Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

 Eliza tě soustředěně poslouchá. Skoro jako kdyby si slyšel zvuk pera, kterým si dělá v hlavě pomyslné poznámky. Neskáče ti do řeči a vyslechne si vše, co máš na srdci.

„Takže s nimi dělá někdo z nás, který byl schopen vyřídit tebe, a ještě někdo stihl před tím vybílit trezor u Kenworthyho. A ten papír. A. Ackerby. Hmm, ty gramy se mi moc nelíbí. Jestli je pravda, že něco podnikali s naší krví, je asi docela jasné, co to vážili. Těžko říct, jestli je tohle zdrží anebo je zastaví ti od vás. Mám o tom ale své pochyby.“ Utrousí polohlasně.

„Tvá stopa.“ Zopakuje po tobě tvá slova a trochu zkřiví rty. Těžko říct, jestli pobaveně, nebo naopak zklamaně. „Jen aby si nebyl zklamaný. Zas tolik odpovědí nemám. Určitě ne všechny, které hledáš.“ Teď už je ten úšklebek sarkastický. Pak ale padne ta otázka a tobě dojde, že ona neví, jak skončil příběh Cassiel a Mitzraela. Tehdy dávno, tam nad tou hustou džunglí. Možná kdyby to věděla, tehdy u toho altánu tě nenechala žít a nebo… Byly to vše jen dohady, ale rozhodl ses jít s kůží na trh a říct popravdě, jak se věci seběhly.

„Cože?“ Zamrká překvapeně Eliza. „Jak? Tvou… rukou?“ Vidíš, jak na tebe zmateně hledí a krčí čelo, když v tom zavře oči, jako kdyby ji chytila migréna a sklenice koňaku, kterou měla v ruce dopadne na zem, kde se s cinkotem skla roztříští na myriádu lesklých střepů, které se rozletí do stran, zatímco se koňak začne vsakovat do koberce.  

Eliza se bezvládně sveze na pohovku a ty sám cítíš, jak k tobě opět připlouvají vzpomínky na ten den. Tentokrát je to ale vzdálené. Skutečně jako vzpomínka, a ne vtáhnutí do dávno zapomenutého života. Přesto je vše vyvedené do jediného detailu. To, jak se vznášíš nad zelenou hradbou stromů pod vámi. Vidíš ji pod sebou, zatímco se světlo tvé zbraně formuje do něčeho, co tak dobře znáš. Ten obdiv, s jakým hleděla do hlavní, ze kterých za chvíli přišla její smrt. Několikrát se zablesklo a střely prošly její zbrojí a roztrhaly tělo pod ní, aby se pak bezvládně zřítila k zemi.

Vidíš, že Eliza vypadá, jako kdyby spala. Ať už s ní zkoušíš třást anebo jen sedíš a sleduješ ji, neprobírá se. Dýchá pravidelně, tedy až do jednoho momentu, kdy prostě po výdechu už žádný další nádech nepřišel. Přesto zůstává ona sama nehybná a dál tam leží. Minuta, dvě… tři… Pořád nic, když v tom se ozve její prudký nádech a ona vytřeští oči. Zrychleně dýchá, oči rozevřené dokořán směsicí strachu a paniky. Rychle se rozhlédne a když tě uvidí, trhne sebou.

„T…ty… Ty si mě… zabil? Mitzraeli?“ Šeptně tiše a přitáhne si ruce k tělu. V těch slovech zní zklamání. Zrada? Ublížení? Ne, ani jedno z těch slov není dost silné na to, aby to vystihlo.

„A ty zbraně…“ Pokračuje dál skoro slyšitelně a ruku si bezděčně přitiskne na hruď v místě, kde ji zasáhla jedna ze střel. Zamrká a jen zatřese hlavou, až se jí černé vlasy divoce rozlétnou do stran. Ve tváři je bledá jako smrt. „Běž. Dnes už běž.“ Uhne pohledem a opět se zhluboka nadechne, snažíc se popadnout nepravidelný dech. Vypadá to, že i vy si můžete vzpomenout na vlastní smrt.

Delilah Blair Flanagan

„Vypadá to, že jste žena, kterou zmítají okolností z jednoho místa na druhé. Na druhou stranu, vila u moře zní rozhodně lépe než deka na zaprášené půdě. Nemyslíte?“ Oplatí ti žena v masce mírný úšklebek, ale nevypadá to, že by si z tebe chtěla kvůli tomuto nějak utahovat a tohle téma opustí. Ostatně také zazní Alexanderovo jméno, které rychle změní téma hovoru, a i tok tvých myšlenek.

„Jistě, znám. Je to už ale delší doba, co jsme se neviděli. Předpokládám, že je v pořádku. Neslyšela jsem o nějakém velkém plánovaném pohřbu. Alespoň ne v poslední době. Varovat? Před tím, který vás držel na té půdě? Chmm, myslím, že zrovna jeho před někým takovým varovat nemusíme. Ostatně je to bývalý generál. I kdyby za ty roky, co se věnuje obchodu, vyměkl, pořád by se měl být schopen o někoho takového postarat.“ Odfrkne si. „Vlastně se divím, že se mu podařilo dostat vás, ale… Tohle není pro mne, abych se o podobné věci zajímala.“ Odmlčí se a stočí raději opět pohled k oceánu.    

„Protože některé informace mají cenu zlata a není rozumné je jen tak rozhazovat do davu. Navíc proto, abyste tu v klidu odpočívala, to vědět nepotřebujete. Kdyby vás ten někdo chtěl mrtvou, nepošle vás zrovna sem.“ Odpoví ti suše.

„Ale my víme, kdo vás unesl. Theodor Fernsby, pracovník Hartova sanatoria a evidentně někdo, kdo se začal zajímat o trochu hraniční obory. Netuším, co s ním bude a nebude v plánu. Mně to nepřísluší rozhodnout. Můj úkol byl vás najít a dostat sem ideálně bez zbytečného rozruchu a násilí. To se podařilo. Co se bude dít v Jeruzalémě mě v tuto chvíli nezajímá.“ Otočí se na patě projde s tebou zpátky dovnitř, kde už na stole stojí džbán s ledovým čajem a plátky citrónu. Několik sklenic a pak mísa s čerstvě vypadajícím ovocem. Žena k tobě krátce stočí pohled a nechá tě, aby ses napila, pokud chceš.

„Víte, nemůžeme řešit vše. Chápu, že vám ten muž ublížil a jistě na něj dojde. Možná už ani nežije. Pokud by skutečně chtěl něco podniknout proti Morleymu, je to docela možné. Ale já vám k tomu více říci nemůžu. Každý máme rozkazy a své povinnosti a ty mé se jeho netýkají. Pouze vás.“ Hledí na tebe vážně, než jen s povzdechem mávne rukou.

„A to bude z mé strany vše. Povinnosti mě volají zpět do Jeruzaléma. Pokud budete potřebovat nějakou asistenci, stačí napsat neadresovaný dopis a předat ho Marii. O zbytek už se postará. Pokud to ale nebude nezbytně nutné, ocenila bych, kdybychom sem nemuseli jezdit zbytečně. Užijte si tohle místo. V tuto roční dobu je tu krásně.“ Vytáhne se opět její koutek rtů o něco výš a tentokrát ti je jasné, že se musí usmívat.

„Přeji vám hezký den, lady Flanagan. Jistě se zase brzy uvidíme.“ Zvedne ruku v rozlučkovém gestu a vydá se k východu. Ještě chvíli slyšíš zvuk jejích těžkých bot, než nakonec utichne i ten a ty zůstaneš sama ve vile na mořských útesech.      

Ztracený v čase

„Nepotřebuji mít vše hned. Když ale chytím stopu jdu po ní, dokud je čerstvá.“ Zamračím se na ní. Věřím, že umím být trpělivý a čekat, když cítím že je to třeba. Možná ale má pravdu. To že tu dnes večer sedím, zraněný a vyčerpaný její slova podtrhuje. „Každopádně se omlouvám. Doopravdy jsem myslel že nebudeš schopná v tom stavu, v jakém jsem tě opouštěl čehokoliv schopná. Musím ještě hodně pochopit, jak tohle všechno funguje.“ Vzpomínám, jak ležela tady a krvácela. Vypadala, že každou chvíli zemře. Nebylo se čemu divit. Však dostala zásah pistolí. Kenworthy jí pěkně pocuchal. Teď mi tu bude říkat že jsem s ní měl nejdřív probrat účast na celém vyšetřování? Vážně, koho by to napadlo.

„Přežil. Jeho psychická síla mě překvapila. Díky němu jsem skončil, jak jsem skončil. Odešel dřív, než jsem vyřídil Alexeje. Šel něco řešit s jejich šéfem. Tak jsem to alespoň pochopil. Ostatně právě k němu mě chtěl odtáhnout, ale jeho společník nesouhlasil. Zmizel, než dorazila policie.“ Napiju se ze skleničky a vychutnám lehce kořeněnou chuť. Překvapuje mě, že o něm neví. Není zrovna nejvíc nenápadný. Při tom, kolik měla jmen je s podivem že to jeho ne.

„Bohužel jeho pracovnu někdo vybral dřív, než jsem se tam dostal. Mezitím co jsem byl tady. Jediné informace, které mě dovedly až do destilerie byly od služebných. Zloděj se vyhnul policii a všem. Jediné, co jsem našel byl útržek papíru na zemi.“ Vypovím ve zkratce o tom, co se dělo, když jsem se vrátil do sídla a vypovím i co na papíru bylo napsáno. Nemám chuť před ní nic schovávat.

„Chápu, Jeruzalém stačí.“ S každým jejím slovem mi dochází že jak jsem podcenil její schopnost se postavit na nohy, tak jsem úplně stejně přecenil její znalosti. Neví, co se doopravdy děje o nic víc než já. Potvrdí domněnky o zlaté v naší krvi, ale to je tak všechno. Další větou mi ale vyrazí dech zcela. Ona neví, co se mezi námi stalo? Nezná poslední dějství? To jsem nečekal. Trvá jen okamžik, než mi dojde, že jí z nějakého důvodu nechci lhát. Přijde mi, že pokud chci napravit nějaké chyby z minulosti musí to být upřímností. Není to ani tak nějakým kavalírstvím ale prostě tím že si i ona může kdykoliv vzpomenout.

„Přišel jsem, protože jsme se tak dohodli. Protože jsi má stopa k tomu, co se děje. Jinou zatím nemám. Chci odhalit kdo stojí za tím co jsem viděl ve sklepení. Chci zjistit co se děje mě samotného, proč a co se stalo že se ve mně probouzí vzpomínky na život předtím.“ Začnu tím snadnějším. Tím, co vím a co mám v hlavě srovnané. Pak ale musí přijít ta těžší část. „Nevím, co si z toho, co bylo dřív pamatuješ ty. Dochází mi ale že jiné věci a v jiném pořadí. Já viděl poprvé konec. Nevím, zda svůj ale tvůj. Mou rukou. Proto mluvím o špatných časech. Ve sklepení pod lihovarem se mi ale ukázalo, jaký život jsme vedli ve Zlatém Městě. Dobu, kdy jsme byli vysláni pro zrcadlo do míst kde stál Babylon. Je divné vnímat tyhle věci v jiném pořadí, než jsou. Pro mě jsme spolu prožili den vlastně včera, za úplně jiných podmínek. Jsou to falešné a zároveň pravé vzpomínky. Zároveň mě ale nutí abych ti věřil a sám vidím že máme podobný cíl. Před tím, co se ve mně probouzí nedokážu zastrčit hlavu do písku. To jsou důvody, proč jsem tu. Navíc jsem slíbil že tě budu informovat a své sliby držím.“ Čekám téměř jakoukoliv reakci. Doopravdy může na tyhle informace přijmout jakkoliv. Ostatně sám nevím, jak se s nimi vypořádat.

Jacob White

Eliza dál stojí u stolku a shlíží na tebe. Na rtech jí hraje lehce pobavený úsměv a prostě celkově působí, že je dnes v dobrém rozmaru. Pravda, rozhodně tomu napomáhá fakt, že nekrvácí z postřeleného boku jako posledně.

„Hmm, vyřešit všechno hned. Muži.“ Usměje se na tebe přeslazeně, než se také napije a s tím se posadí zpět na pohovku, která je naproti tobě. „Nebyla schopná? To bych s dovolením posoudila ráda sama. Nepotřebuji někoho, kdo mi bude říkat, co mám a nemám dělat.“ Přehodí nohu přes nohu a trochu jí v očích zableskne.

Pak ale stejně jako ty zvedne sklenici k přípitku, ačkoliv její oči pátravě kloužou po tvé tváři, snad jako kdyby se snažila přijít na skutečný důvod, proč tohle celé děláš.  „Tak tedy… na staré časy.“ Hlesne nakonec poněkud zaraženě a usrkne koňak ze sklenky. Na chvíli se rozhostí ticho, zatímco ty se snažíš srovnat v hlavě myšlenky a vzpomínky rozházené napříč staletími a životy. Eliza dle lehce rozostřeného pohledu, kterým hledí na sklenku ve své ruce na tom nebude jinak.

„Jak…?“ Nadechne se v otázce ve stejný moment, co ty promluvíš. „Ne, ty první.“ Stáhne se rychle a místo toho tě tiše poslouchá. „Spolupracují s někým jako my? To je pro mne novinka. Ovšem… nabízelo by se to. Naše schopnosti se hodí. Tedy některé. Zafačovaný muž? Dostala se ke mně kusá informace o někom takovém, ale nebylo tam přímé napojení na tyhle. A ten muž… Přežil, nebo si ho zabil?“ Zeptá se tě mezi řečí.

Když ji nazveš Cass, jen k tobě zvedne trochu překvapený pohled, ale není v něm nějaká zloba. Na krátkou chvíli působí stejně bezradná a ztracená v tom všem stejně jako ty.  „Ehm, k tomu nemám ještě dostatek informací. Doufala jsem, že něco dostaneš z Kenworthyho pracovny, ale nevypadá to.“ Ušklíbne se.

„Potřebují naši krev? Hmm… Extrakce ophiria by byla nasnadě. Je to vzácný materiál, ale nemyslím, že až tak vzácný, aby se někomu vyplatilo lovit takové jako jsme my. Ano, zpracování ophiria do drog má docela vysokou ztrátovost a není to něco, co si nějaký chudák připraví ve sklepě, ale… Ale i tak. Že by se zrovna Kenworthy zamotal do něčeho takového jen kvůli drogám? To nedává smysl.“ Poklepe si prstem zamyšleně na rty.

„Pokud ale přestanou lovit nám podobné v ulicích Jeruzaléma, bude mi to stačit. Nemusím rozumět všemu.“ Poslední slova pronese poněkud rýpavým tónem. Dost podobným tomu, jakým si Cassiel dobírala Mitzraela. Těžko říct, jestli tyhle zvyky automaticky přebíráte ze vzpomínek anebo se s nimi už rodíte. Kdo ví, jak budeš časem jednat ty, pokud ty vize budou pokračovat. Pak už se ale odmlčí a zakrouží zamyšleně obsahem sklenky. Viditelně váhá, než se přeci jen nadechne k dalším slovům.

„Jak si myslel to na starší časy než staré? To se tehdy věci až tak pokazily?“ Nakloní hlavu tázavě na stranu, až jí na ramena spadnou prameny dlouhých tmavých vlasů a trochu nejistě semkne rty.

„Proč vlastně… Proč si za mnou přišel? Co si od toho slibuješ?“ Šeptně tiše a přimhouří oči. Nepůsobí výhrůžně, ale opět jako kdyby se snažila přijít na to, co se ti ve skutečnosti honí hlavou.

♪♫♫♪

Důležitá... Musí mi to sice stačit - ale nestačí. Mám dost toho, že nic nevím. Ale také jsem ráda, že zvládnu chodit a udržet se vzpřímeně i přes slabost, kterou cítím, takže neřeknu nic. Snad se jen nadechnu, ovšem to už dveře otevírá... Zdejší hospodyně? Pohledem kmitnu ke staré ženě, která se na okamžik zatváří jako by viděla smrt. Jindy bych se možná zasmála té ironii, že ji děsí pohled na ženu ve zlaté masce, když jí v zádech stojí Tichá Smrt.

Vila zevnitř vypadá stejně úchvatně jako zvenčí. Nebýt vzpomínek na Zlaté město, cítila bych se tu po všech těch týdnech strávených v sevření čtyř stěn tak... Nepatřičně. Zdá se, že celé to místo musí někomu sloužit jako letní sídlo, jak už to tak u šlechty bývá. Následuji Cizinku do prostorné místnosti, kde mne zanechá samotnou. Nevím, co s hospodyní řeší a vlastně... Vlastně to pustím z hlavy sotva očima sklouznu po interiéru a všimnu si... Klavíru. Roztřeseně se nadechnu a pak... Zase vydechnu. Pohledem na okamžik sklouznu k k prstům vlastní ruky, kterou podržím na okamžik nataženou před sebou. Vypadají spíše jako prsty kostlivce, dlouhé a kloubnaté, za nehty mám špínu. Vypadají strašně. Marně přemýšlím, kdy jsem hrála naposledy a... Kdy to bylo? V den, kdy se vrátil Bartholomew z nemocnice? Znovu se zadívám na klavír a oči se mi povážlivě zalesknou. Připadám si hloupě. Po tom všem...

Roztřeseně si přejedu prsty po tváři a vjedu si jimi do vlasů. V další je zase rychle stáhnu k tělu a věnuji Cizince poněkud roztěkaný nepřítomný pohled. "Žila jsem hudbou," odpovím bezmyšlenkovitě, hlas prodchnutý melancholií a... Lítostí. Ah, ano. Jako Dumah i jako Delilah. Co bychom si bez ní počaly, jak jedna tak druhá? Celé ty roky a staletí... Než ji my ji vzali. Hart. Fernsby. Můj manžel. Když v duchu opakuji ta slova, v uších mi tiše hučí a se šuměním moře pod okny to nemá nic společného.

Drobně sebou trhnu, když mne Cizinka opět vybídne, abych ji následovala a... Jdu za ní ven na balkón. Bez ohledu na to, jak mizerně mi je i jak vypadám, chci to slyšet. Chci své odpovědi. Po jejím vzoru dojdu až k zábradlí, o které se bez okolků opřu a tvář natočím směrem k moři. Navzdory všemu si pohled slunce zapadající za příbojem nekonečných vln užívám jako nikdy více. Je to pohled o kterém jsem si tolikrát myslela, že už ho nikdy neuvidím. A tak se dívám, jak se vrcholky přelévajících se vln barví rudými záblesky a cítím se... Zvláštně.

Poslouchám tu ženu, každé její slovo. Očividně každá máme úplně jiné vnímání času, protože pár týdnů nebo měsíců mi rozhodně nepřijde jako "nebude to dlouho trvat". Sklopím hlavu a... Rezignovaně vydechnu. "Mám snad na výběr? Zdá se, že všichni kolem mě nejlépe vědí, co potřebuji. A já to musím přijmout a být vděčná, ať jde o deku, pod kterou bych mohla spát nebo vilu u moře," cynicky se ušklíbnu, přesto v ramenech poklesnu, div se na kamenný rantl zábradlí celá nepoložím. Teď, s o něco jasnější myslí, v tváří tvář klidu všude kolem nemám daleko k tomu, abych se tu sesypala. A dost možná to udělám, jakmile ta žena odejde a já nebudu muset předstírat... Cokoliv.

Můj výraz se v další chvíli změní. Neovládnu se - ani se o to nesnažím, na to jsem příliš unavená. "Ano, Morleyho," srdce mi poskočí. Kamaeli... ozvěna posledních Veršů se připomene v tu nejméně vhodnou chvíli. "Znáte ho? Je v pořádku?" zeptám se. Musím. Ta iracionální touha to vědět převáží vše ostatní. Stejně jako náhlé uvědomění, když žena zmíní shon a... Půdy... "Musíte ho varovat. Před Fernsbym," narovnám se.

Poslouchám, co říká, ale najednou se na to nedokážu dost dobře soustředit. Myšlenky mi utíkají pryč, do míst, kam nechci. Poklepu prsty o zábradlí v ostrém staccatu. Ano, rozumná. Dost rozumná na to, abych věděla, že když mne někde neudrží po "dobrém", půjde to i jinak. Fernsby mi uštědřil lekci, na kterou do konce života nezapomenu. Přinutím se dlouze vydechnout.
"Proč vlastně nemohu vědět o koho jde? A co se v Jeruzalémě vlastně stalo, že tu musím počkat... Než se situace uklidní? Vím, kdo mě unesl. Když jste dokázali najít mě, dokážete přeci najít i jeho. To přeci nemůže být důvod, proč jsem nyní tady..." hlas mi trochu přeskakuje, jak chraptím. Přesto... Ne, nepočká to.

Vera De Lacey

Kočár s tebou zastaví konečně u tvého sídla. Nebo snad Philipova? Ne, jistě to bude brzy tvé sídlo a pak pro změnu vévodovo. Pro někoho vysoká cena. Pro jiného nízká. Ostatně ti za to slíbil tvou svobodu a neposkvrněné rodinné jméno. To není málo. Ze zamyšlení tě vytrhne zvuk otevíraných dveří kočáru. Je tam už služebná, která nese deštník a se kterým tě doprovodí dovnitř tvého sídla.

Jsi doma. Tedy prozatím. Vydáš příslušné příkazy a je už na tvém rozhodnutí, zda si necháš nachystat koupel, nebo donést večeři, či oboje. Noc už pokročila, a tak se únava na tobě podepisuje. Konečně nadejde čas ulehnout do postele, kde si na nočním stolku všimneš prostého nenadepsaného dopisu. Pro koho jiného by ale mohl být než pro tebe. Otevřeš obálku a uvidíš písmo, které není tak úhledné, jak jsi zvyklá, ale stále čitelné.

A to bylo vše. Žádný podpis. Nic. Ač unaveně, kolečka v tvé mysli se přeci jen rozběhly. Nebylo ostatně těžké přijít na to, kdo tohle mohl napsat. Kdo všechno věděl o tvé dohodě s Essingtonem? Elyse... Elyse, kterou si několik posledních dní neviděla, jak sis teď zpětně vybavovala. Vlastně naposledy to bylo to ráno poté, co jste prohledaly Philipovu pracovnu a našly kód k sejfu…

Philipova pracovna se od té doby moc nezměnila. Stále na tebe hleděl jeho přísný pohled, jakmile si vešla. Tady ses potkala s Ramielem. Tady ses mu snažila uhnout za stůl a tam… Tam tím oknem vypadl. Vracely se vzpomínky na události, kterým ale předcházelo hledání možného kódu pro sejf ve zdi. Došla si k němu. Byl zamčený, ale stačilo párkrát pootočit kolečkem ze strany na stranu a pak *cvak* dveře se otevřely a před tebou se v jeho útrobách dle očekávání něco zlatě zalesklo.

Otevřela si dveře dokořán a tam ležela. Jedna jediná zlatá cihla. Zbytek byl pryč společně i s penězi a nejspíš i s tvou ne až tak věrnou služkou, jejíž služby byly ale nakonec k nezaplacení.

Delilah Blair Flanagan

„Kvůli tomu, že jste pro jiné důležitá. To vám musí stačit. Sama nevím o moc víc a nepotřebuji to.“ Otočí se na tebe krátce maskovaná žena, zatímco jde k domu. Zaklepe, čeká a až notné chvíli dveře otevře stará žena, spíše babička. Oblečená je v prostých černých šatech s bílou zástěrou. Když uvidí ženu před sebou na moment se jí v očích zableskne úlek, ale poslušně ustoupí a pustí ženu dál. Ta chvíli počká, až ji dojdeš a vkročí dovnitř.

Štukované stěny, vysoké stropy a bohatě zdobené malované kachle na podlaze. Vše velmi vzdušné a upravené. Podobá se to více Zlatému městu než Novému Jeruzalému. Přes ten mořský vánek ale dům působí lehce zatuchle. Nejspíš nebude obývaný celý rok. Žena s maskou tě odvede do prostorného obývacího pokoje, z kterého je východ na rozlehlý balkón táhnoucí se na zadní straně domu s výhledem na moře a sama se vzdálí zpět na chodbu, kde začne se starou ženou o něčem hovořit. Jejich slovům pořádně nerozumíš. Musela by ses na to více soustředit, ale tvou pozornost aktuálně přitahuje něco naprosto jiného. Je to poněkud zastrčené, ale ty si toho všimneš hned. V protější části pokoje se leskne lakované černé dřevo. Křídlo tam nehybně stojí a chytá poslední paprsky zapadajícího slunce. Kousek od něj je pohovka a několik křesílek v odstínech připomínajících mořskou hladinu stejně jako vysoké stěny celého pokoje, který je laděn do podobných barev. Hudební koutek se vším všudy. Dokonce je na zdi velká olejomalba plachetnic zastižených na moři silnou bouří.  Lehké závěsy povlávají ve svěžím vánku a moře šumí.

„Cože jste se to ptala?“ Vytrhnou tě z kochání se přibližující se kroky. Žena v masce k tobě dojde a trochu zvídavě si prohlédne stejnou scénu jako ty. „Máte ráda hudbu?“ Zeptá se krátce.

„Pojďte. Měla jste nějaké otázky.“ Pokyne ti ke dveřím, které vedou z obývacího pokoje na balkón.  Vyjdete jimi ven a tobě se otevře pohled na široké moře, které se rozléhá po celém obzoru v hloubce pod vámi. Vlny se tříští v pravidelném rytmu o skalnaté útesy a sem tam k tobě dolehne křik racků. Balkón, stejně jako krajina všude kolem vás, je zalitý paprsky zapadajícího slunce, které i zde příjemně hřejí nehledě na brzký podzim.

„Takže… Ne, hlídat vás tu celou dobu nebudu. Mám jiné povinnosti. Zároveň vám ale důrazně doporučuji se nevzdalovat z pozemků vily. Jste tu jen dočasně, než se situace v Jeruzalémě uklidní a pak se budete moci vrátit. Počítám, že to nebude až tak dlouho trvat. Týdny, možná pár měsíců. Nemusíte se bát. Nic vám tu chybět nebude. Snad jen tu asi nebudete mít příliš společnosti. O dům a vás se postará Marie a Michelle. Oblečení, jídlo a tak. Zábavu si tu budete muset zajistit sama. Jsou tu ale nějaké knihy a tak. Myslím, že vám především čerstvý mořský vzduch prospěje.“ Opírá se ležérně loktem o kamenné zábradlí a její oko tě pozorně sleduje.

„Koho jste vlastně myslela tím Alexanderem? Hmm? Snad ne Morleyho?“ Zeptá se tě jakoby mezi řečí a koutek rtů jí povyskočí v náznaku úsměvu anebo možná úšklebku. S tou maskou je to těžké poznat.      

„Berte to jako rekreaci. Daleko od shonu tam ve velkoměstě. Dál od… půd a věcí, do kterých jste se zapletla.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zahledí se s povzdechem na moře.

„Co by za to jiní dali… Važte si toho a prosím, nekomplikujte to zde během vašeho pobytu. Váš benefaktor by jistě nebyl rád. Já bych nebyla ráda a vůbec. Kam byste šla?“ Pokrčí rameny.

„Samozřejmě, nikdo vás tu násilím neudrží a ani vás nebude zamykat v ložnici. Spoléhám na to, že jste rozumná, lady Flanagan a dovedete ocenit něčí dobrou vůli.“ Otočí se na tebe a narovná se opět od zábradlí.

„Maria vám v salónku nachystá nějaké pití a občerstvení, pak vás provede a ukáže vám vilu. Nemusíte se bát. Brzy to tu budete znát jako své boty.“

Staří přátelé

Vezmu skleničku a na ex jí do sebe obrátím. Obličej se mi téměř neskřiví. Jsem sice zvyklý na lepší ale na druhou stranu barmanka netuší, co jsme do sebe lili za dlouhých večerů na frontě. Proti tomu je to alkohol nejlepší kvality. Člověk se zvykne na všechno, téměř na všechno. Pak čekám, než dostanu signál. Zvednu se jakoby nic a vyrazím za ní. Podle všeho na stejné místo. Je pravda je pokoj, co tam Eliiza měla nevypadal vůbec zle. Nečekal jsem, ale že tam pořád bude. Bral jsem to jako skrýš, dočasnou sic útulnou. Hádám, ale že se ze svých zranění taky ještě nevzpamatovala.

„Zdravím.“ Začnu klidně zatímco se mě žena snaží překvapit svými znalosti. Dobře, povedlo se jí to. Když někdo zvládá špehovat Edgara znamená to hodně. Dobře vědět, jen mi mohla své schopnosti poodhalit dřív. Neměl bych takový strach. Zase lepší být připraven, než popraven. Posadím se a přijmu skleničku.

„Chyba se nestala. Naše domluva měla platit. Jenže pak se věci začaly dít ráz na ráz a nešlo úplně odejít a pozvat tě na večírek v lihovaru. Nemluvě o tom, že jsem nevěděl pod jak velkým drobnohledem jsem.“ Zakroužím obsahem skleničky a opatrně přičichnu. Kdyby se mě chtěla zbavit určitě nečeká až zajdu za ní, aby mě otrávila. Hádám, že by to mohla udělat mnohem chytřeji. „Nemluvě o tom, že když jsem odsud odcházel nevypadala jsi, že bys byla schopná někam jít.“

„Tak na staré časy.“ Zdvihnu sklenku k přípitku. „Tedy na ty starší než staré.“ Dodám rychle. V hlavě mi pořád posloupnost událostí dělá zmatek. Ani mi nedojde že naposledy kdy jsme se viděli v jiném životě jsme byli nepřátelé. V mém světě je poslední vzpomínka na ní z dob, kdy jsme se vydali pro zrcadlo. Přijde mi to jako včera. Tedy pro mě je to téměř doslova včera. Je neskutečně těžké si srovnat pocity potom co jsem zažil, cítil a viděl. To bylo přirozené, byl jsem Mitzraelem který žádný Nový Jeruzalém, Jacoba Whita ani Elizu neznal. Nevěděl ani co se z ní stane. Já se musím ale orientovat v mnohem komplikovanější rovnici paradoxů a následků jejich činů ve vzdálené minulosti.

„Nalezl jsem jednoho z mužů z tvého seznamu a dozvěděl se to až moc pozdě. Nemohl jsem ho pustit, protože jsem ho držel v jednom z domů tajné policie. Improvizoval jsem a šel po stopě. Narazil na víc, než jsem očekával. Netušil jsem, že s nimi spolupracují takoví jako jsme mi. Hádám, že o tom zafačovaném muži budeš vědět. Hlavně díky němu jsem dopadl, jak dopadl. Viděl jsem, co dělají s těmi, co jim padnou do spárů.“ Upiju ze sklenky a nadechnu se. „Přátelská návštěva by byla pěkná ale aby to bylo jen o tom viděl jsem až moc věcí, které mi nedají spát. Cass… Elizo. Co s námi dělají a nač potřebují naši krev? K čemu jim ta zlatá substance je?“ Podívám se na ní vážně a čekám co řekne. Potřebuji znát pravdu.