootevřu dveře, které se za Yan zabouchly. Vím, co říkala. A vím, co jsem slíbila. Ale nemůžu tu přeci čekat sama ve tmě na… Cokoliv. Kohokoliv. A pak… Nejsem přeci bezbranná! Už ne. Nejsem už jen lady Flanagan…
Opatrně vyklouznu z vozu ven, avšak zůstanu se držet madla u dveří, abych se mohla případně zase rychle vytáhnout dovnitř.