| |||
Povinnost volá Jacob White
„Ah, jistě. Snad to jsou příjemné povinnosti.“ Pousměje se mile Irene. „I mně.“ Dodá krátce, zatímco tě chvíli vyprovází pohledem, než se ti výhled na ni ztratí mezi dalšími hosty, kteří tu dál vesele debatují a baví se. Ano, povinnosti volají, a i když by málokdo nazval ty tvé jako příjemné, ty sám to vnímáš jinak.
Vyrazíš, aniž by ses dál s kýmkoliv zdržoval. Ještě koutkem oka zahlédneš bratra, jak debatuje s tvým otcem a skupinou lidí, které v tom momentě nepoznáváš, ale to už jsi prakticky venku z místnosti a necháváš Jacobovy společenské a rodinné povinnosti za sebou.
Drožku si není problém chytit a dojet k Samuelovi. Není to daleko. Pascal je ustájený tam co vždy. Vítá tě tichým zafrkáním a pohozením hlavou. Na stejném místě máš i všechny své věci. Převlékneš se, připásáš si popruhy se zbraněmi a nasadíš klobouk. Najednou je tady opět někdo jiný. Jacob White zmizel a nahradil ho maskovaný muž se stříbrným odznakem tajné policie ukrytým v kapse. Drahý, naškrobený oblek uschováš a osedláš Pascala. Je na čase vyrazit.
Vyjedeš do zasněžených ulic Jeruzaléma. Koně ženeš, jak jen to podmínky umožňují. Dopis zněl ostatně jako něco urgentního. V tuhle dobu nejsou ulice ještě tak úplně vylidněné, tak se musíš několikrát vcelku nebezpečně proplétat provozem, ale podaří se ti nezpůsobit žádnou dopravní nehodu. Alespoň ne nějakou, o které víš.
Pak už se začneš blížit místu, které Edgar zmínil ve svém dopise. Předměstí je na rozdíl od centra doslova vylidněné. Nejsou tu obytné budovy, takže v tuhle dobu tu kromě několika opozdilých dělníků prakticky na nikoho nenarazíš. Kolem tebe se táhnou nevysoké budovy. Často to jsou přízemní, cihlové stavby připomínající skladiště.
Projíždíš ulicemi, kde jsou ve sněhu stále ještě vyjeté stopy od četných vozů, které zde musely přes den projíždět. Nikde se nic zvláštního neděje. Z nebe se snáší poklidně bílé vločky a slyšíš odfrkování Pascala, kterému stoupá od nozder pára. Docela jsi ho prohnal, ale je to dobrý kůň. Není to nic, co by nezvládl. Jinak je zde ticho. Až nezvyklé ticho.
To ale nevydrží dlouho. V jeden moment uslyšíš prásknutí výstřelu a pak záhy další. Zvuk se odráží od budov, láme se, ale přibližný směr není problém určit. Vyjedeš tím směrem, aby ti ho potvrdilo záhy několik dalších ran. Vypadá to, že tu probíhá nějaká přestřelka. A skutečně záhy se tvé domnění potvrdí. Uprostřed jedné z ulic je zastavený kočár se čtyřspřežím, z nějž už dva koně leží na zemi mrtví. Do sněhu se vsakuje spousta horké krve, ze které v mrazu stoupá lehký mlžný opar.
Vůz je viditelně pod palbou. Nejspíš ale z opačné strany ulice, na které je jedna z vyšších budov. Za vozem se krčí drobnější postava v dlouhém kabátu. Na její tváři se zlatě cosi leskne. Něco jako zlatá maska? Postava v tuhle chvíli přebíjí pušku a k tobě je tak otočená zády a neví o tobě. A nejenom o tobě. Všimneš si, že v uličky kousek vedle tebe vyšla skupina asi tří mužů. Nijak výrazně oblečených. Vypadají jako někdo z Industriální čtvrti. Tedy až na to, že mají v rukou palné zbraně. Jeden z nich zvedl paži a namířil na postavu u vozu… |
| |||
Trocha toho štěstí Moreen Ellsworth Vyhoupla ses přes parapet do místnosti a opatrně za sebou zavřela okno. Byla zde tma a teplo, ve kterém tě promrzlé tváře začaly slabě štípat. Tobě nedělaly ale místní podmínky nějaký větší problém. Rozhlédla ses a uvědomila si, že budeš nejspíš v nějakém salónku pro zdejší paní domu a její koníčky. Je tu menší knihovnička, tedy alespoň dle místních poměrů. Na dřevěném stojanu vidíš malířské plátno natažené na rámu, na kterém je rozpracovaná malba nějakého zátiší s ovocem. To je naaranžované na jednom z kulatých stolků. Malba nevypadá zrovna povedeně, a tak asi skutečně půjde jen o kratochvíli, kterou prostě žena tráví svůj volný čas.
Viditelně ale v místnosti nejsou žádné cennosti. Nic malého s vysokou hodnotou. Je tedy třeba jít dál. Dveře místnosti nejsou zamčené a tak, když je otevřeš, nahlédneš do světle vymalované, prázdné chodby, která je také zalitá šerem. Na jejím konci je vidět zbytek světla z patra níž. Tam budou jistě schody a místo, kam se nebude zrovna radno vydávat, pokud by sis nechtěla popovídat s někým z místních obyvatel.
Projdeš tedy dál a za jedněmi z dveří najdeš ložnici. Je to prostorná místnost. Velká postel. Dvojice skříní, vyřezávaná padáván a toaletní stolek s oválným zrcadlem. To už vypadalo slibněji. Pokud si nechtěla brát nějakou garderobu, tak skříně nenabízely moc užitku. Naopak ten toaletní stolek vypadal slibně. Zvlášť, když jeden ze šuplíků nešel otevřít a malá klíčová dírka značila, že tam by mohlo být už něco mnohem zajímavějšího. Paní domu ale nebyla moc ostražitá. Sice šuplík zamknula, ale stačilo podívat se do nočního stolku u postele a našla si drobný klíček, který bez váhání zapadl do zamykacího mechanismu šuplíku.
*Cvak*
Ozvalo se tiše a ty si šuplík vysunula. Bylo tam množství dopisů a na nich trůnila zelená šperkovnice. Tohle vypadalo jako úspěch. Otevřela si ji a kromě pár dalších dopisů se to v ní lákavě zablesklo. Bylo zde několik zlatých prstenů, dva páry náušnic, perlová brož a pak asi nejzajímavější kousek, zdobený kolier s velkým vsazeným kamenem a spoustou drobnějších broušených korálků na jeho závěsech. Mohl to být smaragd anebo také sklo. Těžko říct. Rozdíl v ceně by byl ale propastný.
Zatímco si stála nad šperkovnicí, která upoutala tvou pozornost, najednou se zase dostavil ten divný pocit, po kterém se ti zježily vlasy na zátylku. Ohlédla ses a…
Před oknem stála vysoká silueta připomínající muže v kabátu.
A vzápětí si uslyšela zvonění zvonku pro služebnictvo. |
| |||
Nečekané záliby „Chápeme,“ zopakuji měkce. Pod přimhouřeným pohledem povědomých očí neucuknu, i když mi dochází, že by asi bylo moudřejší mlčet. Když se mu na rtech roztáhne široký úsměv, uleví se mi a zcela bez rozpaků mu ho opětuji. Nemusel na ta slova odpovídat a už vůbec se k nim hlásit. Nedivila bych se mu, přesto jsem za to ráda. Alespoň mohu setřást výčitky způsobené naším posledním setkáním. Pokud jsem mu nechtěla ublížit předtím, vzpomínky tento pocit jenom upevnily. Nedoufám, že by nás osud svedl ještě někdy dohromady, vždyť ani nehodlám zůstávat ve městě, ale… Možná, jenom možná, by se ve městě přeci jenom našel někdo, koho bych mohla nazvat přítelem, a to je příjemná představa. Navzdory tomu, že jsem se ho omylem pokusila zabít a on mě okradl a – asi bych opravdu měla chodit častěji mezi lidi, pokud něco takového považuji za přátelství. Ale bible káže odpuštění a Ramiel byl… v tomhle životě možná náhodný kolemjdoucí, ale v tom minulém… ano, přítel je výstižné slovo. „Hmm, jistě, město je v tuhle roční dobu nádherné,“ kývnu na jeho slova. Tak Robert… Nechám jméno protnout vzduch, aniž bych na něj více reagovala. Rozhodně bych tady o něm mohla vyzvědět víc, kdybych chtěla. A já chci; samozřejmě, že chci, je to lákavé, jenomže mi to připadá rovněž nezdvořilé. Teprve, když nad dveřmi znovu zacinká zvonek, jemně zatřesu hlavou a ještě chvíli zůstanu stát otočená k zasněžené ulici za oknem. Rozhodně bylo zvláštní potkat ho po tak dlouhé době. Tady. Kvůli něčemu tak triviálnímu, jako jsou šaty. A přitom tak neskonale důležitého pro jakoukoliv slušně vychovanou dámu. Se slovy pana Atkinsona se k němu otočím. Jistě, proto jsem sem přeci přišla… „Něco lehkého,“ zatřesu hlavou rozhodně. Philip dával přednost těžším látkám, považoval je za důstojnější, ale pro tanec bývaly často nepraktické až úmorné… a já tancovat chci, v tom mám jasno. „Přemýšlela jsem o tylu,“ nakloním se, abych na náčrtku prstem naznačila, o čem přesně mluvím, „pro vrchní část suknice a pro spodní možná hedvábí? Každopádně ale něco lehkého. Vhodného pro pohyb.“ Pečlivost, s jakou se pan Atkinson chopí mé zakázky, mě maličko zaskočí. Nečekala jsem to, dokonce ani když ujišťoval Roberta, že se o mě postará. Opravdu si musí být blízcí, pokud bere jeho žádost tak vážně. Pod zkušeným vedením tak procházím vzorník látek. Chvílemi k muži vzhlédnu s otázkou nebo žádostí o doporučení, ale jinak se držím svého náčrtku. Hledám něco tmavšího, částečně protože to bude spíše splňovat očekávání pro mladou vdovu. Nemůžu se zavděčit všem, vím to; má snaha vyhnout se pomluvám je nejspíše beznadějná, a přece se od toho nedokážu odpoutat. Ale vlastně se tím, co si budou myslet ostatní, trápím čím méně. Je to zábavné. Celý ten proces. Moct se ponořit do něčeho, postupovat metodicky krok za krokem a nechat neurčitou představu vykvést do něčeho hmatatelného. Vybírám sama. Rozhoduji se. Nemusím se podřídit vkusu nikoho jiného ani dělat ústupky manželovi, který má o celé záležitosti vlastní představy. Je zvláštní, jak dokonale svobodná si v té chvíli připadám. Porovnávám jednotlivé odstíny modré, zkouším, jak vypadají pohromadě, a pak k nim přikládám světlou krajku, která by na půlnočně modré suknici měla vzbudit dojem noční oblohy. Levná záležitost to nebude každopádně, s tím počítám, ale po těch třech měsících v ústraní společnosti si to zasloužím. Ostatně je to záležitost zcela jedinečná. Ples u Farnhamů! Pořád se mi ještě nechce věřit, že jsem zvaná. „Ještě jednou děkuji, pane Atkinsone,“ hlesnu, když už jsme skoro hotovi. Naposledy se pokusím přeskládat vzorky vybraných látek, jestli mě ještě něco nenapadne. I když jsem s výsledkem našich společných snah spokojená, vlastně mě maličko zamrzí, že je po všem. Místo podobných barevných hrátek se teď budu muset vrátit domů a věnovat se právníkům, dnešek by ani nemohl být ve větších kontrastech. „I za to, že jste se uvolnil zakázku přijmout. Kdy myslíte, že se budu moct zastavit šaty vyzkoušet? Nechám vám tady adresu, ať mi můžete případně poslat zprávu…“ |
| |||
Konám jen to, co musím Roztěkaně se rozhlížím kolem nás, ale… Je tak těžké se soustředit. Zvláště, když se musím krčit mezi Yan a vozem a bojím se i vystrčit hlavu. Bledé světlo měsíce se odráží od sněhu, avšak jinak ulice působí tak… Děsivě prázdně. Do ticha chrčí umírající kůň, který už jen těžce dýchá a občas sebou cukne. Snažím se zhluboka dýchat, zklidnit dech. Chci se utěšovat tím, že Yan to přeci zvládne, přijdou nám na pomoc a všechno dobře dopadne… Jenže tohle není žádná scéna ze sešitového románu, tohle je… Skutečné. Kočí je mrtvý. Zabili i koně. A nás chtěli zabít také. |
| |||
Dle tvých představ Vera De Lacey „Do problémů? Se mnou? Nevím, co mě tak prozradilo.“ Usměje se šibalsky muž před tebou a pan Atkinson má nejspíše co dělat, aby dál zachovával výraz hodný hráče pokeru, než tedy nakonec souhlasí s tím, že pro tebe tvou zakázku přeci jen vezme.
„Ehm…“ Zarazí se černovlasý muž, když použiješ slova, která si pamatuješ ze vzpomínek. Tentokrát vypadá poprvé za dobu zde skutečně překvapeně. Mrkne a prohlédne si tě přimhouřenýma očima, než se jeho soustředěný výraz přelije zase do typicky lehkovážného.
„... no asi úplně nepoznala, ale tak chápeme se.“ Protáhnou se mu rty do širokého úsměvu, který ti připomene jeho úsměv tehdy, když říkal ta stejná slova na schodech Zlatého města. V očích mu pobaveně zajiskří, než projde nonšalantně a nezvykle tiše kolem tebe.
„Děkuji, dámo. Přeji klidné svátky i vám. Užijte si jeruzalémské Vánoce. Stojí za to.“ Mrkne na tebe, zatímco si nasazuje zpátky klobouk. „No znáte to. Práce, práce. Tady Liam by mohl vyprávět.“ Křivě se ušklíbne a Atkinson si jen povzdechne.
„Liame, postarej se tedy tady o dámu, jako kdyby to byla práce přímo pro mě. Moje záležitost počká. Někdy věci nejsou tak žhavé, jak se na první pohled zdají.“ Mlaskne a Atkinson jen přikývne.
„Jistě Roberte, nemusíš se bát.“
A pak už muž zmizí dveřmi. Je pryč stejně rychle, jako se objevil a ty zde zůstaneš sama s panem Atkinsonem.
„Takže? Jak přesně jste si to představovala? Jaké materiály? Máme tu zrovna čerstvě dovezené hedvábí z východních provincií. Nebo snad něco těžšího? Taft? Ukažte. Vidím, že máte nějaký náčrtek? To je… nezvyklé.“ Vzhlédne k tobě, ale pak se potěšeně usměje.
„Vidím, že jste o tom ale přemýšlela. Zajímavý návrh… Hmmm. Pojďte. Něco vybereme. Tohle si zaslouží nějaké luxusní materiály.“ Ukáže ti ke vzorníkům látek a pak skončíte i u samotné stěny s látkami, kde se snažíte vybrat ty nejvhodnější v odstínech, jenž splňují tvou představu. A nejsou to jen látky. Vhodné knoflíčky. Detaily. Je vidět, že Atkinson to bere vážně a když viděl, že se o věc zajímáš, chce to evidentně s tebou probrat do posledního detailu, aby bylo vše dle tvé představy. |
| |||
Běh o život Delilah Blair Flanagan „S trochou štěstí na to, až přijde pomoc.“ Ušklíbne se Yan a posune se o kousek, aby ses mohla lépe krýt za ní a za vozem. Rozhlížíš se po okolí, ale je těžké něco zahlédnout. Sice měsíc svítí a vykresluje obrysy scény ve svém stříbrném světle, ale střelci nikde viditelně nestojí. Budou jistě dobře schovaní v budovách kolem. Dalším faktorem, který tu úřaduje je tvé rozrušení. Je to poprvé, co jsi v podobné situaci. O přestřelkách v městských ulicích si zatím četla tak akorát dobrodružné romány. Tohle ale bylo něčemu takovému na hony vzdálené.
„No, nejsou tady. Alespoň zatím.“ Otočí se na tebe Yan krátce, když zmíníš jistou věc, která měla tomuto přeci jen zabránit. „Něco se muselo stát…“ Zavrčí a zvedne pušku k rameni. Co tě ale zarazí je, že se k mířidlům přiklání stranou se zlatou maskou místo té, kterou má odkrytou. Vydechne. Od úst jí vystoupá obláček bílé páry a pak práskne výstřel. Takhle z blízka je to pořádná rána.
„Jeden dole.“ Šeptne a ohlédne se na tebe. „Cože? Postarat?“ Nevěřícně nakrčí čelo, aby vzápětí v odvetě zazněla tentokrát dvojice ran. Jedna z kulek vykousne kus dřeva kraje kočáru kousek nad hlavou Yan a jí se za krk snese jen déšť třísek. Přikrčí se ještě víc a trochu se stáhne.
„Nevím, jak to myslíte, ale… dobře. Snad víte, co děláte. Budu vás krýt.“ Kývne na tebe a přebije. „Až řeknu, tak vyrazíte. Vypadá to, že většina by měla být v té zděné budově lehce naproti.“ Podívá se do tmy na jednu z budov, která se oproti jiným tyčí o dvě patra výše než většina místní zástavby a jistě tak umožňuje střelcům výhodnější pozice.
„Tak na tři. Jedna.“ Vyhlédne, aby si udělala lepší přehled o situaci a zároveň dala šanci střelcům ve tmě.
„Dva.“ Ozve se výstřel a další kus kočáru kousek od Yan to odnese. „Mám tě.“ Jen se zašklebí a zvedne pušku ke zlaté masce.
„Tři.“ Hlesne pak a ty vyběhneš. Jako na závodě vzápětí zazní výstřel pušky Yan, po kterém ti akorát zapíská v uších. Běžíš. Běžíš směrem k uvedené budově. Je to těžší, než se zdá, protože na sněhu to pořádně klouže a šaty nejsou na tohle zrovna ideální, ale adrenalin umí vykřesat i z netrénovaného těla sportovní výkony.
Ozve se několik výstřelů, ale většina nejspíš bude mířit stále na vůz, od kterého je dle další rány střelba také opětovaná. Přesto nikdy nevíš, jestli jedna z kulek nepatřila tobě.
Doběhneš k budově. Vypadá to jako nějaké menší skladiště s nástavbou. Měla si možnost zahlédnout záblesk výstřelu z vyššího patra, takže tu budeš správně. Dveře jsou otevřené a jinak je zde ticho a klid. Tedy kromě přestřelky, které jsi součástí. |
| |||
Zase od začátku „Romantizované výjevy nám pomáhají ve všech ohledech Jeruzaléma. Možná i proto stojíme v překrásně zdobeném sále kde sloužící roznáší vybrané nápoje a pokrmy. Pod námi je špína a chaos. Přesto si tímto kouskem krásy romantizujeme samotnou existenci města jako takového. Myslím, že s anděly to bude něco podobného. Chceme, aby vše kolem bylo co nejkrásnější a nejdokonalejší. Právě proto že jinak by to mohlo být prohnilé a ošklivé. Stejně je to i s válkou. Pojednává se o ní jako o něčem velkolepém, dobrém a důležitém. Jenže je to jen krev a špína. Na bojišti na sklonku dne nevítězí nikdy z účastněných.“ Nevím kde se ve mně vzalo tolik buřičských slov, ale prostě tam jsou. Raději ale zmlknu a zahledím se na plaketu na rámu obrazu. Ano, je krásný a fascinující. Jenže tady nemá má společnice tak úplně pravdu. Zlaté Město a jeho obyvatelé jsou krásnější a vznešenější než cokoliv, co dokáže umělec přenést na plátno. Nejsou dokonalí, ale daleko k tomu nemají.
„Omlouvám se.“ Řeknu jí, když převezmu dopis. Tuším, co v něm bude. Zapeklitá situace. Edgar si zjevně oblíbil mě povolávat v takových chvílích. Nelíbí se mi, že musím porušit slib otci a vypařit se z této akce. Třeba se ale vrátím dřív, než si toho někdo všimne. Spíš ale ne. Přesto nemám moc chutí nic vysvětlovat svým rodinným příslušníkům. „Bohužel mě povinnosti volají jinam. Snad se nebudete zlobit. Sice bych rád pokračoval v debatě nad krásou i prohnilostí světa i umění ale tohle je neodkladné. Snad později.“ Otočím se omluvně na Irene. „Bylo mi potěšením.“ Rozloučím se a vyrazím pryč.
Nedá se nic dělat. Když mě naposledy Edgar takhle vytáhnul málem mě to stálo život. Týdny léčení a další týdny cvičení abych se dostal do formy. Ukrývaní v hotelu u přístavu. Nechci to zažít znovu. Jenže to budu muset být lepší. Protože přes všechno to nebezpečí cítím, jak mi srdce buší v hrudi. Uvědomím si že jsem na takovou obálku čekal. Hlavně to že jsem se na ní vlastně těšil. Zpět do akce. Vrhnout se po stopě a lovit. Však jsem policejní čuba. Co víc si ode mě přát?
Plán je jasný a snadný. Venku chytím kočár. Nechám se odvést od Samuelova domu. Vezmu si své věci a nechám tam slušivé šlechtické oblečení. Nemusím ani přemýšlet v čem se budu cítit lépe. Pak osedlám Pascala a vyrazím na místo. Co nejrychleji a co nejopatrněji. Hádám, že až dorazím na místo sám poznám, kde mě je třeba. Protože kdyby to tak nebylo Edgar by upřesnil o co jde.
Jakmile mám jistotu, že mě nikdo z přítomných v sále neuvidí zrychlím sbíhám schody na ulici po dvou. Mám chuť si zlehka pískat. Sám jsem netušil, jak moc mi nějaký pořádný úkol chyběl. Vlastně jsem myslel že si do jisté míry volno užívám. Jenže opak je pravdou a já to teď naplno cítím. |
| |||
Pro přežití
|
| |||
Muž beze jména Ne. Ne, džentlmen to rozhodně není. Nad tou zcela nemístnou poznámkou povytáhnu obočí, stejně jako to dělávala Zerachiel. Zatímco jí by se v očích schovávaly rozesmáté jiskřičky, mně se do nich vlijí rozpaky. Opravdu jsem zněla, že hledám společnost? Což o to, hledám – nebo možná ne, ještě jsem se nerozhodla –, ale ne tohoto druhu…! Navzdory tomu, že mě muž svými slovy vyvedl z míry, zvláštní napětí pulzující mi tělem a nabádající mě k opatrnosti povolí, načež mi ramena poskočí ostřejším výdechem prosáknutým nevěřícným pobavením. „Laskavá nabídka,“ zhodnotím, „ale obávám se, že budu muset odmítnout. Působíte jako někdo, kdo by slušně vychovanou dámu mohl dostat do problémů,“ oplatím mu úsměv. Tahle dáma si své problémy obstará sama, děkuji pěkně. Je správně vysoký, uvědomím si, když zastaví přede mnou. Gesto, jímž mě požádá o skicář, mi znovu připomene maskovaného muže ve Philipově pracovně. Tentokrát necouvnu. Nalistuji správnou stránku v notesu a podám mu ho. Když se vzápětí obrátí k Atkinsonovi, překvapeným pohledem zakmitám mezi muži, ale neřeknu nic. Počkám, čeho se doberou. „To nebude problém,“ ujistím majitele podniku, než znovu vzhlédnu k muži, který… … se chystá k odchodu? Neměla jsem v plánu vypálit žádnou z tisíce otázek, které se mi za poslední tři měsíce prohnaly hlavou, ale teď si s jistou naléhavostí uvědomuji, že mi příležitost položit je uniká mezi prsty. Mohla bych ho zastavit. Možná bych měla. Docela určitě by se netvářil, že se neznáme, kdybych ho oslovila jménem. Ještě před pár měsíci bych to možná udělala. Minule jsem mu však nedala sebemenší důvod mi důvěřovat a já – vlastně ani nevím, jestli se touhle cestou chci vydat. Uvědomuji si, že mě Zerachieliny vzpomínky mění. Ze začátku to bylo výraznější. První Verše mnou otřásly natolik, že jsem si ani nepřipadala jako já, ale všímám si toho i teď. Maličkosti, které bych předtím neudělala, slova, ke kterým bych se neodhodlala, a gesta, která mi nebývala vlastní, se hromadí. Někdy si je uvědomím až zpětně, jindy mi ani nedojdou, ale ještě pořád dokážu vyzdvihnout hranici mezi Verou a tou, kterou jsem bývala před staletími. Chtěla bych se jí znovu stát? Tím si právě nejsem jistá. Pokud si tedy Ramiel přeje zůstat náhodným kolemjdoucím, dovolím mu to. Nemám za potřebí zkoušet, jestli je to opravdu on, ani pokoušet jeho trpělivost. Zachoval se více než vlídně, přinejmenším takhle se mu oplatit můžu. „… vypadá to tak,“ kývnu. „Děkuji.“ Bezděčně ustoupím, aby mě můj milý náhodný kolemjdoucí nemusel obcházet. Tahle zakázka není jediný vánoční dárek, které mi dal. Teď už bych ho našla… Znají ho tady. Budiž tedy mým dobrým skutkem to, že se na něj nebudu vyptávat ani loudit jeho jméno, když mi ho odmítl svěřit již podruhé. Možná někdy příště. Pokud se ještě setkáme, což… je vlastně velice nepravděpodobné… „Řekla bych, že jsem vás ráda poznala, ale…“ nakloním hlavu pobaveně, když si uvědomím, že tehdy na zlatem prozářené terase řekl něco podobného, „poznala v tomhle případě nebude nejvhodnější slovo. Tak alespoň přeji klidné svátky, pane. Něco mi říká, že si klidu jinak moc neužijete…“ dodám polohlasem, než se otočím k majiteli podniku, abychom spolu doladili detaily objednávky. A opravdu jenom to. I muži mají nárok na svá tajemství. |
| |||
Smrt ve vzduchu Pohledem se zaseknu na bezvládné ruce, z níž odkapává krev. Kočí. Stisknu rty k sobě tak silně až zbělají, srdce mi tluče a tluče jako by se chtělo dostat z hrudi ven. Zakousne se do mě mráz, ta ostrá štiplavá zima deroucí se okamžitě pod rozepnutý kabátek, od úst mi stoupají bílé obláčky. Sotva si toho ovšem všímám, pohledem těkám po setmělém prostranství, které ozařuje bledé světlo měsíce. Roztřeseně se nadechnu, známý pocit visící ve vzduchu, který mne obklopí, připomíná objetí starého přítele. Vítej, doma, dcero. Je to tak… Správné, že tu jsem. Až teď si uvědomím, jak moc mi ten zvláštní pocit ve vile u moře chyběl…
Ozve se výstřel. S vyjeknutím nadskočím. Jako když po vroucném objetí přijde facka, co vás pošle na zem. Přesně tak mne Nový Jeruzalém vítá. Jsem jako ta marnotratná dcera stojící na prahu a čekající přijetí do tepla ze sálajícího krbu. Koně bolestně řičí a hrabou kopyty o zem, do sněhu se vpíjí krev. Tolik krve… Zvuk jejich umírání je příšerný, drásá mi uši. Všimnu si vozu, co stojí napříč cestou a hruď mi sevře uvědomění, že jsme… V pasti. Uprostřed prázdné nákladní čtvrti někde na okraji Jeruzaléma. Yan? Kde je… Myšlenku už nezvládnu dokončit. Kousek ode mne to opět práskne až se v tom úleku pustím madla a poskočím. Ani se neodvážím uvažovat nad tím, zda mne výstřel nezasáhl proto, že neměl nebo se střelci na dálku špatně mířilo.
Škubnu sebou, když zaslechnu ženské zasyknutí. V další chvíli mě už Yen strhává k zemi, ke straně vozu. Poslušně se vedle ní přikrčím. V zmrzlých prstech nemám takřka žádný cit a všude mi zavazí rusé vlasy. „A to jsem tam měla čekat na co? Až tady všichni umřou, zatímco se budu krčit ve tmě?“ zadrmolím rozrušeně. Přinutím se nadechnout a zase vydechnout, zatímco po vzoru jen těkám očima ve tmě držící se u velkých budov strážících ulici z obou stran. „Co teď? Neměli tady být vaši lidi, aby se právě tohle nestalo?“ kousnu se do rtu. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů. Proč se všechno muselo vždy tak… Pokazit? Tohle tím Lucifer myslel, když říkal, že všichni nakonec zaplatíme za své hříchy? Pod jazykem cítím hořkost a svaly ve tváři mi tuhnou, jak se z ní vytrácí výraz. No ano, co jiného, než trest by tenhle život měl být… Stisknu si mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu.
„Když přijdou blíže… Myslím, že se o ně zvládnu postarat,“ zašeptám nemyslitelné. Nejsem bezbranná. Pro Dumah by pár mužů nepředstavovalo žádnou hrozbu. Myšlenka na ni mne zvláštně uklidňuje. Stačilo by… Rozezvučit melodii rodící se ve mne samé, přivolat ty hlasy a přimět je, aby se k mé písni dostali. Ale… Co Yan? Zvládla bych tentokrát… Ne jako Bellovou… Sevřu prsty v pěst. Ne. Musím si věřit. To já poroučím smrti, ne ona mě. |
doba vygenerování stránky: 0.39089488983154 sekund