Andor.cz - Dračí doupě online

♪♫♫♪

Důležitá... Musí mi to sice stačit - ale nestačí. Mám dost toho, že nic nevím. Ale také jsem ráda, že zvládnu chodit a udržet se vzpřímeně i přes slabost, kterou cítím, takže neřeknu nic. Snad se jen nadechnu, ovšem to už dveře otevírá... Zdejší hospodyně? Pohledem kmitnu ke staré ženě, která se na okamžik zatváří jako by viděla smrt. Jindy bych se možná zasmála té ironii, že ji děsí pohled na ženu ve zlaté masce, když jí v zádech stojí Tichá Smrt.

Vila zevnitř vypadá stejně úchvatně jako zvenčí. Nebýt vzpomínek na Zlaté město, cítila bych se tu po všech těch týdnech strávených v sevření čtyř stěn tak... Nepatřičně. Zdá se, že celé to místo musí někomu sloužit jako letní sídlo, jak už to tak u šlechty bývá. Následuji Cizinku do prostorné místnosti, kde mne zanechá samotnou. Nevím, co s hospodyní řeší a vlastně... Vlastně to pustím z hlavy sotva očima sklouznu po interiéru a všimnu si... Klavíru. Roztřeseně se nadechnu a pak... Zase vydechnu. Pohledem na okamžik sklouznu k k prstům vlastní ruky, kterou podržím na okamžik nataženou před sebou. Vypadají spíše jako prsty kostlivce, dlouhé a kloubnaté, za nehty mám špínu. Vypadají strašně. Marně přemýšlím, kdy jsem hrála naposledy a... Kdy to bylo? V den, kdy se vrátil Bartholomew z nemocnice? Znovu se zadívám na klavír a oči se mi povážlivě zalesknou. Připadám si hloupě. Po tom všem...

Roztřeseně si přejedu prsty po tváři a vjedu si jimi do vlasů. V další je zase rychle stáhnu k tělu a věnuji Cizince poněkud roztěkaný nepřítomný pohled. "Žila jsem hudbou," odpovím bezmyšlenkovitě, hlas prodchnutý melancholií a... Lítostí. Ah, ano. Jako Dumah i jako Delilah. Co bychom si bez ní počaly, jak jedna tak druhá? Celé ty roky a staletí... Než ji my ji vzali. Hart. Fernsby. Můj manžel. Když v duchu opakuji ta slova, v uších mi tiše hučí a se šuměním moře pod okny to nemá nic společného.

Drobně sebou trhnu, když mne Cizinka opět vybídne, abych ji následovala a... Jdu za ní ven na balkón. Bez ohledu na to, jak mizerně mi je i jak vypadám, chci to slyšet. Chci své odpovědi. Po jejím vzoru dojdu až k zábradlí, o které se bez okolků opřu a tvář natočím směrem k moři. Navzdory všemu si pohled slunce zapadající za příbojem nekonečných vln užívám jako nikdy více. Je to pohled o kterém jsem si tolikrát myslela, že už ho nikdy neuvidím. A tak se dívám, jak se vrcholky přelévajících se vln barví rudými záblesky a cítím se... Zvláštně.

Poslouchám tu ženu, každé její slovo. Očividně každá máme úplně jiné vnímání času, protože pár týdnů nebo měsíců mi rozhodně nepřijde jako "nebude to dlouho trvat". Sklopím hlavu a... Rezignovaně vydechnu. "Mám snad na výběr? Zdá se, že všichni kolem mě nejlépe vědí, co potřebuji. A já to musím přijmout a být vděčná, ať jde o deku, pod kterou bych mohla spát nebo vilu u moře," cynicky se ušklíbnu, přesto v ramenech poklesnu, div se na kamenný rantl zábradlí celá nepoložím. Teď, s o něco jasnější myslí, v tváří tvář klidu všude kolem nemám daleko k tomu, abych se tu sesypala. A dost možná to udělám, jakmile ta žena odejde a já nebudu muset předstírat... Cokoliv.

Můj výraz se v další chvíli změní. Neovládnu se - ani se o to nesnažím, na to jsem příliš unavená. "Ano, Morleyho," srdce mi poskočí. Kamaeli... ozvěna posledních Veršů se připomene v tu nejméně vhodnou chvíli. "Znáte ho? Je v pořádku?" zeptám se. Musím. Ta iracionální touha to vědět převáží vše ostatní. Stejně jako náhlé uvědomění, když žena zmíní shon a... Půdy... "Musíte ho varovat. Před Fernsbym," narovnám se.

Poslouchám, co říká, ale najednou se na to nedokážu dost dobře soustředit. Myšlenky mi utíkají pryč, do míst, kam nechci. Poklepu prsty o zábradlí v ostrém staccatu. Ano, rozumná. Dost rozumná na to, abych věděla, že když mne někde neudrží po "dobrém", půjde to i jinak. Fernsby mi uštědřil lekci, na kterou do konce života nezapomenu. Přinutím se dlouze vydechnout.
"Proč vlastně nemohu vědět o koho jde? A co se v Jeruzalémě vlastně stalo, že tu musím počkat... Než se situace uklidní? Vím, kdo mě unesl. Když jste dokázali najít mě, dokážete přeci najít i jeho. To přeci nemůže být důvod, proč jsem nyní tady..." hlas mi trochu přeskakuje, jak chraptím. Přesto... Ne, nepočká to.

Vera De Lacey

Kočár s tebou zastaví konečně u tvého sídla. Nebo snad Philipova? Ne, jistě to bude brzy tvé sídlo a pak pro změnu vévodovo. Pro někoho vysoká cena. Pro jiného nízká. Ostatně ti za to slíbil tvou svobodu a neposkvrněné rodinné jméno. To není málo. Ze zamyšlení tě vytrhne zvuk otevíraných dveří kočáru. Je tam už služebná, která nese deštník a se kterým tě doprovodí dovnitř tvého sídla.

Jsi doma. Tedy prozatím. Vydáš příslušné příkazy a je už na tvém rozhodnutí, zda si necháš nachystat koupel, nebo donést večeři, či oboje. Noc už pokročila, a tak se únava na tobě podepisuje. Konečně nadejde čas ulehnout do postele, kde si na nočním stolku všimneš prostého nenadepsaného dopisu. Pro koho jiného by ale mohl být než pro tebe. Otevřeš obálku a uvidíš písmo, které není tak úhledné, jak jsi zvyklá, ale stále čitelné.

A to bylo vše. Žádný podpis. Nic. Ač unaveně, kolečka v tvé mysli se přeci jen rozběhly. Nebylo ostatně těžké přijít na to, kdo tohle mohl napsat. Kdo všechno věděl o tvé dohodě s Essingtonem? Elyse... Elyse, kterou si několik posledních dní neviděla, jak sis teď zpětně vybavovala. Vlastně naposledy to bylo to ráno poté, co jste prohledaly Philipovu pracovnu a našly kód k sejfu…

Philipova pracovna se od té doby moc nezměnila. Stále na tebe hleděl jeho přísný pohled, jakmile si vešla. Tady ses potkala s Ramielem. Tady ses mu snažila uhnout za stůl a tam… Tam tím oknem vypadl. Vracely se vzpomínky na události, kterým ale předcházelo hledání možného kódu pro sejf ve zdi. Došla si k němu. Byl zamčený, ale stačilo párkrát pootočit kolečkem ze strany na stranu a pak *cvak* dveře se otevřely a před tebou se v jeho útrobách dle očekávání něco zlatě zalesklo.

Otevřela si dveře dokořán a tam ležela. Jedna jediná zlatá cihla. Zbytek byl pryč společně i s penězi a nejspíš i s tvou ne až tak věrnou služkou, jejíž služby byly ale nakonec k nezaplacení.

Delilah Blair Flanagan

„Kvůli tomu, že jste pro jiné důležitá. To vám musí stačit. Sama nevím o moc víc a nepotřebuji to.“ Otočí se na tebe krátce maskovaná žena, zatímco jde k domu. Zaklepe, čeká a až notné chvíli dveře otevře stará žena, spíše babička. Oblečená je v prostých černých šatech s bílou zástěrou. Když uvidí ženu před sebou na moment se jí v očích zableskne úlek, ale poslušně ustoupí a pustí ženu dál. Ta chvíli počká, až ji dojdeš a vkročí dovnitř.

Štukované stěny, vysoké stropy a bohatě zdobené malované kachle na podlaze. Vše velmi vzdušné a upravené. Podobá se to více Zlatému městu než Novému Jeruzalému. Přes ten mořský vánek ale dům působí lehce zatuchle. Nejspíš nebude obývaný celý rok. Žena s maskou tě odvede do prostorného obývacího pokoje, z kterého je východ na rozlehlý balkón táhnoucí se na zadní straně domu s výhledem na moře a sama se vzdálí zpět na chodbu, kde začne se starou ženou o něčem hovořit. Jejich slovům pořádně nerozumíš. Musela by ses na to více soustředit, ale tvou pozornost aktuálně přitahuje něco naprosto jiného. Je to poněkud zastrčené, ale ty si toho všimneš hned. V protější části pokoje se leskne lakované černé dřevo. Křídlo tam nehybně stojí a chytá poslední paprsky zapadajícího slunce. Kousek od něj je pohovka a několik křesílek v odstínech připomínajících mořskou hladinu stejně jako vysoké stěny celého pokoje, který je laděn do podobných barev. Hudební koutek se vším všudy. Dokonce je na zdi velká olejomalba plachetnic zastižených na moři silnou bouří.  Lehké závěsy povlávají ve svěžím vánku a moře šumí.

„Cože jste se to ptala?“ Vytrhnou tě z kochání se přibližující se kroky. Žena v masce k tobě dojde a trochu zvídavě si prohlédne stejnou scénu jako ty. „Máte ráda hudbu?“ Zeptá se krátce.

„Pojďte. Měla jste nějaké otázky.“ Pokyne ti ke dveřím, které vedou z obývacího pokoje na balkón.  Vyjdete jimi ven a tobě se otevře pohled na široké moře, které se rozléhá po celém obzoru v hloubce pod vámi. Vlny se tříští v pravidelném rytmu o skalnaté útesy a sem tam k tobě dolehne křik racků. Balkón, stejně jako krajina všude kolem vás, je zalitý paprsky zapadajícího slunce, které i zde příjemně hřejí nehledě na brzký podzim.

„Takže… Ne, hlídat vás tu celou dobu nebudu. Mám jiné povinnosti. Zároveň vám ale důrazně doporučuji se nevzdalovat z pozemků vily. Jste tu jen dočasně, než se situace v Jeruzalémě uklidní a pak se budete moci vrátit. Počítám, že to nebude až tak dlouho trvat. Týdny, možná pár měsíců. Nemusíte se bát. Nic vám tu chybět nebude. Snad jen tu asi nebudete mít příliš společnosti. O dům a vás se postará Marie a Michelle. Oblečení, jídlo a tak. Zábavu si tu budete muset zajistit sama. Jsou tu ale nějaké knihy a tak. Myslím, že vám především čerstvý mořský vzduch prospěje.“ Opírá se ležérně loktem o kamenné zábradlí a její oko tě pozorně sleduje.

„Koho jste vlastně myslela tím Alexanderem? Hmm? Snad ne Morleyho?“ Zeptá se tě jakoby mezi řečí a koutek rtů jí povyskočí v náznaku úsměvu anebo možná úšklebku. S tou maskou je to těžké poznat.      

„Berte to jako rekreaci. Daleko od shonu tam ve velkoměstě. Dál od… půd a věcí, do kterých jste se zapletla.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zahledí se s povzdechem na moře.

„Co by za to jiní dali… Važte si toho a prosím, nekomplikujte to zde během vašeho pobytu. Váš benefaktor by jistě nebyl rád. Já bych nebyla ráda a vůbec. Kam byste šla?“ Pokrčí rameny.

„Samozřejmě, nikdo vás tu násilím neudrží a ani vás nebude zamykat v ložnici. Spoléhám na to, že jste rozumná, lady Flanagan a dovedete ocenit něčí dobrou vůli.“ Otočí se na tebe a narovná se opět od zábradlí.

„Maria vám v salónku nachystá nějaké pití a občerstvení, pak vás provede a ukáže vám vilu. Nemusíte se bát. Brzy to tu budete znát jako své boty.“

Staří přátelé

Vezmu skleničku a na ex jí do sebe obrátím. Obličej se mi téměř neskřiví. Jsem sice zvyklý na lepší ale na druhou stranu barmanka netuší, co jsme do sebe lili za dlouhých večerů na frontě. Proti tomu je to alkohol nejlepší kvality. Člověk se zvykne na všechno, téměř na všechno. Pak čekám, než dostanu signál. Zvednu se jakoby nic a vyrazím za ní. Podle všeho na stejné místo. Je pravda je pokoj, co tam Eliiza měla nevypadal vůbec zle. Nečekal jsem, ale že tam pořád bude. Bral jsem to jako skrýš, dočasnou sic útulnou. Hádám, ale že se ze svých zranění taky ještě nevzpamatovala.

„Zdravím.“ Začnu klidně zatímco se mě žena snaží překvapit svými znalosti. Dobře, povedlo se jí to. Když někdo zvládá špehovat Edgara znamená to hodně. Dobře vědět, jen mi mohla své schopnosti poodhalit dřív. Neměl bych takový strach. Zase lepší být připraven, než popraven. Posadím se a přijmu skleničku.

„Chyba se nestala. Naše domluva měla platit. Jenže pak se věci začaly dít ráz na ráz a nešlo úplně odejít a pozvat tě na večírek v lihovaru. Nemluvě o tom, že jsem nevěděl pod jak velkým drobnohledem jsem.“ Zakroužím obsahem skleničky a opatrně přičichnu. Kdyby se mě chtěla zbavit určitě nečeká až zajdu za ní, aby mě otrávila. Hádám, že by to mohla udělat mnohem chytřeji. „Nemluvě o tom, že když jsem odsud odcházel nevypadala jsi, že bys byla schopná někam jít.“

„Tak na staré časy.“ Zdvihnu sklenku k přípitku. „Tedy na ty starší než staré.“ Dodám rychle. V hlavě mi pořád posloupnost událostí dělá zmatek. Ani mi nedojde že naposledy kdy jsme se viděli v jiném životě jsme byli nepřátelé. V mém světě je poslední vzpomínka na ní z dob, kdy jsme se vydali pro zrcadlo. Přijde mi to jako včera. Tedy pro mě je to téměř doslova včera. Je neskutečně těžké si srovnat pocity potom co jsem zažil, cítil a viděl. To bylo přirozené, byl jsem Mitzraelem který žádný Nový Jeruzalém, Jacoba Whita ani Elizu neznal. Nevěděl ani co se z ní stane. Já se musím ale orientovat v mnohem komplikovanější rovnici paradoxů a následků jejich činů ve vzdálené minulosti.

„Nalezl jsem jednoho z mužů z tvého seznamu a dozvěděl se to až moc pozdě. Nemohl jsem ho pustit, protože jsem ho držel v jednom z domů tajné policie. Improvizoval jsem a šel po stopě. Narazil na víc, než jsem očekával. Netušil jsem, že s nimi spolupracují takoví jako jsme mi. Hádám, že o tom zafačovaném muži budeš vědět. Hlavně díky němu jsem dopadl, jak dopadl. Viděl jsem, co dělají s těmi, co jim padnou do spárů.“ Upiju ze sklenky a nadechnu se. „Přátelská návštěva by byla pěkná ale aby to bylo jen o tom viděl jsem až moc věcí, které mi nedají spát. Cass… Elizo. Co s námi dělají a nač potřebují naši krev? K čemu jim ta zlatá substance je?“ Podívám se na ní vážně a čekám co řekne. Potřebuji znát pravdu.

Rozespale kolem sebe mžourám, když mne z vše obklopující laskavé tmy probere hlas Cizinky. Zlatá lebka šklebící se na mě z poloviny její tváře mne tahle z blízka přinutí sebou polekaně trhnout, sotva na ni zaostřím. Nadechnu se, ovšem místo slov se jen rozkašlu na kolik je nepříjemné sucho drhnoucí hrdlem. Pomalu se vytáhnu do sedu, připadám si pomačkaně a jedna z rukou mne nepříjemně brní, jak jsem si ji musela ve spánku přeležet. Teplý vzduch proudící do kočáru skrze otevřené dveře je příjemný a... Jako ve snách se vysoukám z kočáru ven. Vlastní tělo mne už sice poslouchá, přesto se cítím slabě a rozbolavěle.

Rukou se zachytím o kočár, zatímco zůstanu stát a... Zmateně se rozhlížím kolem sebe, rty pootevřené a oči zeširoka otevřené. Měkká záře zapadajícího slunce osvětluje kamenité kopce i kontury vily, u které jsme zastavili. Jak dlouho... Daleko... Kde... víří mi hlavou. Náhle ta zdánlivě nekonečná cesta, vjemy doléhající na mě z dálky, které jsem vnímala na okraji vědomí... Náhle to do sebe všechno zapadne. Mohu jen odhadovat, kde to jsme, ovšem jedna věc je jasná. Tohle není Jeruzalém. Ani v mých nejdivočejších snech a představách mne nenapadlo, že bych se mohla probrat na takovém místě.

Příjemný teplý vzduch vonící mořem a svěžestí i kamínky hřející do bosých chodidel svádí k úlevě, přesto ze mně tíseň svírající mi hruď i ramena neopadne. Křečovitě se mne drží a nabádá k opatrnosti. Ostražitosti. Je to pěkné - příliš pěkné. A jestli jsem se za poslední týdny - měsíce? už ani nevím, připadá mi to jako celá milénia času protečeného skrze prsty - naučila, tak to... Že se tím nesmím nechat ukonejšit. Celé to působí jako... Ironie? Tak je to slovo? Z našeho sídla do temné cely sanatoria. Odtud do pohodlí Alexanderova honosného domu. A nakonec ze zaprášené půdy opuštěného domu... Do vily u moře. Zachvěji se. Začínám se trochu obávat toho, jakému místu budu říkat domov příště.

Z rozjímání mne vytrhne opět až ženin hlas. Pohledem sklouznu od Baileyho na kozlíku k ženě. Třetího z mužů nikde nevidím, i když to mne ze všeho trápí asi nejméně. "V bezpečí..." zopakuji po ní chraptivě. Co přesně to vlastně znamenalo? Jak... Jak jsem si mohla připadat v bezpečí, když jsem byla na neznámém místě s neznámými lidmi o jejichž úmyslech jsem věděla jen to, že se o mě teď mají postarat? "Jakému... Komu..." svraštím obočí. Slova se mi zadrhávající v krku. "Proč se o mě... Když nepatříte k Alexanderovi... Kvůli čemu..." na jazyk se mi hrne tolik překotných myšlenek, že ani nejsem schopna žádnou otázku dokončit.

Cizinka má ovšem pravdu, palčivý pocit žízně i svírající žaludek mi společně s příliš lehkou hlavou mi dávají jasně najevo, co potřebuji. Obejmu sama sebe, přitáhnu si špinavý župan blíže k tělu, zatímco se nejistými kroky vydám za ní. Ke dveřím. Ať má být můj "benefaktor" kdokoliv... Musí to být někdo... Bohatý. Velmi bohatý. Po tom všem mi tohle místo připadá tak... Kýčovitě překrásné.

"Takže... Tu se mnou zůstanete? Máte mě hlídat?" vyhrknu. "Já... Chci vědět všechno, co mi můžete říct..." hlesnu vzápětí, byť se stále cítím jako praštěná a trochu mimo.

Vera De Lacey

„Ano, mohla byste se vrátit. Pokud byste chtěla.“ Kývne hlavou Essington. „Tohle město není pro některé… vhodné. A především bezpečné.“ V očích se mu cosi mihne a jeho tvrdý výraz o něco povolí, zatímco na tebe hledí. Uvědomí si to a uhne hned pohledem.

„Nic dalšího po vás nebudu chtít. Vaše věno si nechte. Nejsem tu od toho, abych vás ožebračil. Jde mi pouze o majetek vašeho manžela. Když už se věci vyvinuly takto.“ Povzdechne si. „Bude na to pamatováno v majetkovém vypořádání. Máte mé slovo.“ Kývne na tebe vévoda.

„Neděkujte mi. Tohle není žádná dobročinnost, ale obchod. A za obchodní dohody se neděkuje. Ne, pokud jsou pro obě strany výhodné. A to jsou, ne? Nemusíte se mi nijak cítit zavázána. Nepotřebuji to.“ Poslední slova zamyšleně zamumlá a opět uhne pohledem. Po tom tvém probuzení vypadá, že sám občas utíká do svých úvah a někdy trochu rozvážněji volí slova.

„Jsme tedy domluveni, lady De Lacey. Tentokrát už ale opravdu prosím bez výhrad.“ Vstane a musí se při tom zapřít o křeslo a následně svou hůlku. Ze rtů mu unikne bolestivé zasyknutí, ale pak se narovná a bolest na sobě nedává znát. Natáhne ruku v gestu v prostém obchodním gestu, které patří spíše do světa mužů a počká, jestli mu ji stiskneš.

„Popřeji vám tedy pěkný večer, lady. Nerad bych vás dál zdržoval od vašeho programu. Nemusíte se bát. O vše bude postaráno.“ Rozloučí se s tebou zase tím svým monotónním, ale vlastně uklidňujícím hlasem a pokyne ti ke dveřím.

„Dnes už snad budete mít klidnější spánek.“ Pronese zpoza tebe, zatímco otvíráš dveře, aby tě pak vyzvedl sluha a vyprovodil tě ven. Ven ze salónku a pak i z obrovského sídla Essingtonů.

Venku stále dopadá hustý déšť, ale až ke kočáru tě doprovodí dvojice služebných s deštníky. Jako kdyby to snad mohlo dnes něco zachránit. Nastoupíš a posadíš se na sedačku. Je ještě mokrá. Kapky deště bubnují na střechu kočáru v divokém staccatu, zatímco se vyjedete. Dlouhou příjezdovou cestu lemují řady lamp a mohutných stromů, než vjedete do jeruzalémských ulic a kočár i s tebou zamíří opět domů. Dnešní den byl už opravdu dlouhý, ale snad brzy…

Delilah Blair Flanagan

Monotónní kolébání kočáru na jeruzalémské dlažbě tě brzy ukolébá ke spánku. Usneš hlubokým spánkem spravedlivých, zatímco s vámi kočár projíždí ulicemi míříc kamsi do dály.

I přes ne zrovna pohodlnou polohu se probouzíš jen občas a letmo. Jednou slyšíš ržání a přepřahání koní, zatímco je za okny podivně šero. Celé se to ale zdá spíše jako sen a tak upadáš opět do spánku, zatímco se ve tmě kočáru zlatě leskne maska ženy sedící naproti tobě.

Jindy tě zašimrají paprsky slunce, které sem pronikly zpod záclony otevřeného okna zvednuté svěžím větrem. Příjemně hřejí a tvůj spánek se stává opravdu už příjemným odpočinkem než temným bezvědomým vynuceným tlumícími léky. Něco se ale nemění. Vůz je stále v pohybu a vždy je s tebou v kočáru ta žena. Její obličej je neměnný snad jako ta zlatá maska. Neviděla si ji zamhouřit oka ale na druhou stranu sis moc nepamatovala z okamžiků, kdy si nabrala vědomí.

„Jsme tady.“ Ozve se hlas a ucítíš lehký dotek na rameni. Žena v masce se nad tebou sklání. „Pojďte. Jistě máte žízeň a hlad.“ Otevře dveře kočáru a vystoupí. Dovnitř proniknou nezvykle teplé sluneční paprsky s lehce naoranžovělou září. Vypadá to, že se tento den už pomalu chýlí ke konci.

Vystoupíš z vozu, zatímco tě žena s maskou pozorně sleduje, zda nebudeš potřebovat zachytit. Pod bosými nohami ucítíš kameny vysypanou příjezdovou cestu. Příjemně hřeje. Vůz, kterým jste jeli má už zapřažené čtyřspřeží a na kozlíku poznáváš Baileyho. Vís tě ale zaujme okolí. Vysoké kopce, kamenité kopce pokryté stromy a keři, v jejichž prudkých svazích je několik vil. Vzduch je teplý a nese se jím vůně moře. To ostatně i slyšíš. Stejně jako křik racků, kteří vám sem tam proletí nad hlavou. Stojíte na prostorném kruhovém place před vysokou vilou uprostřed kterého je fontána s menším mramorovým sousoším. Samotná vila má několik pater a oproti Jeruzalému působí poněkud vzdušnějším a otevřenějším dojmem. Stěny jsou na mnoha místech porostlé popínavou vegetací a tak vypadá poněkud divoce.

„Prosím.“ Pokyne ti žena v masce. „ Ah, jistě.“ Zaregistruje tvůj pohled a pokývá hlavou. „Jak už jste si mohla všimnout, nejsme v Jeruzalémě ale kousek více na jihu. Pro vaši potřebu bude stačit, abyste věděla, že zde budete v bezpečí, než se situace ve městě uklidní. Můžete za to poděkovat svému… benefaktorovi. Pokud jej někdy uvidíte. Prozatím, můžete využívat prostory této vily jako by byla vaše.“ Ukáže na vysokou stavbu před vámi.

„Pojďte. Myslím, že se potřebujete prvně dát nějak do pořádku a posilnit se, než začnete klást otázky. Předem vás ale upozorňuji, že na mnohé vám odpověď dát nemohu. Alespoň prozatím.“ Pousměje se polovina jejích úst, než vykročí před tebou k velkým dvoukřídlým dveřím, které kryje balustráda z patra nad nimi podepřený antickými sloupy.