Andor.cz - Dračí doupě online

Epilog: Vyčkávání

♫♫♫

Sedím na jedné z teras a dívám se na Jeruzalém pode mnou. Podivné to místo. Vítr od moře mi ovívá tvář a nové rány na ní už jen lehce svědí. Vrátil jsem se domů ze své dovolené, jakmile jsem se zotavil. Netrvalo to tak dlouho jak mělo. Vidím to místo jinak. Pozemské město plné zázraků a špíny. Soustředím se a cítím slabé mravenčení v konečcích prstů. V dlani se mi objeví slabé zlatavé světlo. Za několik okamžiků by se z něj stala krásná nebeská zbraň. Pozůstatek mého bývalého já. To a vzpomínky. Vzpomínky ale blednou a mizí. Tohle nikoliv. Občas si musím připomenout, že se mi to vše nezdálo. Jen trochou světla. Jeruzalém je krásný, jak se ale může vyrovnat Zlatému Městu. V jeho záři připomíná spíš žumpu. Vstanu a na stůl hodím několik mincí pro obsluhu. Vyrazím domů. Dnes už bylo procházek dost.

☩

„Zajisté. Jaký jiný by mohl být.“ Usměji se na Agnes a podám jí papírový kornout sladkostí které jsem koupil ve městě. Pláž je opuštěná a máme nerušenou chvíli pro sebe. Takové byly v posledních týdnech víc než výjimečné. Vlastně od té doby, co jsem se dal do mého druhého zaměstnání. Ještě víc od Kenworthyho případu. Poznal, kdo jsem a potkal Elizu. Podívám se do těch upřímných očí a vidím že má lehce pozvednuté koutky. Pryč je ale mé vzrušení. Pryč je téměř vše. Cítím se špatně ale když jsem v ulicích cítím, jak mi srdce bije. Tady s ní už ne. Je to zvláštní pocit prázdnoty. Moc zvláštní.

„Přemýšlela jsi někdy o andělech a nebesích?“ Řeknu a přejedu jí ukazováčkem po hřbetu ruky. Dívám se při tom na oblohu plnou mraků, které před sebou ženo vítr od moře.

☩

Po šátkem se usmívám. Uhnu pěsti hromotluka a ta s křupnutím narazí do zdi. Zaskučí a já mu vrazím koleno do žaludku. Mysleli si, že mě v téhle uličce skřípnou. Jenže to já je sem zavedl. Další dostane loktem a může své zuby sbírat po promočené dlažbě. Tasím. Další po mě jde obuškem. Bláhový pokus. Obratné seknutí a drží se za krvácející ruku. Zbraň upustil. Praštím ho volnou rukou až spadne na zem. Tam ho kopnu do hlavy. Ten jen tak nevstane. Obyčejní pašeráci. Prodejci kontrabandu. Tohle není případ, který by mi dal moc zabrat. Přesto jsem se ale na několik okamžiků cítil dobře. Adrenalin, lov a boj. Zabraňuje myšlenkám a dává účel. Zabraňuje zoufalství. Všechny mé stopy se zasekly ve slepých uličkách. Eliza se neozvala a já čekám. Čekám a lovím zajíce přitom mé srdce prahne po tom měřit síly s někým mě hodným. S mužem se zahaleným obličejem. S těmi, kdo stojí za únosy. Tímhle se jen udržuji v kondici, ale radost mi to nepřináší. To vůbec. Jen placebo unášející myšlenky na pár okamžiků pryč. Kopnu podruhé sténajícího muže a vydám se dát signál strážníkům co je odvedou pryč.

☩

„Jsi v pořádku bratře?“ Podívá se na mě skepticky Alexander.

„Ano, jsem neboj se.“ Utřu si čelo. Sedím napružený v sedačce kočáru. Dobře oblečený. Jedeme na banket, který náš otec pořádá. Svého staršího bratra jsem poslední dobou moc nevídal. Je ale pořád stejný. Ptá se jen protože je to vhodné ne že by ho to zajímalo.

Po dlouhé noci venku jsem mě koně ukolébaly. Zase jsem snil. Tentokrát ne o válce. Zákopy, výbuchy a smrt jsou téměř pryč. Nevidím zkrvácené a znetvořené spolubojovníky. Vidím věc v mracích, rudý prach a trhavé pohyby v něm. Vidím zlatý záblesk. Vidím výstřel. Vidím, jak všechno v očích Cass zhasne. Vidím, jak Eliza stojí pod Lvem. Dívá se na mě a obejme se rukama. Ví, že jsem jí zabil. Já zdvihnu ruku a z mého nitra se zhmotní zbraň. Vystřelím znovu, naposledy…

Venku na zem dopadají sněhové vločky. Už jsou to téměř tři měsíce, co jsem ji viděl naposledy. Dýchám, jím a piju. Cvičím, lovím a zlepšuji se. Nemám ale pocit, že žiju. Něco vzadu mé hlavy mi našeptává že musím udělat víc. Že chci udělat víc. Zatnu ruku do saténu sedačky. Potřebuju, aby se věci zase daly do pohybu. Jinak zešílím…

Dny se krátí a noci jsou čím dál chladnější. Jen kalendář prozrazuje blížící se svátky, po sněhu zde není ani vidu, pouze od moře vane čím dál studenější vítr přinášející sebou vtíravý chlad zalézající pod oblečení a zakusující se v podvečer málem až ke kostem. Nevadí mi to. Nevadí mi, že strávím svátky jen ve společnosti svařeného vína a svého klavíru. Nikdy jsem ty dny neměla ráda, sváteční hostiny, všechny ty večeře a obědy, večírky či soukromá soaré jen pro pár pozvaných. Vše to bylo bez výjimky povinné. Musela jsem se usmívat, vyprávět o dárcích, o které jsem nestála, hrát veselé písně, které k těmto dnům radosti přeci patří. Nenáviděla jsem to. Všechny ty roky. Moci popíjet víno a předstírat, že žádné svátky nejsou pro mne byla příjemná změna.

Jen sníh… Sníh mi chybí. Zimu mám ráda. Ulice se vyprázdní, jak všichni spěchají do tepla. Ve vzduchu je cítit vůně jehličí a smůly. A ze šedivého nebe se snáší v nekonečných spirálách bílé vločky, který jsou tisíce a tisíce, přesto je každá jiná… Procházky zasněženými Zahradami jsem milovala. Kdysi dávno, v minulém životě. Tady jen prší. Občas zabouří. Někteří ptáci už odlétli pryč a já jim to ve skrytu duše záviděla…

Slunce už skrze mračna takřka nevyhlédne, vilu přes den zalévá ponuré šedivé světlo. Poslední týdny tak většinu dne prospím, vstávám až po poledni a dnešek tomu není výjimkou. I po probuzení jen notnou chvíli ležím v posteli, než se přinutím se zíváním vylézt ven. Pootevřu okno, abych vpustila do místnosti trochu čerstvého chladného vzduchu od moře než se malátným krokem někoho, kdo stále ještě napůl spí přesunu do koupelny, abych si opláchla obličej. Ryšavé vlasy sahající mi až po zadek, které za všechny ty měsíce nabraly sytého měděného odstínu, trčí do všech stran. Bez česání si zvlněné lokny jen sepnu do ledabylého drdolu, aby zbytečně nepřekážely.

Snídám jako obvykle v jednom ze salónků, kde se uvelebím v měkkém křesle. S převlékáním se neobtěžuji, jen se zabalím do vlněného plédu. Nerušeně popíjím kávu a uždibuji k tomu něco hříšně sladkého, zatímco se probírám listy papíru popsanými větami, které jsem sepisovala až do brzkých ranních hodin, kdy se na obzoru objevila mlžná silueta vycházejícího slunce.
I teď co chvíli zívnu a dost možná bych byla schopná v křesle ještě chvíli podřimovat na kolik jsem rozespalá. No, na chvíli se mi to i podaří, když odložím dopitý šálek a… Proberou mne kroky Marie.

V tichosti se tak vytratím zpátky do ložnice, kde mám nachystané oblečení k převléknutí. Blůza krémově bílé barvy a petrolejově modrá sukně. Teplé podkolenky, ve kterých chodím po domě mnohem raději než v botách. Je mi to tak příjemnější, žádné korzety, žádná křeč – nemusím se starat o to, co si kdo pomyslí. Nezáleží na tom.

A pak to zaslechnu. Klapot koňských kopyt. Několika rychlými kroky se přesunu do jiné místnosti, k jednomu z oken, kterým je vidět na příjezdovou cestu k sídlu. Při pohledu na kočár tažený dvěma páry koní se mi rozbuší srdce. Je to něco, co jsem si myslela… Že už nevidím. Proboha. Byla jsem tu už třetí měsíc a… A nic. Nikdo nepřijel. Nikdo mi neposlala vzkaz. Jako by na mě svět tam venku už dávno zapomněl.

Cítím neklid tepající mi pod kůží. Kočár zastaví, klapot nahradí frkání koní. Ostře se nadechnu, ospalost je náhle pryč. Nervózně přešlápnu z nohy na nohu, než ustoupím od okna pryč, aby si mne snad nikdo nevšiml. Kdo přijel? Proč? Je dneska ten den? Nebo… Nebo… Mám pocit, že se z toho zblázním. Nejraději bych se rozeběhla dolů do hlavní haly, abych to zjistila.
Ovšem neudělám to. Namísto toho se zamračím a přinutím se dlouze vydechnout, než se rozejdu směrem do hudebního salonku, kde jsem obvykle trávila většinu dne. Nejsem přeci pes, abych se rozeběhla vítat návštěvu. A rozhodně nechci, aby si snad kdokoliv myslel, že k tomu oknu chodím každý den vyhlížet… Cokoliv. A kohokoliv.

Usadím se tak ke klavíru.

A dovolím mysli, aby se s prvními tóny ponořila do hudby. Prsty se roztančí po klávesách v melodii odrážející to, jak se cítím.

O tři měsíce později

♬♬♬♬♬

* * *

* * *

♪♫♫♪

Nepřítomně sleduji třepotající se křídla velké můry narážející znovu a znovu do stěn skleněného vězení. Snaží se dostat ven, ale nikdy se jí to nepovede. Přesto stále slyším ten tichý zvuk nárazů připomínající tlukot vlastního srdce bijícího na poplach po dalším z návratů. Na skle ještě vidím zlaté odlesky vlastních očí, vybledávají a splývají s mihotavým světlem svíčky až nakonec nezůstane nic. Jen vzpomínka na další večer utopený v moři minulosti, matná ozvěna jeho smíchu podbarveného jejími... Našimi rozpaky. "Dumah," vyslovím měkce to jméno, tak blízké a vzdálené zároveň, přesto už dávno ne cizí.

Můra se znovu odrazí od stěny až to tiše zadrnčí. Zamrkám a prstem zamyšleně sklouznu po sklenici, než na ni krátce zaťukám nehtem. Připadám si stejně. Lapena v pasti, ze které není úniku, ač by stačilo tak málo... Pomalu se narovnám a ze rtů mi splyne melancholický úsměv a nezůstane po něm nic než soustředěný pohled modrých očí. Ne, já nejsem tak krutá jako kterýkoliv z těch, kteří mne kdy zavřeli do mé vlastní sklenice a jen přihlíželi k tomu, jak se z ní snažím marně dostat.

Dlouze vydechnu a vnořím se myslí do šumu hlasů vábících k sobě melodii provázející soumrak. Můra naposledy zamává křídly než dopadne na dno, kde zůstane nehybně ležet a pokoj se ponoří opět do nehybného ticha...

S trhnutím prudce otevřu oči. Z hrdla se mi dere divoký výkřik odrážející se od stěn ložnice. Chvíli jen nehybně zírám na balkonové dveře, které musel rozrazit dokořán vítr přicházející od moře. Sen, byl to sen, připomínám si horečnatě v duchu, když se zvedám z postele a nejistě se blížím k místům, kde se ještě před chvílí tyčila temná silueta muže. Toho, kterého jsem viděla v každém temném koutě, číhajícího za oknem, tiše kráčejícího setmělými chodbami. Toho, který si pro mne přišel.

Ruce se mi ještě třesou, když zápolím se zavíráním dveří. Tíseň svírající hruď sice povolí, přesto se do postele už nevrátím. Rozsvítím plynovou lampu a zapálím svíčky než se s knihou a dekou uchýlím do měkkého křesílka u lampy. Přistihnu se, že se bojím znovu zavřít oči a poddat se spánku. Poddat se tomu, který chodí společně s tmou a obchází tiše dům. Je to absurdní a já to vím, přesto myšlenka na to, že je stále někde tam venku mi nedává klidu.
Sedím nad knihou až do svítání, dokud mne nepálí oči a hlava mi nepadá únavou. Tak jako mnoho nocí předtím, kdy jsem šla spát až nad ránem. Strážena slunečními paprsky pronikajícími nesměle do místnosti srze zatažené závěsy se cítím bezpečněji, chráněna před nočními můrami i těmi, co s nimi přichází.

Křik racků splývá s šuměním moře barvícího se ohnivými jazyky zapadajícího sluncem. Stojím na balkóně jako každý večer, popíjím víno a čekám, dokud rudozlatý kotouč nezmizí za temným obzorem širého oceánu. Je to má nejoblíbenější část dne, ta jediná, kdy si připadám doopravdy živá. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to hloupé. To... Co cítím při pohledu na ohnivé nebe, na světlo pohlcované temnotou. Snažím se si to rozmluvit pokaždé, když tam stojím a mé myšlenky se upínají ke Generálovi. Ta nevědomost mě ubíjí. Mučí mě.

Křivě se ušklíbnu a dopřeji si doušek červeného vína, kterého je ve sklence už jen pomálu. Dnes rozhodně není první ani poslední. Po jazyku se rozlije chuť mísící v sobě trpké a sladké tóny a spláchne hořkost vlastních myšlenek. V jejich neustálé společnosti je víno tím nejlepším společníkem, který dokáže přehlušit a zahnat i ty nejprotivnější chmury.
Poválím v ústech další doušek a potřesu hlavou. Jeho chuť se nedá ani v nejmenším srovnat se zlatavou tekutinou ukrývající se v jedné zapomenuté karafě, ovšem... Začínám chápat, co na tom Kamael viděl. Víno mi sice nedokáže poskytnout odpověď na žádnou z mých otázek, ovšem...

Pomáhá zapomenout.

Hrot plnícího pera zuřivě škrábe o papír, tak dlouho a vytrvale, dokud mi se syknutím nevyklouzne z prstů sevřených v nepříjemné křeči. "Ale to ne...!" vzdychnu nešťastně při pohledu na rozpitou kaňku pohlcující slova kolem sebe. Protřepávám u toho zuřivě prsty ve snaze je rozhýbat a přinutit k poslušnosti. Ani nevím, jak dlouho tu sedím. Hodinu? Dvě? Čtyři? Za okny panuje už dávno tma a dálavě na moři se mihotají světla lodí mířících ke vzdáleným přístavům.

Natáhnu se po poháru s ředěným vínem, když skrze pootevřenou okenici dovnitř pronikne vítr a s gustem drzého floutka smete ze stolu část hustě popsaných papírů rozházených kolem. "No to snad..." nevěřícně sleduji tu spoušť a šermuji kolem sebe rukama ve snaze zadržet na stole, co půjde. Pozdě. Ještě chvíli si frustrovaně mnu obličej, než se odhodlám se zvednout ze židle a začít sbírat jednotlivé listy. Ovšem to nestačí, každý z listů přetáčím v ruce, pohledem přelétávám jednotlivé řádky, abych je mohla zase správně srovnat a seřadit.

Mé dílo. Mé příběhy. Všechno to, co jsem nikomu nemohla říci, a přesto jsem to potřebovala vyprávět. Musela jsem. Sžíralo mě to zevnitř, všechny ty strašné věci, které... Které se staly mě. Dumah, jejíž vzpomínky se takřka nedaly odlišit od mých vlastních. A čím více jsem se to snažila pohřbít uvnitř sebe, stejně jako ona... Tím to bylo horší. Dokud jsem nezačala psát. Papír bylo nejen to jediné místo, kde jsem se mohla svěřit, ale zároveň i mít kontrolu nad vším. Místo, kde jsem konečně měla sílu na to se všemu zlému postavit a určit to, co se má stát.

"Tak, hm, to by bylo asi... Hm, všechno..." mumlám si sama pro sebe, zatímco listuji štosem papírů. Oči přelétají jednotlivé názvy vyvedené velkým nakrouceným písmem vždy v záhlaví papíru. "Svatební oprátka". "Zlato v tvém mase". "Dvakrát pohřbená nevěsta". "Trhání křídel". "Dům soli a krve". "To hlučné ticho". Příběhy, které se nikdy nestaly, přesto jsem je všechny prožila. Strašné a příšerné věci, které jsem s tou morbidní fascinací sepisovala po nocích posledních několik týdnů... Vrátím papíry na stůl a pro jistotu je tentokrát vložím do desek zatěžkaných lahví, ze které si doliju zbytek poháru.

Ostře se nadechnu, když pohledem zavadím o nadpis vyvedený nad drobným textem a takřka vypiju celý pohár než se pustím zpátky do psaní.

Stojí tam tentokrát jedno jediné slovo.


"Angela"

Sedím u klavíru, prsty kloužou po klávesách v melodii, která mi zní v hlavě celé ty dny... Týdny... Měsíce... Čas zde rychle ubíhá, počasí za okny se mění a na obzoru střídá modrou oblohu blížící se bouře. Jen já zůstávám stále na místě, strnulá a netečná proudu času jako kámen uprostřed řeky, který se ze svého místa nepohne za celou věčnost a nechávám se jen tiše omílat vodou, dokud z něj nic nezůstane.

Noci jsou čím dál chladnější, den plyne za nocí a nikdo stále nepřichází.

K melodii klavíru se připojí mé pobrukování a květy ve váze pod oknem zčernají a povadnou.

Your beginnings will seem humble, so prosperous will your future be.
Job 8:7

♬♬♬♬♬

Nový Jeruzalém. Město, kde se lidem plní sny. Alespoň tak se to říká. Ovšem pak ještě často tiše zazní i to druhé. A také noční můry. Ne, tohle město není utopií, ale mnoha miliónovým lidským kotlem, pod kterým se přikládá lidskými sny, nadějemi, nebo jen prostou snahou přežít. Hodnoty, které celé tohle město udržují v chodu jako dobře namazaný stroj. Oheň nesmí vyhasnout.

I vaše osudy se propletly s osudy mnohých, kteří tohle místo nazývají domovem. A nejenom v současnosti. Probuzení. Tak se jim v jistých kruzích říká. A nově také vám. Vzpomínky na dávno zapomenutý život ve Zlatém městě k vám přišly nečekaně a stejně jako vaše nově nabyté schopnosti, stočily vaše životy na naprosto novou a nečekanou cestu.

A zůstala jen palčivá otázka…

Kým vlastně jsem?

☩

Déšť se snášel na hřbitov Rosehill. Jakoby samotná nebesa dnes truchlila za ztrátu milovaného syna, věrného manžela a skvělého přítele. Philip De Lacey bohužel se světa odešel násilnou smrtí a zanechal za sebou mladou, zničenou vdovu. Ten den se i přes nepřízeň počasí sešlo velké množství lidí. Smetánka Jeruzaléma oděná v luxusních kabátech, kožiších a saténu. Vše samozřejmě v jediné barvě. Černé. Kapky bubnovaly na černé deštníky a drahé cylindry, zatímco se u rodinné hrobky kupily smáčené kytice.

Mladá vdova trpělivě a vděčně přijímala kondolence nekonečného zástupu lidí. Většinu tváří neznala, ale zasmušilý pohled vévody ihned poznala, jakmile ho mezi řadou střídajících se tváří zahlédla. Ano, pro Philipa by to byla jistě pocta, že na jeho pohřeb přišel i vévoda Essington. Pohledy smutečních hostů se stáčely jeho směrem, zatímco ruka v černé rukavici svírala stříbrnou hlavici pochůzkové hůlky.

„Upřímnou soustrast, lady De Lacey. Byl to skvělý muž. Přesto věřím, že se vaše situace zase brzy zlepší.“ Zazněl jeho hluboký hlas a na chvíli sklonil hlavu, jak pravidla etikety kázaly. To bylo vše. Zmizel mezi hosty a nahradil ho další. Další bez tváře.

Další papír byl podepsán. Bylo jich tolik. Bylo to až s podivem, kolik majetku musel Philip De Lacey mít. Nebyly to ale jen majetkové smlouvy. Některé z dohod se týkaly mlčenlivosti a dalších z nespočtu podmínek, které chránily jak tebe, tak především tvého obchodního společníka. Ano, vévoda vše zařídil. Do vašeho sídla přicházeli dobře oblečení právníci, kteří se probírali papíry, odnášeli je a ještě víc jich snad přinášeli. Svůj podpis sis mohla perfektně nacvičit. Už si ani nečetla, co v tom všem je. Philip už ležel v rodinné hrobce a policie u vašich dveří ani jednou nezastavila. Vévoda evidentně dodržel svou část dohody a ty jsi tentokrát hodlala udělat to stejné.

Pero zaškrábalo na papíru. Jeden z doutníků zažhnul a vyvalil se další oblak dýmu. Vzduch v salónku jím byl prosycen. Těžknul a houstnul. Až tě z toho pálily oči, ale velectění pánové měli evidentně zálibu v podobných kratochvílích. Poslušně si to trpěla s nadějí, že tohle celé brzy skončí. Přesto se ukazovalo, že se celá záležitost táhla až nepříjemně dlouho. Evidentně podobné dědické převody tak ohromného majetku, ještě k tomu na manželku, nebyly až tak snadné. Přesto to nebylo něco, o co by ses měla starat. Alespoň tak tě tehdy vévoda ubezpečil. Bylo snadné sklouznout do vzpomínek na sny, nebo spíše prožitky, které se ti vracely v posledních dnech. Pokaždé byly naplněné zlatou září a teplem. Někdy v nich byl i on. Avšak nikdy se ti nevrátilo nic z toho, co následovalo po tvé zradě. Vše tam bylo doslova zalité světlem a tak jiné oproti chladnému Jeruzalému, kde… Ze zamyšlení tě vytrhne hlas jednoho z mužů.

„Ještě zde prosím, lady. Tady je ještě jedno podpisové místo… Tak… a je to. Skvělé.“ Vzal si z pod tvých rukou další papír postarší muž se stříbrnými licousy a jeho malá očka schovaná za skly brýlí si ho zběžně prohlédla, než ho založil do složky potažené hnědou, leštěnou kůží. „Hmm, dobře teď ještě tady.“ Podal ti další z nekonečného zástupu papírů.

Někdy i banální věci nejsou tak snadné, jak se na první pohled zdají.

☩

Svěží vítr povlával lehkými prošívanými záclonami ve vysokých oknech a přinášel s sebou slanou vůni moře. Do zvuku mořských vln se míchaly tóny hudby. Tvé prsty tančily na klávesách piana a vilou se linula harmonická melodie. Byla jsi sama. Tentokrát. Několikrát si přistihla Marii, jak se při své práci zapomněla a zaposlouchala se do písně, kterou si zrovna hrála.

Nota střídala notu a ty ses dostávala do stavu plného ponoření se do hudby. Žila jen přítomným okamžikem, jakkoliv prchavým. Přesto tomu nebylo vždy tak. Stejně jako dříve ses sem tam propadala do vzpomínek na život té druhé ženy. Dumah. To, jak žila ve Zlatém městě. Její osamělé chvíle, a i pak několik těch z dob, kdy byli spolu s generálem. Přesto nic z dob po jejich posledním setkání s Luciferem tam dole v rozbořeném chrámu. Prostě jen její obyčejný, poklidný život. Tak obyčejný jako byl i teď ten tvůj.

Vlny narážely na útesy a doprovázelo je burácivé, rytmické hučení. Na tvářích si cítila spršku vodní tříště, která po sobě zanechala slanou chuť. Kamenné schody vytesané přímo do skály se táhly až k neklidné mořské hladině. Bylo to fascinující místo. Rozhodně jedno z těch zajímavějších v okolí vily, které si už znala jako své boty.

Slunce se sklánělo nad obzorem, který nabíral ohnivých odstínů, jenž ti mimoděk připomněly jeho planoucí křídla. V dálce se na moři pohybovalo několik černých obrysů lodí, které pluly do přístavů. Možná některé patřily i jeho společnosti. Možná ne. Tak jako tak si o něm už od vašeho posledního rozhovoru neslyšela. Cože jste si to tehdy říkali?

"A... Dávej na sebe pozor, Alexandře,"

„Hmm, jako vždy.“

Mohla si jen doufat, že žena v masce měla pravdu a pan Morley se uměl o sebe postarat. Informace o tom, co se děje v Jeruzalémě se k tobě žádné nedonesly. Vilu si už prohlédla, jak se dalo, ale žádné rodinné erby zde nebyly. Na zdech visely obrazy se scenériemi moře, lodí, nebo malebných zátiší. Nebyl tu však jediný portrét. Ač se to zdálo původně jako sídlo pro letní dovolenou nějaké šlechty, chybělo tomu něco osobitějšího, jak si byla z Jeruzaléma zvyklá. Jediné, čeho sis všimla, bylo, že Maria o pánovi sice odmítala otevřeně mluvit, ale znala jej. V jejích očích ale nebyl odpor, nebo strach. Naopak bylo patrné, že na něj vzpomínala ráda a snad jí i trochu chyběl. Zvláštní to místo.

Další vlna se roztříštila o útes a smočila lem tvých šatů. Dnes bylo moře zvláště neklidné. Nebylo se čemu divit. V dálce se v jedné části obzoru sbíhala výhrůžně vypadající, černá mračna.

Blížila se bouřka.

☩

Vlny moře v pravidelném rytmu omývaly pláž a malé loužičky slané vody se vsakovaly ve vašich stopách. Na druhé straně zálivu bylo vidět panoráma Nového Jeruzaléma. Ačkoliv jste viděli jen jeho malou část i tak působilo ohromně. Spousty věží i vysokých komínů, z nichž se valila oblaka dýmu. Agnes si už poněkolikáté shrnula pramen zlatavých vlasů z tváře

Neptala se na to, kde si přišel k novým jizvám a zraněním. Věnovala ti jen pohled, ve kterém se mísily obavy s vděčností. Věděla, že si to nedělal jen pro sebe. Dělal si to pro vás. Kolem vaší dvojice prošel vycházkovou chůzí neznámý muž, ale jinak nikdo nebyl v dohledu. V tuto denní dobu byla tahle pláž prázdným, a především přehledným místem. Ideální cíl pro nikým nerušenou procházku. Od událostí v lihovaru už utekl nějaký čas a sám si na sobě pozoroval, že se tvé tělo hojí až nezvykle dobře a rychle. Možná proto Eliza…

Jemné prsty Agnes se propletly mezi tvými, zatímco s tebou sladila krok a vzhlédla k tobě potěšeně zatímco jí neposlušný vítr zase zavál pramen zvlněných vlasů zpátky do obličeje.

„Dnes je nádherný den, že Jacobe?“ Naklonila hlavu lehce na stranu a mile se usmála.

I přes šátek přetažený přes nos si cítil smrad splašků a hniloby. Práce tě opět zavedla do horších částí Industriální čtvrti. Nějaké problémy s pár mrtvými dělníky. Nic velkého. Na místní prostředí už sis ale začal zvykat. Vlastně ti přišlo, že se Edgar ozývá v poslední době méně a drží tě mimo záležitosti Zahrad. Tím více ses měl možnost pohybovat zde, v zaplivané čtvrti plné nemocí, chudoby a zločinu. A také místem, kde nikdy nebylo k Rudému lvu tak daleko. Vracející se vzpomínky na Zlaté město a život po jejím boku byly někdy až příliš živé, zvláště, když to bylo ráno, kdy ses probouzel vedle Agnes.

Kdesi v dálce zasyčela pára z výpusti a ty ses přirozeně ohlédl, než si pokračoval dál. Někdy ses přistihl s pocitem, že tě z temných uliček sledují zvědavé oči neznámých pozorovatelů. Jindy by si přísahal, že si viděl vysokou postavu s jejími tmavými dlouhými vlasy, ale nikdy se tvé obavy ani naděje nepotvrdily. Často to byla jen hra světel a stínů. Jindy zase možné prostě jen náhodný obyvatel této části města. Nikdy si ji tu už nepotkal jako tehdy v zahradách.

Přesto si tu dnes zde nebyl kvůli ní, ani nikomu jinému. Dnes jsi byl opět loveckým psem.

Z uličky se ozval vyděšený výkřik.

Psem, který zrovna zavětřil stopu.

☩

„Věděl jsem, že je na tebe spoleh…. Roberte.“ Zvučný hlas se rozlehl vkusně zařízeným salónkem. Okny procházely sluneční paprsky a vrhaly stíny na jejich ostře řezaných tvářích. Oba byli oblečení v pohodlných oblecích, které jasně naznačovaly to, že oba dva se řadí k příslušníkům vyšší vrstvy. Za vysokými okny se pak rozprostíral výhled, který byl vskutku miliónový. Jeruzalém se rozprostíral pod nimi jako na dlani. Salónek musel být v jedné z nejvyšších věží Jeruzaléma, jejichž špičky se při vhodném počasí rády skrývaly do mraků a mlžných oparů.

„Jako vždy.“ Ušklíbl se černovlasý muž a položil na stolek zlatou, zdobenou schránku připomínající luxusní šperkovnici. To viditelně zaujalo druhého muže, který do té doby upíral zamyšlený pohled na svět tam venku za sklem, kde zrovna jedna ze vzducholodí brázdila nebe a obratně se proplétala mezi špičkami věží. Byla skoro na dosah. Hejno ptáků proletělo v jejím stínu a zmizelo kamsi mezi střechy.

„Jistě, jistě, ale až na tu záležitost s Essingtonem.“ Zabručel jeho společník a shrnul si pramen plavých, skoro až bílých vlasů z tváře a uchopil schránku do rukou.

„Vím, ale co mám dělat? Nemůžu zvládnout všechno. Stěžuj si u mého nadřízeného.“ Rozhodil teatrálně rukama v odpovědi muž oslovený jako Robert a na tváři světlovlasého gentlemana se objevil jen kyselý úšklebek.

„Heh, to jistě budu. A ta záležitost s Kenworthym?“ Padla další otázka, zatímco si se zájmem prohlížel a otáčel schránku ve svých rukou.

„Pracuji na tom, jen… Jen u Laceyho se vyskytla jistá… ehm komplikace.“ Dostal se zebe poněkud vyhýbavě Robert.

„Hmm…“ Bříška prstů světlovlasého muže přejela po schránce a vykreslila pomalu sérii znaků, jenž za sebou nechaly zářivou stopu. „Jaká?“ Jakoby bezděčně se zeptal muž, který byl evidentně plně soustředěný na schránku a její obsah, spíše než na slova svého kolegy.

„No, nečekaná. A trochu bolestivá… Ale asi by si to měl vědět… Zvlášť ty.“ Dodá poslední dvé slova skoro neslyšným šeptem, zatímco se poněkud těžce posadí do křesla. Na jeho pohybech bylo patrné, že bude docela unavený a ani se to nesnažil nijak skrývat. Vydechnul a promnul si oči, zatímco se druhý muž věnoval dál podivně zářící zlaté šperkovnici. „Nevím co na to řekneš, ale...“

*cvak*

Zazněl tichý zvuk a Robert se jen nervózně ošil. „Byla tam, když jsem šel pro tu schránu. Je to jeho manželka. Proto ty komplikace a… Netušil jsem, že je to ona! Jinak bych si dal pozor. Ale je zpátky…. Probudila se.“ Pohlédl naléhavě na muže se schránkou, který až teď začal viditelně více vnímat jeho slova.

„Kdo?“ Poněkud nevrle zavrčel muž u něj, kterého to celé viditelně rušilo od snahy věnovat se jeho zlatému předmětu zájmu.

„Zerachiel. Zerachiel se probudila.“ Dostal ze sebe Robert a překvapený pohled jeho společníka vystřelil okamžitě k němu.

„…Cože?!“ Hlesl, zatímco se víko schránky odklopilo a uvnitř se zlatě zaleskl nepravidelný kus kovového disku.

Mezi světy

„Lepší něco než nic. Jelikož víš alespoň střípky, pořád víš víc než já.“ Podívám se na ní vážně. Snažím se přemýšlet, snažím se tvářit zatraceně chytře ale všechno jsou to jen domněnky. Představy, pavučina stop spojená tak tenkými vlákny že přerušení jediného ji zničí celou. Jenže nic jiného zatím nemám. „Stejně jako já nebudu přeceňovat tebe, ty to nedělej u mě. Nejsem ten neohrožený fanatik, co dřív. Jsem člověk z masa a kostí. Plný chyb a zranitelný až na půdu. Byl jsem zraněný, po rvačce s tebou i s Alexejem. Nadopovaný abych vůbec fungoval. I když rád tvrdím že vydržím hodně tam pod destilerií jsem byl na pokraji sil a že jsem přežil je dílo náhody ne mého umu.“ Napiju se.

Pak sleduji její reakci. Doopravdy to nevěděla píchne mě z toho u srdce. Možná jsem to neměl říkat. Ne teď. Musím si připomínat, že je to cizí ženská. Jenže to moc dobře nejde. Pokud jsem ale znal Cass rozhodně neznám Elizu. Sakra, proč to musí být tak složité. Pak upadne do transu.

Dívám se na ní až s akademickým zájmem. Tak takhle to vypadá zvenčí. Sám cítím něco jako echo těch vzpomínek. Nevím, zda je to jen vzpomínka na to, co jsem sám nedávno prožil nebo něco z ní. Pokud by to ale byla druhá varianta viděla by svou smrt už tam v zahradě. Tenkrát to tolik nebolelo. Potom co jsem ale zažil ve svém druhém vidění… snažím se zavřít oči abych neviděl opět ten výstřel. Ten zášleh světla, když jsem poprvé probudil své zbraně. Když jsem přetvořil plamen. Nepomáhá to. Naopak v temnotě za víčky je vše jen mnohem zřetelnější. Čekám. Nevím, co se stane. Vrhne se na mě? Zhroutí se? Vyžene mě? Rozzuří se? Její reakce je něco mezi tím. Přesto bolí o to víc.

Nemá cenu se vymlouvat. Nemá cenu ospravedlňovat skutky které jsem ani nespáchal. Prostě vstanu. Vyrazím ze dveří ven. Na prahu se zastavím. Chci něco říct, ale nenapadá mě co. Chci se otočit, ale nechci vidět tu bolest kterou jí ta vize způsobila. Je tisíce věcí, co bych chtěl udělat, aby odčinil, že jsem jí zabil, ale žádná z toho není dostatečná. Prostě si slíbím že se to nebude opakovat. Pokud to bude jen trochu možné. Pak vyrazím přes lokál ven. Snad si mého zaváhání ani nevšimla.

Kašlu na všechno. Prostě vyrazím přímo k hotelu. Nemám chuť čmuchat po Edgarových stínech ani přemýšlet nad tím co může a nemusí číhat za mými zády. Chci být v pokoji a odpočívat. Potřebuji přemýšlet. Potřebuji ticho a tmu. Potřebuji se opít do bezvědomí a restartovat si mozek tak kvalitně že zapomenu na pár posledních dní. V jedné z temných uliček zahlédnu osobu, která prodává prášek. Už za ní těměř vyrazím ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Ne, potřebuju mít hlavu čistou. Nemůžu zemřít, dokud nepřijdu tomuhle případu na kloub.

☩

Ležím na posteli a civím na strop. Je tma a ticho. Přemýšlím. Co dál? Zpomalit. Čekat. Udělal jsem první krůčky a málem mě to zabilo díky mé zbroklosti. Budu se držet stranou. Počkám až Elizu přejde šok z toho, co viděla. Budu pracovat pro Edgara a oči zůstanou otevřené, budu hledat své nepřátele. Budu hodným synem. Třeba se mi něco podaří zjistit o těch kdo za tímhle stojí. Hlavně se nadechnout. Nenechat se znovu vyprovokovat. Potřebuji se vyléčit. Dostat se na vrchol sil a dál. Potřebuji být lepší, silnější a pozornější. Mám čas. Pak může lov začít.

Usínám.

Poslední myšlenky padnou na Agnes. Jak jsem na ní mohl celý večer zapomenout.

Cass… Eliza se z toho dostane, zvládne to. Věřím jí.

Tma…

Neodpovím, pouze uhnu pohledem. Žena zmítaná okolnostmi, jak vzletné přirovnání pro všechny ty strašlivé věci, co se staly. A tak nepříjemně výstižné. Ovšem hádat se nehodlám, samozřejmě že letní sídlo u moře je lepší než zaprášená půda, tohle domácí vězení lze vnímat aspoň hodné postavení té, kterou jsem bývala. Přesto se nedokážu usmát, poděkovat či se radovat. Jiskra zhasla a zůstala jen únava a stíny. Tohle téma ovšem opustíme a za to jsem vděčná. Aspoň chvíli. Vlastně si nejsem jistá, že téma "Generál Alexander" je o něco lepší, ovšem...

Je to zvláštní, pomyšlení na to, že zatímco je jeho jméno, hodnost i minulost známé všem, tak pro mne je cizincem, o kterém nic nevím. A přesto mi stačí jediný pohled do tváře toho, kterým býval dříve, pomyšlení na zapomenuté jméno a srdce se mi rozbuší. Jedna má část, a nyní už přesně vím, která... Chce ho tady. Chce být kdekoliv, kde bude on. Frustrovaně si stisknu mezi prsty kořen nosu a odsunu všechny tyhle absurdní myšlenky bokem. Jsou příliš složité, příliš matoucí na to, abych měla sílu se tím zabývat.
"Dobře, budu vám věřit," přinutím se přestat naléhat. Nehty tentokrát zaškrábou o kámen, jak prsty krátce zatnu do zábradlí. "Dobře to naplánoval," odpovím tiše a stejně jako se Cizinka více neptá, tak já nic nedodávám. Přesto se nevyhnu vzpomínce na padající strop. Na Karema.

Jakkoliv se ptám dál, odpovědí se mi nedostává. Nedostanu ani ždibec, střípek čehokoliv, co by mi pomohlo cokoliv z toho pochopit. Je to tak... Jak to může říci? Nemůžu tu přeci sedět celé týdny... Měsíce!... v nevědomosti a prostě jen... Zase... Čekat. Tisknu k sobě rty, zatímco té zvláštní ženě přede mnou věnuji ten vyčítavý obviňující pohled. Ten nespokojený zachmuřený výraz moji tvář už neopustí. Naopak. Oči se mi rozrušeně zalesknou, když mi začne o Fernsby vyprávět a jedním dechem dodá, že on není jejich starost.
"To nemůžete myslet vážně," vydechnu, zatímco ji následuji zpátky dovnitř. "Nechápete nic. Kdybyste chápala...!" On mi jen neublížil. On mě zabil! On... On mi... Ostře se nadechnu, když si uvědomím, jak blízko jsem tomu, abych začala křičet. Dlouze vydechnu. Pomáhá to jen trochu. Bez okolků se natáhnu po nachystané sklence a pár hltavými loky do sebe vpravím její obsah. Navzdory žízni poprvé lituji, že v tom není alkohol.

Stojím k ní otočená bokem, když mi dává poslední pokyny. Tupě kývnu hlavou, na víc se prostě nevzmůžu. "Brzy... Jistě. Sbohem," zamumlám namísto rozloučení a vlastně se mi uleví, když po ní zůstane jen slábnoucí ozvěna kroků. Pár kroky se přesunu k jednomu z křesílek u stolu a ztěžka do něj dosednu. Nohy vytáhnu nahoru a schoulím se tam. Slušné ženy takhle nesedávají, ale na tom už nezáleží. Ruka se mi stále třese, když si k sobě neobratně přitáhnu mísu s ovocem a natáhnu se po jednom z kousků. Zvenčí sem doléhá křik racků a hučení vln narážejících na skaliska.

Opět jsem sama.

A poprvé v životě mě to mrzí.