Andor.cz - Dračí doupě online

To jedno jediné slovo se do mě zakousne a nepustí. "... ne?..." zopakuji po Cizince, jejíž ujištění mne zrovna neuklidní. Ale... To... Kdo... O moc dál se ve svých úvahách nedostanu. Nemyslí mi to, dokonce ani když se tak urputně snažím soustředit se. Nevzmůžu se tak na víc než zmatené zamrkání a snad i krátký zoufalý povzdech než mne muž - Bailey - bez okolků na její pokyn zvedne do vzduchu a už mne ze své náruče nepustí. Dokonale mne to umlčí, cítím se jak pápěří chycené ve větvoví stromu.
Zmínka o Fernsbym mne zrovna dvakrát neuklidní, vlastně by mne nedokázalo utěšit nic jiného než zmínka o jeho mrtvole ležící pod schody. Myšlenky o sebe opět začnou škobrtat, splétat se a zamotávat. Až se Fernsby vrátí a nenajde mne tu... Bude... Bude tak naštvaný...

Ať už chci nebo ne, hlavu si musím opřít o mužovo rameno, zatímco mne nese domem dolů po schodech. Ten pohyb mi nedělá příliš dobře, vlasy mi zavazí před tváří. Přesto kolem sebe mžourám, rozhlížím se po místě, které mi mělo být po zbytek života domovem. Dům působí tak... Děsivě pustě. Prázdně. A jak je velký. Pohádka o princezně uvězněné v podkroví věže náhle nabude až příliš reálných kontur. Akorát že místo draka tu byl Fernsby...

Snad se mi ani nechce věřit tomu, že se dostaneme až ke dveřím v přízemí bez toho, že by se někde vynořila jeho silueta. To přeci... Ostré sluneční světlo mne přinutí procítěně zasyknout. Dokonale mne to oslepí a ani odvrácená tvář či ruce překrývající oči mi už nepomůžou. Usilovně mrkám a protírám si oči ještě notnou chvíli poté, co se ocitnu uvnitř kočáru. Sedačka je měkká, z kvalitní kůže, i když to je něco, co nedokážu v ten okamžik ocenit. Že přistoupila jen Cizinka mi ostatně také dojde až jistým opožděním, když už jsem schopná vnímat aspoň kontury světa kolem sebe. Oči mne pálí a víčka se zdají čím dál těžší...

Svět se opět rozhoupe a začne rozmazávat, když se kočár rozjede. Nechci si zdřímnout, nechci zavřít oči a probudit se na dalším neznámém místě. Ta představa mne děsí. Přesto mi činí potíže i udržet oči otevřené, natož hlavu vzpřímenou. Dlouhá cesta...
"Kam...?" vytřesu ze sebe aspoň to jedno slovo, pohled úprosně upírám na neznámou. Ne dlouho. Vlastní tělo mne přemůže, musím zavřít oči, aby se všechno kolem přestalo tak točit a splývat... Až nakonec poslední, co cítím, je jak se svezu bokem na měkké sedadlo. Už se nezvednu, jen se chtě nechtě podvolím temnotě za víčky.

Znovu...

... a znovu...

... a znovu.

Jacob White

Dojdeš ke známé ženě, která jen přimhouří oči, ale pak kývne. Postaví na pult panáka, do kterého nalije obsah jedné z lahví. Dle vůně nějaký ne moc kvalitní rum. Pak se otočí a odejde kamsi dozadu dveřmi, které už znáš.

Chvíli to trvá, takže se zatím můžeš věnovat obsahu své sklenky. Není to kdo ví jaký zázrak, ale nejspíš to bude jedno z těch kvalitnějších pití tady. Ať už popíjíš, nebo se mu raději vyhýbáš, všimneš si po nějakém čase toho, že jsou dveře dozadu otevřené a mezi nimi stojí ta žena, která na tebe krátce mávne.

Cestu už znáš. Nevypadá to, že by tě tentokrát vedla někam jinam. Stejně tak je podobně skoupá na slovo jako tehdy. Mlčí. Projdete do zadních prostor podniku, než zastavíte opět u dveří do sklepa. Odemkne a pokyne ti, aby ses vydal dolů. Ještě ti podá jako vždy obligátní petrolejku, bez které by ten sestup v černočerné tmě byl dosti nejistý. Přesto je tu jeden rozdíl od posledně. Tentokrát neslyšíš za sebou žádné zamčení dveří

Dojdeš dolů a tam už jsou pootevřené dveře, zpoza kterých se svítí. Vejdeš a uvidíš Elizu, jak sedí na jednom z křesel. Rudá pohovka, kde seděla minule je prázdná. Má na sobě rudý kabátec, bílou košili a úzké kožené kalhoty. Tentokrát už nevypadá, že by někde krvácela. Nevidíš ani žádné obvazy.

Jakmile vejdeš, vzhlédne k tobě a koutek rtů jí povyskočí do křivého úsměvu. Zatímco si tě její oči obezřetně měří.

„No vida, kdopak to za mnou přišel. Už jsem se bála, že si tě tam nechají.“ Pronese viditelně potěšeným tónem a rozhodně působí energičtěji než minule.

„Takže? Jak se dařilo? Doneslo se mi, že v jednom lihovaru byl menší zátah tajné policie. Hmm?“ Zanotuje sarkasticky, zatímco rozplete nohy a postaví se, aby došla ke komodě jako minule, ze které vytáhne dvojici sklenek a karafu, která je z poloviny prázdná. Anebo plná. Záleží na úhlu pohledu.

„Ale jaké to mám způsoby. Tohle je přátelská návštěva, ne? O práci se bavíme až poté.“ Rozleje trochu do obou sklenek, zatímco hovoří a jednu postaví na stolek nedaleko křesel a pohovky a zůstane stát u něj.

„Samozřejmě ráda se pak dozvím, kde se stala chyba v naší domluvě a nebyla jsem u toho, jak jsem tě původně žádala. Hmm?“ Pousměje se zpoza sklenky, kterou přiloží ke rtům a chvíli tě pozoruje, než se napije.

Delilah Blair Flanagan

Dostaneš ze sebe pomalu a rozechvěle těch pár slov. Rozhodně to není tak lehké, jak by si čekala, ale nakonec se ti to s dostatečným soustředěním podaří. Žena tě sleduje a koutek rtů se jí povytáhne v chlácholivém úsměvu. Polovičním úsměvu, protože zlatá maska v podobě lebky zůstává nehnutá. Chvíli tam jen nehnutě stojí, než řekne to jedno slovo…

„Ne.“

Okovy už máš sundané, ale rozhodně se necítíš na to, aby ses zvedla a odtud utekla. Vlastně nebýt těch lidí zde, i tak by si měla velké problémy odtud odejít. Cítíš se tak na to spíše usnout než něco dělat.

„Nemusíte se ale bát. Nejsme tu od toho, abychom vám ublížili. Naopak. Dostaneme vás do bezpečí.“ Dodá pak žena se zlatou maskou.

„Bailey, vezmi ji. Ať už jsme odtud pryč.“ Stočí pohled krátce ke svému společníkovi, který ti pomohl z okovů. „Fernsby? Ah, ten váš věznitel. Nemusíte se bát. Nikdo tu teď není. Má štěstí. Nejsme tu ale pro něj. Jsme tu pro vás.“ Kývne, než se k tobě Bailey skloní, aby tě vzal do náručí. Zvedne tě lehce, skoro jako kdyby si nic nevážila. Možná na tom také něco bude.

„Jdeme.“ Ta slova patří jejím společníkům více než tobě. Žena se otočí na patě a vyjde. Pak ji následuje Bailey s tebou a poslední z trojice jde za vámi. Konečně vidíš dům, ve kterém si byla vězněná, nebo alespoň jeho schodiště. Svět se sem tam rozmazává, ale i tak vidíš, že jsi musela být v docela vysoké budově. Rozhodně je tohle výš než první patro. Sestupujete po dřevěných schodech, pak projdete částí chodby k dalším tentokrát už zděným. Těch pár míst, které si zde mohla vidět působilo pustě a prázdně. Rozhodně ne jako zabydlený dům, nebo alespoň tato jeho část. Stejně tak chybí ten někdo, kterého máš tendenci vidět za každým rohem. Fernsby. Skutečně, nikde tu není.

Pak se otevřou jedny z dveří a tebe oslní bílé, ostré sluneční světlo. Skoro jako při začátku Veršů, ale tentokrát se nepřeneseš zpátky do života Dumah, ale po čase začnou v bílé záři zase prosvítat tmavé kontury města kolem vás. Víc ale neuvidíš, protože s tebou rychle přejdou ke kočáru, do kterého tě naloží. Bailey tě posadí na měkkou sedačku potaženou černou kůží a žena se vyhoupne za tebou do vozu. Nikdo další z nich nenastoupí. Aniž by cokoliv dodávala kočár se s vámi rozjede a tobě se svět začne zase o něco více pohupovat. Musíš sedět opřená o stěnu kočáru, jak tě tělo stále neposlouchá.

„Myslím, že byste si měla zdřímnout. V tomhle stavu stejně nejste schopná vést smysluplný rozhovor a potřebujete se z toho vyspat. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Hledí na tebe tmavé oko ženy před tebou, než stočí tvář k okénku, z kterého se zahledí ven a tobě zůstane jen výhled na zlatou lebku.

A kočár s vámi jede ulicemi Jeruzaléma dál a dál.

Vera De Lacey

Essington poklidně poslouchá tvé přiznání k vraždě tvého manžela. Nevypadá to, že by ho tyto podrobnosti, jakkoliv znepokojovaly anebo se umí velmi dobře ovládat. Možná obojí. Naslouchá a zamyšleně poklepává prstem na područku koženého křesla.  

„Vidím, že v tom všem máte ještě zmatek. Nemám pro vás ale požadované odpovědi. Informace mají svou hodnotu a zvláště tyto.“ Pohlédne na tebe nevzrušeně. „Stejně jako jména.“ Povzdechne si po tvé otázce a krátce zavrtí hlavou. Nevypadá to, že by ti chtěl ke své totožnosti cokoliv říkat.

„Sešli jsme se zde, abychom dokončili naši obchodní úmluvu. Podobné sny a pradávná historie nejsou aktuálně k ničemu. Snad jen jako dobrodružné snění a kratochvíle. Takže… Zrekapitulujeme si to, lady. Z domluvených předmětů, které jsem po vás chtěl, jste doručila jen jeden, a to ještě silně nekompletní. Tohle není něco, co bych mohl ze své strany považovat jako uspokojivé.“ Odráží se vévodův hluboký a monotónní hlas od dřevem obložených stěn salónku.

„Přesto ale nejsem bez srdce a byla by škoda, aby někdo jako vy, skončil ve vězení, nebo ještě hůře… Takže mám pro vás druhou nabídku. Vražda vašeho manžela zůstane skrytá, alespoň ve spojitosti s vámi. Nejspíš se to svede na nějaké loupežné přepadení nebo tak.“ Pohodí rukou v krátkém gestu. „Z vás bude dědička jeho majetku. Nemusíte se bát. Moji lidé zběhlí v majetkových sporech se o to postarají, aby bylo vše dle platných zákonů, nebo to tak alespoň vypadalo. Zároveň ale následně majetek převedete na mě. Nemusíte se bát. Nebude to tak okaté. Nepotřebuji na sebe takto poutat pozornost. O detaily se ale nemusíte starat. Stačí, abyste podepsala příslušné papíry, které vám budou předloženy. Tentokrát bez výhrad.“ Poposune se na křesle a pohlédne na tebe přísným pohledem.

„Co myslíte? Přijdete sice o majetek, který byl ostatně vašeho manžela a ne váš, ale zase budete volná… Druhou možnost už znáte.“ Opře se zpátky do křesla a zhluboka vydechne. Všimneš si pár kapek potu na jeho čele. Viditelně mu není nejlépe a tohle jednání mu nedělá dobře, přesto by sis toho za jiných okolností snad ani nevšimla, kdyby si už předem nevěděla, že ten muž před tebou byl před pár dny vážně zraněn.

Čím déle blížící se kroky poslouchám, tím méně mi to dává smysl, ale… Ale vlastně na tom vůbec nezáleží. Sotva udržím oči otevřené a vše mi připadá tak vzdálené a podivné. Místnost se stále líně pohupuje, připadám si skoro jako na moři. Není to zrovna příjemný pocit, ale asi si na to začínám zvykat, byť v ústech při pohybu opět ucítím nepříjemnou pachuť.

A pak se dveře otevřou. Prostě jen tak. Pohledem zůstanu chvíli viset na dámských vysokých botách, které rozhodně nezapadají do Fernsbyho stylu oblékání. Až poté kmitnu očima nahoru – a pak zase dolů a… Mysl chvíli nechápe, co oči vidí. Ženu s cizími východními rysy a… Zlatá maska překrývající část tváře mne dokonale rozhodí. Přistihnu se, že na užasle zírám. Tohle… Tohle nemůže být skutečné, ne? Zamrkám, nejistá si tím, zda si se mnou jen nehraje vlastní mysl. Opět. Ve tmě a horečkách v sanatoriu ke mně přicházeli pravidelně… Bludy a záblesky a…
Hlas Cizinky mne vtáhne zpátky do reality. Opožděně sebou škubnu. To, když mi dojde, že se zpoza jejích zad vynořily stíny. Tedy… Další postavy. Muži. Dva muži. Možná bych měla cítit úlevu, ale skrze clonu tlumících léků akorát tak vnímám vlastní bušící srdce a zmatek ze situace, která mne zastihla dokonale nepřipravenou. A Fernsby? Kde byl… On?

„Paní Flanagan.“ Jméno, které nyní působí jako z dávno zapomenutého snu. Flanagan. Angela. Dumah. ta jména se mi pletou v hlavě. „Delilah…“ hlesnu roztěkaně. Zní to cize stejně zvuk vlastního hlasu. Sleduji Cizinku, hledí na mě z podřepu stejně jako Fernsby, když jsem se tady poprvé probudila. Po zádech mi sklouzne studené zašimrání. Pohled mi, co chvíli uteče k postavám mužů, oproti kterým žena působí tak drobně. Skoro jako panenka. Tedy nebýt té masky, která zblízka působí tak děsivě surreálně. Skoro jako milý úsměv mého věznitele.

Přikrčím se, když ke mně přiklekne ten cizí hřmotný muž. Sklopím hlavu a před tvář se mi sveze závěj rusých vlasů. Je moc blízko. Vadí mi to, svírá se mi z toho žaludek. Přesto se nevzmůžu na žádný protest, jen od něj odvrátím pohled, když uchopí řetěz a skloní se k okovu svírající kotník. Matně vnímám slova Cizinky a začíná mi docházet, že se to doopravdy děje. Kočár. Odtud. Pryč. Když zmíní problémy, mám chuť se začít tak moc… Smát. Nedělat problémy. Ta představa je tak absurdní. Koutky rtů mi zaškubou a zpoza rtů mi uteče zvuk na pomezí uchechtnutí a hysterického vzlyknutí. Svět se znovu zhoupne, když se pokusím narovnat. Neúspěšně.

Kovové cvaknutí následuje zvláštní pocit, když železo sklouzne z nohy dolů. Pustím jednou rukou plecháček, který jsem dosud nevědomky žmoulala v dlaních. Přitáhnu si osvobozenou nohu blíže k tělu a prsty bezděčně sklouznou po odřené kůži kolem kotníku. A pak mi to sepne. Ta zvláštní myšlenka. Proč bych měla dělat problémy? Přišli… Přišli mě osvobodit, zachránit… Přesně jak jsem si přála… Ne?

Polknu. „Vy jste… Poslal vás… Alexand… der?“ s obtížemi vyslovím jeho jméno. Mluvím pomalu, spíše mumlám. Jakkoliv zní ta slova v mé hlavě jasně, protlačit je přes rty mi činí obtíže. Kdo jiný přeci? Nikdo jiný neznal to jméno, nikdo jiný by nehledal lady Flanagan jinde než na hřbitově. Předkloním se, dlaněmi se ztěžka opírám o zem, abych udržela rovnováhu a nesvalila se na deku. Nechci nic jiného než zmizet. Pryč z tohohle strašného místa. Pryč od…

Ne, ne, ne. „Fernsby… Kde je Fernsby? On… Nenechá mě ode...jít,“ do hlasu mi prosákne úzkost, která mi sevře hrdlo. I přes opar otupělosti ke mně pronikne úplně obyčejný strach z představy, že by se jim teď objevil v zádech. A celé to… Překazil. A vzal mi i tohle. Očima poplašeně zatěkám po místnosti jako bych čekala, že ho tam někde opravdu uvidím.

Delilah Blair Flanagan

Kroky se blíží a s nimi i ozvěna těžkých bot dopadajících na dřevěná prkna. Upřeš svůj pohled za dveře, zpoza kterých musí každou chvíli vyjít tvůj věznitel společně s kým vůbec? Koho dalšího by sem mohl Fernsby pozvat, aby tě mu ukázal a proč vlastně? Svíráš plecháček v rukách, zatímco se svět s tebou stále houpe a díky tlumícím účinkům léků si i v tak vyhrocené situaci připadáš jen jako pár vteřin před usnutím a spíše pololežíš, než že by si byla připravena vystartovat po možném nepříteli. Je to přinejmenším velmi zvláštní pocit.

Klika cvakne a dveře se otevřou a ve tvém zorném poli se nejdříve objeví pár vysokých kožených bot, viditelně dámských. Vzhlédneš a vidíš ženu v kožených úzkých kalhotách, tmavém těžkém kabátci, který jí končí u kolenou a kapucí na hlavě z pod které jí visí dlouhé prameny černých, rovných vlasů. Není vysoká, naopak působí poměrně drobně i přes oděv, ve kterém je. Na tváři pod kapucí se cosi zlatě zaleskne, než ji sundá a upře na tebe svůj pohled. Brzy pochopíš, co to bylo. Jedna polovina její tváře je zakrytá zlatou maskou ve tvaru lebky a z té druhé na tebe hledí tmavé oko. Z rysů i té jedné odhalené poloviny obličeje je i tak poznat, že to bude jedna z těch, kteří sem buďto přicestovali z východních provincií anebo je to několikátá generace těchto přistěhovalců.

„Vypadá to, že ji máme.“ Promluví bez jediného náznaku přízvuku a ohlédne se za sebe, aby ze dveří vystoupila dvojice mužů, tentokrát už vypadajících místně a oblečených v podobném duchu jako ona. Všimneš si, že všichni jsou ozbrojení.  

Pár kroky přejde blíže, ruce zvednuté v mírumilovném gestu, než si přiklekne asi tak dva metry od tebe. „Paní Flanagan, že?“ Zeptá se tě, ale pak jen nakrčí rty, když vidí tvé zpomalené reakce a roztěkaný pohled.

„Vypadá to, že je mimo. Museli jí něco dát.“ Pohled jí sklouzne k tvé noze na řetězu a jen si odfrkne. „Bailey, postarej se o to.“ Řekne a v odpovědi na to se pohne jeden z dvojice mužů, který oproti ní působí jako hora a přiklekne k tobě. Je starší, jeho hlava je holá, ale má udržovaný plnovous. Sáhne pomalu řetězu na tvé noze a z kapsy vytáhne kovově cinkající svazek bohatě zaplněný něčím, co trochu připomíná klíče.

Zpět po vlastních stopách

Sedím v pokoji a analyzuji snad každého koho jsem potkal toho dne na svých toulkách po okolí. Ano, podezřelých jich bylo víc ale kdo v Jeruzalémě alespoň občas podezřele nevypadá. Naopak ti, co nejsou jsou ti nejzvláštnější. Pere se ve mně paranoia, chuť přijít věcem na kloub a kousíček zdravého rozumu který mi velí abych odpočíval a nechal všechno ještě nějakou dobu plavat. Je jasné že ten je v řadě pravděpodobnosti koho poslechnout zcela poslední. Nakonec se tedy rozhodnu. Je čas riskovat. Můj lovecký pud je moc silný, aby se dal umlčet.

Vezmu si s sebou jedinou pistoli, kterou schovám pod kabátec. Nejsem oblečený extra dobře ale ani extrémně špatně. Chvíli uvažuji, zda si vzít svou novou uniformu, ale nakonec zvolím jen kabát a klobouk. Nebude mi tam dobře vidět do obličeje a zároveň zvládnu být trochu nenápadnější. Meč je v chudinských částech města o dost méně obvyklý než třeba obušek nebo váček plný kamenní ale lepší než být neozbrojený. Přesně tak uvažuji, když si připoutám k pasu svou novou zbraň. Pak zhasnu lampy, zamknu a nechám svůj pokoj za sebou.

Vzít kočár není problém. Už přes den jsem zkoumal místa, která jsou pro sehnání dopravy vhodná. Nasednu do kabiny a sdělím vozkovi adresu Lva. Necítím se vůbec dobře ale taky ne nijak extrémně zle. Což je vlastně výhra. Jsem vyspalý ale zranění si prostě na mě vybírají svou daň. Za pár dní to bude lepší. Kéž bych dokázal vydržet. Je ale zbytečné o tom přemýšlet. Vylezu z drožky, opět se zbavím části peněz, které jsem si půjčil a vyrazím směrem k hostinci. Pokynu chlapci, který očividně musí tady v okolí někde bydlet. Doufám jen že mu někdo nezaplatil víc aby můj pohyb hlásil než já za to, aby o mě mlčel. Pak vejdu do dveří.

Vidím, že mám štěstí. Je tu stejná ženská jako minule. Nenápadně se rozhlédnu po hostinci a sleduji, zda tu není někdo podezřelý. Dobře, všichni tu budou podezřelí. Někdo méně podezřelý. Když zhodnotím že nic nevymyslím vyrazím k baru. Počkám až si mě sama najde.

„Rád bych si objednal to samé, co minule.“ Usměju se na ní. Poznala mě i bez šátku, tak není třeba speciálních úvodů. Maximálně zauvažovat o tom, zda nezměnit maskování.