Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

„Já vím.“ Usměje se na tebe lehce Samuel a v očích mu rozpoznáš na chvíli poněkud ustaraný výraz. Nic ale dalšího neříká. Nezjišťuje. Nevyptává se.

„Hmm, zapadlejšího? Možná bych pro tebe měl jeden tip. Je to kousek od přístavu, ale v té klidnější části města. Není to nic zaplivaného a umějí tam být… diskrétní.“ Odkašle si lehce, ale už nevysvětluje, jak a proč zrovna tohle on ví. „Je to na Trigon Row. Je to tedy o něco menší hotel než ty obrovské v centru města, ale zase se tam dá domluvit. Tak, pokud by si chtěl…“ Nechá svá slova vyznít do ztracena, než pokračuje v cestě, aby ti zařídil vše potřebné.

Skutečně to netrvá dlouho a za chvíli je zpátky se všemi slíbenými věcmi. Vezmeš si papír a psací pero a začneš psát. Tvůj rukopis je trochu kostrbatý, jak ti do ruky proniká i po tom všem jemný třes. Jindy by to bylo skoro nerozpoznatelné, ale při psaní se musíš opravdu soustředit, aby byla každý klička a vlnka tak, jak by měla být. Samuel tam stojí a trpělivě čeká.

„Takže jaká je historka pro mou stranu?“ Zeptá se tě, když konečně dopíšeš a počká buďto na tvé vysvětlení, případně pokud mu umožníš nahlédnutí do dopisu. „Takže ještě ty peníze.“ Vytáhne obálku s patřičným obnosem. Jsou v ní jak drobné mince, tak i papírové bankovky. Vypadá to, že to bude zhruba tolik, kolik sis poručil, alespoň tedy na první pohled, pokud to nehodláš přepočítávat.

„Dobře, beru tě za slovo Jacobe.“ Ušklíbne se Samuel. „Hlavně se ale dej prvně do kupy.“ Poplácá tě lehce po paži a je vidět, že do toho nedává všechnu sílu. Je si vědom, že budeš zraněný, ale neví kde, takže k tobě přistupuje opatrně. „Doporučuji si ale zavolat drožku. Je to docela daleko na půlnoční procházky.“ Pobere si zpátky zbytek věcí, které mu zde necháváš a chytne kliku ode dveří. „Tak se drž příteli.“ Kývne na tebe na rozloučenou, než se dveře zavřou a ty osamíš.

Najít drožku v tuto hodinu je trochu problém, ale na hlavních třídách je pár osvědčených míst, kde vždy nějaká stojí. V tuhle chvíli to bude asi jediné vhodné řešení, pokud se nechceš do hotelu po zbytek noci plahočit a ještě riskovat, že si potrháš stehy. Klimbajícího drožkáře zachumlaného v těžkém plášti sice musíš trochu nevybíravě vzbudit, ale aspoň máš odvoz.

Trigon Row je skutečně nedaleko přístavu. Na moře odtud vidět není. To bude ještě tak půl hodiny cesty, ale omšelost budov a občasná skladiště vtěsnaná mezi pouliční zástavbu jasně naznačují, že tady touto oblastí bude protékat množství zboží. Drožkář zastaví před patrovou budovou, která je vyvedená v podobném stylu jako většina okolní zástavby. Plynové pouliční lampy osvětlují prázdnou a v tuto chvíli tichou ulici. Je patrné, že v přízemí se v jednom z oken hotelu, nebo spíše hotýlku, svítí.

Benedikt Tskilekwa

„Ah, ta matematika. No, nevím, jestli to dneska stihneme. Snad zítra.“ Odpoví ti Vratislaw, zatímco vás drožka veze směrem k Heinzově laboratoři.

„Jo… myslím, že dnešní den jsme toho stihli až až. Některé věci bude lepší nechat na jindy.“ Zahledí se Vratislaw z okénka, za kterým ubíhají jeruzalémské ulice. Pravidelný zvuk kopyt dopadajících na dlažbu, občasné zavrzání odpružení kol kočáru, když najede na nějakou nerovnost a tiché, skoro slyšitelné broukání od vozky. To je jediné, co slyšíte v kočáru v tuhle chvíli. Vratislawovi.

Zanedlouho už okolí poznáváš. Jste zpátky v okolí univerzity a potažmo laboratoře. Drožkou je to skutečně jiné cestování než pěkně pěšky. Drožka s vámi zastaví před známou budovou. Vratislaw zaplatí drožkáři příslušný obnos a ten zase popožene koně a vyrazí na další štaci.

„Tak jdeme.“ Kývne Vratislaw k vchodu do budovy a vyrazíte. Vrátný je opět na svém místě a jen na vás zabručí cosi nesrozumitelného, co mělo být nejspíše pozdrav. Vyjdete do patra, kde už je laboratoř. Nikde není nic ohořelého a ani zde neprochází policie, která by tu po někom pátrala. Je tu prostě klid.

Otevřeš dveře, za kterými stojí Vratislawovy kufry. Jsou na stejném místě, kde jste je před tím nechali. Ihned si ale všimneš, že v laboratoři se svítí a na druhém konci zahlédneš pohyb. Heinz tu nejspíše bude, ale vzhledem k tomu, že jste sem proklouzli nenápadně jako myšky, nevšiml si vás. Evidentně je plně ponořený do práce.

Vratislaw ti nakukuje přes rameno. „Vezmeme ty kufry?“ Šeptne a rozhodnutí, zda se chceš s Heinzem nějak bavit, nechává už na tobě. Viditelně je připraven se pro ně prostě natáhnout a pak je odtud odvléci jak nejtišeji to s těmi jak kráva těžkými bagážemi půjde.

Vše vypadá, že běží podle plánu. Mám z toho rozporuplné pocity, přesto nedovolím ničemu z toho, aby se mi odrazilo ve tváři. Sleduji okolí soustředěným pohledem, byť ostří té strašlivé zbraně neustále přitahuje můj pohled a jen živí sílící znepokojení z celé té situace. Přesto, když na mě Yesod kývne, poslušně jej následuji - jakkoliv si na okamžik připadám hrozně. Jenže vlastní myšlenky vždy utne ta jedna jediná věta - nemáme na výběr. Následuji cheruba tak jako mnohokrát předtím Kamaela, stále kolem nás držím aureolu naprostého ticha. A pak se to stane. Ten okamžik. Ta chvíle. Yesod máchne křídly a vznese do vzduchu - doslova vyletí do toho jednoho jediného útoku. Vystřelím za ním. Na jazyku cítím nepříjemnou hořkou pachuť.

... stane se to tak rychle...

Yesod mine.

Přistanu na zemi, koutkem oka zachytím rychlý Kamaelův pohyb směrem k zápolící dvojici. To už ve mne sepne instinkt. Krýt ho. Vždy. Za jakékoliv situace a...

♪♫♫♪

... návrat z nočního ukřičeného Damašku do tichých ruin je šok. Stojím. V ruce svírám zbraň, kterou jsem se ještě před tím vším chystala zaútočit a srdce mi buší, tluče na poplach. Hořkosladká vzpomínka na setkání, které se nikdy neodehrálo mi stále rezonuje myslí. Všechno to... Všechno náhle do sebe zapadne tak hladce až mne děsí, že jsem to neprohlédla předtím. Rozechvěle se nadechnu. Stokrát se mohu hněvat, že nás Lucifer obelhal, ale... Byli jsme to my a bylo to pro nás skutečné. O to silněji mnou ty dozvuky rezonují.

Pohledem rychle sklouznu po okolí. Yesod! Yesod... Z jeho těla ční Luciferův meč. Nehýbe se. Zlatá krev zdobí stébla trávy a já při pohledu na jeho tělo cítím... Ne, lítost ne. Ani žal. Ani smutek. Ale výčitky. Kdybych ho zastavila, neumožnila mu takhle zaútočit, kdybych dala najevo kteroukoliv z pochybností týkajících se ohledně té zbraně v okamžiku, kdy ji přede mnou vyndal ze schrány... Bratře... Bez něj bych tu možná už nebyla. Byla jsem mu zavázána. A přesto...

Prudce se otočím po hlase směrem k Luciferovi. Zbraň ho zasáhla, přesto tu s námi stále je. Sedí. A v ruce drží ostří. Hruď se mi sevře, byť jen na okamžik. Očima rychle sklouznu po Zerachiel ke Kamaelovi. Na jeho pokyn čekám. Na jeho... Cokoliv. Pokud zaútočí, budu ho následovat, pokud ne... Do tváře mi pronikne bezradnost.
"Odlož tu zbraň, Lucifere. Ta moc ti nepatří do rukou. Nikomu z nás," vyhrknu v tom náhlém popudu a rozrušeně mávnu dvojicí velkých křídel, které se kolem mne rozpínají do stran. Ostří konce by mělo být navždy zapomenuto, ztraceno. Použít ho bylo rouhání. Mé myšlenky se jako na povel poplašeně rozeběhnou do všech směrů. Co se stane, když se vrátíme zpátky do Zlatého města bez Yesoda? Bez ostří? Bez splnění našeho úkolu. Co... Co Tribunál udělá? "... prosím," vydechnu naléhavě.

Proč nad tím vůbec přemýšlím? Všechno by mělo tak jasné...

... ale není. A to vědomí mne mučí.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Naprosté ticho obklopí dvojici ukrytou pod skalním převisem, zatímco vyhlédnou, aby měli možnost vidět, co se to tam přesně děje. Ano, je tam. Lucifer přišel na Zerachielinu výzvu. Dokonce se zdá, že je sám. Ať se rozhlížíte jakkoliv, nevidíte nikde žádný pohyb, ať už na zemi nebo na nebi. Jediné, co v tuhle chvíli tak vybočuje z tiché nehybnosti, je trojice před vámi. Ano, stojí na vhodně zvoleném místě. Vybrali jste jej dobře. Vaše cesta bude i odtud od převisu z větší části krytá několika kamennými zbytky starého chrámu, jenž vám poskytnou dostatečný úkryt, pokud se vaším směrem snad stočila serafínova pozornost. Prozatím to ale tak nevypadá. Dvojice, kterou jste tam nechali, plní svůj úkol viditelně skvěle. Yesod se na tebe otočí, a i když je ve tváři nezvykle bledý, pokusí se na tebe povzbudivě pousmát a kývne. Je čas vyrazit.

☩

Společně s generálem hledíte na vysokého muže před vámi. Je to on a také trochu není. Už jen samotná ostražitost, kterou má vepsanou v napjaté tváři, je něco pro vás zcela nového. První část plánu vyšla. Teď je třeba přistoupit k druhé. Tvůj pohled se setká s Kamaelovým, který ti kývnutí oplatí drobným, skoro postřehnutelným pohybem. V chladném měsíčním světle působí teď více než jindy jako nehybná socha.

Vykročíš k Luciferovi. Který na tebe upře svůj pohled a jen nakrčí lehce rty při tvých slovech, zatímco se blížíš k němu. „Skutečně? Tak najednou?“ Stočí pohled krátce ke generálovi, který jen semkne rty a také udělá pár kroků vpřed ruce zvednuté v mírumilovném gestu.

„Některé věci musíme vyřešit Lucifere. Jsem tu jako její doprovod, ale samotného mě zajímá… Proč?“ Zeptá se Kamael, zatímco ty už stojíš kousek od Lucifera. Neustoupil. Nechal tě k sobě dojít natolik, aby ses ho byla schopná dotknout a nebo i efektivně zaútočit.

  ☩

Blížíte se. Není to až tak daleko. Místo jste vybrali vhodně tak, abyste k cíli neměli až tak dlouhou cestu. Čím delší prodlevy, tím je větší šance, že se něco pokazí. Yesod se obratně prosmýkne kolem posledního z balvanů, který vám nabízel kryt a už je to jen několik metrů. Ještě naposledy se ohlédne po tobě a kývne, než se mu ze zad vynoří šestice křídel, kterými mohutně ale naprosto neslyšně máchne a vystřelí těch pár metrů vpřed tak rychle, až se z něj stane jen rozmazaná šmouha.

☩

„Za tebou. Na druhé hodině. Yesod má to ostří, je s ním Dumah. Neuslyšíš ho.“

Zašeptáš za slova a Lucifer jen semkne rty, natočíc hlavu lehce na stranu, aby si odkryl lepší výhled směrem, kterým říkáš. Když v tom se prudce pohne. Ty sama vidíš, jak se zpoza něj neslyšně mihnou bílá křídla. Yesod zaútočil rychle. Ačkoliv se cherub vždy tvářil, že boji příliš neholduje, stále jste měli všichni za sebou nějaký bojový výcvik. Vaše nesmrtelné životy vám k tomu nabízely dostatek prostoru. Lucifer ale zaregoval rychlostí blesku a uhnul se do strany, takže čepel nezajela přímo do jeho hrudi, jak byl útok mířený. Nevědět to, nebo mu říci špatný směr, situace by byla jistě jiná. Možná už i vyřešená. Věci se daly do pohybu a z poklidné chůze najednou přešly do sprintu.

Kamael se odrazil, aby se vrhl do boje, zatímco Lucifer chytil Yesoda za zápěstí ruky, která svírala ostří. Nevyhnul se mu nakonec zcela. Blyštivá čepel mu zajela do ramene. Naprosto hladce, jako kdyby kůže, svaly ani kosti nekladli žádný odpor. Lucifer vykřikl.

Světem kolem vás najednou pronikl světelný záblesk.

Serafín pevně svíral Yesodovo zápěstí a přetlačujíc se pomalu vytahoval čepel ze tvého těla, zatímco se z rány řinula krev.

Další záblesk… který tentokrát pohltil celý váš svět…

☩

Probíráte se a uvědomujete si, že nejste v Damašku, kam jste vyrazili trávit čas se starým přítelem. Konečně si vzpomínáte na to, co se vlastně dělo před pár okamžiky. Připomíná vám to samotná noční planina posetá kamennými ruinami. Jste zpátky. Zpátky na místě, kde jste měli zabít Lucifera.

„Zatleskal bych přátelé… ale nemůžu.“ Ozve se ze strany trochu přerývavě známý hlas. Sedí předkloněný na jednom z kamenných sloupů převrácených v trávě. Dlouhé vlasy mu spadají kolem tváře, kterou tak kryjí jako nepropustný závoj. Jeho hvězdný bílý meč, jehož čistá záře protíná temnotu, je zabodnutý v zemi nedaleko… Ne, v zemi ne. Vysoká stébla trávy se vlní kolem těla. Nehybného těla, z kterého vytéká zlatě se lesknoucí krev. Na nebi se stahují těžká mračna, snad jako kdyby chtěly oplakávat padlého Nebes. Stojíte tu jen tři. Vy, co jste byli v Damašku, ale současná scéna zanechává v ústech nepříjemnou pachuť. Zerachiel cítí na hrudi silnou horkost a zlatý přívešek jako kdyby doslova vibroval.

„Hmm? Hledáte tohle?“ Zvedne těžce jednu ruku, ve které se zaleskne zbraň, kterou znáte. Ostří konce.

Plány v běhu

„Děkuji příteli, tohle máš u mě. Neboj se o mě. Není tak lehké mě zabít. Však víš.“ Usměji se na něj. Nesedí to úplně s historkou, kterou jsem otci vyprávěl při odchodu z klubu, ale to zase tak nevadí, plány se můžou měnit. Vlastně mi to dává dobrou výmluvu, pokud mě uvidí se zbytky zranění. Veteránské večírky se často zvrhnou ve rvačku. Jsme zvyklí se prát a po pár skleničkách vyplouvají na povrch věci ze zákopů. Stačí jediná nevhodná poznámka nebo neuctivost a korbely létají vzduchem. Sice se takovým věcem snažím vyhýbat, ale vymluvit se na to dá dost dobře.

„Víš, že některé věci je lepší nevědět.“ Řeknu, když stojíme u Pascala. Vím, že chápe. Po tom, co jsme spolu zažili prostě chápe. Jsou věci, které potřebují ven a ty které musí zůstat uvnitř dokud není čas. Skutečný přítel se pozná v tom, že občas nenaléhá i když vidí, jak ten druhý jede po sebedestruktivní skluzavce do pekel. Prostě se snaží nenápadně brzdit a čeká na moment kdy bude moc pomoci. Jenže tady to není tak že bych se celé večery válel v opiových doupatech, to doopravdy ne. Jen se občas ptám, zda by to nebylo mnohem víc přijatelné než to, co doopravdy dělám. „Neboj, zvládnu to. Nejde o nic nezákonného nebo tak něco. Prostě jen musím dořešit nějaké věci které se tu vyrojily od doby mého návratu.“

Potom co mluví dál musím uznat, že jeho pomoc je nedocenitelná, neptá se, nevyzvídá ale doopravdy se snaží pomoci, činem i nápadem. Přemýšlím o jeho slovech a vím že má pravdu. Budu muset vymyslet něco proč se vydávám na tak dlouhou dobu pryč z domova, a to není zrovna snadné.

„Sám víš že občas je víc třeba se starat o vybavení než o samotného vojáka. Mě se může stát spoustu věcí, ale u Pascala bych nepřipustil, aby mu bylo ublíženo.“ Poplácám koně po mohutném krku.

„Děkuji ti, anonymita se bude hodit. Nechci, aby mě takhle moc lidí vidělo nebo se to dostalo k otci. Bude lepší něco zapadlejšího.“ Kde se ale třeba budu moci setkat i s Agnes. Pak mu vypočítám, kolik budu asi potřebovat. Na ubytování, jídlo, a nakonec si v hlavě přihodím cenu za novou výbavu bez které doopravdy fungovat nechci. Vím, že to není málo peněz, ale vždy jsem mu částky vracel do posledního šekelu a nehodlám na tom nic měnit. Kdybych prostě mohl domů je to snadné. Takhle to bude muset pár týdnů počkat. „Moc ti děkuji.“ Dodám na závěr a myslím to zcela vážně.

Zatímco je pryč napadne mě i plán který by měl fungovat. Vlastně by mohl fungovat dost dobře. Otec sám říkal že bych se měl vydávat víc do společnosti a občas se chovat jako normální člověk mého věku a postavení. Hlavně od té doby, co začaly naše večery v knihovně. Navážu na historku o tom, že můj přítel potřebuje pomoc se vyrovnat s věcmi co ho potkali za války. Proto jsem ostatně i včera odešel… vlastně předevčírem. Čas kolem mě doopravdy letí záhadným tempem…

„Drahý otče,

omlouvám se za to, že jsem nedal včas vědět. Situace je komplikovaná. Potřebujeme uklidit Samuela z města, aby se trochu vzpamatoval a přišel na jiné myšlenky. Pojedeme na venkovské sídlo našeho přítele z války. Nemusíš se o mě bát. Však mě znáš. Týden či dva tam pobudeme, dáme ho do pořádku a volný čas budeme trávit lovem nebo aktivitami hodnými mladých mužů. Není třeba mít strach. Pokud mě, jakkoliv budeš potřebovat kontaktovat stačí poslat zprávu do Samuelova sídla. Jeho zaměstnanci už se postarají o to, aby byla na venkov doručena. Těším se domů. Pozdravuj matku.

S láskou,

tvůj Jacob“

Zdvihnu brk od listu a přejedu očima text. Není to dokonalé, ale mělo by to zabrat. Vysuším papír, složím ho a podám svému příteli.

„Děkuji ti moc. Pošlu ti přesnou adresu, kde budu. Kdyby se někdo z rodiny ozval klidně to tam přepošli. Neboj se. Všechny tvé výhrady pokryju. Tohle máš doopravdy u mě. Doufám, že jednoho dne se sejdeme u skleničky bourbonu a budu ti moc vyprávět všechno co se teď děje.“ Usměju se na něj. Pak je čas se převléct. Schovat si váček s penězi, aby nebudily přílišnou pozornost a připravit se na odchod. Nechám si zavolat kočár. Obyčejný a ošuntělý. Vyberu hostinec, který se nachází dál od šlechtických částí města. Něco, co není přehnaně drahé, ale zase je tam klid a neodejdu obalený štěnicemi a blechami. Takový je rekonvalescenční plán.

„Moc pro mě tvá pomoc znamená.“ Rozloučím se s ním, než vyrazím do ulic. Do rána se dám dohromady. Pak přijde čekání a rozmýšlení. Kontaktování Agnes a Cass. Její jméno se mi v hlavě pořád motá. Víc, než mě vlastní. Je strašně divné je obě mít v jediné větě. Jak se ale říká… ráno je moudřejší večera. Potřebuji spát. Potřebuji se dát dohromady a pak udělat cokoliv proto abych vystopoval co se v tomhle zatraceném městě děje.

Bože, odpusť nám naše hříchy,

neboť nevíme, co činíme.

Otázku mi nakonec zodpoví Kamael. Zatímco mluví, pozorně na něj hledím. Přemýšlím o jeho slovech – těch současných i těch, které pronesl předtím – a lovím z nich náznaky toho, co se mu honí hlavou, ale vždycky narazím na masku klidného a rozhodného generála. Nic neřeknu, jenom přikývnu. Prý se nemusím bát. Jak bych se mohla nebát, když… jsou sázky tak vysoké…

Ať nás Otcova vůle provází, řekne cherub a já s povzdechem opřu hlavu o sloup čnící nad troskami rozpadlého chrámu. Jak víme, že je zrovna tohle Jeho vůle? Jsem si dobře vědoma toho, že už jenom pomyslet si něco takového je rouhání, ba dokonce důvod, proč bych tady neměla stát. Ještě nedávno bych úkol přijala bez zaváhání, bez zdlouhavého přemýšlení, zda je to tak správné, či zpytování svědomí, čistě protože takový byl náš úděl. Proto jsme byli stvořeni. Nebo ne? Chybí mi jistota, díky níž každý krok obklopuje neomylná zlatá záře. Ani se nesnažím zadusit rozbouřené emoce. Potřebuji je cítit. Vnímat. Nechat se jimi vést… protože to my si poneseme hřích, kterého se dnes dopustíme, to my s ním budeme muset žít. Nebo zemřít.

Potemnělým pohledem vyprovodím Dumah, která cheruba následuje do krytu, než s Kamaelem zůstaneme zdánlivě sami. Tolik bych si přála najít slova, klidně i ta nesprávná, jakákoliv, jimiž bych vyjádřila, jak… strašně je mi to líto. Měla jsem s ní promluvit. Ani nevím, co bych jí svěřila. Možná všechno, možná nic, avšak ze všeho nejvíce lituji toho, že jsem se o to ani nepokusila. Stáhla jsem se do sebe, do vlastních pochybností a obav.

Minuty odkapávají a mění se v hodiny. V duchu zápasím se scénáři všeho, co se může pokazit. O co všechno by nás mohlo rozhodnutí Tribunálu připravit tentokrát. Ani nedoufám, že by nepřišel. Vím, že přijde… a tak mě nepřekvapí, když se v záři měsíce mihne povědomý stín, jenom na okamžik zavřu oči a vydechnu. Poslední chvíle klidu. Raději bych byla kdekoliv jinde na světě než tady. Tohle nemůže dopadnout dobře.

„Lucifere…“

Do oslovení mi toho prosákne víc než bych ráda, až se musím zarazit a zkrotit všechno, co se ve mně pohnulo. Tisíckrát jsem si tuhle chvíli přehrávala v mysli, tisíckrát jsem se snažila odhadnout, jak asi proběhne, ale nikdy jsem nedocenila, že… vidět ho… obzvláště pak teď… bude ještě těžší, než jsem čekala. Náznaky toho, co se odehrává pod úsměvem, mě ponoukají k němu přistoupit a dotknout se ho. Být tam pro něj ve chvíli, která mu zlomí srdce. Prohlédne mě stejně snadno jako já jeho? Těžko by mohl přehlédnout naléhavost zračící se mi v očích. Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy Tribunál vynesl svůj rozsudek, a přece některé věci zůstaly stejné. Možná mě to dokonce překvapí. Možná jsem čekala, že to už vážně nebude on a že v jeho tváři spatřím Lháře nebo prvního Padlého, kterékoliv z přízvisek, kterými ho teď označuji, ale… nacházím tam jenom jeho. Lucifera.

Kamael stojí blízko, přesně jak slíbil, a mně dochází, že jsem dovolila tichu, aby se sneslo nad chrámem. Je mým úkolem ho rozetnout. Zodpovědět otázku, čemu Lucifer vděčí za takovou milou návštěvu, jakkoliv se mi příčí uchýlit se ke lžím a polopravdám. Naposledy se ohlédnu. Věřím ti, kývnu Kamaelovi, než vykročím.

„Jak jsem psala,“ přinutím se začít, přičemž nakloním hlavu do strany a kratičce se odmlčím; než by však stačil něco říct, pokračuji: „chtěli… jsme s tebou mluvit. Hodně jsem přemýšlela o tom, co jsi za ty roky říkal. O svobodné vůli. O tom, proč nám ji Bůh daroval. O nespočtu rozhodnutí, které dláždí naši cestu. Slyšela jsem tě o tom mluvit nejméně stokrát,“ pousměji se smutně, „a přece jsem to nechápala. Chci pochopit, co... se s tebou stalo...“

Zastavím kousek od něj. Kdybych natáhla ruku, dotkla bych se ho. Jak zvláštní vliv na mě vždycky měl… dokonce i teď se mi pod kůži vkrádá klid a rozhodnutí, s kterým jsem zápasila od chvíle, kdy nám Yesod řekl o té zbrani, konečně začíná dávat smysl. Odhodlání sílí. Vím, co musím udělat. Nezbývá moc času. Pár minut, možná dokonce vteřin… než se celé tohle strašlivé divadlo na pomezí života a smrti dá do pohybu.

„Za tebou. Na druhé hodině,“ hlesnu co nejtišeji, krytá jeho tělem, přičemž dlaní sklouznu na rukojeť meče a připravím se tasit. „Yesod má to ostří, je s ním Dumah. Neuslyšíš ho.“

Pokud je to hřích, tak ať. Ve jménu Nebes jsem toho vykonala tolik a tíhu svých činů si ponesu jenom já, ale tentokrát… tentokrát toho žádali příliš. Nedokážu si vybrat svět bez Lucifera, natož pak svět, v kterém Lucifer nikdy neexistoval. Copak by si Bůh opravdu přál vymazat nejjasnější hvězdu nebes, svého milovaného syna? Copak Lucifer nebyl stvořen přesně takový, jaký je? Copak by to mohlo být správné? Není. Nemůže být. Nevěřím tomu. Nechci tomu věřit. I kdyby byla pravda všechno, co se o něm teď říká, neuvěřím tomu.

Mlčky poslouchám tu strohou výměnu upřesňující náš... Plán. Zní to hrozně. Děláme přesně to, k čemu jsme se nechtěli snížit - k využití Zerachiel. Avšak v této situaci již není příliš na výběr a Kamael má pravdu. Špatný pocit, který z toho celého mám jen zesílí, ale nechám si své pochyby pro sebe. Jako obvykle. Očima kmitnu k Yesodovi, který rozhovor ukončí a kývne na mne, abych ho následovala. Setrvám na místě o okamžik déle než je nutné - pravdou je, že se mi s cherubem nechce nikam odejít a schovat se.

Neřeknu nic, žádné popřání štěstí ani vyslovení přání, aby byli opatrní. Žádné ujištění, že to dobře dopadne. Nic z toho mi nejde přes rty. A tak jen pohnu hlavou v odpovědi na otázku, kterou nikdo nevyslovil a rozejdu se za Yesodem. Přesto se neubráním ještě jednomu ohlédnutí přes rameno. Kamaelova tvář mne jen utvrdí v tom, co už dávno moc dobře vím.

* * *

Čas pomalu protéká mezi prsty a jakkoliv mi nikdy čekání nevadilo, dnes mi to připadá snad jako celá věčnost. Setrvávám v takřka nehybné pozici podobna spíše soše než čemukoliv jinému. Oči mám zavřené, o to lépe ovšem vnímám zvuky doléhající k našemu úkrytu zvenčí. A pak... Zaslechnu je - stejně jako Yesod. Luciferův hlas okamžitě poznám a na krátkou chvíli ucítím nepříjemný pocit kolem žaludku. Přišel. Napůl jsem stále doufala, že se neobjeví, že celé tohle... Bude k ničemu. Ne, nebylo by to řešení situace, ale znamenalo by to odklad.

Yesod bez varování otevře víko schrány, kterou měl celou dobu u sebe. Strnule sleduji provazce mlhy splétající se do stužek, pohledem kloužu po čepeli opaleskující se v měsíčním svitu. Nikdy jsem nic takového neviděla ani necítila - dokonce ani při pohledu na Ztracené. V ústech mám náhle sucho a pocit klouzající po zátylku je nepříjemný - cizí. Jsem Paní Smrti, přesto to, co z té zbraně cítím nemá se soumrakem živých nic společného. Tohle je konec. Uvnitř té zbraně dřímá nicota, opravdová, děsivá, neměnná.

Aniž bych si to uvědomila, odtáhnu se od Yesoda tak daleko, jak mi to úkryt dovolí. Co by se stalo, kdyby mne tou zbraní poranil? Zmizela bych? Přestala bych existovat v daném okamžiku nebo... Nebo by mne to vymazalo... Jako bych nikdy nebyla? Z té představy mi je úzko a do duše se vkrádá stín sychravého podzimu.
Jakmile cherub zbraň sevře ve své dlani, zmizí to. Přesto... Něco uvnitř mne se hne. Sevře a už nepovolí. Nevím, zda v tu chvíli cítím větší odpor k té zbrani nebo tomu, jež jí vládne. Tomu, kdo ji chce použít a vykonat nemyslitelné. Zničit dílo našeho Otce. Tohle... Nebylo správné. Vrať ji zpátky, Yesode, schovej tu zbraň. Nemusíme to udělat takhle, víš to, cítíš to, musíš... Si to uvědomovat. Nahlas ovšem neřeknu nic z toho, zatímco zabodávám pohled do cherubových zad. Není to správné, Yesode. My nesmíme rozhodovat o tom, kdo má a nemá existovat... My ne. My jsme jen nástroje a těm do rukou nepatří tahle moc.

Nadechnu se. Mám ta slova na jazyku.

Namísto toho nás ovšem nechám obklopit absolutním tichem, zatímco se opatrně přesunu vedle Yesoda, abych mohla také vyhlédnout ven. Očima opět zavadím o ostří té strašlivé zbraně a nakonec i o profil tváře cheruba. Je bledý, z obličeje jako by mu vyprchal život.

Yesode... Ještě pořád je čas.

Jacob White

„Hmm, vypadáš na to.“ Ušklíbne se Samuel. „Nevím, co si dělal Jacobe, ale nemusíš se bát. Došel mi dopis od tvého otce, to ano, ale vyřešil jsem to. Přesně, jak jsme se před tím domlouvali. Myslí si, že se do Jeruzaléma vrátila část tvé staré jednotky, tak se jim věnuješ, aby si pobyt zde patřičně užili, poté co si mi laskavě pomohl s nějakými neodkladnými záležitostmi. Jsem rád, že když jsem tě takhle kryl, že tě nenašli v nějaké škarpě u cesty. Ještě bych měl oplétačky s policií.“ Odfrkne si, ale vidíš, že ti nic nevyčítá. Spíš jen konstatuje a má pravdu. Kdyby si při svém výkonu povolání zemřel, byl by to skutečně Samuel, za kým by šla policie jako jedním z prvních.

„Šílené? Hmm? A podělíš se?“ Povytáhne tázavě obočí a dojde k tobě a Pascalovi, kterého poplácá. „Aspoň, že ten nevypadá tak zvalchovaně.“ Usměje se na koně, který jen rozhrábne kopytem slámu v boxu. Samuel na tebe zvědavě hledí, ale nenaléhá.

„Hmm, můžeš jim tu nechat dopis. Pošlu ho ráno. Možná se vaše uvítací oslava trochu protáhla… Ovšem, nevím, jestli je tohle historka, která vydrží na tak dlouho, aby ses dal do kupy. Minimálně co znám tvého otce, moc se mu nebude líbit představa, že jeho syn pár týdnů jen tak popíjí po Jeruzalémě a kdo ví co ještě, aniž by se ukázal doma. To zavání skandálem. No, příteli… Ty sám víš, co na něj nejlépe zabere a tobě způsobí co možná nejmenší problémy. Zprávu každopádně předám.“ Ušklíbne se viditelně potěšený, že to je něco, co už dostal ze zad a je to opět na tobě.

„Nechal bych tě tady, ale… počítám, že potřebuješ trochu větší anonymitu. Nepřemýšlel si o nějakém ubytování v jedné ze zapadlejších čtvrtí? Prostě menší byt na týden, dva. Odpočineš si. Dáš se do kupy a pročistíš si hlavu.“ Pokrčí Samuel ležérně rameny, zatímco se otočí a vydá se k východu ze stáje.

„Počkej pak na mě tady u zadních dveří. Donesu ti tvoje oblečení a něco k psaní. Předpokládám, že budeš chtít založit. Kolik?“ Zastaví se na půl cesty ke dveřím a pak jen souhlasně kývne. Je vidět, že Samuel je skutečně přítel. Nechce po tobě žádné směnky, ani žádné dohody, prostě se po pár minutách vynoří zpoza dveří, které vedou na dvůr za sídlem, kde jsou i stále a podá ti požadovaný obnos a hromádku oblečení.