Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

„Nejspíš? Vypadá to tak. Baví se. Asi. Vypadají dost… ehm, opití. Nevím. Zas tak často mezi nimi také nepobývám.“ Pokrčí Kamael rameny viditelně také poněkud nesvůj z tohoto chaotického místa. „Myslíš, že by chtěli něco probrat soukromě? Je to docela možné. Lucifer mi říkal, že mu na ní záleží, tak… no kdo ví.“ Pousměje se generál, kterému se jistě v hlavě už utvořila nějaká představa důvodu, proč se zrovna ti dva zdrželi.

„Tady máte. Na účet podniku!“ Ozve se najednou vedle vás ženský hlas, když v tom před vás servírka s bouchnutím postaví dvojici pohárů a velký džbán, když v tom, jako kdyby do stolu něco silně drclo a věci na něm se divoce rozkolíbají. Kamaelova ruka pohotově vystřelí a chytí džbán včas, než se stihne převrhnout a všude kolem vylít svůj obsah. Jeden z tepaných pohárů se zvrhne na stůl a skutálí se ti do klína a druhý spadne na zem, kde se párkrát odrazí od země, a pak znovu a… znovu.

„Hmm?“ Svraští Kamael obočí, když vidí pohár, který je jakoby zaseklý ve svých odrazech a doslova tančí na jednom místě na zemi. Ty sama si najednou všimneš něčeho dalšího. Hudba, která tu hraje se opakuje. Nejednou zní jen pár tónů, které se točí neustále dokola a dokola.

☩

Lucifer se nejdříve trochu zarazí, než tě k sobě také přitiskne. „To je v pořádku, Zero.“ Šeptá ti konejšivě do rudých vlasů. „Je to všechno v pořádku. Bude to…V pořádku. Neměj mi to pak za zlé. Prosím. Jen jsem chtěl pár posledních chvil se svými přáteli. Jen to… Brzy to pochopíš.“ Odtáhne se trochu a vezme tvou tvář do dlaní.

„Pamatuj si, nemám ti to za zlé. Jsi jen jejich loutka jako všichni ostatní. Neviním tě z toho. Nechci, aby ses pak trápila. Ano? Rozumíš, Zero?“ Jeho modré oči se vpíjí do těch tvých, zatímco si všimneš, že se mu na kůži začínají vykreslovat zlaté tetování. Jako hořící knot svíčky otočený v čase. „Jsem rád, že jsem tě zase mohl vidět.“ Usměje se široce, zatímco se tetování připomínající korunu na jeho čele rozzáří a bílý záblesk pohltí svět kolem tebe, hostince, generála i se svou pobočnicí. Prostě celý… neexistující svět.

☩

O několik chvil zpátky

„Dobře, takže jsme na místě. Plán je domluven. Ostří konce si nechám raději já. Nemůžu po nikom z vás chtít, abyste udělali něco takového. Lucifera znáte a byl to váš přítel. Bude to tedy má zodpovědnost. Dumah, ty mě kryj svým tichem, prosím. Ano?“ Usměje se na Dumah mile Yesod, na kterém je i přes jeho jindy všudypřítomný klid vidět jistá nervozita.

„Ty Kamaeli budeš společně se Zerachiel čekat na to, až se objeví. Musíte ho zabavit dostatečně dlouho na to, abych se k němu mohl dostat.“ Otočí se cherub na dvojici stojící naproti němu.

„Nějaké otázky?“ Zeptá se pak krátce. „Vím, že to pro vás bude těžké, ale musíme to udělat. Nemáme na výběr.“

Stojíte uprostřed ruin starého chrámu v kopcích, z nějž zbyl jen stín jeho dřívější slávy. Jak příhodné místo na to, ukončit zde existenci nebeské bytosti. Na nebi se klene obloha, po které se prohánějí těžká mračna a mezi nimi sem tam vysvitne stříbřitý měsíční kotouč.  

Jacob White

„Není to tak hrozné.“ Vzhlédne k tobě lékař přes skla brýlí, ve kterým se odráží odlesky světla lamp kolem. „Nějaké pohmožděniny, sečná rána na tváři, naražená žebra a vyčerpání organismu. Naštěstí nic zlomeného. Měl jste štěstí, alespoň dle toho, co mi tu popisujete.“ Narovná se od tebe lékař, poté co utáhne poslední obvaz. „Ta rána na tváři je čistá. Přesný řez. Když se o ni budete dobře starat, nezůstane vám po ní prakticky žádná postřehnutelná jizva.“ Dodá chlácholivě, jak kdyby zrovna na tomhle záleželo.

„Tedy.. ještě je tu jedna věc. Kromě té vaší tváře máte nejvíc stehů tady…“ Ukáže ti na zafačovanou hruď. „Vypadalo to, jako kdyby vás napadlo nějaké velké zvíře. Opravdu zvláštní rána. Neříkejte, že něco uteklo z místní Zoo?“ Ohlédne se na tebe mezitím, co sklízí špinavé náčiní a smotky rudé gázy. „Ty stehy byste si měl tak zhruba za dva týdny nechat vytáhnout. Ty na tváři klidně už za týden. Ať se na ně teď ze začátku nedostane žádná voda. Po zhruba tak dvou dnech je můžete omývat roztokem heřmánku. To pomůže na otok a možnou infekci.“ Začne ti automaticky předříkávat postup péče, který neslyšíš ve svém životě prvně. Nejsou to první podobná zranění, která si utržil a je ti jasné, že ani poslední.

Jsi ošetřen. Lékař zaklapne brašnu a nějaké drobnosti a zakrvácený odpad tam nechá, aby to pak někdo uklidil. „Jak jsem říkal, pane. Dobře se o ta zranění starejte a kdyby se do nich dostala infekce, neotálejte s návštěvou nemocnice. Otrava krve je nemilá věc. Ehm, a také… odpočívejte. Opravdu to potřebujete. Oděv byste měl mít tam na skříni. Až půjdete ven, stačí se dát za dveřmi doleva a dojdete k východu ven. Přeji vám hezký zbytek večera a… hodně štěstí.“ Kývne na tebe na rozloučenou, zatímco tě nechá samotného v místnosti.

Skutečně. Na skříňce u stěny je hromádka oblečení. Nechali ti kalhoty, ale tvá rozdrásaná košile i kabát jsou bůh ví kde. Oblečení je čisté, suché a přesně v takovém tom nevýrazném stylu, který je u vás běžný. Dostatečně odolné cestovní kousky, které ale na první pohled nevzbudí přílišný zájem. Máš tam vše, aby ses mohl celý převléci. Tvé boty stojí u stěny vedle. Musí se nechat, že když si oděv prohlédneš, zjistíš, že ten někdo, kdo ti jej přichystal musel mít tvé míry docela v malíku anebo velmi dobrý odhad. Sedí ti to perfektně. Nikde netáhne, neškrtí a ani zbytečně nevisí. Na to, jak je to příjemné zjištění, je to také lehce znepokojivé.

Vyjdeš z místnosti. Chodba před tebou působí obyčejně. Nijak honosně, spíše poněkud nuzně. Holé cihlové zdi bez omítky. Když se vydáš doleva skutečně brzy narazíš na dveře, za kterými se ti otevře výhled na dvůr. Skutečně je tma. Vzduch je chladný a vidíš zde několik postav a v jednom z přístřešků postává kůň. Nejprve by si ho přešel, ale stačí pár zafrkání a hrábnutí kopytem, aby ses po něm přeci jen otočil. Poznáváš Pascala. Dokonce je tady i vedle složený postroj a sedlo. Vypadá to, že ho díky kolegům nebudeš muset hledat po městě. Je vyhřebelcovaný, nakrmený a suchý. Stačí ho jen osedlat a můžeš vyrazit.

Vydáš se tedy k Samuelovi. Bude už něco k jedenácté večer, takže jsou ulice prázdné. Zavedeš Pascala do stájí, když v tom se ozve zpoza tebe hlas.

„Tak pozdě zpátky?“ Ohlédneš se a uvidíš Samuela, jak se opírá ramenem o otevřené dveře do stájí. „Už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo, Jacobe.“ Usměje se a řekne tvé jméno, které jako kdyby si slyšel před dávnými věky. Za poslední den, dva tě totiž oslovovali pouze jediným jménem. Mitzrael.

Benedikt Tskilekwa

„Aha… Pravda, tak se představil, když jsme se potkali na schodišti.“ Přitaká ti Vratislaw, když zmíníš Robertovo jméno a pak jen zavrtí hlavou.

„V pořádku, aspoň mi trochu slehlo po těch skořicových rolkách. Tam nesmíme chodit každý den, protože utrácet za nové, větší oblečení se mi příliš nechce.“ Dodá stále viditelně v pozitivní náladě. Přeci jen jeho netrápí to co tebe. Pouze útěk z domova, ale co to je oproti vzpomínkách na minulý život na nebesích.

„Už zase?“ Poposedne si Vratislaw a nesouhlasně tě sjede pohledem. „Neměl by si s tím něco dělat? Já nevím… musí na to být nějaké prášky. Tohle není normální.“ Sykne, když mu dojde, že tohle celé má k normálnosti opravdu daleko.

„Hmm? Barlow o tom něco ví? Jak to? Není to nějaká podezřelá… náhoda? A proč si mu to vůbec říkal? Vždyť ho vůbec neznáš? Sám si říkal, že to má zůstat mezi námi dvěma a první co uděláš je, že to řekneš novému sousedovi? O co tu jde?“ Prohlíží si tě Vratislaw s neskrývaným podezřením. „Benedikte, nedělej ze mě hlupáka. Ta tvá historka má víc děr než cedník a já vím, že mi zase něco neříkáš. Co je ten Barlow zač?“ Zeptá se tě narovinu a evidentně se nikam jen tak jít nechystá.

Když se zeptáš na noviny jen přimhouří oči a trochu zatřepe hlavou, než jen tak mimoděk utrousí „Jeruzalémský Herald, ale… Ale cože najednou chceš podávat inzerát? Jaký inzerát?!“ Rozhodí rukama s viditelně sílícím podrážděním z toho, že se k němu dostávají jen kusé informace. Stránku novin položí na stůl tak prudce, až přelétne na jeho druhý konec.

„Netuším, o čem jste si tam nahoře špitali, ale přišel si sem dolů se spoustou plánů a nových názorů. Jen si sám sebe poslechni. Takže buďto spolu budeme jednat narovinu a řekneš mi, o co tady vůbec jde anebo prostě…. Ne.“ Opře se zase do křesla a sveřepě na tebe hledí, prsty nevědomky bubnujíc na dřevěné područce.  

„Rozhodnutí je na tobě, Bene.“

Když na sobě ucítím udivené pohledy všech ostatních, na které v první chvíli reaguji jen rozpačitým odkašláním. Vždyť jsem přeci neřekla… Ale tak… Myslela jsem to dobře? Naštěstí mě z té situace vysvobodí Lucifer, který takřka vyskočí na nohy, plný elánu a nadšení. Trochu se mi uleví. To jedno jediné slovo díků mne ujistí v tom, že to bylo správné rozhodnutí – a to mi stačí. S tím odvrátím pohled od dvojice serafína a Zerachiel, stojících takřka u sebe a vzhlédnu ke generálovi, který se ke mne sám přitočí.

Zamrkám, když se na mne obrátí s tou prosbou. Už se ho chystám ujistit, že něco takového bych po něm přeci nikdy nechtěla, když se mu na rtech mihne pobavený úsměv.
„Promyslím to,“ slíbím mu s vážnou tváří, avšak v očích se mi zaleskne, když pohnu hlavou, „na druhou stranu… Proč že bych měla trpět sama?“ koutky rtů cuknou do náznaku úsměvu. Aspoň, než Lucifer zavelí a vydáme se zpátky do ulic nořících se do soumraku, který Damašek již pohltil. Naposledy se ohlédnu ke starému stromu a věnuji mu krátký lítostivý pohled. Seděli jsme tu jen chvíli, přesto to v mnohém bylo příjemnější než na kterékoliv dechberoucí vyhlídce Zlatého města…

Opět se staneme součástí Damašku, jen čtveřice přátel kráčejících ulicemi. Rozhlížím se kolem, trochu nejistá tím, že jdeme s Kamaelem první a Lucifer nám jen říká, kudy jít, ale… On i Kamael se tváří, že ví, co dělají, tak se s tím zkrátka smířím. Navzdory všeobecnému veselí a křiklavé výzdobě města můj pohled přitahují jiná místa. V ulicích to žije, přesto ze stínů a tmy za okny domů cítím ty, kteří čekají na to až tma vklouzne i pod jejich víčka.

Kamael se mne snaží zaměstnat hovorem – a vlastně se mu to celkem daří. Byť si nejsem jistá tím, zda se mu trhy opravdu tak líbily nebo se jen ze mě snaží vykřesat pocit, že to tam nebylo zase tak špatné. Popisuji mu bachraté ošklivé ovoce, křik těch nebohých tvorů zavřených v klecích, hádky lidí o množství kovových plíšků, které smění za zboží a nesmyslné množství cetek a předmětů, které byly na tržišti k vidění. Celé to je jako z jiného světa, kterému… Příliš nerozumím.

Naším cílem se ukáže velký dům s terasou. Pokřikování lidí, halas, smích, zpěv, hudba… Proč tu vlastně hraje hudba, když se ji snaží každý překřičet? Zamyšleně semknu rty, to už mě ovšem Kamael bere za ruku a vstupujeme dovnitř té jámy lvové. Uvnitř nás okamžitě obklopí randál, ta hlasitá kakofonie zvuků, co je mi příjemná asi jako rána do hlavy. Mimoděk se stáhnu blíže ke generálovi – kterého v tu chvíli používám jako svůj štít před čímkoliv, co se tu děje – a rozhodně se ho nepustím, dokud se nám nepodaří se proplést mezi lidmi na terasu k příhodně volnému stolu. Možná až podezřele příhodně, ale… Ne, po dnešku nehodlám Lucifera raději už z ničeho osočovat.

Usadíme se ke stolu. Nic z toho zde se skutečně nedá srovnávat s naším domovem. Židle, na které sedím se trochu viklá, což mne svým způsobem vytáčí i fascinuje zároveň. „Hmmm,“ zamručím neurčitě v odpověď na Kamaelovu otázku. Dobře, když mi stiskne pod stolem ruku, tak trochu si povzdechnu a pousměji se. „Ne, není… Jen… To jsou smrtelníci vždy tak hluční, když se baví? Nebo vlastně… Ať dělají cokoliv?“ zamumlám. Tuhle lidskou stránku příliš neznám, vždyť sama jsem přesný opak toho, co se děje kolem.

Pohledem kmitnu po lidech kolem, dvě židle ze čtyř u našeho stolu stále zůstávají volné a po Zerachiel s Luciferem není ani vidu, natož slechu.
„Pochybuji. Jestli jsem se jim ztratili, tak jen proto, že to oni se chtěli ztratit aspoň na chvíli nám…“ brouknu. Když mluvím, nezvyšuji hlas ani se nesnažím překřičet halas kolem, prostě ho jen… Trochu tlumím. Více k tomu nedodávám, pokud potřebují chvíli soukromí… Mají ji mít.

„Myslím, že dnes mě už opravdu nic nezvládne překvapit,“ konstatuji zamyšleně a pohledem sklouznu ke Kamaelovi, zatímco hlavu nakloním lehce ke straně. Jakkoliv se snažím na to už nemyslet, stejně se neubráním myšlence… Jací byli ti před ním? V čem byli jiní? Cítila bych ke komukoliv jinému z nich… To samé? A co když… Jednou… Zemře i tenhle…

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Kamael si s Dumah vymění jen tichý pohled a vděčně kývne, zatímco se s jeho oporou postaví a promluví k vašemu malému shromáždění. To, co navrhne, přinese jen sérii překvapených pohledů, které se všechny stáčí jejím směrem. Opravdu Dumah navrhla, aby se šlo někam mezi lidi? Někam, kde to žije? První, kdo na to reaguje je Lucifer, kterého ten nápad viditelně potěší. Usměje se a energicky se zvedne. „Kdo jsem, abych se hádal s dámou, která se chce bavit?“ Mrkne na Dumah, než k ní polohlasem dodá jediné slovo. „Děkuji.“

Lucifer natáhne ruku k Zerachiel, aby jí vytáhl na nohy, zatímco generál se tiše postaví sám a připraví k odchodu. V dlani Zerachiel se zaleskne brož, památka na Damašek, kterou připevní lehce zaskočenému serafínovi na plášť. „Hmmm?... Ano, to je to, co mi chybělo. Je krásná. Děkuji.“ Usměje se potěšeně na rusovlasou ženu a pohladí láskyplně po tváři.

„Nebudeš chtít doufám tancovat.“ Špitne přitočivší se Kamael k Dumah a v očích mu probleskne náznak nervozity. „… Prosím.“ Skloní se k ní, než se přeci jen pobaveně pousměje. Z projasněných tváří všech přítomných je patrné, že se tísnivá atmosféra po příběhu dvou přátel, který tu zazněl, zase o něco zlepšila.

„Dobře tedy, tak tedy někam, kde se lidé baví.“ Rozezní se Luciferův hlas a ukáže vám k jedné straně náměstí. Opět se rozejdete. Zamíříte do ulic Damašku, které začínají být s nadcházející nocí potemnělé, případně osvětlené mihotajícím světlem plamenů pestrobarevných luceren a pochodní. Skutečně ve městě musí být nějaké oslavy, protože ulicemi proudí i tak skupinky veselících se lidí. Slyšíte smích, družné hovory a cítíte vůni kořeněných pokrmů, které se chystají jak v přilehlých podnicích, tak také na otevřených ohništích na ulici, kde si někteří obyvatelé postavili něco na způsob stánků s jídlem.

Kamel s Dumah jdou tentokrát první a Lucifer jim sem tam ukazuje, kam zabočit. Cesta je to delší, ale příjemná. Spíše taková procházka. Občas se bavíte všichni čtyři, jindy zase jen v párech. Kamael si nedá pokoj a zkouší se Dumah opatrně vyptávat opět, co zajímavého bylo k vidění na tržišti. Viditelně ho to místo zaujalo. Zatímco Lucifer se Zerachiel komentuje dění přímo kolem nich. Ukazuje na zajímavé věci, které míjíte i lidi, jenž vás nějak zaujmou.

Konečně dorazíte do cíle. Je to rozlehlý dům, u kterého je bohatě osvětlená terasa, z které se ozývají četné hlasy a živá hudba. Už z dálky byla cítit sílící vůně pečeného masa a koření, která by vás sem jistě zavedla, nebýt Luciferových instrukcí.

„Tady?“ Otočí se krátce Kamael na serafína a ten jen přikývne. Generál vezme Dumah za ruku, otevře dveře a společně vejdou do rušného lokálu.

☩

Všude kolem vás jsou veselící se lidé. Slyšíte útržky hovorů, smíchu i křiku, jak se někteří snaží být slyšet i přes ten halas všude kolem. Kamael ti věnuje trochu ustaraný pohled, zatímco vás začne provázet davem směrem k východu na terasu, kde bylo přeci jen o něco klidněji a příjemněji. Ačkoliv je podnik nacpaný k prasknutí, podaří se vám najít na klidnější části terasy neobsazený stůl pro čtyři. Je to skoro jako kdyby tady na vás čekal. „Není to tady až tak zlé… ne?“ Nakloní se k tobě Kamael a stiskne ti pod stolem ruku. „Jen… asi jsme se jim ztratili…“ Poznamená tiše, zatímco kolem vás dál hraje veselá hudba a lidé se baví. Generál má pravdu. Zatím jste tu totiž jen sami dva.

☩

Zatímco Dumah s Kamaelem vešli do podniku, ty ses ještě krátce nadechla nočního vzduchu a vzhlédla krátce obloze. Byl to krásný večer. Tolik hvězd a… Zůstala jsi zaraženě stát. Tohle jsi znala. Moc dobře jsi to znala.

„Zero…“ Otočil se na tebe Lucifer, který si všiml, kam vzhlížíš. Najednou bylo to veselí pryč. Zavřel oči a mezi rty mu unikl dlouhý povzdech. Jako kdyby si ve vzduchu cítila slabou ale typickou vůni, kterou si poznávala. Vůni krve. A nejen tak obyčejné. Byla to krev, která v sobě nesla stopu zlaté záře a ta, kterou si moc dobře znala. Neomylně totiž patřila muži před tebou.  

„…už nemáme moc času.“ Ucítila si na tváři teplo jeho dlaně, které tě vytrhlo ze soustředění. „… Je mi to líto.“ Šeptl, zatímco mu nad hlavou svítila jedna osamělá hvězda.

Nemocenská… rozhodně ne dovolená

„Víc nežádám.“ Přikývnu vážně a mám co dělat abych při tom nesyknul, jak mě celé tělo bolí. Představa že by projevil lítost mě téměř rozesměje. Ne to od něj nečekám. Hlavně ani nechci. Naše pozice je jasně daná. On je pán a já pes na krátkém vodítku. „Budu očekávat další pokyny. Hezký večer i vám.“ Řeknu a pak mi dojde že když jsem byl v destilerii byl den. Pokud uběhlo tolik času nedivil bych se, kdyby otec vyhlásil pátrání. Snad mě ale Edward nějak pokryl. Stejně budu muset vymyslet, jak se vymluvit z toho, jak vypadám. Rozhodně nebude tak snadné, aby se starý White moc nezajímal a nechtěl se angažovat v tom kdo jeho mladšího syna takhle zřídil. To se v Jeruzalému nedělá.

Edgar zmizí a nahradí ho doktor. Lepší než výslechová četa s nástroji. Vypadá to, že jsem prozatím uspěl. Budu si muset ale dávat zatracený pozor co udělám dál. Nevím, zda mě nenechá sledovat. Zatraceně ani nevím, zda mě nesleduje normálně. Uši a oči mají i zdi a on o nich všech ví. Dobře, možná ne o všech vzhledem k tomu, co jsem viděl u Lva. O většině ale ano.

„Jak jsem na tom?“ Zeptám se unaveně doktora, když se za mým pánem zavřou dveře. „Ran jsem schytal doopravdy dost a nějak jsem přestal počítat kolik z nich bylo jak vážných.“ Protože půl času jsem byl najetý na bílém prášku a druhou půlku jsem cítil odchod jeho účinků tak silně že jsem na bolest taky kašlal. I přes to že mě to zajímá je můj mozek napůl jinde.

Získat oblečení z Edwardova domu, dát vědět rodině, podle závažnosti zranění se rozhodnout, zda se vydat tam nebo se dostat z nejhoršího v nějakém hostinci. Nebylo by to poprvé. Zase to ale nejde moc dlouho. Vidět se s Agnes. To by nebylo špatné. Dalo by se to spojit s tím hostincem. Pak se vydat za Cass… Elizou. Musím jí říct co se stalo, třeba vrhne víc světla na to, co se děje. Ne nejdřív si musím ověřit, jak moc mě Edgar sleduje, jak to ale udělat. Taky budu muset nechat opravit oblečení, nebo sehnat nové. To tak těžké nebude. Horší bude zbraň. Jsem vybíravý. Tohle bude drahá záležitost. Na to že jsem se ani nezdvihl z operačního stolu mám starostí víc než dost. Musím sestavit plán a jednat. Ne… ne… ne… musím se hlavně dát dohromady. Jinak to bude moje smrt. Jenže nečinnost mi nejde. Zatraceně hodně mi nejde. Možná nejdřív nějaké lehčí pochůzky, odpočívat během jízdě kočárem a zdravotními procházkami. Sehnat co potřebuju a pak se pustit do skutečné akce. Agnes mě nenechá nic dělat, pokud mě v tomhle stavu uvidí. Co jí navíc mám říct, že se stalo. Nechci mluvit o tom co jsem zažil. Ne s ní. Nevím, jak to vysvětlit sobě, natož jí. Možná by stálo za to probrat do s Elizou jenže to narážím na problém s dalšími Edgarovími psy…

„Děkuji, doktore.“ Povzdechnu si a pokynu mu. „Pusťte se do mě.“ Ať je hlavně rychle hotovo. Podle možností svého stavu chci co nejdřív vyrazit. Nechat se dovézt k místo kde stojí Pascal, odvést ho do stáje k Edwardovi a vyměnit oblečení. Pak se uvidí, co bude dál. Pokud nezkolabuju někdo napůl cesty.

Kamael se posadí na kamenný sokl vedle mě, dost blízko na to, aby se naše paže zlehka dotýkaly a já cítila teplo, které sálá z jeho kůže. Díky Zerachiel nenastane rozpačité ticho, které se nabízí. Má sestra s jiskrou v oku položí otázku, která se nabízí a... Která sebou přinese Kamaelovu nečekanou reakci. Rozpaky nejsou něčím, na co bych u generála byla zvyklá, viditelná bezradnost v jeho tváři mne překvapí. Přelétnu pohledem mezi jím a Luciferem ptajícím se na svolení k vyprávění příběhu, který nebude šťastný ani veselý. Poznám to. Cítím to z napětí, které se vkrade do Kamaela těla.
Tuším, kam Luciferovo vyprávění bude směřovat, vždyť já sama... Viděla Kamaelovu vzpomínku. Zmrzačené tělo měnící se ve zlatých prach stoupající k nebesům. Lehce sklopím hlavu, rusé vlasy se rozestřou podél mé tváře jako opona. A pak... Pak mi teprve dojde pravý význam Luciferových slov.

Oči se mi rozšíří. Pokaždé byl trochu jiný... Kolikrát? Kolikrát musel zemřít a vrátit se zpátky? Sám Lucifer tu domněnku poté sám potvrdí. Mimoděk se o Kamaela více opřu, pohnu nohou a přisunu se blíže k němu v tom gestu tiché… Podpory? Nevím. Možná chci jen cítit jeho vnitřní oheň, aby zaplašil mráz na vlastní duši.

Neposlouchá se to snadno. Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela, avšak nyní musím a jen z té představy, že bych musela prožívat to samé, co Lucifer s Kamaelem mi není dobře. Pohledem kmitnu k Zerachiel – jaké by to bylo, kdyby se tohle stalo jedné z nás? Ne… Nechci to vědět. Drobně sebou trhnu, když to Lucifer nazve prokletím. Když pokračuje dál v řeči, která by mohla být nazývána... Rouháním. Takové nás Otec stvořil, takovými nás zamýšlel, jak bychom to mohli rozporovat? Nevážit si nesmrtelnosti, kterou nám věnoval. Přesto...

... Kamael tu chvíli zachrání, když se sám vloží do rozhovoru. Opět se s Luciferem usmívají, jejich vyprávění dostane odlehčený tón, jakmile dojde řeč na setkání v aréně. Aspoň zdánlivě. Z oblohy se vytrácí i ty poslední paprsky slunce a objevují se první hvězdy. Je to krásný pohled, konejšivá představa – zahalit se do noci a splynout s ní.

"Někdy mohou být i smutné věci k něčemu dobré," ozvu se z ničeho nic a dotknu se prsty paže generála. "Nebýt ničeho z toho... Neseděla bych tu s vámi, teď ani kdykoliv jindy," brouknu. Kamael by mě nikdy nepotřeboval, a on ani Lucifer by mě v té aréně nevybrali. Nyní... Nyní jsem to už plně chápala, stejně jako celou váhu úkolu, který mi byl svěřen – naléhavost v hlase Generála, kterou jsem slyšela v ten večer i úlevu, když jsem ten úkol přojala. A který jsem od té chvíle plnila tak dobře, jak jsem jen dokázala. Natolik usilovně, až mi na životu Kamaela začalo doopravdy záležet.

Vzhlédnu k noční obloze prosvítající místy skrze mohutnou korunu starého stromu a tiše si povzdechnu. Dokázala bych tu sedět celé hodiny, obklopena nočním městem a klidem, který mi přinášel potěšení. Odtáhnu se od generála, prsty vyšplhají po jeho paži až k rameni, které na okamžik jemně stisknu, zatímco se s jeho oporou vytáhnu pomalu do stoje. Tohohle budu litovat. Vlastně toho lituji už teď, ale... Nic nemůže trvat věčně.

"Tak pojdťe, přeci tu nebudeme sedět celý večer a mluvit o tom, co nás nemusí trápit," měkce se pousměji, "vzal jsi nás sem, Lucifere, abychom okusili něco ze života smrtelných, takže... Pojďme někam, kde se dá najíst a hraje hudba," přelétnu všechny tři pohledem. Aspoň přijdou na jiné myšlenky, to je to nejmenší... Co pro ně můžu udělat. A to... To přátelé přeci dělají.