| |||
Nečekané rozkazy Jacob White „Studium je jistě zajímavé, ale nic se nemá přehánět. Podívej se na sebe. A zrovna dneska.“ Mlaskne lehce nespokojeně matka po tvém boku.
„Snad to ale k něčemu bude. Můžeš si o tom pak popovídat. Jistě to bude zajímavé téma. Pojď.“ Oplatí ti tvůj úsměv, zatímco se do tebe zavěsí a vykročíte. Vede mezi hosty prakticky přes celý sál až do klidnější části, kde si všimneš osamělé postavy, která stojí před jedním z velkých obrazů zasazených v masivním zlatém rámu. Renesanční výjev představuje nejspíše anděla sestoupavšího z nebes. Možná proto, aby pomohl duším na nebesa, nebo jim snad kázal. Kdo ví. Je ale příjemné zjistit, že alespoň nějaké to klasické vzdělání, které do tebe v mládí vtloukali, ti v hlavě přeci jen utkvělo.
Žena, který si doteď prohlížela tiše malbu, si všimne, jak se přiblížíte a otočí se přes rameno. Vidíš, že je poměrně mladá. Bude jí nejspíše nějak kolem mezi dvaceti a třiceti. Spíše blíže k dvaceti. Tmavě hnědé vlasy má vyčesané a zvlněné. Její oči jsou ve stejné barvě a nechybí v nich zvědavá jiskra. Oblečená je do světlých šatů a v jedné z rukou opatřených rukavičkami drží sklenku s vínem a druhé složený vějíř.
„Stále ten obraz?“ Promluví tvá matka a žena před vámi se jen lehce usměje.
“Ano, musím uznat, že má tohle dílo něco do sebe. Trochu jsem se tu zapomněla.” Dodá lehce provinile.
„Jacobe, ráda bych ti představila Lady Irene Essington.“ Ukáže na ženu před sebou. „Je laskavá, že nás dnes poctila svou návštěvou.“
Lady Essington natáhne ruku v pozdravu a počká, až se také představíš.
„Nepřehánějte lady White. Bylo mi potěšením přijmout vaše pozvání. Bratr mi toho hodně vyprávěl o vašem manželovi a jeho úspěších v armádě. Slyšela jsem také, že se tato služba u vás v rodině se ctí dědí.“ Sklouzne její pohled opět z tvé matky opět k tobě.
„Ano, máte pravdu. Občas mám pocit, že jim ta armáda koluje v krvi. Neslyším o ničem jiném.“ Odvětí jí tvá matka. „Jacobe, tady Irene dnes dorazila bez doprovodu. Nebude ti jistě vadit ji jako správný hostitel dělat společnost, aby se tu nenudila.“ Vzhlédne k tobě matka naprosto nevinně a ty víš, že to znamená blížící se problémy.
„Ehm, ráda vás poznávám pane White.“ Usměje se lehce v rozpacích žena před tebou a těkne pohledem po společnosti, která je rozprostřená po prostorném salónku, ale nikde poblíž vás.
„…Slyšela jsem, že jste byl v armádě. To muselo být asi… těžké.“ Zadívá se na tebe nezvykle vážně a stejně nezvykle se i vyjádří o celé tvé dávné minulosti. Většinou slýcháváš romantizovaná očekávání od lidí, kteří chtějí poslouchat hrdinné historky, ale je to poprvé, co nějaká lady tohle téma označila jako těžké. |
| |||
Odpověď Vera De Lacey Sepíšeš svou odpověď se směsicí pocitů. Dříve by ses na takovéto akce možná i těšila, ale v dnešní době jsi už opatrná. S tím vším, co se kolem tebe děje je to pochopitelné. Philip je možná pohřbený, ale stále ty průtahy se soudním řízením i strach z možné odvety Philipovy rodiny ti na klidu příliš nepřidávají. Přesto je v porovnání s dobou před třemi měsíci, kdy Philipovo tělo hnilo někde zapomenuté v lese, klidnější doba. Alespoň o něco.
Otázka, co na sebe, je skutečně příhodná. Pár honosnějších rób máš, ale ty už byly vynesené na jiné společenské akce. Za tu krátkou dobu, co si žila z Philipem, ti jich zase tolik ušít nestihli a během posledních třech měsíců si měla jiné starosti než rozšiřovat výběr své garderoby. Je ti jasné, že pokud budeš chtít něco nového, je týden skutečně šibeniční termín. Zvláště pokud bude většina šikovných švadlen zaměstnána i dalšími dámami z Jeruzaléma, které budou chtít něco nového.
Dnes večer už ale nic nezařídíš. Zítra tě po obědě čeká opět návštěva smečky právníků a jejich stále novými a novými papíry, ale dopoledne je čas. Můžeš se tedy prospat anebo dopoledne naplnit nějakou jinou činností. To už je pouze a jen na tobě. Vypadá to, že minimálně za týden budeš mít o večerní program postaráno. Třeba se ti podaří odvést myšlenky i někam jinam.
Zasuneš dopis do obálky a zazvoníš na zvonek, aby ho od tebe převzala jedna ze služek. Tuhle ani neznáš. Nejspíš nějaká nová za Elyse… Elyse, kde té je konec? Služka ho odnese a ty zůstaneš sama ve své prostorné ložnici. Lampy ji osvětlují teplým světlem. Za oknem se tiše snáší bílý sníh a tvoří na parapetu vysokou bílou čepici.
Blíží se Vánoce. Tvé první v Novém Jeruzalému. A tvé první bez kohokoliv z rodiny… |
| |||
Směr sever Delilah Blair Flanagan Kočár s vámi cukne, jak vyjedete. Tvé kufry jsou naložené a za okénkem mizí vila, ve které si strávila poslední tři měsíce svého života. Je to vlastně jen jeho zlomek, ale teď jsou to pro tebe nejčerstvější vzpomínky. Čas odpočinku a čekání. Na co vlastně?
Yan sedí naproti tobě s neurčitým výrazem vepsaným v půlce odkryté tváře. Zbytek halí zlatá maska, která tentokrát působí zdobenějším dojmem, ale stále je to nehybný, chladný kus kovu. Hledí z okénka a ty si můžeš všimnout díky rozhalenému kabátu, že má u pasu pistoli a nejspíš ještě nějakou chladnou zbraň, z níž ale vidíš jen část. Rozhodně to ale dle délky nebude šavle nebo něco většího.
„Ty komplikace se vás netýkaly. Alespoň ne na přímo. Jisté záležitosti Jeruzaléma se občas vynesou i mimo jeho hranice, ale to jsou jen… mocenské boje.“ Stočí pohled k tobě a zachovává si alespoň na první pohled klidný výraz.
„Pro vás to znamená zdržení a pro mě to byla práce. Nic víc, nic míň. A tohle… prostě riziko povolání.“ Přejede si mimoděk rukou po noze, na kterou dříve hůře našlapovala, ale na jejím oděvu není patrné nějaké poškození. Jistě se musela převléct.
„Nebezpečí?“ Vzhlédne opět k tobě a s trochu zamračeným výrazem si tě přeměří. Doslova cítíš ten hodnotící pohled, kterým po tobě sklouzne od hlavy až k patě. „…Je asi fér vám tohle říci. Neřekla bych, že teď něco bezprostředně hrozí. Tohle je klidná oblast. Je možné, že jakmile se přiblížíme Jeruzalému, může šance na problémy vzrůst, ale nemusíte se bát. Je to i naše území a náš příjezd je očekáván, i když poněkud zpožděn. Měli bychom mít dostatečné krytí pro případ, že by se někdo pokusil… co já vím. Třeba krást.“ Koutek rtů se jí povytáhne do ironického úšklebku.
„V případě problémů zůstaňte ve voze, ať nedojdete nějaké úhoně. Mám za úkol vás dostat zpátky živou a zdravou. Takže prosím. Žádné hlouposti.“ Kývne na tebe a opět stočí oči k okénku, za kterým se míhají vysoké kmeny aleje, která lemuje cestu. Je ticho. Skoro to až vypadá, že zbytek tvých otázek se opět rozhodla ignorovat. Hledíš jen na zlatou masku a slyšíš drkotání kol.
„Sir Farnham.“ Pronese nehybná zlatá maska, aniž by se žena před tebou na tebe otočila.
„Jemu můžete za tohle celé poděkovat. Své otázky si ale nechte pro něj. Jistě se s ním brzy uvidíte. Není mou starostí vědět, proč tohle pro vás dělá. To je mezi vámi dvěma. Já jen plním rozkazy.“ Zachumlá se zpátky do pláště a opře hlavu o stěnu kočáru.
„Mám vás dostat zpátky do Jeruzaléma v jednom kuse, a to hodlám udělat. Tak si prosím užívejte cestu a odpočiňte si. Pro mě za mě si klidně sepište dlouhý seznam otázek, kterými ho pak zasypete. To už není má starost.“ Vydechne lehce rezignovaně a zůstane tiše, zatímco kočár s vámi dál jede směrem na sever. Zpátky do míst, které znáš.
Zpátky domů. |
| |||
Vše pro zahřátí
|
| |||
Noc se blíží Moreen Ellsworth Život v Novém Jeruzalémě uměl měnit směr z minuty na minutu. V jednu chvíli byl někdo chudý, bojoval o zbytky jídla s krysami v uličkách a pak se ho chytla štěstěna, načež skončil jako jeden z těch, kteří se vozili v kočárech po rozlezlých Zahradách. Anebo se mohl příběh vydat opačným směrem, někdo bohatý, se životem v opojném luxusu, mohl o všechno jako mávnutím kouzelného proutku přijít a skončit na dlažbě, kde už na něj čekaly vyhladovělé krysy.
Tvůj život byl také jako na houpačce, akorát v posledních letech připomínal spíše jen volný pád. A dno? Kolikrát sis už myslela, že si na něj narazila, aby ti vzápětí osud ukázal, jak kouzelně naivní jsi stále byla. Přišla si o všechno. O svůj život, majetek, rodinu… a nakonec i svou svobodu. Na nohou tě drželo jen to jediné, touha po pomstě. Pamatovala sis z kázání v kostele, kam jste ještě před lety chodili s rodinou, že pomsta je nástroj boží, který nepatří do lidských rukou. Trestat je pouze v boží moci a lidé mají věřit v božskou spravedlnost. Kde ale ta byla, když tvá rodina přišla o všechen majetek? Kde byla, když tvá matka ležela na smrtelné posteli? Kde byla, když zapálili tvůj dům i s malým bratrem. Tvým posledním blízkým příbuzným. Nezůstal ti už nikdo a nic. Pouze dluhy a ta tajemná síla, která tě po každém sražení zvedla na nohy a donutila jít dál. Pomsta.
Prsty křehly v lezavém mrazu, zatímco několik vrstev vyspravovaného oblečení nabízelo alespoň jakousi ochranu před zimním počasím. Oheň praskal a osvětloval své okolí. Slunce už se sklonilo k západu a začínalo se smrákat. Rozsvěcely se lampy a město se nořilo do šera. Teplota klesala a tobě šly od úst obláčky páry. Dnes to vypadalo na mrazivou noc. Přesto to nebyla část dne, které by ses bála.
Po nedalekém nábřeží sem tam prošly siluety lidí a po řece pluly lodě, kterým se z komínů valily oblaka páry. Dnes večer ti nikdo nezadal žádný úkol. Žádná prácička na objednávku tě tedy nečekala. Pro jednou si byla paní svého času. Co ale s načatým dnem?
„Hmm, psí počasí, co?“ Ozval se z jedné strany hlas. Pomalým krokem k tobě došel muž. Vyšší postavy. Černé vlasy nakrátko střižené a tváře zarostlé strništěm vousů. Oblečený byl v černém kabátu, který mu končil nad koleny a kolem krku měl šálu. Jeho oděv působil poněkud omšele a nenápadně. Nic extravagantního. Na první pohled nebyl viditelně ozbrojený, ale tohle roční období nahrávalo těm, kteří chtěli nepozorovaně u sebe nosit nějaké menší zbraně, takže kdo ví. Rozhodně ale nevypadal, že by se na tebe chtěl vrhnout. Alespoň ne teď.
„Můžu si připálit?“ Zastavil se u tvého pečlivě udržovaného ohýnku a vytáhl cigaretové pouzdro z nějž si jednu z cigaret vytáhl a připálil o oheň. Potáhne kouř do plic a dlouze vydechne.
„Co tu děláš takhle sama? Holka jako ty by neměla v týhle části města zůstávat venku přes noc. Takovejm jako ty se tu dějou ošklivý věci.“ Ušklíbne se lehce a zahledí se na v dálce proplouvající parník. Opět potáhne z cigarety, než se na tebe opět otočí. „Nebo snad… Jsem našel správně Moreen? Prý tu někde má být. Nevíš o ní něco?“ Loupne po tobě pohledem a odklepne popel z cigarety na bílý sníh. „Měl bych pro ni nějakou práci. Pokud teda nemá dnes večer nic v plánu. Jestli o ní víš, budeš určitě tak hodná a nasměruješ mě, že?“ Usměje se nezvykle mile a udělá krok k tobě. |
| |||
Nesplacený dluh Moreen Ellsworth For we know him who said, “It is mine to avenge; I will repay,” and again, “The Lord will judge his people.” |
| |||
Seznamování „Jistě bratře, byl.“ Odvětím prostě. „Nic se nemění. Několik kilometrů země nikoho, o které se bojuje. Nepříznivé podmínky a planina která drží obě strany v šachu. Pokud někdo zvítězí bude to spíš zázrak.“ S každým slovem, které vyjde z mých úst mi dochází, že to je zbytečné. Byla to řečnická otázka. Jen aby řeč nestála. Stejně bych mu nevysvětlil, co to místo je zač. To nejde vysvětlit nikomu. Raději jsem se zahleděl přes kraj záclonky na ubíhající silnici. Chtě nechtě ve mně ale vyvolal vzpomínky.
☩
Hlasitý výstražný zvuk trubky se rozezněl nad zákopem. Vzácná káva v omláceném plecháčku se vylila, jak se všichni rychle vrhli na své pozice. Seděli namačkaní u sebe, aby se trochu zahřáli. Byl takový mráz že dokonce málokdo i kouřil. Což bylo znamení že je něco už doopravdy špatně. Únava, apatie a bezvýchodnost. Nebezpečná kombinace. Nejeden z nás prostě někde umrzl. Zavřel oči na hlídce a už je nikdy neotevřel. Teď se ale všichni hýbali. Těžký dělostřelecký granát se zabořil do země a hlína se rozstříkla jako vodní gejzír.
Byli jsme zalezlí a slyšeli svištění projektilů nad hlavami. Někdo se modlil, někdo byl ticho, jiní se hystericky smáli a někteří plakali. Viděl jsem muže, kteří svírali fotky svých rodin. Všichni chtěli jen jedno. Ať jsme to zrovna mi, koho dnes artilerie mine. Pod oblaky kouře určitě postupoval nepřítel. Brzy dojde na jatka.
Někdo zařval o průniku. Prach se zdvihal jako bouře. Hnal jsem se zákopem. Munice už mi dávno došla. Nevím, jak dlouho tenhle boj probíhal, ale bylo to až moc dlouho. Brodil jsem se přes mrtvé s vytřeštěnými výrazy a bolestnými grimasami. Někteří z nich byli téměř děti. V ruce jsem svíral dlouhou trubku s těžkým koncem. Nebyl čas na vznešené šlechtické zbraně. Přede mnou se mihl stín. Rozmáchl jsem se a udeřil. Čelist s hlasitým křupnutím praskla. Zůstala vyset a já dával další a další rány. Dokud krvavá masa, která bývala člověkem nespadla k zemi.
Ruka mi vysela podél těla. Nevím kdy se to stalo. Byla to kule nebo rána, netuším. Z posledních sil se držím na nohou. Je jich tady hodně. Moc. Dalšímu roztříštím rameno. Jeho kumpán to schytá do kolene. Podle toho, jak se mu noha prohne se už nikdy nepostaví. Dobře mu tak. Přes krev nevidím. Někde jsem ztratil helmu. Prásknu dalšího přes hlavu. Lebka se propadne dovnitř. Kůže divně vysí a oko začne šilhat a podlije se krví.
Ležím na zádech a chlap nade mnou se rozpřahuje. Paprsky světla prosvítají skrz mraky a dopadají na mé zrasované a unavené tělo. Konec. Klid a mír. Nikde jinde, než ve smrti stejně není. Někdo toho chlapa smete. Bajonet mu kouká zpod brady. Nevím, jak se tam dostal. Natáhne se ke mně ruku. Spojenec. Vytáhne mě na nohy. „Neboj chlape, dneska je konec.“ Sevře mě pevně. „Mě říkají Samuel, a ty jsi?“
☩
Trhnutí, jak kočár zastaví mě probere a opatrně vystoupím. Jsem po posledních nocích ve městě utahaný a po mém snu uprostřed bílého dne se ani nedivím že vypadám bledý jako stěna. Když uslyším hlas staré paní musím se usmát. Je pravda že nás dlouho nemohla vidět spolu. Téměř se s bratrem nestýkám. Dnes jsme ale oba hrdí dědicové rodu Witheů. Je čas spojit síly. Není to tak že bychom se neměli rádi. Naopak. Miluji svého bratra i sestru. Jen nás život zanesl na jiné cesty a není toho moc co si říct. „Nenech otce čekat, bratře, rád budu dělat společnost nejvíc okouzlující dámě večera.“ Rozloučím se s našim rodinným klenotem, který jde očividně okouzlovat obchodní partnery tou správnou mluvou a vidinou cinkajících šekelů. „Ne jsem v pořádku. Nemusíš se strachovat. Jen jsem poslední večery moc nenaspal. Zaujalo mě nějaké studium. Zajímám se o sociální vztahy v nejchudších vrstvách města. Vskutku fascinující. Nebudu tě ale nudit detaily. Pospěšme ať tvůj host nečeká. Budu nejmilejším v celé místnosti. Slibuji.“ Usměji se na matku ze široka. Snažím se zaplašit vzpomínky a odehnat alespoň na jeden den všechny své lovecké instinkty. To je totiž přesně to, co potřebuji. Nechat všechno uklidnit, než se zase vrhnu na lov. Už brzy. |
| |||
Pozvaná Ještě s mokrými vlasy se zastavím u stolku s korespondencí. Jako obvykle tam na mě čekají úkoly od právníků, které jenom zběžně procházím. Ano, ano, všechno provedu bez výhrad; nerada bych se pak dozvěděla, že již tak otravný proces stěžuji. Ani nevím, proč to dělám, měla bych to nechat na ráno, ale než se odvrátím a zamířím do své ložnice, pohled mi padne na obálku se zlatým gryfem. Přeběhnu po něm konečky prstů a přemýšlivě nakloním hlavu do strany. Dokonce i já vím, komu tenhle erb patří. Zaváhám, jako bych si vážně myslela, že obálku zvládnu neotevřít, ale zvědavost je silnější. Očima proletím krasopisně vyvedené řádky a pobaveně vydechnu. Nevím, co jsem čekala. Pozvání na ples – a z toho, co jsem schopna říct, největší událost sezóny – to však nebylo. Čím jsem si ho vysloužila? Někdo si musel poplést adresy, usoudím, nebo možná nárok vznesený mým jménem vyvolal až takové vlny, že… Ne, to nedává smysl. Nebo možná dává, pokud si někdo spojil, kdo přesně právníky platí. Proboha, začínám být paranoidní. Stejná pozvánka pravděpodobně dorazila na práh každé význačnější rodině. Není to spiknutí, jenom ples. Jenom ples… na který bych chtěla jít, dochází mi, proč tady pořád ještě stojím. Že bych tam chodit neměla, vím. Rodině De Lacey, které je pozvánka tak výmluvně adresována, se posledních pár týdnů svědomitě vyhýbám a přijímat pozvání jejich jménem je přinejmenším… drzé, přesto ho neodložím. Přemýšlím. Koneckonců je to také mé jméno. Znovu si to přečtu. A pak pro jistotu ještě jednou. Mohla bych jít. Nic z toho, co se tam píše, to nevylučuje, vlastně by se dokonce dalo říct, že jsem pozvaná. Já. I když pochybuji, že to bylo záměrem. Stejně je to zvláštní. Co jsem slyšela, Farnham si cenil svého soukromí, že by zrovna on pořádal Vánoční ples… Vánoční atmosféra, hudba, tanec… zní to lákavě. Masky tomu dodávají kapku hravosti, která by mi mohla zavdat příležitost alespoň částečně upustit od smutečního hávu. A pokud mám v tomhle městě strávit kdovíjak dlouho, nemůžu přece celou dobu sedět v tomhle domě. Zbláznila bych se. Vždycky se můžu vytratit, pokud by se tam Philipova rodina přeci jenom objevila, takže… takže si to celé dokážu odůvodnit, to je pěkné, zatřesu nad sebou hlavou. Vždyť tady ani nikoho pořádně neznám. Co bych tam dělala? Ne, že by se na parketu vždycky nenašel někdo ochotný, toho se bát nemusím, ale… Není to dobrý nápad, snažím se sebe sama přesvědčit. Zerachiel by neváhala. Nevážila by pro a proti. Pokud by chtěla jít, prostě by šla. Někdy jí to závidím. Ne, že bych nepocítila tíhu jejich pochybností, vím o nich více než kdokoliv jiný, ale nenechala se jimi zabrzdit. A já bych možná také neměla. Čeho se bojím? Jedna malá Vera se ztratí ve víru barev velice snadno a úplně v nejhorším budu aspoň mít nevyhnutelné za sebou, to taky není málo. Ze stolu v ložnici nakonec vylovím svůj nejhezčí dopisní papír a pečlivě sepíšu odpověď. Pozvání přijmu. Nebo ho alespoň přijímám teď a pokusím si to do rána nerozmyslet, ale… Ano, chci jít. Vlastně se už teď těším. Neslibuji si od toho mnoho. Ke štěstí mi bude stačit, když si někoho ulovím u tanečního parketu. Ani to nemusí být kdovíjak skvělý společník, docela stačí, když mi nebude šlapat na nohy. Philip netancoval rád. Tvrdil, že ano, tvrdil to velice rád, ale pravdou bylo, že mu šlo spíše o to se předvést a být středem pozornosti než si zatancovat, vlastně si ani nejsem jistá, jestli mezi tím viděl rozdíl. Spíše ne… Psaní po sobě ještě zkontroluji a pak ho vložím do obálky. A teď ta zásadní otázka – co si proboha vezmu na sebe? |
| |||
Společenské nutnosti Jacob White „Nevypadáš tak.“ Mlaskne Alexander, na kterém není vidět ani známka nervozity. Jen pochyby v modrých očích, které na tebe hledí. To však neplatí pro tebe. Celé tohle divadlo, škrobené límečky, zdvořilé úklony a sto padesát pravidel, jak se před ostatními chovat, aby náhodou některá z dam neupustila šokovaně vějíř, to vše je na hony vzdálené životu, který žiješ jindy. Když Edgar zavolá. Když máš příležitost vyrazit do ulic. Zatraceně, i válka byla v porovnání s tímto v mnoha věcech snazší. Tohle ale je naprosto jiný svět. Svět, do kterého stále nepatříš, ať už se tvůj otec snaží, jakkoliv tě začlenit mezi smetánku Jeruzaléma.
„Na severní frontě se prý zase něco stalo. Došlo k nějakým provokacím a vypadá to, že dojde k eskalaci. Lidí tam ale máme dost a pár jednotek v záloze. Nebude problém udržet obranné pozice…“ Mluví zamyšleně Alexander o něčem, o čem jistě jen četl ze zpráv a nebo byl přítomen na poradě vysokých šarží. „Ty jsi tam byl, ne Jacobe? Na severní? Teď jsou tam jen všichni zakopaní a linie se nepohne ani o píď. S těmi mrazy se není čemu divit.“ Zeptá se s lehkým úšklebkem.
Další rozhovor už ale nezapřede. Kočár s vámi dál projíždí širokými ulicemi Zahrad k vašemu cíli. Sem tam z okénka zahlédneš chodce, kteří jsou pomalou chůzí po chodnících, které jsou v této části města udržované, takže je neohrožuje všudypřítomný sníh a náledí. Vždy na prvním místě. To by mohlo být heslo Zahrad. Jedno z mnohých. Na okamžik zahlédneš jednu ženu kožichu. Vysoká, tmavé dlouhé vlasy… Ale ne, ona to není. Naposledy si Elizu potkal v Zahradách tehdy na Kenworthyho panství, ale už tehdy bylo vidět, že sem nepatří. Mezi všudypřítomné pozlátko a nabírané vrstvy saténu. Neozvala se. Naposledy si ji viděl před třemi měsíci u Rudého lva poté, co si vzpomněla na vlastní smrt, která přišla z tvých rukou.
Kočár s vámi zastaví a vy se vydáte dovnitř, do tepla. Služebnictvo si od vás úslužně převezme kabáty, šály a další kusy oblečení, které byly nutností v tomhle mrazivém počasí a pak už se můžete připojit ke společnosti.
V prostorném salónku to už žije. Tlumené hovory gentlemanů, které doprovází jejich manželky a společně opět diskutují o všem a přitom ničem. Rozhodně ne ničem podstatném.
„Jacobe. Alexandře!“ Ozve se hlas, který znáš. Je to tvá matka, která k vám s úsměvem dojde. „To je mi ale pohled. Kdy jsem vás to jen naposledy viděla takhle oba dva pohromadě?“ Viditelně je tím pohledem potěšená a nesnaží se to ani skrývat.
„Alexandře, až budeš mít chvilku, otec s tebou chtěl mluvit. Je myslím…“ Rozhlédla se. „Ah jistě, tam u Chesterleyů. To bude jistě na dlouho.“ Povzdechne si.
„V pořádku, zajdu za ním rovnou. Stejně jsem s ním chtěl mluvit.“ Opětuje matce Alexander úsměv a na tebe kývne, než vykročí k otci, který je viditelně zabrán do rozhovoru se skupinou lidí.
„A jak se máš ty Jacobe? Nejsi nemocný? Vypadáš trochu pobledle.“ Prohlédne si tě poněkud starostlivě a pak ti rychle upraví vázanku. „Je tu dnes vážený host, kterého bych ti ráda představila. Hlavně se snaž tvářit mile. Vím, že to umíš.“ Věnuji ti jeden z těch pohledů, který umí jen matky. |
| |||
Bouře na obzoru Hudba se nese domem a proniká každou skulinou. Prsty obratně tančí ve světě černé a bílé, ovšem postrádá to obvyklou lehkost a hravost. Zvuk, který piano vydává je hřmotný a agresivní na kolik se do toho chvílemi ve svém rozrušení nevědomky až zbytečně pokládám. Když se za mnou ozve hlas, svaly na okamžik napnou, avšak tvář pouze pootočím tím směrem, aniž bych přestala hrát. Zlatý záblesk masky překrývající částečně tvář tmavovlasé ženy mi stačí, abych ji poznala. Přelétnu Cizinku krátce pohledem, který se na okamžik zastaví na její noze. Ovšem nepřestanu hrát, dokonce ani nevypadnu z tempa. Na její otázku reaguji jen tím, že se otočím zpátky ke klavíru, a zatímco si sedá do křesílka, dohraji skladbu. |
doba vygenerování stránky: 0.3890700340271 sekund