Andor.cz - Dračí doupě online

Benedikt Tskilekwa

Vratislaw tě poněkud nakvašeně poslouchá, zatímco se mu snažíš omluvit. „Takže si šel do bytu muže, kterého pořádně neznáš. Netušíš, co vůbec je zač a přesto si bereš jeho rady k srdci. Nevím, jestli si tak naivní Bene, nebo prostě rád riskuješ.“ Zpraží tě Vratislaw nespokojeným pohledem.

„Anebo jsem naivní já… No, to je jedno. Dělej, jak uznáš za vhodné, ale mě do toho v tom případě netahej.“ Narovná se a zvedne z křesílka.

„Nic o těch jménech na rozdíl od našeho souseda netuším. Je to tvoje rozhodnutí, co uděláš. Myslím, že nejsnazší bude, že tuhle část prostě vynecháme. Budeme dělat, že ten rozhovor na lavičce se nestal. Ostatně psychologie není můj obor a ani farmakologie. Nejsem povolaný ti v tom jakkoliv pomoci. Potřebuji dostudovat, ne se nechat zatáhnout do nějakých šíleností s pochybnými sousedy, anonymními inzeráty a andělskými vidinami.“ Pohlédne na tebe s aristokratickou odměřeností, kterou prostě umí jen těch pár studentů ze Zahrad.

„Bene, jsi stále můj přítel, ale pokud se v tom hodláš zaplétat s naším sousedem a shánět podobné š… lidi po Jeruzalémě, je to jen a jen tvá věc. Jako kdyby si neměl už dost vlastních starostí.“ Zavrtí hlavou, než se rozejde ke dveřím z bytu.

„Tak pojď. Jestli budeš chtít, zastavíme u té redakce, jinak bych byl rád, kdybychom vyzvedli mé kufry, ať to stihneme do setmění.“ Ohlédne se na tebe, než společně vyrazíte ze schodů z bytu.

Sbíháte do přízemí tiše. Máš pocit, že se ti Vratislaw sem tam vyhýbá pohledem, ale možná je to prostě jen tím, že nemá důvod na tebe pořád koukat. Vyjdete ven a vidíte, jak se slunce začíná klonit k obzoru, který plápolá ohnivou září. Pokud se chcete stavovat do novin, budete to muset udělat teď, abyste to stihli.

Vratislaw vyrazí k hlavní třídě, kde není problém najít nějakou prázdnou drožku.

„Tak kam to bude mladí pánové?“ Skloní k vám zvrásněnou tvář kočí sedící na kozlíku a křivě se usměje.

„Kam si tady pán poručí.“ Ohlédne se na tebe krátce Vratislaw, než se bez dalších slov vyhoupne do vozu.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

„Ehm, nějak tak, aby si nás nevšiml. Dumah mě bude jistit.“ Odpoví Zerachiel Yesod, který viditelně také nemá příliš zkušeností s bojovou taktikou. Kamael, který do té doby vše tiše sledoval se narovná v ramenou a udělá nenápadný krok vpřed.

„Nejsnazší bude ho dostat co nejblíže k nám. Tím se omezí jeho povědomí o širším okolí a většina jeho pozornosti bude upřená na nás. Čím blíže bude u nás tím lépe. Samozřejmě nás to vystavuje možnému odvetnému útoku, takže musíme být připraveni. Oba dva.“ Pohlédne generál na Zerachiel, zatímco je jeho dikce strohá a direktivní.

„Samozřejmě nejvhodnější bude, když se této role ujme jeden z nás a ten druhý zůstane s odstupem u něj, aby mohl případně zasáhnout. Nebude dobré, abychom byli oba přímo v jeho dosahu. Myslím, že nejvhodnějším kandidátem budeš ty Zerachiel. K tobě má nejblíž a já jsem zároveň nejefektivněji schopen tě krýt v případě Luciferova útoku.“ Pokračuje Kamael, zatímco mu Yesod vděčně přenechal detaily celé akce. Viditelně se mu o něco ulevilo, a tak už jen svírá tiše schránu s nebeským artefaktem.

„To, jak to Zerachiel provedeš, bude na tobě. Já se budu držet za tebou. Nemusíš se bát.“ Kývne na tebe Kamael.

„Dobře, v tom případě, my se s Dumah ukryjeme zde. Je tu skalní převis, který nás bude dostatečně krýt.“ Ukáže Yesod na jedno místo, kde se na kus skály ještě zřítil kus starého chrámu, takže je pod kameny vytvořený vcelku prostorný úkryt, který můžete využít.

„Myslím, že bychom měli jít. Stejně nakonec budeme muset improvizovat. Pokud nejsou žádné další otázky…“ Přelétne vás Yesod pohledem zlatých očí, než pokyne krátce Dumah, aby se k němu přidala. „Hodně štěstí. Ať nás Otcova vůle provází.“ Řekne ještě krátce, než se s paní smrti vydá k vybranému úkrytu.

Kamael Dumah tiše sleduje a pokud se sama otočí, může vidět, jak se mu na čele táhne ustaraná vráska, kterou tak dobře zná. Ta nikdy nevěstí nic dobrého.

☩

Čas běží. Měsíc o něco postoupí na své nebeské dráze, když v tom se na nebi mihne stín a dolů se snese postava. Šestice stříbřitých křídel jako kdyby v měsíčním světle zářila vnitřní září. Má na sobě dlouhý plášť a přes hlavu přetaženou kapuci z pod které žhnou jeho oči a po ramenou mu spadají dlouhé prameny plavých vlasů. Na první pohled nevypadá ozbrojen.

Přistane několik metrů od Zerachiel s Kamaelem a shodí se kápi z hlavy. Je to skutečně on.

„Přátelé…?“ Osloví vás zvučným hlasem a povytáhne tázavě oblouk světlého obočí.

„Zerachiel?... Kamaeli? Tohle je… nečekané setkání.“ Prohlíží si vás pozorně, rty semknuté. Zerachiel na něm poznává, že se drží vůlí zpátky. Z náznaků vidí potlačované emoce, které bublají pod povrchem. „Čemu vděčím za takovou milou návštěvu?“ Narovná hlavu a věnuje vám milý úsměv.

☩

Zůstáváte v úkrytu. Tiše čekáte. Čas běží, když v tom uslyšíte hlasy. Především ten jeden, zvučný a melodický, který se k vám nese studenou nocí. Je hned jasné, že váš cíl je tady. Yesod odklopí víko schrány z jejíž útrob se vyvalí proudy bílé, ledové mlhy, která se stáčí jako zamotané stuhy naprosto odporujícím přírodním zákonům. Měsíční světlo se odrazí od stříbrného ostří, které se před tebou odkryje a tobě hned naskočí po celém těle husí kůže a nepříjemný pocit mrazení v zátylku. Z té zbraně jde strach. Opravdový strach o tvé vlastní bytí. Na zdobené čepeli si můžeš všimnout jednoduchého symbolu vpleteného mezi ostatní.

Ω

Na Yesoda Ostří konce také viditelně působí, ale nakonec se jeho prsty obtočí kolem jílce a ten nepříjemný pocit, kterým ta zbraň na tebe působila se vytratí. Alespoň tedy pro tebe, protože, když pohlédneš na Yesoda, jenž ve tváři viditelně zbledl, je patrné, že ta zbraň bude mít nějaký vliv na svého nositele. Yesod se lehce vykloní, aby vyhlédl na tu scénu a vyčkává na vhodný moment.

Starý přítel

„Omlouvám se pane doktore, ale to je tajné.“ Ušklíbnu se, když se vyptává na zvíře ze zoologické zahrady. Nějak nevěřím že by doktor pracující pro Edgara nevěděl, že se na nic nevyptává. Pokud by mu ovšem samotný šéf tajné policie nenařídil se vyptávat. Možná jsem paranoik ale nehodlám se nechat odstranit za běžnou konverzaci s neznámým doktorem. „Děkuji za ošetření, skvělá práce. O zranění budu pečovat přesně podle vašich pokynů. Budu se také snažit ze všech sil abych si odpočal.“ Řeknu mu nakonec, než se rozloučíme. Mluvím sice pravdu, ale sám moc dobře vím, že cesty osudu umí být hodně nevyzpytatelné.

Prohlížím si nevýrazné oblečení a jsem spokojen. Přesně tohle potřebuji. Neupoutat na sebe zbytečnou pozornost. To, jak mi sednou je bonus. Vlastně mě to vůbec nepřekvapí. Edgar zná mé míry a všechno ostatní o mé osobě. Beru to jako zprávu. Podívám se i po svých zbraních a pokud je nikde nenajdu nedá se nic dělat. Budu muset sehnat náhradní sadu. I kdyby mi je vrátili bude se hodit jí mít někde schovanou pro strýčka příhodu.

Oblečený vyrazím ven. Čím méně nápadná část Nového Jeruzaléma tím větší pravděpodobnost že se tam něco sktrývá. Tajná policie i zločinci si umí držet pořádek. Na rozdíl od nedůležitých míst, kde to kypí lidmi a pokud je tam zločin dá se vsadit o to, že to není ten velký a důležitý který obklopuje město jako mlžný opar. Moje radost, když Pascala vidím je velká. Naštěstí ho u destilerie nenechali. Poplácám koně a uleví se mi, že nemusím honit kočár. Vyšvihnu se do sedla a pobídnu ho, aby vyrazil.

Jak jedu ulicemi všechno mě bolí. Mám pocit, že tady můj neznámý krejčí trochu přestřelil. Připadám si až moc obyčejně na to abych jel na takovém zvířeti. Občas je těžké vyvážit to, aby nenápadnost seděla k nutným prostředkům. Mí teď u pasu meč a pistole vypadám doopravdy divně a budím přesně tu pozornost co nechci. Raději se spěchem dorazím do Samuelova domu. Tentokrát tam je a očividně si všiml mého příjezdu. Seskočím z koně a nabídnu mu pravici.

„Nějak jsem ztratil pojem o čase starý příteli.“ Řeknu po pravda a vlastně se divím že nijak nekomentuje, jak vypadám. „Vlastně jsem byl pryč včera od večera. Bylo to vcelku šílené. Neozval se můj otec nebo tak něco?“ Podívám se na něj zkoumavým pohledem. Kdysi jsme si říkali všechno. Hlavně ve válce. Sdíleli jsme naše strachy i touhy. To teď není tak lehké. Neřekl jsem mu o své nové práci ani o tom co se mi stalo. Měl jsem strach, že by si myslel, že jsem se zbláznil. Co mu říct teď? O mých vizích minulosti? O Elize a tím kým je? Těžko. Všechno by bylo moc komplikované a rozplést mé klubko lží je až moc komplikované. Zajímalo by mě, co si myslí o tom, co se mnou je. „Potřeboval bych dát vědět domů a najít nějakou výmluvu. Potřebuji rodinu ujistit, že jsem v pořádku a zároveň se neukazovat, dokud na tom nebudu lépe.“ Vysvětlím mu a ukážu na svůj očividně velice zubožený stav.

* * *
Předtím
* * *

Stojím, v rukách svírám štíhlé tělo zbraně a pohledem kloužu po okolo stojících ruinách starého chrámu. Nakonec se očima ovšem vždy zastavím u Kamaela se Zerachiel stojících naproti nám. Ve tváři mi sedí ten neměnný klidný výraz, avšak nemám z toho dobrý pocit. Z ničeho z toho. Vím, že tohle celé je špatně - neměli bychom tu být, neměl by tu přede mnou stát Kamael a už vůbec ne Zerachiel. Yesod se na stokrát může usmívat mile, ale nic z toho nezmění skutečnost jak kruté rozhodnutí učinil, když si vybral nás tři. Stojím tam a moc dobře vím, že od teď... Už to nikdy nebude stejné. A bojím se toho.

"Ano, rozumím," odpovím cherubovi tiše, když opakuje plán, který jsme vymysleli a dali dohromady. Stačí jen zmínka o "ostří konce" a pocítím nepříjemné zachvění klouzající po zádech dolů ke kříži. Smrt byla přirozená, součástí řádu světa tak, jak ho náš Otec stvořil. Ale ta zbraň, její moc... Byla špatná. Porušovala řád, protože nic na světě by nemělo být nadřazené koloběhu smrti a života, nic by jej nemělo navždy rozetnout a umlčet jakýkoliv z hlasů pějících tu tolik známou melodii.

Ukročím za cheruba, když promluví k rudovlasé dvojici. Pohled na krátkou chvíli zabodnu do jeho zad. A pocítím stejný nával smutku, rozhořčení i zlosti jako tehdy v jeho zahradách, v ten den, kdy nám oznámil, pro jaký úkol si nás vybral. V ten den, kdy vzal všechno to křehké, držící sotva pohromadě a roztříštil to jedinou dobře mířenou ranou na kusy. Nemám žádné otázky, a tak jen mlčím. Mé oči však opět vyhledají Kamaela a na okamžik mne prozradí. Všechny ty obavy, které ve mne dřímou. Strach a nejistotu, které by mi měly být cizí. Jsme vojáci. Plníme úkol.

"... musíme to udělat. Nemáme na výběr."

Opakuji si ta slova v duchu.

Nikdy jsme neměli mít na výběr. Posloucháme, protože k tomu jsme byli stvořeni. Tak je to správné. Vím to a nikdy jsem v plnění svých povinností nezaváhala. Avšak od toho dne, kdy jsme se střetli ze Ztraceným, od okamžiku, kdy... Kdy si Kamael vybral můj život navzdory své svaté povinnosti a byl za to potrestán... Už to nikdy nebylo stejné. Vytušila jsem Kamaelovy pochybnosti, stejně jako jsem cítila ty své, když jsem brala život tisícům smrtelným uprostřed pouště. A nyní jsme stáli zde. Opět neměli na výběr. A znovu... Nevěděli proč.

Sklopím hlavu a úsměv, který se usadí na mých rtech je neveselý.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

„Nejspíš? Vypadá to tak. Baví se. Asi. Vypadají dost… ehm, opití. Nevím. Zas tak často mezi nimi také nepobývám.“ Pokrčí Kamael rameny viditelně také poněkud nesvůj z tohoto chaotického místa. „Myslíš, že by chtěli něco probrat soukromě? Je to docela možné. Lucifer mi říkal, že mu na ní záleží, tak… no kdo ví.“ Pousměje se generál, kterému se jistě v hlavě už utvořila nějaká představa důvodu, proč se zrovna ti dva zdrželi.

„Tady máte. Na účet podniku!“ Ozve se najednou vedle vás ženský hlas, když v tom před vás servírka s bouchnutím postaví dvojici pohárů a velký džbán, když v tom, jako kdyby do stolu něco silně drclo a věci na něm se divoce rozkolíbají. Kamaelova ruka pohotově vystřelí a chytí džbán včas, než se stihne převrhnout a všude kolem vylít svůj obsah. Jeden z tepaných pohárů se zvrhne na stůl a skutálí se ti do klína a druhý spadne na zem, kde se párkrát odrazí od země, a pak znovu a… znovu.

„Hmm?“ Svraští Kamael obočí, když vidí pohár, který je jakoby zaseklý ve svých odrazech a doslova tančí na jednom místě na zemi. Ty sama si najednou všimneš něčeho dalšího. Hudba, která tu hraje se opakuje. Nejednou zní jen pár tónů, které se točí neustále dokola a dokola.

☩

Lucifer se nejdříve trochu zarazí, než tě k sobě také přitiskne. „To je v pořádku, Zero.“ Šeptá ti konejšivě do rudých vlasů. „Je to všechno v pořádku. Bude to…V pořádku. Neměj mi to pak za zlé. Prosím. Jen jsem chtěl pár posledních chvil se svými přáteli. Jen to… Brzy to pochopíš.“ Odtáhne se trochu a vezme tvou tvář do dlaní.

„Pamatuj si, nemám ti to za zlé. Jsi jen jejich loutka jako všichni ostatní. Neviním tě z toho. Nechci, aby ses pak trápila. Ano? Rozumíš, Zero?“ Jeho modré oči se vpíjí do těch tvých, zatímco si všimneš, že se mu na kůži začínají vykreslovat zlaté tetování. Jako hořící knot svíčky otočený v čase. „Jsem rád, že jsem tě zase mohl vidět.“ Usměje se široce, zatímco se tetování připomínající korunu na jeho čele rozzáří a bílý záblesk pohltí svět kolem tebe, hostince, generála i se svou pobočnicí. Prostě celý… neexistující svět.

☩

O několik chvil zpátky

„Dobře, takže jsme na místě. Plán je domluven. Ostří konce si nechám raději já. Nemůžu po nikom z vás chtít, abyste udělali něco takového. Lucifera znáte a byl to váš přítel. Bude to tedy má zodpovědnost. Dumah, ty mě kryj svým tichem, prosím. Ano?“ Usměje se na Dumah mile Yesod, na kterém je i přes jeho jindy všudypřítomný klid vidět jistá nervozita.

„Ty Kamaeli budeš společně se Zerachiel čekat na to, až se objeví. Musíte ho zabavit dostatečně dlouho na to, abych se k němu mohl dostat.“ Otočí se cherub na dvojici stojící naproti němu.

„Nějaké otázky?“ Zeptá se pak krátce. „Vím, že to pro vás bude těžké, ale musíme to udělat. Nemáme na výběr.“

Stojíte uprostřed ruin starého chrámu v kopcích, z nějž zbyl jen stín jeho dřívější slávy. Jak příhodné místo na to, ukončit zde existenci nebeské bytosti. Na nebi se klene obloha, po které se prohánějí těžká mračna a mezi nimi sem tam vysvitne stříbřitý měsíční kotouč.  

Jacob White

„Není to tak hrozné.“ Vzhlédne k tobě lékař přes skla brýlí, ve kterým se odráží odlesky světla lamp kolem. „Nějaké pohmožděniny, sečná rána na tváři, naražená žebra a vyčerpání organismu. Naštěstí nic zlomeného. Měl jste štěstí, alespoň dle toho, co mi tu popisujete.“ Narovná se od tebe lékař, poté co utáhne poslední obvaz. „Ta rána na tváři je čistá. Přesný řez. Když se o ni budete dobře starat, nezůstane vám po ní prakticky žádná postřehnutelná jizva.“ Dodá chlácholivě, jak kdyby zrovna na tomhle záleželo.

„Tedy.. ještě je tu jedna věc. Kromě té vaší tváře máte nejvíc stehů tady…“ Ukáže ti na zafačovanou hruď. „Vypadalo to, jako kdyby vás napadlo nějaké velké zvíře. Opravdu zvláštní rána. Neříkejte, že něco uteklo z místní Zoo?“ Ohlédne se na tebe mezitím, co sklízí špinavé náčiní a smotky rudé gázy. „Ty stehy byste si měl tak zhruba za dva týdny nechat vytáhnout. Ty na tváři klidně už za týden. Ať se na ně teď ze začátku nedostane žádná voda. Po zhruba tak dvou dnech je můžete omývat roztokem heřmánku. To pomůže na otok a možnou infekci.“ Začne ti automaticky předříkávat postup péče, který neslyšíš ve svém životě prvně. Nejsou to první podobná zranění, která si utržil a je ti jasné, že ani poslední.

Jsi ošetřen. Lékař zaklapne brašnu a nějaké drobnosti a zakrvácený odpad tam nechá, aby to pak někdo uklidil. „Jak jsem říkal, pane. Dobře se o ta zranění starejte a kdyby se do nich dostala infekce, neotálejte s návštěvou nemocnice. Otrava krve je nemilá věc. Ehm, a také… odpočívejte. Opravdu to potřebujete. Oděv byste měl mít tam na skříni. Až půjdete ven, stačí se dát za dveřmi doleva a dojdete k východu ven. Přeji vám hezký zbytek večera a… hodně štěstí.“ Kývne na tebe na rozloučenou, zatímco tě nechá samotného v místnosti.

Skutečně. Na skříňce u stěny je hromádka oblečení. Nechali ti kalhoty, ale tvá rozdrásaná košile i kabát jsou bůh ví kde. Oblečení je čisté, suché a přesně v takovém tom nevýrazném stylu, který je u vás běžný. Dostatečně odolné cestovní kousky, které ale na první pohled nevzbudí přílišný zájem. Máš tam vše, aby ses mohl celý převléci. Tvé boty stojí u stěny vedle. Musí se nechat, že když si oděv prohlédneš, zjistíš, že ten někdo, kdo ti jej přichystal musel mít tvé míry docela v malíku anebo velmi dobrý odhad. Sedí ti to perfektně. Nikde netáhne, neškrtí a ani zbytečně nevisí. Na to, jak je to příjemné zjištění, je to také lehce znepokojivé.

Vyjdeš z místnosti. Chodba před tebou působí obyčejně. Nijak honosně, spíše poněkud nuzně. Holé cihlové zdi bez omítky. Když se vydáš doleva skutečně brzy narazíš na dveře, za kterými se ti otevře výhled na dvůr. Skutečně je tma. Vzduch je chladný a vidíš zde několik postav a v jednom z přístřešků postává kůň. Nejprve by si ho přešel, ale stačí pár zafrkání a hrábnutí kopytem, aby ses po něm přeci jen otočil. Poznáváš Pascala. Dokonce je tady i vedle složený postroj a sedlo. Vypadá to, že ho díky kolegům nebudeš muset hledat po městě. Je vyhřebelcovaný, nakrmený a suchý. Stačí ho jen osedlat a můžeš vyrazit.

Vydáš se tedy k Samuelovi. Bude už něco k jedenácté večer, takže jsou ulice prázdné. Zavedeš Pascala do stájí, když v tom se ozve zpoza tebe hlas.

„Tak pozdě zpátky?“ Ohlédneš se a uvidíš Samuela, jak se opírá ramenem o otevřené dveře do stájí. „Už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo, Jacobe.“ Usměje se a řekne tvé jméno, které jako kdyby si slyšel před dávnými věky. Za poslední den, dva tě totiž oslovovali pouze jediným jménem. Mitzrael.

Benedikt Tskilekwa

„Aha… Pravda, tak se představil, když jsme se potkali na schodišti.“ Přitaká ti Vratislaw, když zmíníš Robertovo jméno a pak jen zavrtí hlavou.

„V pořádku, aspoň mi trochu slehlo po těch skořicových rolkách. Tam nesmíme chodit každý den, protože utrácet za nové, větší oblečení se mi příliš nechce.“ Dodá stále viditelně v pozitivní náladě. Přeci jen jeho netrápí to co tebe. Pouze útěk z domova, ale co to je oproti vzpomínkách na minulý život na nebesích.

„Už zase?“ Poposedne si Vratislaw a nesouhlasně tě sjede pohledem. „Neměl by si s tím něco dělat? Já nevím… musí na to být nějaké prášky. Tohle není normální.“ Sykne, když mu dojde, že tohle celé má k normálnosti opravdu daleko.

„Hmm? Barlow o tom něco ví? Jak to? Není to nějaká podezřelá… náhoda? A proč si mu to vůbec říkal? Vždyť ho vůbec neznáš? Sám si říkal, že to má zůstat mezi námi dvěma a první co uděláš je, že to řekneš novému sousedovi? O co tu jde?“ Prohlíží si tě Vratislaw s neskrývaným podezřením. „Benedikte, nedělej ze mě hlupáka. Ta tvá historka má víc děr než cedník a já vím, že mi zase něco neříkáš. Co je ten Barlow zač?“ Zeptá se tě narovinu a evidentně se nikam jen tak jít nechystá.

Když se zeptáš na noviny jen přimhouří oči a trochu zatřepe hlavou, než jen tak mimoděk utrousí „Jeruzalémský Herald, ale… Ale cože najednou chceš podávat inzerát? Jaký inzerát?!“ Rozhodí rukama s viditelně sílícím podrážděním z toho, že se k němu dostávají jen kusé informace. Stránku novin položí na stůl tak prudce, až přelétne na jeho druhý konec.

„Netuším, o čem jste si tam nahoře špitali, ale přišel si sem dolů se spoustou plánů a nových názorů. Jen si sám sebe poslechni. Takže buďto spolu budeme jednat narovinu a řekneš mi, o co tady vůbec jde anebo prostě…. Ne.“ Opře se zase do křesla a sveřepě na tebe hledí, prsty nevědomky bubnujíc na dřevěné područce.  

„Rozhodnutí je na tobě, Bene.“