Andor.cz - Dračí doupě online

Stačilo aby se natáhl, nebo udělal prudký pohyb. Neuhnula bych, neměla bych kam. Kdyby chtěl, nikdo by nic neřekl, co na tom, že vyhasl život špinavý holky bez domova? Nikdo by pro mne slzu neuronil, nikdo by se ani nezastavil. On ale jen stál a poslouchal mé překotné kuňkání. Tu narychlo sešitou lež, řečenou ve strachu, který ani neexistoval. Malá lež, která zabrala, k mému překvapení. Snad mi uvěřil, nebo to jen hrál, nevěděla jsem. Možná jen chtěl, abych uvěřila, ztratila ostražitost. Snad proto pak řekl to, co řekl. Morgan? Ta, která se nebála zatopit i Jemu? Nevěděla jsem, jak jsem mohla. Lhal, aby mne načapal? Poslal ho On, nebo snad Vepřík, aby zjistil, jestli něco nekuju? Nebo byl opravdu od ní?

Muž ale má slova vzal, dál se nevyptával. Nezkoušel mne načapat, ani přemluvit, či přinutit mu říci pravdu. A co více, hodil mi minci, kterou jsem obratně chytila. Noc je tady! Skousla jsem minci mezi zuby, pokusila se ji ohnout, zjistit, jestli je pravá. Byla. Mám si ji nechat, najíst se, nebo ji obětovat a snížit dluh? Ne, nechám si ji. Je moje.
Mince zmizela v malé kapsičce, muž mizel ve tmě. Pomalu, jakoby jej nic netížilo. Snad jakoby mi dával možnost změnit svou odpověď. Mince příjemně tížila v kapsičce, v hlavě se mi přelévala jedna myšlenka přes druhou. Mám mu věřit? Mám mu říci, že já jsem ta, kterou hledá?

Přemýšlela jsem a on mezitím zmizel. Noc padala a já cítila, jako bych se probouzela. Mráz mne sice štípal ve tvářích, ale mě to přišlo jakoby to bylo jen lehké pohlazení od milého, kterého jsem nikdy neměla. Zkřehlé prsty opět přicházely k životu, krev v nich proudila jako za krásných letních nocích. Uhasila jsem ohýnek, promnula si prsty a naposledy si dýchla do dlaní. Byl čas jít. A kdo ví, možná na něj někde narazím.

Čas se nachýlil, noc tma pohltila ulice, jen lampy byly jako ostrůvky světla v oceánu tmy. Vyhýbala jsem se jim, proplouvala kolem nich jako zkušený námořník proplouvá kolem fjordů. Stejně tak i těm málo lidem, kteří ještě byli v ulicích. Občas jsem zůstala v nějakém výklenku, skryta ve stínu, trpělivě, než opozdilci prošli, jen proto, abych přeběhla kaluži světla a zase zmizela ve stínu. Mířila jsem do Úřednické, tam se nacházel onen dům, ve kterém bydlel pár, jež si žil na poměry čtvrtí více než dobře. Těm nebude chybět pár cetek z poliček a výkladek. Nebo nějaký šperk ze šperkovnice.

* * *

Muž potáhl z cigarety, až její konec zažhnul a osvítil mu tvář v houstnoucím šeru. Jeho oči tě pozorně sledovaly, jakkoliv jinak ležérně působil. Krčila ses vyděšeně u stěny a on se zastavil pár metrů před tebou. Chvíli se tě zamyšleně prohlížel a bylo těžké říct, co se mu honí hlavou. Klidně by se po tobě mohl vrhnout a tobě by tu nikdo nepomohl. Už si měla možnost zjistit, že křik takové otrhané holky ostatní většinou nepřiměje k nějaké pomoci ženě v nesnázích. Spíše je donutí přejít na druhou stranu ulice a zrychlit krok. Každý se tu stará sám o sebe. Stejně jako ty, která už nemá nikoho.

„Neznáš? Hmm, to je škoda. Prý se tu v okolí měla zdržovat. Měl jsem pro ni výhodnou prácičku pro slečnu Morgan. Ale pokud ji neznáš, tak mi holka moc nepomůžeš. Zatraceně. No, co se dá dělat.“ Vyfoukne dlouze oblak kouře a páry. Tobě u jména Morgan v hlavě zazvoní zvoneček. Bylo by těžké ale věřit tomu, že mluví o té slečně Morgan. O Elize Morgan, jedné z šedých eminencí Industriální čtvrti, která má pod palcem celou jednu její část a říká se, že je dobré se jí neplést do cesty, protože si ráda účty vyřizuje osobně, což je u lidí, kteří mají na špinavou práci nohsledy, a ještě k tomu u ženy, opravdu nečekané i na tyto poměry. Pokud ovšem mluví o někom takovém a pokud vůbec říká pravdu.

„Hej, postřeh. Tady máš aspoň na jídlo.“ Cvrnkne ti minci, která proletí vzduchem a tobě nedělá problém ji i přes zkřehlé prsty chytit. Přeci jen už cítíš novou energii v těle, která přichází společně s tím, jak se město propadá do noci. Najednou už zima není tak palčivá a začínáš se cítit lépe. Alespoň o něco.  

„Ať ti nejsem dlužný… Za ten oheň.“ Ušklíbne se muž před tebou na vysvětlenou a naposledy potáhne z cigarety, než její zbytek zahodí do sněhové závěje, z které se ozve jen tichá zasyčení zhašeného nedopalku.

„Tak hezký den, slečno. Snad jsem vás moc nezdržel.“ Zvedne ruku v rozlučkovém gestu k neexistující buřince, než si vrazí ruce do kapes a vykročí kolem tebe dál po nábřeží, které se noří do tmy.

Muž v kabátu se začne vzdalovat pomalou vycházkovou chůzí a s přibývající vzdáleností se z něj začne stávat silueta. Ani jednou už se neohlédl a tobě zůstala v ruce mince docela vysoké hodnoty. Za tu si můžeš dovolit pořádnou teplou večeři i něco lepšího k pití, kdyby si chtěla, nebo něco skromnějšího, ale možnost přespat někde v teple. Na druhou stranu už si měla nějaké plány na večer. Bylo jen na tobě, kterým směrem se vydáš.

Pohled na Yan mi už nepřijde tak znepokojující jako prve, byť zlatá maska zakrývající polovinu tváře působí zvláštním cizím dojmem. Vyvolává to zvědavost a dost možná i obavy, co pod ní východňanka skrývá. Nebo je to její značka? Jako když si lady Margaret vždy nechávala vplétat do vlasů česaných do komplikovaných účesů stužky v barvě svého oblečení? Nebo dcera Westových, která vždy nosila na krku sametku s přívěškem, který měl být údajně vyroben ophiria? Směšná představa, srovnávat tu někoho jako Yan s těmi lidmi. Ale jiné jsem nikdy nepotkala.

Pohledem sklouznu ke zbraním, které má u sebe. Krátce povytáhnu obočí, je pro mě tak nezvyklé vidět ženu takhle… Ozbrojenou. Ta představa, že bych snad u sebe nosila pistoli a nože já – vždyť jsem v ruce nedržela nikdy nic ostřejšího než nůž na dopisy nebo ten příborový. Tedy… V tomhle životě. Dumah zbraně neměla ráda stejně jako boj, ale uměla to. Byla přeci voják stejně jako ostatní andělé. Znamená to, že bych i já… Mohla… Měla bych se umět bránit…

Odpověď Yan mne příliš neuklidní. „Mocenské boje,“ zopakuji po ní poněkud… Nedůvěřivě. Netuším, o jakých jistých záležitostech Jeruzaléma mluví. Čím dál palčivěji si uvědomuji, jak moc byl dosud můj život… Omezený? Seděla jsem si ve své zlaté klícce uprostřed Zahrad a nikdy z Jeruzaléma neviděla více než to, co mi bylo dovoleno.

A tak tu sedím před Yan a i přes svůj odhodlaný výraz si připadám… Tak trochu hloupě. Zvláště, když si mne začne prohlížet. Hodnotit. Co vidí? Vlastně nevím, zda to chci vůbec vědět. A tak raději naslouchám jejímu povídání a vlastně ani nevím, co si o tom myslet. Všechny ty řeči o území, krytí, možném přepadení? Co se to proboha kolem města děje?
„Nemám v plánu se v případě problémů na nikoho vrhat ani si hrát na hrdinu, nejsem hloupá, takže nemusíte mít žádné obavy,“ potřesu hlavou a hořce se ušklíbnu. Vždyť jsem se nedokázala ubránit ani Fernsbymu, když mne zbil. Semknu rty. Od toho dne sice uteklo už mnoho vody, ale stále si dost jasně pamatuji tu bolest. A rozhodně to není něco, co bych si ještě někdy v životě chtěla zopakovat.

Nastane ticho. Nespouštím z Yan pohled, odhodlaná dostat své odpovědi bez ohledu na to, jak moc okázala mne bude ignorovat. Mračím se a krčím u toho nos, netrpělivě poklepávám prsty o koženou sedačku. Ostře se nadechnu a-

-Yan mi odpoví. Dvě slova. Jedno jméno.

Sir Farnham.

„Co prosím?“ vylétne ze mne nevěřícně. Musela jsem se přeslechnout. Určitě. Ne? Proč… Proč by se o mne zajímal… Kdokoliv z Farnhamů? Nevím, co jsem čekala za odpověď, ale tuhle rozhodně ne. Prsty si vjedu do vlasů, které jsem si od rána vlastně ani nerozčesala a nervózně si poposednu. Hlavou mi běží tolik otázek, až to pěkné není.
„Vždyť… To nedává smysl,“ zamumlám. Yan ovšem nevypadá, že by se o tom chtěla nadále bavit. Vlastně nepůsobí ani, že by se vůbec o něčem chtěla bavit. Nevěřím jí, že nic víc neví, ale jak ji přinutit mluvit… To opravdu netuším. „Jak dlouho vlastně pojedeme?“ zeptám se. Vůz se pohupuje, jak kola kodrcají po cestě za doprovodu klapotu koňských kopyt. Mám takové tušení, že tohle bude zatraceně dlouhá cesta. A já už teď mám problém sedět v klidu na jednom místě, jak to se mnou šije. Vidina možných problémů, setkání s Farnhamem a… Představa návratu do města jako takového. Oproti stojatému klidu ve vile to je…

Dlouze vydechnu a svůj pohled stočím k okénku, ze kterým se míhá malebná krajina. Ve vzduchu visí voda. Napětí. Očekávání i obavy…

Nechám Yan odpočívat, vypadá, že to potřebuje a já vlastně ani nevím, o čem bych s ní měla mluvit. Snad jen… Nedá mi to, abych se během cesty nezeptala na Alexandra. Tedy pana Morleyho. Zda o něm něco neslyšela, cokoliv.

Jinak… Nezbývá, než sedět a sledovat ubíhající cestu. Spát nechci, bojím se zavřít oči a ztratit, byť jen na okamžik sebe samou. Představa toho, kde bych se mohla probudit mne děsí. Snažím se tak dělat vše možné pro to, aby mne kočár neukodrcal do té mělké protivné dřímoty, ze které je tak snadné propadnout se do spánku. A když to vypadá, že Yan spí, tak si tiše pobrukuji melodie, které už celé měsíce nedokážu dostat z hlavy. Uklidňuje mě to a pomáhá nemyslet na cokoliv z toho, co bude.

Sepíšeš svou odpověď se směsicí pocitů. Dříve by ses na takovéto akce možná i těšila, ale v dnešní době jsi už opatrná. S tím vším, co se kolem tebe děje je to pochopitelné. Philip je možná pohřbený, ale stále ty průtahy se soudním řízením i strach z možné odvety Philipovy rodiny ti na klidu příliš nepřidávají. Přesto je v porovnání s dobou před třemi měsíci, kdy Philipovo tělo hnilo někde zapomenuté v lese, klidnější doba. Alespoň o něco.

Otázka, co na sebe, je skutečně příhodná. Pár honosnějších rób máš, ale ty už byly vynesené na jiné společenské akce. Za tu krátkou dobu, co si žila z Philipem, ti jich zase tolik ušít nestihli a během posledních třech měsíců si měla jiné starosti než rozšiřovat výběr své garderoby. Je ti jasné, že pokud budeš chtít něco nového, je týden skutečně šibeniční termín. Zvláště pokud bude většina šikovných švadlen zaměstnána i dalšími dámami z Jeruzaléma, které budou chtít něco nového.

Dnes večer už ale nic nezařídíš. Zítra tě po obědě čeká opět návštěva smečky právníků a jejich stále novými a novými papíry, ale dopoledne je čas. Můžeš se tedy prospat anebo dopoledne naplnit nějakou jinou činností. To už je pouze a jen na tobě. Vypadá to, že minimálně za týden budeš mít o večerní program postaráno. Třeba se ti podaří odvést myšlenky i někam jinam.

Zasuneš dopis do obálky a zazvoníš na zvonek, aby ho od tebe převzala jedna ze služek. Tuhle ani neznáš. Nejspíš nějaká nová za Elyse… Elyse, kde té je konec? Služka ho odnese a ty zůstaneš sama ve své prostorné ložnici. Lampy ji osvětlují teplým světlem. Za oknem se tiše snáší bílý sníh a tvoří na parapetu vysokou bílou čepici.

Blíží se Vánoce. Tvé první v Novém Jeruzalému. A tvé první bez kohokoliv z rodiny…

Lezavá zima se táhla od vody, zažírala se pod nesourodé kousky oblečení, proplétala se mezi kusy novin, které pod ním byly nacpané a ani malý ohýnek, ani větší zachumlání tomu nedokázalo pomoci. Rudý noc, omrzlé prsty, snad jen ty uši tak nepálily, schované pod potrhanou kápí a špinavými vlasy. Noc se pomalu plížila, opatrně přebírala vládu nad městem a vyháněla opozdilce do tepla domovů, kaváren a barů. Nastával čas, kdy šedá myška pomalu vyrazí. Dnes ale ne kvůli dluhu, dnes kvůli sobě. Zahřát své zkřehlé tělo, naplnit žaludek slušným jídlem a kapsy nějakými cennostmi. Možná i nějaký kousek oblečení, aby myška zůstala v teple.

Teď ale bylo ještě moc světla, teď jsem jen spřádala plány, vzpomínala na všechny, kdo za tímhle stáli. A mezitím jsem se snažila neumrznout. Snad kdybych se prošla, trochu se hýbala. Ne, kdepak, musela jsem šetřit své, už tak malé síly na večer. Přes den jsem si obhlédla pár domů a noc před tím také. Věděla jsem, kam mám jít, do kterého domu. Nikdo tam nebude, určitě ne.
Kdybys jen hřál o trochu více, zaškemrala jsem v duchu k ohníčku, který vypadal, jakoby měl každou chvilku pohasnout. Světla stále ubývalo a zima byla větší a větší.


"Je čas," dýchla jsem si do dlaní. Denní světlo vystřídalo podvečerní šero a to brzy vystřídá noční temno. Nastal nejvyšší čas, abych se pomalu vydala k domu, který jsem si vyhlédla. Vyčkala až majitelé odejdou a ještě o chvilku více, aby se náhodou nevrátili. V prvním patře bylo okno, špatně se zavíralo, stačilo do něj jen lehce šťouchnout a otevřelo se, o to jsem se včera postarala. Teď už tam jen dojít, je to přeci jen poměrně daleko.
"Uhm?" Překvapený pohled na toho muže nebyl hraný, stejně tak i polekané cuknutí. Moc přemýšlím, nedávám pozor. Stál tam, jako kdyby tam byl už nějakou chvíli, nevšimla jsem si jeho příchodu a to mě zprvu vyděsilo.

Podezřívavě jsem ho sledovala, držela si odstup, i když to znamenalo stáhnout se dál od ohýnku. Neznala jsem ho, nevěděla jsem, kdo to je, to ale neznamenalo, že ho neposlali oni. Nebo snad i dokonce On. Poslal tě? Přestala jsem jim být potřebná? Otázky se honily hlavou, odpovědi k nim ale žádné. Ne, nebála jsem se. Jen jsem byla smutná, že jsem nestihla to, co jsem chtěla. Holka jako já, potichu jsem se uchechtla, jakoby to snad ani nemyslel vážně. Byl slepý, nebo si ze mě dělal srandu? Nevěděla jsem, a ani jsem nechtěla. Spíše jsem hledala kudy utéci. Kudy? Tam? Ne. Tam? Ne. Nebylo kudy, musela bych kolem něj.

Hledá mě? Tolik námahy stálo, abych zachovala netečný výraz, byť sklopený zrak mne mohl prozradit. Popel z cigarety klouzavě padá k zemi, dopadá na sníh a vítr jej následně smetává pryč. Proč mě hledá? Co chce? Otázka za otázkou a další na sebe nenechali čekat. Kdo ví, že jsem tady? Kdo mu to řekl? Udělal další krok, já o krok ustoupila... ustoupila bych, kdyby za mnou nebyla chladná a netečná zeď. Pohledem jsem mu uhybala, stále jsem chtěla utéci. Práci? Ví, co dělám? A další otázky. Žádná odpověď. Mám mu říct, že našel? Nebo radši ne?
"Já... ne-neznám... hluboký nádech, neznám žádnou Moreen." Krčila jsem se u stěny, pohledem jsem od něj uhybala. Nevěřila jsem mu. Neznala jsem ho. Něco na mě hrál, určitě ano.

Moreen Ellsworth

♬♬♬♬♬

Život v Novém Jeruzalémě uměl měnit směr z minuty na minutu. V jednu chvíli byl někdo chudý, bojoval o zbytky jídla s krysami v uličkách a pak se ho chytla štěstěna, načež skončil jako jeden z těch, kteří se vozili v kočárech po rozlezlých Zahradách. Anebo se mohl příběh vydat opačným směrem, někdo bohatý, se životem v opojném luxusu, mohl o všechno jako mávnutím kouzelného proutku přijít a skončit na dlažbě, kde už na něj čekaly vyhladovělé krysy.

Tvůj život byl také jako na houpačce, akorát v posledních letech připomínal spíše jen volný pád. A dno? Kolikrát sis už myslela, že si na něj narazila, aby ti vzápětí osud ukázal, jak kouzelně naivní jsi stále byla. Přišla si o všechno. O svůj život, majetek, rodinu… a nakonec i svou svobodu. Na nohou tě drželo jen to jediné, touha po pomstě. Pamatovala sis z kázání v kostele, kam jste ještě před lety chodili s rodinou, že pomsta je nástroj boží, který nepatří do lidských rukou. Trestat je pouze v boží moci a lidé mají věřit v božskou spravedlnost. Kde ale ta byla, když tvá rodina přišla o všechen majetek? Kde byla, když tvá matka ležela na smrtelné posteli? Kde byla, když zapálili tvůj dům i s malým bratrem. Tvým posledním blízkým příbuzným. Nezůstal ti už nikdo a nic. Pouze dluhy a ta tajemná síla, která tě po každém sražení zvedla na nohy a donutila jít dál. Pomsta.

Prsty křehly v lezavém mrazu, zatímco několik vrstev vyspravovaného oblečení nabízelo alespoň jakousi ochranu před zimním počasím. Oheň praskal a osvětloval své okolí. Slunce už se sklonilo k západu a začínalo se smrákat. Rozsvěcely se lampy a město se nořilo do šera. Teplota klesala a tobě šly od úst obláčky páry. Dnes to vypadalo na mrazivou noc. Přesto to nebyla část dne, které by ses bála.

Po nedalekém nábřeží sem tam prošly siluety lidí a po řece pluly lodě, kterým se z komínů valily oblaka páry. Dnes večer ti nikdo nezadal žádný úkol. Žádná prácička na objednávku tě tedy nečekala. Pro jednou si byla paní svého času. Co ale s načatým dnem?

„Hmm, psí počasí, co?“ Ozval se z jedné strany hlas. Pomalým krokem k tobě došel muž. Vyšší postavy. Černé vlasy nakrátko střižené a tváře zarostlé strništěm vousů. Oblečený byl v černém kabátu, který mu končil nad koleny a kolem krku měl šálu. Jeho oděv působil poněkud omšele a nenápadně. Nic extravagantního. Na první pohled nebyl viditelně ozbrojený, ale tohle roční období nahrávalo těm, kteří chtěli nepozorovaně u sebe nosit nějaké menší zbraně, takže kdo ví. Rozhodně ale nevypadal, že by se na tebe chtěl vrhnout. Alespoň ne teď.

„Můžu si připálit?“ Zastavil se u tvého pečlivě udržovaného ohýnku a vytáhl cigaretové pouzdro z nějž si jednu z cigaret vytáhl a připálil o oheň. Potáhne kouř do plic a dlouze vydechne.

„Co tu děláš takhle sama? Holka jako ty by neměla v týhle části města zůstávat venku přes noc. Takovejm jako ty se tu dějou ošklivý věci.“ Ušklíbne se lehce a zahledí se na v dálce proplouvající parník. Opět potáhne z cigarety, než se na tebe opět otočí.

„Nebo snad… Jsem našel správně Moreen? Prý tu někde má být. Nevíš o ní něco?“ Loupne po tobě pohledem a odklepne popel z cigarety na bílý sníh.