Andor.cz - Dračí doupě online

Lezavá zima se táhla od vody, zažírala se pod nesourodé kousky oblečení, proplétala se mezi kusy novin, které pod ním byly nacpané a ani malý ohýnek, ani větší zachumlání tomu nedokázalo pomoci. Rudý noc, omrzlé prsty, snad jen ty uši tak nepálily, schované pod potrhanou kápí a špinavými vlasy. Noc se pomalu plížila, opatrně přebírala vládu nad městem a vyháněla opozdilce do tepla domovů, kaváren a barů. Nastával čas, kdy šedá myška pomalu vyrazí. Dnes ale ne kvůli dluhu, dnes kvůli sobě. Zahřát své zkřehlé tělo, naplnit žaludek slušným jídlem a kapsy nějakými cennostmi. Možná i nějaký kousek oblečení, aby myška zůstala v teple.

Teď ale bylo ještě moc světla, teď jsem jen spřádala plány, vzpomínala na všechny, kdo za tímhle stáli. A mezitím jsem se snažila neumrznout. Snad kdybych se prošla, trochu se hýbala. Ne, kdepak, musela jsem šetřit své, už tak malé síly na večer. Přes den jsem si obhlédla pár domů a noc před tím také. Věděla jsem, kam mám jít, do kterého domu. Nikdo tam nebude, určitě ne.
Kdybys jen hřál o trochu více, zaškemrala jsem v duchu k ohníčku, který vypadal, jakoby měl každou chvilku pohasnout. Světla stále ubývalo a zima byla větší a větší.


"Je čas," dýchla jsem si do dlaní. Denní světlo vystřídalo podvečerní šero a to brzy vystřídá noční temno. Nastal nejvyšší čas, abych se pomalu vydala k domu, který jsem si vyhlédla. Vyčkala až majitelé odejdou a ještě o chvilku více, aby se náhodou nevrátili. V prvním patře bylo okno, špatně se zavíralo, stačilo do něj jen lehce šťouchnout a otevřelo se, o to jsem se včera postarala. Teď už tam jen dojít, je to přeci jen poměrně daleko.
"Uhm?" Překvapený pohled na toho muže nebyl hraný, stejně tak i polekané cuknutí. Moc přemýšlím, nedávám pozor. Stál tam, jako kdyby tam byl už nějakou chvíli, nevšimla jsem si jeho příchodu a to mě zprvu vyděsilo.

Podezřívavě jsem ho sledovala, držela si odstup, i když to znamenalo stáhnout se dál od ohýnku. Neznala jsem ho, nevěděla jsem, kdo to je, to ale neznamenalo, že ho neposlali oni. Nebo snad i dokonce On. Poslal tě? Přestala jsem jim být potřebná? Otázky se honily hlavou, odpovědi k nim ale žádné. Ne, nebála jsem se. Jen jsem byla smutná, že jsem nestihla to, co jsem chtěla. Holka jako já, potichu jsem se uchechtla, jakoby to snad ani nemyslel vážně. Byl slepý, nebo si ze mě dělal srandu? Nevěděla jsem, a ani jsem nechtěla. Spíše jsem hledala kudy utéci. Kudy? Tam? Ne. Tam? Ne. Nebylo kudy, musela bych kolem něj.

Hledá mě? Tolik námahy stálo, abych zachovala netečný výraz, byť sklopený zrak mne mohl prozradit. Popel z cigarety klouzavě padá k zemi, dopadá na sníh a vítr jej následně smetává pryč. Proč mě hledá? Co chce? Otázka za otázkou a další na sebe nenechali čekat. Kdo ví, že jsem tady? Kdo mu to řekl? Udělal další krok, já o krok ustoupila... ustoupila bych, kdyby za mnou nebyla chladná a netečná zeď. Pohledem jsem mu uhybala, stále jsem chtěla utéci. Práci? Ví, co dělám? A další otázky. Žádná odpověď. Mám mu říct, že našel? Nebo radši ne?
"Já... ne-neznám... hluboký nádech, neznám žádnou Moreen." Krčila jsem se u stěny, pohledem jsem od něj uhybala. Nevěřila jsem mu. Neznala jsem ho. Něco na mě hrál, určitě ano.

Moreen Ellsworth

♬♬♬♬♬

Život v Novém Jeruzalémě uměl měnit směr z minuty na minutu. V jednu chvíli byl někdo chudý, bojoval o zbytky jídla s krysami v uličkách a pak se ho chytla štěstěna, načež skončil jako jeden z těch, kteří se vozili v kočárech po rozlezlých Zahradách. Anebo se mohl příběh vydat opačným směrem, někdo bohatý, se životem v opojném luxusu, mohl o všechno jako mávnutím kouzelného proutku přijít a skončit na dlažbě, kde už na něj čekaly vyhladovělé krysy.

Tvůj život byl také jako na houpačce, akorát v posledních letech připomínal spíše jen volný pád. A dno? Kolikrát sis už myslela, že si na něj narazila, aby ti vzápětí osud ukázal, jak kouzelně naivní jsi stále byla. Přišla si o všechno. O svůj život, majetek, rodinu… a nakonec i svou svobodu. Na nohou tě drželo jen to jediné, touha po pomstě. Pamatovala sis z kázání v kostele, kam jste ještě před lety chodili s rodinou, že pomsta je nástroj boží, který nepatří do lidských rukou. Trestat je pouze v boží moci a lidé mají věřit v božskou spravedlnost. Kde ale ta byla, když tvá rodina přišla o všechen majetek? Kde byla, když tvá matka ležela na smrtelné posteli? Kde byla, když zapálili tvůj dům i s malým bratrem. Tvým posledním blízkým příbuzným. Nezůstal ti už nikdo a nic. Pouze dluhy a ta tajemná síla, která tě po každém sražení zvedla na nohy a donutila jít dál. Pomsta.

Prsty křehly v lezavém mrazu, zatímco několik vrstev vyspravovaného oblečení nabízelo alespoň jakousi ochranu před zimním počasím. Oheň praskal a osvětloval své okolí. Slunce už se sklonilo k západu a začínalo se smrákat. Rozsvěcely se lampy a město se nořilo do šera. Teplota klesala a tobě šly od úst obláčky páry. Dnes to vypadalo na mrazivou noc. Přesto to nebyla část dne, které by ses bála.

Po nedalekém nábřeží sem tam prošly siluety lidí a po řece pluly lodě, kterým se z komínů valily oblaka páry. Dnes večer ti nikdo nezadal žádný úkol. Žádná prácička na objednávku tě tedy nečekala. Pro jednou si byla paní svého času. Co ale s načatým dnem?

„Hmm, psí počasí, co?“ Ozval se z jedné strany hlas. Pomalým krokem k tobě došel muž. Vyšší postavy. Černé vlasy nakrátko střižené a tváře zarostlé strništěm vousů. Oblečený byl v černém kabátu, který mu končil nad koleny a kolem krku měl šálu. Jeho oděv působil poněkud omšele a nenápadně. Nic extravagantního. Na první pohled nebyl viditelně ozbrojený, ale tohle roční období nahrávalo těm, kteří chtěli nepozorovaně u sebe nosit nějaké menší zbraně, takže kdo ví. Rozhodně ale nevypadal, že by se na tebe chtěl vrhnout. Alespoň ne teď.

„Můžu si připálit?“ Zastavil se u tvého pečlivě udržovaného ohýnku a vytáhl cigaretové pouzdro z nějž si jednu z cigaret vytáhl a připálil o oheň. Potáhne kouř do plic a dlouze vydechne.

„Co tu děláš takhle sama? Holka jako ty by neměla v týhle části města zůstávat venku přes noc. Takovejm jako ty se tu dějou ošklivý věci.“ Ušklíbne se lehce a zahledí se na v dálce proplouvající parník. Opět potáhne z cigarety, než se na tebe opět otočí.

„Nebo snad… Jsem našel správně Moreen? Prý tu někde má být. Nevíš o ní něco?“ Loupne po tobě pohledem a odklepne popel z cigarety na bílý sníh.

Seznamování

♫♫♫

„Jistě bratře, byl.“ Odvětím prostě. „Nic se nemění. Několik kilometrů země nikoho, o které se bojuje. Nepříznivé podmínky a planina která drží obě strany v šachu. Pokud někdo zvítězí bude to spíš zázrak.“ S každým slovem, které vyjde z mých úst mi dochází, že to je zbytečné. Byla to řečnická otázka. Jen aby řeč nestála. Stejně bych mu nevysvětlil, co to místo je zač. To nejde vysvětlit nikomu. Raději jsem se zahleděl přes kraj záclonky na ubíhající silnici. Chtě nechtě ve mně ale vyvolal vzpomínky.

☩

Hlasitý výstražný zvuk trubky se rozezněl nad zákopem. Vzácná káva v omláceném plecháčku se vylila, jak se všichni rychle vrhli na své pozice. Seděli namačkaní u sebe, aby se trochu zahřáli. Byl takový mráz že dokonce málokdo i kouřil. Což bylo znamení že je něco už doopravdy špatně. Únava, apatie a bezvýchodnost. Nebezpečná kombinace. Nejeden z nás prostě někde umrzl. Zavřel oči na hlídce a už je nikdy neotevřel. Teď se ale všichni hýbali. Těžký dělostřelecký granát se zabořil do země a hlína se rozstříkla jako vodní gejzír.

Byli jsme zalezlí a slyšeli svištění projektilů nad hlavami. Někdo se modlil, někdo byl ticho, jiní se hystericky smáli a někteří plakali. Viděl jsem muže, kteří svírali fotky svých rodin. Všichni chtěli jen jedno. Ať jsme to zrovna mi, koho dnes artilerie mine. Pod oblaky kouře určitě postupoval nepřítel. Brzy dojde na jatka.

Někdo zařval o průniku. Prach se zdvihal jako bouře. Hnal jsem se zákopem. Munice už mi dávno došla. Nevím, jak dlouho tenhle boj probíhal, ale bylo to až moc dlouho. Brodil jsem se přes mrtvé s vytřeštěnými výrazy a bolestnými grimasami. Někteří z nich byli téměř děti. V ruce jsem svíral dlouhou trubku s těžkým koncem. Nebyl čas na vznešené šlechtické zbraně. Přede mnou se mihl stín. Rozmáchl jsem se a udeřil. Čelist s hlasitým křupnutím praskla. Zůstala vyset a já dával další a další rány. Dokud krvavá masa, která bývala člověkem nespadla k zemi.

Ruka mi vysela podél těla. Nevím kdy se to stalo. Byla to kule nebo rána, netuším. Z posledních sil se držím na nohou. Je jich tady hodně. Moc. Dalšímu roztříštím rameno. Jeho kumpán to schytá do kolene. Podle toho, jak se mu noha prohne se už nikdy nepostaví. Dobře mu tak. Přes krev nevidím. Někde jsem ztratil helmu. Prásknu dalšího přes hlavu. Lebka se propadne dovnitř. Kůže divně vysí a oko začne šilhat a podlije se krví.

Ležím na zádech a chlap nade mnou se rozpřahuje. Paprsky světla prosvítají skrz mraky a dopadají na mé zrasované a unavené tělo. Konec. Klid a mír. Nikde jinde, než ve smrti stejně není. Někdo toho chlapa smete. Bajonet mu kouká zpod brady. Nevím, jak se tam dostal. Natáhne se ke mně ruku. Spojenec. Vytáhne mě na nohy.

„Neboj chlape, dneska je konec.“ Sevře mě pevně. „Mě říkají Samuel, a ty jsi?“

☩

Trhnutí, jak kočár zastaví mě probere a opatrně vystoupím. Jsem po posledních nocích ve městě utahaný a po mém snu uprostřed bílého dne se ani nedivím že vypadám bledý jako stěna. Když uslyším hlas staré paní musím se usmát. Je pravda že nás dlouho nemohla vidět spolu. Téměř se s bratrem nestýkám. Dnes jsme ale oba hrdí dědicové rodu Witheů. Je čas spojit síly. Není to tak že bychom se neměli rádi. Naopak. Miluji svého bratra i sestru. Jen nás život zanesl na jiné cesty a není toho moc co si říct.

„Nenech otce čekat, bratře, rád budu dělat společnost nejvíc okouzlující dámě večera.“ Rozloučím se s našim rodinným klenotem, který jde očividně okouzlovat obchodní partnery tou správnou mluvou a vidinou cinkajících šekelů.

„Ne jsem v pořádku. Nemusíš se strachovat. Jen jsem poslední večery moc nenaspal. Zaujalo mě nějaké studium. Zajímám se o sociální vztahy v nejchudších vrstvách města. Vskutku fascinující. Nebudu tě ale nudit detaily. Pospěšme ať tvůj host nečeká. Budu nejmilejším v celé místnosti. Slibuji.“ Usměji se na matku ze široka. Snažím se zaplašit vzpomínky a odehnat alespoň na jeden den všechny své lovecké instinkty. To je totiž přesně to, co potřebuji. Nechat všechno uklidnit, než se zase vrhnu na lov. Už brzy.

Hudba se nese domem a proniká každou skulinou. Prsty obratně tančí ve světě černé a bílé, ovšem postrádá to obvyklou lehkost a hravost. Zvuk, který piano vydává je hřmotný a agresivní na kolik se do toho chvílemi ve svém rozrušení nevědomky až zbytečně pokládám. Když se za mnou ozve hlas, svaly na okamžik napnou, avšak tvář pouze pootočím tím směrem, aniž bych přestala hrát. Zlatý záblesk masky překrývající částečně tvář tmavovlasé ženy mi stačí, abych ji poznala. Přelétnu Cizinku krátce pohledem, který se na okamžik zastaví na její noze. Ovšem nepřestanu hrát, dokonce ani nevypadnu z tempa. Na její otázku reaguji jen tím, že se otočím zpátky ke klavíru, a zatímco si sedá do křesílka, dohraji skladbu.

„Teď už nerušíte,“ odpovím, to už se ovšem k mladé ženě otočím tváří v tvář. Masku má jinou, méně děsivou. To je střídá dle příležitosti? Přemýšlivě přimhouřím oči. „Ano, celého čtvrt roku jsme se neviděly,“ potvrdím jí. Nezapomněla jsem v kalendáři zatrhnout, byť jediný z těch dní. Zamračím se a semknu rty, když Cizinka pokračuje dál. Je jako bouře, která přichází od moře. Po třech měsících strávených v ničím nerušené izolaci od světa je pro mne její spěch takřka… Nepříjemný. Stejně jako uvědomění si, že mi nepřináší nic jiného než jen další otázky, na které pravděpodobně nikdy nedostanu odpovědi.
Přistihnu se, že na ni konsternovaně – strnule – hledím i chvíli poté, co domluví, zatímco si snažím v hlavě přebrat vše, co na mne v té krátké chvíli vychrlila. Zpátky do Jeruzaléma. Komplikace. Yan Liú. Neformálnost toho představení mne netrápí, nemám už žádné postavení. To, že mi říká „lady“ mi po tom všem přijde spíše jako výsměch. Nemám nic, dokonce ani své vlastní jméno – ne dokud na Rosehill leží náhrobek poslušné dcery a milující manželky.
„Posledně jsme nestihly více věcí než se jen představit,“ zamumlám poněkud nedůtklivě. Cítím, jak mi neklidně buší srdce.
Ušklíbnu se a pohodím hlavou, načež se vytáhnu nohy. Dlaně ze zvyku sklouznou po sukni, aby ji uhladily. „Samozřejmě, jak bych mohla očekávat cokoliv jiného. Uvědomuje si vůbec někdo, že nejsem… Hm, to je jedno,“ nemám daleko k tomu, abych frustrovaně rozhodila rukama. „Čas…“ potřesu opět hlavou. Cítím se jako to rozbouřené moře. Možná to je počasím, posledních pár dní něco viselo ve vzduchu.

To už se ovšem vzdaluji z dosahu Yan. „Marie! Potřebuji tvou pomoc s balením,“ štěknu za chůze. Můj hlas se vůbec poprvé za celou dobu mého pobytu zde nese domem s pánovitou rázností polnice. Je rázný a pevný. Za celé tři měsíce jsem ani jednou nezvýšila na ně hlas, vlastně jsem vyjma svého vyptávání nemluvila takřka vůbec.
S balením „mých věcí“ to vlastně není nijak složité. Stejně mi nic z toho nepatří a co bude v Jeruzalémě, o tom nemám ani ponětí. Kam půjdu? Co budu potřebovat? Vždyť ani nevím, co se mnou bude. Nechám tak Marii, aby mi sbalila několik kousků vybraného oblečení, které jsem ráda nosila v domě nebo v něm chodila ven, když se teď ochladilo. Zkrátka od všeho trochu. Sama si akorát pečlivě uschovám do zavazadla své rukopisy. Desítky popsaných listů uložených ve svázaných deskách, které… Které bych měla zničit. Spálit. Tak, aby se k nim nikdo nedostal. Ale nemám to srdce se zbavit něčeho, čemu jsem věnovala dny a týdny svého života.

Sama se převléknu do oblečení vhodnějšího k cestování, příliš se s tím ovšem netrápím. Je to... Nakonec zvláštní. Odcházet odsud po takové době. Zvykla jsem si na to místo. Možná je lepší, že je to takhle ve spěchu, nemám příliš prostoru nad tím přemýšlet. Snad jen – když opouštíme dům – věnuji lítostivý pohled klavíru. Kdo ví, kdy příště… Pokud vůbec…
Ne, tyhle myšlenky si zakážu. Stejně jako kterékoliv jiné směřující k temným stínům číhajícím v ulicích Jeruzaléma. S Marií se rozloučím jen krátce, poděkuji za její službu. Obě ženy se o mne staraly dobře, a to… To jsem se naučila nebrat jako samozřejmost.

Do kočáru nastupuji plná rozporuplných pocitů. Nečekala jsem, že to bude… Tak těžké. Snad jsem ani nevěřila, že na tuto chvíli dojde. A opustit to aspoň trochu známé bylo náhle tak těžké, zvláště s vidinou neznámého, co na mne čekalo v Jeruzalémě. Měla bych se těšit? Cítit zvědavost? Bát se? Pokusit se utéci z kočáru, sotva se ocitneme ve městě?

Teď ovšem sedím v tmavém kabátě naproti Yan a hledím do její zvláštní tváře. Kočár sebou cukne, když koně vyrazí vpřed. Jedeme. A už to nejde vzít zpátky. Ostře se nadechnu.
„Takže? O jaké komplikace jde? Co se stalo? Nejsem hloupá, jste zraněná, a že by šlo o něco tak obyčejného jako nehodu kočáru se mi opravdu věřit nechce,“ otáži se s tou netrpělivou přímočarostí. Tentokrát to není nesmělé ani vystrašené drmolení zbité a omámené ženy, kterou sem vezla. Jsem jiná. A nejde jen o to, že se cítím lépe. „Pokud hrozí cestou nějaké nebezpečí, chci to vědět, abych se na to mohla připravit. A věřte mi, že to je i ve vašem zájmu,“ pokračuji dál. „A chci vědět, kam přesně mě nyní vezete. Kde vystoupíme z kočáru a do čích laskavých rukou mne předáte. A přísahám, jestli mi řeknete, že když jsem čekala tři měsíce na svoje odpovědi, tak to den cesty ještě vydržím… Čekala jsem dlouho. Příliš dlouho,“ zatnu nehty krátce do silné látky sukně. Snad mne samotnou překvapí příkrost a ráznost vlastních slov, ale… Nejsem přeci hadr, aby se mnou každý smýkal po zemi, jak se mu zlíbí.

Sníh, jedna z mála radostí, která nám zbyla. Dny před Vánoci byly dny, kdy jsme zapomněli, kdy jsme se po večerech proplížili do lepších částí města, jen abychom mohli dovádět. Jen já a můj malý bráška. A ač jsme zbyli už jen my dva, měli jsme pocit, jakoby byli s námi. Jakoby rodiče za námi stáli, smáli se našim radovánkám a občas by nám vrátili ten špatně mířený hod. A pak, příjemně unaveni a promrzlí jsme se vrátili domů, kde nám uvařili horkou čokoládu a u tepla domácího krbu nám předčítali pohádky. Nebo alespoň tak jsem si to vždy představovala. Já i bráška. Tak jsem mu to vždy vyprávěla, aby alespoň ve svých představách byl šťastný a veselý. Aby alespoň ty představy jej zahřívali, když jsme se tiskli jeden na druhého, zatímco malinký ohýnek měl sotva dost síly na roztání sněhu.

Jedna vločka následovala druhou a skoro až ostýchavě dopadala na spáleniště, které zůstalo po zpráchnivělé chajdě na okraji města. Ještě teď jsem cítila ten žár, když hořela, jak se slzy vypařovaly, sotva opustily koutky očí. Stále jsem cítila, jak mě škrábalo v krku od řevu, než jsem ztratila hlas. Pořád si pamatuji tu bolest, která sevřela mé srdce. Poslední, co jsem si pamatovala byla tma a milostivé ticho, které mne objalo, když bolest ze ztráty přesáhla únosnou mez.

Špinavý sníh už před nějakou chvílí zakryl malý křížek s věnečkem z lučního kvítí a pomalu se mu i dařilo zakrýt vypálenou zem. Je to teprve podruhé, co jsem se sem vrátila, teprve podruhé, co jsem našla odvahu. "Zaplatí za to," šeptala jsem neustále dokola, skoro jako smyslů zbavená. Zaplatí. Poslední vločka dosedla na zem, vítr trochu zavál a do pohublého těla se zakousla zima jako hladový pes do šťavnatého steaku. Otřásla jsem se, více se zabalila do tenkého plátna, které jsem sebrala bůh ví kde.


"Tady se válí."
"Žije vůbec?"
"Žije."
"Tak jí vem, šéf jí chtěl vidět."

Studená podlaha, holé zdi a závěs místo dveří. Malá svíčka u vchodu, která sotva plápolala a tlumené hlasy a kroky. První vjem byla zima, druhý zmatení. Kde jsem? Byl to sen? Třetím bylo bolestivé uvědomění a těžký pach kouře hluboko zažraný do oblečení. Schoulená v rohu malé místnosti, tiše a bez slz brečela. Najednou se závěs odhrnul a dívka, či spíše mladá žena, se přikrčila. Vyděšeně, jako malé zvíře zahnané do kouta větším predátorem.
"Konečně. Zvedej zadek, šéf tě chce vidět." Hrubý hlas toho muže jí rezonoval v uších, ale i přes to se k ničemu neměla. Neměla sílu se zvednout, něco dělat. Muž se s ní ale nehodlal vybavovat, přemlouvat ji. Prostě ji chytil za ruku a neurvale vytáhl na nohy. Pak se rozešel, ale nepustil. Bylo mu jedno, jestli za ním jde, klopýtá nebo ji táhne, šéf mu dal úkol a on jej splní. "Tady je. Smrdí jak kdyby se válela ve spáleništi." Vhodil ji do místnosti a nad svou poznámkou se zachechtal. A ona začala tušit, když se neohrabaně zvedala na kolena, zatímco jí rozcuchané a špinavé vlasy zakryly tvář. Klečela před jiným mužem. Ten co ji sem přitáhl byl vysoký, statný a mohutný. Tenhle byl malý, tlustý a slizký. Černé řídké vlasy ulízané přes hlavu, aby nešlo vidět začínající pleš, tvář, byť hladce oholenou, poďobanou uhry a zelené vodnaté očka prasete, které hledaly co strčit do huby. Potajnu mu říkala Vepřík, lichvář, který kdysi zničil jejího otce.
"Nezaplatilas." I jeho hlas byl slizký, na poslech nepříjemný. Dívka jen přizvedla trochu hlavu a jednu ruku stáhla za záda. "Slyšelas? Kde mám svý prachy?" S každým slovem se hlas stával více kvičivější, více nepříjemnější. Dívka mu neodpověděla, vytrhla z opasku na zádech krátkou dýku a vrhla se proti tlusťochovi. Bodala a bodala, řvala u toho jak smyslů zbavená. Nebo si to alespoň představovala.

Jen co dýku vytrhla z pod opasku, kolem zápěstí se jí obtočil svěrák. A ten stiskl, pevně, nekompromisně. Ona jen bolestí zakňučela a dýka s cinkotem vypadla na zem. *PLESK* Facka by jí odhodila na zem, ale statný muž ji pevně držel za ruku. "Ty svině malá. Já ti dal příležitost, utrhával sem si kvůli tobě vod huby, abys měla co žrát a takhle se mi vodvděčíš?" Přilétla další facka a pak další, tentokrát už vnější stranou dlaně. Druhá facka jí roztrhla ret, třetí ji málem poslala do bezvědomí. Neurvalec s ní ale zatřásl a ona se opět probrala. "Dlužíš mi, je ti to jasný? Tvůj fotr mi dlužil, takže teď mi dlužíš ty. A ty mi to splatíš, to ti garantuju." Jeho dech byl odpudivý, stejně tak, když na ni při každém slově prskal. Jenže ona už moc nevnímala, byla zesláblá, zničená a jediné, po čem toužila, bylo zemřít a připojit se ke své ztracené rodině.


Už ani nevím, co mne přinutilo zůstat, obrnit se a začít plánovat pomstu. Tvořit si seznam těch, které chci potrestat, které chci poslat na věčnost. Snad za to mohl sen, nebo nějaká vzpomínka, možná to byla ta skrytá touha žít, i přes to všechno. Vydržela jsem to. Nepřenesla se přes to, to ne, ale vydržela jsem. Upřela jsem pohled jedním směrem, vybrala jsem si cíl a byla jsem odhodlána jej splnit. Alespoň něco, když už jsem nedokázala splnit slib, který jsem dala matce, než zemřela.
"Zaplatí za to. Všichni do jednoho, uvidíš. A až bude po všem, sejdeme se. Sice jen na chvilku, ale sejdeme," mumlala jsem tiše, přidřeplá u zapadaného křížku.


Zima měla něco do sebe. Brzká tma, tiché a prázdné ulice. Ideální pro někoho, jako jsem byla já. Večery plné večírků, slávy a parády. Domy byly dlouho do noci prázdné, jejich majitelé se někde bavili. A když se vrátili, zmoženi společenským životem a dobrým pitím, brzy a tvrdě usínali. I tak opatrnost byla na místě, stopy ve sněhu, mokré a blátivé stopy na jinak perfektním koberci. Zima, která se vloudila otevřeným oknem a která se v místnosti zapomněla, když jsem se jí prohnala. A pak tu byla touha po teple a ohřátí, ta neochota jít zpět do mrazu, i když s lupem, který by snad mohl přiblížit konec dluhu a ukonejšit je, připravit je na to, co je čeká.

Teď ale noc nebyla, byl den a já se choulila v nějakém průchodu u malého ohýnku, který se mi podařilo rozdělat. Zkřehlými prsty jsem opatrně přidávala třísky, tak aby ohýnek nevyhasl. Zabalená ve starém plátnu, které jsem ukradla bůh ví kde, pod tou trochou oblečení nacpané noviny, posbírané všude možně. Čekala jsem na noc, na tu konejšivou temnotu, která pohltí město a jen tu a tam je narušována světly lamp. "Nesnáším zimu," zadrkotala jsem zuby, zkusila si ruce zahřát dechem a ještě více se přisunout k malinkému ohýnku. Jestli se ještě ochladí, umrznu.