Andor.cz - Dračí doupě online

Když na sobě ucítím udivené pohledy všech ostatních, na které v první chvíli reaguji jen rozpačitým odkašláním. Vždyť jsem přeci neřekla… Ale tak… Myslela jsem to dobře? Naštěstí mě z té situace vysvobodí Lucifer, který takřka vyskočí na nohy, plný elánu a nadšení. Trochu se mi uleví. To jedno jediné slovo díků mne ujistí v tom, že to bylo správné rozhodnutí – a to mi stačí. S tím odvrátím pohled od dvojice serafína a Zerachiel, stojících takřka u sebe a vzhlédnu ke generálovi, který se ke mne sám přitočí.

Zamrkám, když se na mne obrátí s tou prosbou. Už se ho chystám ujistit, že něco takového bych po něm přeci nikdy nechtěla, když se mu na rtech mihne pobavený úsměv.
„Promyslím to,“ slíbím mu s vážnou tváří, avšak v očích se mi zaleskne, když pohnu hlavou, „na druhou stranu… Proč že bych měla trpět sama?“ koutky rtů cuknou do náznaku úsměvu. Aspoň, než Lucifer zavelí a vydáme se zpátky do ulic nořících se do soumraku, který Damašek již pohltil. Naposledy se ohlédnu ke starému stromu a věnuji mu krátký lítostivý pohled. Seděli jsme tu jen chvíli, přesto to v mnohém bylo příjemnější než na kterékoliv dechberoucí vyhlídce Zlatého města…

Opět se staneme součástí Damašku, jen čtveřice přátel kráčejících ulicemi. Rozhlížím se kolem, trochu nejistá tím, že jdeme s Kamaelem první a Lucifer nám jen říká, kudy jít, ale… On i Kamael se tváří, že ví, co dělají, tak se s tím zkrátka smířím. Navzdory všeobecnému veselí a křiklavé výzdobě města můj pohled přitahují jiná místa. V ulicích to žije, přesto ze stínů a tmy za okny domů cítím ty, kteří čekají na to až tma vklouzne i pod jejich víčka.

Kamael se mne snaží zaměstnat hovorem – a vlastně se mu to celkem daří. Byť si nejsem jistá tím, zda se mu trhy opravdu tak líbily nebo se jen ze mě snaží vykřesat pocit, že to tam nebylo zase tak špatné. Popisuji mu bachraté ošklivé ovoce, křik těch nebohých tvorů zavřených v klecích, hádky lidí o množství kovových plíšků, které smění za zboží a nesmyslné množství cetek a předmětů, které byly na tržišti k vidění. Celé to je jako z jiného světa, kterému… Příliš nerozumím.

Naším cílem se ukáže velký dům s terasou. Pokřikování lidí, halas, smích, zpěv, hudba… Proč tu vlastně hraje hudba, když se ji snaží každý překřičet? Zamyšleně semknu rty, to už mě ovšem Kamael bere za ruku a vstupujeme dovnitř té jámy lvové. Uvnitř nás okamžitě obklopí randál, ta hlasitá kakofonie zvuků, co je mi příjemná asi jako rána do hlavy. Mimoděk se stáhnu blíže ke generálovi – kterého v tu chvíli používám jako svůj štít před čímkoliv, co se tu děje – a rozhodně se ho nepustím, dokud se nám nepodaří se proplést mezi lidmi na terasu k příhodně volnému stolu. Možná až podezřele příhodně, ale… Ne, po dnešku nehodlám Lucifera raději už z ničeho osočovat.

Usadíme se ke stolu. Nic z toho zde se skutečně nedá srovnávat s naším domovem. Židle, na které sedím se trochu viklá, což mne svým způsobem vytáčí i fascinuje zároveň. „Hmmm,“ zamručím neurčitě v odpověď na Kamaelovu otázku. Dobře, když mi stiskne pod stolem ruku, tak trochu si povzdechnu a pousměji se. „Ne, není… Jen… To jsou smrtelníci vždy tak hluční, když se baví? Nebo vlastně… Ať dělají cokoliv?“ zamumlám. Tuhle lidskou stránku příliš neznám, vždyť sama jsem přesný opak toho, co se děje kolem.

Pohledem kmitnu po lidech kolem, dvě židle ze čtyř u našeho stolu stále zůstávají volné a po Zerachiel s Luciferem není ani vidu, natož slechu.
„Pochybuji. Jestli jsem se jim ztratili, tak jen proto, že to oni se chtěli ztratit aspoň na chvíli nám…“ brouknu. Když mluvím, nezvyšuji hlas ani se nesnažím překřičet halas kolem, prostě ho jen… Trochu tlumím. Více k tomu nedodávám, pokud potřebují chvíli soukromí… Mají ji mít.

„Myslím, že dnes mě už opravdu nic nezvládne překvapit,“ konstatuji zamyšleně a pohledem sklouznu ke Kamaelovi, zatímco hlavu nakloním lehce ke straně. Jakkoliv se snažím na to už nemyslet, stejně se neubráním myšlence… Jací byli ti před ním? V čem byli jiní? Cítila bych ke komukoliv jinému z nich… To samé? A co když… Jednou… Zemře i tenhle…

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Kamael si s Dumah vymění jen tichý pohled a vděčně kývne, zatímco se s jeho oporou postaví a promluví k vašemu malému shromáždění. To, co navrhne, přinese jen sérii překvapených pohledů, které se všechny stáčí jejím směrem. Opravdu Dumah navrhla, aby se šlo někam mezi lidi? Někam, kde to žije? První, kdo na to reaguje je Lucifer, kterého ten nápad viditelně potěší. Usměje se a energicky se zvedne. „Kdo jsem, abych se hádal s dámou, která se chce bavit?“ Mrkne na Dumah, než k ní polohlasem dodá jediné slovo. „Děkuji.“

Lucifer natáhne ruku k Zerachiel, aby jí vytáhl na nohy, zatímco generál se tiše postaví sám a připraví k odchodu. V dlani Zerachiel se zaleskne brož, památka na Damašek, kterou připevní lehce zaskočenému serafínovi na plášť. „Hmmm?... Ano, to je to, co mi chybělo. Je krásná. Děkuji.“ Usměje se potěšeně na rusovlasou ženu a pohladí láskyplně po tváři.

„Nebudeš chtít doufám tancovat.“ Špitne přitočivší se Kamael k Dumah a v očích mu probleskne náznak nervozity. „… Prosím.“ Skloní se k ní, než se přeci jen pobaveně pousměje. Z projasněných tváří všech přítomných je patrné, že se tísnivá atmosféra po příběhu dvou přátel, který tu zazněl, zase o něco zlepšila.

„Dobře tedy, tak tedy někam, kde se lidé baví.“ Rozezní se Luciferův hlas a ukáže vám k jedné straně náměstí. Opět se rozejdete. Zamíříte do ulic Damašku, které začínají být s nadcházející nocí potemnělé, případně osvětlené mihotajícím světlem plamenů pestrobarevných luceren a pochodní. Skutečně ve městě musí být nějaké oslavy, protože ulicemi proudí i tak skupinky veselících se lidí. Slyšíte smích, družné hovory a cítíte vůni kořeněných pokrmů, které se chystají jak v přilehlých podnicích, tak také na otevřených ohništích na ulici, kde si někteří obyvatelé postavili něco na způsob stánků s jídlem.

Kamel s Dumah jdou tentokrát první a Lucifer jim sem tam ukazuje, kam zabočit. Cesta je to delší, ale příjemná. Spíše taková procházka. Občas se bavíte všichni čtyři, jindy zase jen v párech. Kamael si nedá pokoj a zkouší se Dumah opatrně vyptávat opět, co zajímavého bylo k vidění na tržišti. Viditelně ho to místo zaujalo. Zatímco Lucifer se Zerachiel komentuje dění přímo kolem nich. Ukazuje na zajímavé věci, které míjíte i lidi, jenž vás nějak zaujmou.

Konečně dorazíte do cíle. Je to rozlehlý dům, u kterého je bohatě osvětlená terasa, z které se ozývají četné hlasy a živá hudba. Už z dálky byla cítit sílící vůně pečeného masa a koření, která by vás sem jistě zavedla, nebýt Luciferových instrukcí.

„Tady?“ Otočí se krátce Kamael na serafína a ten jen přikývne. Generál vezme Dumah za ruku, otevře dveře a společně vejdou do rušného lokálu.

☩

Všude kolem vás jsou veselící se lidé. Slyšíte útržky hovorů, smíchu i křiku, jak se někteří snaží být slyšet i přes ten halas všude kolem. Kamael ti věnuje trochu ustaraný pohled, zatímco vás začne provázet davem směrem k východu na terasu, kde bylo přeci jen o něco klidněji a příjemněji. Ačkoliv je podnik nacpaný k prasknutí, podaří se vám najít na klidnější části terasy neobsazený stůl pro čtyři. Je to skoro jako kdyby tady na vás čekal. „Není to tady až tak zlé… ne?“ Nakloní se k tobě Kamael a stiskne ti pod stolem ruku. „Jen… asi jsme se jim ztratili…“ Poznamená tiše, zatímco kolem vás dál hraje veselá hudba a lidé se baví. Generál má pravdu. Zatím jste tu totiž jen sami dva.

☩

Zatímco Dumah s Kamaelem vešli do podniku, ty ses ještě krátce nadechla nočního vzduchu a vzhlédla krátce obloze. Byl to krásný večer. Tolik hvězd a… Zůstala jsi zaraženě stát. Tohle jsi znala. Moc dobře jsi to znala.

„Zero…“ Otočil se na tebe Lucifer, který si všiml, kam vzhlížíš. Najednou bylo to veselí pryč. Zavřel oči a mezi rty mu unikl dlouhý povzdech. Jako kdyby si ve vzduchu cítila slabou ale typickou vůni, kterou si poznávala. Vůni krve. A nejen tak obyčejné. Byla to krev, která v sobě nesla stopu zlaté záře a ta, kterou si moc dobře znala. Neomylně totiž patřila muži před tebou.  

„…už nemáme moc času.“ Ucítila si na tváři teplo jeho dlaně, které tě vytrhlo ze soustředění. „… Je mi to líto.“ Šeptl, zatímco mu nad hlavou svítila jedna osamělá hvězda.

Nemocenská… rozhodně ne dovolená

„Víc nežádám.“ Přikývnu vážně a mám co dělat abych při tom nesyknul, jak mě celé tělo bolí. Představa že by projevil lítost mě téměř rozesměje. Ne to od něj nečekám. Hlavně ani nechci. Naše pozice je jasně daná. On je pán a já pes na krátkém vodítku. „Budu očekávat další pokyny. Hezký večer i vám.“ Řeknu a pak mi dojde že když jsem byl v destilerii byl den. Pokud uběhlo tolik času nedivil bych se, kdyby otec vyhlásil pátrání. Snad mě ale Edward nějak pokryl. Stejně budu muset vymyslet, jak se vymluvit z toho, jak vypadám. Rozhodně nebude tak snadné, aby se starý White moc nezajímal a nechtěl se angažovat v tom kdo jeho mladšího syna takhle zřídil. To se v Jeruzalému nedělá.

Edgar zmizí a nahradí ho doktor. Lepší než výslechová četa s nástroji. Vypadá to, že jsem prozatím uspěl. Budu si muset ale dávat zatracený pozor co udělám dál. Nevím, zda mě nenechá sledovat. Zatraceně ani nevím, zda mě nesleduje normálně. Uši a oči mají i zdi a on o nich všech ví. Dobře, možná ne o všech vzhledem k tomu, co jsem viděl u Lva. O většině ale ano.

„Jak jsem na tom?“ Zeptám se unaveně doktora, když se za mým pánem zavřou dveře. „Ran jsem schytal doopravdy dost a nějak jsem přestal počítat kolik z nich bylo jak vážných.“ Protože půl času jsem byl najetý na bílém prášku a druhou půlku jsem cítil odchod jeho účinků tak silně že jsem na bolest taky kašlal. I přes to že mě to zajímá je můj mozek napůl jinde.

Získat oblečení z Edwardova domu, dát vědět rodině, podle závažnosti zranění se rozhodnout, zda se vydat tam nebo se dostat z nejhoršího v nějakém hostinci. Nebylo by to poprvé. Zase to ale nejde moc dlouho. Vidět se s Agnes. To by nebylo špatné. Dalo by se to spojit s tím hostincem. Pak se vydat za Cass… Elizou. Musím jí říct co se stalo, třeba vrhne víc světla na to, co se děje. Ne nejdřív si musím ověřit, jak moc mě Edgar sleduje, jak to ale udělat. Taky budu muset nechat opravit oblečení, nebo sehnat nové. To tak těžké nebude. Horší bude zbraň. Jsem vybíravý. Tohle bude drahá záležitost. Na to že jsem se ani nezdvihl z operačního stolu mám starostí víc než dost. Musím sestavit plán a jednat. Ne… ne… ne… musím se hlavně dát dohromady. Jinak to bude moje smrt. Jenže nečinnost mi nejde. Zatraceně hodně mi nejde. Možná nejdřív nějaké lehčí pochůzky, odpočívat během jízdě kočárem a zdravotními procházkami. Sehnat co potřebuju a pak se pustit do skutečné akce. Agnes mě nenechá nic dělat, pokud mě v tomhle stavu uvidí. Co jí navíc mám říct, že se stalo. Nechci mluvit o tom co jsem zažil. Ne s ní. Nevím, jak to vysvětlit sobě, natož jí. Možná by stálo za to probrat do s Elizou jenže to narážím na problém s dalšími Edgarovími psy…

„Děkuji, doktore.“ Povzdechnu si a pokynu mu. „Pusťte se do mě.“ Ať je hlavně rychle hotovo. Podle možností svého stavu chci co nejdřív vyrazit. Nechat se dovézt k místo kde stojí Pascal, odvést ho do stáje k Edwardovi a vyměnit oblečení. Pak se uvidí, co bude dál. Pokud nezkolabuju někdo napůl cesty.

Kamael se posadí na kamenný sokl vedle mě, dost blízko na to, aby se naše paže zlehka dotýkaly a já cítila teplo, které sálá z jeho kůže. Díky Zerachiel nenastane rozpačité ticho, které se nabízí. Má sestra s jiskrou v oku položí otázku, která se nabízí a... Která sebou přinese Kamaelovu nečekanou reakci. Rozpaky nejsou něčím, na co bych u generála byla zvyklá, viditelná bezradnost v jeho tváři mne překvapí. Přelétnu pohledem mezi jím a Luciferem ptajícím se na svolení k vyprávění příběhu, který nebude šťastný ani veselý. Poznám to. Cítím to z napětí, které se vkrade do Kamaela těla.
Tuším, kam Luciferovo vyprávění bude směřovat, vždyť já sama... Viděla Kamaelovu vzpomínku. Zmrzačené tělo měnící se ve zlatých prach stoupající k nebesům. Lehce sklopím hlavu, rusé vlasy se rozestřou podél mé tváře jako opona. A pak... Pak mi teprve dojde pravý význam Luciferových slov.

Oči se mi rozšíří. Pokaždé byl trochu jiný... Kolikrát? Kolikrát musel zemřít a vrátit se zpátky? Sám Lucifer tu domněnku poté sám potvrdí. Mimoděk se o Kamaela více opřu, pohnu nohou a přisunu se blíže k němu v tom gestu tiché… Podpory? Nevím. Možná chci jen cítit jeho vnitřní oheň, aby zaplašil mráz na vlastní duši.

Neposlouchá se to snadno. Nikdy jsem nad tím příliš nepřemýšlela, avšak nyní musím a jen z té představy, že bych musela prožívat to samé, co Lucifer s Kamaelem mi není dobře. Pohledem kmitnu k Zerachiel – jaké by to bylo, kdyby se tohle stalo jedné z nás? Ne… Nechci to vědět. Drobně sebou trhnu, když to Lucifer nazve prokletím. Když pokračuje dál v řeči, která by mohla být nazývána... Rouháním. Takové nás Otec stvořil, takovými nás zamýšlel, jak bychom to mohli rozporovat? Nevážit si nesmrtelnosti, kterou nám věnoval. Přesto...

... Kamael tu chvíli zachrání, když se sám vloží do rozhovoru. Opět se s Luciferem usmívají, jejich vyprávění dostane odlehčený tón, jakmile dojde řeč na setkání v aréně. Aspoň zdánlivě. Z oblohy se vytrácí i ty poslední paprsky slunce a objevují se první hvězdy. Je to krásný pohled, konejšivá představa – zahalit se do noci a splynout s ní.

"Někdy mohou být i smutné věci k něčemu dobré," ozvu se z ničeho nic a dotknu se prsty paže generála. "Nebýt ničeho z toho... Neseděla bych tu s vámi, teď ani kdykoliv jindy," brouknu. Kamael by mě nikdy nepotřeboval, a on ani Lucifer by mě v té aréně nevybrali. Nyní... Nyní jsem to už plně chápala, stejně jako celou váhu úkolu, který mi byl svěřen – naléhavost v hlase Generála, kterou jsem slyšela v ten večer i úlevu, když jsem ten úkol přojala. A který jsem od té chvíle plnila tak dobře, jak jsem jen dokázala. Natolik usilovně, až mi na životu Kamaela začalo doopravdy záležet.

Vzhlédnu k noční obloze prosvítající místy skrze mohutnou korunu starého stromu a tiše si povzdechnu. Dokázala bych tu sedět celé hodiny, obklopena nočním městem a klidem, který mi přinášel potěšení. Odtáhnu se od generála, prsty vyšplhají po jeho paži až k rameni, které na okamžik jemně stisknu, zatímco se s jeho oporou vytáhnu pomalu do stoje. Tohohle budu litovat. Vlastně toho lituji už teď, ale... Nic nemůže trvat věčně.

"Tak pojdťe, přeci tu nebudeme sedět celý večer a mluvit o tom, co nás nemusí trápit," měkce se pousměji, "vzal jsi nás sem, Lucifere, abychom okusili něco ze života smrtelných, takže... Pojďme někam, kde se dá najíst a hraje hudba," přelétnu všechny tři pohledem. Aspoň přijdou na jiné myšlenky, to je to nejmenší... Co pro ně můžu udělat. A to... To přátelé přeci dělají.

Benedikt Tskilekwa

„Jistě, jistě…“ Mručí zamyšleně Robert, zatímco se chystáte k odchodu a ty mu z čiré vděčnosti skládáš poklony.

„To od mladíka jako ty zahřeje mé stařecké srdce.“ Ušklíbne se pobaveně, když zmíníš narážku na jeho věk. „Ale tak, vzpomínám si, že když jsem byl ve tvých letech, všichni o deset let nahoru mi připadali skoro nad hrobem… No, ten pocit mě neopustil, ale naskákaly mi jen nějaké ty roky navíc.“ Shlédne krátce k tobě, zatímco si oblékne kabát. Tvá otázka ho ale zarazí v půli pohybu. „Co?“ Zamrká, než mu přeci jen sklouzne kabát na ramena.

„I kdybych se neozval, myslím, že víš, kde mě hledat. Nevypadáš jako někdo, kdo by se bál zaklepat.“ Pohodí pobaveně hlavou a ukáže ti ke dveřím.

Pak zazní jeho jméno. Ne Robert. Ne Barlow. Ale Ramiel. Neznatelně nakloní hlavu na stranu a jeho oči, které se do tebe vpíjí, na chvíli začnou skutečně připomínat dva ledovce. Jeho tvář je vážná a jakákoliv familiárnost a lehkovážnost je ta tam. Až z něj jde takto znenadání strach.

„Hmm, se jmény bych byl opatrný.“ Šeptne nakonec po nepříjemně dlouhém tichu. „I Hariel má své nepřátele.“ Dodá stroze, než mu svaly ve tváři přeci jen o trochu povolí a kývne ke dveřím. „Tak už je konečně otevři. Nebudeme tu stát přece celý zbytek dne.“

Vyjdete ven. Robert se skloní k zámku, od kterého se ozve cvaknutí, zatímco ty scházíš po schodech. Seběhne kolem tebe opět jako duch. Ladně a naprosto neslyšně. Jen na tebe kývne na rozloučenou, než ti zmizí v patře pod tebou. Ty se vydáš ke dveřím do vašeho nového bytu. Dveře jsou odemčené. Věšák je prázdný. Vratislaw sedí v jednom z křesílek a prohlíží si zbytek novin, který jste dnes ukořistili.

„Bene?“ Napřímí se, jakmile tě zaregistruje, až židle trochu zavrzá.

„Co to mělo být? Ten muž? To je náš soused? A co ti chtěl? Nemáme nějaký problém, že ne?“ Prohlíží si tě, zatímco noviny se zašustěním rychle odloží na stůl.

„Vy se znáte? Nebo… je to někdo od vás? Eh, ne to asi ne, že? No, tak pojď. Řekneš mi to po cestě. Nebo to nepočká?“ Vypadá to, že se zvedá ze židle a chce se vydat na cestu pro svá zavazadla, jak jste se původně domluvili.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Nakonec se i Kamael posadí na zídku za vámi, nad kterou se klene rozložitá koruna staletého stromu.  Sedíte tu všichni společně v posledních paprscích dohasínajícího slunce. Generál sedí vedle své pobočnice a lehce se o ni opírá ramenem, zatímco serafín propletl prsty se Zerachiel. Je to moment naprostého klidu a doslova oko v hurikánu chaosu a věcí, které se na vás jindy valí ze všech stran. Povinnosti, problémy, rozkazy… Dnes ne. Dnes prostě jen jako kdybyste byli jedni z těch obyčejných smrtelníků, kteří žijí v přítomném okamžiku.

„Ehm, my?“ Vykloní se zpoza Dumah Kamael a trochu bezradně pohlédne na Zerachiel, která se musí také lehce naklonit přes muže po svém boku. „Já… To je… těžká otázka.“ Generál je viditelně v rozpacích, až takových, že i Dumah to překvapí. „Nemůžu to tedy říci tak úplně přesně, protože… je to…“

„Komplikované.“ Dokončí za něj větu Lucifer. „My se znali…?“ Zabloudí modré oči serafína ke generálovi a ten po chvíli zamyšlení jen beze slova kývne. Dumah ucítí, že se jeho tělo napjalo, ale jinak jeho vnitřní rozpoložení není na jeho výrazu jakkoliv znát.

„My se znali už před staletími. Tedy ne tak docela my… Prvního generála jsem blíže poznal při plnění mise zde ve světě smrtelníků. Vybral jsem si ho, protože jsem v něm viděl potenciál, odhodlání a zápal… pro věc.“ Pousměje se trochu smutně Lucifer. „Byl velmi inspirativní osobností. Tedy… stále je, jen… Skutečně to mám příteli říkat zrovna já?“ Nevydrží to přeci jen a tikne pohledem ke generálovi. „Ty jsi na to nejpovolanější. Sám moc dobře víš, že já tam nebyl.“ Pronese polohlasně Kamael.

„Dobře, jak si přeješ. Tedy… to bylo naše první setkání. Stali jsme se přáteli, avšak pozice generála Zlatého města s sebou přináší i mnohá rizika. Ten muž, kterého jsem tak dobře znal, prostě jednoho dne zemřel při plnění povinnosti. Tedy… neříkáme tomu smrt. Je to prostě konec.“ Ušklíbne se Lucifer, zatímco Kamael dál sedí tiše a hypnotizuje zem před vámi. Rozhodně je to poprvé, co něco takového slyšíte takto pojmenovat vaše znovuzrození. Dar, díky kterému se nemusíte o nic bát a nic tak neovlivňuje ani vaše rozhodování při plnění povinností. Nemusíte mít strach o vaše blízké, o vlastní život, nic…

„Když se můj přítel vrátil z Háje nesmrtelných, myslel jsem, že to bude jako dřív, ale nebylo. Přesto jsem měl nového generála také rád. Pokaždé byl trochu jiný… a při tom svůj. Rozhodl jsem se, že mu pomůžu, aby si mohl vzpomenout pokaždé na to, kým byl, ale…“ Jeho prsty bezděčně trochu více sevřou ty Zerachiel.

„Ale nikdy jsem to nebyl já…“ Pousměje se měkce a nezvykle chápavě Kamael a jeho pohled se setká s Luciferovým, který jen tiše přikývne.

„Je mi to líto… Každý z vás mi byl skvělým přítelem. Opravdu. Každý jiný a při tom tak jedinečný. Za všechny jsem truchlil… Ale díky tomu všemu jsem si uvědomil jednu věc.“ Lucifer viditelně zvážní Narovná se v zádech a stáhne ruce do klína. „Tohle opěvované znovuzrození není ve skutečnosti požehnání, ale prokletí. To, že si díky tomu připadáme výjimeční a vyvolení Bohem, nás ve skutečnosti činí jen více slepými pravdě, poslušnějšími a…“  Zarazí najednou svou plamennou řeč a zatřese hlavou. „Omlouvám se, to sem nepatří. Ne, dnes.“ Hlesne pak tiše.

„My se potkali v aréně.“ Ozve se najednou od Kamaela, který působí zase trochu uvolněněji. „Tím myslím skutečně nás dva. Vlastně jsem prošel dost podobnou zkouškou jako vy dvě. O tom, jak to dopadlo, si dovolím pomlčet.“ Povytáhne koutek v křivém úsměvu, jen v očích mu zůstává stopa smutku.  

„I muži mají nárok mít svá tajemství.“ Vrátí mu pobavený úsměv Lucifer, zatímco se zase zakloní a vezme Zerachiel za ruku. „Ale tady cvičný boj s generálem mě přiměl k tomu, že jsem začal zdokonalovat své schopnosti šermu. Tehdy byl rovnocenným soupeřem serafína, a to vypovídá dost o jeho i mých kvalitách. Bohužel pro mě.“ Uchechtne se hledíc na dvojici Kamaela a Dumah.

„Asi jsi čekala veselejší historku. Je mi líto, že tohle asi nebylo úplně něco na… projasnění dne.“ Otočí tvář z vedle sedící Zerachiel. „Ale nechme minulost minulostí. Dnes nás nemusí trápit ani minulost a ani budoucnost. Alespoň dnes…“ Zahledí se na nebe, na kterém začínají vysvítat první hvězdy a ve tváři se mu opět mihne ten podivný… stín.