Andor.cz - Dračí doupě online

Bože, odpusť nám naše hříchy,

neboť nevíme, co činíme.

Otázku mi nakonec zodpoví Kamael. Zatímco mluví, pozorně na něj hledím. Přemýšlím o jeho slovech – těch současných i těch, které pronesl předtím – a lovím z nich náznaky toho, co se mu honí hlavou, ale vždycky narazím na masku klidného a rozhodného generála. Nic neřeknu, jenom přikývnu. Prý se nemusím bát. Jak bych se mohla nebát, když… jsou sázky tak vysoké…

Ať nás Otcova vůle provází, řekne cherub a já s povzdechem opřu hlavu o sloup čnící nad troskami rozpadlého chrámu. Jak víme, že je zrovna tohle Jeho vůle? Jsem si dobře vědoma toho, že už jenom pomyslet si něco takového je rouhání, ba dokonce důvod, proč bych tady neměla stát. Ještě nedávno bych úkol přijala bez zaváhání, bez zdlouhavého přemýšlení, zda je to tak správné, či zpytování svědomí, čistě protože takový byl náš úděl. Proto jsme byli stvořeni. Nebo ne? Chybí mi jistota, díky níž každý krok obklopuje neomylná zlatá záře. Ani se nesnažím zadusit rozbouřené emoce. Potřebuji je cítit. Vnímat. Nechat se jimi vést… protože to my si poneseme hřích, kterého se dnes dopustíme, to my s ním budeme muset žít. Nebo zemřít.

Potemnělým pohledem vyprovodím Dumah, která cheruba následuje do krytu, než s Kamaelem zůstaneme zdánlivě sami. Tolik bych si přála najít slova, klidně i ta nesprávná, jakákoliv, jimiž bych vyjádřila, jak… strašně je mi to líto. Měla jsem s ní promluvit. Ani nevím, co bych jí svěřila. Možná všechno, možná nic, avšak ze všeho nejvíce lituji toho, že jsem se o to ani nepokusila. Stáhla jsem se do sebe, do vlastních pochybností a obav.

Minuty odkapávají a mění se v hodiny. V duchu zápasím se scénáři všeho, co se může pokazit. O co všechno by nás mohlo rozhodnutí Tribunálu připravit tentokrát. Ani nedoufám, že by nepřišel. Vím, že přijde… a tak mě nepřekvapí, když se v záři měsíce mihne povědomý stín, jenom na okamžik zavřu oči a vydechnu. Poslední chvíle klidu. Raději bych byla kdekoliv jinde na světě než tady. Tohle nemůže dopadnout dobře.

„Lucifere…“

Do oslovení mi toho prosákne víc než bych ráda, až se musím zarazit a zkrotit všechno, co se ve mně pohnulo. Tisíckrát jsem si tuhle chvíli přehrávala v mysli, tisíckrát jsem se snažila odhadnout, jak asi proběhne, ale nikdy jsem nedocenila, že… vidět ho… obzvláště pak teď… bude ještě těžší, než jsem čekala. Náznaky toho, co se odehrává pod úsměvem, mě ponoukají k němu přistoupit a dotknout se ho. Být tam pro něj ve chvíli, která mu zlomí srdce. Prohlédne mě stejně snadno jako já jeho? Těžko by mohl přehlédnout naléhavost zračící se mi v očích. Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy Tribunál vynesl svůj rozsudek, a přece některé věci zůstaly stejné. Možná mě to dokonce překvapí. Možná jsem čekala, že to už vážně nebude on a že v jeho tváři spatřím Lháře nebo prvního Padlého, kterékoliv z přízvisek, kterými ho teď označuji, ale… nacházím tam jenom jeho. Lucifera.

Kamael stojí blízko, přesně jak slíbil, a mně dochází, že jsem dovolila tichu, aby se sneslo nad chrámem. Je mým úkolem ho rozetnout. Zodpovědět otázku, čemu Lucifer vděčí za takovou milou návštěvu, jakkoliv se mi příčí uchýlit se ke lžím a polopravdám. Naposledy se ohlédnu. Věřím ti, kývnu Kamaelovi, než vykročím.

„Jak jsem psala,“ přinutím se začít, přičemž nakloním hlavu do strany a kratičce se odmlčím; než by však stačil něco říct, pokračuji: „chtěli… jsme s tebou mluvit. Hodně jsem přemýšlela o tom, co jsi za ty roky říkal. O svobodné vůli. O tom, proč nám ji Bůh daroval. O nespočtu rozhodnutí, které dláždí naši cestu. Slyšela jsem tě o tom mluvit nejméně stokrát,“ pousměji se smutně, „a přece jsem to nechápala. Chci pochopit, co... se s tebou stalo...“

Zastavím kousek od něj. Kdybych natáhla ruku, dotkla bych se ho. Jak zvláštní vliv na mě vždycky měl… dokonce i teď se mi pod kůži vkrádá klid a rozhodnutí, s kterým jsem zápasila od chvíle, kdy nám Yesod řekl o té zbrani, konečně začíná dávat smysl. Odhodlání sílí. Vím, co musím udělat. Nezbývá moc času. Pár minut, možná dokonce vteřin… než se celé tohle strašlivé divadlo na pomezí života a smrti dá do pohybu.

„Za tebou. Na druhé hodině,“ hlesnu co nejtišeji, krytá jeho tělem, přičemž dlaní sklouznu na rukojeť meče a připravím se tasit. „Yesod má to ostří, je s ním Dumah. Neuslyšíš ho.“

Pokud je to hřích, tak ať. Ve jménu Nebes jsem toho vykonala tolik a tíhu svých činů si ponesu jenom já, ale tentokrát… tentokrát toho žádali příliš. Nedokážu si vybrat svět bez Lucifera, natož pak svět, v kterém Lucifer nikdy neexistoval. Copak by si Bůh opravdu přál vymazat nejjasnější hvězdu nebes, svého milovaného syna? Copak Lucifer nebyl stvořen přesně takový, jaký je? Copak by to mohlo být správné? Není. Nemůže být. Nevěřím tomu. Nechci tomu věřit. I kdyby byla pravda všechno, co se o něm teď říká, neuvěřím tomu.

Mlčky poslouchám tu strohou výměnu upřesňující náš... Plán. Zní to hrozně. Děláme přesně to, k čemu jsme se nechtěli snížit - k využití Zerachiel. Avšak v této situaci již není příliš na výběr a Kamael má pravdu. Špatný pocit, který z toho celého mám jen zesílí, ale nechám si své pochyby pro sebe. Jako obvykle. Očima kmitnu k Yesodovi, který rozhovor ukončí a kývne na mne, abych ho následovala. Setrvám na místě o okamžik déle než je nutné - pravdou je, že se mi s cherubem nechce nikam odejít a schovat se.

Neřeknu nic, žádné popřání štěstí ani vyslovení přání, aby byli opatrní. Žádné ujištění, že to dobře dopadne. Nic z toho mi nejde přes rty. A tak jen pohnu hlavou v odpovědi na otázku, kterou nikdo nevyslovil a rozejdu se za Yesodem. Přesto se neubráním ještě jednomu ohlédnutí přes rameno. Kamaelova tvář mne jen utvrdí v tom, co už dávno moc dobře vím.

* * *

Čas pomalu protéká mezi prsty a jakkoliv mi nikdy čekání nevadilo, dnes mi to připadá snad jako celá věčnost. Setrvávám v takřka nehybné pozici podobna spíše soše než čemukoliv jinému. Oči mám zavřené, o to lépe ovšem vnímám zvuky doléhající k našemu úkrytu zvenčí. A pak... Zaslechnu je - stejně jako Yesod. Luciferův hlas okamžitě poznám a na krátkou chvíli ucítím nepříjemný pocit kolem žaludku. Přišel. Napůl jsem stále doufala, že se neobjeví, že celé tohle... Bude k ničemu. Ne, nebylo by to řešení situace, ale znamenalo by to odklad.

Yesod bez varování otevře víko schrány, kterou měl celou dobu u sebe. Strnule sleduji provazce mlhy splétající se do stužek, pohledem kloužu po čepeli opaleskující se v měsíčním svitu. Nikdy jsem nic takového neviděla ani necítila - dokonce ani při pohledu na Ztracené. V ústech mám náhle sucho a pocit klouzající po zátylku je nepříjemný - cizí. Jsem Paní Smrti, přesto to, co z té zbraně cítím nemá se soumrakem živých nic společného. Tohle je konec. Uvnitř té zbraně dřímá nicota, opravdová, děsivá, neměnná.

Aniž bych si to uvědomila, odtáhnu se od Yesoda tak daleko, jak mi to úkryt dovolí. Co by se stalo, kdyby mne tou zbraní poranil? Zmizela bych? Přestala bych existovat v daném okamžiku nebo... Nebo by mne to vymazalo... Jako bych nikdy nebyla? Z té představy mi je úzko a do duše se vkrádá stín sychravého podzimu.
Jakmile cherub zbraň sevře ve své dlani, zmizí to. Přesto... Něco uvnitř mne se hne. Sevře a už nepovolí. Nevím, zda v tu chvíli cítím větší odpor k té zbrani nebo tomu, jež jí vládne. Tomu, kdo ji chce použít a vykonat nemyslitelné. Zničit dílo našeho Otce. Tohle... Nebylo správné. Vrať ji zpátky, Yesode, schovej tu zbraň. Nemusíme to udělat takhle, víš to, cítíš to, musíš... Si to uvědomovat. Nahlas ovšem neřeknu nic z toho, zatímco zabodávám pohled do cherubových zad. Není to správné, Yesode. My nesmíme rozhodovat o tom, kdo má a nemá existovat... My ne. My jsme jen nástroje a těm do rukou nepatří tahle moc.

Nadechnu se. Mám ta slova na jazyku.

Namísto toho nás ovšem nechám obklopit absolutním tichem, zatímco se opatrně přesunu vedle Yesoda, abych mohla také vyhlédnout ven. Očima opět zavadím o ostří té strašlivé zbraně a nakonec i o profil tváře cheruba. Je bledý, z obličeje jako by mu vyprchal život.

Yesode... Ještě pořád je čas.

Jacob White

„Hmm, vypadáš na to.“ Ušklíbne se Samuel. „Nevím, co si dělal Jacobe, ale nemusíš se bát. Došel mi dopis od tvého otce, to ano, ale vyřešil jsem to. Přesně, jak jsme se před tím domlouvali. Myslí si, že se do Jeruzaléma vrátila část tvé staré jednotky, tak se jim věnuješ, aby si pobyt zde patřičně užili, poté co si mi laskavě pomohl s nějakými neodkladnými záležitostmi. Jsem rád, že když jsem tě takhle kryl, že tě nenašli v nějaké škarpě u cesty. Ještě bych měl oplétačky s policií.“ Odfrkne si, ale vidíš, že ti nic nevyčítá. Spíš jen konstatuje a má pravdu. Kdyby si při svém výkonu povolání zemřel, byl by to skutečně Samuel, za kým by šla policie jako jedním z prvních.

„Šílené? Hmm? A podělíš se?“ Povytáhne tázavě obočí a dojde k tobě a Pascalovi, kterého poplácá. „Aspoň, že ten nevypadá tak zvalchovaně.“ Usměje se na koně, který jen rozhrábne kopytem slámu v boxu. Samuel na tebe zvědavě hledí, ale nenaléhá.

„Hmm, můžeš jim tu nechat dopis. Pošlu ho ráno. Možná se vaše uvítací oslava trochu protáhla… Ovšem, nevím, jestli je tohle historka, která vydrží na tak dlouho, aby ses dal do kupy. Minimálně co znám tvého otce, moc se mu nebude líbit představa, že jeho syn pár týdnů jen tak popíjí po Jeruzalémě a kdo ví co ještě, aniž by se ukázal doma. To zavání skandálem. No, příteli… Ty sám víš, co na něj nejlépe zabere a tobě způsobí co možná nejmenší problémy. Zprávu každopádně předám.“ Ušklíbne se viditelně potěšený, že to je něco, co už dostal ze zad a je to opět na tobě.

„Nechal bych tě tady, ale… počítám, že potřebuješ trochu větší anonymitu. Nepřemýšlel si o nějakém ubytování v jedné ze zapadlejších čtvrtí? Prostě menší byt na týden, dva. Odpočineš si. Dáš se do kupy a pročistíš si hlavu.“ Pokrčí Samuel ležérně rameny, zatímco se otočí a vydá se k východu ze stáje.

„Počkej pak na mě tady u zadních dveří. Donesu ti tvoje oblečení a něco k psaní. Předpokládám, že budeš chtít založit. Kolik?“ Zastaví se na půl cesty ke dveřím a pak jen souhlasně kývne. Je vidět, že Samuel je skutečně přítel. Nechce po tobě žádné směnky, ani žádné dohody, prostě se po pár minutách vynoří zpoza dveří, které vedou na dvůr za sídlem, kde jsou i stále a podá ti požadovaný obnos a hromádku oblečení.

Benedikt Tskilekwa

Vratislaw tě poněkud nakvašeně poslouchá, zatímco se mu snažíš omluvit. „Takže si šel do bytu muže, kterého pořádně neznáš. Netušíš, co vůbec je zač a přesto si bereš jeho rady k srdci. Nevím, jestli si tak naivní Bene, nebo prostě rád riskuješ.“ Zpraží tě Vratislaw nespokojeným pohledem.

„Anebo jsem naivní já… No, to je jedno. Dělej, jak uznáš za vhodné, ale mě do toho v tom případě netahej.“ Narovná se a zvedne z křesílka.

„Nic o těch jménech na rozdíl od našeho souseda netuším. Je to tvoje rozhodnutí, co uděláš. Myslím, že nejsnazší bude, že tuhle část prostě vynecháme. Budeme dělat, že ten rozhovor na lavičce se nestal. Ostatně psychologie není můj obor a ani farmakologie. Nejsem povolaný ti v tom jakkoliv pomoci. Potřebuji dostudovat, ne se nechat zatáhnout do nějakých šíleností s pochybnými sousedy, anonymními inzeráty a andělskými vidinami.“ Pohlédne na tebe s aristokratickou odměřeností, kterou prostě umí jen těch pár studentů ze Zahrad.

„Bene, jsi stále můj přítel, ale pokud se v tom hodláš zaplétat s naším sousedem a shánět podobné š… lidi po Jeruzalémě, je to jen a jen tvá věc. Jako kdyby si neměl už dost vlastních starostí.“ Zavrtí hlavou, než se rozejde ke dveřím z bytu.

„Tak pojď. Jestli budeš chtít, zastavíme u té redakce, jinak bych byl rád, kdybychom vyzvedli mé kufry, ať to stihneme do setmění.“ Ohlédne se na tebe, než společně vyrazíte ze schodů z bytu.

Sbíháte do přízemí tiše. Máš pocit, že se ti Vratislaw sem tam vyhýbá pohledem, ale možná je to prostě jen tím, že nemá důvod na tebe pořád koukat. Vyjdete ven a vidíte, jak se slunce začíná klonit k obzoru, který plápolá ohnivou září. Pokud se chcete stavovat do novin, budete to muset udělat teď, abyste to stihli.

Vratislaw vyrazí k hlavní třídě, kde není problém najít nějakou prázdnou drožku.

„Tak kam to bude mladí pánové?“ Skloní k vám zvrásněnou tvář kočí sedící na kozlíku a křivě se usměje.

„Kam si tady pán poručí.“ Ohlédne se na tebe krátce Vratislaw, než se bez dalších slov vyhoupne do vozu.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

„Ehm, nějak tak, aby si nás nevšiml. Dumah mě bude jistit.“ Odpoví Zerachiel Yesod, který viditelně také nemá příliš zkušeností s bojovou taktikou. Kamael, který do té doby vše tiše sledoval se narovná v ramenou a udělá nenápadný krok vpřed.

„Nejsnazší bude ho dostat co nejblíže k nám. Tím se omezí jeho povědomí o širším okolí a většina jeho pozornosti bude upřená na nás. Čím blíže bude u nás tím lépe. Samozřejmě nás to vystavuje možnému odvetnému útoku, takže musíme být připraveni. Oba dva.“ Pohlédne generál na Zerachiel, zatímco je jeho dikce strohá a direktivní.

„Samozřejmě nejvhodnější bude, když se této role ujme jeden z nás a ten druhý zůstane s odstupem u něj, aby mohl případně zasáhnout. Nebude dobré, abychom byli oba přímo v jeho dosahu. Myslím, že nejvhodnějším kandidátem budeš ty Zerachiel. K tobě má nejblíž a já jsem zároveň nejefektivněji schopen tě krýt v případě Luciferova útoku.“ Pokračuje Kamael, zatímco mu Yesod vděčně přenechal detaily celé akce. Viditelně se mu o něco ulevilo, a tak už jen svírá tiše schránu s nebeským artefaktem.

„To, jak to Zerachiel provedeš, bude na tobě. Já se budu držet za tebou. Nemusíš se bát.“ Kývne na tebe Kamael.

„Dobře, v tom případě, my se s Dumah ukryjeme zde. Je tu skalní převis, který nás bude dostatečně krýt.“ Ukáže Yesod na jedno místo, kde se na kus skály ještě zřítil kus starého chrámu, takže je pod kameny vytvořený vcelku prostorný úkryt, který můžete využít.

„Myslím, že bychom měli jít. Stejně nakonec budeme muset improvizovat. Pokud nejsou žádné další otázky…“ Přelétne vás Yesod pohledem zlatých očí, než pokyne krátce Dumah, aby se k němu přidala. „Hodně štěstí. Ať nás Otcova vůle provází.“ Řekne ještě krátce, než se s paní smrti vydá k vybranému úkrytu.

Kamael Dumah tiše sleduje a pokud se sama otočí, může vidět, jak se mu na čele táhne ustaraná vráska, kterou tak dobře zná. Ta nikdy nevěstí nic dobrého.

☩

Čas běží. Měsíc o něco postoupí na své nebeské dráze, když v tom se na nebi mihne stín a dolů se snese postava. Šestice stříbřitých křídel jako kdyby v měsíčním světle zářila vnitřní září. Má na sobě dlouhý plášť a přes hlavu přetaženou kapuci z pod které žhnou jeho oči a po ramenou mu spadají dlouhé prameny plavých vlasů. Na první pohled nevypadá ozbrojen.

Přistane několik metrů od Zerachiel s Kamaelem a shodí se kápi z hlavy. Je to skutečně on.

„Přátelé…?“ Osloví vás zvučným hlasem a povytáhne tázavě oblouk světlého obočí.

„Zerachiel?... Kamaeli? Tohle je… nečekané setkání.“ Prohlíží si vás pozorně, rty semknuté. Zerachiel na něm poznává, že se drží vůlí zpátky. Z náznaků vidí potlačované emoce, které bublají pod povrchem. „Čemu vděčím za takovou milou návštěvu?“ Narovná hlavu a věnuje vám milý úsměv.

☩

Zůstáváte v úkrytu. Tiše čekáte. Čas běží, když v tom uslyšíte hlasy. Především ten jeden, zvučný a melodický, který se k vám nese studenou nocí. Je hned jasné, že váš cíl je tady. Yesod odklopí víko schrány z jejíž útrob se vyvalí proudy bílé, ledové mlhy, která se stáčí jako zamotané stuhy naprosto odporujícím přírodním zákonům. Měsíční světlo se odrazí od stříbrného ostří, které se před tebou odkryje a tobě hned naskočí po celém těle husí kůže a nepříjemný pocit mrazení v zátylku. Z té zbraně jde strach. Opravdový strach o tvé vlastní bytí. Na zdobené čepeli si můžeš všimnout jednoduchého symbolu vpleteného mezi ostatní.

Ω

Na Yesoda Ostří konce také viditelně působí, ale nakonec se jeho prsty obtočí kolem jílce a ten nepříjemný pocit, kterým ta zbraň na tebe působila se vytratí. Alespoň tedy pro tebe, protože, když pohlédneš na Yesoda, jenž ve tváři viditelně zbledl, je patrné, že ta zbraň bude mít nějaký vliv na svého nositele. Yesod se lehce vykloní, aby vyhlédl na tu scénu a vyčkává na vhodný moment.

Starý přítel

„Omlouvám se pane doktore, ale to je tajné.“ Ušklíbnu se, když se vyptává na zvíře ze zoologické zahrady. Nějak nevěřím že by doktor pracující pro Edgara nevěděl, že se na nic nevyptává. Pokud by mu ovšem samotný šéf tajné policie nenařídil se vyptávat. Možná jsem paranoik ale nehodlám se nechat odstranit za běžnou konverzaci s neznámým doktorem. „Děkuji za ošetření, skvělá práce. O zranění budu pečovat přesně podle vašich pokynů. Budu se také snažit ze všech sil abych si odpočal.“ Řeknu mu nakonec, než se rozloučíme. Mluvím sice pravdu, ale sám moc dobře vím, že cesty osudu umí být hodně nevyzpytatelné.

Prohlížím si nevýrazné oblečení a jsem spokojen. Přesně tohle potřebuji. Neupoutat na sebe zbytečnou pozornost. To, jak mi sednou je bonus. Vlastně mě to vůbec nepřekvapí. Edgar zná mé míry a všechno ostatní o mé osobě. Beru to jako zprávu. Podívám se i po svých zbraních a pokud je nikde nenajdu nedá se nic dělat. Budu muset sehnat náhradní sadu. I kdyby mi je vrátili bude se hodit jí mít někde schovanou pro strýčka příhodu.

Oblečený vyrazím ven. Čím méně nápadná část Nového Jeruzaléma tím větší pravděpodobnost že se tam něco sktrývá. Tajná policie i zločinci si umí držet pořádek. Na rozdíl od nedůležitých míst, kde to kypí lidmi a pokud je tam zločin dá se vsadit o to, že to není ten velký a důležitý který obklopuje město jako mlžný opar. Moje radost, když Pascala vidím je velká. Naštěstí ho u destilerie nenechali. Poplácám koně a uleví se mi, že nemusím honit kočár. Vyšvihnu se do sedla a pobídnu ho, aby vyrazil.

Jak jedu ulicemi všechno mě bolí. Mám pocit, že tady můj neznámý krejčí trochu přestřelil. Připadám si až moc obyčejně na to abych jel na takovém zvířeti. Občas je těžké vyvážit to, aby nenápadnost seděla k nutným prostředkům. Mí teď u pasu meč a pistole vypadám doopravdy divně a budím přesně tu pozornost co nechci. Raději se spěchem dorazím do Samuelova domu. Tentokrát tam je a očividně si všiml mého příjezdu. Seskočím z koně a nabídnu mu pravici.

„Nějak jsem ztratil pojem o čase starý příteli.“ Řeknu po pravda a vlastně se divím že nijak nekomentuje, jak vypadám. „Vlastně jsem byl pryč včera od večera. Bylo to vcelku šílené. Neozval se můj otec nebo tak něco?“ Podívám se na něj zkoumavým pohledem. Kdysi jsme si říkali všechno. Hlavně ve válce. Sdíleli jsme naše strachy i touhy. To teď není tak lehké. Neřekl jsem mu o své nové práci ani o tom co se mi stalo. Měl jsem strach, že by si myslel, že jsem se zbláznil. Co mu říct teď? O mých vizích minulosti? O Elize a tím kým je? Těžko. Všechno by bylo moc komplikované a rozplést mé klubko lží je až moc komplikované. Zajímalo by mě, co si myslí o tom, co se mnou je. „Potřeboval bych dát vědět domů a najít nějakou výmluvu. Potřebuji rodinu ujistit, že jsem v pořádku a zároveň se neukazovat, dokud na tom nebudu lépe.“ Vysvětlím mu a ukážu na svůj očividně velice zubožený stav.

* * *
Předtím
* * *

Stojím, v rukách svírám štíhlé tělo zbraně a pohledem kloužu po okolo stojících ruinách starého chrámu. Nakonec se očima ovšem vždy zastavím u Kamaela se Zerachiel stojících naproti nám. Ve tváři mi sedí ten neměnný klidný výraz, avšak nemám z toho dobrý pocit. Z ničeho z toho. Vím, že tohle celé je špatně - neměli bychom tu být, neměl by tu přede mnou stát Kamael a už vůbec ne Zerachiel. Yesod se na stokrát může usmívat mile, ale nic z toho nezmění skutečnost jak kruté rozhodnutí učinil, když si vybral nás tři. Stojím tam a moc dobře vím, že od teď... Už to nikdy nebude stejné. A bojím se toho.

"Ano, rozumím," odpovím cherubovi tiše, když opakuje plán, který jsme vymysleli a dali dohromady. Stačí jen zmínka o "ostří konce" a pocítím nepříjemné zachvění klouzající po zádech dolů ke kříži. Smrt byla přirozená, součástí řádu světa tak, jak ho náš Otec stvořil. Ale ta zbraň, její moc... Byla špatná. Porušovala řád, protože nic na světě by nemělo být nadřazené koloběhu smrti a života, nic by jej nemělo navždy rozetnout a umlčet jakýkoliv z hlasů pějících tu tolik známou melodii.

Ukročím za cheruba, když promluví k rudovlasé dvojici. Pohled na krátkou chvíli zabodnu do jeho zad. A pocítím stejný nával smutku, rozhořčení i zlosti jako tehdy v jeho zahradách, v ten den, kdy nám oznámil, pro jaký úkol si nás vybral. V ten den, kdy vzal všechno to křehké, držící sotva pohromadě a roztříštil to jedinou dobře mířenou ranou na kusy. Nemám žádné otázky, a tak jen mlčím. Mé oči však opět vyhledají Kamaela a na okamžik mne prozradí. Všechny ty obavy, které ve mne dřímou. Strach a nejistotu, které by mi měly být cizí. Jsme vojáci. Plníme úkol.

"... musíme to udělat. Nemáme na výběr."

Opakuji si ta slova v duchu.

Nikdy jsme neměli mít na výběr. Posloucháme, protože k tomu jsme byli stvořeni. Tak je to správné. Vím to a nikdy jsem v plnění svých povinností nezaváhala. Avšak od toho dne, kdy jsme se střetli ze Ztraceným, od okamžiku, kdy... Kdy si Kamael vybral můj život navzdory své svaté povinnosti a byl za to potrestán... Už to nikdy nebylo stejné. Vytušila jsem Kamaelovy pochybnosti, stejně jako jsem cítila ty své, když jsem brala život tisícům smrtelným uprostřed pouště. A nyní jsme stáli zde. Opět neměli na výběr. A znovu... Nevěděli proč.

Sklopím hlavu a úsměv, který se usadí na mých rtech je neveselý.