| |||
Známá cesta za starou známou Jacob White Dojdeš ke známé ženě, která jen přimhouří oči, ale pak kývne. Postaví na pult panáka, do kterého nalije obsah jedné z lahví. Dle vůně nějaký ne moc kvalitní rum. Pak se otočí a odejde kamsi dozadu dveřmi, které už znáš.
Chvíli to trvá, takže se zatím můžeš věnovat obsahu své sklenky. Není to kdo ví jaký zázrak, ale nejspíš to bude jedno z těch kvalitnějších pití tady. Ať už popíjíš, nebo se mu raději vyhýbáš, všimneš si po nějakém čase toho, že jsou dveře dozadu otevřené a mezi nimi stojí ta žena, která na tebe krátce mávne.
Cestu už znáš. Nevypadá to, že by tě tentokrát vedla někam jinam. Stejně tak je podobně skoupá na slovo jako tehdy. Mlčí. Projdete do zadních prostor podniku, než zastavíte opět u dveří do sklepa. Odemkne a pokyne ti, aby ses vydal dolů. Ještě ti podá jako vždy obligátní petrolejku, bez které by ten sestup v černočerné tmě byl dosti nejistý. Přesto je tu jeden rozdíl od posledně. Tentokrát neslyšíš za sebou žádné zamčení dveří
Dojdeš dolů a tam už jsou pootevřené dveře, zpoza kterých se svítí. Vejdeš a uvidíš Elizu, jak sedí na jednom z křesel. Rudá pohovka, kde seděla minule je prázdná. Má na sobě rudý kabátec, bílou košili a úzké kožené kalhoty. Tentokrát už nevypadá, že by někde krvácela. Nevidíš ani žádné obvazy.
Jakmile vejdeš, vzhlédne k tobě a koutek rtů jí povyskočí do křivého úsměvu. Zatímco si tě její oči obezřetně měří.
„No vida, kdopak to za mnou přišel. Už jsem se bála, že si tě tam nechají.“ Pronese viditelně potěšeným tónem a rozhodně působí energičtěji než minule.
„Takže? Jak se dařilo? Doneslo se mi, že v jednom lihovaru byl menší zátah tajné policie. Hmm?“ Zanotuje sarkasticky, zatímco rozplete nohy a postaví se, aby došla ke komodě jako minule, ze které vytáhne dvojici sklenek a karafu, která je z poloviny prázdná. Anebo plná. Záleží na úhlu pohledu.
„Ale jaké to mám způsoby. Tohle je přátelská návštěva, ne? O práci se bavíme až poté.“ Rozleje trochu do obou sklenek, zatímco hovoří a jednu postaví na stolek nedaleko křesel a pohovky a zůstane stát u něj.
„Samozřejmě ráda se pak dozvím, kde se stala chyba v naší domluvě a nebyla jsem u toho, jak jsem tě původně žádala. Hmm?“ Pousměje se zpoza sklenky, kterou přiloží ke rtům a chvíli tě pozoruje, než se napije. |
| |||
Cesta pryč Delilah Blair Flanagan Dostaneš ze sebe pomalu a rozechvěle těch pár slov. Rozhodně to není tak lehké, jak by si čekala, ale nakonec se ti to s dostatečným soustředěním podaří. Žena tě sleduje a koutek rtů se jí povytáhne v chlácholivém úsměvu. Polovičním úsměvu, protože zlatá maska v podobě lebky zůstává nehnutá. Chvíli tam jen nehnutě stojí, než řekne to jedno slovo…
„Ne.“
Okovy už máš sundané, ale rozhodně se necítíš na to, aby ses zvedla a odtud utekla. Vlastně nebýt těch lidí zde, i tak by si měla velké problémy odtud odejít. Cítíš se tak na to spíše usnout než něco dělat.
„Nemusíte se ale bát. Nejsme tu od toho, abychom vám ublížili. Naopak. Dostaneme vás do bezpečí.“ Dodá pak žena se zlatou maskou.
„Bailey, vezmi ji. Ať už jsme odtud pryč.“ Stočí pohled krátce ke svému společníkovi, který ti pomohl z okovů. „Fernsby? Ah, ten váš věznitel. Nemusíte se bát. Nikdo tu teď není. Má štěstí. Nejsme tu ale pro něj. Jsme tu pro vás.“ Kývne, než se k tobě Bailey skloní, aby tě vzal do náručí. Zvedne tě lehce, skoro jako kdyby si nic nevážila. Možná na tom také něco bude.
„Jdeme.“ Ta slova patří jejím společníkům více než tobě. Žena se otočí na patě a vyjde. Pak ji následuje Bailey s tebou a poslední z trojice jde za vámi. Konečně vidíš dům, ve kterém si byla vězněná, nebo alespoň jeho schodiště. Svět se sem tam rozmazává, ale i tak vidíš, že jsi musela být v docela vysoké budově. Rozhodně je tohle výš než první patro. Sestupujete po dřevěných schodech, pak projdete částí chodby k dalším tentokrát už zděným. Těch pár míst, které si zde mohla vidět působilo pustě a prázdně. Rozhodně ne jako zabydlený dům, nebo alespoň tato jeho část. Stejně tak chybí ten někdo, kterého máš tendenci vidět za každým rohem. Fernsby. Skutečně, nikde tu není.
Pak se otevřou jedny z dveří a tebe oslní bílé, ostré sluneční světlo. Skoro jako při začátku Veršů, ale tentokrát se nepřeneseš zpátky do života Dumah, ale po čase začnou v bílé záři zase prosvítat tmavé kontury města kolem vás. Víc ale neuvidíš, protože s tebou rychle přejdou ke kočáru, do kterého tě naloží. Bailey tě posadí na měkkou sedačku potaženou černou kůží a žena se vyhoupne za tebou do vozu. Nikdo další z nich nenastoupí. Aniž by cokoliv dodávala kočár se s vámi rozjede a tobě se svět začne zase o něco více pohupovat. Musíš sedět opřená o stěnu kočáru, jak tě tělo stále neposlouchá.
„Myslím, že byste si měla zdřímnout. V tomhle stavu stejně nejste schopná vést smysluplný rozhovor a potřebujete se z toho vyspat. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Hledí na tebe tmavé oko ženy před tebou, než stočí tvář k okénku, z kterého se zahledí ven a tobě zůstane jen výhled na zlatou lebku.
A kočár s vámi jede ulicemi Jeruzaléma dál a dál. |
| |||
Všechno nebo nic Vera De Lacey Essington poklidně poslouchá tvé přiznání k vraždě tvého manžela. Nevypadá to, že by ho tyto podrobnosti, jakkoliv znepokojovaly anebo se umí velmi dobře ovládat. Možná obojí. Naslouchá a zamyšleně poklepává prstem na područku koženého křesla.
„Vidím, že v tom všem máte ještě zmatek. Nemám pro vás ale požadované odpovědi. Informace mají svou hodnotu a zvláště tyto.“ Pohlédne na tebe nevzrušeně. „Stejně jako jména.“ Povzdechne si po tvé otázce a krátce zavrtí hlavou. Nevypadá to, že by ti chtěl ke své totožnosti cokoliv říkat.
„Sešli jsme se zde, abychom dokončili naši obchodní úmluvu. Podobné sny a pradávná historie nejsou aktuálně k ničemu. Snad jen jako dobrodružné snění a kratochvíle. Takže… Zrekapitulujeme si to, lady. Z domluvených předmětů, které jsem po vás chtěl, jste doručila jen jeden, a to ještě silně nekompletní. Tohle není něco, co bych mohl ze své strany považovat jako uspokojivé.“ Odráží se vévodův hluboký a monotónní hlas od dřevem obložených stěn salónku.
„Přesto ale nejsem bez srdce a byla by škoda, aby někdo jako vy, skončil ve vězení, nebo ještě hůře… Takže mám pro vás druhou nabídku. Vražda vašeho manžela zůstane skrytá, alespoň ve spojitosti s vámi. Nejspíš se to svede na nějaké loupežné přepadení nebo tak.“ Pohodí rukou v krátkém gestu. „Z vás bude dědička jeho majetku. Nemusíte se bát. Moji lidé zběhlí v majetkových sporech se o to postarají, aby bylo vše dle platných zákonů, nebo to tak alespoň vypadalo. Zároveň ale následně majetek převedete na mě. Nemusíte se bát. Nebude to tak okaté. Nepotřebuji na sebe takto poutat pozornost. O detaily se ale nemusíte starat. Stačí, abyste podepsala příslušné papíry, které vám budou předloženy. Tentokrát bez výhrad.“ Poposune se na křesle a pohlédne na tebe přísným pohledem.
„Co myslíte? Přijdete sice o majetek, který byl ostatně vašeho manžela a ne váš, ale zase budete volná… Druhou možnost už znáte.“ Opře se zpátky do křesla a zhluboka vydechne. Všimneš si pár kapek potu na jeho čele. Viditelně mu není nejlépe a tohle jednání mu nedělá dobře, přesto by sis toho za jiných okolností snad ani nevšimla, kdyby si už předem nevěděla, že ten muž před tebou byl před pár dny vážně zraněn. |
| |||
Kavalerie Čím déle blížící se kroky poslouchám, tím méně mi to dává smysl, ale… Ale vlastně na tom vůbec nezáleží. Sotva udržím oči otevřené a vše mi připadá tak vzdálené a podivné. Místnost se stále líně pohupuje, připadám si skoro jako na moři. Není to zrovna příjemný pocit, ale asi si na to začínám zvykat, byť v ústech při pohybu opět ucítím nepříjemnou pachuť. Polknu. „Vy jste… Poslal vás… Alexand… der?“ s obtížemi vyslovím jeho jméno. Mluvím pomalu, spíše mumlám. Jakkoliv zní ta slova v mé hlavě jasně, protlačit je přes rty mi činí obtíže. Kdo jiný přeci? Nikdo jiný neznal to jméno, nikdo jiný by nehledal lady Flanagan jinde než na hřbitově. Předkloním se, dlaněmi se ztěžka opírám o zem, abych udržela rovnováhu a nesvalila se na deku. Nechci nic jiného než zmizet. Pryč z tohohle strašného místa. Pryč od… |
| |||
Východní návštěva Delilah Blair Flanagan Kroky se blíží a s nimi i ozvěna těžkých bot dopadajících na dřevěná prkna. Upřeš svůj pohled za dveře, zpoza kterých musí každou chvíli vyjít tvůj věznitel společně s kým vůbec? Koho dalšího by sem mohl Fernsby pozvat, aby tě mu ukázal a proč vlastně? Svíráš plecháček v rukách, zatímco se svět s tebou stále houpe a díky tlumícím účinkům léků si i v tak vyhrocené situaci připadáš jen jako pár vteřin před usnutím a spíše pololežíš, než že by si byla připravena vystartovat po možném nepříteli. Je to přinejmenším velmi zvláštní pocit.
Klika cvakne a dveře se otevřou a ve tvém zorném poli se nejdříve objeví pár vysokých kožených bot, viditelně dámských. Vzhlédneš a vidíš ženu v kožených úzkých kalhotách, tmavém těžkém kabátci, který jí končí u kolenou a kapucí na hlavě z pod které jí visí dlouhé prameny černých, rovných vlasů. Není vysoká, naopak působí poměrně drobně i přes oděv, ve kterém je. Na tváři pod kapucí se cosi zlatě zaleskne, než ji sundá a upře na tebe svůj pohled. Brzy pochopíš, co to bylo. Jedna polovina její tváře je zakrytá zlatou maskou ve tvaru lebky a z té druhé na tebe hledí tmavé oko. Z rysů i té jedné odhalené poloviny obličeje je i tak poznat, že to bude jedna z těch, kteří sem buďto přicestovali z východních provincií anebo je to několikátá generace těchto přistěhovalců.
„Vypadá to, že ji máme.“ Promluví bez jediného náznaku přízvuku a ohlédne se za sebe, aby ze dveří vystoupila dvojice mužů, tentokrát už vypadajících místně a oblečených v podobném duchu jako ona. Všimneš si, že všichni jsou ozbrojení.
Pár kroky přejde blíže, ruce zvednuté v mírumilovném gestu, než si přiklekne asi tak dva metry od tebe. „Paní Flanagan, že?“ Zeptá se tě, ale pak jen nakrčí rty, když vidí tvé zpomalené reakce a roztěkaný pohled.
„Vypadá to, že je mimo. Museli jí něco dát.“ Pohled jí sklouzne k tvé noze na řetězu a jen si odfrkne. „Bailey, postarej se o to.“ Řekne a v odpovědi na to se pohne jeden z dvojice mužů, který oproti ní působí jako hora a přiklekne k tobě. Je starší, jeho hlava je holá, ale má udržovaný plnovous. Sáhne pomalu řetězu na tvé noze a z kapsy vytáhne kovově cinkající svazek bohatě zaplněný něčím, co trochu připomíná klíče.
„Vezmeme ji do kočáru.“ Mluví dál žena spíše k ostatním, než se na tebe opět otočí. „Rozumíte, lady Flanagan? Vezmeme vás odtud. Nedělejte prosím žádné problémy. Brzy budete z tohoto místa pryč.“ A jako v odpovědi se ozve cvaknutí od okovů, které ti před tím svíraly nohu. Jsi volná. |
| |||
Noc je ještě mladá, ale... den byl příliš dlouhý. Teď by se mi trocha andělských sil vážně hodila - a jako naschvál nic, jenom naše zcela a bolestně lidská já, a schody, kterých je docela určitě víc než před tím, jsou strmější, a ještě občas uhnou pod nohou. "Pfů... pořádně dlouhý," upadnu do křesílka vedle Vratislawa a zadívám se na jeho majetek tyčící se u dveří v dosud velmi uspořádané podobě. "Jsem upřímně rád, že jsme uspěli tak rychle bez mezifáze penzionů a hotýlků." Něco mi říká, že nábytek v jeho pokoji mu stačit nebude. Nebo možná ano - nemám úplně představu, co kufry skrývají, tedy kromě olověných cihel. Zato vím určitě, že Vratislaw rychle zjistí, co všechno mu schází. A to nejpozději pět minut po té, co ta obludná zavazadla vyvalí svůj obsah ven... A Vratislaw sám, námahou zrudlý, s modřinou na tváři zvýrazněnou do nepříjemné, rudofialové barvy, naštěstí vůbec nevypadá, že by byl ještě zvědavý, kde bydlím. Uleví se mi hned nadvakrát, a ne málo. Nechtěl jsem, aby to tam viděl. A nechtěl jsem riskovat brát ho s sebou. "Je to lákavá představa, nemuset se už dneska hnout," uznám a ztěžklé nohy a rozbolavělá záda mi hlasitě dávají za pravdu. "Jen bych to už chtěl mít za sebou. Ale..." Nešťastně pohlédnu na šero za okny. Připadal jsem si odhodlaný, ale jsem unavený víc, než bych měl, dalo by se přímo říci za dva. Touha už nemuset udělat ani krok navíc je veliká a podpořená mnohými argumenty: na ulicích není v noci bezpečno a s balíkem věcí budu vděčný cíl. Je to přes město slušná dálka a na cestu zpátky bude problém sehnat drožku. ... dobře, nejsou zase tak mnohé, ale závažné dost. A taky se mi chce vážně strašně moc spát... na převlečení sice nemám vůbec nic, ale tady bude i bez oblečení pod peřinou o dost tepleji, než jsem zvyklý. "... ale zítra je taky den," zopakuju poslušně a s uchechtnutím si promnu oči, které zaklapnou málem v té chvíli, kdy se definitivně rozhodnu nic nepodnikat. Už i představa snášejících se pírek - vždyť by to obnášelo takové věci jako tahat je z polštáře a zvedat ruce nad hlavu - mi připadá zbytečně náročná. |
| |||
Zpět po vlastních stopách Sedím v pokoji a analyzuji snad každého koho jsem potkal toho dne na svých toulkách po okolí. Ano, podezřelých jich bylo víc ale kdo v Jeruzalémě alespoň občas podezřele nevypadá. Naopak ti, co nejsou jsou ti nejzvláštnější. Pere se ve mně paranoia, chuť přijít věcem na kloub a kousíček zdravého rozumu který mi velí abych odpočíval a nechal všechno ještě nějakou dobu plavat. Je jasné že ten je v řadě pravděpodobnosti koho poslechnout zcela poslední. Nakonec se tedy rozhodnu. Je čas riskovat. Můj lovecký pud je moc silný, aby se dal umlčet.
Vezmu si s sebou jedinou pistoli, kterou schovám pod kabátec. Nejsem oblečený extra dobře ale ani extrémně špatně. Chvíli uvažuji, zda si vzít svou novou uniformu, ale nakonec zvolím jen kabát a klobouk. Nebude mi tam dobře vidět do obličeje a zároveň zvládnu být trochu nenápadnější. Meč je v chudinských částech města o dost méně obvyklý než třeba obušek nebo váček plný kamenní ale lepší než být neozbrojený. Přesně tak uvažuji, když si připoutám k pasu svou novou zbraň. Pak zhasnu lampy, zamknu a nechám svůj pokoj za sebou.
Vzít kočár není problém. Už přes den jsem zkoumal místa, která jsou pro sehnání dopravy vhodná. Nasednu do kabiny a sdělím vozkovi adresu Lva. Necítím se vůbec dobře ale taky ne nijak extrémně zle. Což je vlastně výhra. Jsem vyspalý ale zranění si prostě na mě vybírají svou daň. Za pár dní to bude lepší. Kéž bych dokázal vydržet. Je ale zbytečné o tom přemýšlet. Vylezu z drožky, opět se zbavím části peněz, které jsem si půjčil a vyrazím směrem k hostinci. Pokynu chlapci, který očividně musí tady v okolí někde bydlet. Doufám jen že mu někdo nezaplatil víc aby můj pohyb hlásil než já za to, aby o mě mlčel. Pak vejdu do dveří.
Vidím, že mám štěstí. Je tu stejná ženská jako minule. Nenápadně se rozhlédnu po hostinci a sleduji, zda tu není někdo podezřelý. Dobře, všichni tu budou podezřelí. Někdo méně podezřelý. Když zhodnotím že nic nevymyslím vyrazím k baru. Počkám až si mě sama najde. „Rád bych si objednal to samé, co minule.“ Usměju se na ní. Poznala mě i bez šátku, tak není třeba speciálních úvodů. Maximálně zauvažovat o tom, zda nezměnit maskování. |
| |||
Já, Zerachiel Lucifere… To jeho jméno cítím na rtech, když otevřu oči a zadívám se na mihotající se světla na stropě, avšak naléhavost, s níž chci vyskočit na nohy a hledat ho, rychle pomíjí. Je to dávno pryč… Teď už mě nemusí trápit zranění způsobené tím zatraceným ostřím, ani odpovědi na otázky, proč se muž, kterého jsem milovala víc než nebesa sama, uchýlil k válce. Chvíli se nehýbu. Cítím, jak mě to táhne zpátky a část mě se proudu ochotně odevzdává. Chci vědět všechno, řekla Zerachiel a doufala, možná v to dokonce věřila, že to konečně začne dávat smysl… … ale teď jsem tady zase já, bez odpovědí, jenom s bolestnými následky jejího rozhodnutí. Povědomý hlas muže se o mě otře, jako by vévoda neseděl kousek ode mě, ale někde daleko, v docela jiné realitě. Vydechnu. Skoro to tady ani nepoznávám. Vzpomínky na to, co bylo, jsou zase jednou silnější než to, co je. Starosti Very blednou v porovnání s tehdejší událostmi. Přiměji se napřímit, až se mi zamotá hlava a bokem se zapřu o područku. Ano, silné… Rozhodně to tentokrát bylo silné, ještě teď se mi hruď zvedá s námahou. Jak jsem to mohla udělat? Kdyby mě srdce s každým úderem neusvědčovalo ze zločinu proti nebesům, mé drahé sestře a všemu, čemu jsem kdy věřila, považovala bych to jenom za zlý sen, ale… tohle nejsou sny. Vzpomínky, ano, bezděčně se přistihnu, že na to slovo přikývnu. Byla jsem to já. Rozhodla jsem se Luciferovi pomoct. Nepohnula mě k tomu cizí moc ani zoufalost situace, plánovala jsem to. Před tím, než jsem pocítila jeho přítomnost v jeskyni, než jsem promluvila s Kamaelem a než jsme stanuli v tom chrámu. Nepoznávám se v tom. Zerachiel se v tom také nepoznávala, nepovažovala to za svou přirozenost, ale… byla toho všeho schopná… já toho byla schopná… Kolikrát jsem ze všech stran slyšela, že se toho nemusím účastnit? Potřebuji ho vidět, vzpomenu si na slova pronesená v přítmí domova Dumah. V té chvíli jsem opravdu věřila, že mi bude stačit vidět, co se z něj stalo, abych splnila svou povinnost. Nedokázala bych to, uvědomuji si. Nikdy bych to nedokázala. Ostří osudu jenom urychlilo nevyhnutelné. Popostrčilo mě směrem, kterým bych se stejně vydala. Nevěřila jsem, že je to správné. Nevěřila jsem… Jedna pochybnost následovala druhou, až zcela převážily povinnost. Pokud jeden rozkaz nebyl správný, jak jsem si mohla být jistá těmi dalšími? Zakotvím na vévodovi pohledem zcela odlišným od těch předtím, kdy jsem se k němu sotva odvážila zvednout oči a na řasách se mi chvěly neprolité slzy. Připadám si… jinak. Unaveně. Nemělo by mě to překvapovat, strávila jsem dnešek zpanikařeným pobíháním sem a tam ve snaze napravit co, co jsem provedla, ale vzít zpátky už nemůžu, ale i tak… je to stejný druh únavy, sahající hluboko do nitra, jako tehdy pod zamračenou oblohou, kdy jsem navždy zpečetila svůj osud coby zrádce nebes. Přejde to. Vím, že to zase přejde. Odhodlání splnit úkol, díky němuž jsem málem ublížila Ramielovi, a odvaha jednat proti vévodově rozkazu, také nakonec přešly. Právě v těchto chvílích, ještě napůl pohroužena do vzpomínek, si vlastně nepřipadám jako já… „Ne, já…“ pokusím se začít, ale společenské fráze a omluvy by mi teď nemohly být vzdálenější. Jakkoliv bylo nevhodné usnout na audienci, jenom vydechnu vzduch z plic a nakloním hlavu do strany. Na co se to ptal? Jak je to dlouho? „Od smrti mého manžela,“ vyslovím slova, která by mě jindy znervóznila a teď mi připadají neskutečnější než kterákoliv ze vzpomínek Zerachiel, „možná…“ Dosud jsem neměla čas se zastavit a porovnat události posledních pár dní s tím, co se stalo Philipovi, ale… slyšela jsem tlukot jeho srdce, to si vzpomínám, tak jasně a hlasitě, jako by byl na dosah ruky… a něco ve mně – tehdy mi to přišlo cizí, ale teď už bych to uměla pojmenovat – se pohnulo. Nedávalo to smysl. Ano, praštila jsem ho, ale… ne dost, aby zemřel. Popletené vzpomínky jsem přiřazovala šoku, hysterii, možná dokonce žalu; nedokázala jsem si ani poskládat, co se stalo pak. Pokud jsem se však natáhla po rudých provázcích stejně jako tehdy s Ramielem – bylo to snadné, samozřejmé, jako bych to uměla už dávno –, tak… „… zastavila jsem jeho srdce,“ hlesnu. Přiznání, zpověď, uvědomění. Sama si nejsem jistá, co z toho by to mělo přesně být. Nechápu, že mi to nedošlo dřív. Proboha, kdybych jenom zavolala doktora… nikdo by mi nikdy nedokázal, že jsem to byla já. Jak by mohli? Neotrávila jsem ho, nezaškrtila, ani jsem ho neshodila z okna. Manželská hádka, snad bych to dokázala svést na jednu z jeho zábav, by se rozhodně vysvětlila snáze než tělo v neoznačeném hrobě. Bylo by to zvláštní, ano, ale vůle boží je nevysvětlitelná. Teď už bych se těžko mohla tvářit, že jsem mu neublížila, nevinní lidé se nezbavují důkazů. „Bylo to poprvé, co jsem cítila,“ sebe sama, zaškobrtnou se mi slova, jak si zabráním vyslovit něco takového nahlas, „Zerachiel, ano, ale… Verše,“ připomenu si to slovo, „přišly až s vámi. Při tom pádu, když jsem viděla… vás. A pak znovu s Ramielem, se slečnou Hallovou, dnes už podruhé. Napřed jsem si myslela, že jsem se zbláznila, co jiného taky, ale s každou další vzpomínkou je to…“ zatřesu hlavou, „řekla bych jasnější, ale to nebylo správné slovo. Možná opravdovější. Připadá mi to… opravdové, ano. Jak je tohle vůbec možné… Zrcadlo bylo přeci zničeno, měli jsme… zemřít, ne…“ pohodím bezradně rukou. „Je tohle trest za naše hříchy?“ Trest. Ano, tak to působí. Možná měl Lucifere pravdu, když nazval znovuzrození prokletím. Nedokážu si představit, jak by kdokoliv z nás mohl žít ve stínu jejich hříchů. Viděla jsem toho jenom trochu, většinu vzpomínek bych dokázala zařadit do rozmezí několika dní, ne staletí, a přece vědomí, kým jsem bývala, sílí, až se začínám bát, že se jednoho dne proberu ze snu – nebo Verše – a z Very nezbude nic… „Řeknete mi,“ zaostřím na vévodu a přiměji se pohlédnout přímo na něj, ne jenom skrze něj, „kdo jste byl vy…?“ Ještě před chvílí jsem se byla ochotna tvářit, že to, co se stalo, byla opravdu jenom otázka štěstí, ani teď navzdory tomu zvláštnímu pohnutku nehodlám naléhat. Nemám na to právo a vlastně ani sílu. Ať si klidně nechá svá tajemství, ale zeptat… zeptat jsem se musela. Už jenom protože Ramiel psal o stranách, myslel tím… Co přesně tím myslel? Ve válce jsme si všichni museli zvolit stranu, avšak to je přece už tak strašně dávno. |
| |||
Večerní program Jacob White Tajná policie byla evidentně rychlejší než tvá milá, takže sis musel vystačit pouze s jedním balíčkem. Rozhodně to ale nebylo tak špatné. Zbraně a vlastně každý kus zaslané výbavy vypadali kvalitně a dostal si i dostatek munice. Nemohl sis na nic stěžovat. Snad jen to, že to nebyly ty tvé staré oblíbené kousky.
Připravil sis vše a začal přemýšlet co teď. Víš, co by ti doporučil doktor, ale nečinnost nebyla zrovna tvým koníčkem. Posbíral si tedy vzpomínky z dnešního dne a projel si je v hlavě ještě jednou. Kolik z těch lidí, které si potkal se chovalo podezřele? Kdo tě nezvykle dlouho sledoval? Kdo z nich mohl snad pracovat pro Edgara? Tvá paranoia jich našla hned několik, ale že by ta dáma v restauraci, která na tebe hleděla od svého stolu pracovala zrovna pro něj? Anebo ten mladík prodávající noviny, který se ti neodbytně snažil vnutit jeden výtisk? Nebyli to prostě jen obyčejní lidé a ty si nehledal neexistující strašidlo pod postelí?
Rozhodně si nepotkal někoho, kdo by na tebe upřeně hleděl zpod široké krempy klobouku a tiskl se k rohu budovy. Nic tak okatého. Nakonec tedy vyhodnotíš, že si neviděl nic tak jiného oproti scénám běžně žijícího Jeruzaléma. Pokud by si i teď měl mít podezření, asi by si nemohl svobodně jen tak vykročit z pokoje. Plán je tedy jasný. Návštěva Industriální čtvrti a čas se odreagovat. Alespoň tak by to mělo vypadat pro případné zvědavé pozorovatele.
Chytíš si drožku a ať už se vydáš ke Lvu přímo, nebo s lehkou oklikou, nakonec tě skutečně drožka zaveze před tu omšelou, ale živou budovu. Okolí Lva a vůbec celé této Industriální čtvrti je stále neutěšené přesně, jak si pamatuješ. Někde v dálce vyřvává skupinka opilců a z hospody je slyšet čilý ruch. Mladíka, který ti tu posledně hlídal koně, v tuto chvíli nikde nevidíš a drožkář také nevypadá, že by se tu chtěl příliš dlouho zdržovat. Zaplatíš a vykročíš k Rudému lvu.
Ve dveřích se málem srazíš s nějakým lehce motajícím se pánem, který si za pas vede chichotající se ženu. Její oděv toho příliš nezahaluje a naopak silné, nepřirozené líčení se snaží zakrýt ty nevábné vady na kráse, které značí nedobrý zdravotní stav. Prosmýkneš se kolem nich a vejdeš do lokálu.
Je to zde stejné jako před pár dny. Lidé, převážně muži, se zde baví nad sklenicemi s pivem a někdy i něčím ostřejším. Jejich oděvy jsou povětšinou nuzné a vyspravované. Za barem vidíš dvě osoby. Nějakého postaršího muže a ženu, kterou si dobře pamatuješ. Ta tě vedla minule za Elizou. Jen co vejdeš do dveří, vaše pohledy se setkají. Vidíš na ní, že tě hned poznala, ale nijak na tebe nemává, nebo neupozorňuje. Dál čepuje napěněné pivo až po okraj jedné ze sklenic. |
| |||
Můj malý svět Pád z výšin nebes na omšelá prkna půdy je tvrdý. Hlavou víří poslední záblesky Verše podobny nazlátlým zrnkám prachu tančícího v tom jediném paprsku slunce, který proniká škvírou v zatlučeném okně. Notnou chvíli jen ležím a mžourám kolem sebe, vše je... Zpomalené a utlumené, mám pocit jako bych plavala ve sklenici medu. Palčivé pocity Dumah se jen pomalu drolí a rozplývají pod nánosy prachu a pocitu písku v hrdle. Ležím a mělce oddechuji, zatímco bojuji s nepříjemným knedlíkem v krku a očima pálícími od neprolitých slz. Trvá to snad celou věčnost než jsem schopna odtrhnout pohled od zlatých teček mihotajících se hypnoticky vzduchem a začít... Vnímat. |
doba vygenerování stránky: 0.36303019523621 sekund