Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Trochu se obětovat Kamael se posadí na kamenný sokl vedle mě, dost blízko na to, aby se naše paže zlehka dotýkaly a já cítila teplo, které sálá z jeho kůže. Díky Zerachiel nenastane rozpačité ticho, které se nabízí. Má sestra s jiskrou v oku položí otázku, která se nabízí a... Která sebou přinese Kamaelovu nečekanou reakci. Rozpaky nejsou něčím, na co bych u generála byla zvyklá, viditelná bezradnost v jeho tváři mne překvapí. Přelétnu pohledem mezi jím a Luciferem ptajícím se na svolení k vyprávění příběhu, který nebude šťastný ani veselý. Poznám to. Cítím to z napětí, které se vkrade do Kamaela těla. | ||
| |||
 | Pravdy pravdoucí nejpravdivější I Hariel má své nepřátele. Je těžké si to představit dokonce i po té, jak vypadala jeho poslední vzpomínka. Snad že byl ten útočný akt velmi neosobní, vzniklý okolnostmi a v zásadě nešťastnou náhodou. Je mi jasné, že se do Zlatého města nevrátil a Nový Jeruzalém koneckonců stojí na troskách války, ve které... asi taky musel bojovat? Vůbec si to nedokážu představit, nesedí mi to k němu. Ke mně budiž, může se dít ledacos a vyrůstat v Jižní čtvrti znamenalo nenechat si utrhnout od pusy. Ale pravda, i Harielovi se v rukou objevil meč, když si myslel, že je Nuriel v nebezpečí... Stejně mi po těch nevydařených dících zůstane trocha mrazení v zádech. I Hariel má své nepřátele. Ne MĚL. Má... Snad až teď mi skutečně a naplno dochází, že si musím dát pozor ještě docela jiným způsobem, než jsem si maloval dosud. Že je to víc skutečné, víc vážné, víc nebezpečné. Právě teď jsem s druhou půlí své duše v téhle věci v dokonalém souladu: oba jsme žili uzavření ve svých malých vesmírech, kde všechna přátelství i antipatie byly výlučně osobní povahy a z konkrétních důvodů. Jenže teď nás oba události semlely a nekompromisně učinily svou součástí a přesahují nás způsobem, kdy nepřátelé mohou být i tváře neznámé a nikdy dřív neviděné - a to je tak hrozně zvláštní, někomu stát za něco takového... "Nemáme žádný problém," vydechnu jen a několika rychlými kroky doběhnu ke stolku, padnu na židli vedle Vratislawa, tedy jen na samý krajíček, aby mu bylo jasné, že už už vlastně zase vstávám, a co mu chci říct bude rychlé a stručné. A ono bude! Ale taky chci, aby nás zaručeně nikdo neslyšel a chodba je nepřehledný a velmi nesoukromý prostor. "Promiň, že jsi musel čekat. To byl Robert Barlow, bydlí nad námi," zadívám se na noviny a desítky oznámení a vzkazů tištěných v inzertní rubrice nepatrným písmem. Je to příšerný nápad, příšerný, co mi právě prolétl hlavou. Raději zdvihnu hlavu k Vratislawovi a pokusím se vyhnat si ten nesmysl z hlavy. "Potkali jsme se venku zrovna když... když se mi zamotala hlava, víš, jako v té laboratoři," řeknu omluvně. "Znovu další vidiny. Prohlásil, že něco podobného už viděl, ale nechtěl to rozebírat venku, každopádně... prý nejsem blázen a brzy to přejde," shrnu do pravdy pravdoucí výsledek naší debaty. "To je dobré, ne? Jen mě nabádal, a tebe mám zase prý nabádat já, ať o tom nikde ani nepípneme. Prý to přitahuje skutečné cvoky," a trochu se obávám, že i tohle je pravda nejpravdivější a trochu mě přejde radost ze života, když si představím, co by s andělem dokázalo nadělat pár náboženských fanatiků. Dál to lepší nerozebírat, jen mávnu rukou, že domyslet si může zbytek snadno. Ano? Snad? Ještě se mi ze všeho trochu točí hlava a velice lituju, že se Vratislawovi nemůžu svěřit se vším. Chtěl bych hrozně moc, ale už to není moje tajemství, takže mám smůlu, můžu jen doufat, že Roberta - a měl bych si dát záležet, abych o něm uvažoval jako o Robertovi, ať se naživo nespletu - potkám brzy znovu. Nejsem si moc jistý, jestli si mu jen tak troufnu zaklepat u dveří. Měl pravdu, nemívám s tím problém, ale zároveň mám skoro úzkostlivou obavu, abych ho nenazlobil přehnaným dotíráním, protože o přátelství s ním opravdu stojím - a jestli on to nakonec nebude nějaký relikt Harielovy úcty k vyšším kůrům... Znovu sklopím oči k novinám. "Tak asi můžeme jít... A prosím tě - jaké jsou nejčtenější noviny ve městě... tyhle?" Natočím stránku, abych viděl na název. Nemám tušení, kolik může stát třířádkový inzerát, jeden z těch maličkých v rubrice se vzkazy, ale pro to pár večeří klidně obětuju. Mám takovou obecnou představu, že odpovědi se vyzvedávají v podatelně pod anonymním číslem, takže je to i přiměřeně bezpečné a na odesilatele nikdo nepřijde. Ano ano ano, pravděpodobnost je tak směšně malá, až je spíš k pláči, ale právě jsem se přistěhoval do domu, kde bydlí Ramiel; chci se na téhle vlně štěstí udržet. Hariel neměl jenom nepřátele... "Jestli by mohla drožka na okamžik zabrzdit u redakce, jen bych v rychlosti podal jeden inzerát," vyskočím konečně na nohy. "Jsem zvědavý, jestli zastihneme pana Doofenshmirtze - bude se ti líbit - no však už jsi o něm slyšel historek dost. Kde mám klíče?" dojde mi najednou, že je u sebe nemám a až následně mi vklouzne do hlavy, že si je bral Vratislaw... klid, napomenu se. Přestaň se to všechno snažit zamlouvat. Nic špatného se přeci neděje... jen najednou zjišťuju, že navzdory tomu, jak moudře mě Rami-Robert opatřil čajem a věnoval mi spoustu času, smířit se s tím, co se se mnou děje, bude chtít ještě hezkých pár konvic. | ||
| |||
 | Nedočkavý kamarád Benedikt Tskilekwa „Jistě, jistě…“ Mručí zamyšleně Robert, zatímco se chystáte k odchodu a ty mu z čiré vděčnosti skládáš poklony.
„To od mladíka jako ty zahřeje mé stařecké srdce.“ Ušklíbne se pobaveně, když zmíníš narážku na jeho věk. „Ale tak, vzpomínám si, že když jsem byl ve tvých letech, všichni o deset let nahoru mi připadali skoro nad hrobem… No, ten pocit mě neopustil, ale naskákaly mi jen nějaké ty roky navíc.“ Shlédne krátce k tobě, zatímco si oblékne kabát. Tvá otázka ho ale zarazí v půli pohybu. „Co?“ Zamrká, než mu přeci jen sklouzne kabát na ramena. „I kdybych se neozval, myslím, že víš, kde mě hledat. Nevypadáš jako někdo, kdo by se bál zaklepat.“ Pohodí pobaveně hlavou a ukáže ti ke dveřím.
Pak zazní jeho jméno. Ne Robert. Ne Barlow. Ale Ramiel. Neznatelně nakloní hlavu na stranu a jeho oči, které se do tebe vpíjí, na chvíli začnou skutečně připomínat dva ledovce. Jeho tvář je vážná a jakákoliv familiárnost a lehkovážnost je ta tam. Až z něj jde takto znenadání strach. „Hmm, se jmény bych byl opatrný.“ Šeptne nakonec po nepříjemně dlouhém tichu. „I Hariel má své nepřátele.“ Dodá stroze, než mu svaly ve tváři přeci jen o trochu povolí a kývne ke dveřím. „Tak už je konečně otevři. Nebudeme tu stát přece celý zbytek dne.“
Vyjdete ven. Robert se skloní k zámku, od kterého se ozve cvaknutí, zatímco ty scházíš po schodech. Seběhne kolem tebe opět jako duch. Ladně a naprosto neslyšně. Jen na tebe kývne na rozloučenou, než ti zmizí v patře pod tebou. Ty se vydáš ke dveřím do vašeho nového bytu. Dveře jsou odemčené. Věšák je prázdný. Vratislaw sedí v jednom z křesílek a prohlíží si zbytek novin, který jste dnes ukořistili.
„Bene?“ Napřímí se, jakmile tě zaregistruje, až židle trochu zavrzá. „Co to mělo být? Ten muž? To je náš soused? A co ti chtěl? Nemáme nějaký problém, že ne?“ Prohlíží si tě, zatímco noviny se zašustěním rychle odloží na stůl. „Vy se znáte? Nebo… je to někdo od vás? Eh, ne to asi ne, že? No, tak pojď. Řekneš mi to po cestě. Nebo to nepočká?“ Vypadá to, že se zvedá ze židle a chce se vydat na cestu pro svá zavazadla, jak jste se původně domluvili.
| ||
| |||
| Verše: Setkání v jiném životě Zerachiel, Dumah Nakonec se i Kamael posadí na zídku za vámi, nad kterou se klene rozložitá koruna staletého stromu. Sedíte tu všichni společně v posledních paprscích dohasínajícího slunce. Generál sedí vedle své pobočnice a lehce se o ni opírá ramenem, zatímco serafín propletl prsty se Zerachiel. Je to moment naprostého klidu a doslova oko v hurikánu chaosu a věcí, které se na vás jindy valí ze všech stran. Povinnosti, problémy, rozkazy… Dnes ne. Dnes prostě jen jako kdybyste byli jedni z těch obyčejných smrtelníků, kteří žijí v přítomném okamžiku.
„Ehm, my?“ Vykloní se zpoza Dumah Kamael a trochu bezradně pohlédne na Zerachiel, která se musí také lehce naklonit přes muže po svém boku. „Já… To je… těžká otázka.“ Generál je viditelně v rozpacích, až takových, že i Dumah to překvapí. „Nemůžu to tedy říci tak úplně přesně, protože… je to…“
„Komplikované.“ Dokončí za něj větu Lucifer. „My se znali…?“ Zabloudí modré oči serafína ke generálovi a ten po chvíli zamyšlení jen beze slova kývne. Dumah ucítí, že se jeho tělo napjalo, ale jinak jeho vnitřní rozpoložení není na jeho výrazu jakkoliv znát.
„My se znali už před staletími. Tedy ne tak docela my… Prvního generála jsem blíže poznal při plnění mise zde ve světě smrtelníků. Vybral jsem si ho, protože jsem v něm viděl potenciál, odhodlání a zápal… pro věc.“ Pousměje se trochu smutně Lucifer. „Byl velmi inspirativní osobností. Tedy… stále je, jen… Skutečně to mám příteli říkat zrovna já?“ Nevydrží to přeci jen a tikne pohledem ke generálovi. „Ty jsi na to nejpovolanější. Sám moc dobře víš, že já tam nebyl.“ Pronese polohlasně Kamael.
„Dobře, jak si přeješ. Tedy… to bylo naše první setkání. Stali jsme se přáteli, avšak pozice generála Zlatého města s sebou přináší i mnohá rizika. Ten muž, kterého jsem tak dobře znal, prostě jednoho dne zemřel při plnění povinnosti. Tedy… neříkáme tomu smrt. Je to prostě konec.“ Ušklíbne se Lucifer, zatímco Kamael dál sedí tiše a hypnotizuje zem před vámi. Rozhodně je to poprvé, co něco takového slyšíte takto pojmenovat vaše znovuzrození. Dar, díky kterému se nemusíte o nic bát a nic tak neovlivňuje ani vaše rozhodování při plnění povinností. Nemusíte mít strach o vaše blízké, o vlastní život, nic…
„Když se můj přítel vrátil z Háje nesmrtelných, myslel jsem, že to bude jako dřív, ale nebylo. Přesto jsem měl nového generála také rád. Pokaždé byl trochu jiný… a při tom svůj. Rozhodl jsem se, že mu pomůžu, aby si mohl vzpomenout pokaždé na to, kým byl, ale…“ Jeho prsty bezděčně trochu více sevřou ty Zerachiel.
„Ale nikdy jsem to nebyl já…“ Pousměje se měkce a nezvykle chápavě Kamael a jeho pohled se setká s Luciferovým, který jen tiše přikývne.
„Je mi to líto… Každý z vás mi byl skvělým přítelem. Opravdu. Každý jiný a při tom tak jedinečný. Za všechny jsem truchlil… Ale díky tomu všemu jsem si uvědomil jednu věc.“ Lucifer viditelně zvážní Narovná se v zádech a stáhne ruce do klína. „Tohle opěvované znovuzrození není ve skutečnosti požehnání, ale prokletí. To, že si díky tomu připadáme výjimeční a vyvolení Bohem, nás ve skutečnosti činí jen více slepými pravdě, poslušnějšími a…“ Zarazí najednou svou plamennou řeč a zatřese hlavou. „Omlouvám se, to sem nepatří. Ne, dnes.“ Hlesne pak tiše.
„My se potkali v aréně.“ Ozve se najednou od Kamaela, který působí zase trochu uvolněněji. „Tím myslím skutečně nás dva. Vlastně jsem prošel dost podobnou zkouškou jako vy dvě. O tom, jak to dopadlo, si dovolím pomlčet.“ Povytáhne koutek v křivém úsměvu, jen v očích mu zůstává stopa smutku. „I muži mají nárok mít svá tajemství.“ Vrátí mu pobavený úsměv Lucifer, zatímco se zase zakloní a vezme Zerachiel za ruku. „Ale tady cvičný boj s generálem mě přiměl k tomu, že jsem začal zdokonalovat své schopnosti šermu. Tehdy byl rovnocenným soupeřem serafína, a to vypovídá dost o jeho i mých kvalitách. Bohužel pro mě.“ Uchechtne se hledíc na dvojici Kamaela a Dumah.
„Asi jsi čekala veselejší historku. Je mi líto, že tohle asi nebylo úplně něco na… projasnění dne.“ Otočí tvář z vedle sedící Zerachiel. „Ale nechme minulost minulostí. Dnes nás nemusí trápit ani minulost a ani budoucnost. Alespoň dnes…“ Zahledí se na nebe, na kterém začínají vysvítat první hvězdy a ve tváři se mu opět mihne ten podivný… stín.
| ||
| |||
 | Verše: Přátelství Dumah Když mě Lucifer vezme kolem pasu, přivřu oči a na okamžik se mu opřu do boku. Neklid šimrající mě pod kůží vyprchá, ještě než mě pustí. Vděčně kývnu na slova, která tiše pronese. Ne, zavděčit se všem opravdu nejde, ale… „… kdybys to měl moc jednoduché, mohl by ses nudit ty,“ prohodím škádlivě. Navzdory lehkému tónu se na něj však usměji s tou zvláštní něžností určenou jen a jen pro něj. „Ale nikoho tady k ničemu nenutíš. Já to vím a oni to ví také. Jenom jsme ještě nenašli způsob jak strávit čas, který by vyhovoval všem…“ Pokračujeme uličkou sevřenou vysokými domy zakrývajícími výhled na nebe. I když plamínek zvědavosti v mém srdci nevyhasl, nerozhlížím se zdaleka tak zapáleně jako před chvílí, jenom si užívám klidnější chvíle po boku Lucifera. Když mě ovane silnější závan emocí, přeci jenom mi pozornost sklouzne ke dvojici smrtelníků. S tichou výzvou zvednu ke svému společníkovi pohled. Jestlipak ho napadne, co řeší, co pro sebe asi znamenají, nebo co tady dělají? Správná odpověď neexistuje, je to jenom hra. I kdyby nás Lucifer nevedl přímo ke stromu uprostřed náměstí, chtěla bych zastavit pod jeho větvemi a chvíli se jenom kochat pohledem na něm. Nenapadlo by mě, že se v lidském městě může skrývat něco takového, natolik jsem se nechala unést dojmy z barevného trhu a chaotického davu. I to bylo nádherné, jenom jinak. Zakloním hlavu. Teprve s pobídnutím, ať se posadíme, se posadím na stupínek vedle Lucifera. Pátravým pohledem kmitnu k Dumah, která… konečně vypadá klidněji… S úsměvem se zaposlouchám do proplétajících se hlasů dvou můžu. Takhle generála neznám… Z Luciferova vyprávění a výmluvných pohledů Dumah samozřejmě vím, že není vždycky jenom generál, ale dnes poprvé vidím tuhle jeho stránku – a rázem si v jeho přítomnosti připadám uvolněněji. Možná se neznáme tak dobře, ale sdílíme lidi, na kterých nám ze srdce záleží. Nevím, jestli by se našel lepší základ pro přátelství… Otočím hlavu k Luciferovi. To, co se mu mihlo v očích, se rozplyne dříve, než to stačím pojmenovat. Nad slovy o Tribunálu nakrčím tázavě obočí. Jakkoliv nemám ve zvyku se na podobné záležitosti vyptávat, teď se musím zabrzdit, abych to neudělala. Neříká nic, co bych neslyšela už předtím, ale… je všechno v pořádku? Nechci sem tahat politiku Zlatého města a nutit ho přemýšlet nad odpověďmi na starostlivé otázky, proto tu nejsme; ze všeho nejvíce mu chci dopřát den, kdy může opravdu jenom být. Sám sebou. Luciferem, a ne serafínem. Pohnu rukou opřenou o chladivý kámen a prsty překryji ty jeho. Kdyby se něco dělo, řekl by mi to. Přistihnu se, že mlčím. „Některé věci nejsou o nic složitější ve Zlatém městě než tady,“ konečně promluvím, přičemž pohledem zabloudím ke Kamaelovi a Dumah. „Jakkoliv mohou být okolnosti všelijaké, pouta mezi námi,“ přátelství a možná i to něco víc, „jsou ve své podstatě jednoduchá, možná dokonce lidská. A chvíle, jako je tahle, jsou tomu důkazem.“ Na okamžik se odmlčím, avšak vážnost z hlasu rychle vyprchá a v očích mi zajiskří pobavení. „Nicméně, když už přišla řeč na staré časy… Víš, že nevím, jak jste se vy dva spřátelili? Kamaeli,“ a tentokrát si nemusím ani připomínat, abych se vyhnula oficiálnějšímu oslovení generála, „jaký byl tvůj první dojem tady na Lucifera?“ | ||
| |||
| Ták dobře, tak ještě uvidíme... co děláš večer, Ramieli? Vratislawovi samozřejmě věřím, a také v tom smyslu Roberta ujistím; víc mi teď dělá těžkou hlavu všechno ostatní. Mohu si stokrát říkat, že se budu jenom dívat a zůstanu Benediktem, ale Robert má dobré důvody tvrdit, že se ztratím, a měl bych je brát vážně. Dobře si rozmyslet, že to za ten risk stojí. To, že to ve mně okamžitě vykřikne, že samozřejmě a že bych si nikdy neodpustil se nedozvědět, jak to bylo dál - možná jsem měl víc číst populární romány, byl bych nasycenější cizích příběhů - není argument, jen zvědavost a rozjitřené emoce. Navíc se přeci musím víc dozvědět o schopnosti, kterou mám, abych nenapáchal nechtěné škody a nerozlil si to u dalších profesorů... že jo? "Já jsem jen moc rád, že se do toho pustí někdo, komu jde hlavně o Elke - a ne o ty papíry," řeknu. "Nedůvěřuji úplně pátrání po uprchlé služebné," dodám nenadšeně. "Přitom by byla blázen, kdyby opustila takové místo. A ty vypadáš, že se vyznáš," zazubím se rychle, než tu začnu propadat kdo ví jakému splínu, a hbitě do sebe naliju zbytek toho skvělého čaje. Nesmíme pak nějaký zapomenout koupit do domácích zásob, až budeme s Vratislawem venku. Prý jakým věcem se omladina věnuje... pche. "Myslíš útěkům z domova a metafyzickým objevům o povaze duše?" ujistím se, že má přesně tohle na mysli. "Děláš, jako kdybys byl kdo ví jak starý," odfrknu si, vždyť vypadá - dobře, možná je mu klidně i třicet, to by vysvětlovalo i ty poznámky před tím - to je pak jasné, že na něj věk občas padá. Ne, to Ramielův na něj padá... musím si to konečně nějak srovnat v hlavě. "Ale ozveš se určitě?" ujistím se ještě a nadechuju se alespoň k posledním pár otázkám v oblastech, na které teprve postupně připadám - a pak jen pod jeho napřaženým prstem sklapnu. "Já se nedívám," zabrblám dotčeně, ale jasnější znamení, že tahle neuvěřitelná audience skončila, už dostat nemohu, a bylo by příšerně nezdvořilé a pro budoucí dobré vztahy rozhodně nežádoucí napínat jeho laskavost příliš. Zvlášť když - ano. Někam mířil a přesto mi dal čas vstřebat všechno potřebné. "Ale vážně, Ramieli - obrovské díky za čas, který jsi navíc ani neměl, i trpělivost... a čaj," oslovím ho ještě na poslední chvíli jménem, které nesmí projít za práh dveří. "Snad budu někdy co platný i já tobě," dodám trochu nešikovně, protože právě teď na mě doléhá dost smutné vědomí, že - jak bych asi mohl? Vratislaw doufám strávil čas u knížek... A snad mezi nimi nebyl můj zápisník, teď honem nevím, jak moc jsem si brašnu snažil odlehčit - ne že by tam bylo něco tajného, ale moje finanční rozvaha je smutné čtení, poznámky o Elke poněkud trapné, pokud by mělo mít diváky, a náčrtky fantastických strojů jen takové hraní a... tak dále... ne, na to je jistě taktní dost. Jen mě vážně vůbec nenapadá, co mu říct, když ne pravdu... Nakonec to ale nahlas nevyslovím, však ona se nějaká inspirace dostaví a přeci nebudu chtít poradit i s tímhle. "Přeji hezký den, pane Barlowe," pokusím se vrátit k obecně přijatelným způsobům, ale moc mi to přes pusu nejde. Do našeho bytu tak vletím ještě málem se smíchem, což není asi moc na místě a rychle se snažím srovnat, ať vypadám patřičně pokorně a provinile, že jsem ho nechal čekat. "To jsem já," zavolám, sotva za sebou zavřu dveře. "Promiň to zdržení, všechno ti povím - " Neutekl doufám zatím za paní domácí na kus řeči? | ||
| |||
| Verše: Klidné místo Zerachiel Tohle přesně jsem... Nechtěla, prolétne mi hlavou tak trochu nešťastně, když vidím jak Kamael znejistí a věnuje mi pár opatrných pohledů. "Vše je v pořádku," zopakuji v tiché ozvěně jeho vlastních slov, když se mne zeptá na oplátku a krátce u toho kývnu hlavou. Na jazyku mne sice pálí hned několik slov, ale zkrátka je polknu a raději se věnuji neposlušnému pramenu vlasů, který mi vyklouzne zpoza ucha a zhoupne se před očima. | ||
| |||
| Konec mise Jacob White Edgar tě poslouchá. V jeho očích, ani kamenné tváři nevidíš žádnou stopu lítosti. Naopak ti věnuje ten chladný hodnotící pohled, který tak dobře znáš a jenž v tobě vyvolává neodbytný pocit, že ti musí vidět až do morku kostí. Mluvíš. Předkládáš mu svou upravenou verzi, ale doufáš, že není upravená natolik, aby v ní zaznamenal jisté odlišnosti od reálného průběhu tvého posledního dne.
V ústech máš sucho a jazyk se ti nepříjemně lepí na patro. Podávat hlášení v tomto stavu rozhodně není nejpříjemnější zážitek, to ani zdaleka, ale zažil si už horší momenty. Když zmíníš, zafačovaného muže ze sklepa pod Lihovarem, Edgar na tebe dál jen hledí svým výrazem mistra v pokeru. Ač se snažíš zachytit nějakou změnu výrazu, či postoje, která by prozradila jeho vnitřní pohnutky, nic takového neuvidíš. Je dobrý. Zatraceně dobrý.
Nijak nereaguje ani na tvá další slova o takových jako jsi ty. Nechá tě dokončit celé hlášení, a nakonec si vyslechne i tvou… prosbu? Jeho obočí trochu vyjede vzhůru, když se začneš hrnout do pokračování vyšetřování tohoto případu.
„Hmm… děkuji za hlášení.“ Zamručí a nastane poněkud tíživé ticho. Prohlíží si tě opět pátravě a ty nevíš, jestli nedá každou chvíli povel skupině mužů stojící za dveřmi, aby ti dali okusit pohostinnost tajné policie anebo zda se ti prostě jen nevysměje. Netušíš, co všechno ví a to je na tom to děsivé, když se snažíš fabulovat s detaily svého příběhu. Našlapuješ po velmi tenkém ledě a jen čekáš, až se s dalším krokem prolomí…
„Tvou žádost zvážím.“ Prořízne nakonec mučivé ticho Edgarův hlas. „Tohle je rozhodně něco většího… Do té doby máš volno. Dej se do kupy. Pokud tě budu potřebovat. Ozvu se.“ Pronese stroze, aniž by se obtěžoval tě, jakkoliv zasvěcovat do toho, zda neví něco dalšího, co by na celý případ vrhlo nové světlo. Je skoro jasné, že ví víc než ty, ale to, jak tvá slova zapadají do skládačky informací v jeho hlavě, se můžeš jen dohadovat. Stejně tak vůbec nekomentuje to, co jsi zač, ani nějaké tvé osobní pohnutky. Prostě… mlčí.
„Misi beru za splněnou…“ Dodá slova, která si chtěl slyšet. To znamená, že si alespoň v jeho očích uspěl a nehrozí ti nějaké perzekuce za to, že si svou práci neodváděl tak dobře, jak by si měl. „…Prozatím.“ Dodá pak ale vzápětí. „Jinak ti přeji hezký večer. Zase se uvidíme, Jacobe.“ Rozloučí se s tebou, otočí se na patě a vyjde z místnosti, ruce sepnuté za zády. Otevře dveře do chodby, ze které se jen ozve jeho tichý rozkaz.
„Postarejte se o něj.“
Do místnosti však ale nevběhne skupina ozbrojených policistů, ale pouze lékař, který tě před tím ošetřoval. Odkašle si při pohledu na tebe a dojde pár kroky k tobě, zatímco se dveře na chodbu zavřou.
„Tak, kde jsme to skončili…“ Omluvně a dosti nervózně se usměje, než hned uhne před tvým pohledem zatímco se začne opět věnovat tvým zraněním a obvazům.
| ||
| |||
| Tíha minulosti Benedikt Tskilekwa „Ne, skutečně, nejsem žádné monstrum z knih, ani nemám tisíc očí a sbírku zvířecích hlav. Ne, je to o něčem jiném… Ale to časem poznáš sám, pokud se ti bude i nadále vracet Hariel. Nakonec to nebude jen někdo ze vzpomínek, ale ty sám. Těch pár desítek let… v tvém případě ani ne desítek let vzpomínek zmizí pod nánosem váhy staletí. Alespoň tedy tvá větší část… Nakonec vždycky převáží naše minulé já, pokud sníme dál a necháváme k sobě verše přicházet.“ Odpoví ti zamyšleně Robert.
Tvá další slova pak nechává doznít do ticha. Nerozporuje ti je. Vidíš jen, že se na tebe dívá stylem, kterým na tebe hleděli starší u vás doma, když si dělal nějakou hloupost, ale nechávali tě, aby sis na to přišel sám.
„Samozřejmě, naše schopnosti jsou... užitečné. Některé více, jiné méně v tomto moderním světě. Rozhodně máš štěstí, že ta tvá nepřitahuje nechtěnou pozornost. Jsou ti jiní, kteří takové štěstí nemají. Hmm, ten tvůj spolubydlící. A jak moc mu věříš? Nevyzradí to někomu? Nezneužije toho?“ Zabodne do tebe ostrý pohled. „Pamatuj si, že o tomto není dobré se nikde šířit. Ale… chápu. Nic si o probuzení netušil, a tak ses potřeboval někomu blízkému svěřit. To dělá skoro každý.“ Pokrčí o něco smířlivěji rameny. „A ne… neříkej mu o mě. Vlastně budu rád, když o mě nebudeš říkat nikomu.“
„Hmm, znal ano. Stejně jako tebe.“ Kývne, ale na poznámku o nebi se jen kysele ušklíbne. „Nechval dne před večerem. To ti doma neříkali? Teď mi ale nijak nepomůžeš. Zkusím rozhodit sítě. Kdybych potřeboval tvou pomoc, ozvu se ti.“ Dodá stroze a postaví se.
„Myslím, že by si ale měl jít, než ti ten tvůj spolubydlící vystojí důlek. Ty parkety by si paní bytná nechala proplatit, to se nebojte. Pššt.“ Zastaví tě zdviženým prstem. „Vím, že máš spoustu otázek, ale já mám nějaké povinnosti, ze kterými jsem mířil ještě před tím, než jsme se potkali dole u dveří a už teď jdu pozdě.“ Kývne ke zdobeným hodinám.
„Takže se budeme muset rozloučit. Šup, šup, dopij čaj a běžte se s kolegou věnovat věcem, kterým se omladina věnuje.“ Vyzve tě, zatímco sám do sebe obrátí zbytek obsahu své sklenky a pak ti pokyne ke dveřím. Vezme si z věšáku zpátky svůj kabát, který si oblékne.
„Ale no tak. Nedívej se na mě tak. Však se ještě uvidíme.“ Usměje se a vyprovodí tě na chodbu.
| ||
| |||
| Verše: Ve stínu stromu Zerachiel, Dumah Procházíte ulicemi Damašku bez větších obtíží. Lidé si hledí svého a vaší čtveřici věnují pramalou pozornost. Držíte se pospolu a kráčíte směrem, kterým vás váš průvodce vede.
„Co?“ Svraští Kamael nechápavě obočí a překvapeně sebou trhne, když mu Dumah odsekne ve viditelně podrážděné náladě. Narovná se opět a vzdálí se tak od tebe, kráčejíc ti stále bok po boku. Nic neříká. Jen na tebe sem tam pohlédne, než přeci jen pokračuješ a trochu věci zase urovnáš, stejně jako svoje pocuchané nervy. Tedy alespoň navenek. „Ano, vše je v pořádku.“ Hlesne Kamael viditelně trochu rozhozený z tvého pro něj nezvyklého chování. „A… ty?“
„Doufal jsem, že vás to nebude nudit. Ačkoliv… asi se nezvládnu zavděčit všem.“ Ztlumí trochu hlas Lucifer, zatímco konverzuje se Zerachiel. „Ale najdeme něco klidnějšíhom, jak říkáš. Nechci, abyste si tu připadali, že vás tu k něčemu nutím. Tím spíš k něčemu, co by se vám nelíbilo.“ Mluví tiše, skloněný k tobě, zatímco tě vezme krátce kolem pasu, snad abyste spolu lépe sladili krok. „Je to s vámi komplikovanější, než jsem čekal, ale neboj se. Něco vymyslím.“ Mrkne na tebe, zatímco jdete ulicí dál.
Slunce zase o něco klesne na své nebeské dráze a rudá záře se začne vytrácet nahrazovaná temnou modří noci. Damašek se ale stále ještě halí do dostatku paprsků zapadajícího slunce, aby ulice mohly žít. Váš průvodce vás dovede na širší náměstí, kde po jeho obvodu jsou nějaké drobnější stánky, ale při příchodu vás zaujme na první pohled něco jiného. Majestátní strom stojící uprostřed náměstí, kolem kterého lidé vystavěli menší zídku sloužící k posezení v chladivém stínu. Ten strom tu jistě bude jedna z nejstarších věcí v celém Damašku. Vidíte lidi, kteří obcházejí stánky, ale kolem stromu je příhodně prázdno. Není tam ani živáčka.
Lucifer vás vede neomylně k této dominantě, než se prostě usadí do dlouhého stínu na jeden ze stupňů kamenného ochozu. Kývne lehce na Zerachiel, aby se posadila za ním a zahledí se do koruny stromu. Listí je sytě zelené a šumí v suchém větru, který dnes vane celým Damaškem. „Posaďte se. Myslím, že tady nás nikdo rušit nebude.“ Zabloudí Luciferův pohled k Dumah, která na sobě ucítí i Kamaelův pohled. Generál si zatím nesedá a spíše vyčkává, co udělá jeho společnice.
„Ochutnali jste na tržišti něco dobrého? Mají tu skvělé sladkosti.“ Nadhodí vesele Lucifer, ale pak se zase odmlčí a poněkud zvážní.
„Víte… jsem rád, že jste přijali mé pozvání. Opravdu. Ve Zlatém městě je jen pár takových, se kterými bych chtěl tohle zažít. Vím, není to vlastně nic… zvláštního. Jen obyčejný den ve světě smrtelníků. Ale já si toho cením. Aspoň můžeme zavzpomínat na staré časy a prostě… být.“ Hledí na vás s neskrývanou vděčností, až to působí lehce přehnaně vzhledem k situaci, která je sice zvláštní, ale ne až tolik.
„Myslím, že tohle pozvání každý z nás ocenil. Tedy po svém. Chvíle klidu se vždy počítají a já zatím neměl tolik možností se prostě jen tak… projít. Je to osvěžující.“ Promluví do nastalého ticha generál. „Navíc jsem tu s přáteli, ne jenom vojáky.“ Dodá zamyšleně, čímž si vyslouží Luciferův potěšený úsměv.
„Ano, přáteli.“ Otočí se Lucifer krátce na Zerachiel a v očích se mu na moment mihne stopa něčeho… Ale než to Zerachiel stačí rozklíčovat, je to pryč. „Někdy si říkám, že život tady dole musí být jednodušší než ten ve Zlatém městě. Bez nařízení… pravidel… Prostě svobodnější.“ Trochu se zakloní, opírajíc se o ruce a zahledí se do košaté koruny stromu nad vámi. „Ale žít tady nemůžeme.“ Povzdechne si. „Vím, mám pro tuhle část Stvoření slabost, která není moc sdílená ve Zlatém městě. No, co na to říct. Někdo musí být v občas opozici, aby Tribunál správně fungoval.“ Pokrčí pobaveně rameny aniž by se na vás podíval a dál se kochá šumícím listím.
| ||
