Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Noc je ještě mladá, ale... den byl příliš dlouhý. Teď by se mi trocha andělských sil vážně hodila - a jako naschvál nic, jenom naše zcela a bolestně lidská já, a schody, kterých je docela určitě víc než před tím, jsou strmější, a ještě občas uhnou pod nohou. "Pfů... pořádně dlouhý," upadnu do křesílka vedle Vratislawa a zadívám se na jeho majetek tyčící se u dveří v dosud velmi uspořádané podobě. "Jsem upřímně rád, že jsme uspěli tak rychle bez mezifáze penzionů a hotýlků." Něco mi říká, že nábytek v jeho pokoji mu stačit nebude. Nebo možná ano - nemám úplně představu, co kufry skrývají, tedy kromě olověných cihel. Zato vím určitě, že Vratislaw rychle zjistí, co všechno mu schází. A to nejpozději pět minut po té, co ta obludná zavazadla vyvalí svůj obsah ven... A Vratislaw sám, námahou zrudlý, s modřinou na tváři zvýrazněnou do nepříjemné, rudofialové barvy, naštěstí vůbec nevypadá, že by byl ještě zvědavý, kde bydlím. Uleví se mi hned nadvakrát, a ne málo. Nechtěl jsem, aby to tam viděl. A nechtěl jsem riskovat brát ho s sebou.  "Je to lákavá představa, nemuset se už dneska hnout," uznám a ztěžklé nohy a rozbolavělá záda mi hlasitě dávají za pravdu. "Jen bych to už chtěl mít za sebou. Ale..." Nešťastně pohlédnu na šero za okny. Připadal jsem si odhodlaný, ale jsem unavený víc, než bych měl, dalo by se přímo říci za dva. Touha už nemuset udělat ani krok navíc je veliká a podpořená mnohými argumenty: na ulicích není v noci bezpečno a s balíkem věcí budu vděčný cíl. Je to přes město slušná dálka a na cestu zpátky bude problém sehnat drožku. ... dobře, nejsou zase tak mnohé, ale závažné dost. A taky se mi chce vážně strašně moc spát... na převlečení sice nemám vůbec nic, ale tady bude i bez oblečení pod peřinou o dost tepleji, než jsem zvyklý. "... ale zítra je taky den," zopakuju poslušně a s uchechtnutím si promnu oči, které zaklapnou málem v té chvíli, kdy se definitivně rozhodnu nic nepodnikat. Už i představa snášejících se pírek - vždyť by to obnášelo takové věci jako tahat je z polštáře a zvedat ruce nad hlavu - mi připadá zbytečně náročná. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Zpět po vlastních stopách Sedím v pokoji a analyzuji snad každého koho jsem potkal toho dne na svých toulkách po okolí. Ano, podezřelých jich bylo víc ale kdo v Jeruzalémě alespoň občas podezřele nevypadá. Naopak ti, co nejsou jsou ti nejzvláštnější. Pere se ve mně paranoia, chuť přijít věcem na kloub a kousíček zdravého rozumu který mi velí abych odpočíval a nechal všechno ještě nějakou dobu plavat. Je jasné že ten je v řadě pravděpodobnosti koho poslechnout zcela poslední. Nakonec se tedy rozhodnu. Je čas riskovat. Můj lovecký pud je moc silný, aby se dal umlčet.
Vezmu si s sebou jedinou pistoli, kterou schovám pod kabátec. Nejsem oblečený extra dobře ale ani extrémně špatně. Chvíli uvažuji, zda si vzít svou novou uniformu, ale nakonec zvolím jen kabát a klobouk. Nebude mi tam dobře vidět do obličeje a zároveň zvládnu být trochu nenápadnější. Meč je v chudinských částech města o dost méně obvyklý než třeba obušek nebo váček plný kamenní ale lepší než být neozbrojený. Přesně tak uvažuji, když si připoutám k pasu svou novou zbraň. Pak zhasnu lampy, zamknu a nechám svůj pokoj za sebou.
Vzít kočár není problém. Už přes den jsem zkoumal místa, která jsou pro sehnání dopravy vhodná. Nasednu do kabiny a sdělím vozkovi adresu Lva. Necítím se vůbec dobře ale taky ne nijak extrémně zle. Což je vlastně výhra. Jsem vyspalý ale zranění si prostě na mě vybírají svou daň. Za pár dní to bude lepší. Kéž bych dokázal vydržet. Je ale zbytečné o tom přemýšlet. Vylezu z drožky, opět se zbavím části peněz, které jsem si půjčil a vyrazím směrem k hostinci. Pokynu chlapci, který očividně musí tady v okolí někde bydlet. Doufám jen že mu někdo nezaplatil víc aby můj pohyb hlásil než já za to, aby o mě mlčel. Pak vejdu do dveří.
Vidím, že mám štěstí. Je tu stejná ženská jako minule. Nenápadně se rozhlédnu po hostinci a sleduji, zda tu není někdo podezřelý. Dobře, všichni tu budou podezřelí. Někdo méně podezřelý. Když zhodnotím že nic nevymyslím vyrazím k baru. Počkám až si mě sama najde. „Rád bych si objednal to samé, co minule.“ Usměju se na ní. Poznala mě i bez šátku, tak není třeba speciálních úvodů. Maximálně zauvažovat o tom, zda nezměnit maskování.
| ||
| |||
 | Já, Zerachiel
Lucifere… To jeho jméno cítím na rtech, když otevřu oči a zadívám se na mihotající se světla na stropě, avšak naléhavost, s níž chci vyskočit na nohy a hledat ho, rychle pomíjí. Je to dávno pryč… Teď už mě nemusí trápit zranění způsobené tím zatraceným ostřím, ani odpovědi na otázky, proč se muž, kterého jsem milovala víc než nebesa sama, uchýlil k válce. Chvíli se nehýbu. Cítím, jak mě to táhne zpátky a část mě se proudu ochotně odevzdává. Chci vědět všechno, řekla Zerachiel a doufala, možná v to dokonce věřila, že to konečně začne dávat smysl… … ale teď jsem tady zase já, bez odpovědí, jenom s bolestnými následky jejího rozhodnutí. Povědomý hlas muže se o mě otře, jako by vévoda neseděl kousek ode mě, ale někde daleko, v docela jiné realitě. Vydechnu. Skoro to tady ani nepoznávám. Vzpomínky na to, co bylo, jsou zase jednou silnější než to, co je. Starosti Very blednou v porovnání s tehdejší událostmi. Přiměji se napřímit, až se mi zamotá hlava a bokem se zapřu o područku. Ano, silné… Rozhodně to tentokrát bylo silné, ještě teď se mi hruď zvedá s námahou. Jak jsem to mohla udělat? Kdyby mě srdce s každým úderem neusvědčovalo ze zločinu proti nebesům, mé drahé sestře a všemu, čemu jsem kdy věřila, považovala bych to jenom za zlý sen, ale… tohle nejsou sny. Vzpomínky, ano, bezděčně se přistihnu, že na to slovo přikývnu. Byla jsem to já. Rozhodla jsem se Luciferovi pomoct. Nepohnula mě k tomu cizí moc ani zoufalost situace, plánovala jsem to. Před tím, než jsem pocítila jeho přítomnost v jeskyni, než jsem promluvila s Kamaelem a než jsme stanuli v tom chrámu. Nepoznávám se v tom. Zerachiel se v tom také nepoznávala, nepovažovala to za svou přirozenost, ale… byla toho všeho schopná… já toho byla schopná… Kolikrát jsem ze všech stran slyšela, že se toho nemusím účastnit? Potřebuji ho vidět, vzpomenu si na slova pronesená v přítmí domova Dumah. V té chvíli jsem opravdu věřila, že mi bude stačit vidět, co se z něj stalo, abych splnila svou povinnost. Nedokázala bych to, uvědomuji si. Nikdy bych to nedokázala. Ostří osudu jenom urychlilo nevyhnutelné. Popostrčilo mě směrem, kterým bych se stejně vydala. Nevěřila jsem, že je to správné. Nevěřila jsem… Jedna pochybnost následovala druhou, až zcela převážily povinnost. Pokud jeden rozkaz nebyl správný, jak jsem si mohla být jistá těmi dalšími? Zakotvím na vévodovi pohledem zcela odlišným od těch předtím, kdy jsem se k němu sotva odvážila zvednout oči a na řasách se mi chvěly neprolité slzy. Připadám si… jinak. Unaveně. Nemělo by mě to překvapovat, strávila jsem dnešek zpanikařeným pobíháním sem a tam ve snaze napravit co, co jsem provedla, ale vzít zpátky už nemůžu, ale i tak… je to stejný druh únavy, sahající hluboko do nitra, jako tehdy pod zamračenou oblohou, kdy jsem navždy zpečetila svůj osud coby zrádce nebes. Přejde to. Vím, že to zase přejde. Odhodlání splnit úkol, díky němuž jsem málem ublížila Ramielovi, a odvaha jednat proti vévodově rozkazu, také nakonec přešly. Právě v těchto chvílích, ještě napůl pohroužena do vzpomínek, si vlastně nepřipadám jako já… „Ne, já…“ pokusím se začít, ale společenské fráze a omluvy by mi teď nemohly být vzdálenější. Jakkoliv bylo nevhodné usnout na audienci, jenom vydechnu vzduch z plic a nakloním hlavu do strany. Na co se to ptal? Jak je to dlouho? „Od smrti mého manžela,“ vyslovím slova, která by mě jindy znervóznila a teď mi připadají neskutečnější než kterákoliv ze vzpomínek Zerachiel, „možná…“ Dosud jsem neměla čas se zastavit a porovnat události posledních pár dní s tím, co se stalo Philipovi, ale… slyšela jsem tlukot jeho srdce, to si vzpomínám, tak jasně a hlasitě, jako by byl na dosah ruky… a něco ve mně – tehdy mi to přišlo cizí, ale teď už bych to uměla pojmenovat – se pohnulo. Nedávalo to smysl. Ano, praštila jsem ho, ale… ne dost, aby zemřel. Popletené vzpomínky jsem přiřazovala šoku, hysterii, možná dokonce žalu; nedokázala jsem si ani poskládat, co se stalo pak. Pokud jsem se však natáhla po rudých provázcích stejně jako tehdy s Ramielem – bylo to snadné, samozřejmé, jako bych to uměla už dávno –, tak… „… zastavila jsem jeho srdce,“ hlesnu. Přiznání, zpověď, uvědomění. Sama si nejsem jistá, co z toho by to mělo přesně být. Nechápu, že mi to nedošlo dřív. Proboha, kdybych jenom zavolala doktora… nikdo by mi nikdy nedokázal, že jsem to byla já. Jak by mohli? Neotrávila jsem ho, nezaškrtila, ani jsem ho neshodila z okna. Manželská hádka, snad bych to dokázala svést na jednu z jeho zábav, by se rozhodně vysvětlila snáze než tělo v neoznačeném hrobě. Bylo by to zvláštní, ano, ale vůle boží je nevysvětlitelná. Teď už bych se těžko mohla tvářit, že jsem mu neublížila, nevinní lidé se nezbavují důkazů. „Bylo to poprvé, co jsem cítila,“ sebe sama, zaškobrtnou se mi slova, jak si zabráním vyslovit něco takového nahlas, „Zerachiel, ano, ale… Verše,“ připomenu si to slovo, „přišly až s vámi. Při tom pádu, když jsem viděla… vás. A pak znovu s Ramielem, se slečnou Hallovou, dnes už podruhé. Napřed jsem si myslela, že jsem se zbláznila, co jiného taky, ale s každou další vzpomínkou je to…“ zatřesu hlavou, „řekla bych jasnější, ale to nebylo správné slovo. Možná opravdovější. Připadá mi to… opravdové, ano. Jak je tohle vůbec možné… Zrcadlo bylo přeci zničeno, měli jsme… zemřít, ne…“ pohodím bezradně rukou. „Je tohle trest za naše hříchy?“ Trest. Ano, tak to působí. Možná měl Lucifere pravdu, když nazval znovuzrození prokletím. Nedokážu si představit, jak by kdokoliv z nás mohl žít ve stínu jejich hříchů. Viděla jsem toho jenom trochu, většinu vzpomínek bych dokázala zařadit do rozmezí několika dní, ne staletí, a přece vědomí, kým jsem bývala, sílí, až se začínám bát, že se jednoho dne proberu ze snu – nebo Verše – a z Very nezbude nic… „Řeknete mi,“ zaostřím na vévodu a přiměji se pohlédnout přímo na něj, ne jenom skrze něj, „kdo jste byl vy…?“ Ještě před chvílí jsem se byla ochotna tvářit, že to, co se stalo, byla opravdu jenom otázka štěstí, ani teď navzdory tomu zvláštnímu pohnutku nehodlám naléhat. Nemám na to právo a vlastně ani sílu. Ať si klidně nechá svá tajemství, ale zeptat… zeptat jsem se musela. Už jenom protože Ramiel psal o stranách, myslel tím… Co přesně tím myslel? Ve válce jsme si všichni museli zvolit stranu, avšak to je přece už tak strašně dávno. | ||
| |||
 | Večerní program Jacob White
Tajná policie byla evidentně rychlejší než tvá milá, takže sis musel vystačit pouze s jedním balíčkem. Rozhodně to ale nebylo tak špatné. Zbraně a vlastně každý kus zaslané výbavy vypadali kvalitně a dostal si i dostatek munice. Nemohl sis na nic stěžovat. Snad jen to, že to nebyly ty tvé staré oblíbené kousky.
Připravil sis vše a začal přemýšlet co teď. Víš, co by ti doporučil doktor, ale nečinnost nebyla zrovna tvým koníčkem. Posbíral si tedy vzpomínky z dnešního dne a projel si je v hlavě ještě jednou. Kolik z těch lidí, které si potkal se chovalo podezřele? Kdo tě nezvykle dlouho sledoval? Kdo z nich mohl snad pracovat pro Edgara? Tvá paranoia jich našla hned několik, ale že by ta dáma v restauraci, která na tebe hleděla od svého stolu pracovala zrovna pro něj? Anebo ten mladík prodávající noviny, který se ti neodbytně snažil vnutit jeden výtisk? Nebyli to prostě jen obyčejní lidé a ty si nehledal neexistující strašidlo pod postelí?
Rozhodně si nepotkal někoho, kdo by na tebe upřeně hleděl zpod široké krempy klobouku a tiskl se k rohu budovy. Nic tak okatého. Nakonec tedy vyhodnotíš, že si neviděl nic tak jiného oproti scénám běžně žijícího Jeruzaléma. Pokud by si i teď měl mít podezření, asi by si nemohl svobodně jen tak vykročit z pokoje. Plán je tedy jasný. Návštěva Industriální čtvrti a čas se odreagovat. Alespoň tak by to mělo vypadat pro případné zvědavé pozorovatele.
Chytíš si drožku a ať už se vydáš ke Lvu přímo, nebo s lehkou oklikou, nakonec tě skutečně drožka zaveze před tu omšelou, ale živou budovu. Okolí Lva a vůbec celé této Industriální čtvrti je stále neutěšené přesně, jak si pamatuješ. Někde v dálce vyřvává skupinka opilců a z hospody je slyšet čilý ruch. Mladíka, který ti tu posledně hlídal koně, v tuto chvíli nikde nevidíš a drožkář také nevypadá, že by se tu chtěl příliš dlouho zdržovat. Zaplatíš a vykročíš k Rudému lvu.
Ve dveřích se málem srazíš s nějakým lehce motajícím se pánem, který si za pas vede chichotající se ženu. Její oděv toho příliš nezahaluje a naopak silné, nepřirozené líčení se snaží zakrýt ty nevábné vady na kráse, které značí nedobrý zdravotní stav. Prosmýkneš se kolem nich a vejdeš do lokálu.
Je to zde stejné jako před pár dny. Lidé, převážně muži, se zde baví nad sklenicemi s pivem a někdy i něčím ostřejším. Jejich oděvy jsou povětšinou nuzné a vyspravované. Za barem vidíš dvě osoby. Nějakého postaršího muže a ženu, kterou si dobře pamatuješ. Ta tě vedla minule za Elizou. Jen co vejdeš do dveří, vaše pohledy se setkají. Vidíš na ní, že tě hned poznala, ale nijak na tebe nemává, nebo neupozorňuje. Dál čepuje napěněné pivo až po okraj jedné ze sklenic.
| ||
| |||
 | Můj malý svět
Pád z výšin nebes na omšelá prkna půdy je tvrdý. Hlavou víří poslední záblesky Verše podobny nazlátlým zrnkám prachu tančícího v tom jediném paprsku slunce, který proniká škvírou v zatlučeném okně. Notnou chvíli jen ležím a mžourám kolem sebe, vše je... Zpomalené a utlumené, mám pocit jako bych plavala ve sklenici medu. Palčivé pocity Dumah se jen pomalu drolí a rozplývají pod nánosy prachu a pocitu písku v hrdle. Ležím a mělce oddechuji, zatímco bojuji s nepříjemným knedlíkem v krku a očima pálícími od neprolitých slz. Trvá to snad celou věčnost než jsem schopna odtrhnout pohled od zlatých teček mihotajících se hypnoticky vzduchem a začít... Vnímat. | ||
| |||
| Živý sen Vera De Lacey
Rozmazaný svět zase nabere kontury a ty najednou hledíš na kazetový strop se zdobeným lustrem, který osvětluje jinak poněkud ponurou místnost. Rozhodně to nevypadá něco jako něco ze Zlatého města. Že by se Luciferův vkus až tak změnil? Když v tom ti začnou do sebe zapadat další věci. Už nejsi Zerachiel, ale… Vera. Vera, která byla navštívit vévodu, jenž mohl dost dobře rozhodnout o jejím osudu. Události se nevyvíjely zrovna dobře a ještě k tomu ten sen…
Máš pocit, že jakmile zavřeš oči, máš tendenci zase odplouvat někam do dáli a z této reality, jak tě to silně táhne zpět. Je to jako probudit se z velmi intenzivního snu, ačkoliv tohle ti přijde ještě silnější a naléhavější. Další naléhavá věc je ale vévoda, který na tebe zamračeně hledí. Dál sedí ve svém křesle, zatímco ty si uvědomuješ, že ses v křesle poněkud nevhodně a bezvládně sesula.
„Hmm, takže náš společný známý asi nelhal. Myslím teď s tím poněkud melodramatickým oslovením.“ Prohlédne si tě pátravě.
„Jak dlouho už jste probuzená?“ Zeptá se tě nonšalantně, jako kdyby nešlo o nic víc než prostou rýmu. „Že by… od smrti vašeho manžela?“ Povytáhne vévoda oblouk černého obočí.
„Tohle vypadalo na velmi silné verše.“ Pokračuje a používá slova, která ti na první dobrou dávají pramalý smysl. Essington zachytí tvůj nejistý pohled a jen zakroutí hlavou. „Verše… To, co jste právě zažila. Vzpomínky…“ Ztiší hlas a upře na tebe vážný pohled.
„A nebo snad trpíte nějakou nemocí, která vás nutí usínat na audiencích?“ Dodá o něco lehčeji, ale rýpavěji, zatímco mu pohled krátce kmitne k tubusu s nekompletními plány. Jedinou věcí, kterou si mu dnes byla schopná na základě vaší domluvy přinést.
| ||
| |||
| Světlo a prach Delilah Blair Flanagan
Probíráš se. Vítr už ti nesviští v uších a ani na tvářích necítíš chladný noční vzduch. Snad jen svět se i tak podivně houpe. Ležíš na dece a pomalu se ti daří zaostřit na zaprášená vybledlá prkna. Skrz zabedněné okno do místnosti proniká jen tenoučký paprsek světla, ve kterém se všudypřítomné prachové částečky rozzáří a doslova roztančí, jakmile do něj vletí, než zase po chvíli pohasnou a zmizí v temnotě opuštěné půdy. Je to podivně fascinující pohled.
Je ti stále slabo. Nejenom z odběru krve, ale buďto ti Fernsby dal opravdu silné drogy anebo ti ještě nějaké přidal do snídaně. Možné je vše. Přes to všechno je ale nejtěžší z hlavy vytěsnit vzpomínky na události posledních Veršů. Damašek, vaši misi, Lucifera, tvou sestru a nakonec i to, jak to celé dopadlo. Vaše skupina se rozdělila na dvě poloviny, které se postavily na opačné strany barikády.
Jazyk se ti lepí na patro a v krku tě škrábe. Když se přeci jen trochu vzpamatuješ, všimneš si plechového džbánu a plecháčku stojícího nedaleko. Vypadá to, že je v tom nějaká naředěná ovocná šťáva. Tentokrát žádný čaj. Jinak nikde nevidíš jídlo a ani svého věznitele. Ano, stále jsi vězněm. Zachrastění řetězu na noze ti to při výraznějším pohybu vždy ochotně připomene.
Dle světla prosvítajícího skrz zatlučené okno bude jistě ještě den, ovšem je těžké odhadnout, která jeho část. Čas tady začíná splývat podobně jako tehdy ve sklepení Hartova sanatoria. Ani nemáš pořádně hlad, protože se stále cítíš značně utlumená. Máš nějaký čas jen sama pro sebe. Nikde nikdo není. Fernsby a ani nějaké hlasité zvuky z ulice. Prostě jen ty ticho.
Uběhne neurčitá doba, když v tom zaslechneš kroky stoupající do schodů. Je to velmi tichý zvuk, ale vzhledem k tomu, že jej nic neruší, jsi schopná jej rozpoznat. Zdá se, že se blíží ke dveřím na půdu a pak ti něco dojde. Nejprve se to zdá jako šálení smyslů, ale jakmile zvuky zesílí, začínáš si být tím naprosto jistá. Nejde sem jen jeden člověk, ale hned několik.
| ||
| |||
| Klidný den Doručím dopisy a moc se nebráním vyhlídce na posezení v restauraci. Ranní smrad už je nějakou dobu pryč a klid na slunci s dobrým jídlem v podobě čerstvé ryby je možná přesně to co potřebuji. Jdu klidně a rozhlížím se kolem. Hledám jakékoliv znamení toho že mě nebo hotel sleduje někdo z Edgarových lidí. S tajnou policií je to tak, důležité je právě to slovo tajná. Jakmile už někdo zná jejich pečlivě střežené postupy není tak těžké je odhalit. Edgarova organizace prostě spoléhá na strach, a to že je nikdo nevidí. Já vlastně nemám ani jedno. Když nenápadně obhlédnu okolí a usadím se u stolu v restauraci uvědomím si, jak moc velký mám hlad. Jen stěží se držím abych se nezadávil kostí a můj stažený žaludek v sobě zvládl udržet tíhu celého pokrmu. Oči by si nejraději objednaly další hlavní chod, ale vím, že to není dobrý nápad. Nakonec to zaliju sklenkou dobrého vína a vyrazím vycházkovou cestou zpět k hotelu. Vzduch, který jde od vody my dělá dobře. Pomalá chůze by ránám neměla ublížit, a naopak je důležité se trochu protáhnout. Navíc pokračuji v hledání agentů mého chlebodárce. Neozbrojený jsem sice jako nahý ale s tím, jak jsem na tom zdravotně bych se útoku stejně neubránil ani se zbraní. Což mě uklidňuje, ne moc ale alespoň trochu. Nevěřím že by na mě, ale někdo zaútočil za bílého dne. Hlavně když mě klidně mohou udusit ve spánku. Když se vrátím od pokoje znám alespoň své okolí, jsem najedený a přemýšlím co dál. Moje přemýšlení přeruší klepání. Otevřu dveře a převezmu zásilku. Poděkuji a v duchu ocením jeho profesionalitu. Zbraně nejsou nic divného, ale málokdo si je nechá zaslat do hotelového pokoje. Trochu mě mrzí že nedošla odpověď od Agnes, ale zkrátka chápu, že má své povinnosti, které nejde hned hodit za hlavu. Místo toho se věnuji praktické činnosti, která mi přinese alespoň nějaký klid v duši. Rozbalím balík a podívám se na jeho obsah. Přejedu pohledem meč a hádám že jak znám svého dodavatele nebude problém s tím, že by byla potřeba nějaká údržba. Přesto všechno zkontroluji. Teď díky tomu, co jsem zjistil můžu začít dávat dohromady další plán. Jak se dostat ke Lvovi. Pokud jsem neviděl nikoho z Edgarových lidí jsem ochotný tu cestu riskovat. Chci vidět mou bývalou společnici a zjistit víc o celé té věci. Navíc kdo říkal že není možné odpočívat cestou po putykách. Tam dojedu kočárem a korbel piva nikoho nezabil. Vše ale záleží na tom, co jsem venku viděl.
| ||
| |||
 | Verše: Sbohem Tomu nevěřím, zavrtím hlavou na Kamaelova slova. Lucifer mi od první do poslední chvíle dával na vybranou; to já se rozhodla stát mu po boku i za těchto okolností, to já ho varovala. Kdybych to neudělala, mohlo být všechno jinak. Skloním zbraň, až když tak učiní generál, zastrčím ji na své místo a ustoupím do strany, aby mohl projít. Neměla bych teď cítit úlevu, že se boji vyhneme, ovšem… Cítím Luciferovu blízkost a jsem za ni ze srdce vděčná, když se Dumah přeci jenom otočí. Zlobí se oprávněně, vím to. Na jejím místě bych byla schopna horších věcí, a přece mě její slova zaskočí. Snad ten tón, tichý a prázdný, jako by v něm nezbyla ani kapka vřelosti. Nadechnu se pro odpověď, ale přes rty mi nepřejde nic dalšího, jenom podržím její pohled, než se zase odvrátí. Hlavou mi probleskne těch posledních klidných pár chvil v Damašku. Chápu, proč to Lucifer udělal… Ticho už přetne jenom výměna mezi Kamaelem a Dumah. Ohnivá hvězda následovaná tichým, rudovlasým stínem se vznese k obloze a brzy zmizí mezi těžkými mračny. Mívala jsem déšť ráda. Při našich návštěvách lidského světa mě fascinoval, teď si při pohledu na nebesa připadám tak… unaveně, jako by na mě dopadla tíha posledních dnů. Dochází mi, že se domů už nevrátím. Byla by to hloupost, samozřejmě, jediný pohled do mé mysli by mě označil za zrádce. A přesně tak mě budou vidět přátele, které jsem ve Zlatém městě zanechala. „A vysvětlit,“ hlesnu k Luciferovi, když konečně odtrhnu pohled od měsíce a podívám se na něj. Kolikrát jsem se za posledních pár dní bála, že o něj přijdu… napořád… Nemohla jsem to dopustit, taková je pravda, jakkoliv bych se ji mohla snažit zabalit do krásnějších slov. „Chci vědět všechno.“ Lusknutím prstů se svět rozmaže a, až barvy znovu nabydou ostřejších obrysů, už nikdy nebude stejný, jako býval. Ale Lucifer je naživu… aspoň to… a zbytek budu muset poskládat z rozlámaných střepů a toho, co teprve přijde. | ||
| |||
 | Verše Až budeš po týhle válce
A tak tam stojíme. Přítel proti příteli, sestra proti sestře. Sousoší čtyř postav, čtyř přátel, kteří ještě před pár minutami seděli pod mohutným stromem v Damašku a sdíleli spolu mnohem více než jen okamžik pod noční oblohou. Ale to je pryč - ztraceno v nenávratnu a pohřbeno pod vším, co se mělo stát, ale nestalo se. A už nikdy se nestane. Zerachiel promluví a já si přeji, aby pro jednou mlčela, byť stojí na mé straně. Ani ona nechce boj, ke kterému se schyluje, avšak bude se ho účastnit, pokud to bude nevyhnutelné. Jí a Luciferovi nevěnuji už nic víc než letmý pohled. Škody už napáchali dost a já... Já už jsem tak unavená z toho nakládat na svá ramena cizí břemena. Jediné na čem mi záleží... Je Kamael. | ||
