Andor.cz - Dračí doupě online

A tak tam stojíme. Přítel proti příteli, sestra proti sestře. Sousoší čtyř postav, čtyř přátel, kteří ještě před pár minutami seděli pod mohutným stromem v Damašku a sdíleli spolu mnohem více než jen okamžik pod noční oblohou. Ale to je pryč - ztraceno v nenávratnu a pohřbeno pod vším, co se mělo stát, ale nestalo se. A už nikdy se nestane. Zerachiel promluví a já si přeji, aby pro jednou mlčela, byť stojí na mé straně. Ani ona nechce boj, ke kterému se schyluje, avšak bude se ho účastnit, pokud to bude nevyhnutelné. Jí a Luciferovi nevěnuji už nic víc než letmý pohled. Škody už napáchali dost a já... Já už jsem tak unavená z toho nakládat na svá ramena cizí břemena. Jediné na čem mi záleží... Je Kamael.

Oplácím mu jeho pohled, trpělivě vyčkávám rozhodnutí, které musí učinit jen a jen on. Oheň na meči vzplane, avšak ten všeničící žár v jeho tváři pomalu vyhasíná na znamení kapitulace. Slovy se nedá popsat jak moc se mi uleví, když se mnou tiše souhlasí. "Děkuji, Kamaeli," hlesnu tiše a tváří se mi mihne smutný úsměv. Dnes se mi podařilo oddálit nevyhnutelné. Ne tomu zabránit. Uvědomuji si to, ale to... To mi pro tuto chvíli stačí.

Kamael vykročí pro Yesodovo tělo, když ke mne promluví Zerachiel. Osloví mne a já k ní natočím tvář, mé oči vyhledají její. "Lítost vždy přichází příliš pozdě, sestro. Ale děkuji ti za tu cennou lekci, zdá se, že jsem ji potřebovala," odpovím hlasem, který takřka postrádá intonaci a slovy, kterými toužím zranit stejně jako ona ublížila mě. Odvrátím od ní pohled, od ní i od Lucifera. Kamael drží Yesodovo tělo v náruči, mrtvé a nehybné... Zasloužil si to za své rozhodnutí? Možná to tak mělo být, od okamžiku v altánu to celé směřovalo jen a jen k této chvíli, k tomuto hořkému okamžiku.

"Domů..." zopakuji po Kamaelovi a vůbec poprvé to slovo v mých ústech zanechá nepříjemnou pachuť.

Přesto bez zaváhání prudce máchnu křídly a neslyšně vystřelím do vzduchu za generálem.

Vstříc Zlatému městu i naší nejisté budoucnosti.

Benedikt Tskilekwa

„Ne, o té dívce nic dalšího nevím.“ Zavrtí hlavou Heinz, kterého se tohle téma viditelně nedotýká tak silně jako tebe. Není to příliš uspokojivá odpověď, ale je to odpověď. Je vidět, že tady se nic nového nedozvíš. Vydáte se tedy s Vratislawem zpátky dolů do přízemí a pak drožkou zase do nového bytu. Tedy… domů.

„To teda. Dneska se i to jedno patro počítá.“ Vzhlédne Vratislaw k domu tyčícímu se nad vámi a mezi rty mu unikne jen tiché zaúpění. Nedá se ale nic dělat. Chopíte se každý své porce kufrů a vyrazíte. Po celém dni tahání sem a tam se ty zavazadla pěkně pronesou, a i ty nahoře v patře cítíš, že tě svaly na rukou a zádech docela bolí. Jak na tom je asi netrénovaný Vratislaw je záhadou. Ačkoliv možná ne tak velkou. Čelo má zpocené, až se mu na něj lepí prameny tmavých vlasů a tváří se strhaně.

„Ugh… ufff… Tohle byl dlouhý den.“ Dosedne, nebo spíše dopadne do křesílka, které na protest s takovým nešetrným zacházením jen vyčítavě zavrže. „Vybalovat…ehhh…“ Křiví se mu rty neskrývaným odporem a zoufalstvím, když pohlédne na sbírku kufrů stojících u dveří do předsíně. „Noo… jistě. Ale asi většinu nechám na později. Zítra je také den. Najdu tam jen něco na převlečení, a to bude prozatím stačit. Jo, to bude rozhodně stačit.“ Pokývá hlavou spíše sám pro sebe, zatímco sedí zhrouceně v křesílku.

„Ty chceš vyrazit hned teď? Nechceš to nechat na zítra? Venku už se smráká.“ Pohlédne na tebe Vratislaw, ze kterým můžeš vidět okno a svět šeřící se za ním. Skutečně už den pomalu končí. Byl to den nabitý událostmi, ale ty sám si chtěl toho ještě tolik zařídit.

Jacob White

Vkročíš do pokoje, který vůbec nevypadá tak, jak by si od podobného hotelu čekal. Dům zvenčí působí rozhodne omšelejším dojmem, ale je pravda, že už vyšší cena ti mohla mnohé napovědět. Nakonec to nebylo jen tím, že by se tě majitel snažil oškubat, ale tohle místo bude zjevně využívané movitější klientelou, když potřebuje zrovna nikým nerušený odpočinek na všemožná dostaveníčka, obchodní jednání, nebo bůh ví co. Rozhodně si ale nemůžeš stěžovat na Samuelovo doporučení. Budeš tu mít dostatek komfortu a klidu na to, aby ses mohl dát dohromady. Pokud se tedy někdy naučíš odpočívat.

Sedneš k psacímu stolu a dáš se do psaní. Trvá to poněkud déle než si zvyklí, ale nakonec máš před sebou dvě zalepené obálky. Jedna pracovní a druhá ne tak docela. Nadepíšeš je a necháš na pracovním stole. Je čas spát. Padneš do měkké postele, aniž by ses obtěžoval ze sebe něco sundat. Snad jen boty a odletí na zem, kde zůstanou pohozené, tam kde padly. Spánek přijde rychle. Vlastně je to doslova, jako kdyby tě někdo do vody hodil.

Probouzíš se a na tváři tě šimrají sluneční paprsky. Slunce za oknem je už dost vysoko na své dráze a tobě dochází, že jsi musel spát do odpoledne. Hojící se rány z předchozích dnů se ozývají, ale není to nic, co by si nevydržel. Bylo rozhodně hůř. Říct, že se cítíš odpočatý by bylo příliš silné slovo, ale rozhodně máš více energie než předchozí den. Oči se ti neklíží a svět sem tam nemotá. Dokonce máš hlad. A jaký.

Bohužel tohle se zatím nejevilo jako místo s donáškovou službou na pokoj. Na diskrétnost a soukromí hostů tu dbají až moc úzkostlivě. Není ale problém seběhnout dolů a nechat na recepci dopisy, aby ti zařídili jejich okamžité poslání. K jídlu ti vetchý stařík doporučí jednu z restaurací, která je blíže přístavu a kde si můžeš pochutnat na čerstvých rybách. Alespoň tak to tvrdil.

Žaludek se ozve v odpovědi na doporučení, a tak nemá smysl se s ním přít. Restaurace je překvapivě příjemně vypadající podnik a vůně, které se linou z kuchyně tě nenechávají na pochybách, že sis zvolil správně. Oběd, nebo snad večeře je výborná. Ryba je skutečně čerstvá a nemůžeš si stěžovat. Ostatně, teď by si byl schopen spořádat cokoliv. Až máš problém dávat si pozor na drobné kůstky v mase a příliš nehltat.

Necháš obsluze patřičný obnos a vydáš se zpět. Trajdat po městě bez zbraní může být ošemetné. Den se nakloní k večeru a společně s ním ti někdo zaklepe na dveře. Je za nimi starý pán z recepce, který ti nese rozměrný balíček, na němž je položený meč, který se do krabice skutečně jen tak nevejde. Nevypadá, že by byl něčím takovým, jakkoliv zaskočen anebo prostě je jen dobrý hráč pokeru. Předá ti vše a ty máš konečně po rukách aspoň svou výbavu, se kterou se hned cítíš jistější. Pouze dopis od Agnes zatím nepřišel.

Zerachiel, Dumah

Stojíte proti sobě. Ještě před pár okamžiky nerozluční přátelé, teď však oponenti. Jakkoliv je na obou stranách patrná lítost a výčitky, tasené zbraně celé situaci dodávají ostřejší podtón vážnosti. Ne, tohle není hra. Tohle není ani nějaká hádka, po které se po čase, až se usadí prach, zase rozkmotření přátelé poplácají po ramenou. Ne, tohle je výběr strany barikády v probíhající válce.

Luciferovi při Zerachieliných slovech a ujištění skoro neznatelně cuknou koutky, ale jinak mu ve tváři zůstává vážný výraz, se kterým se také obrátí na dvojici generála a jeho pobočnice. „Žádám? Já nežádám nic. Jestli se vám nelíbí být součástí tohoto všeho, prostě zahoďte zbraně a ztraťte se. Tenhle svět je velký Dumah. Větší, než si vůbec dovedeš představit. Tak prostě běžte. Žijte své životy obyčejně. Jako smrtelníci. Zapomeňte na mě. Na Tribunál. Vaše… povinnosti.“ Sklouzne Luciferův pohled při posledním slovu na Kamaela, který na něj zatvrzele hledí. „Ale to neuděláte. Ani jeden z vás.“ Usměje se hořce.

„Dumah? Cože?“ Střelí po Dumah překvapeným pohledem Kamael a na moment ztratí ostražitost. Její slova ho viditelně vyvedla z míry. „To přece…“ Další slova se mu zadrhnou v hrdle, zatímco se vpíjí pohledem do Dumah stojící mu po boku. Pevně semkne rty, zatímco se mu hlavou jistě žene spousta myšlenek.

„Anebo byly… Nevíme to. Nevíme ani to, jestli s námi nemanipuluje on.“ Střelí pohledem po Zerachiel, zatímco se v něm viditelně perou emoce i názory.  Jeho meč namířený na Lucifera zaplane rudým plamenem, ale neútočí. Místo toho stočí zase pohled k Dumah. Tvář má zkřivenou vztekem, než pak… se v ní rozlije smutek. Čepel meče klesne k zemi. Nic neříká. Jen jemně kývne hlavou.

„Dobře… Dnes večer u bylo prolito dost krve. Nestojím o to, aby tekla další.“ Hledí dál na Dumah, jako kdyby mluvil spíše k ní, než ke komukoliv jinému. Plamen na jeho meči zhasne a on jej zasune zpět do pochvy zavěšené u jeho pasu.

„Nechte nás alespoň vzít naše padlé.“ Promluví podivně dutým hlasem, aniž by zavadil pohledem, byť na sekundu o Zerachiel a Lucifera a vykročí k místu, kde ve vlnící se trávě leží mrtvý cherub. Ano, od zničení Zrcadla se vaše těla po smrti nerozpadávají na světlo, ale hnijí podobně jako těla smrtelníků.

„Jak si přeješ.“ Hlesne Lucifer a udělá krok zpět, aby se postavil vedle Zerachiel. Kamael dojde k Yesodovu tělu, které vezme opatrně do náručí a čtveřice zlatých křídel se roztáhne do noci.

„Jdeme domů.“ Řekne měkce a otočí se na Dumah, než se odrazí od země a vzlétne k noční obloze. Poryv větru jen zvlní vysoká stébla trav, mezi kterými se stále slabě zlatavě leskne vsakující se nebeská krev.

Lucifer jeho mizející siluetu nehybně sleduje, než zavře oči a dlouze vydechne. „Pojď, Zero, musím ti toho hodně ukázat.“ Skloní k Zerachiel vděčný pohled, zatímco zvedne zdravou ruku, luskne prsty a svět kolem ní se rozmaže. Stébla trávy se opět zavlní a ruiny starého chrámu zase utichnou.

Ne však navždy...

Večerní korespondence

„Historka pro tvou stranu?“ Zamyslím se. „Odjeli jsme na venkov a kdyby sem přišlo něco od otce pošli mi to do hotelu o kterém jsi mluvil, budu tam. Pokud by tě někdo z rodiny náhodou potkal jsem živý a zdravý. Jen jsi musel kvůli neodkladným záležitostem zajet do města. Pochybuji, ale že by se něco takového stalo. I když to tak často nevypadá jsem už velký kluk.“ Usměji se na Samuela, když vyslovím poslední prosbu, kterou na něj mám.

Pak sedím v drožce a hlava mi trochu klimbá. Únava a mikrospánek mě pronásledují celou cestu. Dá mi to, ale dost síly na to abych fungoval. Občas stačí jen troška, aby člověk nabral sil na další aktivitu. Jako když jsem opřený o pušku usínal v zákopech mezi salvami bombardování. Jen chvilička zavřených očí, ulevit tomu nejdůležitějšímu a jedeme dál. Než se naděju vystoupím před hotelem. Vrazím drožkáři do dlaně několik mincí a vyrazím k domu.

Nevypadá rozhodně nejhůř. Vlastně jsem to čekal o hodně horší. Je to blízko přístavu samozřejmě. Zápach z rybího trhu bude omračující hlavně pokud budeme zrovna po větru ale to je jen malé nepohodlí. Naštěstí jsem rodák z Nového Jeruzalému. Už děti se tu učí že pokud jsi blízko přístavu nemáš nechávat otevřená okna přes noc. Historkami o tom, jak se někdo pachem zadusil ve vlastní posteli vyprávějí snad všechny chůvy. Těžko říct, zda je to pravda. Myslím že ne. V tomhle městě je tisíce věcí, co člověka připraví o života, ale pach ryb mezi ně snad nepatří.

Zabuším na dveře těžkým klepadlem a netrvá dlouho, než mi otevřou. Starý recepční vypadá že má nejlepší roky za sebou a sotva se vleče. Mé požadavky ale splní rychle. Pokoj vezmu s větší postelí. Potřebuji prostor. Poprosím ještě o psací potřeby a zaplatím za týden dopředu. Pak vyrazím po schodech do pokoje. Zavazadla nemám, pomoc nechci. Kdyby se s něčím měl tahat on asi to bude to poslední co zažije. Aby kvůli mně někoho budil je zbytečné.

Zapadnou za mnou dveře místnosti. Svalím se na postel a sleduji detaily stropu. Jsem unavený, vyčerpaný na hranici svých sil. Přesto nemůžu spát. Bezvědomí i několik výpadků po cestě mě trochu probrali a musím teď přemýšlet. Pes je na stopě, která mu nedá vstát. S povzdechem vstanu a přejdu ke stolu kam jsem položil psací potřeby. Křesnu a zapálím svíčku. Na elektrické osvětlení se mé oči necítí. Dám se do psaní.

„Drahý příteli,

vypadá to, že se mi zase poštěstilo ztratit mé věci. Bohužel nejsem ve stavu kdy bych mohl moc cestovat. Pokud by to šlo budu moc vděčný, když mi nachystáš nový balíček. Samozřejmě platba provedu jako vždy.

Děkuji ti JW.“

První dopis dám do obálky a poliji ho voskem. Vytáhnu svůj prsten tajné policie a obtisknu ho na obálku. Půjde k muži, který se mi postaral o výzbroj v době kdy jsem nastoupil. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho kontaktovat, ale nakonec jsem se rozhodl že ano. Pokud bude chtít Edgar vědět kde bydlím, zjistí si to. Nové zbraně i oblečení prostě potřebuji. Tenhle kontakt je alespoň s mým extravagantním vkusem seznámen. Podle toho, co jsem pochopil se stará i o oblečení do utajení a jeho zásoby jsou vskutku rozsáhlé. Sehnat dvojici pistolí a meč už pro něj nebude žádný problém. Pod dopis ještě doplním zdejší adresu, kam chci věci doručit. Věřím, že pokud by obsluha nebyla diskrétní už dávno to tu můžou zavřít.

„Budiž zdráva,

mám pro tebe potěšující zprávu. Jsem po dlouhé době zase ve městě a ráda bych tě viděla. Postihla mě sice nedávná nemoc a jsem trochu unavená ale věřím že procházka po přístavu nám oběma přinese zdraví i pohodu. Nemusíš se bát není to nic vážného. Bude se na tebe těšit.

Tvá Josephine“

Druhý dopis zapečetím mým prstenem. Na konec taky dodám adresu. Ten je pro Agnes. Naše domluvená komunikace. Vydávám se za její dávnou kamarádku. Nikdo by jí jaktěživ nepodezříval z čehokoliv nečestného. Naštěstí se všichni, komu se u nich dostane dopis do rukou nevyznají v heraldice ani čemkoliv podobném. Jsem prostě Josephine, která jednou za čas přijede z venkova, aby si užila krásy Jeruzaléma. Její dětská kamarádka ji při tom ráda dělá společnost. Nic víc, nic míň. Nemoc jsme domluvili jako krycí slova, proto kdybych byl zraněný a nemohl se dostavit na nějaké z klasických míst.

Zvažuji, zda nenapsat i do Lva ale pak to zavrhnu. Před tím setkáním se potřebuji dát dohromady a ověřit si, zda mě někdo nesleduje. Popřípadě ze sebe trochu setřást podezření co nejnormálnějším chováním. Určitě Elizu kontaktuji, jak jen to půjde, ale nehodlám riskovat její bezpečí neopatrným krokem.

S vědomím že jsem udělal alespoň něco se hned cítím lépe. Dnes večer už nebude na víc čas. Napíšu na dopisy adresy a ráno je předám k odeslání. Teď ale je čas konečně spát. Lehnu si do postele a skopnu alespoň boty. Pak mě jako voda obejme spánek. Než se naděju je tma.

♪♫♫♪

Oči se mi rozšíří, když spatřím Zerachiel, jak si bez váhání stoupá před Lucifera. Její pohled. Její starost. Nepříjemné tušení, které mi začne klíčit v hrudi… Ne, není to hněv. Možná pochopení? Smutek? Nevím. Celá ta situace je pro mne tak nová, tak nepříjemná, se všemi těmi zbytečnými pocity a emocemi, které bych neměla cítit. Kdy se stalo, že víra přestala stačit?

„Stejně jako ty jsi bez váhání zabil Shilmai a tví Padlí další z nás. Možná nemáme právo na to chybovat, ale děláme to. Všichni,“ promluvím tiše, nenechám se zaskočit jeho pohledem ani slovy. Nikdo z nás není nevinný, nikdo z nás není oběť. To uvědomění mě trápí, ale nemůžu se nechat v tom utopit, byť mám pocit jako bych se nořila čím dál hlouběji do temné laguny. Jenže pak se Lucifer obrátí na Zerachiel.

To neplatí pro všechny. Strnu a cítím, jak mi srdce v hrudi poskočí. Co jsi provedla, sestřičko? Myslím na nehybné tělo Yesoda v trávě, na to… Jak minul a selhal. A cítím, jak mi přitom z tváře vyprchávají i poslední zbytky barvy, dokud není bílá, takřka šedá a vzduch kolem mne nenaplní tichý šepot dorážející na mne pár vteřin ze všech stran. Proč jsi mi nic neřekla? To jsem byla tak… Špatná sestra? Uvědomění, že mi Zerachiel ani po tom všem nevěřila dost na to, aby… Aby cokoliv. Ublížené zklamání, které sálá z mého pohledu vydá za tisíc slov.

Luciferova další slova se do mne nepříjemně zakousnou, byť jsou směřována především ke Kamaelovi, který pozvedá meč. Neváhá – ví, co je náš úkol. Jsme tu, abychom Lucifera zabili. Vím, že s tím nesouhlasí, ale také vím, že to udělá. Nemáme na výběr. Kamael se rozhodne jako generál, ale úlevu necítím – jakkoliv jsem jej ještě před chvílí žádala o rozhřešení. Není žádná možnost, ze které vyjdeme jako vítězové. Vím to. Lucifer přivolává svůj meč a čas se krátí. Ostří konce mizí v nedohlednu a… A to je náš konec. Pohledem sklouznu k Zerachiel a…
Čas vyprší v okamžiku, kdy se na mne upře pozornost obou andělů. Nastane ticho. Krátké. Bolestné. Přehlušené mým vlastním ostrým nádechem, se kterým se narovnám a v očích mi zaplane bílé zlato.

„Obracíš nás proti sobě, Lucifere, umírají naši bratři i sestry, vraždíme se mezi sebou, aniž bychom věděli, proč se to tak muselo stát. Říkáš, že nejsi Tribunál, ale sám ses do té role ve smrtelném světě pasoval. Podívej se na nás… Stojíme tu, připraveni se zabít, i když to ve skutečnosti nechce ani jeden z nás. Doufal jsi, že tento generál bude jiný, aniž bys viděl, že on už jiný přeci je…“ hlas se mi lehce chvěje, prodchnutý naléhavostí i rozrušením.
„Víš, co s námi Tribunál provede, když zjistí, že jsme se vrátili bez Yesoda, beze zbraně a ani se nepokusili splnit náš úkol? Co za rozhodnutí žádáš?“ polknu. A nemyslím na sebe, ani na vteřinu, ale na Kamaela, který se už tak ocitl v nemilosti. Zerachiel to ví, řekla jsem jí to. Ví, že nemáme na výběr, přesto… Jakkoliv se nabízí možnost nevrátit se do Zlatého města, ovšem… Jen na to pomyslet je… Jako rouhání, znesvěcení díla našeho Otce a Stvořitele. Je to… Domov. Je to vše, co jsem kdy poznala… A zároveň se před tím dlouhé roky schovávala.

„Kamael má pravdu. Svět… My bude trpět válkou, do které nás uvrhneš,“ zašeptám, ovšem nastalém nepřirozeném tichu se ta slova rozléhají. „Přesto… Kamaeli,“ obrátím se ke generálovi. Mluvím dlouho, příliš dlouho a mohu se jen vroucně modlit k tomu, aby mi ponechali ještě tuhle chvíli. „Vybral sis mě, abys už nikdy nemusel zapomenout na to, kým jsi. Ale dnes tu buď padneš a já po tvém boku, nebo zemře Lucifer a s ním i kus tebe. A já… Nejsem připravena na to svůj slib porušit, stejně jako jsi nebyl tehdy připraven ty…“ stále myslím na ten okamžik. Na tu chvíli, kdy mne nenechal navzdory povinnosti zemřít. I když měl.
„Prosím. Pojďme odsud, odejděme bez dalších zbytečných smrtí…“ smutně se pousměji a víc už na něj nenaléhám. Pokud se rozhodne zůstat a skončit to – zůstanu tu s ním.

Po jeho boku.

Do posledního dechu.

Benedikt Tskilekwa

Vejdeš do místnosti naplněné důvěrně známými zvuky tikání, klapání a bublání. Vratislaw tě nenásleduje a nejspíš ti tedy nechává prostor, aby ses se svým zaměstnavatelem pozdravil, jak pravidla slušnosti káží. Popojdeš pár kroky do hloubi laboratoře a potvrdíš si, že je to skutečně on. Kdo taky jiný by to byl. Heinz něco kutí u stolu s chemikáliemi, ale vzhlédne od práce, jakmile zaslechne tvůj hlas.

„Ah… Tskilekwo! Dobrý večer. Jistě, myslíte tu hromadu k prasknutí naplněných kufrů u dveří. Ano, není problém. Snad na to nejste sám. Vypadají těžce.“ Pousměje se. „Ale už se tu moc nezdržujte. Máte dnes přeci volno a já tu musím ještě něco dodělat.“ Mávne na tebe. Patrně se chce zase vrátit k práci a nebýt rušen. Dost tomu napovídá to, že svou pozornost zase stočí k soustavě baněk a začte se do postupu na jednom z papírů, které jsou rozloženy na kraji stolu.

Vrátíš se tedy ke kufrům, u kterých už netrpělivě postává Vratislaw.

„Tak?“ Šeptne a pak se chopí své části zavazadel a vydá se s ní ke dveřím, které má prakticky za zády.

„Zapomněl jsem, jak je to zatraceně těžký.“ Zafuní, když už jste na chodbě před laboratoří. „Snad si chytíme drožku hned u budovy. Nechci se s tím opět tahat přes celou ulici.“ Mumlá, zatímco se blížíte ke schodům.

Dostanete se před budovu. Schody v kombinaci s těžkými kufry pro vás připravily pár veselých chvilek, kdy to chvíli vypadalo, že buďto spadne některý z nich anebo naopak jeden z vás, možná všichni zároveň. Někdy je cesta dolů ještě těžší než nahoru. Vrátný vám věnoval tak vteřinu své pozornosti a ne více. Však se mu tady tento den už couráte sem a tam poněkolikáté.

Vratislaw venku postaví kufr na dlážděný chodník a opře se o něj, viditelně unavený. „Tak, chytneme drožku a už to budeme mít brzo hotové.“ Vydechne dlouze a hledí na ulici, aby dostál svým slovům. Musíte chvíli čekat, ale nakonec se na vás přeci jen usměje štěstí. Drožkář si nechá zaplatit pár drobných za pomoc se zavazadly, což se ve světle dnešního dne jeví jako nejlepší možný obchod, a pak už jedete. Usazení na pohodlných sedadlech a s možností si vydechnout. Dnes si toho drožkou najezdil po Jeruzaléme tolik, co ještě nikdy za jeden den. Zvyká se na to ale snadno. Hned má člověk více času toho stihnout ve městě víc a nechybí mu ani energie.