| |||
Nesplacený dluh Moreen Ellsworth For we know him who said, “It is mine to avenge; I will repay,” and again, “The Lord will judge his people.” |
| |||
Seznamování „Jistě bratře, byl.“ Odvětím prostě. „Nic se nemění. Několik kilometrů země nikoho, o které se bojuje. Nepříznivé podmínky a planina která drží obě strany v šachu. Pokud někdo zvítězí bude to spíš zázrak.“ S každým slovem, které vyjde z mých úst mi dochází, že to je zbytečné. Byla to řečnická otázka. Jen aby řeč nestála. Stejně bych mu nevysvětlil, co to místo je zač. To nejde vysvětlit nikomu. Raději jsem se zahleděl přes kraj záclonky na ubíhající silnici. Chtě nechtě ve mně ale vyvolal vzpomínky.
☩
Hlasitý výstražný zvuk trubky se rozezněl nad zákopem. Vzácná káva v omláceném plecháčku se vylila, jak se všichni rychle vrhli na své pozice. Seděli namačkaní u sebe, aby se trochu zahřáli. Byl takový mráz že dokonce málokdo i kouřil. Což bylo znamení že je něco už doopravdy špatně. Únava, apatie a bezvýchodnost. Nebezpečná kombinace. Nejeden z nás prostě někde umrzl. Zavřel oči na hlídce a už je nikdy neotevřel. Teď se ale všichni hýbali. Těžký dělostřelecký granát se zabořil do země a hlína se rozstříkla jako vodní gejzír.
Byli jsme zalezlí a slyšeli svištění projektilů nad hlavami. Někdo se modlil, někdo byl ticho, jiní se hystericky smáli a někteří plakali. Viděl jsem muže, kteří svírali fotky svých rodin. Všichni chtěli jen jedno. Ať jsme to zrovna mi, koho dnes artilerie mine. Pod oblaky kouře určitě postupoval nepřítel. Brzy dojde na jatka.
Někdo zařval o průniku. Prach se zdvihal jako bouře. Hnal jsem se zákopem. Munice už mi dávno došla. Nevím, jak dlouho tenhle boj probíhal, ale bylo to až moc dlouho. Brodil jsem se přes mrtvé s vytřeštěnými výrazy a bolestnými grimasami. Někteří z nich byli téměř děti. V ruce jsem svíral dlouhou trubku s těžkým koncem. Nebyl čas na vznešené šlechtické zbraně. Přede mnou se mihl stín. Rozmáchl jsem se a udeřil. Čelist s hlasitým křupnutím praskla. Zůstala vyset a já dával další a další rány. Dokud krvavá masa, která bývala člověkem nespadla k zemi.
Ruka mi vysela podél těla. Nevím kdy se to stalo. Byla to kule nebo rána, netuším. Z posledních sil se držím na nohou. Je jich tady hodně. Moc. Dalšímu roztříštím rameno. Jeho kumpán to schytá do kolene. Podle toho, jak se mu noha prohne se už nikdy nepostaví. Dobře mu tak. Přes krev nevidím. Někde jsem ztratil helmu. Prásknu dalšího přes hlavu. Lebka se propadne dovnitř. Kůže divně vysí a oko začne šilhat a podlije se krví.
Ležím na zádech a chlap nade mnou se rozpřahuje. Paprsky světla prosvítají skrz mraky a dopadají na mé zrasované a unavené tělo. Konec. Klid a mír. Nikde jinde, než ve smrti stejně není. Někdo toho chlapa smete. Bajonet mu kouká zpod brady. Nevím, jak se tam dostal. Natáhne se ke mně ruku. Spojenec. Vytáhne mě na nohy. „Neboj chlape, dneska je konec.“ Sevře mě pevně. „Mě říkají Samuel, a ty jsi?“
☩
Trhnutí, jak kočár zastaví mě probere a opatrně vystoupím. Jsem po posledních nocích ve městě utahaný a po mém snu uprostřed bílého dne se ani nedivím že vypadám bledý jako stěna. Když uslyším hlas staré paní musím se usmát. Je pravda že nás dlouho nemohla vidět spolu. Téměř se s bratrem nestýkám. Dnes jsme ale oba hrdí dědicové rodu Witheů. Je čas spojit síly. Není to tak že bychom se neměli rádi. Naopak. Miluji svého bratra i sestru. Jen nás život zanesl na jiné cesty a není toho moc co si říct. „Nenech otce čekat, bratře, rád budu dělat společnost nejvíc okouzlující dámě večera.“ Rozloučím se s našim rodinným klenotem, který jde očividně okouzlovat obchodní partnery tou správnou mluvou a vidinou cinkajících šekelů. „Ne jsem v pořádku. Nemusíš se strachovat. Jen jsem poslední večery moc nenaspal. Zaujalo mě nějaké studium. Zajímám se o sociální vztahy v nejchudších vrstvách města. Vskutku fascinující. Nebudu tě ale nudit detaily. Pospěšme ať tvůj host nečeká. Budu nejmilejším v celé místnosti. Slibuji.“ Usměji se na matku ze široka. Snažím se zaplašit vzpomínky a odehnat alespoň na jeden den všechny své lovecké instinkty. To je totiž přesně to, co potřebuji. Nechat všechno uklidnit, než se zase vrhnu na lov. Už brzy. |
| |||
Pozvaná Ještě s mokrými vlasy se zastavím u stolku s korespondencí. Jako obvykle tam na mě čekají úkoly od právníků, které jenom zběžně procházím. Ano, ano, všechno provedu bez výhrad; nerada bych se pak dozvěděla, že již tak otravný proces stěžuji. Ani nevím, proč to dělám, měla bych to nechat na ráno, ale než se odvrátím a zamířím do své ložnice, pohled mi padne na obálku se zlatým gryfem. Přeběhnu po něm konečky prstů a přemýšlivě nakloním hlavu do strany. Dokonce i já vím, komu tenhle erb patří. Zaváhám, jako bych si vážně myslela, že obálku zvládnu neotevřít, ale zvědavost je silnější. Očima proletím krasopisně vyvedené řádky a pobaveně vydechnu. Nevím, co jsem čekala. Pozvání na ples – a z toho, co jsem schopna říct, největší událost sezóny – to však nebylo. Čím jsem si ho vysloužila? Někdo si musel poplést adresy, usoudím, nebo možná nárok vznesený mým jménem vyvolal až takové vlny, že… Ne, to nedává smysl. Nebo možná dává, pokud si někdo spojil, kdo přesně právníky platí. Proboha, začínám být paranoidní. Stejná pozvánka pravděpodobně dorazila na práh každé význačnější rodině. Není to spiknutí, jenom ples. Jenom ples… na který bych chtěla jít, dochází mi, proč tady pořád ještě stojím. Že bych tam chodit neměla, vím. Rodině De Lacey, které je pozvánka tak výmluvně adresována, se posledních pár týdnů svědomitě vyhýbám a přijímat pozvání jejich jménem je přinejmenším… drzé, přesto ho neodložím. Přemýšlím. Koneckonců je to také mé jméno. Znovu si to přečtu. A pak pro jistotu ještě jednou. Mohla bych jít. Nic z toho, co se tam píše, to nevylučuje, vlastně by se dokonce dalo říct, že jsem pozvaná. Já. I když pochybuji, že to bylo záměrem. Stejně je to zvláštní. Co jsem slyšela, Farnham si cenil svého soukromí, že by zrovna on pořádal Vánoční ples… Vánoční atmosféra, hudba, tanec… zní to lákavě. Masky tomu dodávají kapku hravosti, která by mi mohla zavdat příležitost alespoň částečně upustit od smutečního hávu. A pokud mám v tomhle městě strávit kdovíjak dlouho, nemůžu přece celou dobu sedět v tomhle domě. Zbláznila bych se. Vždycky se můžu vytratit, pokud by se tam Philipova rodina přeci jenom objevila, takže… takže si to celé dokážu odůvodnit, to je pěkné, zatřesu nad sebou hlavou. Vždyť tady ani nikoho pořádně neznám. Co bych tam dělala? Ne, že by se na parketu vždycky nenašel někdo ochotný, toho se bát nemusím, ale… Není to dobrý nápad, snažím se sebe sama přesvědčit. Zerachiel by neváhala. Nevážila by pro a proti. Pokud by chtěla jít, prostě by šla. Někdy jí to závidím. Ne, že bych nepocítila tíhu jejich pochybností, vím o nich více než kdokoliv jiný, ale nenechala se jimi zabrzdit. A já bych možná také neměla. Čeho se bojím? Jedna malá Vera se ztratí ve víru barev velice snadno a úplně v nejhorším budu aspoň mít nevyhnutelné za sebou, to taky není málo. Ze stolu v ložnici nakonec vylovím svůj nejhezčí dopisní papír a pečlivě sepíšu odpověď. Pozvání přijmu. Nebo ho alespoň přijímám teď a pokusím si to do rána nerozmyslet, ale… Ano, chci jít. Vlastně se už teď těším. Neslibuji si od toho mnoho. Ke štěstí mi bude stačit, když si někoho ulovím u tanečního parketu. Ani to nemusí být kdovíjak skvělý společník, docela stačí, když mi nebude šlapat na nohy. Philip netancoval rád. Tvrdil, že ano, tvrdil to velice rád, ale pravdou bylo, že mu šlo spíše o to se předvést a být středem pozornosti než si zatancovat, vlastně si ani nejsem jistá, jestli mezi tím viděl rozdíl. Spíše ne… Psaní po sobě ještě zkontroluji a pak ho vložím do obálky. A teď ta zásadní otázka – co si proboha vezmu na sebe? |
| |||
Společenské nutnosti Jacob White „Nevypadáš tak.“ Mlaskne Alexander, na kterém není vidět ani známka nervozity. Jen pochyby v modrých očích, které na tebe hledí. To však neplatí pro tebe. Celé tohle divadlo, škrobené límečky, zdvořilé úklony a sto padesát pravidel, jak se před ostatními chovat, aby náhodou některá z dam neupustila šokovaně vějíř, to vše je na hony vzdálené životu, který žiješ jindy. Když Edgar zavolá. Když máš příležitost vyrazit do ulic. Zatraceně, i válka byla v porovnání s tímto v mnoha věcech snazší. Tohle ale je naprosto jiný svět. Svět, do kterého stále nepatříš, ať už se tvůj otec snaží, jakkoliv tě začlenit mezi smetánku Jeruzaléma.
„Na severní frontě se prý zase něco stalo. Došlo k nějakým provokacím a vypadá to, že dojde k eskalaci. Lidí tam ale máme dost a pár jednotek v záloze. Nebude problém udržet obranné pozice…“ Mluví zamyšleně Alexander o něčem, o čem jistě jen četl ze zpráv a nebo byl přítomen na poradě vysokých šarží. „Ty jsi tam byl, ne Jacobe? Na severní? Teď jsou tam jen všichni zakopaní a linie se nepohne ani o píď. S těmi mrazy se není čemu divit.“ Zeptá se s lehkým úšklebkem.
Další rozhovor už ale nezapřede. Kočár s vámi dál projíždí širokými ulicemi Zahrad k vašemu cíli. Sem tam z okénka zahlédneš chodce, kteří jsou pomalou chůzí po chodnících, které jsou v této části města udržované, takže je neohrožuje všudypřítomný sníh a náledí. Vždy na prvním místě. To by mohlo být heslo Zahrad. Jedno z mnohých. Na okamžik zahlédneš jednu ženu kožichu. Vysoká, tmavé dlouhé vlasy… Ale ne, ona to není. Naposledy si Elizu potkal v Zahradách tehdy na Kenworthyho panství, ale už tehdy bylo vidět, že sem nepatří. Mezi všudypřítomné pozlátko a nabírané vrstvy saténu. Neozvala se. Naposledy si ji viděl před třemi měsíci u Rudého lva poté, co si vzpomněla na vlastní smrt, která přišla z tvých rukou.
Kočár s vámi zastaví a vy se vydáte dovnitř, do tepla. Služebnictvo si od vás úslužně převezme kabáty, šály a další kusy oblečení, které byly nutností v tomhle mrazivém počasí a pak už se můžete připojit ke společnosti.
V prostorném salónku to už žije. Tlumené hovory gentlemanů, které doprovází jejich manželky a společně opět diskutují o všem a přitom ničem. Rozhodně ne ničem podstatném.
„Jacobe. Alexandře!“ Ozve se hlas, který znáš. Je to tvá matka, která k vám s úsměvem dojde. „To je mi ale pohled. Kdy jsem vás to jen naposledy viděla takhle oba dva pohromadě?“ Viditelně je tím pohledem potěšená a nesnaží se to ani skrývat.
„Alexandře, až budeš mít chvilku, otec s tebou chtěl mluvit. Je myslím…“ Rozhlédla se. „Ah jistě, tam u Chesterleyů. To bude jistě na dlouho.“ Povzdechne si.
„V pořádku, zajdu za ním rovnou. Stejně jsem s ním chtěl mluvit.“ Opětuje matce Alexander úsměv a na tebe kývne, než vykročí k otci, který je viditelně zabrán do rozhovoru se skupinou lidí.
„A jak se máš ty Jacobe? Nejsi nemocný? Vypadáš trochu pobledle.“ Prohlédne si tě poněkud starostlivě a pak ti rychle upraví vázanku. „Je tu dnes vážený host, kterého bych ti ráda představila. Hlavně se snaž tvářit mile. Vím, že to umíš.“ Věnuji ti jeden z těch pohledů, který umí jen matky. |
| |||
Bouře na obzoru Hudba se nese domem a proniká každou skulinou. Prsty obratně tančí ve světě černé a bílé, ovšem postrádá to obvyklou lehkost a hravost. Zvuk, který piano vydává je hřmotný a agresivní na kolik se do toho chvílemi ve svém rozrušení nevědomky až zbytečně pokládám. Když se za mnou ozve hlas, svaly na okamžik napnou, avšak tvář pouze pootočím tím směrem, aniž bych přestala hrát. Zlatý záblesk masky překrývající částečně tvář tmavovlasé ženy mi stačí, abych ji poznala. Přelétnu Cizinku krátce pohledem, který se na okamžik zastaví na její noze. Ovšem nepřestanu hrát, dokonce ani nevypadnu z tempa. Na její otázku reaguji jen tím, že se otočím zpátky ke klavíru, a zatímco si sedá do křesílka, dohraji skladbu. |
| |||
Pozvánka Vera De Lacey Kočár s tebou projíždí ulicemi Jeruzaléma, zatímco na město padá noc. Lampy osvětlují zasněžené ulice a jejich světlo se odráží od k zemi klesajících vloček. Je to vlastně velmi uklidňující pohled. Tvá první zima v Novém Jeruzalémě a když se vše podaří, tak také poslední. Davenportské zimy byly také krásné. Rozhodně méně hektické a klidné. Jak dlouho ale celé tohle divadlo může trvat, je těžké odhadnout. Zatím si od právníků slyšela, že je celá věc předložená k prvnímu čtení u soudu, ale čeká se na termín a vůbec… Pokud se Philipova rodina odvolá, opět se celá věc protáhne. Ne, tohle rozhodně nevypadalo na krátkou záležitost. Už jen shromáždit všechny možné podklady k jeho majetku byla práce na několik týdnů a ty si mohla být jen ráda, že se o celou záležitost staraly povolanější osoby.
Kočár s tebou dorazil opět domů. Prozatím si tomuto obrovskému sídlu mohla ještě říkat domov. Philipovu rodinu si viděla naposledy na pohřbu. To ti sdělovali upřímnou soustrast a truchlili za svého syna. Ovšem od té doby, co před zhruba dvěma týdny vznesli právníci tvým jménem nárok na většinu jeho majetku, si od nich nic neslyšela. Nikdo ti nehodil kámen do okna a ani nestála u dveří Philipova rozzlobená matka. Bylo ticho. Mohla si jen doufat, že ne to pověstné ticho před bouří.
Doma vše šlo v už naučeném rytmu. Bez Elyse jsi neměla, s kým moc promluvit, a tak ses uzavírala více do sebe. Měla si více času na své záliby, malování, samu sebe. Kromě schůzek s právníky tě nečekaly žádné povinnosti. Nikdo ti nenařizoval, na jaká setkání či společenské události jít, a tak bylo vše pouze na tobě. Představa ale, že se někde potkáš s někým z Laceyho rodiny a Jeruzalém bude zase žít novým skandálem, byla sama o sobě znepokojivá natolik, že si podobné události příliš nevyhledávala.
Dnes večer tě ale čekalo překvapení. Mezi kondolencí, která se v poslední době skládala především z dopisů od právníků, které byly plné požadavků na to, aby ses seznámila s jistými dokumenty, nebo dodala nějaké nutné podklady, byl i jeden dopis adresovaný prostě rodině De Lacey. Na obálce byl natištěn i erb, který si poznala. Každý z vyšší vrstvy Jeruzaléma ho znal. Dokonce i ty, která nebyla tak zběhlá v jeruzalémské politice a pletichách. Zlatý gryf v modrém poli. Farnham.
Otevřela si obálku a z ní vypadla pozvánka. Pěkně graficky vyvedená, ale stále obyčejná pozvánka na předvánoční ples, který bude pořádán v jeho jménu, a to přesně za týden. Masky a vánoční atmosféra u nejmocnějšího muže Nového Jeruzaléma? Až se tomu nechtělo věřit. Přesto to ta pozvánka tam stále byla a ať si ji četla znovu a znovu, nemýlila si se. Byla jsi pozvaná také.
|
| |||
Svátky, které nebyly
|
| |||
Žádné otázky Delilah Blair Flanagan Prsty se míhají po klávesách v ostrém rytmu. Čekáš. Jakkoliv se snažíš působit pro okolí, že tě příjezd kočáru nevyrušil, ba si ho ani nezaregistrovala, sama cítíš jistou netrpělivost. Není se také čemu divit. Po tolika měsících, je to první podobná událost. Alespoň od doby, kdy tě podobný kočár přivezl sem. Melodie se line vilou, když v tom se do ní přimísí kroky.
„Lady Flannagan?“ Ozve se zpoza tebe hlas dostatečně zvýšený na to, aby přehlušil tvou skladbu. Stačí se ohlénout a poznáváš ji. Je to ta žena, která tě sem přivezla. Pouze zlatou masku ukrývající polovinu její tváře vyměnila za trochu jinou, ale stále je to ona. Všimneš si, že trochu napadá na jednu nohu a stojí tak, že se ji snaží nezatěžovat.
„Neruším?“ Odkašle si a s tím se rozhlédne po salónku, aby pár kroky došla k jednomu z křesílek a do něj se s výdechem posadila. Maria není nikde v dohledu. Podle jejího zpoždění ji nejspíš už stihla přivítat při příjezdu, ačkoliv tahle žena nevypadá zrovna jako někdo, kdo je vítací typ.
„Dlouho jsme se neviděly. Kolik je to už dní? Tři měsíce? Hmm. Vypadá to, že vám zdejší pobyt prospěl.“ Přelétne tě pohledem. Skutečně má pravdu. Pohodlný, ničím nerušený život zde s dostatkem jídla i sladkého, kdy sis jen usmyslela, ti pomohl se rychle zbavit pohublosti, za kterou si vděčila ozdravnému pobytu v Hartově sanatoriu. Necítila ses vůbec zle. Snad jen, kdyby tě někdo nutil někam běžet, nebo snad jet na delší vyjížďku na koni, asi by si to příliš neocenila, ale dáma tvého postavení nic takového nepotřebuje. Kočár byl vždy po ruce… Tedy alespoň do nedávné doby.
„Což ráda vidím.“ Pokračuje žena z křesla. „Protože bych vás ráda vzala zpátky do Jeruzaléma, pokud tedy nebudete příliš protestovat.“ Koutek jejích rtů se povytáhne v křivém úsměvu, než si poposedne a trochu unaveně si povzdechne.
„Bohužel si budete muset pospíšit. Měla jsem tu být mnohem dřív, ale po cestě se vyskytly… jisté komplikace.“ Mlaskne a rty se jí zkřiví.
„Pravda, posledně jsme se nepředstavily. Myslím, že už uzrál čas. Yan Liú. Těší mě, lady Flanagan.“ Pronese konverzačním tónem, aniž by se obtěžovala se zvednout. Viditelně jí etiketa vůči lady tvého postavení příliš neříká.
„Otázky a možné protesty…“ Zvedne ruku snad jako kdyby čekala tvé další reakce. „..si nechte prosím do vozu. Teď na ně není čas. Už tak jedeme pozdě. Sbalte si nějaké věci a sejdeme se u kočáru. Počkám na vás tady.“ Pohlédne na tebe krátce, než stočí pohled k hladině oceánu, která je dnes pokrytá vlnami s bílými čepičkami. Znáš to už moc dobře. Sílící vítr většinou s sebou nese déšť. Nezřídka kdy i bouři. Vypadá to, že budete mít v patách nepříjemné počasí. |
| |||
Epilog: Vyčkávání Sedím na jedné z teras a dívám se na Jeruzalém pode mnou. Podivné to místo. Vítr od moře mi ovívá tvář a nové rány na ní už jen lehce svědí. Vrátil jsem se domů ze své dovolené, jakmile jsem se zotavil. Netrvalo to tak dlouho jak mělo. Vidím to místo jinak. Pozemské město plné zázraků a špíny. Soustředím se a cítím slabé mravenčení v konečcích prstů. V dlani se mi objeví slabé zlatavé světlo. Za několik okamžiků by se z něj stala krásná nebeská zbraň. Pozůstatek mého bývalého já. To a vzpomínky. Vzpomínky ale blednou a mizí. Tohle nikoliv. Občas si musím připomenout, že se mi to vše nezdálo. Jen trochou světla. Jeruzalém je krásný, jak se ale může vyrovnat Zlatému Městu. V jeho záři připomíná spíš žumpu. Vstanu a na stůl hodím několik mincí pro obsluhu. Vyrazím domů. Dnes už bylo procházek dost.
☩
„Zajisté. Jaký jiný by mohl být.“ Usměji se na Agnes a podám jí papírový kornout sladkostí které jsem koupil ve městě. Pláž je opuštěná a máme nerušenou chvíli pro sebe. Takové byly v posledních týdnech víc než výjimečné. Vlastně od té doby, co jsem se dal do mého druhého zaměstnání. Ještě víc od Kenworthyho případu. Poznal, kdo jsem a potkal Elizu. Podívám se do těch upřímných očí a vidím že má lehce pozvednuté koutky. Pryč je ale mé vzrušení. Pryč je téměř vše. Cítím se špatně ale když jsem v ulicích cítím, jak mi srdce bije. Tady s ní už ne. Je to zvláštní pocit prázdnoty. Moc zvláštní. „Přemýšlela jsi někdy o andělech a nebesích?“ Řeknu a přejedu jí ukazováčkem po hřbetu ruky. Dívám se při tom na oblohu plnou mraků, které před sebou ženo vítr od moře.
☩
Po šátkem se usmívám. Uhnu pěsti hromotluka a ta s křupnutím narazí do zdi. Zaskučí a já mu vrazím koleno do žaludku. Mysleli si, že mě v téhle uličce skřípnou. Jenže to já je sem zavedl. Další dostane loktem a může své zuby sbírat po promočené dlažbě. Tasím. Další po mě jde obuškem. Bláhový pokus. Obratné seknutí a drží se za krvácející ruku. Zbraň upustil. Praštím ho volnou rukou až spadne na zem. Tam ho kopnu do hlavy. Ten jen tak nevstane. Obyčejní pašeráci. Prodejci kontrabandu. Tohle není případ, který by mi dal moc zabrat. Přesto jsem se ale na několik okamžiků cítil dobře. Adrenalin, lov a boj. Zabraňuje myšlenkám a dává účel. Zabraňuje zoufalství. Všechny mé stopy se zasekly ve slepých uličkách. Eliza se neozvala a já čekám. Čekám a lovím zajíce přitom mé srdce prahne po tom měřit síly s někým mě hodným. S mužem se zahaleným obličejem. S těmi, kdo stojí za únosy. Tímhle se jen udržuji v kondici, ale radost mi to nepřináší. To vůbec. Jen placebo unášející myšlenky na pár okamžiků pryč. Kopnu podruhé sténajícího muže a vydám se dát signál strážníkům co je odvedou pryč.
☩
„Jsi v pořádku bratře?“ Podívá se na mě skepticky Alexander. „Ano, jsem neboj se.“ Utřu si čelo. Sedím napružený v sedačce kočáru. Dobře oblečený. Jedeme na banket, který náš otec pořádá. Svého staršího bratra jsem poslední dobou moc nevídal. Je ale pořád stejný. Ptá se jen protože je to vhodné ne že by ho to zajímalo. Po dlouhé noci venku jsem mě koně ukolébaly. Zase jsem snil. Tentokrát ne o válce. Zákopy, výbuchy a smrt jsou téměř pryč. Nevidím zkrvácené a znetvořené spolubojovníky. Vidím věc v mracích, rudý prach a trhavé pohyby v něm. Vidím zlatý záblesk. Vidím výstřel. Vidím, jak všechno v očích Cass zhasne. Vidím, jak Eliza stojí pod Lvem. Dívá se na mě a obejme se rukama. Ví, že jsem jí zabil. Já zdvihnu ruku a z mého nitra se zhmotní zbraň. Vystřelím znovu, naposledy… Venku na zem dopadají sněhové vločky. Už jsou to téměř tři měsíce, co jsem ji viděl naposledy. Dýchám, jím a piju. Cvičím, lovím a zlepšuji se. Nemám ale pocit, že žiju. Něco vzadu mé hlavy mi našeptává že musím udělat víc. Že chci udělat víc. Zatnu ruku do saténu sedačky. Potřebuju, aby se věci zase daly do pohybu. Jinak zešílím… |
| |||
Město oděné do zimního kabátce Zerachiel o sobě ráda prohlašovala, že trpělivost nebyla ctnost, kterou by jí bůh nadělil, a já začínám mít pocit, že jsme si podobné i v tomhle. Jednání s právníky se příšerně vleče. Za okny zakouřeného salónku tak popadalo nejenom podzimní listí, ale začaly se tam mihotat sněhové vločky. Je to krásný pohled. Většinou už muže ani neposlouchám, stejně se po mně nechce víc než jim všechno odkývat a podepsat další papír. Nemusím se bát… Nebojím, opravdu ne, vévoda si všechno potřebné zařídí, jenom jsem doufala, že bych touhle dobou mohla být dávno doma. Místo toho vepíšu i do dalšího dopisu omluvné řádky o trvajícím jednání ve městě. S detaily se rodině nesvědčím – ostatně jako vždycky, až se při pohledu na krasopisná slova někdy ani nepoznávám. Chci odjet, chci odjet dříve, než se mi tyhle kličky dostanou pod kůži a budou mi připadat naprosto přirozené, ale nutkání nasednout do kočáru slábne každý den. Osten toho, co se odehrálo před třemi měsíci, otupil proud času. Trpělivá možná nejsem, ale snažím se. Brzy bude po všem, opakuji si. Elyse tomu ale také nevěřila… Nechávám se teď ráno vzbudit dřív. S šálkem čaje v rukách pozoruji východ slunce a, pokud má dorazit někdo od vévody, psychicky se připravuji na dlouhé jednání. Nesnáším to. Jestli budu někdy muset popsat nekonečno, docela určitě ho změřím počtem právnických lejster… nebo bych to aspoň udělala, kdybych je ještě počítala. Nic však netrvá věčně. Každý den se snažím projít po čerstvém vzduchu. Dělá mi to rozhodně lépe než sedět celý den zavřená. Obzvláště když mě to poslední dobou zcela nepochopitelně táhne ke knihám o historii a válkách. Nejenom těch andělských. Ne, že by toho tady po Philipovi nezbylo dost, ale… Teď, když je venku sníh a město oděné do zimního kabátce vypadá pohádkově – ne, podobným myšlenkám se pořád neubráním –, vyrážím stále častěji do města. Neplánuji nic velkého, jenom si užívám svobody a dostupného kočáru. Procházím vánoční trhy, naslouchám srdcím svátečně naladěného davu a při pohledu na vyhrávající muzikanty vzpomínám na Damašek, jako by se opravdu stal. Párkrát mě napadlo, jestli… jestli tady nejsou i ostatní, obzvláště když jsem potkala Ramiela, ale… po téhle cestě se vydat nechci, nemusela bych se z ní vrátit. Vzpomínky na Zlaté město jsou příjemné, to ano, vítám je, ale copak by něčemu prospělo hledat duchy minulosti? Na procházkách se mi chvílemi daří zapomenout na tíživou únavu, která se mi tak ráda vkrádá pod kůži a odmítá se mě pustit. Znovu se mi daří radost se z maličkostí. Dokonce jsem si v kavárničce nedaleko toho papírnictví našla kamarádku – nebo alespoň někoho, kdo by se tak s přivřenýma očima dá nazývat. Vím, že se neznáme. Ne doopravdy. Neřekla jsem jí o sobě mnoho, Philipa jsem nezmínila ani jednou, raději jenom naslouchám příběhům o jejích dětech a jsem vděčná za společnost, která nemluví v hádankách. Setkáváme se spíše náhodou, než že bychom se domluvily, ale i tak… ji začínám mít ráda. Osamělému srdci neporučím – i když jsem bývala anděl srdce. Domů se vracím až večer. Poslední dobou se stmívá brzy a pouliční osvětlení se krásně třpytí na popadané pokrývce sněhu. Několikrát musím Thomase uklidňovat, že nenastydnu. I za jeho společnost jsem ráda. Nechám si napustit horkou koupel a pak si na chvíli sednu se skicářem. Poslední dobou uvažuji nad věcmi od Philipa, někde by tam měly být i barvy; je to dlouho, co jsem naposledy v ruce držela štětec, ale třeba je to jako jízda na koni… nezapomíná se to… jako spousta věcí… |
doba vygenerování stránky: 0.42126893997192 sekund