Andor.cz - Dračí doupě online

♪♫♫♪

Nepřítomně sleduji třepotající se křídla velké můry narážející znovu a znovu do stěn skleněného vězení. Snaží se dostat ven, ale nikdy se jí to nepovede. Přesto stále slyším ten tichý zvuk nárazů připomínající tlukot vlastního srdce bijícího na poplach po dalším z návratů. Na skle ještě vidím zlaté odlesky vlastních očí, vybledávají a splývají s mihotavým světlem svíčky až nakonec nezůstane nic. Jen vzpomínka na další večer utopený v moři minulosti, matná ozvěna jeho smíchu podbarveného jejími... Našimi rozpaky. "Dumah," vyslovím měkce to jméno, tak blízké a vzdálené zároveň, přesto už dávno ne cizí.

Můra se znovu odrazí od stěny až to tiše zadrnčí. Zamrkám a prstem zamyšleně sklouznu po sklenici, než na ni krátce zaťukám nehtem. Připadám si stejně. Lapena v pasti, ze které není úniku, ač by stačilo tak málo... Pomalu se narovnám a ze rtů mi splyne melancholický úsměv a nezůstane po něm nic než soustředěný pohled modrých očí. Ne, já nejsem tak krutá jako kterýkoliv z těch, kteří mne kdy zavřeli do mé vlastní sklenice a jen přihlíželi k tomu, jak se z ní snažím marně dostat.

Dlouze vydechnu a vnořím se myslí do šumu hlasů vábících k sobě melodii provázející soumrak. Můra naposledy zamává křídly než dopadne na dno, kde zůstane nehybně ležet a pokoj se ponoří opět do nehybného ticha...

S trhnutím prudce otevřu oči. Z hrdla se mi dere divoký výkřik odrážející se od stěn ložnice. Chvíli jen nehybně zírám na balkonové dveře, které musel rozrazit dokořán vítr přicházející od moře. Sen, byl to sen, připomínám si horečnatě v duchu, když se zvedám z postele a nejistě se blížím k místům, kde se ještě před chvílí tyčila temná silueta muže. Toho, kterého jsem viděla v každém temném koutě, číhajícího za oknem, tiše kráčejícího setmělými chodbami. Toho, který si pro mne přišel.

Ruce se mi ještě třesou, když zápolím se zavíráním dveří. Tíseň svírající hruď sice povolí, přesto se do postele už nevrátím. Rozsvítím plynovou lampu a zapálím svíčky než se s knihou a dekou uchýlím do měkkého křesílka u lampy. Přistihnu se, že se bojím znovu zavřít oči a poddat se spánku. Poddat se tomu, který chodí společně s tmou a obchází tiše dům. Je to absurdní a já to vím, přesto myšlenka na to, že je stále někde tam venku mi nedává klidu.
Sedím nad knihou až do svítání, dokud mne nepálí oči a hlava mi nepadá únavou. Tak jako mnoho nocí předtím, kdy jsem šla spát až nad ránem. Strážena slunečními paprsky pronikajícími nesměle do místnosti srze zatažené závěsy se cítím bezpečněji, chráněna před nočními můrami i těmi, co s nimi přichází.

Křik racků splývá s šuměním moře barvícího se ohnivými jazyky zapadajícího sluncem. Stojím na balkóně jako každý večer, popíjím víno a čekám, dokud rudozlatý kotouč nezmizí za temným obzorem širého oceánu. Je to má nejoblíbenější část dne, ta jediná, kdy si připadám doopravdy živá. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to hloupé. To... Co cítím při pohledu na ohnivé nebe, na světlo pohlcované temnotou. Snažím se si to rozmluvit pokaždé, když tam stojím a mé myšlenky se upínají ke Generálovi. Ta nevědomost mě ubíjí. Mučí mě.

Křivě se ušklíbnu a dopřeji si doušek červeného vína, kterého je ve sklence už jen pomálu. Dnes rozhodně není první ani poslední. Po jazyku se rozlije chuť mísící v sobě trpké a sladké tóny a spláchne hořkost vlastních myšlenek. V jejich neustálé společnosti je víno tím nejlepším společníkem, který dokáže přehlušit a zahnat i ty nejprotivnější chmury.
Poválím v ústech další doušek a potřesu hlavou. Jeho chuť se nedá ani v nejmenším srovnat se zlatavou tekutinou ukrývající se v jedné zapomenuté karafě, ovšem... Začínám chápat, co na tom Kamael viděl. Víno mi sice nedokáže poskytnout odpověď na žádnou z mých otázek, ovšem...

Pomáhá zapomenout.

Hrot plnícího pera zuřivě škrábe o papír, tak dlouho a vytrvale, dokud mi se syknutím nevyklouzne z prstů sevřených v nepříjemné křeči. "Ale to ne...!" vzdychnu nešťastně při pohledu na rozpitou kaňku pohlcující slova kolem sebe. Protřepávám u toho zuřivě prsty ve snaze je rozhýbat a přinutit k poslušnosti. Ani nevím, jak dlouho tu sedím. Hodinu? Dvě? Čtyři? Za okny panuje už dávno tma a dálavě na moři se mihotají světla lodí mířících ke vzdáleným přístavům.

Natáhnu se po poháru s ředěným vínem, když skrze pootevřenou okenici dovnitř pronikne vítr a s gustem drzého floutka smete ze stolu část hustě popsaných papírů rozházených kolem. "No to snad..." nevěřícně sleduji tu spoušť a šermuji kolem sebe rukama ve snaze zadržet na stole, co půjde. Pozdě. Ještě chvíli si frustrovaně mnu obličej, než se odhodlám se zvednout ze židle a začít sbírat jednotlivé listy. Ovšem to nestačí, každý z listů přetáčím v ruce, pohledem přelétávám jednotlivé řádky, abych je mohla zase správně srovnat a seřadit.

Mé dílo. Mé příběhy. Všechno to, co jsem nikomu nemohla říci, a přesto jsem to potřebovala vyprávět. Musela jsem. Sžíralo mě to zevnitř, všechny ty strašné věci, které... Které se staly mě. Dumah, jejíž vzpomínky se takřka nedaly odlišit od mých vlastních. A čím více jsem se to snažila pohřbít uvnitř sebe, stejně jako ona... Tím to bylo horší. Dokud jsem nezačala psát. Papír bylo nejen to jediné místo, kde jsem se mohla svěřit, ale zároveň i mít kontrolu nad vším. Místo, kde jsem konečně měla sílu na to se všemu zlému postavit a určit to, co se má stát.

"Tak, hm, to by bylo asi... Hm, všechno..." mumlám si sama pro sebe, zatímco listuji štosem papírů. Oči přelétají jednotlivé názvy vyvedené velkým nakrouceným písmem vždy v záhlaví papíru. "Svatební oprátka". "Zlato v tvém mase". "Dvakrát pohřbená nevěsta". "Trhání křídel". "Dům soli a krve". "To hlučné ticho". Příběhy, které se nikdy nestaly, přesto jsem je všechny prožila. Strašné a příšerné věci, které jsem s tou morbidní fascinací sepisovala po nocích posledních několik týdnů... Vrátím papíry na stůl a pro jistotu je tentokrát vložím do desek zatěžkaných lahví, ze které si doliju zbytek poháru.

Ostře se nadechnu, když pohledem zavadím o nadpis vyvedený nad drobným textem a takřka vypiju celý pohár než se pustím zpátky do psaní.

Stojí tam tentokrát jedno jediné slovo.


"Angela"

Sedím u klavíru, prsty kloužou po klávesách v melodii, která mi zní v hlavě celé ty dny... Týdny... Měsíce... Čas zde rychle ubíhá, počasí za okny se mění a na obzoru střídá modrou oblohu blížící se bouře. Jen já zůstávám stále na místě, strnulá a netečná proudu času jako kámen uprostřed řeky, který se ze svého místa nepohne za celou věčnost a nechávám se jen tiše omílat vodou, dokud z něj nic nezůstane.

Noci jsou čím dál chladnější, den plyne za nocí a nikdo stále nepřichází.

K melodii klavíru se připojí mé pobrukování a květy ve váze pod oknem zčernají a povadnou.

Your beginnings will seem humble, so prosperous will your future be.
Job 8:7

♬♬♬♬♬

Nový Jeruzalém. Město, kde se lidem plní sny. Alespoň tak se to říká. Ovšem pak ještě často tiše zazní i to druhé. A také noční můry. Ne, tohle město není utopií, ale mnoha miliónovým lidským kotlem, pod kterým se přikládá lidskými sny, nadějemi, nebo jen prostou snahou přežít. Hodnoty, které celé tohle město udržují v chodu jako dobře namazaný stroj. Oheň nesmí vyhasnout.

I vaše osudy se propletly s osudy mnohých, kteří tohle místo nazývají domovem. A nejenom v současnosti. Probuzení. Tak se jim v jistých kruzích říká. A nově také vám. Vzpomínky na dávno zapomenutý život ve Zlatém městě k vám přišly nečekaně a stejně jako vaše nově nabyté schopnosti, stočily vaše životy na naprosto novou a nečekanou cestu.

A zůstala jen palčivá otázka…

Kým vlastně jsem?

☩

Déšť se snášel na hřbitov Rosehill. Jakoby samotná nebesa dnes truchlila za ztrátu milovaného syna, věrného manžela a skvělého přítele. Philip De Lacey bohužel se světa odešel násilnou smrtí a zanechal za sebou mladou, zničenou vdovu. Ten den se i přes nepřízeň počasí sešlo velké množství lidí. Smetánka Jeruzaléma oděná v luxusních kabátech, kožiších a saténu. Vše samozřejmě v jediné barvě. Černé. Kapky bubnovaly na černé deštníky a drahé cylindry, zatímco se u rodinné hrobky kupily smáčené kytice.

Mladá vdova trpělivě a vděčně přijímala kondolence nekonečného zástupu lidí. Většinu tváří neznala, ale zasmušilý pohled vévody ihned poznala, jakmile ho mezi řadou střídajících se tváří zahlédla. Ano, pro Philipa by to byla jistě pocta, že na jeho pohřeb přišel i vévoda Essington. Pohledy smutečních hostů se stáčely jeho směrem, zatímco ruka v černé rukavici svírala stříbrnou hlavici pochůzkové hůlky.

„Upřímnou soustrast, lady De Lacey. Byl to skvělý muž. Přesto věřím, že se vaše situace zase brzy zlepší.“ Zazněl jeho hluboký hlas a na chvíli sklonil hlavu, jak pravidla etikety kázaly. To bylo vše. Zmizel mezi hosty a nahradil ho další. Další bez tváře.

Další papír byl podepsán. Bylo jich tolik. Bylo to až s podivem, kolik majetku musel Philip De Lacey mít. Nebyly to ale jen majetkové smlouvy. Některé z dohod se týkaly mlčenlivosti a dalších z nespočtu podmínek, které chránily jak tebe, tak především tvého obchodního společníka. Ano, vévoda vše zařídil. Do vašeho sídla přicházeli dobře oblečení právníci, kteří se probírali papíry, odnášeli je a ještě víc jich snad přinášeli. Svůj podpis sis mohla perfektně nacvičit. Už si ani nečetla, co v tom všem je. Philip už ležel v rodinné hrobce a policie u vašich dveří ani jednou nezastavila. Vévoda evidentně dodržel svou část dohody a ty jsi tentokrát hodlala udělat to stejné.

Pero zaškrábalo na papíru. Jeden z doutníků zažhnul a vyvalil se další oblak dýmu. Vzduch v salónku jím byl prosycen. Těžknul a houstnul. Až tě z toho pálily oči, ale velectění pánové měli evidentně zálibu v podobných kratochvílích. Poslušně si to trpěla s nadějí, že tohle celé brzy skončí. Přesto se ukazovalo, že se celá záležitost táhla až nepříjemně dlouho. Evidentně podobné dědické převody tak ohromného majetku, ještě k tomu na manželku, nebyly až tak snadné. Přesto to nebylo něco, o co by ses měla starat. Alespoň tak tě tehdy vévoda ubezpečil. Bylo snadné sklouznout do vzpomínek na sny, nebo spíše prožitky, které se ti vracely v posledních dnech. Pokaždé byly naplněné zlatou září a teplem. Někdy v nich byl i on. Avšak nikdy se ti nevrátilo nic z toho, co následovalo po tvé zradě. Vše tam bylo doslova zalité světlem a tak jiné oproti chladnému Jeruzalému, kde… Ze zamyšlení tě vytrhne hlas jednoho z mužů.

„Ještě zde prosím, lady. Tady je ještě jedno podpisové místo… Tak… a je to. Skvělé.“ Vzal si z pod tvých rukou další papír postarší muž se stříbrnými licousy a jeho malá očka schovaná za skly brýlí si ho zběžně prohlédla, než ho založil do složky potažené hnědou, leštěnou kůží. „Hmm, dobře teď ještě tady.“ Podal ti další z nekonečného zástupu papírů.

Někdy i banální věci nejsou tak snadné, jak se na první pohled zdají.

☩

Svěží vítr povlával lehkými prošívanými záclonami ve vysokých oknech a přinášel s sebou slanou vůni moře. Do zvuku mořských vln se míchaly tóny hudby. Tvé prsty tančily na klávesách piana a vilou se linula harmonická melodie. Byla jsi sama. Tentokrát. Několikrát si přistihla Marii, jak se při své práci zapomněla a zaposlouchala se do písně, kterou si zrovna hrála.

Nota střídala notu a ty ses dostávala do stavu plného ponoření se do hudby. Žila jen přítomným okamžikem, jakkoliv prchavým. Přesto tomu nebylo vždy tak. Stejně jako dříve ses sem tam propadala do vzpomínek na život té druhé ženy. Dumah. To, jak žila ve Zlatém městě. Její osamělé chvíle, a i pak několik těch z dob, kdy byli spolu s generálem. Přesto nic z dob po jejich posledním setkání s Luciferem tam dole v rozbořeném chrámu. Prostě jen její obyčejný, poklidný život. Tak obyčejný jako byl i teď ten tvůj.

Vlny narážely na útesy a doprovázelo je burácivé, rytmické hučení. Na tvářích si cítila spršku vodní tříště, která po sobě zanechala slanou chuť. Kamenné schody vytesané přímo do skály se táhly až k neklidné mořské hladině. Bylo to fascinující místo. Rozhodně jedno z těch zajímavějších v okolí vily, které si už znala jako své boty.

Slunce se sklánělo nad obzorem, který nabíral ohnivých odstínů, jenž ti mimoděk připomněly jeho planoucí křídla. V dálce se na moři pohybovalo několik černých obrysů lodí, které pluly do přístavů. Možná některé patřily i jeho společnosti. Možná ne. Tak jako tak si o něm už od vašeho posledního rozhovoru neslyšela. Cože jste si to tehdy říkali?

"A... Dávej na sebe pozor, Alexandře,"

„Hmm, jako vždy.“

Mohla si jen doufat, že žena v masce měla pravdu a pan Morley se uměl o sebe postarat. Informace o tom, co se děje v Jeruzalémě se k tobě žádné nedonesly. Vilu si už prohlédla, jak se dalo, ale žádné rodinné erby zde nebyly. Na zdech visely obrazy se scenériemi moře, lodí, nebo malebných zátiší. Nebyl tu však jediný portrét. Ač se to zdálo původně jako sídlo pro letní dovolenou nějaké šlechty, chybělo tomu něco osobitějšího, jak si byla z Jeruzaléma zvyklá. Jediné, čeho sis všimla, bylo, že Maria o pánovi sice odmítala otevřeně mluvit, ale znala jej. V jejích očích ale nebyl odpor, nebo strach. Naopak bylo patrné, že na něj vzpomínala ráda a snad jí i trochu chyběl. Zvláštní to místo.

Další vlna se roztříštila o útes a smočila lem tvých šatů. Dnes bylo moře zvláště neklidné. Nebylo se čemu divit. V dálce se v jedné části obzoru sbíhala výhrůžně vypadající, černá mračna.

Blížila se bouřka.

☩

Vlny moře v pravidelném rytmu omývaly pláž a malé loužičky slané vody se vsakovaly ve vašich stopách. Na druhé straně zálivu bylo vidět panoráma Nového Jeruzaléma. Ačkoliv jste viděli jen jeho malou část i tak působilo ohromně. Spousty věží i vysokých komínů, z nichž se valila oblaka dýmu. Agnes si už poněkolikáté shrnula pramen zlatavých vlasů z tváře

Neptala se na to, kde si přišel k novým jizvám a zraněním. Věnovala ti jen pohled, ve kterém se mísily obavy s vděčností. Věděla, že si to nedělal jen pro sebe. Dělal si to pro vás. Kolem vaší dvojice prošel vycházkovou chůzí neznámý muž, ale jinak nikdo nebyl v dohledu. V tuto denní dobu byla tahle pláž prázdným, a především přehledným místem. Ideální cíl pro nikým nerušenou procházku. Od událostí v lihovaru už utekl nějaký čas a sám si na sobě pozoroval, že se tvé tělo hojí až nezvykle dobře a rychle. Možná proto Eliza…

Jemné prsty Agnes se propletly mezi tvými, zatímco s tebou sladila krok a vzhlédla k tobě potěšeně zatímco jí neposlušný vítr zase zavál pramen zvlněných vlasů zpátky do obličeje.

„Dnes je nádherný den, že Jacobe?“ Naklonila hlavu lehce na stranu a mile se usmála.

I přes šátek přetažený přes nos si cítil smrad splašků a hniloby. Práce tě opět zavedla do horších částí Industriální čtvrti. Nějaké problémy s pár mrtvými dělníky. Nic velkého. Na místní prostředí už sis ale začal zvykat. Vlastně ti přišlo, že se Edgar ozývá v poslední době méně a drží tě mimo záležitosti Zahrad. Tím více ses měl možnost pohybovat zde, v zaplivané čtvrti plné nemocí, chudoby a zločinu. A také místem, kde nikdy nebylo k Rudému lvu tak daleko. Vracející se vzpomínky na Zlaté město a život po jejím boku byly někdy až příliš živé, zvláště, když to bylo ráno, kdy ses probouzel vedle Agnes.

Kdesi v dálce zasyčela pára z výpusti a ty ses přirozeně ohlédl, než si pokračoval dál. Někdy ses přistihl s pocitem, že tě z temných uliček sledují zvědavé oči neznámých pozorovatelů. Jindy by si přísahal, že si viděl vysokou postavu s jejími tmavými dlouhými vlasy, ale nikdy se tvé obavy ani naděje nepotvrdily. Často to byla jen hra světel a stínů. Jindy zase možné prostě jen náhodný obyvatel této části města. Nikdy si ji tu už nepotkal jako tehdy v zahradách.

Přesto si tu dnes zde nebyl kvůli ní, ani nikomu jinému. Dnes jsi byl opět loveckým psem.

Z uličky se ozval vyděšený výkřik.

Psem, který zrovna zavětřil stopu.

☩

„Věděl jsem, že je na tebe spoleh…. Roberte.“ Zvučný hlas se rozlehl vkusně zařízeným salónkem. Okny procházely sluneční paprsky a vrhaly stíny na jejich ostře řezaných tvářích. Oba byli oblečení v pohodlných oblecích, které jasně naznačovaly to, že oba dva se řadí k příslušníkům vyšší vrstvy. Za vysokými okny se pak rozprostíral výhled, který byl vskutku miliónový. Jeruzalém se rozprostíral pod nimi jako na dlani. Salónek musel být v jedné z nejvyšších věží Jeruzaléma, jejichž špičky se při vhodném počasí rády skrývaly do mraků a mlžných oparů.

„Jako vždy.“ Ušklíbl se černovlasý muž a položil na stolek zlatou, zdobenou schránku připomínající luxusní šperkovnici. To viditelně zaujalo druhého muže, který do té doby upíral zamyšlený pohled na svět tam venku za sklem, kde zrovna jedna ze vzducholodí brázdila nebe a obratně se proplétala mezi špičkami věží. Byla skoro na dosah. Hejno ptáků proletělo v jejím stínu a zmizelo kamsi mezi střechy.

„Jistě, jistě, ale až na tu záležitost s Essingtonem.“ Zabručel jeho společník a shrnul si pramen plavých, skoro až bílých vlasů z tváře a uchopil schránku do rukou.

„Vím, ale co mám dělat? Nemůžu zvládnout všechno. Stěžuj si u mého nadřízeného.“ Rozhodil teatrálně rukama v odpovědi muž oslovený jako Robert a na tváři světlovlasého gentlemana se objevil jen kyselý úšklebek.

„Heh, to jistě budu. A ta záležitost s Kenworthym?“ Padla další otázka, zatímco si se zájmem prohlížel a otáčel schránku ve svých rukou.

„Pracuji na tom, jen… Jen u Laceyho se vyskytla jistá… ehm komplikace.“ Dostal se zebe poněkud vyhýbavě Robert.

„Hmm…“ Bříška prstů světlovlasého muže přejela po schránce a vykreslila pomalu sérii znaků, jenž za sebou nechaly zářivou stopu. „Jaká?“ Jakoby bezděčně se zeptal muž, který byl evidentně plně soustředěný na schránku a její obsah, spíše než na slova svého kolegy.

„No, nečekaná. A trochu bolestivá… Ale asi by si to měl vědět… Zvlášť ty.“ Dodá poslední dvé slova skoro neslyšným šeptem, zatímco se poněkud těžce posadí do křesla. Na jeho pohybech bylo patrné, že bude docela unavený a ani se to nesnažil nijak skrývat. Vydechnul a promnul si oči, zatímco se druhý muž věnoval dál podivně zářící zlaté šperkovnici. „Nevím co na to řekneš, ale...“

*cvak*

Zazněl tichý zvuk a Robert se jen nervózně ošil. „Byla tam, když jsem šel pro tu schránu. Je to jeho manželka. Proto ty komplikace a… Netušil jsem, že je to ona! Jinak bych si dal pozor. Ale je zpátky…. Probudila se.“ Pohlédl naléhavě na muže se schránkou, který až teď začal viditelně více vnímat jeho slova.

„Kdo?“ Poněkud nevrle zavrčel muž u něj, kterého to celé viditelně rušilo od snahy věnovat se jeho zlatému předmětu zájmu.

„Zerachiel. Zerachiel se probudila.“ Dostal ze sebe Robert a překvapený pohled jeho společníka vystřelil okamžitě k němu.

„…Cože?!“ Hlesl, zatímco se víko schránky odklopilo a uvnitř se zlatě zaleskl nepravidelný kus kovového disku.

Mezi světy

„Lepší něco než nic. Jelikož víš alespoň střípky, pořád víš víc než já.“ Podívám se na ní vážně. Snažím se přemýšlet, snažím se tvářit zatraceně chytře ale všechno jsou to jen domněnky. Představy, pavučina stop spojená tak tenkými vlákny že přerušení jediného ji zničí celou. Jenže nic jiného zatím nemám. „Stejně jako já nebudu přeceňovat tebe, ty to nedělej u mě. Nejsem ten neohrožený fanatik, co dřív. Jsem člověk z masa a kostí. Plný chyb a zranitelný až na půdu. Byl jsem zraněný, po rvačce s tebou i s Alexejem. Nadopovaný abych vůbec fungoval. I když rád tvrdím že vydržím hodně tam pod destilerií jsem byl na pokraji sil a že jsem přežil je dílo náhody ne mého umu.“ Napiju se.

Pak sleduji její reakci. Doopravdy to nevěděla píchne mě z toho u srdce. Možná jsem to neměl říkat. Ne teď. Musím si připomínat, že je to cizí ženská. Jenže to moc dobře nejde. Pokud jsem ale znal Cass rozhodně neznám Elizu. Sakra, proč to musí být tak složité. Pak upadne do transu.

Dívám se na ní až s akademickým zájmem. Tak takhle to vypadá zvenčí. Sám cítím něco jako echo těch vzpomínek. Nevím, zda je to jen vzpomínka na to, co jsem sám nedávno prožil nebo něco z ní. Pokud by to ale byla druhá varianta viděla by svou smrt už tam v zahradě. Tenkrát to tolik nebolelo. Potom co jsem ale zažil ve svém druhém vidění… snažím se zavřít oči abych neviděl opět ten výstřel. Ten zášleh světla, když jsem poprvé probudil své zbraně. Když jsem přetvořil plamen. Nepomáhá to. Naopak v temnotě za víčky je vše jen mnohem zřetelnější. Čekám. Nevím, co se stane. Vrhne se na mě? Zhroutí se? Vyžene mě? Rozzuří se? Její reakce je něco mezi tím. Přesto bolí o to víc.

Nemá cenu se vymlouvat. Nemá cenu ospravedlňovat skutky které jsem ani nespáchal. Prostě vstanu. Vyrazím ze dveří ven. Na prahu se zastavím. Chci něco říct, ale nenapadá mě co. Chci se otočit, ale nechci vidět tu bolest kterou jí ta vize způsobila. Je tisíce věcí, co bych chtěl udělat, aby odčinil, že jsem jí zabil, ale žádná z toho není dostatečná. Prostě si slíbím že se to nebude opakovat. Pokud to bude jen trochu možné. Pak vyrazím přes lokál ven. Snad si mého zaváhání ani nevšimla.

Kašlu na všechno. Prostě vyrazím přímo k hotelu. Nemám chuť čmuchat po Edgarových stínech ani přemýšlet nad tím co může a nemusí číhat za mými zády. Chci být v pokoji a odpočívat. Potřebuji přemýšlet. Potřebuji ticho a tmu. Potřebuji se opít do bezvědomí a restartovat si mozek tak kvalitně že zapomenu na pár posledních dní. V jedné z temných uliček zahlédnu osobu, která prodává prášek. Už za ní těměř vyrazím ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Ne, potřebuju mít hlavu čistou. Nemůžu zemřít, dokud nepřijdu tomuhle případu na kloub.

☩

Ležím na posteli a civím na strop. Je tma a ticho. Přemýšlím. Co dál? Zpomalit. Čekat. Udělal jsem první krůčky a málem mě to zabilo díky mé zbroklosti. Budu se držet stranou. Počkám až Elizu přejde šok z toho, co viděla. Budu pracovat pro Edgara a oči zůstanou otevřené, budu hledat své nepřátele. Budu hodným synem. Třeba se mi něco podaří zjistit o těch kdo za tímhle stojí. Hlavně se nadechnout. Nenechat se znovu vyprovokovat. Potřebuji se vyléčit. Dostat se na vrchol sil a dál. Potřebuji být lepší, silnější a pozornější. Mám čas. Pak může lov začít.

Usínám.

Poslední myšlenky padnou na Agnes. Jak jsem na ní mohl celý večer zapomenout.

Cass… Eliza se z toho dostane, zvládne to. Věřím jí.

Tma…

Neodpovím, pouze uhnu pohledem. Žena zmítaná okolnostmi, jak vzletné přirovnání pro všechny ty strašlivé věci, co se staly. A tak nepříjemně výstižné. Ovšem hádat se nehodlám, samozřejmě že letní sídlo u moře je lepší než zaprášená půda, tohle domácí vězení lze vnímat aspoň hodné postavení té, kterou jsem bývala. Přesto se nedokážu usmát, poděkovat či se radovat. Jiskra zhasla a zůstala jen únava a stíny. Tohle téma ovšem opustíme a za to jsem vděčná. Aspoň chvíli. Vlastně si nejsem jistá, že téma "Generál Alexander" je o něco lepší, ovšem...

Je to zvláštní, pomyšlení na to, že zatímco je jeho jméno, hodnost i minulost známé všem, tak pro mne je cizincem, o kterém nic nevím. A přesto mi stačí jediný pohled do tváře toho, kterým býval dříve, pomyšlení na zapomenuté jméno a srdce se mi rozbuší. Jedna má část, a nyní už přesně vím, která... Chce ho tady. Chce být kdekoliv, kde bude on. Frustrovaně si stisknu mezi prsty kořen nosu a odsunu všechny tyhle absurdní myšlenky bokem. Jsou příliš složité, příliš matoucí na to, abych měla sílu se tím zabývat.
"Dobře, budu vám věřit," přinutím se přestat naléhat. Nehty tentokrát zaškrábou o kámen, jak prsty krátce zatnu do zábradlí. "Dobře to naplánoval," odpovím tiše a stejně jako se Cizinka více neptá, tak já nic nedodávám. Přesto se nevyhnu vzpomínce na padající strop. Na Karema.

Jakkoliv se ptám dál, odpovědí se mi nedostává. Nedostanu ani ždibec, střípek čehokoliv, co by mi pomohlo cokoliv z toho pochopit. Je to tak... Jak to může říci? Nemůžu tu přeci sedět celé týdny... Měsíce!... v nevědomosti a prostě jen... Zase... Čekat. Tisknu k sobě rty, zatímco té zvláštní ženě přede mnou věnuji ten vyčítavý obviňující pohled. Ten nespokojený zachmuřený výraz moji tvář už neopustí. Naopak. Oči se mi rozrušeně zalesknou, když mi začne o Fernsby vyprávět a jedním dechem dodá, že on není jejich starost.
"To nemůžete myslet vážně," vydechnu, zatímco ji následuji zpátky dovnitř. "Nechápete nic. Kdybyste chápala...!" On mi jen neublížil. On mě zabil! On... On mi... Ostře se nadechnu, když si uvědomím, jak blízko jsem tomu, abych začala křičet. Dlouze vydechnu. Pomáhá to jen trochu. Bez okolků se natáhnu po nachystané sklence a pár hltavými loky do sebe vpravím její obsah. Navzdory žízni poprvé lituji, že v tom není alkohol.

Stojím k ní otočená bokem, když mi dává poslední pokyny. Tupě kývnu hlavou, na víc se prostě nevzmůžu. "Brzy... Jistě. Sbohem," zamumlám namísto rozloučení a vlastně se mi uleví, když po ní zůstane jen slábnoucí ozvěna kroků. Pár kroky se přesunu k jednomu z křesílek u stolu a ztěžka do něj dosednu. Nohy vytáhnu nahoru a schoulím se tam. Slušné ženy takhle nesedávají, ale na tom už nezáleží. Ruka se mi stále třese, když si k sobě neobratně přitáhnu mísu s ovocem a natáhnu se po jednom z kousků. Zvenčí sem doléhá křik racků a hučení vln narážejících na skaliska.

Opět jsem sama.

A poprvé v životě mě to mrzí.

Jacob White

 Eliza tě soustředěně poslouchá. Skoro jako kdyby si slyšel zvuk pera, kterým si dělá v hlavě pomyslné poznámky. Neskáče ti do řeči a vyslechne si vše, co máš na srdci.

„Takže s nimi dělá někdo z nás, který byl schopen vyřídit tebe, a ještě někdo stihl před tím vybílit trezor u Kenworthyho. A ten papír. A. Ackerby. Hmm, ty gramy se mi moc nelíbí. Jestli je pravda, že něco podnikali s naší krví, je asi docela jasné, co to vážili. Těžko říct, jestli je tohle zdrží anebo je zastaví ti od vás. Mám o tom ale své pochyby.“ Utrousí polohlasně.

„Tvá stopa.“ Zopakuje po tobě tvá slova a trochu zkřiví rty. Těžko říct, jestli pobaveně, nebo naopak zklamaně. „Jen aby si nebyl zklamaný. Zas tolik odpovědí nemám. Určitě ne všechny, které hledáš.“ Teď už je ten úšklebek sarkastický. Pak ale padne ta otázka a tobě dojde, že ona neví, jak skončil příběh Cassiel a Mitzraela. Tehdy dávno, tam nad tou hustou džunglí. Možná kdyby to věděla, tehdy u toho altánu tě nenechala žít a nebo… Byly to vše jen dohady, ale rozhodl ses jít s kůží na trh a říct popravdě, jak se věci seběhly.

„Cože?“ Zamrká překvapeně Eliza. „Jak? Tvou… rukou?“ Vidíš, jak na tebe zmateně hledí a krčí čelo, když v tom zavře oči, jako kdyby ji chytila migréna a sklenice koňaku, kterou měla v ruce dopadne na zem, kde se s cinkotem skla roztříští na myriádu lesklých střepů, které se rozletí do stran, zatímco se koňak začne vsakovat do koberce.  

Eliza se bezvládně sveze na pohovku a ty sám cítíš, jak k tobě opět připlouvají vzpomínky na ten den. Tentokrát je to ale vzdálené. Skutečně jako vzpomínka, a ne vtáhnutí do dávno zapomenutého života. Přesto je vše vyvedené do jediného detailu. To, jak se vznášíš nad zelenou hradbou stromů pod vámi. Vidíš ji pod sebou, zatímco se světlo tvé zbraně formuje do něčeho, co tak dobře znáš. Ten obdiv, s jakým hleděla do hlavní, ze kterých za chvíli přišla její smrt. Několikrát se zablesklo a střely prošly její zbrojí a roztrhaly tělo pod ní, aby se pak bezvládně zřítila k zemi.

Vidíš, že Eliza vypadá, jako kdyby spala. Ať už s ní zkoušíš třást anebo jen sedíš a sleduješ ji, neprobírá se. Dýchá pravidelně, tedy až do jednoho momentu, kdy prostě po výdechu už žádný další nádech nepřišel. Přesto zůstává ona sama nehybná a dál tam leží. Minuta, dvě… tři… Pořád nic, když v tom se ozve její prudký nádech a ona vytřeští oči. Zrychleně dýchá, oči rozevřené dokořán směsicí strachu a paniky. Rychle se rozhlédne a když tě uvidí, trhne sebou.

„T…ty… Ty si mě… zabil? Mitzraeli?“ Šeptně tiše a přitáhne si ruce k tělu. V těch slovech zní zklamání. Zrada? Ublížení? Ne, ani jedno z těch slov není dost silné na to, aby to vystihlo.

„A ty zbraně…“ Pokračuje dál skoro slyšitelně a ruku si bezděčně přitiskne na hruď v místě, kde ji zasáhla jedna ze střel. Zamrká a jen zatřese hlavou, až se jí černé vlasy divoce rozlétnou do stran. Ve tváři je bledá jako smrt. „Běž. Dnes už běž.“ Uhne pohledem a opět se zhluboka nadechne, snažíc se popadnout nepravidelný dech. Vypadá to, že i vy si můžete vzpomenout na vlastní smrt.

Delilah Blair Flanagan

„Vypadá to, že jste žena, kterou zmítají okolností z jednoho místa na druhé. Na druhou stranu, vila u moře zní rozhodně lépe než deka na zaprášené půdě. Nemyslíte?“ Oplatí ti žena v masce mírný úšklebek, ale nevypadá to, že by si z tebe chtěla kvůli tomuto nějak utahovat a tohle téma opustí. Ostatně také zazní Alexanderovo jméno, které rychle změní téma hovoru, a i tok tvých myšlenek.

„Jistě, znám. Je to už ale delší doba, co jsme se neviděli. Předpokládám, že je v pořádku. Neslyšela jsem o nějakém velkém plánovaném pohřbu. Alespoň ne v poslední době. Varovat? Před tím, který vás držel na té půdě? Chmm, myslím, že zrovna jeho před někým takovým varovat nemusíme. Ostatně je to bývalý generál. I kdyby za ty roky, co se věnuje obchodu, vyměkl, pořád by se měl být schopen o někoho takového postarat.“ Odfrkne si. „Vlastně se divím, že se mu podařilo dostat vás, ale… Tohle není pro mne, abych se o podobné věci zajímala.“ Odmlčí se a stočí raději opět pohled k oceánu.    

„Protože některé informace mají cenu zlata a není rozumné je jen tak rozhazovat do davu. Navíc proto, abyste tu v klidu odpočívala, to vědět nepotřebujete. Kdyby vás ten někdo chtěl mrtvou, nepošle vás zrovna sem.“ Odpoví ti suše.

„Ale my víme, kdo vás unesl. Theodor Fernsby, pracovník Hartova sanatoria a evidentně někdo, kdo se začal zajímat o trochu hraniční obory. Netuším, co s ním bude a nebude v plánu. Mně to nepřísluší rozhodnout. Můj úkol byl vás najít a dostat sem ideálně bez zbytečného rozruchu a násilí. To se podařilo. Co se bude dít v Jeruzalémě mě v tuto chvíli nezajímá.“ Otočí se na patě projde s tebou zpátky dovnitř, kde už na stole stojí džbán s ledovým čajem a plátky citrónu. Několik sklenic a pak mísa s čerstvě vypadajícím ovocem. Žena k tobě krátce stočí pohled a nechá tě, aby ses napila, pokud chceš.

„Víte, nemůžeme řešit vše. Chápu, že vám ten muž ublížil a jistě na něj dojde. Možná už ani nežije. Pokud by skutečně chtěl něco podniknout proti Morleymu, je to docela možné. Ale já vám k tomu více říci nemůžu. Každý máme rozkazy a své povinnosti a ty mé se jeho netýkají. Pouze vás.“ Hledí na tebe vážně, než jen s povzdechem mávne rukou.

„A to bude z mé strany vše. Povinnosti mě volají zpět do Jeruzaléma. Pokud budete potřebovat nějakou asistenci, stačí napsat neadresovaný dopis a předat ho Marii. O zbytek už se postará. Pokud to ale nebude nezbytně nutné, ocenila bych, kdybychom sem nemuseli jezdit zbytečně. Užijte si tohle místo. V tuto roční dobu je tu krásně.“ Vytáhne se opět její koutek rtů o něco výš a tentokrát ti je jasné, že se musí usmívat.

„Přeji vám hezký den, lady Flanagan. Jistě se zase brzy uvidíme.“ Zvedne ruku v rozlučkovém gestu a vydá se k východu. Ještě chvíli slyšíš zvuk jejích těžkých bot, než nakonec utichne i ten a ty zůstaneš sama ve vile na mořských útesech.      

Ztracený v čase

„Nepotřebuji mít vše hned. Když ale chytím stopu jdu po ní, dokud je čerstvá.“ Zamračím se na ní. Věřím, že umím být trpělivý a čekat, když cítím že je to třeba. Možná ale má pravdu. To že tu dnes večer sedím, zraněný a vyčerpaný její slova podtrhuje. „Každopádně se omlouvám. Doopravdy jsem myslel že nebudeš schopná v tom stavu, v jakém jsem tě opouštěl čehokoliv schopná. Musím ještě hodně pochopit, jak tohle všechno funguje.“ Vzpomínám, jak ležela tady a krvácela. Vypadala, že každou chvíli zemře. Nebylo se čemu divit. Však dostala zásah pistolí. Kenworthy jí pěkně pocuchal. Teď mi tu bude říkat že jsem s ní měl nejdřív probrat účast na celém vyšetřování? Vážně, koho by to napadlo.

„Přežil. Jeho psychická síla mě překvapila. Díky němu jsem skončil, jak jsem skončil. Odešel dřív, než jsem vyřídil Alexeje. Šel něco řešit s jejich šéfem. Tak jsem to alespoň pochopil. Ostatně právě k němu mě chtěl odtáhnout, ale jeho společník nesouhlasil. Zmizel, než dorazila policie.“ Napiju se ze skleničky a vychutnám lehce kořeněnou chuť. Překvapuje mě, že o něm neví. Není zrovna nejvíc nenápadný. Při tom, kolik měla jmen je s podivem že to jeho ne.

„Bohužel jeho pracovnu někdo vybral dřív, než jsem se tam dostal. Mezitím co jsem byl tady. Jediné informace, které mě dovedly až do destilerie byly od služebných. Zloděj se vyhnul policii a všem. Jediné, co jsem našel byl útržek papíru na zemi.“ Vypovím ve zkratce o tom, co se dělo, když jsem se vrátil do sídla a vypovím i co na papíru bylo napsáno. Nemám chuť před ní nic schovávat.

„Chápu, Jeruzalém stačí.“ S každým jejím slovem mi dochází že jak jsem podcenil její schopnost se postavit na nohy, tak jsem úplně stejně přecenil její znalosti. Neví, co se doopravdy děje o nic víc než já. Potvrdí domněnky o zlaté v naší krvi, ale to je tak všechno. Další větou mi ale vyrazí dech zcela. Ona neví, co se mezi námi stalo? Nezná poslední dějství? To jsem nečekal. Trvá jen okamžik, než mi dojde, že jí z nějakého důvodu nechci lhát. Přijde mi, že pokud chci napravit nějaké chyby z minulosti musí to být upřímností. Není to ani tak nějakým kavalírstvím ale prostě tím že si i ona může kdykoliv vzpomenout.

„Přišel jsem, protože jsme se tak dohodli. Protože jsi má stopa k tomu, co se děje. Jinou zatím nemám. Chci odhalit kdo stojí za tím co jsem viděl ve sklepení. Chci zjistit co se děje mě samotného, proč a co se stalo že se ve mně probouzí vzpomínky na život předtím.“ Začnu tím snadnějším. Tím, co vím a co mám v hlavě srovnané. Pak ale musí přijít ta těžší část. „Nevím, co si z toho, co bylo dřív pamatuješ ty. Dochází mi ale že jiné věci a v jiném pořadí. Já viděl poprvé konec. Nevím, zda svůj ale tvůj. Mou rukou. Proto mluvím o špatných časech. Ve sklepení pod lihovarem se mi ale ukázalo, jaký život jsme vedli ve Zlatém Městě. Dobu, kdy jsme byli vysláni pro zrcadlo do míst kde stál Babylon. Je divné vnímat tyhle věci v jiném pořadí, než jsou. Pro mě jsme spolu prožili den vlastně včera, za úplně jiných podmínek. Jsou to falešné a zároveň pravé vzpomínky. Zároveň mě ale nutí abych ti věřil a sám vidím že máme podobný cíl. Před tím, co se ve mně probouzí nedokážu zastrčit hlavu do písku. To jsou důvody, proč jsem tu. Navíc jsem slíbil že tě budu informovat a své sliby držím.“ Čekám téměř jakoukoliv reakci. Doopravdy může na tyhle informace přijmout jakkoliv. Ostatně sám nevím, jak se s nimi vypořádat.

Jacob White

Eliza dál stojí u stolku a shlíží na tebe. Na rtech jí hraje lehce pobavený úsměv a prostě celkově působí, že je dnes v dobrém rozmaru. Pravda, rozhodně tomu napomáhá fakt, že nekrvácí z postřeleného boku jako posledně.

„Hmm, vyřešit všechno hned. Muži.“ Usměje se na tebe přeslazeně, než se také napije a s tím se posadí zpět na pohovku, která je naproti tobě. „Nebyla schopná? To bych s dovolením posoudila ráda sama. Nepotřebuji někoho, kdo mi bude říkat, co mám a nemám dělat.“ Přehodí nohu přes nohu a trochu jí v očích zableskne.

Pak ale stejně jako ty zvedne sklenici k přípitku, ačkoliv její oči pátravě kloužou po tvé tváři, snad jako kdyby se snažila přijít na skutečný důvod, proč tohle celé děláš.  „Tak tedy… na staré časy.“ Hlesne nakonec poněkud zaraženě a usrkne koňak ze sklenky. Na chvíli se rozhostí ticho, zatímco ty se snažíš srovnat v hlavě myšlenky a vzpomínky rozházené napříč staletími a životy. Eliza dle lehce rozostřeného pohledu, kterým hledí na sklenku ve své ruce na tom nebude jinak.

„Jak…?“ Nadechne se v otázce ve stejný moment, co ty promluvíš. „Ne, ty první.“ Stáhne se rychle a místo toho tě tiše poslouchá. „Spolupracují s někým jako my? To je pro mne novinka. Ovšem… nabízelo by se to. Naše schopnosti se hodí. Tedy některé. Zafačovaný muž? Dostala se ke mně kusá informace o někom takovém, ale nebylo tam přímé napojení na tyhle. A ten muž… Přežil, nebo si ho zabil?“ Zeptá se tě mezi řečí.

Když ji nazveš Cass, jen k tobě zvedne trochu překvapený pohled, ale není v něm nějaká zloba. Na krátkou chvíli působí stejně bezradná a ztracená v tom všem stejně jako ty.  „Ehm, k tomu nemám ještě dostatek informací. Doufala jsem, že něco dostaneš z Kenworthyho pracovny, ale nevypadá to.“ Ušklíbne se.

„Potřebují naši krev? Hmm… Extrakce ophiria by byla nasnadě. Je to vzácný materiál, ale nemyslím, že až tak vzácný, aby se někomu vyplatilo lovit takové jako jsme my. Ano, zpracování ophiria do drog má docela vysokou ztrátovost a není to něco, co si nějaký chudák připraví ve sklepě, ale… Ale i tak. Že by se zrovna Kenworthy zamotal do něčeho takového jen kvůli drogám? To nedává smysl.“ Poklepe si prstem zamyšleně na rty.

„Pokud ale přestanou lovit nám podobné v ulicích Jeruzaléma, bude mi to stačit. Nemusím rozumět všemu.“ Poslední slova pronese poněkud rýpavým tónem. Dost podobným tomu, jakým si Cassiel dobírala Mitzraela. Těžko říct, jestli tyhle zvyky automaticky přebíráte ze vzpomínek anebo se s nimi už rodíte. Kdo ví, jak budeš časem jednat ty, pokud ty vize budou pokračovat. Pak už se ale odmlčí a zakrouží zamyšleně obsahem sklenky. Viditelně váhá, než se přeci jen nadechne k dalším slovům.

„Jak si myslel to na starší časy než staré? To se tehdy věci až tak pokazily?“ Nakloní hlavu tázavě na stranu, až jí na ramena spadnou prameny dlouhých tmavých vlasů a trochu nejistě semkne rty.

„Proč vlastně… Proč si za mnou přišel? Co si od toho slibuješ?“ Šeptně tiše a přimhouří oči. Nepůsobí výhrůžně, ale opět jako kdyby se snažila přijít na to, co se ti ve skutečnosti honí hlavou.

♪♫♫♪

Důležitá... Musí mi to sice stačit - ale nestačí. Mám dost toho, že nic nevím. Ale také jsem ráda, že zvládnu chodit a udržet se vzpřímeně i přes slabost, kterou cítím, takže neřeknu nic. Snad se jen nadechnu, ovšem to už dveře otevírá... Zdejší hospodyně? Pohledem kmitnu ke staré ženě, která se na okamžik zatváří jako by viděla smrt. Jindy bych se možná zasmála té ironii, že ji děsí pohled na ženu ve zlaté masce, když jí v zádech stojí Tichá Smrt.

Vila zevnitř vypadá stejně úchvatně jako zvenčí. Nebýt vzpomínek na Zlaté město, cítila bych se tu po všech těch týdnech strávených v sevření čtyř stěn tak... Nepatřičně. Zdá se, že celé to místo musí někomu sloužit jako letní sídlo, jak už to tak u šlechty bývá. Následuji Cizinku do prostorné místnosti, kde mne zanechá samotnou. Nevím, co s hospodyní řeší a vlastně... Vlastně to pustím z hlavy sotva očima sklouznu po interiéru a všimnu si... Klavíru. Roztřeseně se nadechnu a pak... Zase vydechnu. Pohledem na okamžik sklouznu k k prstům vlastní ruky, kterou podržím na okamžik nataženou před sebou. Vypadají spíše jako prsty kostlivce, dlouhé a kloubnaté, za nehty mám špínu. Vypadají strašně. Marně přemýšlím, kdy jsem hrála naposledy a... Kdy to bylo? V den, kdy se vrátil Bartholomew z nemocnice? Znovu se zadívám na klavír a oči se mi povážlivě zalesknou. Připadám si hloupě. Po tom všem...

Roztřeseně si přejedu prsty po tváři a vjedu si jimi do vlasů. V další je zase rychle stáhnu k tělu a věnuji Cizince poněkud roztěkaný nepřítomný pohled. "Žila jsem hudbou," odpovím bezmyšlenkovitě, hlas prodchnutý melancholií a... Lítostí. Ah, ano. Jako Dumah i jako Delilah. Co bychom si bez ní počaly, jak jedna tak druhá? Celé ty roky a staletí... Než ji my ji vzali. Hart. Fernsby. Můj manžel. Když v duchu opakuji ta slova, v uších mi tiše hučí a se šuměním moře pod okny to nemá nic společného.

Drobně sebou trhnu, když mne Cizinka opět vybídne, abych ji následovala a... Jdu za ní ven na balkón. Bez ohledu na to, jak mizerně mi je i jak vypadám, chci to slyšet. Chci své odpovědi. Po jejím vzoru dojdu až k zábradlí, o které se bez okolků opřu a tvář natočím směrem k moři. Navzdory všemu si pohled slunce zapadající za příbojem nekonečných vln užívám jako nikdy více. Je to pohled o kterém jsem si tolikrát myslela, že už ho nikdy neuvidím. A tak se dívám, jak se vrcholky přelévajících se vln barví rudými záblesky a cítím se... Zvláštně.

Poslouchám tu ženu, každé její slovo. Očividně každá máme úplně jiné vnímání času, protože pár týdnů nebo měsíců mi rozhodně nepřijde jako "nebude to dlouho trvat". Sklopím hlavu a... Rezignovaně vydechnu. "Mám snad na výběr? Zdá se, že všichni kolem mě nejlépe vědí, co potřebuji. A já to musím přijmout a být vděčná, ať jde o deku, pod kterou bych mohla spát nebo vilu u moře," cynicky se ušklíbnu, přesto v ramenech poklesnu, div se na kamenný rantl zábradlí celá nepoložím. Teď, s o něco jasnější myslí, v tváří tvář klidu všude kolem nemám daleko k tomu, abych se tu sesypala. A dost možná to udělám, jakmile ta žena odejde a já nebudu muset předstírat... Cokoliv.

Můj výraz se v další chvíli změní. Neovládnu se - ani se o to nesnažím, na to jsem příliš unavená. "Ano, Morleyho," srdce mi poskočí. Kamaeli... ozvěna posledních Veršů se připomene v tu nejméně vhodnou chvíli. "Znáte ho? Je v pořádku?" zeptám se. Musím. Ta iracionální touha to vědět převáží vše ostatní. Stejně jako náhlé uvědomění, když žena zmíní shon a... Půdy... "Musíte ho varovat. Před Fernsbym," narovnám se.

Poslouchám, co říká, ale najednou se na to nedokážu dost dobře soustředit. Myšlenky mi utíkají pryč, do míst, kam nechci. Poklepu prsty o zábradlí v ostrém staccatu. Ano, rozumná. Dost rozumná na to, abych věděla, že když mne někde neudrží po "dobrém", půjde to i jinak. Fernsby mi uštědřil lekci, na kterou do konce života nezapomenu. Přinutím se dlouze vydechnout.
"Proč vlastně nemohu vědět o koho jde? A co se v Jeruzalémě vlastně stalo, že tu musím počkat... Než se situace uklidní? Vím, kdo mě unesl. Když jste dokázali najít mě, dokážete přeci najít i jeho. To přeci nemůže být důvod, proč jsem nyní tady..." hlas mi trochu přeskakuje, jak chraptím. Přesto... Ne, nepočká to.