Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Světlo a prach Delilah Blair Flanagan
Probíráš se. Vítr už ti nesviští v uších a ani na tvářích necítíš chladný noční vzduch. Snad jen svět se i tak podivně houpe. Ležíš na dece a pomalu se ti daří zaostřit na zaprášená vybledlá prkna. Skrz zabedněné okno do místnosti proniká jen tenoučký paprsek světla, ve kterém se všudypřítomné prachové částečky rozzáří a doslova roztančí, jakmile do něj vletí, než zase po chvíli pohasnou a zmizí v temnotě opuštěné půdy. Je to podivně fascinující pohled.
Je ti stále slabo. Nejenom z odběru krve, ale buďto ti Fernsby dal opravdu silné drogy anebo ti ještě nějaké přidal do snídaně. Možné je vše. Přes to všechno je ale nejtěžší z hlavy vytěsnit vzpomínky na události posledních Veršů. Damašek, vaši misi, Lucifera, tvou sestru a nakonec i to, jak to celé dopadlo. Vaše skupina se rozdělila na dvě poloviny, které se postavily na opačné strany barikády.
Jazyk se ti lepí na patro a v krku tě škrábe. Když se přeci jen trochu vzpamatuješ, všimneš si plechového džbánu a plecháčku stojícího nedaleko. Vypadá to, že je v tom nějaká naředěná ovocná šťáva. Tentokrát žádný čaj. Jinak nikde nevidíš jídlo a ani svého věznitele. Ano, stále jsi vězněm. Zachrastění řetězu na noze ti to při výraznějším pohybu vždy ochotně připomene.
Dle světla prosvítajícího skrz zatlučené okno bude jistě ještě den, ovšem je těžké odhadnout, která jeho část. Čas tady začíná splývat podobně jako tehdy ve sklepení Hartova sanatoria. Ani nemáš pořádně hlad, protože se stále cítíš značně utlumená. Máš nějaký čas jen sama pro sebe. Nikde nikdo není. Fernsby a ani nějaké hlasité zvuky z ulice. Prostě jen ty ticho.
Uběhne neurčitá doba, když v tom zaslechneš kroky stoupající do schodů. Je to velmi tichý zvuk, ale vzhledem k tomu, že jej nic neruší, jsi schopná jej rozpoznat. Zdá se, že se blíží ke dveřím na půdu a pak ti něco dojde. Nejprve se to zdá jako šálení smyslů, ale jakmile zvuky zesílí, začínáš si být tím naprosto jistá. Nejde sem jen jeden člověk, ale hned několik.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Klidný den Doručím dopisy a moc se nebráním vyhlídce na posezení v restauraci. Ranní smrad už je nějakou dobu pryč a klid na slunci s dobrým jídlem v podobě čerstvé ryby je možná přesně to co potřebuji. Jdu klidně a rozhlížím se kolem. Hledám jakékoliv znamení toho že mě nebo hotel sleduje někdo z Edgarových lidí. S tajnou policií je to tak, důležité je právě to slovo tajná. Jakmile už někdo zná jejich pečlivě střežené postupy není tak těžké je odhalit. Edgarova organizace prostě spoléhá na strach, a to že je nikdo nevidí. Já vlastně nemám ani jedno. Když nenápadně obhlédnu okolí a usadím se u stolu v restauraci uvědomím si, jak moc velký mám hlad. Jen stěží se držím abych se nezadávil kostí a můj stažený žaludek v sobě zvládl udržet tíhu celého pokrmu. Oči by si nejraději objednaly další hlavní chod, ale vím, že to není dobrý nápad. Nakonec to zaliju sklenkou dobrého vína a vyrazím vycházkovou cestou zpět k hotelu. Vzduch, který jde od vody my dělá dobře. Pomalá chůze by ránám neměla ublížit, a naopak je důležité se trochu protáhnout. Navíc pokračuji v hledání agentů mého chlebodárce. Neozbrojený jsem sice jako nahý ale s tím, jak jsem na tom zdravotně bych se útoku stejně neubránil ani se zbraní. Což mě uklidňuje, ne moc ale alespoň trochu. Nevěřím že by na mě, ale někdo zaútočil za bílého dne. Hlavně když mě klidně mohou udusit ve spánku. Když se vrátím od pokoje znám alespoň své okolí, jsem najedený a přemýšlím co dál. Moje přemýšlení přeruší klepání. Otevřu dveře a převezmu zásilku. Poděkuji a v duchu ocením jeho profesionalitu. Zbraně nejsou nic divného, ale málokdo si je nechá zaslat do hotelového pokoje. Trochu mě mrzí že nedošla odpověď od Agnes, ale zkrátka chápu, že má své povinnosti, které nejde hned hodit za hlavu. Místo toho se věnuji praktické činnosti, která mi přinese alespoň nějaký klid v duši. Rozbalím balík a podívám se na jeho obsah. Přejedu pohledem meč a hádám že jak znám svého dodavatele nebude problém s tím, že by byla potřeba nějaká údržba. Přesto všechno zkontroluji. Teď díky tomu, co jsem zjistil můžu začít dávat dohromady další plán. Jak se dostat ke Lvovi. Pokud jsem neviděl nikoho z Edgarových lidí jsem ochotný tu cestu riskovat. Chci vidět mou bývalou společnici a zjistit víc o celé té věci. Navíc kdo říkal že není možné odpočívat cestou po putykách. Tam dojedu kočárem a korbel piva nikoho nezabil. Vše ale záleží na tom, co jsem venku viděl.
| ||
| |||
 | Verše: Sbohem Tomu nevěřím, zavrtím hlavou na Kamaelova slova. Lucifer mi od první do poslední chvíle dával na vybranou; to já se rozhodla stát mu po boku i za těchto okolností, to já ho varovala. Kdybych to neudělala, mohlo být všechno jinak. Skloním zbraň, až když tak učiní generál, zastrčím ji na své místo a ustoupím do strany, aby mohl projít. Neměla bych teď cítit úlevu, že se boji vyhneme, ovšem… Cítím Luciferovu blízkost a jsem za ni ze srdce vděčná, když se Dumah přeci jenom otočí. Zlobí se oprávněně, vím to. Na jejím místě bych byla schopna horších věcí, a přece mě její slova zaskočí. Snad ten tón, tichý a prázdný, jako by v něm nezbyla ani kapka vřelosti. Nadechnu se pro odpověď, ale přes rty mi nepřejde nic dalšího, jenom podržím její pohled, než se zase odvrátí. Hlavou mi probleskne těch posledních klidných pár chvil v Damašku. Chápu, proč to Lucifer udělal… Ticho už přetne jenom výměna mezi Kamaelem a Dumah. Ohnivá hvězda následovaná tichým, rudovlasým stínem se vznese k obloze a brzy zmizí mezi těžkými mračny. Mívala jsem déšť ráda. Při našich návštěvách lidského světa mě fascinoval, teď si při pohledu na nebesa připadám tak… unaveně, jako by na mě dopadla tíha posledních dnů. Dochází mi, že se domů už nevrátím. Byla by to hloupost, samozřejmě, jediný pohled do mé mysli by mě označil za zrádce. A přesně tak mě budou vidět přátele, které jsem ve Zlatém městě zanechala. „A vysvětlit,“ hlesnu k Luciferovi, když konečně odtrhnu pohled od měsíce a podívám se na něj. Kolikrát jsem se za posledních pár dní bála, že o něj přijdu… napořád… Nemohla jsem to dopustit, taková je pravda, jakkoliv bych se ji mohla snažit zabalit do krásnějších slov. „Chci vědět všechno.“ Lusknutím prstů se svět rozmaže a, až barvy znovu nabydou ostřejších obrysů, už nikdy nebude stejný, jako býval. Ale Lucifer je naživu… aspoň to… a zbytek budu muset poskládat z rozlámaných střepů a toho, co teprve přijde. | ||
| |||
 | Verše Až budeš po týhle válce
A tak tam stojíme. Přítel proti příteli, sestra proti sestře. Sousoší čtyř postav, čtyř přátel, kteří ještě před pár minutami seděli pod mohutným stromem v Damašku a sdíleli spolu mnohem více než jen okamžik pod noční oblohou. Ale to je pryč - ztraceno v nenávratnu a pohřbeno pod vším, co se mělo stát, ale nestalo se. A už nikdy se nestane. Zerachiel promluví a já si přeji, aby pro jednou mlčela, byť stojí na mé straně. Ani ona nechce boj, ke kterému se schyluje, avšak bude se ho účastnit, pokud to bude nevyhnutelné. Jí a Luciferovi nevěnuji už nic víc než letmý pohled. Škody už napáchali dost a já... Já už jsem tak unavená z toho nakládat na svá ramena cizí břemena. Jediné na čem mi záleží... Je Kamael. | ||
| |||
| Tvrdá šichta Benedikt Tskilekwa „Ne, o té dívce nic dalšího nevím.“ Zavrtí hlavou Heinz, kterého se tohle téma viditelně nedotýká tak silně jako tebe. Není to příliš uspokojivá odpověď, ale je to odpověď. Je vidět, že tady se nic nového nedozvíš. Vydáte se tedy s Vratislawem zpátky dolů do přízemí a pak drožkou zase do nového bytu. Tedy… domů.
„To teda. Dneska se i to jedno patro počítá.“ Vzhlédne Vratislaw k domu tyčícímu se nad vámi a mezi rty mu unikne jen tiché zaúpění. Nedá se ale nic dělat. Chopíte se každý své porce kufrů a vyrazíte. Po celém dni tahání sem a tam se ty zavazadla pěkně pronesou, a i ty nahoře v patře cítíš, že tě svaly na rukou a zádech docela bolí. Jak na tom je asi netrénovaný Vratislaw je záhadou. Ačkoliv možná ne tak velkou. Čelo má zpocené, až se mu na něj lepí prameny tmavých vlasů a tváří se strhaně.
„Ugh… ufff… Tohle byl dlouhý den.“ Dosedne, nebo spíše dopadne do křesílka, které na protest s takovým nešetrným zacházením jen vyčítavě zavrže. „Vybalovat…ehhh…“ Křiví se mu rty neskrývaným odporem a zoufalstvím, když pohlédne na sbírku kufrů stojících u dveří do předsíně. „Noo… jistě. Ale asi většinu nechám na později. Zítra je také den. Najdu tam jen něco na převlečení, a to bude prozatím stačit. Jo, to bude rozhodně stačit.“ Pokývá hlavou spíše sám pro sebe, zatímco sedí zhrouceně v křesílku.
„Ty chceš vyrazit hned teď? Nechceš to nechat na zítra? Venku už se smráká.“ Pohlédne na tebe Vratislaw, ze kterým můžeš vidět okno a svět šeřící se za ním. Skutečně už den pomalu končí. Byl to den nabitý událostmi, ale ty sám si chtěl toho ještě tolik zařídit.
„Vykašli se na to, Bene. Zítra je taky den.“ Zachytí Vratislaw tvůj zamyšlený výraz, ale pokud hodláš vyrazit do víru velkoměsta, nebude se tě snažit zastavit. Pouze zůstane na pokoji, zatímco ty se vydáš dál po svých záležitostech.
| ||
| |||
| Příjemný hotýlek Jacob White
Vkročíš do pokoje, který vůbec nevypadá tak, jak by si od podobného hotelu čekal. Dům zvenčí působí rozhodne omšelejším dojmem, ale je pravda, že už vyšší cena ti mohla mnohé napovědět. Nakonec to nebylo jen tím, že by se tě majitel snažil oškubat, ale tohle místo bude zjevně využívané movitější klientelou, když potřebuje zrovna nikým nerušený odpočinek na všemožná dostaveníčka, obchodní jednání, nebo bůh ví co. Rozhodně si ale nemůžeš stěžovat na Samuelovo doporučení. Budeš tu mít dostatek komfortu a klidu na to, aby ses mohl dát dohromady. Pokud se tedy někdy naučíš odpočívat.
Sedneš k psacímu stolu a dáš se do psaní. Trvá to poněkud déle než si zvyklí, ale nakonec máš před sebou dvě zalepené obálky. Jedna pracovní a druhá ne tak docela. Nadepíšeš je a necháš na pracovním stole. Je čas spát. Padneš do měkké postele, aniž by ses obtěžoval ze sebe něco sundat. Snad jen boty a odletí na zem, kde zůstanou pohozené, tam kde padly. Spánek přijde rychle. Vlastně je to doslova, jako kdyby tě někdo do vody hodil.
Probouzíš se a na tváři tě šimrají sluneční paprsky. Slunce za oknem je už dost vysoko na své dráze a tobě dochází, že jsi musel spát do odpoledne. Hojící se rány z předchozích dnů se ozývají, ale není to nic, co by si nevydržel. Bylo rozhodně hůř. Říct, že se cítíš odpočatý by bylo příliš silné slovo, ale rozhodně máš více energie než předchozí den. Oči se ti neklíží a svět sem tam nemotá. Dokonce máš hlad. A jaký.
Bohužel tohle se zatím nejevilo jako místo s donáškovou službou na pokoj. Na diskrétnost a soukromí hostů tu dbají až moc úzkostlivě. Není ale problém seběhnout dolů a nechat na recepci dopisy, aby ti zařídili jejich okamžité poslání. K jídlu ti vetchý stařík doporučí jednu z restaurací, která je blíže přístavu a kde si můžeš pochutnat na čerstvých rybách. Alespoň tak to tvrdil.
Žaludek se ozve v odpovědi na doporučení, a tak nemá smysl se s ním přít. Restaurace je překvapivě příjemně vypadající podnik a vůně, které se linou z kuchyně tě nenechávají na pochybách, že sis zvolil správně. Oběd, nebo snad večeře je výborná. Ryba je skutečně čerstvá a nemůžeš si stěžovat. Ostatně, teď by si byl schopen spořádat cokoliv. Až máš problém dávat si pozor na drobné kůstky v mase a příliš nehltat.
Necháš obsluze patřičný obnos a vydáš se zpět. Trajdat po městě bez zbraní může být ošemetné. Den se nakloní k večeru a společně s ním ti někdo zaklepe na dveře. Je za nimi starý pán z recepce, který ti nese rozměrný balíček, na němž je položený meč, který se do krabice skutečně jen tak nevejde. Nevypadá, že by byl něčím takovým, jakkoliv zaskočen anebo prostě je jen dobrý hráč pokeru. Předá ti vše a ty máš konečně po rukách aspoň svou výbavu, se kterou se hned cítíš jistější. Pouze dopis od Agnes zatím nepřišel.
| ||
| |||
| Verše: Strana barikády Zerachiel, Dumah Stojíte proti sobě. Ještě před pár okamžiky nerozluční přátelé, teď však oponenti. Jakkoliv je na obou stranách patrná lítost a výčitky, tasené zbraně celé situaci dodávají ostřejší podtón vážnosti. Ne, tohle není hra. Tohle není ani nějaká hádka, po které se po čase, až se usadí prach, zase rozkmotření přátelé poplácají po ramenou. Ne, tohle je výběr strany barikády v probíhající válce.
Luciferovi při Zerachieliných slovech a ujištění skoro neznatelně cuknou koutky, ale jinak mu ve tváři zůstává vážný výraz, se kterým se také obrátí na dvojici generála a jeho pobočnice. „Žádám? Já nežádám nic. Jestli se vám nelíbí být součástí tohoto všeho, prostě zahoďte zbraně a ztraťte se. Tenhle svět je velký Dumah. Větší, než si vůbec dovedeš představit. Tak prostě běžte. Žijte své životy obyčejně. Jako smrtelníci. Zapomeňte na mě. Na Tribunál. Vaše… povinnosti.“ Sklouzne Luciferův pohled při posledním slovu na Kamaela, který na něj zatvrzele hledí. „Ale to neuděláte. Ani jeden z vás.“ Usměje se hořce.
„Dumah? Cože?“ Střelí po Dumah překvapeným pohledem Kamael a na moment ztratí ostražitost. Její slova ho viditelně vyvedla z míry. „To přece…“ Další slova se mu zadrhnou v hrdle, zatímco se vpíjí pohledem do Dumah stojící mu po boku. Pevně semkne rty, zatímco se mu hlavou jistě žene spousta myšlenek.
„Anebo byly… Nevíme to. Nevíme ani to, jestli s námi nemanipuluje on.“ Střelí pohledem po Zerachiel, zatímco se v něm viditelně perou emoce i názory. Jeho meč namířený na Lucifera zaplane rudým plamenem, ale neútočí. Místo toho stočí zase pohled k Dumah. Tvář má zkřivenou vztekem, než pak… se v ní rozlije smutek. Čepel meče klesne k zemi. Nic neříká. Jen jemně kývne hlavou.
„Dobře… Dnes večer u bylo prolito dost krve. Nestojím o to, aby tekla další.“ Hledí dál na Dumah, jako kdyby mluvil spíše k ní, než ke komukoliv jinému. Plamen na jeho meči zhasne a on jej zasune zpět do pochvy zavěšené u jeho pasu.
„Nechte nás alespoň vzít naše padlé.“ Promluví podivně dutým hlasem, aniž by zavadil pohledem, byť na sekundu o Zerachiel a Lucifera a vykročí k místu, kde ve vlnící se trávě leží mrtvý cherub. Ano, od zničení Zrcadla se vaše těla po smrti nerozpadávají na světlo, ale hnijí podobně jako těla smrtelníků.
„Jak si přeješ.“ Hlesne Lucifer a udělá krok zpět, aby se postavil vedle Zerachiel. Kamael dojde k Yesodovu tělu, které vezme opatrně do náručí a čtveřice zlatých křídel se roztáhne do noci. „Jdeme domů.“ Řekne měkce a otočí se na Dumah, než se odrazí od země a vzlétne k noční obloze. Poryv větru jen zvlní vysoká stébla trav, mezi kterými se stále slabě zlatavě leskne vsakující se nebeská krev.
Lucifer jeho mizející siluetu nehybně sleduje, než zavře oči a dlouze vydechne. „Pojď, Zero, musím ti toho hodně ukázat.“ Skloní k Zerachiel vděčný pohled, zatímco zvedne zdravou ruku, luskne prsty a svět kolem ní se rozmaže. Stébla trávy se opět zavlní a ruiny starého chrámu zase utichnou.
| ||
| |||
| Verše: Volba splacená krví
Pohledu Dumah se i teď vyhýbám zcela cíleně. Celou dobu se bojím, že pozná, co se pohnulo v mém srdci, a teď čekám výčitky, možná dokonce spravedlivé rozčílení. Nedivila bych se tomu. Zradila jsem nejenom nebesa, ale také ji, svou nejmilejší sestru. Když Lucifer vysloví těch pár slov, přeci jenom k ní trhnu hlavou. Bolestné zklamání v jejích očích zodpovím lítostí. Měla jsem s ní promluvit. Ale copak jsem mohla do slov vložit pochybnosti nebo odhodlání, které se ve mně zrodilo při pohledu na to prokleté ostří, když jediný špatný krok by znamenal, že tady dnes… Lucifer stane sám? Tak přeci jenom staneme na opačných stranách, vydechnu. Milosrdná a přirozená smrt… S těmi slovy se cherubova krev, dosud smáčející stébla trávy zlatem, zastaví v pozoru, připravena uposlechnout mou vůli. Dokonce i zlatem v mých očích probleskne sytější odstín, jako by se měly každou chvílí zbarvit doruda. Nebudu váhat. Nemůžu, a přece se ke mně Lucifer skloní a… dá mi na výběr. Zaskočeně zamrkám, možná dokonce kratičce zaváhám, než… „Má slova také platí,“ odpovím mu pevným hlasem, o tolik pevnějším než v Damašku, kdy jsem nechala slabost pečlivě schovanou v srdci prosáknout na povrch. Postarej se, aby to nebylo naposledy. Všechny ty malé zrady po cestě vedly k tomuto okamžiku. Nerozhodla jsem se jednou, ale tisíckrát. Když jsem volila místa, jimiž jsme procházeli, a schválně se vyhýbala těm nejbližším srdci, když jsem v jeskyni zanechala tajný vzkaz a nikomu neřekla o hvězdě na mé hrudi, a také teď, když jsem Yesoda odsoudila na smrt několika tichými slovy. Neudělala jsem to s lehkým srdcem, ale dobře jsem věděla, co dělám. Vzít to zpátky nemůžu, vlastně ani nechci. Nemohla bych se vrátit do Zlatého města, ani kdybych to nepovažovala za šílenství, protože – copak bych ještě někdy dokázala uvěřit jejich vůli? Stisknu rukojeť meče pevněji a udělám krok vpřed, abych stanula vedle Lucifera. Nenechám ho bojovat samotného, ani kdyby mě to mělo stát život. Když nastane to krátké bolestivé ticho, i já sklouznu pohledem k Dumah. K hodné, tiché, věrné Dumah, která si zasloužila lepší přítelkyni, než jsem jí byla já. Její slova tnou hluboko. V mnohém má pravdu, možná dokonce ve všem. Nezbavila jsem se pochybností, pořád mám otázky. Pokud to oba přežijeme, Lucifer je bude muset zodpovědět a já… jenom doufám, že má připravené dobré odpovědi, protože jinak… nevím, opravdu nevím… Rozhodla jsem se možná svobodně, ale teprve hádám, co je správné. To, že se má sestra otočí ke Kamaelovi, mě překvapí. Nemyslela jsem… Bezděčně zvednu ruku a konečky prstů se Luciferovi otřu o bok v úpěnlivém gestu nabádajícím ho k trpělivosti. Počkej. Ještě… počkej. Pokud by generál poslechl alespoň ji, ani jeden by nemusel nést hřích, který jsou tak odhodlání spáchat… a já bych se nemusela v boji postavit Dumah… „Některé věci by se neměly dít bez ohledu na to, kdo je rozhodl, Kamaeli,“ zopakuji slova, která jsem tehdy v té jeskyni nevyslovila já. „Říkal jsi, že to není správné… Dumah má pravdu, všichni chybujeme. Ale co když chybuje i Tribunál? Co když naše rozkazy nebyly vždycky správné? Pokud se ve tvém srdci najde sebemenší pochybnost, že je rozkaz zabít Lucifera správný, že je tohle, teď a tady, boží vůle ve své nejčistší podobě, poslechni Dumah. Ty ani Lucifer nemusíte nést tenhle hřích…“ I když vím, že se na světě nenajdou slova, jimiž bych dokázala ospravedlnit své rozhodnutí, nevydržím se od ní odvracet. Teď už ne, protože – ať už bojovat budeme nebo ne – nezbývá mi mnoho času, abych… se alespoň pokusila… aspoň teď, když už ne předtím… „Dumah,“ oslovím ji přeci jenom, „je mi to líto. Vždycky budu bohu vděčná, že mi dal sestru jako ty…“ ale, pokud mi to neuvěříš, zlobit se nebudu. „Nemám právo žádat tvé odpuštění, ale doufám… že to pochopíš.“ | ||
| |||
 | Domove, sladký domove Na chvíli Heinzovi skoro závidím, když ho tam vidím skloněného nad prací. Moct se tak ponořit do práce, vyčistit si dokonale hlavu nad problémy, které jsou tak dokonale vzdálené všemu andělskému... "Naštěstí je sám nepotáhnu," usměju se, přeci jen s jistou úlevou, že z té záležitosti nedělá vědu. Důsledně se snažím nepodívat směrem k trezoru, ale stejně o něm vím, nejde nevědět. Není důvod, aby za tu chvíli ophirium někam zmizelo a stejně mám podivný, ne úplně příjemný a skoro vlastnický pocit, že bych ho měl hlídat a postarat se o něj. Je to koneckonců velmi hmatatelný důkaz, že se sám sobě nezdám. Padnout na vlastní ostatky... to by byla síla! "Nějaké nové zprávy o Elke?" zkusím ještě, ale naděje si beztak nedělám. Na schodech musím chvíli bojovat o život, nebo minimálně o dech, když skončím přimáčklý v tak nešťastném úhlu, že to nejde dopředu ani zpátky, a nohu si zachráním jen se štěstím. "Už prve jsem tě podezříval, že si neseš pár olověných cihel," zafuním, když se pokouším jeden z kufrů pronést dveřmi bez toho, abychom je beznadějně otloukli. "Teď jsem si tím jistý, a Heinz jich zaručeně pár přidal a ještě si připadal originální!" Drožkář je naštěstí chlap jak hora a sedadla... není už tak těžké bránit se spánku jako před tím, těžká zavazadla pořádně rozproudila krev. Bude se mi to ještě hodit, protože teď už jsem odhodlaný své vlastní stěhovací kolečko zvládnout ještě dnes a bez ztráty kytičky - to jest proplížit se tajně, nejtajněji a tiše.  "Ještě že nebydlíme až pod střechou," ulevím si při pohledu na dům, kde budu - snad dlouho a šťastně - taky brzy doma. "Pomůžu ti to vytáhnout nahoru a rovnou vyrazím pro vlastní." Vybaloval sis vůbec někdy sám? spolknu na poslední chvíli, pořád ještě jsem na něj opatrný. Že by šel se mnou neuvažuju ani na vteřinu. V tomhle obleku a při tom, jak se nosí, za tmy na Jižní předměstí... ani náhodou.S trochou štěstí budu i já do půlnoci v posteli, maluju si. Zničený nejspíš tak moc, že místo abych si ji taky trochu užil, prostě usnu - a to tedy ne, alespoň chvíli čtení s lampou u ruky si dopřát musím. Něco lehčího před spaním, třeba to divné pojednání o významu geometrie v historii matematiky, které by mohlo být mnohem zajímavější, kdyby ho napsal někdo jiný a jinak. Podržím Vratislawovi dveře do domu, napočítám do tří a pak znovu zvednu kufr do ruky. Kdepak geometrii. Vytáhnu si z polštáře pár pírek a budu si je nad sebou házet tak dlouho, dokud se nedozvím, co se tam po útěku ze Zlatého města vlastně stalo. | ||
| |||
| Večerní korespondence „Historka pro tvou stranu?“ Zamyslím se. „Odjeli jsme na venkov a kdyby sem přišlo něco od otce pošli mi to do hotelu o kterém jsi mluvil, budu tam. Pokud by tě někdo z rodiny náhodou potkal jsem živý a zdravý. Jen jsi musel kvůli neodkladným záležitostem zajet do města. Pochybuji, ale že by se něco takového stalo. I když to tak často nevypadá jsem už velký kluk.“ Usměji se na Samuela, když vyslovím poslední prosbu, kterou na něj mám.
Pak sedím v drožce a hlava mi trochu klimbá. Únava a mikrospánek mě pronásledují celou cestu. Dá mi to, ale dost síly na to abych fungoval. Občas stačí jen troška, aby člověk nabral sil na další aktivitu. Jako když jsem opřený o pušku usínal v zákopech mezi salvami bombardování. Jen chvilička zavřených očí, ulevit tomu nejdůležitějšímu a jedeme dál. Než se naděju vystoupím před hotelem. Vrazím drožkáři do dlaně několik mincí a vyrazím k domu.
Nevypadá rozhodně nejhůř. Vlastně jsem to čekal o hodně horší. Je to blízko přístavu samozřejmě. Zápach z rybího trhu bude omračující hlavně pokud budeme zrovna po větru ale to je jen malé nepohodlí. Naštěstí jsem rodák z Nového Jeruzalému. Už děti se tu učí že pokud jsi blízko přístavu nemáš nechávat otevřená okna přes noc. Historkami o tom, jak se někdo pachem zadusil ve vlastní posteli vyprávějí snad všechny chůvy. Těžko říct, zda je to pravda. Myslím že ne. V tomhle městě je tisíce věcí, co člověka připraví o života, ale pach ryb mezi ně snad nepatří.
Zabuším na dveře těžkým klepadlem a netrvá dlouho, než mi otevřou. Starý recepční vypadá že má nejlepší roky za sebou a sotva se vleče. Mé požadavky ale splní rychle. Pokoj vezmu s větší postelí. Potřebuji prostor. Poprosím ještě o psací potřeby a zaplatím za týden dopředu. Pak vyrazím po schodech do pokoje. Zavazadla nemám, pomoc nechci. Kdyby se s něčím měl tahat on asi to bude to poslední co zažije. Aby kvůli mně někoho budil je zbytečné.
Zapadnou za mnou dveře místnosti. Svalím se na postel a sleduji detaily stropu. Jsem unavený, vyčerpaný na hranici svých sil. Přesto nemůžu spát. Bezvědomí i několik výpadků po cestě mě trochu probrali a musím teď přemýšlet. Pes je na stopě, která mu nedá vstát. S povzdechem vstanu a přejdu ke stolu kam jsem položil psací potřeby. Křesnu a zapálím svíčku. Na elektrické osvětlení se mé oči necítí. Dám se do psaní.
„Drahý příteli, vypadá to, že se mi zase poštěstilo ztratit mé věci. Bohužel nejsem ve stavu kdy bych mohl moc cestovat. Pokud by to šlo budu moc vděčný, když mi nachystáš nový balíček. Samozřejmě platba provedu jako vždy. Děkuji ti JW.“
První dopis dám do obálky a poliji ho voskem. Vytáhnu svůj prsten tajné policie a obtisknu ho na obálku. Půjde k muži, který se mi postaral o výzbroj v době kdy jsem nastoupil. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho kontaktovat, ale nakonec jsem se rozhodl že ano. Pokud bude chtít Edgar vědět kde bydlím, zjistí si to. Nové zbraně i oblečení prostě potřebuji. Tenhle kontakt je alespoň s mým extravagantním vkusem seznámen. Podle toho, co jsem pochopil se stará i o oblečení do utajení a jeho zásoby jsou vskutku rozsáhlé. Sehnat dvojici pistolí a meč už pro něj nebude žádný problém. Pod dopis ještě doplním zdejší adresu, kam chci věci doručit. Věřím, že pokud by obsluha nebyla diskrétní už dávno to tu můžou zavřít.
„Budiž zdráva, mám pro tebe potěšující zprávu. Jsem po dlouhé době zase ve městě a ráda bych tě viděla. Postihla mě sice nedávná nemoc a jsem trochu unavená ale věřím že procházka po přístavu nám oběma přinese zdraví i pohodu. Nemusíš se bát není to nic vážného. Bude se na tebe těšit. Tvá Josephine“
Druhý dopis zapečetím mým prstenem. Na konec taky dodám adresu. Ten je pro Agnes. Naše domluvená komunikace. Vydávám se za její dávnou kamarádku. Nikdo by jí jaktěživ nepodezříval z čehokoliv nečestného. Naštěstí se všichni, komu se u nich dostane dopis do rukou nevyznají v heraldice ani čemkoliv podobném. Jsem prostě Josephine, která jednou za čas přijede z venkova, aby si užila krásy Jeruzaléma. Její dětská kamarádka ji při tom ráda dělá společnost. Nic víc, nic míň. Nemoc jsme domluvili jako krycí slova, proto kdybych byl zraněný a nemohl se dostavit na nějaké z klasických míst.
Zvažuji, zda nenapsat i do Lva ale pak to zavrhnu. Před tím setkáním se potřebuji dát dohromady a ověřit si, zda mě někdo nesleduje. Popřípadě ze sebe trochu setřást podezření co nejnormálnějším chováním. Určitě Elizu kontaktuji, jak jen to půjde, ale nehodlám riskovat její bezpečí neopatrným krokem.
S vědomím že jsem udělal alespoň něco se hned cítím lépe. Dnes večer už nebude na víc čas. Napíšu na dopisy adresy a ráno je předám k odeslání. Teď ale je čas konečně spát. Lehnu si do postele a skopnu alespoň boty. Pak mě jako voda obejme spánek. Než se naděju je tma.
| ||