Andor.cz - Dračí doupě online

Večerní korespondence

„Historka pro tvou stranu?“ Zamyslím se. „Odjeli jsme na venkov a kdyby sem přišlo něco od otce pošli mi to do hotelu o kterém jsi mluvil, budu tam. Pokud by tě někdo z rodiny náhodou potkal jsem živý a zdravý. Jen jsi musel kvůli neodkladným záležitostem zajet do města. Pochybuji, ale že by se něco takového stalo. I když to tak často nevypadá jsem už velký kluk.“ Usměji se na Samuela, když vyslovím poslední prosbu, kterou na něj mám.

Pak sedím v drožce a hlava mi trochu klimbá. Únava a mikrospánek mě pronásledují celou cestu. Dá mi to, ale dost síly na to abych fungoval. Občas stačí jen troška, aby člověk nabral sil na další aktivitu. Jako když jsem opřený o pušku usínal v zákopech mezi salvami bombardování. Jen chvilička zavřených očí, ulevit tomu nejdůležitějšímu a jedeme dál. Než se naděju vystoupím před hotelem. Vrazím drožkáři do dlaně několik mincí a vyrazím k domu.

Nevypadá rozhodně nejhůř. Vlastně jsem to čekal o hodně horší. Je to blízko přístavu samozřejmě. Zápach z rybího trhu bude omračující hlavně pokud budeme zrovna po větru ale to je jen malé nepohodlí. Naštěstí jsem rodák z Nového Jeruzalému. Už děti se tu učí že pokud jsi blízko přístavu nemáš nechávat otevřená okna přes noc. Historkami o tom, jak se někdo pachem zadusil ve vlastní posteli vyprávějí snad všechny chůvy. Těžko říct, zda je to pravda. Myslím že ne. V tomhle městě je tisíce věcí, co člověka připraví o života, ale pach ryb mezi ně snad nepatří.

Zabuším na dveře těžkým klepadlem a netrvá dlouho, než mi otevřou. Starý recepční vypadá že má nejlepší roky za sebou a sotva se vleče. Mé požadavky ale splní rychle. Pokoj vezmu s větší postelí. Potřebuji prostor. Poprosím ještě o psací potřeby a zaplatím za týden dopředu. Pak vyrazím po schodech do pokoje. Zavazadla nemám, pomoc nechci. Kdyby se s něčím měl tahat on asi to bude to poslední co zažije. Aby kvůli mně někoho budil je zbytečné.

Zapadnou za mnou dveře místnosti. Svalím se na postel a sleduji detaily stropu. Jsem unavený, vyčerpaný na hranici svých sil. Přesto nemůžu spát. Bezvědomí i několik výpadků po cestě mě trochu probrali a musím teď přemýšlet. Pes je na stopě, která mu nedá vstát. S povzdechem vstanu a přejdu ke stolu kam jsem položil psací potřeby. Křesnu a zapálím svíčku. Na elektrické osvětlení se mé oči necítí. Dám se do psaní.

„Drahý příteli,

vypadá to, že se mi zase poštěstilo ztratit mé věci. Bohužel nejsem ve stavu kdy bych mohl moc cestovat. Pokud by to šlo budu moc vděčný, když mi nachystáš nový balíček. Samozřejmě platba provedu jako vždy.

Děkuji ti JW.“

První dopis dám do obálky a poliji ho voskem. Vytáhnu svůj prsten tajné policie a obtisknu ho na obálku. Půjde k muži, který se mi postaral o výzbroj v době kdy jsem nastoupil. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho kontaktovat, ale nakonec jsem se rozhodl že ano. Pokud bude chtít Edgar vědět kde bydlím, zjistí si to. Nové zbraně i oblečení prostě potřebuji. Tenhle kontakt je alespoň s mým extravagantním vkusem seznámen. Podle toho, co jsem pochopil se stará i o oblečení do utajení a jeho zásoby jsou vskutku rozsáhlé. Sehnat dvojici pistolí a meč už pro něj nebude žádný problém. Pod dopis ještě doplním zdejší adresu, kam chci věci doručit. Věřím, že pokud by obsluha nebyla diskrétní už dávno to tu můžou zavřít.

„Budiž zdráva,

mám pro tebe potěšující zprávu. Jsem po dlouhé době zase ve městě a ráda bych tě viděla. Postihla mě sice nedávná nemoc a jsem trochu unavená ale věřím že procházka po přístavu nám oběma přinese zdraví i pohodu. Nemusíš se bát není to nic vážného. Bude se na tebe těšit.

Tvá Josephine“

Druhý dopis zapečetím mým prstenem. Na konec taky dodám adresu. Ten je pro Agnes. Naše domluvená komunikace. Vydávám se za její dávnou kamarádku. Nikdo by jí jaktěživ nepodezříval z čehokoliv nečestného. Naštěstí se všichni, komu se u nich dostane dopis do rukou nevyznají v heraldice ani čemkoliv podobném. Jsem prostě Josephine, která jednou za čas přijede z venkova, aby si užila krásy Jeruzaléma. Její dětská kamarádka ji při tom ráda dělá společnost. Nic víc, nic míň. Nemoc jsme domluvili jako krycí slova, proto kdybych byl zraněný a nemohl se dostavit na nějaké z klasických míst.

Zvažuji, zda nenapsat i do Lva ale pak to zavrhnu. Před tím setkáním se potřebuji dát dohromady a ověřit si, zda mě někdo nesleduje. Popřípadě ze sebe trochu setřást podezření co nejnormálnějším chováním. Určitě Elizu kontaktuji, jak jen to půjde, ale nehodlám riskovat její bezpečí neopatrným krokem.

S vědomím že jsem udělal alespoň něco se hned cítím lépe. Dnes večer už nebude na víc čas. Napíšu na dopisy adresy a ráno je předám k odeslání. Teď ale je čas konečně spát. Lehnu si do postele a skopnu alespoň boty. Pak mě jako voda obejme spánek. Než se naděju je tma.

♪♫♫♪

Oči se mi rozšíří, když spatřím Zerachiel, jak si bez váhání stoupá před Lucifera. Její pohled. Její starost. Nepříjemné tušení, které mi začne klíčit v hrudi… Ne, není to hněv. Možná pochopení? Smutek? Nevím. Celá ta situace je pro mne tak nová, tak nepříjemná, se všemi těmi zbytečnými pocity a emocemi, které bych neměla cítit. Kdy se stalo, že víra přestala stačit?

„Stejně jako ty jsi bez váhání zabil Shilmai a tví Padlí další z nás. Možná nemáme právo na to chybovat, ale děláme to. Všichni,“ promluvím tiše, nenechám se zaskočit jeho pohledem ani slovy. Nikdo z nás není nevinný, nikdo z nás není oběť. To uvědomění mě trápí, ale nemůžu se nechat v tom utopit, byť mám pocit jako bych se nořila čím dál hlouběji do temné laguny. Jenže pak se Lucifer obrátí na Zerachiel.

To neplatí pro všechny. Strnu a cítím, jak mi srdce v hrudi poskočí. Co jsi provedla, sestřičko? Myslím na nehybné tělo Yesoda v trávě, na to… Jak minul a selhal. A cítím, jak mi přitom z tváře vyprchávají i poslední zbytky barvy, dokud není bílá, takřka šedá a vzduch kolem mne nenaplní tichý šepot dorážející na mne pár vteřin ze všech stran. Proč jsi mi nic neřekla? To jsem byla tak… Špatná sestra? Uvědomění, že mi Zerachiel ani po tom všem nevěřila dost na to, aby… Aby cokoliv. Ublížené zklamání, které sálá z mého pohledu vydá za tisíc slov.

Luciferova další slova se do mne nepříjemně zakousnou, byť jsou směřována především ke Kamaelovi, který pozvedá meč. Neváhá – ví, co je náš úkol. Jsme tu, abychom Lucifera zabili. Vím, že s tím nesouhlasí, ale také vím, že to udělá. Nemáme na výběr. Kamael se rozhodne jako generál, ale úlevu necítím – jakkoliv jsem jej ještě před chvílí žádala o rozhřešení. Není žádná možnost, ze které vyjdeme jako vítězové. Vím to. Lucifer přivolává svůj meč a čas se krátí. Ostří konce mizí v nedohlednu a… A to je náš konec. Pohledem sklouznu k Zerachiel a…
Čas vyprší v okamžiku, kdy se na mne upře pozornost obou andělů. Nastane ticho. Krátké. Bolestné. Přehlušené mým vlastním ostrým nádechem, se kterým se narovnám a v očích mi zaplane bílé zlato.

„Obracíš nás proti sobě, Lucifere, umírají naši bratři i sestry, vraždíme se mezi sebou, aniž bychom věděli, proč se to tak muselo stát. Říkáš, že nejsi Tribunál, ale sám ses do té role ve smrtelném světě pasoval. Podívej se na nás… Stojíme tu, připraveni se zabít, i když to ve skutečnosti nechce ani jeden z nás. Doufal jsi, že tento generál bude jiný, aniž bys viděl, že on už jiný přeci je…“ hlas se mi lehce chvěje, prodchnutý naléhavostí i rozrušením.
„Víš, co s námi Tribunál provede, když zjistí, že jsme se vrátili bez Yesoda, beze zbraně a ani se nepokusili splnit náš úkol? Co za rozhodnutí žádáš?“ polknu. A nemyslím na sebe, ani na vteřinu, ale na Kamaela, který se už tak ocitl v nemilosti. Zerachiel to ví, řekla jsem jí to. Ví, že nemáme na výběr, přesto… Jakkoliv se nabízí možnost nevrátit se do Zlatého města, ovšem… Jen na to pomyslet je… Jako rouhání, znesvěcení díla našeho Otce a Stvořitele. Je to… Domov. Je to vše, co jsem kdy poznala… A zároveň se před tím dlouhé roky schovávala.

„Kamael má pravdu. Svět… My bude trpět válkou, do které nás uvrhneš,“ zašeptám, ovšem nastalém nepřirozeném tichu se ta slova rozléhají. „Přesto… Kamaeli,“ obrátím se ke generálovi. Mluvím dlouho, příliš dlouho a mohu se jen vroucně modlit k tomu, aby mi ponechali ještě tuhle chvíli. „Vybral sis mě, abys už nikdy nemusel zapomenout na to, kým jsi. Ale dnes tu buď padneš a já po tvém boku, nebo zemře Lucifer a s ním i kus tebe. A já… Nejsem připravena na to svůj slib porušit, stejně jako jsi nebyl tehdy připraven ty…“ stále myslím na ten okamžik. Na tu chvíli, kdy mne nenechal navzdory povinnosti zemřít. I když měl.
„Prosím. Pojďme odsud, odejděme bez dalších zbytečných smrtí…“ smutně se pousměji a víc už na něj nenaléhám. Pokud se rozhodne zůstat a skončit to – zůstanu tu s ním.

Po jeho boku.

Do posledního dechu.

Benedikt Tskilekwa

Vejdeš do místnosti naplněné důvěrně známými zvuky tikání, klapání a bublání. Vratislaw tě nenásleduje a nejspíš ti tedy nechává prostor, aby ses se svým zaměstnavatelem pozdravil, jak pravidla slušnosti káží. Popojdeš pár kroky do hloubi laboratoře a potvrdíš si, že je to skutečně on. Kdo taky jiný by to byl. Heinz něco kutí u stolu s chemikáliemi, ale vzhlédne od práce, jakmile zaslechne tvůj hlas.

„Ah… Tskilekwo! Dobrý večer. Jistě, myslíte tu hromadu k prasknutí naplněných kufrů u dveří. Ano, není problém. Snad na to nejste sám. Vypadají těžce.“ Pousměje se. „Ale už se tu moc nezdržujte. Máte dnes přeci volno a já tu musím ještě něco dodělat.“ Mávne na tebe. Patrně se chce zase vrátit k práci a nebýt rušen. Dost tomu napovídá to, že svou pozornost zase stočí k soustavě baněk a začte se do postupu na jednom z papírů, které jsou rozloženy na kraji stolu.

Vrátíš se tedy ke kufrům, u kterých už netrpělivě postává Vratislaw.

„Tak?“ Šeptne a pak se chopí své části zavazadel a vydá se s ní ke dveřím, které má prakticky za zády.

„Zapomněl jsem, jak je to zatraceně těžký.“ Zafuní, když už jste na chodbě před laboratoří. „Snad si chytíme drožku hned u budovy. Nechci se s tím opět tahat přes celou ulici.“ Mumlá, zatímco se blížíte ke schodům.

Dostanete se před budovu. Schody v kombinaci s těžkými kufry pro vás připravily pár veselých chvilek, kdy to chvíli vypadalo, že buďto spadne některý z nich anebo naopak jeden z vás, možná všichni zároveň. Někdy je cesta dolů ještě těžší než nahoru. Vrátný vám věnoval tak vteřinu své pozornosti a ne více. Však se mu tady tento den už couráte sem a tam poněkolikáté.

Vratislaw venku postaví kufr na dlážděný chodník a opře se o něj, viditelně unavený. „Tak, chytneme drožku a už to budeme mít brzo hotové.“ Vydechne dlouze a hledí na ulici, aby dostál svým slovům. Musíte chvíli čekat, ale nakonec se na vás přeci jen usměje štěstí. Drožkář si nechá zaplatit pár drobných za pomoc se zavazadly, což se ve světle dnešního dne jeví jako nejlepší možný obchod, a pak už jedete. Usazení na pohodlných sedadlech a s možností si vydechnout. Dnes si toho drožkou najezdil po Jeruzaléme tolik, co ještě nikdy za jeden den. Zvyká se na to ale snadno. Hned má člověk více času toho stihnout ve městě víc a nechybí mu ani energie.

Zerachiel, Dumah

Světlovlasý muž před vámi sedí, Ostří konce ve své ruce.

„Není to nic vážného.“ Hlesne tiše k Zerachiel, která se pokusí natáhnout svou vůli k tekoucí krvi, aby ji zastavila, ale buďto jí v tom Lucifer brání a nebo za to může už samotná podstata zranění. Tak jako tak s ním ale její moc nic nesvede.

„Hmm? Nepatří? Možná… Ale není trochu pozdě na takové pokrytecké poučky Dumah?“ Vzhlédne a zabodne pohled do paní Smrti. „Ještě před pár okamžiky jste ji pozvedli proti mně bez většího zaváhání. Jak si mám pak tohle celé kázání vykládat?“ Rty se mu protáhnou do bolestivého úšklebku. Ano, rána mu stále krvácí, ačkoliv není na první pohled tak vážná. Přesto to vypadá, že mu způsobuje víc obtíží, než zranění způsobené běžnou zbraní.

„To ale neplatí na všechny…“ Sklouzne mu pohled k Zerachiel, která před ním stojí snad jako kdyby jej chtěla bránit. „Považoval jsem vás za přátele a takhle se mi odvděčíte. Za vše.“ Tentokrát se zahledí na generála, v jehož ruce už je tasený meč, jenž je ale prozatím špičkou svěšený k zemi.

„Lucifere, sám moc dobře víš, jak tyhle věci fungují. Nesouhlasil jsem s použitím Ostří, ale… Některé rozkazy nemůžeme odmítnout. Přesto…“ Pozvedne svůj meč. „… je musíme splnit. Máme za úkol tě zabít. Myslím, že se Tribunál spokojí i s touto variantou. Je mi to moc líto příteli. Opravdu. Milosrdná a přirozená smrt je ale to nejlepší, co pro tebe můžeme udělat. Tribunál by poslal další. Jiné… Kdo ví, pro co dalšího z nebeských zbrojnic by sáhli. Tohle bude lepší pro všechny. I tento svět, který by dalším bojem jen trpěl.“ Svaly ve tváři má napjaté, ale hlas pevný.„Dnes večer to tu skončíme, příteli.“

„Věrný generál nebes… To jsem měl na tobě rád, Kamaeli. Tvou loajalitu. Ať už tě skopali jako psa kolikrát chtěli, ty ses vždy vrátil a poslušně seděl u jejich nohy. Pokaždé. Každý z generálů. Doufal jsem, že tentokrát… Tentokrát to bude jiné. Ty budeš jiný.“ Povzdechne si rezignovaně Lucifer. „Mohli jsme toho spolu tolik dokázat, příteli, ale… vybral sis.“ Lucifer se zapře o koleno a ztěžka se postaví. Narovná se v zádech a natáhne ruku do prázdna. Hvězdný meč se poslušně pohne za svým pánem a skočí mu do ruky. Ozve se jen nepříjemný, vlhký zvuk, když jeho ostří opouští cherubovo tělo. Udělá krok vpřed a skloní se k Zerachiel.

„Nemusíš za mě bojovat, Zero… To, co jsem ti řekl v Damašku, platí. Vyber si sama. Svobodně.“ Šeptne jí do ucha, než udělá další krok před ni, než pozvedne Ostří konce.

„Ah, jistě. Tohle by nám tu překáželo. Nemusíte se bát. Já nejsem Tribunál.“  A s těmi slovy znaky na jeho ruce zazáří a zbraň prostě zmizí.

„Dumah… A tvé rozhodnutí?“ Upře se na Dumah najednou nejen Luciferův, ale i Kamaelův pohled, než nastane ticho.

Jacob White

„Já vím.“ Usměje se na tebe lehce Samuel a v očích mu rozpoznáš na chvíli poněkud ustaraný výraz. Nic ale dalšího neříká. Nezjišťuje. Nevyptává se.

„Hmm, zapadlejšího? Možná bych pro tebe měl jeden tip. Je to kousek od přístavu, ale v té klidnější části města. Není to nic zaplivaného a umějí tam být… diskrétní.“ Odkašle si lehce, ale už nevysvětluje, jak a proč zrovna tohle on ví. „Je to na Trigon Row. Je to tedy o něco menší hotel než ty obrovské v centru města, ale zase se tam dá domluvit. Tak, pokud by si chtěl…“ Nechá svá slova vyznít do ztracena, než pokračuje v cestě, aby ti zařídil vše potřebné.

Skutečně to netrvá dlouho a za chvíli je zpátky se všemi slíbenými věcmi. Vezmeš si papír a psací pero a začneš psát. Tvůj rukopis je trochu kostrbatý, jak ti do ruky proniká i po tom všem jemný třes. Jindy by to bylo skoro nerozpoznatelné, ale při psaní se musíš opravdu soustředit, aby byla každý klička a vlnka tak, jak by měla být. Samuel tam stojí a trpělivě čeká.

„Takže jaká je historka pro mou stranu?“ Zeptá se tě, když konečně dopíšeš a počká buďto na tvé vysvětlení, případně pokud mu umožníš nahlédnutí do dopisu. „Takže ještě ty peníze.“ Vytáhne obálku s patřičným obnosem. Jsou v ní jak drobné mince, tak i papírové bankovky. Vypadá to, že to bude zhruba tolik, kolik sis poručil, alespoň tedy na první pohled, pokud to nehodláš přepočítávat.

„Dobře, beru tě za slovo Jacobe.“ Ušklíbne se Samuel. „Hlavně se ale dej prvně do kupy.“ Poplácá tě lehce po paži a je vidět, že do toho nedává všechnu sílu. Je si vědom, že budeš zraněný, ale neví kde, takže k tobě přistupuje opatrně. „Doporučuji si ale zavolat drožku. Je to docela daleko na půlnoční procházky.“ Pobere si zpátky zbytek věcí, které mu zde necháváš a chytne kliku ode dveří. „Tak se drž příteli.“ Kývne na tebe na rozloučenou, než se dveře zavřou a ty osamíš.

Najít drožku v tuto hodinu je trochu problém, ale na hlavních třídách je pár osvědčených míst, kde vždy nějaká stojí. V tuhle chvíli to bude asi jediné vhodné řešení, pokud se nechceš do hotelu po zbytek noci plahočit a ještě riskovat, že si potrháš stehy. Klimbajícího drožkáře zachumlaného v těžkém plášti sice musíš trochu nevybíravě vzbudit, ale aspoň máš odvoz.

Trigon Row je skutečně nedaleko přístavu. Na moře odtud vidět není. To bude ještě tak půl hodiny cesty, ale omšelost budov a občasná skladiště vtěsnaná mezi pouliční zástavbu jasně naznačují, že tady touto oblastí bude protékat množství zboží. Drožkář zastaví před patrovou budovou, která je vyvedená v podobném stylu jako většina okolní zástavby. Plynové pouliční lampy osvětlují prázdnou a v tuto chvíli tichou ulici. Je patrné, že v přízemí se v jednom z oken hotelu, nebo spíše hotýlku, svítí.

Benedikt Tskilekwa

„Ah, ta matematika. No, nevím, jestli to dneska stihneme. Snad zítra.“ Odpoví ti Vratislaw, zatímco vás drožka veze směrem k Heinzově laboratoři.

„Jo… myslím, že dnešní den jsme toho stihli až až. Některé věci bude lepší nechat na jindy.“ Zahledí se Vratislaw z okénka, za kterým ubíhají jeruzalémské ulice. Pravidelný zvuk kopyt dopadajících na dlažbu, občasné zavrzání odpružení kol kočáru, když najede na nějakou nerovnost a tiché, skoro slyšitelné broukání od vozky. To je jediné, co slyšíte v kočáru v tuhle chvíli. Vratislawovi.

Zanedlouho už okolí poznáváš. Jste zpátky v okolí univerzity a potažmo laboratoře. Drožkou je to skutečně jiné cestování než pěkně pěšky. Drožka s vámi zastaví před známou budovou. Vratislaw zaplatí drožkáři příslušný obnos a ten zase popožene koně a vyrazí na další štaci.

„Tak jdeme.“ Kývne Vratislaw k vchodu do budovy a vyrazíte. Vrátný je opět na svém místě a jen na vás zabručí cosi nesrozumitelného, co mělo být nejspíše pozdrav. Vyjdete do patra, kde už je laboratoř. Nikde není nic ohořelého a ani zde neprochází policie, která by tu po někom pátrala. Je tu prostě klid.

Otevřeš dveře, za kterými stojí Vratislawovy kufry. Jsou na stejném místě, kde jste je před tím nechali. Ihned si ale všimneš, že v laboratoři se svítí a na druhém konci zahlédneš pohyb. Heinz tu nejspíše bude, ale vzhledem k tomu, že jste sem proklouzli nenápadně jako myšky, nevšiml si vás. Evidentně je plně ponořený do práce.

Vratislaw ti nakukuje přes rameno. „Vezmeme ty kufry?“ Šeptne a rozhodnutí, zda se chceš s Heinzem nějak bavit, nechává už na tobě. Viditelně je připraven se pro ně prostě natáhnout a pak je odtud odvléci jak nejtišeji to s těmi jak kráva těžkými bagážemi půjde.

Vše vypadá, že běží podle plánu. Mám z toho rozporuplné pocity, přesto nedovolím ničemu z toho, aby se mi odrazilo ve tváři. Sleduji okolí soustředěným pohledem, byť ostří té strašlivé zbraně neustále přitahuje můj pohled a jen živí sílící znepokojení z celé té situace. Přesto, když na mě Yesod kývne, poslušně jej následuji - jakkoliv si na okamžik připadám hrozně. Jenže vlastní myšlenky vždy utne ta jedna jediná věta - nemáme na výběr. Následuji cheruba tak jako mnohokrát předtím Kamaela, stále kolem nás držím aureolu naprostého ticha. A pak se to stane. Ten okamžik. Ta chvíle. Yesod máchne křídly a vznese do vzduchu - doslova vyletí do toho jednoho jediného útoku. Vystřelím za ním. Na jazyku cítím nepříjemnou hořkou pachuť.

... stane se to tak rychle...

Yesod mine.

Přistanu na zemi, koutkem oka zachytím rychlý Kamaelův pohyb směrem k zápolící dvojici. To už ve mne sepne instinkt. Krýt ho. Vždy. Za jakékoliv situace a...

♪♫♫♪

... návrat z nočního ukřičeného Damašku do tichých ruin je šok. Stojím. V ruce svírám zbraň, kterou jsem se ještě před tím vším chystala zaútočit a srdce mi buší, tluče na poplach. Hořkosladká vzpomínka na setkání, které se nikdy neodehrálo mi stále rezonuje myslí. Všechno to... Všechno náhle do sebe zapadne tak hladce až mne děsí, že jsem to neprohlédla předtím. Rozechvěle se nadechnu. Stokrát se mohu hněvat, že nás Lucifer obelhal, ale... Byli jsme to my a bylo to pro nás skutečné. O to silněji mnou ty dozvuky rezonují.

Pohledem rychle sklouznu po okolí. Yesod! Yesod... Z jeho těla ční Luciferův meč. Nehýbe se. Zlatá krev zdobí stébla trávy a já při pohledu na jeho tělo cítím... Ne, lítost ne. Ani žal. Ani smutek. Ale výčitky. Kdybych ho zastavila, neumožnila mu takhle zaútočit, kdybych dala najevo kteroukoliv z pochybností týkajících se ohledně té zbraně v okamžiku, kdy ji přede mnou vyndal ze schrány... Bratře... Bez něj bych tu možná už nebyla. Byla jsem mu zavázána. A přesto...

Prudce se otočím po hlase směrem k Luciferovi. Zbraň ho zasáhla, přesto tu s námi stále je. Sedí. A v ruce drží ostří. Hruď se mi sevře, byť jen na okamžik. Očima rychle sklouznu po Zerachiel ke Kamaelovi. Na jeho pokyn čekám. Na jeho... Cokoliv. Pokud zaútočí, budu ho následovat, pokud ne... Do tváře mi pronikne bezradnost.
"Odlož tu zbraň, Lucifere. Ta moc ti nepatří do rukou. Nikomu z nás," vyhrknu v tom náhlém popudu a rozrušeně mávnu dvojicí velkých křídel, které se kolem mne rozpínají do stran. Ostří konce by mělo být navždy zapomenuto, ztraceno. Použít ho bylo rouhání. Mé myšlenky se jako na povel poplašeně rozeběhnou do všech směrů. Co se stane, když se vrátíme zpátky do Zlatého města bez Yesoda? Bez ostří? Bez splnění našeho úkolu. Co... Co Tribunál udělá? "... prosím," vydechnu naléhavě.

Proč nad tím vůbec přemýšlím? Všechno by mělo tak jasné...

... ale není. A to vědomí mne mučí.