Andor.cz - Dračí doupě online

♪♫♫♪

Oči se mi rozšíří, když spatřím Zerachiel, jak si bez váhání stoupá před Lucifera. Její pohled. Její starost. Nepříjemné tušení, které mi začne klíčit v hrudi… Ne, není to hněv. Možná pochopení? Smutek? Nevím. Celá ta situace je pro mne tak nová, tak nepříjemná, se všemi těmi zbytečnými pocity a emocemi, které bych neměla cítit. Kdy se stalo, že víra přestala stačit?

„Stejně jako ty jsi bez váhání zabil Shilmai a tví Padlí další z nás. Možná nemáme právo na to chybovat, ale děláme to. Všichni,“ promluvím tiše, nenechám se zaskočit jeho pohledem ani slovy. Nikdo z nás není nevinný, nikdo z nás není oběť. To uvědomění mě trápí, ale nemůžu se nechat v tom utopit, byť mám pocit jako bych se nořila čím dál hlouběji do temné laguny. Jenže pak se Lucifer obrátí na Zerachiel.

To neplatí pro všechny. Strnu a cítím, jak mi srdce v hrudi poskočí. Co jsi provedla, sestřičko? Myslím na nehybné tělo Yesoda v trávě, na to… Jak minul a selhal. A cítím, jak mi přitom z tváře vyprchávají i poslední zbytky barvy, dokud není bílá, takřka šedá a vzduch kolem mne nenaplní tichý šepot dorážející na mne pár vteřin ze všech stran. Proč jsi mi nic neřekla? To jsem byla tak… Špatná sestra? Uvědomění, že mi Zerachiel ani po tom všem nevěřila dost na to, aby… Aby cokoliv. Ublížené zklamání, které sálá z mého pohledu vydá za tisíc slov.

Luciferova další slova se do mne nepříjemně zakousnou, byť jsou směřována především ke Kamaelovi, který pozvedá meč. Neváhá – ví, co je náš úkol. Jsme tu, abychom Lucifera zabili. Vím, že s tím nesouhlasí, ale také vím, že to udělá. Nemáme na výběr. Kamael se rozhodne jako generál, ale úlevu necítím – jakkoliv jsem jej ještě před chvílí žádala o rozhřešení. Není žádná možnost, ze které vyjdeme jako vítězové. Vím to. Lucifer přivolává svůj meč a čas se krátí. Ostří konce mizí v nedohlednu a… A to je náš konec. Pohledem sklouznu k Zerachiel a…
Čas vyprší v okamžiku, kdy se na mne upře pozornost obou andělů. Nastane ticho. Krátké. Bolestné. Přehlušené mým vlastním ostrým nádechem, se kterým se narovnám a v očích mi zaplane bílé zlato.

„Obracíš nás proti sobě, Lucifere, umírají naši bratři i sestry, vraždíme se mezi sebou, aniž bychom věděli, proč se to tak muselo stát. Říkáš, že nejsi Tribunál, ale sám ses do té role ve smrtelném světě pasoval. Podívej se na nás… Stojíme tu, připraveni se zabít, i když to ve skutečnosti nechce ani jeden z nás. Doufal jsi, že tento generál bude jiný, aniž bys viděl, že on už jiný přeci je…“ hlas se mi lehce chvěje, prodchnutý naléhavostí i rozrušením.
„Víš, co s námi Tribunál provede, když zjistí, že jsme se vrátili bez Yesoda, beze zbraně a ani se nepokusili splnit náš úkol? Co za rozhodnutí žádáš?“ polknu. A nemyslím na sebe, ani na vteřinu, ale na Kamaela, který se už tak ocitl v nemilosti. Zerachiel to ví, řekla jsem jí to. Ví, že nemáme na výběr, přesto… Jakkoliv se nabízí možnost nevrátit se do Zlatého města, ovšem… Jen na to pomyslet je… Jako rouhání, znesvěcení díla našeho Otce a Stvořitele. Je to… Domov. Je to vše, co jsem kdy poznala… A zároveň se před tím dlouhé roky schovávala.

„Kamael má pravdu. Svět… My bude trpět válkou, do které nás uvrhneš,“ zašeptám, ovšem nastalém nepřirozeném tichu se ta slova rozléhají. „Přesto… Kamaeli,“ obrátím se ke generálovi. Mluvím dlouho, příliš dlouho a mohu se jen vroucně modlit k tomu, aby mi ponechali ještě tuhle chvíli. „Vybral sis mě, abys už nikdy nemusel zapomenout na to, kým jsi. Ale dnes tu buď padneš a já po tvém boku, nebo zemře Lucifer a s ním i kus tebe. A já… Nejsem připravena na to svůj slib porušit, stejně jako jsi nebyl tehdy připraven ty…“ stále myslím na ten okamžik. Na tu chvíli, kdy mne nenechal navzdory povinnosti zemřít. I když měl.
„Prosím. Pojďme odsud, odejděme bez dalších zbytečných smrtí…“ smutně se pousměji a víc už na něj nenaléhám. Pokud se rozhodne zůstat a skončit to – zůstanu tu s ním.

Po jeho boku.

Do posledního dechu.

Benedikt Tskilekwa

Vejdeš do místnosti naplněné důvěrně známými zvuky tikání, klapání a bublání. Vratislaw tě nenásleduje a nejspíš ti tedy nechává prostor, aby ses se svým zaměstnavatelem pozdravil, jak pravidla slušnosti káží. Popojdeš pár kroky do hloubi laboratoře a potvrdíš si, že je to skutečně on. Kdo taky jiný by to byl. Heinz něco kutí u stolu s chemikáliemi, ale vzhlédne od práce, jakmile zaslechne tvůj hlas.

„Ah… Tskilekwo! Dobrý večer. Jistě, myslíte tu hromadu k prasknutí naplněných kufrů u dveří. Ano, není problém. Snad na to nejste sám. Vypadají těžce.“ Pousměje se. „Ale už se tu moc nezdržujte. Máte dnes přeci volno a já tu musím ještě něco dodělat.“ Mávne na tebe. Patrně se chce zase vrátit k práci a nebýt rušen. Dost tomu napovídá to, že svou pozornost zase stočí k soustavě baněk a začte se do postupu na jednom z papírů, které jsou rozloženy na kraji stolu.

Vrátíš se tedy ke kufrům, u kterých už netrpělivě postává Vratislaw.

„Tak?“ Šeptne a pak se chopí své části zavazadel a vydá se s ní ke dveřím, které má prakticky za zády.

„Zapomněl jsem, jak je to zatraceně těžký.“ Zafuní, když už jste na chodbě před laboratoří. „Snad si chytíme drožku hned u budovy. Nechci se s tím opět tahat přes celou ulici.“ Mumlá, zatímco se blížíte ke schodům.

Dostanete se před budovu. Schody v kombinaci s těžkými kufry pro vás připravily pár veselých chvilek, kdy to chvíli vypadalo, že buďto spadne některý z nich anebo naopak jeden z vás, možná všichni zároveň. Někdy je cesta dolů ještě těžší než nahoru. Vrátný vám věnoval tak vteřinu své pozornosti a ne více. Však se mu tady tento den už couráte sem a tam poněkolikáté.

Vratislaw venku postaví kufr na dlážděný chodník a opře se o něj, viditelně unavený. „Tak, chytneme drožku a už to budeme mít brzo hotové.“ Vydechne dlouze a hledí na ulici, aby dostál svým slovům. Musíte chvíli čekat, ale nakonec se na vás přeci jen usměje štěstí. Drožkář si nechá zaplatit pár drobných za pomoc se zavazadly, což se ve světle dnešního dne jeví jako nejlepší možný obchod, a pak už jedete. Usazení na pohodlných sedadlech a s možností si vydechnout. Dnes si toho drožkou najezdil po Jeruzaléme tolik, co ještě nikdy za jeden den. Zvyká se na to ale snadno. Hned má člověk více času toho stihnout ve městě víc a nechybí mu ani energie.

Zerachiel, Dumah

Světlovlasý muž před vámi sedí, Ostří konce ve své ruce.

„Není to nic vážného.“ Hlesne tiše k Zerachiel, která se pokusí natáhnout svou vůli k tekoucí krvi, aby ji zastavila, ale buďto jí v tom Lucifer brání a nebo za to může už samotná podstata zranění. Tak jako tak s ním ale její moc nic nesvede.

„Hmm? Nepatří? Možná… Ale není trochu pozdě na takové pokrytecké poučky Dumah?“ Vzhlédne a zabodne pohled do paní Smrti. „Ještě před pár okamžiky jste ji pozvedli proti mně bez většího zaváhání. Jak si mám pak tohle celé kázání vykládat?“ Rty se mu protáhnou do bolestivého úšklebku. Ano, rána mu stále krvácí, ačkoliv není na první pohled tak vážná. Přesto to vypadá, že mu způsobuje víc obtíží, než zranění způsobené běžnou zbraní.

„To ale neplatí na všechny…“ Sklouzne mu pohled k Zerachiel, která před ním stojí snad jako kdyby jej chtěla bránit. „Považoval jsem vás za přátele a takhle se mi odvděčíte. Za vše.“ Tentokrát se zahledí na generála, v jehož ruce už je tasený meč, jenž je ale prozatím špičkou svěšený k zemi.

„Lucifere, sám moc dobře víš, jak tyhle věci fungují. Nesouhlasil jsem s použitím Ostří, ale… Některé rozkazy nemůžeme odmítnout. Přesto…“ Pozvedne svůj meč. „… je musíme splnit. Máme za úkol tě zabít. Myslím, že se Tribunál spokojí i s touto variantou. Je mi to moc líto příteli. Opravdu. Milosrdná a přirozená smrt je ale to nejlepší, co pro tebe můžeme udělat. Tribunál by poslal další. Jiné… Kdo ví, pro co dalšího z nebeských zbrojnic by sáhli. Tohle bude lepší pro všechny. I tento svět, který by dalším bojem jen trpěl.“ Svaly ve tváři má napjaté, ale hlas pevný.„Dnes večer to tu skončíme, příteli.“

„Věrný generál nebes… To jsem měl na tobě rád, Kamaeli. Tvou loajalitu. Ať už tě skopali jako psa kolikrát chtěli, ty ses vždy vrátil a poslušně seděl u jejich nohy. Pokaždé. Každý z generálů. Doufal jsem, že tentokrát… Tentokrát to bude jiné. Ty budeš jiný.“ Povzdechne si rezignovaně Lucifer. „Mohli jsme toho spolu tolik dokázat, příteli, ale… vybral sis.“ Lucifer se zapře o koleno a ztěžka se postaví. Narovná se v zádech a natáhne ruku do prázdna. Hvězdný meč se poslušně pohne za svým pánem a skočí mu do ruky. Ozve se jen nepříjemný, vlhký zvuk, když jeho ostří opouští cherubovo tělo. Udělá krok vpřed a skloní se k Zerachiel.

„Nemusíš za mě bojovat, Zero… To, co jsem ti řekl v Damašku, platí. Vyber si sama. Svobodně.“ Šeptne jí do ucha, než udělá další krok před ni, než pozvedne Ostří konce.

„Ah, jistě. Tohle by nám tu překáželo. Nemusíte se bát. Já nejsem Tribunál.“  A s těmi slovy znaky na jeho ruce zazáří a zbraň prostě zmizí.

„Dumah… A tvé rozhodnutí?“ Upře se na Dumah najednou nejen Luciferův, ale i Kamaelův pohled, než nastane ticho.

Jacob White

„Já vím.“ Usměje se na tebe lehce Samuel a v očích mu rozpoznáš na chvíli poněkud ustaraný výraz. Nic ale dalšího neříká. Nezjišťuje. Nevyptává se.

„Hmm, zapadlejšího? Možná bych pro tebe měl jeden tip. Je to kousek od přístavu, ale v té klidnější části města. Není to nic zaplivaného a umějí tam být… diskrétní.“ Odkašle si lehce, ale už nevysvětluje, jak a proč zrovna tohle on ví. „Je to na Trigon Row. Je to tedy o něco menší hotel než ty obrovské v centru města, ale zase se tam dá domluvit. Tak, pokud by si chtěl…“ Nechá svá slova vyznít do ztracena, než pokračuje v cestě, aby ti zařídil vše potřebné.

Skutečně to netrvá dlouho a za chvíli je zpátky se všemi slíbenými věcmi. Vezmeš si papír a psací pero a začneš psát. Tvůj rukopis je trochu kostrbatý, jak ti do ruky proniká i po tom všem jemný třes. Jindy by to bylo skoro nerozpoznatelné, ale při psaní se musíš opravdu soustředit, aby byla každý klička a vlnka tak, jak by měla být. Samuel tam stojí a trpělivě čeká.

„Takže jaká je historka pro mou stranu?“ Zeptá se tě, když konečně dopíšeš a počká buďto na tvé vysvětlení, případně pokud mu umožníš nahlédnutí do dopisu. „Takže ještě ty peníze.“ Vytáhne obálku s patřičným obnosem. Jsou v ní jak drobné mince, tak i papírové bankovky. Vypadá to, že to bude zhruba tolik, kolik sis poručil, alespoň tedy na první pohled, pokud to nehodláš přepočítávat.

„Dobře, beru tě za slovo Jacobe.“ Ušklíbne se Samuel. „Hlavně se ale dej prvně do kupy.“ Poplácá tě lehce po paži a je vidět, že do toho nedává všechnu sílu. Je si vědom, že budeš zraněný, ale neví kde, takže k tobě přistupuje opatrně. „Doporučuji si ale zavolat drožku. Je to docela daleko na půlnoční procházky.“ Pobere si zpátky zbytek věcí, které mu zde necháváš a chytne kliku ode dveří. „Tak se drž příteli.“ Kývne na tebe na rozloučenou, než se dveře zavřou a ty osamíš.

Najít drožku v tuto hodinu je trochu problém, ale na hlavních třídách je pár osvědčených míst, kde vždy nějaká stojí. V tuhle chvíli to bude asi jediné vhodné řešení, pokud se nechceš do hotelu po zbytek noci plahočit a ještě riskovat, že si potrháš stehy. Klimbajícího drožkáře zachumlaného v těžkém plášti sice musíš trochu nevybíravě vzbudit, ale aspoň máš odvoz.

Trigon Row je skutečně nedaleko přístavu. Na moře odtud vidět není. To bude ještě tak půl hodiny cesty, ale omšelost budov a občasná skladiště vtěsnaná mezi pouliční zástavbu jasně naznačují, že tady touto oblastí bude protékat množství zboží. Drožkář zastaví před patrovou budovou, která je vyvedená v podobném stylu jako většina okolní zástavby. Plynové pouliční lampy osvětlují prázdnou a v tuto chvíli tichou ulici. Je patrné, že v přízemí se v jednom z oken hotelu, nebo spíše hotýlku, svítí.

Benedikt Tskilekwa

„Ah, ta matematika. No, nevím, jestli to dneska stihneme. Snad zítra.“ Odpoví ti Vratislaw, zatímco vás drožka veze směrem k Heinzově laboratoři.

„Jo… myslím, že dnešní den jsme toho stihli až až. Některé věci bude lepší nechat na jindy.“ Zahledí se Vratislaw z okénka, za kterým ubíhají jeruzalémské ulice. Pravidelný zvuk kopyt dopadajících na dlažbu, občasné zavrzání odpružení kol kočáru, když najede na nějakou nerovnost a tiché, skoro slyšitelné broukání od vozky. To je jediné, co slyšíte v kočáru v tuhle chvíli. Vratislawovi.

Zanedlouho už okolí poznáváš. Jste zpátky v okolí univerzity a potažmo laboratoře. Drožkou je to skutečně jiné cestování než pěkně pěšky. Drožka s vámi zastaví před známou budovou. Vratislaw zaplatí drožkáři příslušný obnos a ten zase popožene koně a vyrazí na další štaci.

„Tak jdeme.“ Kývne Vratislaw k vchodu do budovy a vyrazíte. Vrátný je opět na svém místě a jen na vás zabručí cosi nesrozumitelného, co mělo být nejspíše pozdrav. Vyjdete do patra, kde už je laboratoř. Nikde není nic ohořelého a ani zde neprochází policie, která by tu po někom pátrala. Je tu prostě klid.

Otevřeš dveře, za kterými stojí Vratislawovy kufry. Jsou na stejném místě, kde jste je před tím nechali. Ihned si ale všimneš, že v laboratoři se svítí a na druhém konci zahlédneš pohyb. Heinz tu nejspíše bude, ale vzhledem k tomu, že jste sem proklouzli nenápadně jako myšky, nevšiml si vás. Evidentně je plně ponořený do práce.

Vratislaw ti nakukuje přes rameno. „Vezmeme ty kufry?“ Šeptne a rozhodnutí, zda se chceš s Heinzem nějak bavit, nechává už na tobě. Viditelně je připraven se pro ně prostě natáhnout a pak je odtud odvléci jak nejtišeji to s těmi jak kráva těžkými bagážemi půjde.

Vše vypadá, že běží podle plánu. Mám z toho rozporuplné pocity, přesto nedovolím ničemu z toho, aby se mi odrazilo ve tváři. Sleduji okolí soustředěným pohledem, byť ostří té strašlivé zbraně neustále přitahuje můj pohled a jen živí sílící znepokojení z celé té situace. Přesto, když na mě Yesod kývne, poslušně jej následuji - jakkoliv si na okamžik připadám hrozně. Jenže vlastní myšlenky vždy utne ta jedna jediná věta - nemáme na výběr. Následuji cheruba tak jako mnohokrát předtím Kamaela, stále kolem nás držím aureolu naprostého ticha. A pak se to stane. Ten okamžik. Ta chvíle. Yesod máchne křídly a vznese do vzduchu - doslova vyletí do toho jednoho jediného útoku. Vystřelím za ním. Na jazyku cítím nepříjemnou hořkou pachuť.

... stane se to tak rychle...

Yesod mine.

Přistanu na zemi, koutkem oka zachytím rychlý Kamaelův pohyb směrem k zápolící dvojici. To už ve mne sepne instinkt. Krýt ho. Vždy. Za jakékoliv situace a...

♪♫♫♪

... návrat z nočního ukřičeného Damašku do tichých ruin je šok. Stojím. V ruce svírám zbraň, kterou jsem se ještě před tím vším chystala zaútočit a srdce mi buší, tluče na poplach. Hořkosladká vzpomínka na setkání, které se nikdy neodehrálo mi stále rezonuje myslí. Všechno to... Všechno náhle do sebe zapadne tak hladce až mne děsí, že jsem to neprohlédla předtím. Rozechvěle se nadechnu. Stokrát se mohu hněvat, že nás Lucifer obelhal, ale... Byli jsme to my a bylo to pro nás skutečné. O to silněji mnou ty dozvuky rezonují.

Pohledem rychle sklouznu po okolí. Yesod! Yesod... Z jeho těla ční Luciferův meč. Nehýbe se. Zlatá krev zdobí stébla trávy a já při pohledu na jeho tělo cítím... Ne, lítost ne. Ani žal. Ani smutek. Ale výčitky. Kdybych ho zastavila, neumožnila mu takhle zaútočit, kdybych dala najevo kteroukoliv z pochybností týkajících se ohledně té zbraně v okamžiku, kdy ji přede mnou vyndal ze schrány... Bratře... Bez něj bych tu možná už nebyla. Byla jsem mu zavázána. A přesto...

Prudce se otočím po hlase směrem k Luciferovi. Zbraň ho zasáhla, přesto tu s námi stále je. Sedí. A v ruce drží ostří. Hruď se mi sevře, byť jen na okamžik. Očima rychle sklouznu po Zerachiel ke Kamaelovi. Na jeho pokyn čekám. Na jeho... Cokoliv. Pokud zaútočí, budu ho následovat, pokud ne... Do tváře mi pronikne bezradnost.
"Odlož tu zbraň, Lucifere. Ta moc ti nepatří do rukou. Nikomu z nás," vyhrknu v tom náhlém popudu a rozrušeně mávnu dvojicí velkých křídel, které se kolem mne rozpínají do stran. Ostří konce by mělo být navždy zapomenuto, ztraceno. Použít ho bylo rouhání. Mé myšlenky se jako na povel poplašeně rozeběhnou do všech směrů. Co se stane, když se vrátíme zpátky do Zlatého města bez Yesoda? Bez ostří? Bez splnění našeho úkolu. Co... Co Tribunál udělá? "... prosím," vydechnu naléhavě.

Proč nad tím vůbec přemýšlím? Všechno by mělo tak jasné...

... ale není. A to vědomí mne mučí.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Naprosté ticho obklopí dvojici ukrytou pod skalním převisem, zatímco vyhlédnou, aby měli možnost vidět, co se to tam přesně děje. Ano, je tam. Lucifer přišel na Zerachielinu výzvu. Dokonce se zdá, že je sám. Ať se rozhlížíte jakkoliv, nevidíte nikde žádný pohyb, ať už na zemi nebo na nebi. Jediné, co v tuhle chvíli tak vybočuje z tiché nehybnosti, je trojice před vámi. Ano, stojí na vhodně zvoleném místě. Vybrali jste jej dobře. Vaše cesta bude i odtud od převisu z větší části krytá několika kamennými zbytky starého chrámu, jenž vám poskytnou dostatečný úkryt, pokud se vaším směrem snad stočila serafínova pozornost. Prozatím to ale tak nevypadá. Dvojice, kterou jste tam nechali, plní svůj úkol viditelně skvěle. Yesod se na tebe otočí, a i když je ve tváři nezvykle bledý, pokusí se na tebe povzbudivě pousmát a kývne. Je čas vyrazit.

☩

Společně s generálem hledíte na vysokého muže před vámi. Je to on a také trochu není. Už jen samotná ostražitost, kterou má vepsanou v napjaté tváři, je něco pro vás zcela nového. První část plánu vyšla. Teď je třeba přistoupit k druhé. Tvůj pohled se setká s Kamaelovým, který ti kývnutí oplatí drobným, skoro postřehnutelným pohybem. V chladném měsíčním světle působí teď více než jindy jako nehybná socha.

Vykročíš k Luciferovi. Který na tebe upře svůj pohled a jen nakrčí lehce rty při tvých slovech, zatímco se blížíš k němu. „Skutečně? Tak najednou?“ Stočí pohled krátce ke generálovi, který jen semkne rty a také udělá pár kroků vpřed ruce zvednuté v mírumilovném gestu.

„Některé věci musíme vyřešit Lucifere. Jsem tu jako její doprovod, ale samotného mě zajímá… Proč?“ Zeptá se Kamael, zatímco ty už stojíš kousek od Lucifera. Neustoupil. Nechal tě k sobě dojít natolik, aby ses ho byla schopná dotknout a nebo i efektivně zaútočit.

  ☩

Blížíte se. Není to až tak daleko. Místo jste vybrali vhodně tak, abyste k cíli neměli až tak dlouhou cestu. Čím delší prodlevy, tím je větší šance, že se něco pokazí. Yesod se obratně prosmýkne kolem posledního z balvanů, který vám nabízel kryt a už je to jen několik metrů. Ještě naposledy se ohlédne po tobě a kývne, než se mu ze zad vynoří šestice křídel, kterými mohutně ale naprosto neslyšně máchne a vystřelí těch pár metrů vpřed tak rychle, až se z něj stane jen rozmazaná šmouha.

☩

„Za tebou. Na druhé hodině. Yesod má to ostří, je s ním Dumah. Neuslyšíš ho.“

Zašeptáš za slova a Lucifer jen semkne rty, natočíc hlavu lehce na stranu, aby si odkryl lepší výhled směrem, kterým říkáš. Když v tom se prudce pohne. Ty sama vidíš, jak se zpoza něj neslyšně mihnou bílá křídla. Yesod zaútočil rychle. Ačkoliv se cherub vždy tvářil, že boji příliš neholduje, stále jste měli všichni za sebou nějaký bojový výcvik. Vaše nesmrtelné životy vám k tomu nabízely dostatek prostoru. Lucifer ale zaregoval rychlostí blesku a uhnul se do strany, takže čepel nezajela přímo do jeho hrudi, jak byl útok mířený. Nevědět to, nebo mu říci špatný směr, situace by byla jistě jiná. Možná už i vyřešená. Věci se daly do pohybu a z poklidné chůze najednou přešly do sprintu.

Kamael se odrazil, aby se vrhl do boje, zatímco Lucifer chytil Yesoda za zápěstí ruky, která svírala ostří. Nevyhnul se mu nakonec zcela. Blyštivá čepel mu zajela do ramene. Naprosto hladce, jako kdyby kůže, svaly ani kosti nekladli žádný odpor. Lucifer vykřikl.

Světem kolem vás najednou pronikl světelný záblesk.

Serafín pevně svíral Yesodovo zápěstí a přetlačujíc se pomalu vytahoval čepel ze tvého těla, zatímco se z rány řinula krev.

Další záblesk… který tentokrát pohltil celý váš svět…

☩

Probíráte se a uvědomujete si, že nejste v Damašku, kam jste vyrazili trávit čas se starým přítelem. Konečně si vzpomínáte na to, co se vlastně dělo před pár okamžiky. Připomíná vám to samotná noční planina posetá kamennými ruinami. Jste zpátky. Zpátky na místě, kde jste měli zabít Lucifera.

„Zatleskal bych přátelé… ale nemůžu.“ Ozve se ze strany trochu přerývavě známý hlas. Sedí předkloněný na jednom z kamenných sloupů převrácených v trávě. Dlouhé vlasy mu spadají kolem tváře, kterou tak kryjí jako nepropustný závoj. Jeho hvězdný bílý meč, jehož čistá záře protíná temnotu, je zabodnutý v zemi nedaleko… Ne, v zemi ne. Vysoká stébla trávy se vlní kolem těla. Nehybného těla, z kterého vytéká zlatě se lesknoucí krev. Na nebi se stahují těžká mračna, snad jako kdyby chtěly oplakávat padlého Nebes. Stojíte tu jen tři. Vy, co jste byli v Damašku, ale současná scéna zanechává v ústech nepříjemnou pachuť. Zerachiel cítí na hrudi silnou horkost a zlatý přívešek jako kdyby doslova vibroval.

„Hmm? Hledáte tohle?“ Zvedne těžce jednu ruku, ve které se zaleskne zbraň, kterou znáte. Ostří konce.

Plány v běhu

„Děkuji příteli, tohle máš u mě. Neboj se o mě. Není tak lehké mě zabít. Však víš.“ Usměji se na něj. Nesedí to úplně s historkou, kterou jsem otci vyprávěl při odchodu z klubu, ale to zase tak nevadí, plány se můžou měnit. Vlastně mi to dává dobrou výmluvu, pokud mě uvidí se zbytky zranění. Veteránské večírky se často zvrhnou ve rvačku. Jsme zvyklí se prát a po pár skleničkách vyplouvají na povrch věci ze zákopů. Stačí jediná nevhodná poznámka nebo neuctivost a korbely létají vzduchem. Sice se takovým věcem snažím vyhýbat, ale vymluvit se na to dá dost dobře.

„Víš, že některé věci je lepší nevědět.“ Řeknu, když stojíme u Pascala. Vím, že chápe. Po tom, co jsme spolu zažili prostě chápe. Jsou věci, které potřebují ven a ty které musí zůstat uvnitř dokud není čas. Skutečný přítel se pozná v tom, že občas nenaléhá i když vidí, jak ten druhý jede po sebedestruktivní skluzavce do pekel. Prostě se snaží nenápadně brzdit a čeká na moment kdy bude moc pomoci. Jenže tady to není tak že bych se celé večery válel v opiových doupatech, to doopravdy ne. Jen se občas ptám, zda by to nebylo mnohem víc přijatelné než to, co doopravdy dělám. „Neboj, zvládnu to. Nejde o nic nezákonného nebo tak něco. Prostě jen musím dořešit nějaké věci které se tu vyrojily od doby mého návratu.“

Potom co mluví dál musím uznat, že jeho pomoc je nedocenitelná, neptá se, nevyzvídá ale doopravdy se snaží pomoci, činem i nápadem. Přemýšlím o jeho slovech a vím že má pravdu. Budu muset vymyslet něco proč se vydávám na tak dlouhou dobu pryč z domova, a to není zrovna snadné.

„Sám víš že občas je víc třeba se starat o vybavení než o samotného vojáka. Mě se může stát spoustu věcí, ale u Pascala bych nepřipustil, aby mu bylo ublíženo.“ Poplácám koně po mohutném krku.

„Děkuji ti, anonymita se bude hodit. Nechci, aby mě takhle moc lidí vidělo nebo se to dostalo k otci. Bude lepší něco zapadlejšího.“ Kde se ale třeba budu moci setkat i s Agnes. Pak mu vypočítám, kolik budu asi potřebovat. Na ubytování, jídlo, a nakonec si v hlavě přihodím cenu za novou výbavu bez které doopravdy fungovat nechci. Vím, že to není málo peněz, ale vždy jsem mu částky vracel do posledního šekelu a nehodlám na tom nic měnit. Kdybych prostě mohl domů je to snadné. Takhle to bude muset pár týdnů počkat. „Moc ti děkuji.“ Dodám na závěr a myslím to zcela vážně.

Zatímco je pryč napadne mě i plán který by měl fungovat. Vlastně by mohl fungovat dost dobře. Otec sám říkal že bych se měl vydávat víc do společnosti a občas se chovat jako normální člověk mého věku a postavení. Hlavně od té doby, co začaly naše večery v knihovně. Navážu na historku o tom, že můj přítel potřebuje pomoc se vyrovnat s věcmi co ho potkali za války. Proto jsem ostatně i včera odešel… vlastně předevčírem. Čas kolem mě doopravdy letí záhadným tempem…

„Drahý otče,

omlouvám se za to, že jsem nedal včas vědět. Situace je komplikovaná. Potřebujeme uklidit Samuela z města, aby se trochu vzpamatoval a přišel na jiné myšlenky. Pojedeme na venkovské sídlo našeho přítele z války. Nemusíš se o mě bát. Však mě znáš. Týden či dva tam pobudeme, dáme ho do pořádku a volný čas budeme trávit lovem nebo aktivitami hodnými mladých mužů. Není třeba mít strach. Pokud mě, jakkoliv budeš potřebovat kontaktovat stačí poslat zprávu do Samuelova sídla. Jeho zaměstnanci už se postarají o to, aby byla na venkov doručena. Těším se domů. Pozdravuj matku.

S láskou,

tvůj Jacob“

Zdvihnu brk od listu a přejedu očima text. Není to dokonalé, ale mělo by to zabrat. Vysuším papír, složím ho a podám svému příteli.

„Děkuji ti moc. Pošlu ti přesnou adresu, kde budu. Kdyby se někdo z rodiny ozval klidně to tam přepošli. Neboj se. Všechny tvé výhrady pokryju. Tohle máš doopravdy u mě. Doufám, že jednoho dne se sejdeme u skleničky bourbonu a budu ti moc vyprávět všechno co se teď děje.“ Usměju se na něj. Pak je čas se převléct. Schovat si váček s penězi, aby nebudily přílišnou pozornost a připravit se na odchod. Nechám si zavolat kočár. Obyčejný a ošuntělý. Vyberu hostinec, který se nachází dál od šlechtických částí města. Něco, co není přehnaně drahé, ale zase je tam klid a neodejdu obalený štěnicemi a blechami. Takový je rekonvalescenční plán.

„Moc pro mě tvá pomoc znamená.“ Rozloučím se s ním, než vyrazím do ulic. Do rána se dám dohromady. Pak přijde čekání a rozmýšlení. Kontaktování Agnes a Cass. Její jméno se mi v hlavě pořád motá. Víc, než mě vlastní. Je strašně divné je obě mít v jediné větě. Jak se ale říká… ráno je moudřejší večera. Potřebuji spát. Potřebuji se dát dohromady a pak udělat cokoliv proto abych vystopoval co se v tomhle zatraceném městě děje.